Bahram V

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 27. května 2022; kontroly vyžadují 23 úprav .
Bahram V
pahl. Warahrān, Wahrām

Vyobrazení Bahram V na stříbrné drachmě
íránského a neíránského šáhinšáha
420 / 421  - 440
Předchůdce Yazdegerd I
Nástupce Yazdegerd II
Rod Sasánovci
Otec Yazdegerd I
Matka Šošandukht
Manžel Sepinud [d] [1]
Děti Yazdegerd II
Postoj k náboženství zoroastrismus
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Bahram (Varahran) V Gur - král králů ( shahinshah ) Íránu , vládl v letech 420/421 - 440 . Z dynastie Sassanidů . Syn Yazdegerda I. a Shoshandukhta , dcera židovského exilarchy .

Boj o trůn

Druhý syn Yazdegerda I. - Bahram - byl od dětství vychováván na dvoře arabských králů Hira - Numan I , a poté Munzir I [2] . Oficiální tradice to vysvětluje léčivým vzduchem Hiry, ale pravděpodobnější je, že život prince na dvoře arabského krále byl pouze čestným vyhnanstvím. Hira, která se nachází na dolním toku Eufratu, byla hlavním městem Lakhmid Arabů , spojenců a později podřízených Íránu, králů. Zde získal budoucí šáh na tehdejší dobu vynikající vzdělání: učil se nejen jízdě na koni, lovu a vojenství, ale také filozofii a veršování. Při lovu divokých oslů dosáhl Bahram takové dovednosti, že za to dostal svou přezdívku Gur (persky „Gur“ - onager).

Po smrti Yazdegerda I. se království Peršanů zmocnily zmatky. Šlechta, nespokojená s jeho vládou, se pokusila odstranit všechny jeho syny od moci ze strachu, že budou pokračovat v politice svého otce. Zástupce postranní linie dynastie Sassanidů - Chosrov byl prohlášen králem. Nejstarší syn Yazdegerda - Shapura , který byl vládcem sásánovské části Arménie, spěchal do hlavního města, aby se přihlásil o svá práva na trůn, ale byl zabit šlechtou [3] [4] .

Poté, co se Bahram dozvěděl o smrti svého otce a bratra, postavil se proti šlechtě s arabskou armádou vedenou synem Munzira I. - Numana. Poté, co se připojil ke Ktésifónovi , Bahrám nepopravil protivníka, jemuž část šlechty již stihla přísahat věrnost. Podle Ferdowsiho byla svolána rada pro novou volbu šáha. Nejprve vybírali ze třiceti kandidátů na roli krále, nakonec zůstali dva - Bahram a Chosrov. Byli tam přivezeni i členové šlechtických rodin, krutě zmrzačení za vlády jeho otce, a při pohledu na ně názor členů rady nebyl pro Bahrama. Nechtěli ho zvolit králem jen proto, že byl synem Yazdegerda I. Podle legendy nabízel Bahram skutečně královský způsob, jak vyřešit mocenskou otázku – kulakh (perská královská koruna) byl umístěn mezi dva lvy a oba žadatelé se jej museli pokusit vyzvednout. Khosrow, který byl v letech velmi pokročilý, odmítl a Bahram zabil oba lvy kyjem, vzal korunu a stal se šáhem. Nový panovník v prvé řadě prokázal svou dobrou vůli tím, že dlužníkům odpustil nedoplatky vůči státní pokladně (tradice hovoří o 70 milionech stříbrných mincí, tedy 280 tunách stříbra [5] ) a bohatě obdaroval svého rivala Chosrova [6] [ 7] .

Šahnameh obsahuje dvě zajímavé chronologické indikace. Jeden z nich najdeme v převyprávění dopisu Varahrana V. „indickému králi“ Šangalovi. Podle textu básně sásánovský palácový písař, vypisující epiteta Varahran, poznamenal, že přijal královskou korunu od Jezdigerdu v den Ardu v měsíci Khordad . Tento den by měl odpovídat 5. listopadu 420. Ačkoli text obsahuje značné množství Ferdowsiho fikce, datum může být správné. Pokud to přijmeme, události se měly vyvíjet následovně: Ezdegerd I. zemřel 5. listopadu 420. ve svém zimním hlavním městě Ktésifónu, ale hodnostáři to zatajili a začali diskutovat o kandidatuře nástupce. V lednu 421 učinili volbu ve prospěch Khosrowa a zároveň byla oznámena smrt krále. Právě toto datum bylo považováno za oficiální konec Yezdigerdovy vlády; jinak je nemožné vysvětlit, proč je ve výňatcích ze Sergeje dán jednadvacet let vlády.

Další náznak najdeme v příběhu o boji Varahranu s Chosrovovými příznivci. Firdousi píše, že Varahran byl oslavován šlechtou jako dobyvatel a král v den Srosh v měsíci adar . Toto datum odpovídá 26. dubnu 421. Není to v rozporu s historickým kontextem: lze si představit, že tažení Varahranu s arabskou armádou proti Ktesiphonovi a jednání trvaly asi tři měsíce, od ledna do dubna 421. V každém případě tato konfrontace nepochybně nějakou dobu trvala, ale je jisté, že v létě 421, kdy začala válka proti Východořímské říši, byl Varahran V. již u moci [8] .

Vzestup Mihr-Narseha a náboženská politika

Vláda Bahrama ukázala, že šlechta se nemá čeho bát syna Yazdegerda I. Princ, který se smělým nájezdem zmocnil hlavního města a trůnu, se pro šlechtu ukázal jako vhodný král. Bahram V se téměř nezabýval obchodem, věnoval se zábavě a radovánkám. Byl to statečný lovec, vytříbený milovník a velký milovník hodů. Veškerá moc byla soustředěna v rukou velké pozemkové aristokracie, která diktovala svou vůli králi. Ve skutečnosti byl hlavou státu představitel šlechtického rodu Spendiat - Mihr-Nars , který obdržel post vazurg-framatara (nejvyššího vezíra) ještě za Yazdegerda . Zdroje pocházející ze sásánovské oficiální tradice líčí Mihr-Narseha jako fanatika zoroastriánského vyznání, stavitele chrámů a vlastníka rozsáhlých pozemků v oblasti Pars. Mihr-Narsehovi se podařilo nashromáždit pohádkové bohatství a zajistit důstojná místa pro své děti. Jeden z jeho synů se stal kherbedan kherbed (hlava kněžské třídy), druhý se stal vastrioshan salar (hlava farmářů) a třetí se stal arteshtaran salar (hlava třídy válečníků) [9] . Arménské zdroje podávají negativní charakteristiku Mihr-Narseha, zvláště zdůrazňují jeho nepřátelství vůči křesťanství.

V souladu s novým kurzem politiky začali být íránští křesťané vystaveni tvrdému pronásledování, a to ani ne tak z vůle krále, jako spíše ze strany šlechty a nejvyššího zoroastriánského duchovenstva. Pronásledování křesťanů, které se rozvinulo na počátku Bahrámovy vlády, je podle textu mučednické smrti v Peroz přímo vysvětleno tím, že „...on (Bahram V.) musel poděkovat nečistým mágům a pohanským šlechticům, kteří byli v jeho země, neboť na něj nasadili diadém, [vybrali ho ze všech jeho bratrů" . Podle Socrates Scholasticus přijal Varahran V. královskou moc a začal pronásledovat křesťany a podlehl přesvědčování „kouzelníků“. Pravda, v pozdějším díle Mari Ibn Sulaiman to byl Varahran, kdo nařídil vrchnímu veliteli pronásledovat křesťany. Tato perzekuce však netrvala dlouho (podle mučednické smrti Peroza pět let). Tato mučednická úmrtí, jejichž data můžeme určit, patří do úplně prvních let vlády Varahranu.

V důsledku těchto perzekucí svolali biskupové křesťanské církve v Íránu v roce 424 koncil, na kterém byla oznámena odluka íránských křesťanů od Byzance. Tím byla celá politika Yazdegerda I anulována. Brzy vypukla válka mezi Íránem a Byzancí – přirozený výsledek politické linie šlechty, v jejímž čele stál Mihr-Narseh [6] [10] [11] .

Vztahy s Byzancí

Jak zdůrazňuje Socrates Scholasticus , Bahram V., „na popud mágů“ (tj. zoroastrijských mágů) začal utlačovat křesťany, podrobovat je různým popravám a mučení, a mnozí z nich uprchli do Byzance. Odmítnutí byzantských úřadů vydat uprchlíky, loupeže, kterým byly vystaveny karavany byzantských obchodníků, zadržování zlatokopů najatých v římských majetcích Peršany – to vše sloužilo jako záminka k vojenskému konfliktu. Válka začala v létě roku 421. Římský vosk pod velením mistra Ardavura napadl a zpustošil Arzanenu a poté porazil síly Sassanidů, kterým velel Mihr-Narseh. Boje pokračovaly v následujícím roce. Mihr-Nars se s armádou přiblížil k Nisibinu , ale byl znovu poražen Ardavurem. Sásánovské jednotky byly uzavřeny ve městě. Poté odešel do války sám Bahram V. Podle příběhu Movsese Khorenatsiho tedy Peršané pod vedením Bahrama měsíc obléhali Theodosiopolis , ale ani on neuspěl. Tažení Bahramova spojence, krále Lakhmid al-Munzir I. , který velel armádě Lakhmid Arabů, proti proudu Eufratu , skončilo navzdory plánům na dobytí Sýrie neúspěchem. Al-Mundhirovy milice, rekrutované z arabských kmenů, postrádaly vojenskou disciplínu. Při zprávě o přiblížení nepřítele začali Arabové nepořádně ustupovat a mnoho z nich se utopilo v Eufratu. Válečníci elitní jednotky „nesmrtelných“, kterou zřejmě tvořili Azadové , však trvali na tom, aby jim Bahram dovolil zapojit se do bitvy, ale byli také poraženi [12] . Válka probíhala ve prospěch Byzantinců, ale invaze Hunů do Thrákie v roce 422 přinutila Byzanc uzavřít mír s Persií za méně výhodných podmínek, než se dříve myslelo. Podmínky smlouvy byly z velké části diktovány Římany, ale žádná ze stran nedostala územní akvizice. Obě mocnosti se naopak zavázaly zdržet se budování pevností v pohraničních oblastech. Je nejlogičtější považovat to za potvrzení dřívějších hranic. Mezitím zůstaly v platnosti dohody o společné obraně horských průsmyků. Z kroniky Ježíše Stylita se dozvídáme, že nešlo jen o stavbu pevnosti, ale i o společné náklady na její udržování v bojové pohotovosti a o vzájemnou vojenskou pomoc vůbec:

„Římané měli dohodu s Peršany, že když se budou navzájem potřebovat, když budou mít válku s některým z národů, budou si pomáhat. Zavázali se poskytnout třem stovkám válečníků zbraně a koně nebo tři sta statérů pro každého. A [každá strana] si vzala, co potřebovala, jak potřebovala. Římané, kterým Pán Bůh pomáhal, se k pomoci Peršanů neuchýlili. […] Perští králové vyslali své vyslance a dostali tolik zlata, kolik potřebovali. Ale nepřijali [to] jako daň, jak si mnozí mysleli. [13]

Byzantská říše také požadovala, aby íránští křesťané mohli svobodně praktikovat svou víru, což zaručovalo totéž i zoroastrijcům žijícím v Byzanci. Tato podmínka však byla pro křesťany výhodnější, protože počet zoroastriánů v Byzanci byl zanedbatelný, na rozdíl od počtu křesťanů v Íránu [14] [10] [15] .

Události v Arménii

V roce 429 byla královská moc v Persarménii zrušena. Od nynějška stál v čele země marzpán (perský nebo arménský) jmenovaný králem , který žil nejprve v Artašatu a od druhé poloviny 5. století ve Dvíně . Marzpanové neměli vlastnická práva a byli jmenováni dočasně. Území marcipánové Arménie se zmenšilo než původní královské, protože řada zemí byla administrativně přiřazena k perským oblastem sousedícím s marcipánem [10] .

Obrana východních hranic

Za Bahrama V. čelil sásánovský Írán problému obrany východních hranic před kmeny, s nimiž se předtím dostal do konfliktu, ale nikdy nebojoval ve velkém měřítku. Řeč je o Chionitech , Kidaritech a Heftalitech . Chionité pocházeli ze stepí v oblasti Aralského jezera a byli Íránu dobře známí již od dob Šápura II . Síla Heftalitů, která vznikla na konci 4. století na území Baktrie , se o několik desetiletí později rozšířila na mnohem větší území, včetně Střední Asie , východního Afghánistánu , severozápadní Indie . Podle jednoho z přijímaných úhlů pohledu se Chionité nazývali Eftalité, podle obecného jména jejich vládců – Eftal. Pozdější zdroje začnou zaměňovat Heftality s Kidarity (známým čínským kronikářům jako Yuezhi ), dalším mocným lidem Východu, kteří se usadili kolem oázy Karshi na začátku 5. století . Jak bylo uvedeno, zdroje jasně nerozlišují mezi Kidarity, Chionity a Heftality, což může odrážet skutečnou směs národů a vládců. Objasnění pravdy brání tradice středověkých historiků nazývat jakékoli východní kmeny „Huny“ (byzantské zdroje) nebo „Turky“ (arabsko-perské zdroje), aniž by zvláště rozuměli složitosti. Proto je nyní obtížné pochopit, proti komu přesně byly kampaně Bahrama V ve Střední Asii a Kaspické oblasti namířeny. Je známo pouze to, že shakinshah, který nechal svého bratra Narseho v Ctesiphonu místo sebe, přes Adurbadagan , Tabaristan , Gurgan , dosáhl předměstí Merv , kde měli na starosti „Turci“, kteří napadli Írán.

Východní zdroje nazývají jedním z úspěchů Bahrama V Hora odražení útoku „Turků“, které král, vycházející s malým oddílem, porazil náhlou noční ranou. Oblast Merv je často nazývána místem této bitvy. Zprávy východních autorů se shodují, že „Turci“ do Mervu nepřišli z jihu, z Afghánistánu, ale z východu. Podle al-Masudiho vládce „Turků“ podnikl tažení proti majetku Sassanidů, když nejprve dobyl Sogdianu . Firdousi tvrdí, že útok na Írán podnikl vládce Číny, a pak hlásí, že po jeho porážce vojáci Bahramu zabili Číňany v Mervu. Ad-Dinavari vypráví, že Bahram, který porazil „Turky“ u Mervu, je pronásledoval do Amul na Amu Darya (Jeyhun) . Jiní autoři také říkají, že Bahram se po porážce „Turků“ přiblížil k Amudarji. Tyto zprávy prakticky vylučují možnost, že útočníci byli Kidarité: ti poslední by s největší pravděpodobností ustoupili z Mervu na jih, podél cesty do Balchu, kterou popsal Ibn Khordadbeh . Zároveň nemůžeme říci, kdo byli útočníci; lze jen předpokládat, že Bahram narazil na tytéž Chionity nebo nějaké lidi, kteří byli podřízení Rouranů , a poté, co podlehli občanským sporům, se pokusili odejít do nových míst.

Po nepříteli překročil Bahram Amudarju a vstoupil do písků poblíž Farabu . Poté, co porazil zbývající „Turky“, král přijal jejich kapitulaci a poté se vrátil do Farabu. Zde podle Ferdowsiho Varahran přijal „šlechtici z Číny“, kteří by podle všeho měli být ztotožněni s velvyslanci „Turků“, o nichž se zmiňuje at-Tabari ze zemí sousedících se zemí těch, kteří zaútočili na Írán. Vzhledem k tomu, že po několika desetiletích Střední Asii ovládli Heftalité, lze předpokládat, že velvyslanci přišli do Bahrámu právě od nich. Výsledkem jednání bylo stanovení hranice. Oddělovací bariérou byl pravděpodobně Farab, který zůstal hraničním bodem v islámských dobách; podle Ibn Khordadbeha tam byly umístěny posádky muslimů a karluckých Turků . Na perské straně měl hranici hlídat marzban, zřejmě totožný s vládcem turanské země jmenovaným Varahranem, o kterém mluví Firdowsi. Je zřejmé, že nová hranice podél Amudarji se měla stát hranicí, kterou byl Eufrat na severozápadě a Tigris na jihozápadě. Někde tam podle legendy šáh vztyčil věž, která znamenala konec íránského majetku. Shahnameh to popisuje takto:

On (Varahran V) vztyčil hraniční sloup z kamene a vápna,

Aby nikdo z Turků a Khalajů
neměl přístup do Íránu, leda na příkaz šáha,

A Jeyhun (Amu Darya) byl vždy uprostřed cesty

— Ferdowsi . " Shahnameh "

Další zprávy o stavu věcí na východě za vlády Bahrama V. jsou kusé a poskytují pouze představu o rozsahu majetku Sassanidů. At-Tabari hlásí, že po ustavení hranice poslal Bahram do Maverannahru velitele , který si „Turky“ podrobil. Podle Balamiho překladu k tomu však došlo dříve, než byla stanovena hranice. Přitom ani jeden zdroj nemluví o podrobení Sásánovci z Buchary , kteří leželi přímo na cestě Peršanů, nebo jiných měst Střední Asie. At-Tabari a Balami podle všeho ve skutečnosti mluví o posílení moci Sassanidů v oblasti Farab a případně o podřízenosti některých okolních oblastí. Na jihu Bahram založil Merverrud , který se měl stát pevností na výše zmíněné cestě z Mervu do Balchu. Al-Tabari na jednom místě uvádí, že Bahram jmenoval svého bratra Narseho guvernérem Khorasanu a nařídil mu, aby šel do Balchu a posadil se tam. Poté, převyprávění poselství, které se vrací k jiné tradici, at-Tabari popisuje tuto epizodu trochu jiným způsobem: Bahram jmenoval Narse guvernérem Khorasanu a usadil ho v Balkh. Ale žádný zdroj nemluví o podrobení Balchu za Bahrama V.; je známo, že v následujících desetiletích město patřilo Kidaritům. Informace at-Tabari by měly být zjevně interpretovány v tom smyslu, že Bahram jmenoval Narse guvernérem Khorasanu a nařídil mu dobýt Balkh a učinit z něj své sídlo, ale postup do hlavního města Kidaritů nevedl k požadovaným výsledkům. Zároveň můžeme předpokládat, že Bahram, když vytvořil pevnost v Merverrudu, pokračoval v ofenzivě na východ směrem k Balchu. V severní části východních hranic Narse – zřejmě jako guvernér Khorasanu – založil město, které v pojednání „Města Íránu“ nese jméno Khorezm. Pro východní geografy se Khorezm obvykle jeví jako region; o městě s tímto jménem mluví pouze al-Istakhri, který jej umísťuje do jedné pasáže z Chivy a tří z Urgenče . Je zřejmé, že tímto způsobem byla posílena hranice podél Amudarji v její severní části.

Na památku tohoto vítězství šáhinšáh na tři roky zrušil daně [16] [17] [14] [18] [19] .

Vztahy s Indií

Máme jen legendární příběhy o vztahu Bahrama V s Indií. V řadě zdrojů jsou zprávy o tom, jak Bahram V Horus cestoval inkognito do Indie. Podle nejběžnější verze v pramenech Bahram, když byl na dvoře indického vládce, provedl řadu výkonů a pomohl odrazit útok nepřátel. Z vděčnosti za to vládce oženil Bahrama se svou dcerou, čímž dal jako věno Mukran a město Daybul se všemi daňovými příjmy. O autenticitě těchto příběhů nelze než pochybovat, protože Mukran i Daibul, ležící na západ od Indu , již měli patřit Sassanidům. Ale v Shahnameh jsou nalezeny detaily, které nám umožňují vysvětlit tuto zápletku. Čteme, že otec a děd indického vládce (jeho jméno v Shahnameh je Shangal) sloužil Sassanidům a on sám na rozdíl od Bahrama nebyl králem, ale guvernérem Indie. Jeden z Bahramových hodnostářů je pobouřen tím, že Shangal nezávisle požadoval hold od vládců Sindhu a Číny. Sám Bahram Shangalovi nejprve vyhrožuje válkou a poté, když dorazí inkognito, naléhá na něj, aby se na hostině vydal správnou cestou. To vše dělá v „indickém vládci“ sásánovského guvernéra, který se z pohledu krále choval příliš nezávisle. Pokud ano, lze Bahrámovo jednání snadno vysvětlit: připoutal k sobě „indického vládce“, vzal si jeho dceru za manželku a zároveň mu sebral některé strategicky důležité body, zejména Daibula. To vše mělo posílit postavení Sásánců na jihovýchodních hranicích státu [20] .

Smrt Bahrama V.

Podle jedné z pověstí zmizel při lovu: spolu s koněm spadl do hluboké díry. Moderní historici věří, že šáh s největší pravděpodobností, stejně jako jeho otec, byl zabit dvořany [21] .

Výtažky ze Sergia, které dal Agathius z Mirinea , dávají Varahranovi 20 let vlády. Údaje východních autorů se velmi liší. Například: 18 let, 18 let a 10 měsíců, 18 let 10 měsíců a 20 dní, 18 let a 11 měsíců, 19 let, 23 let, 23 let 10 měsíců a 20 dní. Ad-Dinavari uvádí, že Varahran V zemřel po třiadvaceti letech své vlády. Soudě podle výše analyzovaného fragmentu Shahnameh, úřad Varahrana V. považoval počátek jeho vlády na 5. listopadu 420. V důsledku toho vláda Varahranu skončila na samém začátku listopadu 440. A neodporuje to historickému kontextu. Varahranův nástupce Jezdegerd II., krátce po nástupu k moci, zahájil válku proti Východořímské říši. Jediný přesný chronologický údaj ohledně této konfrontace se nachází u Marcellina Komity , který uvádí, že v devátém roce dalšího obvinění (září 440 – srpen 441) Peršané zpustošili země Východu. Je nepravděpodobné, že je tím myšlen podzim, kdy se nepřátelské akce obvykle nevedly; spíše mluvíme o jaru 441, kdy už byl u moci Ezdegerd II [22] [23] [24] .

Bahram V v legendách

Žádná jiná historická osoba sasánovského období není spojena s tolika legendami a legendami jako s Bahram Gurem. Příběhy o jeho loveckých výkonech, milostných aférách, rozšířené již v sasánovském období, se staly oblíbenými tématy folklóru, literatury a výtvarného umění mnoha národů Předního východu. Obraz Bahrama V. je v nich obdařen rysy buď ideálního krále, velitele, hrdiny, milovníka hrdiny nebo loutky na trůnu, zajímající se pouze o požitky, takže je někdy těžké soudit, kde se v těchto legendách nachází je pravda a kde je anekdota. Je však jasné, že pokud by informace o tisícovce manželek ve stovce harémů mohly mít nějaký základ, pak historky o četných šáhových vítězstvích nad draky během cesty do daleké Indie a mnohé podobné nevzbuzují důvěru v moderní čtenář. Ale zavedení nejlepší lukostřelecké techniky vypůjčené od Arabů do armády je docela pravděpodobné.

Hlavní verze románu o Bahram Gur se nacházejí v Shahnameh od Ferdowsiho, Sedm krásek od Nizamiho a Osm rajských zahrad od Amira Khosrowa . V každém případě je struktura příběhu stejná, ale důraz a detaily se značně liší. Ferdowsiho kniha je nejvyváženější a nejpříkladnější z Bahramova života, mnohá jeho dobrodružství mu dávají příležitost projevit vlastnosti, které obdivovali perští králové. Obrazy Nizamiho a Amira Khosrova jsou psychologicky jemnější, ale také erotičtější a symboličtější. Posledním dvěma příběhům dominuje propracovaný příběh zaměřený na sedm princezen, které si Bahram vezme, a příběhy, které mu každá vypráví, když je navštíví v po sobě jdoucích dnech v týdnu. Symbolika planet, květin a čísla sedm prostupuje romantikou.

Jedním z nejpozoruhodnějších rozdílů mezi různými verzemi tohoto příběhu je Bahramova smrt. Ve Firdousiho verzi Bahram umírá ve spánku, zatímco v Sedm krásek a Osm rajských zahrad pronásleduje onagera v jeskyni a zmizí. Ve verzích legendy od raných historiků se utopí v bažině, spadne do hluboké díry nebo se utopí. Většina z těchto možností se zdá být místními legendami. Homonyma gūr " onager " a gūr " hrob " vedla k mnoha hříčkám v klasické perské poezii - když se snaží ulovit divokého osla ( gur ), místo toho najde svůj vlastní hrob ( gur ).

Alisher Navoi také zobrazuje obraz Bahrama jako vášnivého milovníka lovu a vína ve svém díle „ Sedm planet “.

Ferdowsi má v Shahnameh fascinující příběh o neúspěšném pokusu krále zakázat zoroastrijcům pití vína a nahradit ho čtením zbožných knih. Vyprávějí také o šáhovi (běžný příběh na Východě), že tajně cestoval v k nepoznání po zemi a štědře odměňoval hodné a trestající hříšníky.

Bahram V je také oslavován jako skvělý lovec. Oddával se jí tak vášnivě, že podle legendy šlapal na svou milovanou konkubínu Azade s velbloudem, který ho zprvu podnítil k neuvěřitelně obratnému, ale také krutému výstřelu (když jelenovi odrazil rohy šípem, proměnila „samce v samici“ a zapíchla dva šípy do hlavy jelena – „samice v samce“) a poté se sama slitovala nad zraněnými zvířaty [25] . Tato lovecká scéna z velblouda Bahram Gur a Azadeh je známý příběh, který byl ve středověku opakovaně reprodukován zejména na stříbrném nádobí. Obecně platí, že Bahram, který zabíjí zvířata při lovu, je oblíbenou postavou perského umění [26] .

The Adventures of Bahram Gur je oblíbeným námětem pro rukopisné ilustrace. Index ilustrací Shahnameh tedy uvádí třicet dva scén zobrazujících Bahram Gur, z nichž nejoblíbenější jsou: „Bahram Gur loví ve společnosti Azadeha“, „Bahram Gur bere korunu umístěnou mezi dva lvy“ a „Bahram Gur zabíjí drak." Rukopisy „Sedm krás“ a „Osm rajských zahrad“ jsou také často ilustrovány jeho obrazy.

Příběh Bahrama zobrazuje klasického lovce-krále v íránské literatuře, který je spojován se jmenovcem, nebeským rytířem, známým v Avestě jako Veretragna , a nepochybně ovlivnil vytvoření obrazu křesťanského světce - Jiřího Vítězného . Takže bezvýznamný vládce, který dal šlechtě veškerou plnost moci a sám se oddával zábavě a rozkoši, se proměnil v úžasného rytíře obdařeného nadpřirozenými vlastnostmi [14] .

Bahram Gur je zmíněn v raných literárních pramenech jako první člověk, který napsal poezii v perštině. Jemu připisované básně jsou však zjevně z pozdější doby.


Sasánovci

Předchůdce:
Yazdegerd I
Íránský a neíránský šáhinšáh
420 / 421 - 440
(vládl 18, 19 nebo 20 let)
Nástupce:
Yazdegerd II

Poznámky

  1. ↑ فردوسی شاهنامه  (os.) – 1000.
  2. ↑ Muhammad al-Tabari . Příběhy proroků a králů. VI . Datum přístupu: 12. února 2015. Archivováno z originálu 4. března 2016.
  3. ↑ Muhammad al-Tabari . Příběhy proroků a králů. IX . Datum přístupu: 12. února 2015. Archivováno z originálu 4. března 2016.
  4. ↑ Movses Khorenatsi . Historie Arménie. Kniha III, 56 . Získáno 16. dubna 2022. Archivováno z originálu dne 21. prosince 2012.
  5. ↑ Muhammad al-Tabari . Příběhy proroků a králů. XI . Datum přístupu: 12. února 2015. Archivováno z originálu 4. března 2016.
  6. ↑ 1 2 Dyakonov M. M. Esej o historii starověkého Íránu. - S. 273.
  7. ↑ Daškov S. B. Králové králů – Sasánovci. - S. 113-116.
  8. ↑ Mishin D. E. Khosrov I Anushirvan. - S. 53-54.
  9. ↑ Muhammad al-Tabari . Příběhy proroků a králů. XIII . Datum přístupu: 12. února 2015. Archivováno z originálu 4. března 2016.
  10. ↑ 1 2 3 Daškov S. B. Králové králů - Sasánovci. - S. 116.
  11. ↑ Mishin D. E. Khosrov I Anushirvan. - S. 137-138.
  12. ↑ Sokrates Scholastic . Církevní dějiny. Kniha VII, 18, 20 . Získáno 5. února 2015. Archivováno z originálu 5. února 2015.
  13. ↑ Yeshu Stylite . Kronika, § 8
  14. ↑ 1 2 3 Dyakonov M. M. Esej o historii starověkého Íránu. - S. 274.
  15. ↑ Mishin D. E. Khosrov I Anushirvan. - S. 250-252.
  16. ↑ Muhammad al-Tabari . Příběhy proroků a králů. x _ Datum přístupu: 12. února 2015. Archivováno z originálu 4. března 2016.
  17. ↑ Abu Hanifa ad-Dinawari . Kniha propojených příběhů. IV . Získáno 5. dubna 2015. Archivováno z originálu 4. března 2016.
  18. ↑ Daškov S. B. Králové králů – Sasánovci. - S. 116-117.
  19. ↑ Mishin D. E. Khosrov I Anushirvan. - S. 297-300.
  20. ↑ Mishin D. E. Khosrov I Anushirvan. - S. 308-310.
  21. ↑ Daškov S. B. Králové králů – Sasánovci. - S. 119.
  22. ↑ Agathius z Myrine . Za vlády Justiniána. Kniha IV, 27 . Získáno 22. května 2022. Archivováno z originálu dne 4. března 2015.
  23. ↑ Al-Biruni Památky minulých generací. Část 5. 121-129 . Datum přístupu: 24. ledna 2015. Archivováno z originálu 28. ledna 2015.
  24. ↑ Mishin D. E. Khosrov I Anushirvan. - S. 54.
  25. ↑ Ferdowsi . Shahnameh. Příběh o Bahramovi a hudebníkovi na lovu . Datum přístupu: 11. února 2015. Archivováno z originálu 24. září 2015.
  26. ↑ Daškov S. B. Králové králů – Sasánovci. - S. 117-118.

Literatura

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
 Šahinšáhové z Íránu
Achajmenovci
Arsacidy
Sasánovci
Safavids
hotaki
Afsharids
Zenda
Qajars
Pahlavi