Grigulevič, Iosif Romualdovič

Iosif Grigulevich

Foto ze 70. let
Jméno při narození Iosif Grigulevich
Přezdívky Arthur, Miguel, Felipe, Max, Teodoro B. Castro, Yuzek, I. Lavretsky
Datum narození 5. května 1913( 1913-05-05 )
Místo narození Vilna ,
Vilna Governorate ,
nebo Troki , Troksky Uyezd , Vilna Governorate ,
Ruské impérium
Datum úmrtí 2. června 1988 (75 let)( 1988-06-02 )
Místo smrti Moskva , SSSR
Státní občanství  Litva → SSSR Argentina Kostarika
 
 
 
obsazení špión , latinskoamerický vědec
Vzdělání Vyšší škola společenských věd , Vyšší stranická škola pod Ústředním výborem KSSS
Akademický titul doktor historických věd ( 1965 )
Akademický titul člen korespondent Akademie věd SSSR ( 1979 )
Náboženství chybějící
Zásilka Komunistická strana Polska
KSSS
Ocenění
Řád rudého praporu Řád rudého praporu práce Řád přátelství národů Řád rudé hvězdy
Ctěný vědec RSFSR.png
Řád Francisca Mirandy 1. třídy
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Iosif Romualdovich Grigulevich (litevská verze  Juozas Grigulyavichus , lit. Juozas Grigulevičius ; pseudonymy : Arthur , Max , Miguel , Yuzik , Teodoro B. Castro  ; literární pseudonym I. Lavretsky , rusky 5. června 1913 , říše Troilnaki - Troy , 1988 , Moskva , SSSR ) - sovětský ilegální zpravodajský agent , později latinskoamerický vědec [1] : specialista na etnografii a dějiny latinskoamerických zemí , dějiny katolické církve v Latinské Americe a instituce papežství , postava v ateistické propagandě. Výzkumník netradičních náboženství a kultů [2] .

Pocházel z rodiny lékárníka, jeho rodiče byli litevští Karaité . Vzdělání získal v Litvě (v Panevezys ), poté se s matkou přestěhoval do Polska , kde vstoupil do komunistické strany . Po uvěznění (1932-1933) a vyhnání ze země byl spojen s mezinárodním komunistickým hnutím, studoval Vyšší školu společenských věd na Sorbonně . V roce 1934 byl poprvé poslán do Argentiny prostřednictvím Kominterny . V roce 1936 se zúčastnil španělské občanské války , byl naverbován do práce v zastupitelské kanceláři sovětských speciálních služeb. Poprvé navštívil SSSR v roce 1937 na školení, v roce 1938 byl vyslán do USA a Mexika, kde střídavě působil až do roku 1940; se účastnil operace na likvidaci L. D. Trockého . V roce 1941 mu byl udělen Řád rudé hvězdy . Poté byl poslán do Argentiny, aby vytvořil ilegální síť, působil také v Uruguayi a Chile , v roce 1945 byl pod rouškou občana Kostariky evakuován do Brazílie . Po přerušení sovětsko-brazilských vztahů v roce 1947 byl převezen do Moskvy, aby se připravil na realizaci v Evropě. Přijal sovětské občanství a vstoupil do řad KSSS (b) . V roce 1949 byl poslán do Itálie, kde úspěšně legalizoval jako občan Kostariky, v letech 1951-1953 působil jako velvyslanec Kostariky v Itálii a současně v Jugoslávii. Profesionálně se zabýval studiem Vatikánu a získal patnáct audienci u papeže Pia XII .

Po smrti Stalina a změně vedení zvláštních služeb (v roce 1953) byl Grigulevič odvolán do Moskvy. Po absolvování Vyšší stranické školy byl v roce 1956 propuštěn z orgánů. Nějakou dobu působil v All-Union Society for Cultural Relations with Foreign Countries . Věnoval se vědecké práci, v roce 1958 obhájil svou první monografii „Vatikán. Náboženství, finance a politika“ (1957) jako disertační práce pro titul kandidáta historických věd . Od roku 1960 se v Etnografickém ústavu Akademie věd SSSR podílel na vytvoření Ústavu Latinské Ameriky Akademie věd SSSR , od roku 1970 - vedoucí oddělení Etnografického ústavu. Navštívil Kubu mnohokrát . V roce 1965 obhájil monografii „Kulturní revoluce na Kubě“ jako disertační práci pro titul doktora historických věd . V roce 1979 byl zvolen členem korespondentem Akademie věd SSSR . Vydal více než třicet monografií a populárně naučných knih, včetně řady ZhZL (pod pseudonymem  - příjmení jeho matky - "Lavretsky"). Dvě desetiletí byl šéfredaktorem časopisu Social Sciences. Byl vyznamenán řády SSSR a zemí Latinské Ameriky. Na začátku 21. století vyšly tři životopisy zpravodajského důstojníka a vědce v Rusku a jeden v Kostarice ve španělštině.

Podzemní dělník (1913-1936)

Raná léta

O rodišti Iosifa Griguleviče jsou rozporuplné informace: obvykle se uvádí, že se narodil 5. května 1913 ve Vilně [3] [4] , nicméně v jeho osobním spisu bylo uvedeno, že Grigulevič se narodil v Troki [5 ] [6] . Jeho rodiče - Romuald a Nadezhda (rozená Lavretskaya) - patřili k etnické skupině litevských Karaitů . Historik Boris Volodarsky však tvrdil, že Nadezhda Lavretskaya byla Ruska [7] . Jak bylo v této komunitě zvykem, všichni byli gramotní; matka-domácí si navíc přivydělávala sestavováním dokumentů a peticí sousedům; V domě se mluvilo převážně rusky, i když všichni mluvili také litevsky a polsky . Následně byl I. Grigulevič hrdý na svůj karaitský neboli „židovsko-karaitský“ původ; napsal stejnou národnost do páté kolony sovětského pasu . Hlava rodiny byla drobným zaměstnancem, po únorové revoluci 1917 vstoupil do Rudé gardy a dokonce se podílel na ustavení sovětské moci v Petrohradě . V nezávislé Litvě se rodina usadila ve vlasti svého otce - v Panevezys , kde Joseph nastoupil na gymnázium. V roce 1926 odešel Romuald Grigulevich, který přišel o práci, pracovat do Argentiny , kde měl na starosti družstevní lékárnu v La Clarita (provincie Entre Rios ), i když neměl lékařské vzdělání. Podnik umožňoval uživit se, ale na převoz rodiny přes oceán nebyl dostatek prostředků [8] [9] [10] [11] .

Polsko. První závěr

Během studií na Panevezys Gymnasium se třináctiletý Joseph setkal s členy podzemní komunistické organizace a rychle se stal jejím členem. Protože měl raný literární talent, nejen rozdával letáky, ale také psal propagandistické texty a dokonce poezii. V roce 1927 byl na žádost policie z gymnázia vyloučen „aktivní komunista“ Grigulevič. Matka a syn očekávali odjezd do Argentiny, protože nově vytvořená litevsko-belgická akciová společnost Lietgar (LIETGAR - Lietuvos garlaivių ir prekybos akcinės bendrovės ) přepravovala emigranty do Jižní Ameriky [12] ; na cestování třetí třídou stačily rodinné úspory. Po krachu firmy zanikl vklad Grigulevichových. Aby její syn dokončil vzdělání, rozhodla se Nadezhda Grigulevich přestěhovat do Polska, protože její sestra žila ve Vilně . Joseph byl přijat na gymnázium pojmenované po Vytautas Veliký (s výukou v litevštině). Manžel jeho tety, aktivní člen polské komunistické strany , podporoval jeho komunistické ideály ; kromě toho Joseph neskrýval své sympatie k sovětskému Rusku , udržoval známost s ruskými rodinami, zdokonaloval své znalosti jazyka a četl klasickou literaturu. V té době byla ve Vilně aktivně prováděna polonizace, Grigulevičovi Karaité si museli každých šest měsíců obnovovat povolení k pobytu a Joseph vnímal tento postup jako ponižující [13] [14] [15] .

25. února 1932, [7] Grigulevich byl zatčen obžalovaným spolu s třinácti jinými litevskými studenty; důvodem bylo roznášení komunistických letáků v tělocvičně. Po předběžném procesu zůstali za mřížemi dva - tajemník podzemní komsomolské buňky D. Pumputis a Grigulevič, proti nimž byly získány usvědčující důkazy. Vyšetřování se vleklo příliš dlouho; v dubnu 1933, když byl Iosif stále ve vyšetřovací vazbě v Lukishki, zemřela 47letá Naděžda Grigulevič na infarkt. Ilegální organizace členů Komsomolu v rámci možností podporovala Josepha přesuny potravin a částkami peněz na nákup potřebných věcí ve vězeňském obchodě. 17. května 1933 byl vynesen rozsudek, o kterém se psalo v novinách (kde se obžalovanému říkalo „Juozas Grigulyavichus“); Procesu byla věnována velká pozornost. Grigulevič byl shledán vinným z komunistické propagandy a dostal dvouletý podmíněný trest, během procesu se v podstatě netajil svým levicovým přesvědčením. Velký skandál způsobila skutečnost, že mladí lidé, kteří dosud nebyli odsouzeni, byli drženi na těžké práci, spoutáni a biti. Po propuštění obdržel I. Grigulevič v srpnu 1933 dekret od prokuratury o nutnosti opustit území Polska do dvou týdnů. Na doporučení politbyra Litevské komunistické strany a vedení Polské komunistické strany byl mladý aktivista poslán do Paříže  , jednoho z hlavních center polské emigrace [16] [17] .

Francie - Argentina

Ve Varšavě začal Grigulevich nejprve spolupracovat s Mezinárodní organizací pro pomoc revolucionářům (MOPR). Obdržel francouzský pas na jméno „Martin Edmond Antoine“ [18] . Po příjezdu do Paříže v říjnu 1933 udělal Joseph dobrý dojem na představitele polské komunistické strany Z. Modzelevského . Připojil mladého muže jako dobrovolníka na Vyšší školu společenských věd a také do přípravných kurzů na Sorbonně a představil ho polské redakci časopisu MOPR. Grigulevič se živil řečnictvím na solidárních shromážděních, kde byl prezentován jako „oběť fašistického teroru“ v Litvě a Polsku; později vytvořil Moprovovu buňku, která se aktivně projevovala na akcích na podporu G. Dimitrova [19] . V Paříži si Griguleviče poprvé všiml asistent rezidenta INO OGPU Alexander Korotkov , setkali se dvakrát, ale aktivista Yuzik na náborový rozhovor nepřišel [18] . Podle B. Volodarského Griguleviče naverbovala OGPU v Paříži od samého počátku Joseph Fridgut [7] .

V srpnu 1934 nabídl zástupce Kominterny ve Francii vyslání „soudruha Yuzika“ do Argentiny po linii MOPR, což bylo také uvedeno v jeho mandátu, všitém do podšívky jeho bundy. V Buenos Aires se s ním setkal jeho otec a člen Ústředního výboru Komunistické strany Argentiny Francisco Muñoz Diaz, který ho znal z Paříže. Nejprve se Joseph usadil se svým otcem v La Clarita, protože neuměl vůbec španělsky. Získal práci u místního učitele základní školy – komunisty – a aktivně komunikoval s místními, mezi nimiž bylo mnoho východoevropských Židů. Grigulevich od samého počátku četl mnoho novin a časopisů a překládal texty pomocí polsko-španělského slovníku [19] [20] .

Po prvotní adaptaci převedlo vedení MOPR (v Latinské Americe „Red Aid“ – španělsky  Socorro Rojo ) „Migela“ Griguleviče do Rosaria , kde byl zvolen členem výkonného výboru organizace a redakční rady časopisu stranický časopis. Jednou z forem práce MOPR byla patronace migrantů z určitých oblastí, kteří byli ve stejných věznicích; Grigulevič byl součástí patronátu Lukishki, který tvořili emigranti z Vilny [21] [22] . Po přestěhování do Buenos Aires se Grigulevich aktivně věnoval sebevzdělávání, navštěvoval stranické kurzy a přes svůj nízký příjem se zapsal do knihovny a kupoval seriózní knihy; se poprvé začal zajímat o osobnost Simona Bolivara [23] . Joseph byl členem různých organizací, včetně demokratického klubu United Lithuanians v Argentině. Grigulevich také udržoval kontakt s židovskou komunitou, Flora Toff, sekretářka organizace DAIA , byla svého času považována za nevěstu Josefa a on sám žil více než rok v domě Miguela Finsteina, bohatého lékárníka. Nejužší přátelské vztahy však spojovaly Griguleviče s Armandem Cantonim, budoucím tajemníkem okresního výboru Buenos Aires. Joseph se v těchto letech neucházel o vedoucí pozice. Živil se novinařinou, dělal také pojišťovacího agenta a dokonce prodával rádia. Jedna z prvních dochovaných Grigulevichových publikací nesla název „O sociálních souřadnicích tanga“, kde byl tento hudební a taneční žánr interpretován jako „maloburžoazní“ produkt dekadence a strachu o život [24] [25] . Mladý muž se zajímal o sport a byl členem „Klubu gymnastiky a šermu“, který vyžadoval garanci dvou jeho členů; vstupné bylo 10 dolarů – na tehdejší dobu solidní částka [26] .

Večer 19. července 1936 byl Iosif Grigulevich zatčen argentinskou policií ve vile spisovatele a popularizátora marxismu Augusta Bunheho (šéfa Nezávislé socialistické strany Argentiny) mezi 109 návštěvníky velkého svátku. Policie trvala na tom, aby účastníci akce poslouchali vysílání moskevského rozhlasu a diskutovali o možnosti teroristických aktivit. Díky úsilí zkušených právníků a novinářů z hlavního města byli třetí den všichni účastníci akce propuštěni. Pro Griguleviče mohlo mít zatčení vážné důsledky: argentinská vojenská vláda měla pronacistické sympatie a zpřísnila zákony o nelegální migraci, zvláště když „elektrikář Miguel“ nikdy neprošel naturalizací . V jednom z dokumentů zabavených Bunhemu bylo schéma argentinského MOPR, kde byl Grigulevich (pod operačním pseudonymem) uveden jako vedoucí jedné z cel. Tento dokument byl faksimile zveřejněný v novinách v Buenos Aires. Policie si ponechala i jeho otisky prstů [27] [28] [29] . Když stranická bezpečnostní služba obdržela signály od policie o brzkém zatčení Griguleviče, rozhodlo se vedení argentinské komunistické strany vyhovět jeho žádosti o poslání na frontu španělské občanské války . Vstupní povolení osobně podepsal španělský velvyslanec v Argentině, známý antifašistický spisovatel Angel Osorio y Gallardo [30] .

Španělská občanská válka (1936–1937)

Stíhač mezinárodních brigád

Začátkem září 1936 přijal 23letý Grigulevich práci jako kuchařský pomocník na řeckém parníku směřujícím do Antverp . Do Barcelony cestoval deset dní přes Paříž a Toulouse , vlakem a dokonce i letadlem, přiletěl 5. října [31] [32] . Podle Marjorie Rossové převoz Griguleviče, stejně jako tisíce dalších dobrovolníků, provedl přes španělské hranice jugoslávský rodák Josip Broz , budoucí maršál Tito [33] . Poté, co obdržel dokumenty na jméno „Jose Ocampo“, odešel do Madridu , kde ho přijal vedoucí skupiny instruktorů výkonného výboru Kominterny Vittorio Codovillo a generální tajemník Ústředního výboru Kominterny. Španělská komunistická strana , Jose Diaz . V hotelu se usadil "soudruh Jose" spolu se sovětským kameramanem Romanem Karmenem . Doslova následujícího dne byl Grigulevich jmenován poradcem Enriqueho Listera pro mezinárodní otázky a zároveň konzultantem komisaře Contrerase (jako agent italských komunistů se jmenoval Vittorio Vidali ). Lister se znal s umělcem a aktivistou mexické komunistické strany Davidem  Alfarem Siqueirosem . Během měsíce prošel Grigulevich-Ocampo bojovým výcvikem a vyznamenal se tím, že velel malé obranné operaci v univerzitním kampusu v Madridu - Toledský most se nemohl vzdát nepříteli . Brzy byl cenný zaměstnanec převeden na post asistenta náčelníka štábu madridské fronty. Přesto se snažil účastnit se skutečných nepřátelství a vyznamenal se poblíž Guadalajary , Brihuegy , Siguenzy , Brunetu a směrem na Zaragozu. Po vítězství v bitvě u Briuegy byl Grigulevich na banketu 12. mezinárodní brigády vedle Hemingwaye , Ehrenburga a Koltsova . Poradce a rezident sovětské rozvědky A. Orlov se velmi rychle rozhodl naverbovat „Ocampa“, zvláště když si o něm vyžádal údaje přes Codovilla [34] . Po nástupu do sovětské tajné služby obdržel Grigulevič operační pseudonym „Yuzik“ a také dokumenty na jméno argentinského novináře [35] . Obecně byly jeho aktivity v Madridu popsány různými zdroji nejednotně; například se tvrdí, že jeho „kmotrem“ v sovětských speciálních službách byl Naum Belkin [36] . Orlovovi lidé - a sovětské mezinárodní brigády obecně - byli ve Španělsku napůl ironicky nazýváni "Mexičany", protože Mexiko bylo v té době jedinou zemí, která otevřeně podporovala republikánskou vládu [37] .

Bezpečnostní pracovník

Na konci listopadu 1936 byl Grigulevich převelen do Seguridadu, bezpečnostního komisariátu obranné junty v Madridu . Hlavním úkolem byl boj proti rebelům a jejich komplicům, kteří se ukrývali na ambasádách různých států. Podle některých zpráv dosáhla síla „ páté kolony “ 8 000 lidí. 4. prosince (podle deníku M. Kolcova - 4. listopadu) vtrhla skupina, jejíž součástí byl Grigulevich, do komplexu finského velvyslanectví a bylo zatčeno asi 2000 lidí; byly objeveny skrýše zbraní a dílna na vybavení granátů. Ukázalo se, že příznivci frankistů byli na ambasádě ukryti za poplatek, který dosáhl jednoho a půl tisíce peset . Téže noci bylo zabaveno chilské velvyslanectví, což vedlo k získání důležitých dokumentů; asi stovka odpůrců republikánů byla zatčena. Následujícího dne bylo napadeno peruánské velvyslanectví a velký dům vedle; došlo k přestřelce, oběti byly na obou stranách. Byla zachycena radiostanice s operátorem a sadou šifer, bylo prokázáno, že falangisté operovali pod záštitou ambasády . Při prohlídce domu patřícího turecké ambasádě bylo zabaveno sto beden zbraní pro falangisty. Přesto většina zadržených (někteří byli odhaleni jako spojení s gestapem ) nic neudělali a byli deportováni do Francie. Podle jedné verze byl mezi zadrženými budoucí německý kancléř Willy Brandt [38] [39] [40] .

11. prosince 1936 ECCI , vyjadřující vůli I. Stalina , informovalo Komunistickou stranu Španělska, že trockisté byli vystaveni bezpodmínečné „politické likvidaci“, což bylo vykládáno v jednoznačném smyslu. Podle " archivu Mitrochinského " hrál Grigulevič v těchto událostech důležitou roli, účastnil se likvidací a také cvičil sabotéry. Původně se počítalo s využitím anarchistů jako spojenců komunistů při vymýcení trockismu ve Španělsku, ale akce sovětské strany vyvolaly v Barceloně povstání. Vedli ji Andrés Nin a POUM , kteří 1. května stáhli své vojenské jednotky z fronty a odůvodnili to „sebeobranou“. 3. května 1937 byl Grigulevich (pod krycím jménem „Max“) s oddílem, který vedl (10 lidí), naléhavě poslán do Katalánska , kde zůstal nejméně do června. Podle verze, kterou o půl století později nastínil sám Grigulevič, se zatčení anarchistů („operace Nikolaj“) změnilo téměř ve frašku: když ozbrojenci vnikli do jednoho z bezpečných domů, našli tam internacionalisty se svými manželkami - Rusy. a Ukrajinci, kteří zacházeli se zaměstnanci Seguridadu vodkou a palačinkami [41] [42] . Ve skutečnosti Grigulevich jednal společně s asistentem rezidenta, známou postavou speciálních služeb , Naum Eitingon , ale byl to Yuzik, kdo hrál důležitou roli v dopadení a likvidaci A. Nina [43] . Andres Nin byl odvezen do Madridu a mučen a Grigulevich byl tlumočníkem při výsleších. Cestou připravoval materiály, které diskreditovaly členy POUM [44] [45] .

Anarchistické povstání v Barceloně bylo rozdrceno za tři dny. Grigulevič ve svém příběhu, který předal N. Nikandrov , řekl:

Nikomu to nepřeji zažít. Tam jsem opravdu pochopil význam slov: "beštiální úsměv občanské války." Několikrát jsem byl na pokraji smrti. Pořád nevím, kdo na mě střílel - můj vlastní nebo rebelové? Všechno smíchané, kulky bezohledně, ze všech stran. Podrážky mých bot se lepily na chodník, který byl hojně pokrytý krví. Bylo to všeobecné šílenství, Španělé byli stateční bojovníci, nikdo se nechtěl podvolit, a proto nikdo nežádal o milost [46] .

Poté Eitingon vyslal Griguleviče jako tlumočníka na Mezinárodní kongres spisovatelů na obranu kultury , rovněž organizovaný na přímý Stalinův rozkaz [47] . Kongresu se zúčastnili Siqueiros , Diego Rivera , Tina Modotti , Ilya Ehrenburg , André Malraux , Louis Aragon , Waldo Frank , Octavio Paz , Anna Zegers . Vedoucím sovětské delegace byl Michail Koltsov , generálním tajemníkem kongresu byl ministr školství Španělska, komunista Jesus Hernandez Thomas . Den před zahájením kongresu ve Valencii, 3. července, se konala slavnostní večeře na počest Pabla Nerudy . Jedním z hlavních témat kongresu bylo odsouzení Andreho Gideho za knihu „Návrat ze SSSR“, jen A. Malraux a O. Paz se ho odvážili bránit. Hlavním politickým obsahem sjezdu bylo ztotožnění pojmů „antifašistický“ s „komunistickým“ a „socialistickým“. Bylo přečteno poselství Alberta Einsteina , v němž se prohlašuje, že hrdinný boj španělského lidu za svobodu a důstojnost je jediná věc, která udržuje naději na lepší časy. 6. července byli delegáti přemístěni z Valencie do Madridu; další zasedání kongresu se konala v Barceloně a Paříži, což umožnilo kritikům v tisku srovnat událost s „putovním cirkusem“ [48] .

V Barceloně se Grigulevich setkal s Ericem Blairem , který ho neměl tak rád, že mu dal přezdívku „ Charlie Chan “ [49] .

Sovětský zpravodajský důstojník

Poté, co obdržel velkou pochvalu od A. Orlova a N. Eitingona, se Grigulevič stal důvěrníkem sovětských zpravodajských služeb. Byl jmenován kurátorem a tlumočníkem pro skupinu Čkalova , Baidukova a Beljakova , kteří se vraceli z USA přes Madrid; Grigulevich měl doprovázet piloty do Paříže [50] . Po získání fotoaparátu, příslušenství a psacích potřeb pro španělskou rezidenci byl Grigulevich poslán do SSSR s pasem na jméno „Jose Perez Martin“ [51] . Účastníci operace na odstranění barcelonského povstání byli posláni do Soči a Gagry . V říjnu 1937 byl Grigulevič poslán do výcvikového kurzu pro ilegální zpravodajské důstojníky v Malachovce , kde prošel speciálním výcvikem prostřednictvím INO . Podle některých zpráv nechtěl opustit Španělsko, ale hrozba odhalení byla příliš velká [52] [53] . Popis říkal:

... V procesu výcviku projevoval kreativní přístup a rozumnou iniciativu. Věří a je pevně přesvědčen, že bez znalosti cizího jazyka, zejména místního, celostátního, nemůže existovat zpravodajský agent, zvláště pak ilegální zpravodajský důstojník. On sám, jak ukazují hodiny, mluví plynně španělsky a francouzsky, dokáže snadno vést konverzace na jakékoli téma. <...> Ví, jak dobře vyjádřit své myšlenky a pocity a nakazit jimi ostatní. ... Má vlastnosti, které mu pomáhají najít společný jazyk s jakoukoli osobou. V rozhovorech s učiteli a instruktory ho nikdo nebral jako Rusa, všichni ho považovali za cizince. Ano a on sám se této legendy držel [54] .

Grigulevičovým kurátorem byl Sergei Shpigelglas ; Joseph byl pravděpodobně cvičen jako militantní likvidátor. Za hlavní zemi jeho specializace bylo vybráno Mexiko , kde se Trockij ukrýval . Iosif Romualdovich se musel naučit řemeslu ilegálního pozorovatele a analytika sám [55] [56] .

Obyvatel (1938-1947)

Operace Duck

Cesta do Mexika

Začátkem dubna 1938 byli Grigulevich (který obdržel krycí jméno „Felipe“) a jeho partner, Španěl Emilio Sanchez (operační pseudonym „Mario“) posláni do Spojených států z Novorossijsku . Poté, co dorazili do New Yorku na sovětském parníku, byli dáni k dispozici rezidentovi Peteru Gutzeitovi , který s nimi osobně spolupracoval, vzhledem ke specifikům zadání - odstranění Trockého . Dodal agentům 2000 dolarů, stanovil podmínky komunikace a poslal je do Mexico City přes Santa Fe . Grigulevich a Sanchez dorazili do hlavního města Mexika v květnu [57] [58] . Kvůli vlně represí , které se týkaly tajných služeb SSSR, byla komunikace s Gutzeitem přerušena – byl předvolán do Moskvy a v říjnu 1938 zatčen. Grigulevičovy pokusy o kontakt – dokonce podnikl zvláštní výlet do New Yorku – se ukázaly jako bezvýsledné. Jediným návratem bylo seznámení s revolucionářem Luisem Arenalem, který s Grigulevičem dlouhá léta spolupracoval. Během čekání na nové úkoly byl "Felipe" nucen pracovat v Mexico City jako číšník a zároveň si zvykal na mexické prostředí; nejistota trvala asi půl roku [59] [60] .

Komunikace byla obnovena znovu v dubnu 1939 s novým obyvatelem Iskhak Achmerov . V létě byl Grigulevich povolán do New Yorku k předběžné zprávě. V té době byla v Moskvě zahájena „ Operace Duck“ pod velením N. Eitingona. Na samém konci roku 1939 byl Grigulevič povolán do Moskvy, přestože v Evropě začala válka. Bylo vzato na sovětském parníku ze San Francisca do Vladivostoku a dále po Transsibiřské magistrále . Agent "Felipe" s sebou nesl plán Trockého domu na Vídeňské ulici; kromě toho, lidový komisař pro vnitřní záležitosti Lavrenty Beria chtěl osobně získat svědectví o Davidu Siqueirosovi , který byl plánován jako hlava útočného oddílu. Grigulevichova práce byla považována za „uspokojivou“ a obdržel rozkaz k dokončení operace [61] [62] .

Podle informací N. Nikandrova plánoval Grigulevič od února 1940 akce skupiny Siqueiros. V dokumentech Mitrochinského archivu to byl Grigulevič, kdo byl nazýván vůdcem a organizátorem útoku. Sledování Trockého domu bylo nepřetržitě, účastnili se ho členové mexického Komsomolu a straničtí aktivisté. Trockého hlídal Sheldon Hart , který Griguleviče osobně znal a byl zvláštními službami uveden do vnitřního kruhu Lva Davidoviče. Útok byl naplánován na noc z 23. na 24. května 1940, protože toho dne byl strážcem brány Grigulevičův známý. Eitingon také trval na urychlení operace a snažil se načasovat vysoce postavenou likvidaci na volby konající se v Mexiku [63] . Na příkaz Moskvy se po dokončení operace musel Grigulevič přestěhovat do Argentiny, naturalizovat se tam a vytvořit rozsáhlé ilegální zpravodajské centrum působící ve všech sousedních zemích včetně Brazílie [64] [65] .

Manželství

Uprostřed příprav na útok se Grigulevich oženil se stranickou aktivistkou, učitelkou Laury Aguilar Araujo (narozena v roce 1916). Podle jedné verze je představil Eitingon a spojení bylo posvěceno z Moskvy. Pocházela z velké chudé rodiny, její otec v té době zemřel. Laura se zajímala o politiku, byla zarytá marxistka a své matce a sestrám dokonce zakázala chodit do kostela. V té době vedla sekci odboru učitelů. Na jaře 1940 se Laura a Joseph vzali civilním obřadem v Mexico City, aniž by o tom informovali příbuzné nevěsty [66] [67] [68] .

První pokus o atentát na Trockého

Pokus byl učiněn v noci na 24. května 1940 formou náletu. Kolem čtvrté hodiny ranní vtrhlo na dvůr Trockého domu dvacet lidí - všichni veteráni španělské občanské války včetně V. Vidaliho - v podobě mexické policie a armády za podpory ochranky Sheldona Harta. 10-15 minut stříleli na Trockého ložnici a nechali u jejích dveří také bombu, která však nefungovala. Trockij a jeho manželka Natalja Sedova se vrhli na podlahu a ocitli se v „šedé zóně“. Sheldon Hart, který útočníkům otevřel brány, byl jimi zajat a zabit; Jeho tělo bylo nalezeno až o měsíc později. Podle prohlášení Eitingonu z roku 1953 se Sheldon Hart pokusil narušit operaci tím, že nájezdníky zavedl do místnosti, „kde nebyl žádný archiv, žádný Trockij“. Ten pak Hartovi vztyčil pamětní desku, naznačující, že byl „zabit Stalinem“ [69] [70] [71] [72] . Po neúspěchu pokusu o atentát se Grigulevič ukryl v bytě své ženy a poté na soukromé klinice pro duševně nemocné (s pomocí dr. ​​Barského, který kdysi pracoval v mezinárodních brigádách ). Později řekl, že se nesnažil simulovat duševní poruchu: pro lékaře a ošetřovatele stačilo, že skončil v nemocnici. Z Moskvy byl přijat rozkaz pomoci Grigulevičovi opustit Mexiko, na což bylo přiděleno 10 000 dolarů [73] [74] . Úspěšně přešel do USA, kde dohlížel na vyslání rodiny L. Arenala do Sovětského svazu [75] . Tajným výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR byl Grigulevič v červnu 1941 vyznamenán Řádem rudé hvězdy za „příkladné plnění zvláštních úkolů“. Podle jedné verze bylo ocenění spojeno s účastí agenta Felipeho na likvidaci přeběhlíka Waltera Krivitského , což Grigulevič později řekl svému příteli a studentovi Nikolaji Leonovovi . Ten tvrdil, že Krivitskij stihl spáchat sebevraždu, než se k němu Grigulevič dostal, ale Joseph dostal patřičná ocenění [76] .

Vzhledem k tomu, že vyšetřování atentátu na Trockého nabíralo na obrátkách, musela se Laura Aguilar Araujo pod kuratelou sovětské rezidence přestěhovat do New Yorku (s přidělením operačního jména „Louise“). Grigulevič dostal rozkaz převést ho k zahraniční rozvědce se jmenováním v Buenos Aires (operační pseudonym „Arthur“). Středisko nedalo žádné pokyny o možnosti shledání s manželkou [77] [78] .

Rezidence v Argentině

Budování nelegálních staveb

Po příjezdu do Argentiny na chilský pas 24. prosince 1940 se Grigulevich zaregistroval jako „Jose Rotti“ a pokračoval v procesu naturalizace . V důsledku toho se po obdržení argentinského pasu stal „Jose Grigulyavichus“ [79] . Využil jako základ lékárnu svého téměř zcela invalidního otce a navázal kontakty s farmaceutickými firmami, což byla dobrá zástěrka pro ilegální aktivity. Jeho hlavním partnerem byl Teodoro Stein; Grigulevich se snažil zajistit, aby obchodní krytí nebylo nikdy fiktivní [80] [81] . Podle B. Volodarského nebylo jmenování Griguleviče rezidentem v Argentině náhodné. Bylo nutné vytvořit rezidenci doslova od nuly, protože Moskva neměla diplomatické vztahy s Buenos Aires . Sovětské zpravodajské služby však věřily v existenci nacistických bašt v zemi, což bylo podporováno politikou FBI : v červnu 1940 Edgar Hoover představil plán na vytvoření speciální zpravodajské služby, která by čelila nacistům v celé latině. Amerika. Soudě podle zveřejněných dokumentů Kominterny došlo v roce 1940 k nějakým tajným intrikám proti Grigulevičovi, byl obviněn z toho, že nebyl občanem SSSR, údajně bránil atentátu na Trockého atd. Grigulevič byl přitom vlastně jediným zdroj politických a ekonomických informací o Jižní Americe [77] [82] [83] .

Po začátku Velké vlastenecké války byl Grigulevich registrován jako stálý rezident v Jižní Americe [84] . Poté, co se Siqueiros přestěhoval do Chile, musel Grigulevich založit první základnu své nové struktury v Santiagu de Chile v čele s L. Arenalem [85] . V Buenos Aires Griguleviče velmi podporovali V. Codovilla a jeho chráněnec Juan José Real, který stál v čele tajné služby argentinské komunistické strany. Augusto Huerta a jeho manželka (operační jména „Blanco“ a „Dora“) začali pracovat v Grigulevičově zpravodajské síti, díky jejímuž spojení měla sovětská rezidence na začátku roku 1942 80 aktivních zaměstnanců: zaměstnanců vojenského ministerstva, náměstků, diplomatů , podnikatelé, novináři, aktivisté národnostních společenství, techničtí pracovníci řady zastupitelských úřadů, ale i majitel sňatkové agentury a profesionální pašerák . Byl součástí zpravodajské sítě a kameraman Ricardo Beles, známý svým filmem o válce Chaco ; až do roku 1944 prováděl kurýrní komunikaci se Spojenými státy. Druhým asistentem obyvatele "Arthura" byl Ital Vasco Galetti ("Mago") - profesionální ilegální přistěhovalec. V sabotážní skupině, kterou sestavil, bylo 8 lidí: čtyři Ukrajinci, Polák Felix Verzhbitsky , Španěl a dva Argentinci. Všichni byli přitahováni výhradně na ideologickém – antifašistickém – základě. Musel jsem jednat téměř autonomně, komunikace s Moskvou byla nepravidelná a téměř vždy s příležitostí [86] [87] . Například několik peněžních poukázek a dopisů bylo zasláno do New Yorku prostřednictvím obchodníka Federica Lakrose, spisovatele Jacoba Muchnika, emigrantky Lydie Altschuler; systém „schránek“, přes které bylo možné rychle převádět informace nebo peníze, byl velmi složitý, minimálně šest z nich otevřela policie a četnictvo [88] . Původně měla zničit zásoby obilí posílané do Třetí říše z Argentiny infikováním skladů houbou nebo kobylkou. Přestože se tato myšlenka zdála nadějná, v zemědělských oblastech země nebyli žádní spolehliví interpreti spojení s komunistickou stranou [89] .

Aktivity "D-skupiny"

V prosinci 1941 si Verzhbitsky pronajal místnost poblíž přístavu Buenos Aires, kde zřídil výrobu dolů, a přilákal jako asistenta svého přítele, přístavního dělníka Pavla Borisyuka, rodáka z Volyně . Komponenty do zápalné směsi bylo možné zakoupit komerčně bez vzbuzení podezření a pojistka umožňovala zpomalit provoz až na dva týdny. Díky aktivitě Poláka došlo k potopení lodí, přepravujících strategické suroviny pro Třetí říši z Jižní Ameriky; tak v přístavu Buenos Aires vyhořel sklad se 40 tisíci tunami ledku připraveného na export do Německa. Jen škoda na majetku dosáhla 150 000 $; podle Grigulevichovy zprávy činila celková výše výdajů asi 2000 amerických dolarů [90] [91] . Podařilo se jim vypálit sklad papíru firmy Goethe a redakci novin Pamperas - vlastně pobočku Goebbels Völkischer Beobachter [92] [93] . Zpočátku byly zápalné granáty maskovány jako mate tašky a přenášeny spolu s jídlem, aniž by vzbudily podezření policie a bezpečnosti přístavu. Poté, co se na místě požárů začaly nacházet nábojnice, bylo nutné formy diverzifikovat. Například „zapalovač“ byl vyroben ve formě vyhřívací podložky a bandážován na stehno nebo hrudník [94] . Celkem „D-skupina“ provedla asi 150 úspěšných žhářství. Podle zprávy schválené Centrem Grigulevičova skupina potopila dvě transatlantické nákladní lodě s 10 000 tunami ledku na palubě každé; tři bárky s ledkem byly spáleny v přístavních vodách a várka kaseinu v nákladovém prostoru suché nákladní lodi [95] .

Vzhledem k tomu, že v Uruguayi existovala sovětská zpravodajská služba , na konci roku 1941 zde Grigulevič zřídil týlovou základnu, která se zabývala legalizací agentů a latinskoamerických komunistů. Například k legalizaci 30letého agenta byla pořízena metrika dítěte, které zemřelo před stejným počtem let, se kterou bylo možné získat na policii občanský průkaz. Dále na matričním úřadě bylo vydáno potvrzení o státním občanství, na jehož základě byl dále vydán cizí pas. Díky jednomu z policejních šéfů, komunistovi, bylo vysláno několik desítek španělských agentů s uruguayskými pasy, aby zorganizovali hnutí Makistů ve Francii. Stejně tak byl vyroben pas pro Lauru Grigulevich – na jméno „Inelia Idalina de Puerto Nevies“ [96] [97] . Do Argentiny dorazila přes tichomořské pobřeží (ze San Francisca do Valparaisa ) a dále po železnici Transandine . Poté, co žil rodinný život, se Grigulevich zaregistroval na novém místě pod jménem své manželky - Araujo; soudě podle výslechu zbývajících očitých svědků, vedeného N. Nikandrovem, sousedé považovali Josého za Francouze a v jeho manželce sebevědomě identifikovali Mexičana. Podle dokumentů byl Grigulevich uveden jako obchodní cestující , což odůvodňovalo jeho cestování; ve skutečnosti se Joseph a Laura zabývali pouze záležitostmi zpravodajské sítě; Jeho manželka byla účetní a šifrová úřednice. Z důvodů utajení neměl Grigulevich žádný přímý kontakt se členy „D-skupiny“ [98] .

Po převratu 4. června 1943 nová vojenská vláda výrazně zvýšila opatření proti zahraniční rozvědce v Argentině. „Tečka“ v Chile přitahovala pozornost tajných služeb také kvůli příliš úzkým kontaktům s kubánským velvyslancem spojeným s Kominternou [99] . Mezitím, na konci roku 1944, v důsledku exploze při výrobě zápalných granátů, byl Verzhbitsky vážně zraněn - přišel o ruku a téměř úplně ztratil zrak [100] . Podle V. Čikova to byl důsledek unáhlené likvidace munice na příkaz z Moskvy [101] . Po incidentu s Verzhbitskym v prosinci téhož roku byl zatčen Victor Defruetos, konzultant skupiny D pro teorii a praxi sabotáže . Byl v konfliktu s vedením Komunistické strany Chile a proti své vůli se přestěhoval do Argentiny, navíc porušil pravidla mlčenlivosti. Poté Grigulevič požádal Moskvu o sankci k omezení operací v Argentině a evakuaci do Uruguaye [102] .

Evakuace. Příprava mise v Evropě

Uruguay. Kostarické občanství

Grigulevičovým kurátorem v Montevideu byl sovětský konzul Valentin Rjabov , který také vedl rezidenci v této zemi [103] . Jedním z hlavních problémů byla evakuace archivu nashromážděného za mnoho let zpravodajské činnosti. Byl přiveden zpět prostřednictvím lékaře a emigrantského politika Emilia Troyse, který se znal s Grigulevičem od 30. let 20. století. Dokumenty byly zaslány diplomatickou poštou pod rouškou Troyceova osobního archivu. Archiv umožnil podat zprávu o mnohaleté činnosti a rozptýlit pochybnosti o kontaktech agenta „Arthura“. V Uruguayi se stal Grigulevič zástupcem V. Rjabova, který neuměl španělsky a byl přetížen svou přímou diplomatickou prací. Iosif Romualdovich se po skončení války snažil vrátit do Španělska, kde měl mnoho známých, i když to Středisko považovalo za hlavní překážku práce v této zemi. Nakonec bylo rozhodnuto vyslat „Arthura“ do Brazílie ke konečné legalizaci a přípravě na implementaci v Evropě [104] . V lednu 1945 napsal Grigulevič na žádost Rjabova obsáhlou zprávu „Argentina jako centrum mezinárodních rozporů v Jižní Americe“, která svým stylem a obsahem připomíná jeho budoucí knihy [105] .

Vzhledem k tomu , že 11. prosince 1944 byly navázány diplomatické styky mezi Chile a SSSR, byl v létě 1945 Grigulevič poslán za Andy , aby předal své kontakty tajnému oddělení. Jedním z těchto kontaktů byl krajanský kostarický spisovatel Joaquín Gutiérrez Mangel , který byl asistentem kostarického konzula Borbóna a členem komunistické strany. Vytvořil novou legendu pro Griguleviče - nemanželského potomka šlechtického rodu plantážníka kávy z Alajuely , kterého matka odvezla do Chile a trvale zde žil [106] . Výsledkem bylo obdržení legálního pasu občana Kostariky na jméno „Teodoro Bonefil Castro“, který se stal pro Griguleviče hlavním po celou zbývající dobu jeho nezákonné činnosti. Podle výzkumu Marjorie Rossové se „Teodoro“ jmenoval dědeček Joaquina Gutierreze a „Bonefil“ její babička. Griguleviče pravděpodobně vnímal jako agenta Kominterny, který potřebuje spolehlivé dokumenty, aby mohl opustit Jižní Ameriku. V srpnu 1945 dostal „Teodoro Castro“ dokonce doporučení od generálního konzulátu Kostariky ve jménu největších pěstitelů kávy v této zemi. Laura Grigulevich poté oficiálně vydala uruguayské občanství (stále na jméno „Inelia Idalina del Puerto Nevies“): po manželovi nebyla propuštěna do Chile [107] [108] [109] [110] .

Bolívie - Brazílie

Druhý den po navázání diplomatických vztahů se SSSR Bolívií dorazili do Bolívie manželé Grigulevičovi, kteří měli příkaz navštívit Bolívii , Brazílii a odjet do Kostariky, a Iosif Romualdovich se okamžitě pustil do přípravy analytických popisů situaci v zemi. Podle jedné z legend, kterou sám Grigulevič aktivně šířil, se v departementu Potosí setkal s jedním z indických vůdců, kteří přijali pseudonym „ Lenin “, který chtěl vyvolat povstání za nastolení sovětské moci. Zároveň počítal s Kominternou , která v té době dva roky neexistovala, a požadoval přesnou částku - 65 666 amerických dolarů. Vzhledem k tomu, že Bolívie neměla vlastní komunistickou stranu, zůstala tak slibná příležitost nerealizována. Podle jiné verze se sovětský zpravodajský důstojník a „Lenin“ nemohli dohodnout na financování povstání (Moskva vyčlenila přesně 60 tisíc dolarů). V. Čikov považoval tuto verzi za zcela fiktivní, protože se neobjevila v pracovních zprávách a osobním spisu Griguleviče [112] . Před přestěhováním do Brazílie, podle svých vlastních zpráv z 80. let, Grigulevich provedl krátkou návštěvu San José , aby se mohl orientovat ve své „vlasti“. Podle jiné verze, kterou sám uvedl, Iosif Romualdovich Kostariku nikdy nenavštívil [113] .

V Rio de Janeiru si Grigulevich podle pokynů otevřel knihkupectví a až do příchodu kurátora z centra neprováděl žádnou operativní práci; v zemi nebylo žádné vlastní bydliště. Za dva měsíce zvládl místní jazyk . V prosinci 1945, když Grigulevič přijel do Uruguaye pro zprávu, zabíral seznam užitečných kontaktů jen v Riu asi deset stran. Svévole „Arthura“ vyvolala mezi úřady velké podráždění: diktátorský režim Dutry byl tvrdý a místní komunistická strana byla plná agentů a provokatérů. Během svého pobytu v Montevideu Joseph a Laura znovu formalizovali své manželství v civilním obřadu, protože oba měli nové doklady a identity.

V červenci 1946 vypukl velký skandál kolem generálního konzula V. Rjabova kvůli pokusu o vydání v Brazílii překladu „ Krátkého kurzu dějin KSSS (b) “. Grigulevich se nepohodl s novým velvyslancem J. Suritsem a dostal práci jako asistent konzula Kostariky. Po přerušení sovětsko-brazilských vztahů byli Grigulevičovi v listopadu 1947 odvoláni do SSSR. Tomu předcházela rodinná tragédie: Jose, šestiměsíční syn Josepha a Laury, zemřel na vrozenou srdeční vadu [114] [115] .

Přípravy na úvod do Evropy

Grigulevičovi dorazili do Moskvy několik dní před novým rokem 1948. Aklimatizace a psaní zpráv trvalo asi šest měsíců . Grigulevičovi 28. dubna 1948 obdrželi sovětské občanství a pasy na svá pravá jména. Joseph a Laura, kteří dostali dočasné sovětské pasy na jméno Vasilij a Taťána Abrikosov, strávili léto na černomořském pobřeží Kavkazu [116] . V Moskvě dostali dvoupokojový byt v nové budově na Leningradském prospektu . Grigulevič prošel měsíčním individuálním kurzem operativní práce a sám školil studenty. Podle informací poskytnutých V. Čikovem a M. Rossem v létě téhož roku Grigulevič krátce navštívil New York . Hlavním cílem bylo přivézt vybavení pro „boda“ Rudolfa Abela , který se měl usadit jako rezident. Po návratu Griguleviče 15. října 1948 požádal o přijetí do řad KSSS (b) . Žádosti bylo vyhověno: na příkaz G. Malenkova byl přijat v nepřítomnosti jako kandidát na člena strany. Kromě toho v devátém čísle časopisu " Bolševik " pro rok 1949 vyšla první vědecká publikace v ruštině od Griguleviče (pod pseudonymem "I. Lavretsky") - recenze monografie L. Zuboka . V Literaturnaya Gazeta (č. 55, 1949) publikoval I. Lavretsky recenzi T. Fieldinga The Newest Guide to Europe . Vzhledem k tomu, že platnost kostarického pasu Teodora B. Castra končila, byl Grigulevich domluven na krátkou služební cestu na trase Moskva  – Praha  – Curych  – Bern  – Ženeva  – Paříž , aby prostudoval režim hraničních přechodů a prodloužil platnost pasu. Uruguayské dokumenty Laury Grigulevich byly platné [117] [118] [119] [120] . 16. května 1949 byl schválen plán převést pár nelegálních přistěhovalců do Itálie přes Dánsko, Belgii a Francii. Hlavní legendou bylo vytvoření argentinského zastoupení importně-exportní společnosti „Gagliardo“ [121] .

Práce v Itálii a Jugoslávii. Stěhování do SSSR (1949-1956)

Obchodník Teodoro B. Castro

Po příjezdu do Říma (oficiálně pro duchovní útěchu po smrti svého syna) [122] navázali Castros vztahy s diplomatickými zástupci Kostariky a Uruguaye. Generální konzul Dr. Antonio A. Facio Ulloa projevil Grigulevičovi zvláštní dispozice, který se stal společníkem ve společnosti svého „krajana“. Uruguayský konzul Carlos Orive pomohl Grigulevichovým získat povolení k trvalému pobytu a zařídil Teodora Castra jako sekretáře. Grigulevič musel pracovat offline, dohodnuté schůzky byly domluveny pouze s obyvateli, kteří pracovali v sousedních zemích. V létě 1950 bylo v Paříži agentovi „Maxovi“ oznámeno, že byl přijat do řad KSSS (b) bez zkušeností kandidáta. Dalším místem setkání byla Vídeň ; návštěvy těchto měst byly snadno čitelné. K. Orive přivedl Griguleviče k vysloužilému italskému vojákovi, který měl zkušenosti s prací s etiopskou kávou. Postupem času začala firma úspěšně obchodovat se šicími stroji, pneumatikami a dokonce i konzervami. Část příjmů byla poslána do Concepción del Uruguay , kde Romuald Grigulevich prožil své dny. 20. srpna 1950 zemřel na rakovinu [123] [124] [106] .

V říjnu 1950 přijela do Říma kostarická delegace, jejíž členové sledovali především komerční zájmy. V jejím čele stál bývalý prezident Luis Otilio Ulate Blanco a její součástí byli také ministři ve výslužbě, kostarický velvyslanec ve Francii a další. Grigulevič neměl možnost koordinovat své akce s Centrem a kontakt navázal sám. Prvním úspěchem bylo uspořádání audience Kostaričanů u papeže Pia XII . Seznámení s Donem Ulate Blancem trvalo asi dva měsíce a nakonec jeden vlivný politik prohlásil, že Teodoro Castro je jeho vzdálený příbuzný (prasynovec manžela matčiny tety). Dříve se dotazoval v Itálii, Brazílii a Uruguayi a obdržel ty nejlichotivější reference. V důsledku toho exprezident a podnikatel spoluzaložil společnost prodávající kostarickou kávu v Evropě. Relativně rychle obrat činil 300-350 pytlů za měsíc, což přineslo až 50 000 dolarů na šarži. Kromě toho Teodoro Castro založil v Římě „ Academia de San Andrés de Serravalle“ , pojmenovanou po římském patronovi Kostaričanů, vévodovi Albertu di Serravalle, který uděloval čestné tituly a ceny kostaričanským politikům. Uruguayský konzul přivedl Griguleviče k Donu Giuliovi Pacellimu, synovci papeže a šéfovi vatikánské gardy , vlivnému bankéři a obchodníkovi. Současně byl nunciem Kostariky. Soudní smlouva s Vatikánem byla 150 pytlů kávy. Teodoro Castro dále začal usilovat o otevření přímého spojení na trase Janov  - Puerto Limon , které mělo snížit ztráty při přepravě ovoce; objem zkušební transakce nově vytvořeného banánového monopolu činil 800 tun [125] [126] [127] [128] [106] .

Diplomat Teodoro B. Castro

Ulat Blanco byl tak ohromen Grigulevičovými analytickými schopnostmi, že ho pověřil plánováním vlastní volební kampaně. Byla úspěšná, a tak v roce 1951 dostal Teodoro B. Castro nabídku na místo prvního tajemníka Generálního konzulátu Kostariky, protože diplomatická mise měla velmi málo peněz. Diplomatický pas č. 2026 a doklady potvrzující jeho oprávnění obdržel v červenci 1951 [129] . Byl také jmenován delegátem z Kostariky na italsko-americké mezinárodní obchodní konferenci v Padově . Diplomatický status neumožňoval Grigulevichovi obchodovat, takže bylo rozhodnuto (se souhlasem Centra) poslat Lauru do San Jose, aby „prorazila“ velvyslanectví v Římě speciálně pro něj. Osobní návštěva T. Castra byla považována za předčasnou, aby na jeho osobu nepřitáhla pozornost CIA. Dona Castro si oficiálně musela vybrat nemovitost v manželově "vlasti". Mise byla úspěšná: v březnu ji přijal pod patronát ministr zahraničních věcí , který se nedávno vrátil z Říma, a poté ji přijal prezident Ulate Blanco . Byla zřízena funkce velvyslance a byl vydán diplomatický pas a byly zaslány kódy pro vedení tajné korespondence. Předání jeho pověřovacích listin prezidentovi Itálie se konalo 14. května 1952. Tento čin je v mnoha publikacích považován za vrchol úspěchů sovětské rozvědky (s odkazy na „ Mitrochinův archiv “ a dokonce i na Ju. V. Andropova ) [130] [131] [132] [133] . Sídlo a kancelář velvyslance se nacházely v ulici Bruno Buozzi, číslo domu 105, v prestižní čtvrti Parioli ; zatímco vláda Kostariky byla schopna vyčlenit pouze 200 dolarů měsíčně na výdaje na zábavu. Velkým úspěchem kostarického velvyslance bylo papežské požehnání pro prezidenta Ulate Blanca poté, co ho přejel cyklista [134] .

Podle zadání Centra začal Grigulevich navazovat vztahy s americkými diplomatickými kruhy, zejména s velvyslancem E. Bunkerem . Podařilo se mi spřátelit se s bývalým americkým diplomatem, bývalým důstojníkem vojenské rozvědky, který hlásil rozmístění pokročilých jaderných zbraní na řadě základen v Evropě a Asii. Grigulevičovi se také podařilo získat americká srovnávací hodnocení vojenského potenciálu USA a SSSR. Řadu důležitých informací poskytly také vojenské kruhy Itálie [135] . Postupem času se ukázalo, že Grigulevič je členem Vatikánu a celkem se zúčastnil patnácti papežových audienci, včetně jedné, kdy byl poctěn soukromým setkáním s Piem XII. Měl komentovat 6. zasedání Valného shromáždění OSN v Paříži 9. listopadu v Palais Chaillot , kterého se zúčastnil jako zástupce Kostariky [136] . Na této schůzce byl Teodoro Castro představen ministru zahraničí Achesonovi a britskému ministru zahraničí Edenovi , stejně jako A. Ya. Vyshinsky , který si pravděpodobně nebyl vědom svého skutečného postavení. Během zasedání delegace Kostariky podpořila požadavek řecké vlády na návrat dětí evakuovaných do socialistických zemí během občanské války do vlasti . Nebylo žádným tajemstvím, že Teodoro Castro [137] [138] napsal projev pro delegáta Jorgeho Martineze Morena .

V únoru 1952 byl Teodoro Castro delegátem z Kostariky na IX. kongresu zemědělského průmyslu v Římě ao měsíc později - na XI. zasedání Mezinárodního poradního výboru pro bavlnu, které se také konalo v Římě. Velmistr a Suverénní rada Maltézského řádu na schůzi dne 21. listopadu 1953 schválili přijetí Teodora Castra mezi rytíře řádu a udělili mu stupeň třetí třídy Řádu za zásluhy pro. Merito Melitensi jako „dobrý katolík, zastíněný altruistickou ušlechtilostí ducha“. V ruské literatuře opakovaně opakovaná informace, že Grigulevič dluží vyznamenání papeži, je mylná [139] .

Nejvážnějším omylem Griguleviče - zvěda a diplomata - byla situace se Svobodným územím Terst , které bylo pod kontrolou anglo-amerických sil a bylo předmětem nároků Itálie i Jugoslávie. Generálním tajemníkem Komunistické strany Terstu byl jemu dobře známý V. Vidali [140] . V roce 1953 se Teodoro B. Castro rozhodl založit konzulát Kostariky v Terstu, aniž by to koordinoval s Centrem nebo s ministerstvem zahraničí „své“ země. Zároveň vznesl požadavek na změnu obchodní dohody Itálie – Kostarika v souvislosti se statutem Terstu [141] . Vyhlídky byly jasné: Terst hostil světovou výstavu kávy s 60 000 návštěvníky kostarického pavilonu; přišlo pozvání na podobnou výstavu v Záhřebu, která měla být zahájena v září téhož roku [142] . Neuvážené akce vyvolaly ostrou reakci ze tří stran, včetně italského ministerstva zahraničí , kam byl Castro předvolán a požadoval stažení žádosti od okupačních úřadů, což se s omluvou stalo [143] .

Operace Vulture

Po začátku sovětsko-jugoslávského konfliktu v roce 1948 I. V. Stalin osobně autorizoval řadu operací sovětských speciálních služeb zaměřených na fyzickou likvidaci I. Tita . N. S. Chruščov ve své zprávě na 20. sjezdu KSSS charakterizoval tuto situaci jako důkaz Stalinovy ​​ztráty smyslu pro realitu. MGB podala případy „Vulture“ a „Nero“, avšak vlastní realizaci plánů zkomplikovala efektivní práce jugoslávské kontrarozvědky, která v zemi zničila agenty sovětských speciálních služeb. V období 1948-1953 bylo odhaleno 29 vysokých sovětských agentů, včetně vojenského atašé Jugoslávie v Moskvě a jeho štábu. Koncem podzimu 1952 zaslal ministr státní bezpečnosti S. Ignatiev Stalinovi ručně psaný dokument, který existuje v jediném exempláři, obsahující návrh pokusu o atentát na maršála Tita. Nejlepší možností pro jeho realizaci bylo zapojení agenta „Max“ – tedy I. Griguleviče, který byl v dokumentu popsán. Podle memoárů P. A. Sudoplatova mu byl 20. února 1953 ukázán tento dokument, který navrhoval, aby agent "Max" získal osobní audienci u Tita , při níž měla být do maršála vypuštěna dávka bakterií plicního moru , dostačující k zabití všech přítomných v místnosti. Sám agent musel být předem očkován sérem proti moru. Alternativou byla možnost zabít Tita během návštěvy Londýna nebo během návštěvy maršála na diplomatické recepci v Bělehradě . Tyto plány vypracoval A. Korotkov , vedoucí čtvrtého ředitelství Informačního výboru , ve kterém Grigulevič sloužil od roku 1947. Sudoplatov uvedl, že tyto možnosti navrhl sám Grigulevich. Podle Ju.Paporova, podle samotného Griguleviče, byl však úkol, který byl agentovi z Moskvy poslán, tak absurdní a upřímně sebevražedný, že začal nabízet své možnosti a snažil se získat čas. Po Stalinově smrti byl úkol zrušen [144] [145] [146] [147] .

Smrt sovětského vůdce také způsobila velký šok na prokomunisticky smýšlejícím italském severu: v Miláně byly uzavřeny téměř všechny závody a továrny a Italská konfederace práce se snažila získat oficiální smutek od vlády po celé zemi. , zbytečně. V Římě se konalo procesí požadující návrat Terstu do Itálie. Na jaře 1953 musel Grigulevič řešit několik problémů současně: šéf sjednoceného ministerstva vnitra Berija povolal přes Vídeň do Moskvy zpravodajského agenta na konzultace o zlepšení vztahů mezi SSSR a Jugoslávií. Teodoro Castro také musel prostřednictvím vatikánských kanálů zjistit, jak bude Evropa reagovat na myšlenku sjednocení Německa. Ministr zahraničí Figueres zase během návštěvy Říma instruoval svého velvyslance, aby zahájil program, který během příštích pěti let přiláká 50 000 italských emigrantů s cílem rozvíjet ekonomiku země – pěstování rýže a dřeva [148] .

Velvyslanec v Jugoslávii a zmizení

22. července 1952 byl Teodoro B. Castro jmenován zplnomocněným ministrem Kostariky pro Jugoslávii . Ve druhé polovině roku 1952 Grigulevich dvakrát navštívil Bělehrad, navázal užitečné kontakty, mimo jiné ohledně svých italských obchodů. Kostarický pavilon kávy denně navštívilo 50 000 lidí (předvádělo se tam i kakao a tabák), ústřední noviny Borba otiskly rozhovor s velvyslancem Castrem [142] [149] . Předání Titových pověřovacích listin se konalo 25. dubna 1953 v Bílém paláci v Bělehradě a ceremonie nebyla formální a Teodoro Castro si popovídal s maršálem Titem. Těžko obnovit běh a logiku dalšího dění. Sudoplatov se domníval, že v květnu 1953 byl Grigulevič již v Moskvě, což vyvrací diplomatická korespondence se San Jose. Zveřejněné dokumenty nám umožňují dospět k závěru, že v listopadu 1953 zastupoval Teodoro Castro Kostariku na VII zasedání Organizace pro výživu a zemědělství Organizace spojených národů ( FAO ). Vláda Kostariky formálně odvolala zplnomocněného ministra 16. ledna 1954, aniž by obdržela rezignační dopis. Existoval pouze telegram ministerstvu zahraničních věcí Kostariky, odeslaný Grigulevičem 5. prosince 1953; stálo v něm, že zdravotní stav jeho manželky vyžaduje naléhavý odjezd do Švýcarska. Podle N. Nikandrova to byla pravda: Laura a Joseph měli dceru a porod byl těžký. Soudě podle dokumentů Národního archivu Kostariky Castros opustili Řím 10. prosince 1953 a navždy zmizeli. Novorozená dcera byla pojmenována na počest města Romanella (později přejmenována na Nadezhda - na počest její babičky). N. Nikandrov poznamenal, že naléhavý odchod Griguleviče z Itálie byl proveden včas, protože jeho osoba se stala pro ilegálního zpravodajského důstojníka příliš nápadnou. Ohromení sekulární společnosti v Římě vyvolalo zejména to, že velvyslanec Kostariky, přítel Vatikánu a rytíř Maltézského řádu, nepokřtil svou dceru a v jeho díle nebyly žádné posvátné obrazy. Dům. Také se zdálo zvláštní, že se Castro vždy vyhýbal kontaktu se sovětským velvyslanectvím a jeho zaměstnanci a prohlásil, že s nimi nechce mít nic společného [150] [151] [152] . Došlo i na drobné „propíchnutí“: na jaře 1953 získal Teodoro Castro stipendium ministerstva zemědělství na studium Cesara Valverde Vega v Římě , osobně se s umělcem setkal a uspořádal na jeho počest velkou recepci v drahém restaurace. Ve zprávě svým nadřízeným napsal, že Kostaričané loupou pomeranče zvláštním způsobem, o čemž sám Grigulevich neměl ani tušení. Naštěstí jeho přehlédnutí zůstalo nepovšimnuto [153] .

Důležitou záminkou pro rezignaci Teodora Castra na pozici velvyslance byly jeho třenice s novým prezidentem Figueresem , který jmenoval nového velkého velvyslance pro Francii a Itálii. Odjezd byl připravován už od září a zařizován tak, aby to nevypadalo jako útěk. V Kostarice se na zmizení velvyslance s manželkou a dcerou extrémně rychle zapomnělo. Přitom jeho styky za železnou oponou a mezi latinskoamerickými a evropskými komunisty byly „ veřejným tajemstvím “, šuškalo se o jeho odchodu do jedné ze socialistických zemí, ale nepřerostly ve skandál [154] [155] [106] . Podle M. Rosse bylo jedním z důvodů Grigulevičova odvolání do Moskvy odhalení identity Ramona Mercadera , který byl stále ve vazbě. Zhruba ve stejnou dobu americké zpravodajské služby rozluštily rádiové zprávy z rezidence Mexico City v roce 1940 zaslané do New Yorku a Moskvy, které mohly vést k prozrazení identity „Arthura“ – Griguleviče (což se ve skutečnosti nestalo) [156] .

Zpětná vazba do Moskvy. Propuštění ze zpravodajské služby

V druhé polovině prosince 1953 byla rodina Grigulevichových odvezena do Vídně , stále obsazené spojeneckými silami , a poté poslána do Moskvy, kde se usadila v bytě na ulici Peschanaya . Z majetku s sebou měli jen knihy, oblečení a nějaké vybavení zakoupené ve Vídni, včetně dětské vaničky. V hlavním městě SSSR to po smrti Stalina a popravě Beriji bylo neklidné, zejména ve zvláštních službách. Grigulevič by se zřejmě mohl bát, že by se ho pokusili zbavit jako nechtěného svědka. Nové vedení mu upřímně nevěřilo, i když audit provedený v červenci 1954 ukázal, že evakuace Grigulevichových z Říma nevzbudila podezření a nezanechala žádné stopy. Ve stejné době byl Iosif Romualdovič přeložen do ilegální zpravodajské zálohy, byl mu vrácen sovětský pas a bylo mu povoleno používat své skutečné jméno; Laura Grigulevich byla kvůli neznalosti ruského jazyka legendární jako španělská emigrantka. V rodinném životě spolu komunikovali i španělsky. Po vytrvalých žádostech byl Grigulevich doporučen na Vyšší stranickou školu pod Ústředním výborem KSSS , kterou úspěšně absolvoval v roce 1956. V témže roce byl vyhozen z ilegální rozvědky, kde si odseděl 19 let a 7 měsíců [157] [158] [159] . Jeho manželka Laura Aguilar Araujo podle Marjorie Rossové dlouhou dobu pracovala jako překladatelka pro KGB a již v roce 1960 se podílela na přípravě propagandistických materiálů ve španělštině [160] .

Život v SSSR (1956-1988)

Adaptace

Poté, co se rodina Grigulevichových ocitla po propuštění ze zpravodajských služeb bez práce, žila nejprve z dříve nashromážděných prostředků (od roku 1950 byl plat zpravodajského důstojníka připisován na účet spořitelny). Podle V. Čikova cítil Grigulevič v Itálii potřebu vyjádřit své znalosti latinskoamerických záležitostí písemně. Používal pseudonym „I. Lavretsky", příležitostně - "I. Grieg "(což se stalo jeho každodenní přezdívkou). V noci napsal Joseph Romuadovič svou první knihu Vatikán. Náboženství, finance a politika“: Gospolitizdat požadoval předložení rukopisu v září 1957. V červenci 1957 začal bývalý zpravodajský důstojník pobírat osobní důchod prostřednictvím KGB; jeho praxe v nelegálním zpravodajství (19 let a 7 měsíců) byla započtena za zvýhodněnou sazbu - rok za dva. Obhajoba doktorské práce v roce 1958 (na základě monografie o Vatikánu) a nakladatelská zakázka na trilogii studií o Latinské Americe posílily Grigulevičovo postavení v moskevských akademických kruzích a umožnily mu vydělat slušné peníze. Poté byl Grigulevich poslán pracovat jako místopředseda Všesvazové společnosti pro kulturní vztahy se zahraničím (podle jiné verze se tak stalo po obhajobě disertační práce, která vzbudila zájem u A. I. Alekseeva ). Práce úředníka vůbec neodpovídala temperamentu a ambicím Griguleviče [161] [162] [163] [164] .

Na konci 50. let Grigulevič několikrát navštívil sovětskou Litvu , postavil pomník na hrobě své matky a obnovil staré přátelské vazby. Mnoho knih Iosifa Romualdoviče bylo přeloženo do litevštiny . Grigulevich až do smrti svého kolegy v roce 1961 komunikoval s bývalým zpravodajským důstojníkem a orientalistou- turkologem Seraya Shapshal ( Ústav historie a práva Litevské akademie věd ), který byl po mnoho let gahamem  - šéfem Karaite. komunita [165] . V roce 1966 sbírka Vilnius Underground. Memoáry účastníků revolučního hnutí v regionu Vilnius (1920-1939)“, které obsahovaly i materiály Juozase Grigulyavichuse [166] . Grigulevich byl neochotně propuštěn do zahraničí kvůli obavám z jeho identifikace a dekódování v západní Evropě a Latinské Americe; jeho cesty byly nuceny omezit se na Kubu nebo „země lidové demokracie“ [167] . Zejména na počátku 80. let se neúčastnil pražského světového mírového kongresu , ačkoliv v té době ve městě byl, čehož si všimli venezuelští a kubánští delegáti [168] .

Akademická kariéra

V roce 1960 byl Grigulevich najat jako vedoucí výzkumný pracovník v sektoru Ameriky, Austrálie a Oceánie Ústavu etnografie Akademie věd SSSR . Ve stejném období se aktivně zapojil do projektu vytvoření akademického institutu Latinské Ameriky a doufal, že jej povede. V roce 1961 byl ústav zřízen, ale kvůli pozici M. A. Suslova nesměl Grigulevič pracovat ani v nové struktuře: vrcholové vedení se obávalo, že účast zpravodajského důstojníka na likvidaci Trockého „vyskočí “. V letech 1969-1970 vědec organizoval a vedl sektor pro studium zahraniční etnologie, po roce 1982 byl nazýván sektorem religionistiky a zahraniční etnologie [169] . Od roku 1971 vyučoval Grigulevich třídy v Latinské Americe na MGIMO [170] . Podle memoárů V. Kuzmishcheva to byl Grigulevič, kdo jemu a Yu. Knorozovovi pomohl "prorazit" v sérii " Literární památky " překlad ze starošpanělštiny "Historie státu Inků" od Garcilasa de la Vega [171] . V letech 1962-1967 žil Joaquin Gutierrez trvale v Moskvě a Grigulevič byl jedním z jeho nejbližších přátel. Gutiérrez zastupoval jeden z chilských novin; pravděpodobně byl Iosif Romualdovich jedním z jeho konzultantů při psaní knih „Kroniky jiného světa“ a „SSSR tak, jak je“, které nejsou omluvou za sovětskou realitu [172] .

Po dvě desetiletí stál I. R. Grigulevich v čele časopisu Social Sciences, který vydávali zahraniční redaktoři Sekce společenských věd prezidia Akademie věd SSSR, kterou organizovali. Kromě toho byl v letech členem redakčních rad publikací „ Nové a současné dějiny “, „Bulletin světové kultury“, „ Příroda “, kubánského časopisu „Modern Social Sciences“, byl členem počet vědeckých a akademických rad. Od konce 50. let 20. století byl Grigulevič členem vedení sovětských společností pro přátelství s Kubou, Venezuelou, Mexikem, byl jedním ze zakladatelů a členem správní rady Sovětského sdružení pro přátelství a spolupráci se zeměmi Latinské Ameriky. , člen Sovětského výboru solidarity se zeměmi Asie a Afriky, člen Sovětského výboru ochrany světa . Známý byl také v zemích Latinské Ameriky: byl zvolen členem korespondentem Národní historické akademie Venezuely a členem korespondentem Institutu mirandistických studií (ve stejné zemi), jakož i čestným členem Společnosti spisovatelů Kolumbie [173] .

V roce 1970 byla zahájena petice za udělení titulu Hrdina Sovětského svazu Iosifu Romualdovičovi , který však zůstal v jeho osobním spisu bez rozhodnutí; slovně bylo řečeno, že to bylo „předčasné“ [174] . Přesto byl v témže roce I. R. Grigulevič vyznamenán Řádem rudého praporu [175] . V roce 1973 mu byl udělen čestný titul „ Ctěný vědec RSFSR “ [176] , v roce 1975 obdržel Řád přátelství národů [175] a v roce 1983 - Rudý prapor práce [177] . Kromě sovětských vyznamenání byl Grigulevič vyznamenán venezuelským řádem Francisca de Mirandy , I. stupně (1974) [178] [179] , zlatou medailí Peruánského institutu lidských problémů, několika řády a medailemi Kuby, včetně stříbrné Medaile Akademie věd Kuby a medaile „XX let Moncady “ [180] [173] . Na doporučení Yu.V. Bromleyho se Grigulevič ucházel o titul člena korespondenta Akademie věd SSSR , ale napoprvé se mu nepodařilo zvolit. Členem korespondentem katedry historie byl zvolen v roce 1979 [181] [182] .

Smrt

Na počátku 80. let se na poliklinice KGB Grigulevich setkal s N. Eitingonem, který neúspěšně usiloval o rehabilitaci; ukázalo se, že se nemají o čem bavit [183] . Po roce 1985 se zdravotní stav I. R. Griguleviče velmi zhoršil: začal ztrácet orientaci v prostoru, občas bezdůvodně padal. Kvůli nedostatečné koordinaci pohybů se stal domácím samotářem, byl nucen chodit po pokojích s hůlkou. V posledních měsících svého života byl Joseph Romualdovich téměř zcela upoután na lůžko. Na počest 70. výročí Říjnové revoluce ho doma navštívil zástupce vedoucího PGU KGB SSSR [184] . 2. června 1988 Iosif Grigulevich zemřel v nemocnici. Pohřeb zorganizoval ústav, ale zůstal téměř bez povšimnutí. Podle vzpomínání N. Nikandrova byl tehdy jediný upřímný nekrolog přečten při vysílání Rádia Moskva do Latinské Ameriky; napsal ji chilský novinář a spisovatel José Miguel Varas [185] [186] . Tělo bylo zpopelněno a urna s Grigulevičovým popelem byla uložena v kolumbáriu č. 40 na Donskojském hřbitově v Moskvě a jeho kolegové skauti R. Abel a K. Molody se na tomto hřbitově uklidnili . Jeho vdova Laura Aguilar Araujo (Laura Hoakinovna Grigulevich) žila do roku 1997 v Moskvě, její popel byl uložen v kolumbáriu na Donském hřbitově vedle výklenku jejího manžela [187] [188] [189] .

Iosif Grigulevich je hispánský učenec a výzkumník náboženství

Vývoj vědecké a populárně vědecké kreativity I. Grigulevich

Iosif Romualdovich Grigulevich po roce 1957 a před svou smrtí publikoval přes 30 monografických studií a populárně naučných knih a také více než 300 článků v různých periodikách pod vlastním jménem a pod pseudonymy I. R. Lavretsky a I. R. Grigulevich-Lavretsky [ 190] [191] . Podle memoárů S. Ya. Kozlova:

Psal snadno a rychle jak proto, že byl nadaný, tak i proto, že předmět své vědecké a literární práce znal nejen z knih a dokumentů. V mnoha ohledech se opíral o nejbohatší zkušenosti vlastního života, včetně přímé účasti na tom, o čem psal, přímé komunikace s těmi, o kterých psal (nebo s těmi, kteří dobře znali hrdiny jeho knih a esejů). To, co leželo v řádcích na papíře, předtím žilo v jeho hlavě, bylo vysloveno v rozhovorech, formulováno ve sporech u stolu a v přísných vědeckých diskusích [192] .

Jeden z prvních Grigulevičových článků byl publikován v roce 1956 v časopise Questions of History jako kolektivní studie podepsaná autoritativními specialisty V. Ermolajevem, M. Alperovičem , S. Semjonovem [193] . Článek je uznáván jako milník sovětských latinskoamerických studií, protože kriticky zhodnotil Marxovy názory na roli a místo Simona Bolivara v antikoloniálním boji [194] . Počínaje 50. lety byly jedním ze stálých témat práce I. R. Griguleviče dějiny papežství a evoluce katolické církve jako takové. Prezentaci zdařile skloubil jak z pozic ateismu a historického materialismu , tak s přihlédnutím k nemarxistickým zahraničním zkušenostem [195] . Ve svých prvních dílech – Vatikán (1957), Stín Vatikánu nad Latinskou Amerikou (1961), Kardinálové jdou do pekla (1961), Kolonialisté odcházejí – Misionáři zůstávají (1963) – Grigulevič zvažoval reakce katol. Církev k událostem v rychle se měnícím světě, včetně růstu politické a sociální aktivity širokých mas lidí v různých zemích. V roce 1970 publikoval speciální studii o historii inkvizice , která poprvé představila mnoho zdrojů o španělských a portugalských koloniích Nového světa. Právě tato kniha se stala Grigulevičovým nejpřekládanějším dílem a vyšla ve španělštině, němčině, češtině, maďarštině a japonštině. Po roce 1976 byla kniha opakovaně dotiskována v SSSR a Rusku. Na přelomu 70. a 80. let 20. století kniha Papežství. století XX". V knize o papežství byla poprvé předložena verze o atentátu na papeže Jana Pavla I. (jehož pontifikát trval pouhých 33 dní) v důsledku spiknutí konzervativních klerikálních kruhů za přímé účasti kurie . . Od obecných otázek adaptace katolické doktríny ve 20. století přešel Grigulevich k konkrétnějším otázkám šíření katolicismu v Latinské Americe a těmto otázkám věnoval trilogii. První část byla zveřejněna, poslední v chronologii: „Povstalecká“ církev v Latinské Americe (1972). V posledním díle trilogie – „Církev a oligarchie v Latinské Americe, 1810-1959“ (1981) – autor zkoumal vývoj katolické církve v Argentině, Brazílii, na Kubě, v Mexiku a Chile. Důležitým tématem monografie byla ukázka velké role církve při utváření a rozvoji těchto států [196] [197] [198] .

Práci I. Griguleviče „Kulturní revoluce na Kubě“ (1965) obhájil jako doktorskou disertační práci. Materiál získaný „v terénu“ umožnil komplexně charakterizovat různé aspekty kultury na Kubě před revolucí v roce 1959 a také představit procesy, které se udály v následujících pěti letech. Jednalo se o kampaň za odstranění negramotnosti, školské a univerzitní reformy, školení pro národní hospodářství, vědu, techniku, formování nové inteligence, odluku církve od státu a školy od církve, odstranění rasové diskriminace „ne- bílé“ skupiny obyvatelstva. V souladu s tím byly biografie publikované v edici ZhZL věnovány především hrdinům boje za nezávislost latinskoamerických zemí: Simon Bolivar (1958, řada reprintů); " Vila Pancho " (1962); " Miranda " (1965); " Juarez " (1969); " Ernesto Che Guevara " (1972, řada dotisků); " Salvador Allende " (1974, reedice 1975); " William E. Foster " (1975); stejně jako sousední Francisco de Miranda a boj za nezávislost Španělské Ameriky (1976); "Siqueiros" (1980, v seriálu "Život v umění"). Autor se osobně znal se třemi hrdiny svých knih: Davidem Siqueirosem , Che Guevarou a Salvadorem Allendem . Kniha o Franciscu de Mirandovi , vydaná ve Venezuele, byla doporučena jako učebnice pro školy [199] [200] [201] .

Grigulevič a sovětská ideologie

Sovětští recenzenti poznamenali, že všechna Grigulevičova díla se vyznačují důkladnou znalostí dostupných zdrojů a analytické literatury v různých jazycích a také schopností odhalit vztah mezi moderními fenomény a jejich historickými kořeny [202] [203] . Později M. L. Čumaková, která Griguleviče osobně znala, uvedla, že „jeho publikace byly velmi vzdálené vědecké analýze, představovaly kompilaci prací zahraničních badatelů, ale obsahovaly ideologický náboj odpovídající současným požadavkům“ [204] . Jediný Grigulevichův životopis Davida Siqueirose, který napsal Grigulevich, je také nazýván příkladem ideologického zkreslení. Zejména při práci v 70. letech 20. století, kdy byl na návrh nejvyššího sovětského vedení Siqueiros prohlášen za jednoho z největších mistrů mexické malby, byl Iosif Romualdovich nucen vytvořit bezvadný „progresivní“ obraz, který obcházel ostré konflikty svého hrdina a mexická komunistická strana . Z tohoto důvodu byla zkreslena jak tvůrčí metoda, tak osnova umělcova díla. Grigulevič byl nucen ignorovat díla experimentálního umělce, která vyjadřovala jinou vizi mexické revoluce a socialistického umění než v SSSR . Nešlo jen o muralismus , ale také o grafické práce publikované v komunistických publikacích v Severní a Jižní Americe. Grigulevich se o práci Jacksona Pollocka v experimentální dílně Siqueiros v New Yorku vůbec nezmínil . Historik také ututlal dílo Siqueirose, které si objednal Vatikán, čímž výrazně zjednodušil světonázor a postoj umělce a jeho postoj k náboženství [205] . Podle memoárů Y. Paporova Grigulevich při předávání jiné knihy jako daru doslova uvedl: „... píšu stejné sračky, jako všichni ostatní. Ale píšu to mnohem víc než cokoli jiného. A proto dostávám více peněz než všichni ostatní dohromady“ [206] . Téměř všichni autoři, kteří psali o Grigulevičovi, poznamenali, že mohl ostře kritizovat sovětskou realitu, která ho obklopovala, ale nepřijal žádný nesouhlas a pravděpodobně nebyl zklamán komunistickými ideály, ve kterých byl od mládí zakořeněn. O jeho oddanosti komunistické myšlence svědčila i jeho dcera [204] [207] .

Grigulevich o roli katolicismu v politickém vývoji Latinské Ameriky v 60.–80. letech

Americký sovětolog Ilja Prizel ( Ilja Prizel ) ve své dizertační práci upozornil na aktuální politologickou práci Griguleviče („sovětského doyena studia latinskoamerické církve“). V roce 1964 publikoval v časopise Science and Religion článek o porážce S. Allendeho ve volbách v Chile , ve kterém obvinil církev, že brání spojenectví mezi komunisty a socialisty [208] . Grigulevič považoval do budoucna reformní postavení církve za nebezpečné pro zájmy komunistických hnutí v Latinské Americe, i když schvaloval odchod katolických hierarchů od podpory latifundistů a zájmů imperialistických mocností [209] . V článku z roku 1968 Grigulevich navrhl, že počátky katolického reformismu byly zakořeněny v porážce Batisty na Kubě, která vedla církev od „negativního“ k „pozitivnímu antikomunismu “, čímž se katolicismus stal spíše nepřítelem levice než potenciálním spojenec. Ke všem možným „renovacionistům“ byl velmi opatrný, i když schvaloval chilské jezuity 60. let, kteří prosazovali mírové evoluční přeměny. I. Grigulevich se přitom domníval, že společenský tlak ve všech zemích Latinské Ameriky je tak velký, že vládnoucím režimům nezbývá čas na postupnou transformaci. Po roce 1967 se chilská církev rozhodně začala posouvat k radikálním pozicím a ztotožňovala zájmy svého stáda s revolučním hnutím ve třetím světě obecně [210] . V komentáři k chilským volbám v roce 1970 Grigulevič poznamenal, že ačkoli církev měla k S. Allendemu dlouhou dobu negativní postoj, nakonec se přiklonila na jeho stranu, protože popularita mezi masami je mnohem důležitější než antikomunismus. Navíc na rozdíl od situace v roce 1964 neměla chilská církev reálnou alternativu v podobě křesťanských demokratů [211] .

I. Prizel považoval monografii „Vzpurná“ církev v Latinské Americe za „kvintesenci“ sovětského chápání latinskoamerického katolicismu po Druhém vatikánském koncilu [211] . Účast církve na veřejných záležitostech kontinentu je podle I. Griguleviče nezvratná, neboť hesla sociální revoluce se stala běžnou jak mezi pokrokovými silami, tak mezi konzervativními politiky. V církvi jsou také skutečně progresivní prvky, ale celkově katoličtí hierarchové preferovali cestu reformismu, který měl zabránit skutečné proměně společenských vztahů v regionu. Grigulevič poznamenal, že ačkoli hlavní deklarace Druhého vatikánského koncilu měla za cíl blokovat „totalitní“ myšlenky, jejím skutečným účelem bylo zabránit komunistům získat moc. Grigulevič souhlasil, že to byl jezuitský řád , který zaujímal mezi ostatními strukturami katolické církve otevřenější a radikálnější postavení (protože byl přímo podřízen papeži, a nikoli místním episkopátům), ale nemohl ignorovat výzvy řádů k „revoluce shora“, včetně zemí mimo USA. Prezident Kennedy také obhajoval Vatikán jako „protijed na marxismus“. Apel jezuitů na „legálnost“ v podstatě směřuje k zachování stávajícího řádu a mocenských elit. Meze katolické podpory progresivních sil jsou také dobře známy: když se zjistilo, že američtí misionáři podporují guatemalské rebely , kurie okamžitě nařídila zastavit veškerou činnost v tomto směru. Grigulevičovy závěry byly pesimistické: církev byla v hlubokém smyslu nepřátelská k revoluci a odmítala dokonce i umírněný progresivismus z počátku 60. let [212] .

Po pádu Allendeho režimu se ukázalo, že církev si zachovala svou „firemní čest“ v podmínkách vojenské diktatury i pod hrozbou těch nejtvrdších represí. Navíc to byla katolická církev, která do posledního zůstala na Allendově straně, snažila se hrát roli prostředníka a koordinátora národní jednoty a vedla i protipinochetovskou opozici, což zaznamenal Grigulevičův článek o fašistickém puče v Chile v časopise Questions of Scientific Atheism [213 ] . Grigulevičův protikatolický politický pesimismus po zvolení Jana Pavla II . papežem se ukázal být do značné míry otřesený: církev se navzdory konzervatismu papeže výrazně posunula doleva. Přesto v jednom ze svých článků v roce 1980 Grigulevič zdůraznil, že katolicismus nebude schopen hrát v Latinské Americe stejnou pokrokovou roli jako islám v íránské revoluci [214] . V roce 1984 vydal Grigulevich knihu „The Roads of Sandino “, ve které se zabýval postavením katolické církve v nikaragujské revoluci . Po zvážení procesů interakce mezi oficiálním Vatikánem a „lidovou církví“ Grigulevich zopakoval své dřívější závěry o nedostatku šancí pro církev stát se vedoucím faktorem v procesu změn v Latinské Americe [215] . Již dříve, v roce 1982, vyšla sbírka dokumentů, poprvé přeložená do ruštiny: Sandino's Ideological Legacy [216] .

Etnografie a náboženství

I. R. Grigulevich se s problémy etnografie setkal po svém nástupu mezi pracovníky Ústavu etnografie Akademie věd SSSR, kde postupně zastával funkce zástupce vedoucího sektoru národů Ameriky, vedoucího sektoru zahraniční etnologie ( po roce 1982 sektor religionistiky a zahraniční etnologie). Aniž by se zabýval etnografií jako takovou (ačkoli jeho zpravodajské zprávy ze 40. let mají k této vědě blízko), vydal Grigulevič řadu sbírek a autorských monografií. Mezi nimi: „Etnografický výzkum v zahraničí. Kritické eseje (1973); „Pojmy zahraniční etnografie. Kritické studie“ (1976); Etnografie v zahraničí. Historiografické eseje“ (1979); "Cesty rozvoje zahraniční etnologie" (1983); "Etnografická věda v afrických zemích" (1988) [217] . Od roku 1971 vycházel výroční „Rasy a národy“; I. R. Grigulevich byl výkonným redaktorem jeho prvních sedmnácti čísel. Od roku 1982 Iosif Romualdovich zakládal a redigoval první čísla ročenky „Religions of the World“ a také založil 10dílnou sérii „Náboženství ve 20. století“. V roce 1983 navíc I. R. Grigulevich publikoval samostatnou studii o totalitních sektách a nových náboženstvích  – „Proroci „nové pravdy““ [176] . Poprvé se příběhy o synkretických náboženstvích a sektách, zejména afro-křesťanských , běžných v Brazílii a Karibiku, objevily v knize o „rebelující církvi“ [218] . Vznikla také samostatná kniha z roku 1967 Gods in the Tropics: The Religious Cults of the Antilles .

Podle recenze A. A. Belika bylo hlavním obsahem monografie „Proroci „nové pravdy““ studium „sektářské exploze“ a obecně vzrůstajícího zájmu o náboženství na moderním Západě. Autor na jedné straně považoval náboženství za formu „iluzorně-kompenzačního vlivu na realitu“ a zájem o sekty vysvětloval jako nemožnost tradičních náboženství uspokojit duchovní potřeby moderní buržoazní společnosti. I. Grigulevich zároveň poznamenal, že netradiční duchovní nauky jsou vysoce výnosným byznysem, který je jak „platbou za ideologii“, tak formou participace náboženských organizací ve velkém kapitálu (s odvoláním na Hare Krishnas a Reverend Moon jako příklad ) [220] . Novost této knihy zaznamenal i sám I. R. Grigulevich, který se dříve problematiky nových náboženských hnutí dotkl jen málo [221] .

Na počátku 80. let se I. R. Grigulevich zapojil do debaty mezi Yu. V. Bromleym a L. N. Gumilyovem o vášnivé teorii etnogeneze . V březnu 1982 vyšel v časopise „Priroda“ polemický článek , na kterém se kromě Griguleviče a I. Kryveleva podílel i filozof B. Kedrov [222] . Důvodem bylo zveřejnění článku biologa Y. Borodaie , který reprodukuje hlavní teze Gumiljova díla „Etnogeneze a biosféra Země“, zejména o „ etnických chimérách “. Moderní kritici zdůrazňují, že základem sporu byla ideologická složka a „stranický pohled“ [223] [224] .

Paměť. Historiografie

Grigulevič během svého života nemluvil o své roli v zahraniční politice SSSR , ale svou minulost zpravodajského důstojníka a diplomata příliš neskrýval. V roce 1978 byl pozván na pohřeb Ramona Mercadera (spolu s Eitingonem), který se konal za zavřenými dveřmi [225] . Dokonce i v knize o Siqueiros byl Grigulevich, ačkoli se zmínil o svém přátelství s umělcem, nucen mlčet o okolnostech, za nichž se úzce seznámili [226] . Sám Siqueiros o tom ve svých pamětech mlčel. Grigulevičův životopis byl v oficiálním sovětském tisku podstatně opraven. Například výroční články v Otázkách historie zmiňovaly jeho účast ve Velké vlastenecké válce , aniž by specifikovaly kde a v jaké funkci. Stejně tak bylo nepochopitelné, jak mohl mít křeslo znalec církevních a koloniálních dějin vojenská vyznamenání. Práce Griguleviče v aparátu Kominterny a činnost v MOPR v Argentině byla poprvé zmíněna v nekrologu. Některé další podrobnosti byly obsaženy v Grigulevičově rozhovoru s redaktory latinskoamerického časopisu, který byl zveřejněn pět let po jeho smrti. Ani po záplavě odhalujících publikací v 90. letech se oficiální ruské publikace nevyjadřovaly k jeho minulosti a referenční kniha Kdo je kdo v sovětské rozvědce (2003) neuváděla datum jeho smrti. V 90. letech se v ruském i zahraničním tisku objevily četné články různých autorů, včetně D. Volkogonova , v nichž byl Grigulevičův životopis značně zkreslen a faktických chyb bylo dost. G. Chernyavsky tedy nazval svou publikaci „Vědec a zabiják“. Teprve po zveřejnění materiálů Mitrochinského archivu v roce 2005 se konečně vyjasnila identita latinskoamerikanisty Griguleviče a agenta Kominterny „Arthura“ (nebo „Max“) [195] [13] [227] [167] [ 228] [229] .

Po roce 2000 nastal zlom v historiografickém pokrytí osudu Griguleviče. V letech 2002-2003 bylo několik jeho děl znovu publikováno, zejména biografie Che Guevary. V Rusku v letech 2004-2006 vyšly najednou tři monografické biografie Iosifa Romualdoviče od Ju.Paporova , V. Čikova a N. Nikandrova [230] . Téměř všichni tito lidé byli zaměstnanci zahraniční zpravodajské služby nebo jí byli v minulosti blízcí [231] . Kniha Nila Nikandrova vyšla v sérii ZhZL a Grigulevič byl zjevně jedním z prvních autorů této knižní série, který byl poctěn svou vlastní biografií [232] [233] . Bylo také poznamenáno, že Nikandrovova biografie ukázala dualitu Grigulevičovy osobnosti a společenské role: válečný hrdina, podílel se na zločinech, které pošpinily režim, kterému sloužil, a propagoval. " ...Pokud střízlivě posoudíte, k čemu myšlenka komunismu došla za Brežněva, změní se životní cesta "šťastného skauta" v shakespearovskou tragédii " [234] . Bývalý šéf oddělení zahraniční rozvědky SSSR Jurij Drozdov se o knize V. Čikova pochvalně vyjádřil a zaslal k ní předmluvu [235] .

V roce 2004 vyšla v San Jose ve španělštině první biografie Griguleviče na Západě : Tajné kouzlo KGB: Pět životů Iosifa Griguleviče [236] . Autorka, kostarická spisovatelka Marjorie Rossová  , měla možnost pracovat s archivy FBI a NSA (rozluštila zprávy, které sovětští agenti posílali do Centra, a také materiály případu vraždy Trockého), ale neměla přístup k ruštině materiály [237] [232] . Kniha byla do jisté míry senzační, protože v Kostarice nebyla oficiálně prokázána totožnost Griguleviče a zmizelého diplomata Teodora Castra. Práce na biografii Castra-Grigulevicha trvala asi deset let. Marjorie Rossová zveřejnila faksimile Castrova diplomatického pasu. Během svého vyšetřování dokonce použila software pro rozpoznávání obličejů na fotografiích, aby potvrdila, že kostarický velvyslanec Teodoro Castro a sovětský akademik I. R. Grigulevich jsou skutečně stejná osoba [106] . Svazek „Mitrochinského archivu“ se stručným životopisem Griguleviče vyšel o rok později a podle recenzenta potvrdil informaci M. Rosse [238] . Anglický historik Boris Volodarsky věnoval Grigulevičovi mnoho stránek ve své biografii A. Orlova vydané v roce 2015 . Své dědictví charakterizoval v revizionistickém duchu : "Pravdou je, že tento nepopiratelně talentovaný muž nebyl zpravodajským důstojníkem." Nikdy nebylo jeho úkolem získávat tajemství nebo získávat vliv na politiky. Téměř všechny vážné úkoly Griguleviče byly uznány jako neúspěšné, to platí jak pro dopadení A. Nina, tak pro vraždu Trockého a eliminaci Krivitského a Tita. Všechny jeho vědecké práce jsou prohlášeny za ztracené po rozpadu SSSR. "Jeho úsilí jen posílilo... nepochopení sovětských vůdců Západu" [239] .

V květnu 2003 se v moskevském Domě přátelství konala konference k 90. ​​výročí jeho narození : „I. R. Grigulevich-Lavretsky: vědec, skaut, spisovatel“ [240] . Dne 17. prosince 2020 na počest 100. výročí vzniku Ruské zahraniční zpravodajské služby zahájil její šéf S. Naryškin výstavu „Zahraniční rozvědka. Z minulosti do budoucnosti“ ve Státním ústředním muzeu soudobých dějin Ruska . Výstava mimo jiné představuje osobní věci I. Griguleviče, na organizaci se podílela jeho dcera, etnografka Naděžda Iosifovna [241] .

Vědecké a populárně vědecké práce

Kompletní seznam prací I. R. Griguleviče k 5. říjnu 1984 je na stránkách Archivu Ruské akademie věd [242] .

Bibliografie I. R. Griguleviče v SSSR knihy
  • Grigulevič I. R. Vatikán. Náboženství, finance a politika . - M.: Gospolitizdat , 1957.
  • Bolivar
    • Simon Bolivar / S předmluvou. P. Neruda . — M.: Sotsekgiz , 1958.
    • Simon Bolivar / S předmluvou. P. Neruda. — M.: Progress , 1982.
    • Grigulevič I. R. Bolivar. - M .: Mladá garda , 1960. - ZhZL. - Problém. 7 (295).
    • Grigulevič I. R. Bolivar. - M .: Mladá garda, 1966. - ZhZL. - Problém. 7 (295).
    • Grigulevič I. R. Bolivar . - M .: Mladá garda, 1981. - ZhZL. - Problém. 7 (295).
  • Grigulevich I. R. Protilidové aktivity katolické církve (XVI-XX století). - V knize: Kuba. Historické a etnografické eseje. M.: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1961.
  • Grigulevich I. R. Stín Vatikánu nad Latinskou Amerikou . - M .: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1961.
  • Grigulevič I. R. Kardinálové jdou do pekla . — M.: Gospolitizdat , 1961.
  • Grigulevich I. R. Aplikovaná misijní etnografie. - V knize: Moderní americká etnografie. M.: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1963.
  • Grigulevich I. R. Katolická církev v dějinách Ekvádoru. - V knize: Ekvádor. Historické a etnografické eseje. M.: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1963.
  • Grigulevič I. R. Kolonialisté odcházejí - misionáři zůstávají . - M .: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1963.
  • Grigulevich I.R. Kulturní revoluce na Kubě . — M.: Nauka , 1965.
  • Efimov V. A. , Ganionsky S. A. , Grigulevich, I. R. Národy Latinské Ameriky: formace, vývoj. - M .: Nauka, Etnografický ústav Akademie věd SSSR , 1964. - 442 s.
  • Miranda
    • Grigulevič I. R. Miranda . - M .: Mladá garda, 1965. - ZhZL. - Problém. 20 (414).
    • Grigulevich I. R. Miranda: La vida ilustre del precursor de la independencia de América Latina / José Grigulievich Lavretski [pseud.]; Prol. de Regulo Burelli Rivas. — Caracas: Ed. de la contraloria, 1974. - 269, [4] s.: ill., vrátný, faksimile; 23 cm - (Colección Historia).
  • Grigulevich I. R. Zločiny inkvizice ve španělské Americe (XVI-XIX století). - " Nové a soudobé dějiny ", 1966, č. 6; 1967, č. 7.
  • Grigulevič I. R. Bohové v tropech: Náboženské kulty Antil . — M.: Nauka, 1967.
  • Grigulevič I. R. Křesťanství a rasismus. - V knize: "Ne!" rasismus. Moskva: Nauka, 1969.
  • Grigulevič I. R. Juarez . - M .: Mladá garda, 1969. - ZhZL. - Problém. 10 (470).
  • Grigulevich I. R. Dějiny inkvizice (XIII—XX století) [Text] / I. R. Grigulevich; Ústav etnografie, Akademie věd SSSR. — M.: Nauka, 1970.
  • Grigulevich I. R. "Rebellious" Church v Latinské Americe . — M.: Nauka, 1972.
  • Ernesto Che Guevara
    • Grigulevič I. R. Ernesto Che Guevara. - M .: Mladá garda, 1972. - ZhZL. - Problém. 5 (512).
    • Grigulevič I. R. Ernesto Che Guevara . - M .: Mladá garda, 1973. - ZhZL. - Problém. 5 (512).
    • Grigulevič I. R. Ernesto Che Guevara . - M .: Mladá garda, 1978. - ZhZL. - Problém. 5 (512).
    • Grigulevič I. R. Ερνεστο Τσε Γκουεβάρα / Ι. Λαβρετσκι [pseud.]; μετάφραση: Αλεκος Κουτσουκαλης. - Αθήνα: Ακαδημος, 1979. - 400, [1] s.: ill., portr., fax.
    • Grigulevich I. R. Ernesto Che Guevara: [Překlad]. - Alma-Ata: Kazachstán, 1981;
    • Grigulevič I. R. Ernesto Che Guevara / I. Lavretsky. - Tallinn: Eesti raamat, 1983. - 247 s.: 24 s. nemocný.
    • Grigulevich I. R. Ernesto Che Guevara a revoluční proces v Latinské Americe. - M., Nauka, 1984 - 300 stran - Náklad 14 500 výtisků;
    • Grigulevich I. R. Ernesto Che Guevara: [Přel. z ruštiny] / I. Lavretsky. - M.: Progress, B. g. (1989). — 295, [1] s., [25] l. nemocný.; 20 cm.- ISBN 5-01-002346-6 .
    • Grigulevič I. R. Ernesto Che Guevara / I. Lavretsky. — M.: TERRA-Kn. klub , 2002. - 335 s.: mapy; 21 viz - (Portréty). — ISBN 5-275-00694-2 .
  • Grigulevich I. R. Kolaps jezuitského řádu v koloniální Americe // Moderní a nedávná historie. - 1973. - č. 5, 6.
  • Grigulevič I. R. Foster [pod pseudonymem I. R. Grigoriev]. - M .: Mladá garda, 1974. - ZhZL. - Problém. 15(556).
  • Salvador Allende
    • Grigulevič I. R. Salvador Allende . - M .: Mladá garda, 1974. - ZhZL. - Problém. 11 (543).
    • Grigulevič I. R. Salvador Allende. - M .: Mladá garda, 1975. - ZhZL. - Problém. 11 (543).
  • Grigulevich I. R. Francisco de Miranda a boj za nezávislost španělské Ameriky . — M.: Nauka, 1976. — 273 s.
  • Grigulevich I.R. Otroctví a církev v koloniální španělsko-portugalské Americe // Moderní a současná historie. - 1976. - č. 5.
  • Grigulevich I. R. Kříž a meč: Katolická církev ve španělské Americe, XVI.–XVIII. / Rev. vyd. I. A. Kryvelev ; Ústav etnografie pojmenovaný po N. N. Miklukho-Maclay z Akademie věd SSSR . — M .: Nauka, 1977. — 296 s. - 31 000 výtisků. (v pruhu nebo regionu) kopie
  • Grigulevich I. R. , Darusenkov O. T. , Zorina A. M., Larin E. A., Nitoburg E. L. Eseje o kubánské historii . — M.: Nauka, 1978. — 603 s. (Předmluva R. Castra Rusa )
  • Grigulevich I. R. Jose Marti - předzvěst kubánské revoluce . — M.: Nauka, 1979.
  • Grigulevič I. R. Siqueiros / I. R. Grigulevich. - M .: Umění , 1980. - 248 s.: obr., 33 listů. nemocný, tsv. nemocný.; 21 cm. - (Ser. "Život v umění").
  • Grigulevich I. R. Historie inkvizice. — M.: Progress, 1980.
  • Fedoseev P. N. , Grigulevich I. R., Maslova N. I. Historie amerických ozbrojených intervencí . Moskva: Redakční rada "Social Sciences Today", Akademie věd SSSR, 1980.
  • Grigulevich I. R. Katolicismus a svobodné myšlení v Latinské Americe v 16.-20. století: Dokumenty a materiály. — M.: Nauka, 1980.
  • Grigulevich I. R. Církev a oligarchie v Latinské Americe, 1810-1959 / I. R. Grigulevich. - M .: Nauka, Akademie věd SSSR, Ústav etnografie. N. N. Miklukho-Maclay, 1981. - 327 s.: nemocný.
  • Papežství. XX století
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX . — M.: Polizdat, 1974. — 424 s.
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX / I. R. Grigulevich. - 2. vyd., dodat. — M.: Politizdat , 1981. — 532 s.: nemocný.
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX. Za. z 2. rus vyd. / I. Grigulevič. - Vilnius: Mintis, 1982. - 358 s.: nemocný.
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX / I. Grigulevič. — M.: Progress, 1982. — 356 s.
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX: Od Lva XIII k Janu Pavlu II. [Překlad] / I. R. Grigulevich; [Ed. úvodní slovo H. Mohr]. - 2. vyd., dodat. — M.: Progress, 1984. — 266 s.
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX. [Přel. z ruštiny] / I. R. Grigulevich. - Budapešť: Nakladatelství. Kossuth; Užhorod: Karpaty, 1986. - 329, [12] s., [12] f. nemocný.
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX. [Přel. z ruštiny] / I. Grigulevič. - Riga: Avots, 1986. - 412, [1] s.: ill.
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX. [Přel. z ruštiny] / I. R. Grigulevich. - Kyjev: Politizdat Ukrajiny , 1988. - 543, [1] s.: ill.; 17 viz - ISBN 5-319-00140-1 .
    • Grigulevič I. R. Papežství. Století XX / I. R. Grigulevich. - [3. vyd., Rev. a přidat.]. — M.: TERRA-Kn. klub, 2003 (kombo OJSC Yaroslavl polygraph). - 366, [1] s.; 21 viz - (Bohové a vědci). — ISBN 5-275-00759-0 .
  • Grigulevič I. R. Simon Bolivar [1783-1830] / I. Lavretsky. - M.: Progress, 1982. - 191 s.: 17 s. nemocný.
  • Rasy a národy
    • Rasy a národy. Současné etnické a rasové problémy . - Moskva: Progress Publishers , 1974. - 340 s.
    • Rasy a národy: Moderní. ethn. a rasové problémy. Ročenka / Akademie věd SSSR, Etnografický ústav. N. N. Miklukho-Maclay; [Ed.: I. R. Grigulevich (odpovědný redaktor) a další]. - [Vydání] 11. - M .: Nauka, 1981. - 303 s.
    • Rasy a národy: Moderní. ethn. a rasové problémy. Ročenka / Akademie věd SSSR, Etnografický ústav. N. N. Miklukho-Maclay; [Ed.: I. R. Grigulevich (odpovědný redaktor) a další]. - [Vydání] 12. - M .: Nauka, 1982. - 317 s.
    • Rasy a národy: Moderní. ethn. a rasové problémy. Ročenka / Akademie věd SSSR, Etnografický ústav. N. N. Miklukho-Maclay; [Ed.: I. R. Grigulevich (odpovědný redaktor) a další]. - [Vydání] 13. - M .: Nauka, 1983. - 285 s.
    • Rasy a národy: Moderní. ethn. a rasové problémy. Ročenka / Akademie věd SSSR, Etnografický ústav. N. N. Miklukho-Maclay; [Ed.: I. R. Grigulevich (odpovědný redaktor) a další]. - [Vydání] 14. - M .: Nauka, 1984. - 294 s. : nemocný.
    • Rasy a národy: Ročenka / Akademie věd SSSR, Ústav etnografie. N. N. Miklukho-Maclay; [Ed.: I. R. Grigulevich (odpovědný redaktor) a další]. - [Vydání] 15. - M.: Nauka, 1985. - 295, [1] s.: nemocný.
    • Rasy a národy: Ročenka / Akademie věd SSSR, Ústav etnografie. N. N. Miklukho-Maclay; Rep. vyd. I. R. Grigulevich. - [Vydání] 16. - M.: Nauka, 1986. - 287, [1] str.
    • Rasy a národy: Ročenka / Akademie věd SSSR, Ústav etnografie. N. N. Miklukho-Maclay; Rep. vyd. I. R. Grigulevich. - [Vydání] 17. - M.: Nauka, 1987. - 271, [1] s.: nemocný.
    • Religions of the World: Yearbook / [AN SSSR, Ústav orientálních studií, Ústav etnografie im. N. N. Miklukho-Maclay]; Úvodník: I. R. Grigulevich (předchozí) a další - M .: Nauka, 1989. - 247 s. — ISBN 5-02-016975-7 .
  • Ideologické dědictví Sandina
    • Ideologický odkaz Sandina: (Sbírka dokumentů a materiálů). [Přel. ze španělštiny] / Ed. I. R. Grigulevich a další; Intro. Umění. I. R. Grigulevich, M. F. Kudachkin [str. 3-31]. — M.: Progress, 1982. — 333 s.; 20 cm
    • Ideologické dědictví Sandino: Sat. dokumenty a materiály. [Přel. ze španělštiny] / Ed. I. R. Grigulevich a další; Intro. Umění. I. R. Grigulevich, M. F. Kudachkin [str. 3-30]. — M.: Progress, 1985. — 360 s.
  • Náboženství světa: Historie a moderna.
    • Grigulevich I. R. , Shchapov Ya. N. , Kislova A. A. Religions of the World: History and Modernity: Yearbook / Akademie věd SSSR, Ústav orientálních studií; Redakce: I. R. Grigulevich (předch.) [a další]. — M.: Nauka, 1982. — 285 s. - 21 cm. - ISBN 5-02-016975-7 . (Nakladatelství 1999: Westcom; Nakladatelství 2003, 2004: Věda)
    • Grigulevich I. R. , Shchapov Ya. N. , Kislova A. A. Religions of the World: History and Modernity. Ročenka / [AN SSSR, Ústav orientálních studií]; Úvodník: I. R. Grigulevich (předchozí) a další - M .: Nauka, 1983. - 255 s.
    • Grigulevich I. R. , Shchapov Ya. N. , Kislova A. A. Religions of the World: Yearbook / [AN SSSR, Institute of Oriental Studies; Redakce: I. R. Grigulevich (předchozí) atd.]. — M.: Nauka, 1986. — 297, [3] s.
    • Grigulevich I. R. , Shchapov Ya. N. , Kislova A. A. Religions of the World: Yearbook / [AN SSSR, Institute of Oriental Studies]; Úvodník: I. R. Grigulevich (předchozí) a další - M .: Nauka, 1987. - 287 s.
  • Proroci Nové Pravdy
    • Grigulevich I. R. Proroci „nové pravdy“: Eseje o kultech a pověrách moderní doby. kapitalista. svět / I. R. Grigulevich. — M.: Politizdat, 1983. — 303 s.: nemocný.
    • Grigulevich I. R. Proroci „nové pravdy“: Eseje o kultech a pověrách moderní doby. kapitalista. svět: [Překlad] / I. R. Grigulevich. - Jerevan: Hayastan, 1989. - 293, [2] s.: ill.; 21 viz - ISBN 5-540-00039-0 .
  • Grigulevich I. R. Sandino's roads / I. Grigulevich. - M .: Mladá garda, 1984. - 192 s.: il., 8 s. nemocný.; 20 cm
  • Výslech
    • Grigulevič I. R. Inkvizice . — 2. vyd., opraveno. — M.: Politizdat, 1976 — 448, [16] s. - (B-ka ateista. Lit.).
    • Grigulevich I. R. Inkvizice / I. R. Grigulevich. - 3. vyd. - M.: Politizdat, 1985. - 448 s.: 8 s. nemocný.; 21 viz - (B-ka ateista. Lit.).
    • Grigulevich I. R. Inkvizice / I. R. Grigulevich. — M.: TERRA-Kn. klub, 2002. - 479, [1] s.; 21 viz - (Bohové a vědci). — ISBN 5-275-00558-X . kopie ( rar )
  • Grigulevich I.R. , Gavrikov Yu.P. Historie smaragdové země . — M.: Nauka, 1985. — 123 s.
  • Grigulevich I. R. Bojovníci za svobodu Latinské Ameriky: [Přel. z ruštiny] / Iosif Grigulevich. - M.: Progress, B. g. (1988). — 407 str.: ill.; 21 viz - (Staletí a lidé). - ISBN 5-01-000632-4 .
  • Grigulevich I. R. Latinská Amerika: církev a revoluční hnutí, 1960 - brzy. 80. léta / I. R. Grigulevich; Rep. vyd. V. A. Tiškov ; Akademie věd SSSR, Ústav etnografie. N. N. Miklukho-Maclay. - M.: Nauka, 1988. - 170, [4] s.; 20 cm - ISBN 5-02-009944-9 .
  • Grigulevich I. R. Místní a synkretické kulty: [So. Art.] / Akademie věd SSSR, Ústav etnologie a antropologie. N. N. Miklukho-Maclay; Rep. vyd. S. A. Aruťunov . — M.: Nauka, 1991. — 320 s. - (Náboženství ve XX století. Ed.: I. R. Grigulevich (šéfredaktor) a další). — ISBN 5-02-017122-0 .
  • Grigulevič I. R. Pancho-Villa . - M .: Mladá garda, 1962. - 255 s.
  • Grigulevič I. R. Pancho-Villa [1878-1923: Jeden z vůdců buržoazně-demokratické strany. Revoluce v Mexiku: Per. z ruštiny] / Iosif Grigulevich. - M.: Progress, B. g. (1991). — 232 str.: ill.; 20 cm - (Staletí a lidé. 500. výročí objevení Ameriky: setkání kultur a kontinentů). — ISBN 5-01-002643-0 .
články
  • Grigulevich I. R. Nové a staré v latinskoamerickém katolicismu // Otázky vědeckého ateismu . Problém. 6. II. vatikánský koncil (plány a výsledky) / Zodpovědný. vyd. A. F. Okulov ; Akad. společnosti. vědy ÚV KSSS. Ústav vědeckého ateismu. - M .: Myšlenka , 1968. - S. 345-373. — 436 s. — 20 000 výtisků.
  • Grigulevich I. R. Katolíci, marxisté a revoluční proces v Latinské Americe // Otázky vědeckého ateismu . Problém. 16 / Redcol. A. F. Okulov (odpovědný redaktor); Akad. společnosti. vědy ÚV KSSS. Ústav vědeckého ateismu. - M .: Myšlenka , 1974. - S. 313-317. — 358 s. - 18 300 výtisků.
  • Grigulevič I. R. Katolíci a fašistický převrat v Chile // Otázky vědeckého ateismu . Problém. 18 / Redcol. A. F. Okulov (odpovědný redaktor); Akad. společnosti. vědy ÚV KSSS. Ústav vědeckého ateismu. - M .: Thought , 1975. - S. 184-207. — 389 s. - 17 000 výtisků.
  • Grigulevich I. R. Katolíci a revoluční proces (Španělsko, Portugalsko, země Latinské Ameriky) // Otázky vědeckého ateismu . Problém. 20. Aktuální problémy dějin ateismu a náboženství / Redkol. A. F. Okulov (odpovědný redaktor); Akad. společnosti. vědy ÚV KSSS. Ústav vědeckého ateismu. - M .: Thought , 1976. - S. 277-288. — 327 s. - 19 200 výtisků.

Poznámky

  1. ↑ Rashkova R. T. Vatikán a moderní kultura. — M.: Politizdat , 1989. — 416 s.: nemocný. — ISBN 5-250-00386-9 . - S. 394.
  2. ↑ Basilov, Filimonov, 2002 , str. 407.
  3. ↑ Paporov, 2004 , s. patnáct.
  4. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 18-19.
  5. ↑ Atamaněnko .
  6. ↑ Čikov, 2018 , str. deset.
  7. ↑ 1 2 3 Volodarsky, 2015 , str. 190.
  8. ↑ Paporov, 2004 , s. 4, 15-16.
  9. ↑ Nikandrov, 2005 , s. dvacet.
  10. ↑ Polyakov, 2007 , s. 97.
  11. ↑ Vorobyov3, 2014 , str. 149.
  12. ↑ Kasparavicius, Gediminas. "Lietuvos garlaivių bendrovė" 1919–1936 m  : [ lit. ] // Kauno istorijos metrastis. - 2019. - č. 17. - S. 139-162. - doi : 10.7220/2335-8734.17.8 .
  13. ↑ 1 2 Kryvelev, 1989 , str. 171.
  14. ↑ Paporov, 2004 , s. 15-16.
  15. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 20, 22-23.
  16. ↑ Paporov, 2004 , s. 17-20.
  17. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 24-26.
  18. ↑ 1 2 Čikov, 2018 , str. jedenáct.
  19. ↑ 1 2 Paporov, 2004 , s. 22.
  20. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 27-28.
  21. ↑ Paporov, 2004 , s. 22-23.
  22. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 29-31.
  23. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 41.
  24. ↑ Paporov, 2004 , s. 25.
  25. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 33-36.
  26. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 42.
  27. ↑ Kolpakidi, Prochorov, 2000 , str. 579.
  28. ↑ Paporov, 2004 , s. 26-28.
  29. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 46-48.
  30. ↑ Čikov, 2018 , str. 12.
  31. ↑ Paporov, 2004 , s. 29.
  32. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 50-51.
  33. ↑ Ross, 2004 , str. čtrnáct.
  34. ↑ Čikov, 2018 , str. 12-13.
  35. ↑ Paporov, 2004 , s. 31.
  36. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 52, 54.
  37. ↑ Ross, 2004 , str. osmnáct.
  38. ↑ Paporov, 2004 , s. 31-32.
  39. ↑ Vorobyov3, 2014 , str. 153.
  40. ↑ Volodarsky, 2015 , pp. 199-200.
  41. ↑ Paporov, 2004 , s. 33.
  42. ↑ Volodarsky, 2015 , pp. 208-209.
  43. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 211.
  44. ↑ Ross, 2004 , str. 51-56.
  45. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 68-71.
  46. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 64.
  47. ↑ Paporov, 2004 , s. 34-35.
  48. ↑ Ross, 2004 , str. 56-59.
  49. ↑ Ross, 2004 , str. 49.
  50. ↑ Paporov, 2004 , s. 36.
  51. ↑ Heifets, 2012 , str. 79.
  52. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 72-74.
  53. ↑ Čikov, 2018 , str. 14-15.
  54. ↑ Čikov, 2018 , str. 16.
  55. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 75.
  56. ↑ Čikov, 2018 , str. 17.
  57. ↑ Paporov, 2004 , s. 41-42.
  58. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 74-76.
  59. ↑ Paporov, 2004 , s. 45.
  60. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 80-81.
  61. ↑ Paporov, 2004 , s. 46-47.
  62. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 90-91.
  63. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 94-95, 97.
  64. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 363.
  65. ↑ Čikov, 2018 , str. 32.
  66. ↑ Ross, 2004 , str. 116.
  67. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 99-101.
  68. ↑ Čikov, 2018 , str. 38.
  69. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 102-107.
  70. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 365.
  71. ↑ Jennings, 2017 , str. 251, 253.
  72. ↑ Čikov, 2018 , str. 36-37.
  73. ↑ Paporov, 2004 , s. 74.
  74. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 108, 113.
  75. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 116.
  76. ↑ Volodarsky, 2015 , pp. 366-368.
  77. ↑ 1 2 Paporov, 2004 , s. 83.
  78. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 124-125.
  79. ↑ Heifets, 2012 , str. 74-75.
  80. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 140-147.
  81. ↑ Čikov, 2018 , str. 60.
  82. ↑ Heifetz, 2012 .
  83. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 369.
  84. ↑ Čikov, 2018 , str. 62-63.
  85. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 154-155.
  86. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 160-163, 272-273.
  87. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 370.
  88. ↑ Ross, 2004 , str. 134.
  89. ↑ Vorobyov4, 2014 , str. 373-374.
  90. ↑ Paporov, 2004 , s. 95.
  91. ↑ Vorobyov4, 2014 , str. 374-376, 379.
  92. ↑ Ross, 2004 , str. 126.
  93. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 215-218.
  94. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 224-225.
  95. ↑ Vorobyov4, 2014 , str. 378-379.
  96. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 174-177, 194-195.
  97. ↑ Volodarsky, 2015 , pp. 370-371.
  98. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 270-272, 284.
  99. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 301-302.
  100. ↑ Paporov, 2004 , s. 106-109.
  101. ↑ Čikov, 2018 , str. 83.
  102. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 310-312.
  103. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 312-314.
  104. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 322-324.
  105. ↑ Paporov, 2004 , s. 110-111.
  106. ↑ 1 2 3 4 5 Gomez .
  107. ↑ Ross, 2004 , str. 151, 156-158.
  108. ↑ Paporov, 2004 , s. 112-114.
  109. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 332-333.
  110. ↑ Čikov, 2018 , str. 86-92.
  111. ↑ Nikandrov, 2005 , Fotokniha.
  112. ↑ Čikov, 2018 , str. 93-94.
  113. ↑ Čikov, 2018 , str. 95-97.
  114. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 336-339.
  115. ↑ Čikov, 2018 , str. 99-105.
  116. ↑ Čikov, 2018 , str. 107, 112.
  117. ↑ Ross, 2004 , str. 158.
  118. ↑ Paporov, 2004 , s. 118-119.
  119. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 346.
  120. ↑ Čikov, 2018 , str. 123-127.
  121. ↑ Čikov, 2018 , str. 133.
  122. ↑ Ross, 2004 , str. 163.
  123. ↑ Paporov, 2004 , s. 119-122.
  124. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 347-350.
  125. ↑ Ross, 2004 , str. 165, 170.
  126. ↑ Paporov, 2004 , s. 121-122.
  127. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 350-351.
  128. ↑ Čikov, 2018 , str. 145-150.
  129. ↑ Sáenz Carbonell, 2011 , str. 76.
  130. ↑ Paporov, 2004 , s. 123-126.
  131. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 358-360.
  132. ↑ Berlyavsky, 2006 , s. 113.
  133. ↑ Čikov, 2018 , str. 154.
  134. ↑ Ross, 2004 , str. 178-179.
  135. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 362-364.
  136. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 354.
  137. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 377.
  138. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 366.
  139. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 378.
  140. ↑ Jennings, 2017 , str. 253-254.
  141. ↑ č. 342/53/A  : [ ital. ] // Gazzetta Ufficiale della Repubblica Italiana . - 1954. - č. 198 (před 30 lety). — S. 2887.
  142. ↑ 12 Ross , 2004 , str. 183-184.
  143. ↑ Vorobyov5, 2014 , str. 300-301.
  144. ↑ Kolpakidi, Prochorov, 2000 , Zvláštní operace proti maršálu Titovi, str. 457-459.
  145. ↑ Paporov, 2004 , s. 153.
  146. ↑ Sáenz Carbonell, 2011 , str. 37.
  147. ↑ Volodarsky, 2015 , pp. 379-380.
  148. ↑ Ross, 2004 , str. 191-192, 199.
  149. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 370-372.
  150. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 370, 375.
  151. ↑ Volodarsky, 2015 , pp. 381-382.
  152. ↑ Čikov, 2018 , str. 311.
  153. ↑ Ross, 2004 , str. 200
  154. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 375.
  155. ↑ Čikov, 2018 , str. 303, 310.
  156. ↑ Ross, 2004 , str. 204-205.
  157. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 376-377.
  158. ↑ Volodarsky, 2015 , pp. 382-383.
  159. ↑ Čikov, 2018 , str. 310-312.
  160. ↑ Ross, 2004 , str. 210.
  161. ↑ Paporov, 2004 , s. 156-157.
  162. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 377, 379.
  163. ↑ Legends of the GRU, 2005 , str. 612, 619.
  164. ↑ Čikov, 2018 , str. 322-325.
  165. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 378-379.
  166. ↑ Heifets, 2012 , str. 64.
  167. ↑ 1 2 Paporov, 2004 , s. 166.
  168. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 386.
  169. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 379-381.
  170. ↑ Paporov, 2004 , s. 167.
  171. ↑ Paporov, 2004 , s. 176.
  172. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 334-335.
  173. ↑ 1 2 Kozlov, 2003 , str. 131-132.
  174. ↑ Čikov, 2018 , str. 328.
  175. ↑ 1 2 Grigulevich Joseph Romualdovich . Archiv Ruské akademie věd . Získáno 1. ledna 2021. Archivováno z originálu dne 21. dubna 2021.
  176. ↑ 1 2 Kozlov, 2003 , str. 132.
  177. ↑ Výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR č. 9235-X ze dne 4. května 1983 „O udělení Řádu rudého praporu práce členům korespondenta Akademie věd SSSR Grigulevichovi I.R.“ . - Vědomosti Nejvyššího sovětu SSSR . - Moskva  : Vydání Nejvyššího sovětu SSSR , 1983. - č. 19 (2197) (11. května). - S. 301. - 307 s.
  178. ↑ Dokumenty, 1997 , str. 66.
  179. ↑ El-Ashkar, 2010 , s. 151.
  180. ↑ Bromley, Kryvelev, 1983 , s. 118.
  181. ↑ Paporov, 2004 , s. 168-169.
  182. ↑ Čikov, 2018 , str. 336.
  183. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 383.
  184. ↑ Čikov, 2018 , str. 336-337.
  185. ↑ Čikov, 2018 , str. 337-339.
  186. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 392-393.
  187. ↑ Moskva. Nový hřbitov Donský . Staženo 10. 1. 2018. Archivováno z originálu 11. 1. 2018.
  188. ↑ Kozlov, 2003 , s. 128.
  189. ↑ Čikov, 2018 , str. 341.
  190. ↑ 75. výročí, 1988 , str. 91.
  191. ↑ Kozlov, 2003 , s. 126-127.
  192. ↑ Kozlov, 2003 , s. 133.
  193. ↑ Alperovich M. S., Ermolaev V. I., Lavretsky I. R., Semjonov S. I. O osvobozovací válce španělských kolonií v Americe (1810-1826) // Otázky historie . - 1956. - č. 11. - S. 52-71.
  194. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 379.
  195. ↑ 1 2 Čerňavskij .
  196. ↑ Bovykin, 1988 , str. 203.
  197. ↑ Andreev, Glinkin, 1985 , str. 121.
  198. ↑ Kozlov, 2003 , s. 128-129.
  199. ↑ Andreev, Glinkin, 1978 , str. 150.
  200. ↑ Kryvelev, 1989 , s. 172.
  201. ↑ Kozlov, 2003 , s. 129-131.
  202. ↑ Andreev, Glinkin, 1978 , str. 145-146.
  203. ↑ Andreev, Glinkin, 1985 , str. 123.
  204. ↑ 1 2 Kolpakidi, Prochorov, 2000 , str. 590.
  205. ↑ Yudina, 2019 , str. 133.
  206. ↑ Paporov, 2004 , s. 168.
  207. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 395.
  208. ↑ Prizel, 1987 , str. 192.
  209. ↑ Prizel, 1987 , str. 198.
  210. ↑ Prizel, 1987 , pp. 201-202.
  211. ↑ 12 Prizel , 1987 , pp. 203-204.
  212. ↑ Prizel, 1987 , pp. 205-207.
  213. ↑ Prizel, 1987 , pp. 213-214.
  214. ↑ Prizel, 1987 , pp. 220-221.
  215. ↑ Belik, 1986 , s. 297.
  216. ↑ Andreev, Glinkin, 1985 , str. 122.
  217. ↑ Kozlov, 2003 , s. 130.
  218. ↑ Larin N. S. Recenze: I. R. Grigulevich, „The „Rebellious“ Church in Latin America“ // Questions of History. - 1973. - č. 2. - S. 164.
  219. ↑ Čikov, 2018 , str. 342.
  220. ↑ Belik, 1986 , s. 295-296.
  221. ↑ Andreev, Glinkin, 1985 , str. 121-122.
  222. ↑ Bonifatiy Kedrov, Joseph Grigulevich, Joseph Kryvelev. K článku Yu. M. Borodaye „Etnické kontakty a životní prostředí“ // Nature . - 1982. - č. 3. - S. 88-91.
  223. ↑ Igosheva M. A. Kulturologický status konceptu etnogeneze L. N. Gumilyov  : Abstrakt práce. ...bonbón. filozof. Vědy, 24.00.01. - Rostov n/D, 1998. - S. 6-7.
  224. ↑ Teorie etnogeneze Maslovy E. K. L. N. Gumilyova v kontextu konceptu postneklasické racionality // Bulletin Tomské státní univerzity. - 2017. - Č. 419. - S. 160. - doi : 10.17223/15617793/419/21 .
  225. ↑ Ross, 2004 , str. 208.
  226. ↑ Yudina, 2019 , str. 132-133.
  227. ↑ Kolpakidi, Prochorov, 2000 , str. 589-590.
  228. ↑ Berlyavsky, 2006 , s. 12.
  229. ↑ Heifets, 2012 , str. 63-65.
  230. ↑ Kizilov, 2015 , Poznámka 1933, s. 399.
  231. ↑ Yudina, 2019 , str. 134.
  232. ↑ 1 2 Kheifets, 2012 , str. 67.
  233. ↑ Erlikhman V.V. ZhZL: úžasní lidé neumírají // Rusko a moderní svět. - 2012. - č. 2. - S. 217.
  234. ↑ Ilja Smirnov . Lucky Scout . Radio Liberty (6. dubna 2006). Datum přístupu: 26. prosince 2020.
  235. ↑ Drozdov Yu.I. Třináct životů superšpiona I. V. Stalina I. R. Griguleviče // Vojenský historický časopis . - 2007. - č. 11. - S. 56-58.
  236. ↑ Ross, 2004 .
  237. ↑ Ross, 2004 , str. 10-11.
  238. ↑ Carlos Alberto Montaner. Špión KGB, který byl specialistou na kávu . InoSMI.ru (11. října 2005). Získáno 26. prosince 2020. Archivováno z originálu dne 27. září 2020.
  239. ↑ Volodarsky, 2015 , str. 384.
  240. ↑ Nikandrov, 2005 , s. 397.
  241. ↑ Naryškin zahájil výstavu k výročí ruské zahraniční rozvědky v Moskvě . ITAR TASS (17. prosince 2020). Získáno 26. prosince 2020. Archivováno z originálu dne 18. dubna 2021.
  242. ↑ Bibliografie - Obrázky (38) . Archiv Ruské akademie věd. Získáno 30. ledna 2021. Archivováno z originálu dne 21. dubna 2021.

Literatura

Monografie a příručky

Články

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie