Silniční kamera je typ stativové kamery s přímým pohledem určený pro fotografování v terénu [1] [2] . Je považována za evropskou odrůdu velkoformátového vybavení pro střelbu v terénu ( anglicky Field Camera ) [3] . Od pavilónových fotoaparátů se liší skládací konstrukcí a kompaktnějšími rozměry díky zmenšenému formátu rámečku . Silniční kamery byly navíc namontovány na lehký skládací stativ , vhodnější pro přepravu než rám pavilonů.
Jako materiál těla a kazet bylo nejčastěji používáno dřevo a při skládání fotoaparátu se zadní část horizontální základny nakláněla dopředu. Přitom na rozdíl od jiných typů skládacích fotoaparátů se ostření provádělo pohybem nikoli desky objektivu, ale kazetové části [4] . To je výhodné při fotografování portrétů, protože se při ostření nemění měřítko snímku [5] . Závěrka nebyla standardně zahrnuta a rychlost závěrky byla nejčastěji ovládána krytkou objektivu .
Na rozdíl od pavilónových kamer se silniční kamery vyznačují užším rozsahem pohybu a dokonce i jejich absencí v některých směrech. Většina silničních kamer má schopnost posunout desku objektivu a naklonit kazetu v obou rovinách. Náklony objektivu a negativní posun desky obecně nejsou k dispozici, aby se zvýšila kompaktnost celkového designu. Silniční přitom mají ve srovnání s ještě mobilnějšími lisovacími komorami větší rozsah pohybů a jejich počet. Design silničních kamer vznikl v době rozkvětu kolodiového procesu a je typický pro východní oblasti Německa , kde se jich vyrábělo nejvíce. Vrchol obliby těchto fotoaparátů ve střední Evropě nastal v 20. století , kdy je kromě profesionálních fotografů začali používat i amatérští fotografové. Silniční kamery začaly zastarávat současně s rozšířením středoformátové a maloformátové fotografické techniky, vhodné nejen k nošení, ale i k trvalému nošení. V SSSR se až do konce 80. let sériově vyráběly dopravní kamery rodiny FKD pro použití ve fotoateliérech.