Lingvonim (z latinského lingua " jazyk " a jiného řeckého ὄνυμα " jméno , jméno"; také glottonymum , glosonymum ) - název používaný pro jazyky a příbuzné lexikální jednotky (jazykové variety) - dialekty , dialekty , jazykové rodiny atd. Úzce příbuzné k pojmu " etnonymum ". Do 80. let bylo ve světě zaznamenáno přes 20 000 linguonym pro označení různých typů jazykových společenství [1] [2] [3] .
Studium linguonym je stejně jako studium etnonym důležité pro výzkum v oblasti dějin jazyka, sociolingvistiky a etnografie [1] [2] .
Sekce lingvistiky , zabývající se studiem problematiky původu, utváření, struktury a fungování názvů jazyků, dialektů atd., se nazývá linguonymie [4] .
Mezi hlavní typy linguonym patří [1] [2] :
Zvláštní taxony ve složení lingvonims (zásob, nebo nadčeleď a kmen ) se používají v klasifikaci papuánských jazyků , například " trans-nová guinejská kmen ", " kvomtarský kmen " [5] .
Pojem „linguonymum“ zahrnuje nejen jazyk a jednotky, které jsou na vyšší úrovni (jazykové makrorodiny, rodiny, podrodiny, větve, skupiny atd.) nebo na nižší úrovni (příslovce, dialekty, dialekty atd.), ale a jednotky mimo genetickou klasifikaci : smíšené jazyky , tajné jazyky , sociolekty , umělé jazyky atd. [4]
Názvy linguonym často korelují s tou či onou jazykovou komunitou, zároveň existuje (především v Asii , Africe , Oceánii a Americe ) velká skupina linguonym (názvů dialektů, dialektových skupin i jazyků), která příslušnost k nějaké jazykové komunitě nebyla stanovena. Linguonyma nekorelují s etnonymy, která tvoří zvláštní skupinu kreolských jazyků a pidžinů („ Cryo “, „ Pidgin English “, „ Tok Pisin “ atd.), sloužících jako prostředek mezietnické komunikace [1] [2 ] .
Linguonyma mohou být historická, aplikovaná na určité období jazykového vývoje („ staroruský jazyk “, „ staroruský jazyk “, moderní „ruský jazyk“; „ starověká řečtina “, „ novořecký jazyk “) [6] . jako lokální, tedy aplikované na určité území [7] , např. linguonymum „ moldavština “ je často považováno za název rumunštiny na území Moldavska [8] . Některá linguonyma mohou být polysémantická, to znamená, že označují několik pojmů najednou. Například linguonymum „slovanština“ v 19. století v Rusku mohlo znamenat praslovanštinu i církevní slovanštinu a kterýkoli z jihoslovanských jazyků [9] .
Nejdůležitějším pojmem úzce souvisejícím s názvem „linguonymum“ je termín „linguonymie“, který označuje souhrn jazyků světa nebo jejich variet v jednom jazyce, v jazykové skupině atd. [4]
Dalším důležitým pojmem je pojem " taxon ", který definuje úroveň jazykové hierarchie typu "jazyk" ← "příslovce" / "dialekt" ← "nářečí" [4] .
Termín "determinativní" označuje část lingvonim, která se používá společně s taxonem a definuje ji. Například „ ruština “ ve vztahu k taxonu „ jazyk “, „ jižanská ruština “ ve vztahu k taxonu „ příslovce “, „ Rjazaň “ ve vztahu k taxonu „ skupina dialektů “ atd. [4]
Derivátem termínu „linguonymum“ je pojem „makrolinguonymum“, který se používá pro pojmenování taxonomických jednotek nad úrovní „jazyka“: k označení podskupin, skupin, větví, rodin jazyků. Patří mezi ně taková linguonyma jako " Lechitická podskupina jazyků ", " Západoslovanská skupina jazyků ", "Slovanská větev jazyků", "Indoevropská rodina jazyků" atd. [4]
Stejně jako ve většině jazyků světa byla struktura linguonym ve slovanských jazycích původně vytvořena jako dvousložková, skládající se z taxonu a determinativu, který jej definuje - „determinativní + taxon“: „ ruský jazyk ““, „ Severní ruský dialekt “, „ Vologdská skupina dialektů “; " slovenský jazyk " ( slovenský jazyk ), " západoslovenský dialekt " ( západoslovenský dialekt ), " hornotrenčianské nárečie " atd. Přitom v polštině je na rozdíl od všech ostatních slovanských jazyků taxon, jako pravidlo, předchází determinativu : język polski " polský jazyk ", dialekt wielkopolski " velkopolský dialekt ", gwary chełmińsko-dobrzyńskie " chelminsko-dobrzynské dialekty ". Při vytváření determinativu lingvonim všechny slovanské jazyky používají příponu -sk- . V 18. století se pro linguonyma v ruštině používala i přípona -ichesk- („koptský jazyk“, „keltský jazyk“), která však poměrně rychle zanikla [10] .
Později se v řadě slovanských jazyků ( čeština , slovenština, hornolužická , dolnolužická , slovinština a částečně polština a kašubština ) objevil jednosložkový model lingvonim: čeština "český jazyk", slovenčina "slovenština" jazyk", hornjoserbšćina "hornolužický jazyk", dolnoserbšćina "dolnolužický jazyk" , slovenščina "slovinský jazyk", polszczyzna "polský jazyk", kaszёbizna "kašubský jazyk". При этом во всех этих языках наряду с однокомпонетным лингвонимом употребляется двукомпонентный: český jazyk — čeština , slovenský jazyk — slovenčina , hornjoserbska rěč — hornjoserbšćina , dolnoserbska rěc — dolnoserbšćina , slovenski jezik — slovenščina , język polski — polszczyzna , kaszëbsczi jãzëk , kaszëbskô mòwa — kaszёbizna . Srbský jazyk takový model nevyvinul a pokusy zavést tento model do chorvatštiny byly rovněž neúspěšné. Jednosložková linguonyma v srbochorvatštině jsou vzácná, jsou na periferii linguonymického prostoru, zejména se používají v názvech adverbií souběžně s jmény dvousložkovými: kajkavsko narječje , kajkavština , kajkavica " Kajkavian dialekt “, čakavsko narječje , čakavština , čakavica „ čakavský dialekt “ [1] .
V ruštině je hlavní lingvonim dvousložkový model, použití jednosložkového modelu pro široce známé jazyky je velmi vzácné: „ latina “, „ sanskrt “; širší jednosložkový model se používá pro jazyky, které vyžadují taxonomické potvrzení: „ (jazyk) afrikánština “, „ (jazyk) hindština “ atd. Linguonyma jako „Kaikavshchina“ mají odlišnou sémantiku a spolu s konceptem „ Kaikavský dialekt“, může také znamenat „Kaikavská kultura“, „Kajkavská tradice“ atd. [12]
Slovanská linguonyma mají různé kmeny [13] :
Většina slovanských jazyků si zachovává linguonymum jazyka předka: „ staročeský “ → „čeština“, „ stará polština “ → „polština“. Některé jazyky to časem mění: „ Běloruština “ a „ Ukrajinština “, ale „Ruský jazyk“ a „ Rusínský jazyk “ ← „Starý ruský jazyk“ [14] .
V různých obdobích vývoje by mnoho slovanských jazyků mohlo mít jiná linguonyma nebo různé druhy dubletů. Například ruský jazyk v XVIII-XIX století byl také nazýván "ruským" a "velkým ruským" [15] [16] . V 16. století byla běloruština převážně nazývána „ruským jazykem“ (tento název zůstal až do 19. století), do 17. století se běžně používalo linguonymum „jednoduchý jazyk“ ( prosto mova ), v 18. století např. linguonyma jako „litevský jazyk“ („litevský mov“), „litevsko-ruský jazyk“. V 19. století se kromě těchto linguonym ve vědecké literatuře týkající se běloruského jazyka objevily také termíny jako „ruský jazyk“, „ruský jazyk“, „ruský jazyk“, „ruský jazyk“ („rusínský jazyk“). , „ Rusínský jazyk“, „Krivičský jazyk“, „Slovansko-litevský jazyk“, „Polsko-ruský jazyk“. Koncem 18. - začátkem 19. století se rozšířilo linguonymum „běloruský Nargchie“, které postupně nahradilo všechna ostatní jména a ve 20. století se ustálilo linguonymum „běloruský jazyk“ [17] . Polština má ze všech slovanských jazyků nejstabilnější linguonymii [18] .
Poprvé se návrhy na nutnost zavedení termínu pro jednotné označení lexikální vrstvy spojené s názvy jazyků, dialektů a dalších jednotek (obdoba termínu „etnonymum“ v etnografii) objevily v polovině 20. století. V sovětské lingvistice byl přijat hybridní termín „linguonym“, včetně latinské části „linguo-“ ( lingua – jazyk) a řecké části „-onym“ ( ὄνυμα – jméno, titul). Čistě řecká verze typu „glottonym“ nebo „glosonyma“ byla opuštěna, aby byla zachována symetrie terminologie ve dvou vědních disciplínách: etnografie / etnologie – „etnonymum“; lingvistika - "linguonymum". První publikace o novém termínu vyšla v roce 1973 [19] , v roce 1978 vyšla práce „Essays on General and Russian Linguonymiics“. Později byl navrhovaný termín zahrnut do edice Lingvistic Encyclopedic Dictionary z roku 1990 . V anglicky psaných a německy psaných pracích v lingvistice v 70. a 80. letech byl navržen termín glottonymum nebo glosonymum [20] .
Jednou z prvních sbírek linguonym byla práce švýcarského vědce K. Gesnera z roku 1555, která popsala asi 20 jmen jazyků a asi stovku národů mluvících těmito jazyky. V díle K. Dureta z roku 1613 bylo zaznamenáno 55 jmen jazyků. V 18. a 19. století s rozvojem lingvistiky výrazně narůstá počet nových linguonym, v německém „Východním a Západním indexu jazyků“ z roku 1748 je uvedeno asi 200 linguonym (označujících jazyky i dialekty), ve španělském „Katalogu jazyků známých národů ...“ 1800 – V roce 1806 bylo zaznamenáno asi 300 linguonym. Publikace „Mithridates neboli obecná lingvistika“ z let 1806-1817 představuje modlitbu „ Otče náš “ v 500 jazycích a dialektech. V 19. století začaly vycházet seznamy jazyků pro jednotlivé oblasti světa [21] .
V Rusku byla v letech 1787-1789 vydána kniha „Srovnávací slovníky všech jazyků a příslovcí ...“, kterou připravil P. S. Pallas . Obsahoval materiály o 200 jazycích, ve druhém vydání z let 1790-1791 - o 272 jazycích a dialektech. V roce 1820 v Petrohradě vyšla publikace F. P. Adelunga „Přehled všech známých jazyků a dialektů“ , která obsahovala informace o 3064 linguonymech, často byly informace v této publikaci chybné [22] .
století jsou seznamy světových jazyků zveřejňovány zpravidla v souladu s genetickou klasifikací , která odráží původ a vzájemnou blízkost jazyků. Nejznámějšími pracemi obsahujícími recenze linguonym jsou „Language Groups of the Globe“ od F. N. Finka (1909), „Jazykové rodiny a jazykové větve Země“ od W. Schmidta (1923), „Jazyky světa“ vyd. od A. Meie a M Cohena (1924), „Jazyky Země“ od A. Kickerse (1931) a mnoho dalších referenčních knih a encyklopedií [23] .