Pleščejev, Alexej Nikolajevič

Alexej Nikolajevič Pleščejev
Přezdívky	A.N.P.; A.P.; A.P. a jako.; další osoba; NA.; P-v, A.; P--in, A.; P---in, A.; Pl-v, A.; P-b; Pseudonimov, A.; NN [1]
Datum narození	22. listopadu ( 4. prosince ) 1825( 1825-12-04 )
Místo narození	Kostroma , Ruská říše
Datum úmrtí	26. září ( 8. října ) 1893 (ve věku 67 let)( 1893-10-08 )
Místo smrti	Paříž , Francie
Státní občanství	ruské impérium
obsazení	básník , prozaik , esejista , překladatel , literární kritik a sociální aktivista
Roky kreativity	1846-1890
Žánr	občanská poezie lyrika dětská poezie
Jazyk děl	ruština
Autogram
plesheev.ouc.ru
Funguje na webu Lib.ru
Pracuje ve společnosti Wikisource
Mediální soubory na Wikimedia Commons
Citace na Wikicitátu

Alexej Nikolajevič Pleščejev ( 22. listopadu [ 4. prosince ]  1825 , Kostroma  - 26. září [ 8. října 1893 , Paříž )  - ruský spisovatel , básník , překladatel ; literární a divadelní kritik . V roce 1846 proslavila Pleshcheeva mezi revoluční mládeží úplně první sbírka básní; jako člen Petraševského kruhu byl v roce 1849 zatčen a o něco později poslán do exilu , kde strávil téměř deset let ve vojenské službě. Po návratu z exilu pokračoval Pleshcheev v literární činnosti; po letech chudoby a nouze se stal autoritativním spisovatelem, kritikem, vydavatelem a na sklonku života mecenášem umění . Mnohé z básníkových děl (zejména básně pro děti) se staly učebnicemi a jsou považovány za klasiku. K Pleščejevovým básním napsali nejslavnější ruští skladatelé více než sto romancí [2] .

Životopis

Alexej Nikolajevič Pleščeev se narodil v Kostromě 22. listopadu ( 4. prosince 1825 )  do zchudlé šlechtické rodiny, která patřila ke starobylé rodině Pleščeevů ( mezi básníkovy předky byl svatý Alexij Moskevský ) [3] : 101 . Rodina ctila literární tradice: v rodině Pleshcheevů bylo několik spisovatelů, mezi nimi i slavný spisovatel S. I. Pleshcheev [4] na konci 18. století .

Básníkův otec, Nikolaj Sergejevič, sloužil pod guvernéry Olonets , Vologda a Archangelsk [5] . Dětství A. N. Pleshcheeva prošlo v Nižném Novgorodu [6] :9 , kde od roku 1827 jeho otec sloužil jako zemský lesník [7] . Po smrti Nikolaje Sergejeviče Pleshcheeva v roce 1832 se o výchovu syna postarala matka Elena Alexandrovna (rozená Gorskina) [2] . Až do třinácti let se chlapec učil doma a získal dobré vzdělání, ovládal tři jazyky; poté na žádost své matky vstoupil do petrohradské školy strážních praporčíků a přestěhoval se do Petrohradu [8] . Zde musel budoucí básník čelit „otupující a kazící“ atmosféře „nikolajevského militarismu“, která se navždy usadila v jeho duši „nejupřímnější antipatie“ [5] [9] . Po ztrátě zájmu o vojenskou službu opustil Pleshcheev v roce 1843 školu gardových praporčíků (formálně rezignoval „kvůli nemoci“) [7] a vstoupil na Petrohradskou univerzitu do kategorie orientálních jazyků. Začal se zde formovat Pleščejevův okruh známých: rektor univerzity P. A. Pletněv , A. A. Kraevskij , Majkovyj, F. M. Dostojevskij , I. A. Gončarov , D. V. Grigorovič , M. E. Saltykov-Ščedrin [7] .

Postupně se Pleshcheev seznamoval v literárních kruzích (založených především na večírcích v domě A. Kraevského). Pleščejev poslal svou úplně první sbírku básní Pletněvovi, rektorovi Petrohradské univerzity a vydavateli časopisu Sovremennik . V dopise J. K. Grotovi tento napsal:

Viděl jsi v Sovremenniku verše s podpisem A. P-v ? Zjistil jsem, že to je náš student 1. ročníku Pleshcheev. Ukazuje talent. Zavolal jsem ho k sobě a pohladil ho. Prochází východní částí, žije s matkou, jejímž jediným synem je ... [6] :9

V roce 1845 se A. N. Pleshcheev, unášen socialistickými myšlenkami , setkal prostřednictvím bratří Beketovů s členy okruhu M. V. Butaševiče-Petrashevského .

Začátkem roku 1846 začal Pleshcheev navštěvovat literární a filozofický kroužek bratří Beketovů (Alexej, Andrej a Nikolaj ), do kterého patřili básník A. N. Maikov , kritik V. N. Maikov , lékař S. D. Janovskij , D. V. Grigorovič a další. z bratří Beketovů se Pleščejev seznámil s F. M. Dostojevským, se kterým ho pojilo dlouhodobé přátelství [10] .

Pleščejev, kterému Dostojevskij věnoval svůj příběh „ Bílé noci “, se v tomto díle stal prototypem Snílka [11] .

Do okruhu Petraševského patřili spisovatelé - F. M. Dostojevskij, N. A. Spešněv , S. F. Durov , A. V. Khanykov . Na Pleščeeva měl v těchto dnech velký vliv N. Spešněv, o kterém básník později mluvil o muži „silné vůle a mimořádně čestného charakteru“ [6] :10 .

Petraševci věnovali značnou pozornost politické poezii, otázky jejího vývoje probírali v pátek. Je známo, že na večeři na počest Charlese Fouriera bylo v překladu přečteno Berangerovo „Les fous“ – dílo věnované utopickým socialistům [12] . Pleshcheev se nejen aktivně účastnil diskusí a tvorby propagandistických básní, ale také doručoval účastníkům kroužku zakázané rukopisy. Spolu s N. A. Mordvinovem začal překládat knihu zakladatele křesťanského socialismu F.-R. de Lamenneho „Slovo věřícího“, které mělo být vytištěno v podzemní tiskárně [2] .

V létě 1845 Pleshcheev opustil univerzitu kvůli stísněné finanční situaci a nespokojenosti se samotným procesem vzdělávání. Po odchodu z univerzity se věnoval výhradně literární činnosti. Nevzdával se však naděje na doplnění vzdělání s úmyslem připravit celý univerzitní kurz a absolvovat jej jako externista [6] :9 . Kontakty s členy kroužku přitom nepřerušoval - Petraševci se často scházeli u něj doma [2] ; Pleshcheev byl jimi vnímán jako „básník-bojovník, jeho Andre Chenier “ [13] .

V roce 1846 vyšla první sbírka básní básníkových básní, která obsahovala populární básně „Na výzvu přátel“ (1845), „Vpřed! beze strachu a pochyb…“ (přezdívaná „ruská Marseillaisa “) a „Ve svých citech jsme s vámi bratři“ (obě básně se staly hymnami revoluční mládeže) [7] [14] . Hesla Pleščejevovy hymny, která později ztratila na ostrosti, měla pro básníkovy vrstevníky a podobně smýšlející lidi zcela konkrétní obsah: „učení lásky“ bylo dešifrováno jako učení francouzských utopických socialistů; „statečný výkon“ znamenal výzvu k veřejné službě atd. N. G. Chernyshevsky později nazval báseň „báječnou hymnou“, N. A. Dobroljubov ji charakterizoval jako „smělé volání, plné takové víry v sebe sama, víry v lidi, víry k lepšímu budoucnost“ [15] . Pleščejevovy básně měly široký veřejný ohlas: „začal být vnímán jako básník-bojovník“ [14] .

V. N. Maikov v recenzi na první sbírku Pleščejevových básní psal se zvláštními sympatiemi o básníkově víře v „vítězství pravdy, lásky a bratrství na zemi“, přičemž autora označil za „našeho prvního básníka současnosti“ [16 ] [17] :

Básně pro pannu a měsíc jsou navždy pryč. Přichází další éra: probíhají pochybnosti a nekonečná muka pochybností, trpí univerzálními lidskými problémy, hořkým nářkem nad nedostatky a katastrofami lidstva, nad nepořádkem společnosti, stížnostmi na maličkosti moderních postav a slavnostním uznáním jejich bezvýznamnost a impotence, prodchnutá lyrickým patosem k pravdě... V té ubohé pozici, v jaké se naše poezie nacházela od smrti Lermontova, je pan Pleščejev v současnosti nepochybně naším prvním básníkem... On, jak může být vidět z jeho básní, povoláním se ujal práce básníka, silně sympatizuje s problematikou své doby, trpí všemi neduhy století, bolestně sužován nedokonalostí společnosti ... [18]

Básně a příběhy A. Pleshcheeva, který byl během těchto let obviněn z víry v nadcházející království „lidského kosmopolitismu“ (jak to vyjádřil Maikov) [7] , byly také publikovány v Otechestvennye Zapiski ( 1847-1849 ) .

Pleshcheevova poezie se ukázala být ve skutečnosti první literární reakcí v Rusku na události ve Francii . V mnoha ohledech právě proto si jeho práce tak cenili petraševci, kteří si jako bezprostřední cíl stanovili přenesení revolučních myšlenek na domácí půdu [5] . Následně sám Pleshcheev napsal v dopise A.P. Čechovovi :

A pro našeho bratra – muže druhé poloviny 40. let – je mi Francie velmi blízká. Tehdy se nesmělo strkat nos do domácí politiky – a my jsme byli vychováni a rozvíjeni na francouzské kultuře, na myšlenkách roku 1948. Nás nevyhladíš... V mnoha ohledech jsme samozřejmě museli být později zklamáni – ale v mnoha věcech jsme zůstali věrní [19] .A. Pleščejev - A. Čechov, 1888

Báseň „Nový rok“ („Klik jsou slyšet – gratulujeme...“), publikovaná s „tajným“ podtitulem „Kantáta z italštiny“, byla přímou reakcí na Francouzskou revoluci . Psáno koncem roku 1848, nedokázalo oklamat ostražitost cenzury a vyšlo až v roce 1861 [6] :240 .

Ve druhé polovině 40. let 19. století začal Pleshcheev publikovat také jako prozaik . Jeho příběhy „Coon coat. Příběh není bez morálky“ (1847), „Cigareta. Skutečný incident „(1848), ochrana. Zažité dějiny“ (1848) si všimli kritici, kteří v nich našli vliv N. V. Gogola a přisoudili je „přírodní škole“ [2] . Ve stejných letech napsal básník povídky „Prank“ (1848) a „Přátelská rada“ (1849), v nichž byly rozpracovány některé motivy příběhu věnovaného Pleshcheevovi „ Bílé noci “ od F. M. Dostojevského [2] [20] .

Odkaz

V zimě 1848-1849 Pleshcheev uspořádal setkání Petrashevitů ve svém domě. Navštívili je F. M. Dostojevskij, M. M. Dostojevskij , S. F. Durov, A. I. Palm , N. A. Spešněv , A. P. Miljukov , N. A. Mombelli , N. Ya. Danilevskij (budoucí konzervativní autor díla „Rusko a Evropa“), P. I. Lamanskij taková setkání se konala případ od případu, neměla pravidelný charakter a nebyla vázána na konkrétní téma. Pleshcheev patřil k umírněnější části Petrashevitů. Zůstal lhostejný k projevům dalších radikálních řečníků, kteří myšlenku osobního Boha nahradili „pravdou v přírodě“, odmítali instituci rodiny a manželství a vyznávali republikanismus. Byl cizinec až do extrémů a snažil se sladit své myšlenky a pocity. Vroucí nadšení pro nové socialistické přesvědčení nebylo provázeno rozhodným odmítnutím dřívější víry a pouze spojilo náboženství socialismu a křesťanskou nauku o pravdě a lásce k bližnímu do jediného celku. Není divu, že si jako epigraf k básni „Sen“ vzal slova Lamenne : „Země je smutná a suchá, ale zase se zazelená. Dech zla se přes ni nebude navždy valit jako spalující dech .

V roce 1849, když byl v Moskvě (dům číslo 44 na 3. Meščanské ulici, nyní Ščepkinově ulici ), Pleshcheev poslal F. M. Dostojevskému kopii zakázaného „ Dopisu Belinského Gogolovi “. Policie zprávu zachytila. Dne 8. dubna, na výpověď provokatéra P. D. Antonelliho [~ 1] [18] , byl básník zatčen v Moskvě, převezen do Petrohradu pod dozorem a strávil osm měsíců v Petropavlovské pevnosti. 21 osob (z 23 odsouzených) bylo odsouzeno k trestu smrti; mezi nimi byl Pleshcheev.

Dne 22. prosince byl A. Pleshcheev spolu se zbytkem odsouzených petraševců převezen na přehlídku Semjonovskij na speciální civilní popravčí lešení . Následovala inscenace, kterou později podrobně popsal F. Dostojevskij v románu Idiot , načež byl přečten výnos císaře Mikuláše I. , podle něhož byl trest smrti nahrazen různými termíny vyhnanství k těžkým pracím nebo k vězeňské společnosti [6] :11 . A. Pleshcheev byl nejprve odsouzen ke čtyřem letům těžkých prací, poté byl převelen jako vojín do Uralsku v rámci samostatného orenburgského sboru [14] .

6. ledna 1850 dorazil Pleshcheev do Uralsku a byl zařazen jako řadový voják k 1. orenburskému lineárnímu praporu. 25. března 1852 byl převelen do Orenburgu k 3. liniovému praporu. Básník žil v regionu osm let, z nichž sedm zůstal ve vojenské službě. Pleshcheev připomněl, že první roky služby mu byly dány s obtížemi, z velké části kvůli nepřátelskému postoji důstojníků k němu. „Zpočátku byl jeho život v novém exilu přímo strašný,“ svědčil M. Dandeville [22] [~ 2] . Nebylo mu uděleno volno, o tvůrčí činnosti nemohla být řeč. Samotné stepi působily na básníka bolestným dojmem. "Tato bezmezná stepní vzdálenost, rozloha, bezcitná vegetace, mrtvé ticho a osamělost jsou hrozné," napsal Pleshcheev [6] :12 .

Situace se změnila k lepšímu poté, co se nad básníkem začal zaštiťovat generální guvernér hrabě V. A. Perovsky , starý známý své matky [~ 3] . Pleshcheev se dostal ke knihám, spřátelil se s rodinou podplukovníka (později generála) V. D. Dandevilla, který měl rád umění a literaturu, věnoval mu několik básní z těch let, s polskými exulanty, s Tarasem Ševčenkem , který sloužil v stejné části exilu , s jedním z tvůrců literární maska ​​Kozmy Prutkova od A. M. Žemčužnikova a básník-revolucionář M. L. Michajlov [7] .

Pleshcheevova báseň „Před odjezdem“ z roku 1853, publikovaná s věnováním „L. Z. D. “, byl adresován Lyubov Zakharyevna Dandeville, manželce podplukovníka Dandeville.

Zase jaro! Opět dlouhá cesta!
V mé duši je úzkostná pochybnost;
Bezděčný strach svírá mou hruď:
Bude zářit úsvit osvobození?
Nařizuje Bůh odpočinek od smutku,
nebo osudové, destruktivní vedení
Učiní konec všem tužbám?
Budoucnost nedává odpověď ...
A já jdu, poslušný vůli osudu
Kam mě vede moje hvězda.
Do pouštní země, pod nebem Východu!
A modlím se jen, aby si na mě pamatovali
ti pár, které jsem tu miloval...
Ach, věř mi, jsi první z nich...

Básník ji adresátovi poslal před odjezdem do aktivní armády, aby zaútočil na pevnost Ak-Mechet [6] :241 .

V zimě roku 1850 se Pleshcheev v Uralsku setkal se Sigismundem Serakovským a jeho kruhem. Následně se setkali v Ak-Mechet, kde oba sloužili [23] [24] . V Serakovského kruhu se Pleščejev opět ocitl v atmosféře intenzivní diskuse o stejných společensko-politických otázkách, které ho znepokojovaly v Petrohradě. „Jeden exulant podporoval druhého. Největším štěstím bylo být v kruhu svých kamarádů. Po drilu se často konaly přátelské rozhovory. Dopisy z domova, zprávy, které přinesly noviny, byly předmětem nekonečných diskuzí. Ani jeden neztratil odvahu a naději na návrat…“ [25] , řekl její člen br. Zálesský . Serakovského životopisec upřesnil, že se v kruhu diskutovalo „o otázkách spojených s osvobozením rolníků a přidělováním půdy jim, jakož i se zrušením tělesných trestů v armádě“ [26] .

2. března 1853 byl Pleshcheev na vlastní žádost převelen ke 4. lineárnímu praporu, který vyrážel na nebezpečné stepní tažení. Zúčastnil se tureckých tažení organizovaných Perovským , zejména obléhání a útoku na Kokandskou pevnost Ak-Mechet [14] [ ~ 4] . V dopise orenburskému příteli Pleshcheev toto rozhodnutí vysvětlil tím, že „účel tažení byl ušlechtilý – ochrana utlačovaných a nic neinspiruje víc než ušlechtilý cíl“ [27] . Za odvahu byl povýšen na poddůstojníka a v květnu 1856 obdržel hodnost praporčíka a s ním i možnost přejít do státních služeb [14] . Pleshcheev rezignoval v prosinci 1856 „s přejmenováním kolegiálních matrik a s povolením vstoupit do státních služeb, kromě hlavních měst“ [28] a vstoupil do služeb Orenburské pohraniční komise. Poté, co zde sloužil až do září 1858, přešel do úřadu orenburského civilního guvernéra. Z Orenburského území básník posílal své básně a příběhy do časopisů (hlavně do Ruského Věstníku ).

V roce 1857 se Pleshcheev oženil s dcerou správce solného dolu Iletsk E. A. Rudneva [6] : 12 a v květnu 1858 odjel s manželkou do Petrohradu, kde dostal čtyřměsíční dovolenou „do obou hlavních měst“ a navrácení práv dědičné šlechty .

Obnovení literární činnosti

Již v letech exilu A. Pleshcheev obnovil svou literární činnost, i když byl nucen psát záchvaty. Pleščejevovy básně začaly vycházet v roce 1856 v Ruském Věstníku pod příznačným názvem: „Staré písně novým způsobem“. Pleščejev 40. let 19. století inklinoval podle M. L. Michajlova k romantismu ; romantické tendence byly zachovány v básních z období exilu, ale kritika poznamenala, že se zde začal hlouběji zkoumat vnitřní svět člověka, který se „zasvětil boji za štěstí lidu“.

V roce 1857 bylo několik dalších jeho básní publikováno v Ruském Věstníku. Pro badatele básníkova díla zůstalo nejasné, které z nich byly skutečně nové a které patřily do let exilu. Předpokládalo se, že překlad "Životní cesty" G. Heineho (podle Pleshcheeva - "A smích a písně a slunce svítí! .."), publikovaný v roce 1858, je jedním z posledních. Ve stejné linii „věrnosti ideálům“ pokračovala báseň „Ve stepi“ („Ale nechť mé dny plynou bez radosti ...“). Vyjádřením obecných nálad orenburských exilových revolucionářů byla báseň „Po přečtení novin“, jejíž hlavní myšlenka – odsouzení krymské války – ladila s náladami polských a ukrajinských exulantů [5 ] .

V roce 1858, po téměř desetileté přestávce, vyšla Pleshcheevova druhá sbírka básní. Epigraf k němu (Heineho slova: „Nemohl jsem zpívat...“) nepřímo naznačoval, že v exilu se básník téměř nevěnoval tvůrčí činnosti. Básně z let 1849-1851 se vůbec nedochovaly a sám Pleshcheev v roce 1853 přiznal, že už dávno „ztratil zvyk psát“ [5] . Hlavním tématem sbírky z roku 1858 byla „bolest pro zotročenou vlast a víra ve správnost své věci“, duchovní vhled člověka, který odmítá bezmyšlenkovitý a kontemplativní postoj k životu. Sbírku otevřela báseň „Věnování“, která v mnoha ohledech odrážela báseň „A smích, písně a slunce!.“ [5] . Mezi těmi, kdo sympaticky ocenili druhou Pleshcheevovu sbírku, byl N. A. Dobroljubov. Poukázal na společensko-historickou podmíněnost bezútěšných intonací životními okolnostmi, které „ošklivě lámou ty nejušlechtilejší a nejsilnější osobnosti...“. „V tomto ohledu byl talent pana Pleshcheeva také poznamenán stejně hořkým vědomím jeho bezmoci před osudem, stejnou barvou „bolestivé úzkosti a bezútěšných myšlenek“, které následovaly vášnivé, hrdé sny mládí“ [29] , napsal kritik.

V srpnu 1859 , po krátkém návratu do Orenburgu, se A.N. Pleshcheev usadil v Moskvě (pod „nejpřísnějším dohledem“) a zcela se věnoval literatuře a stal se aktivním přispěvatelem do časopisu Sovremennik [2] . Pleshcheev využil své orenburské známosti s básníkem M. L. Michajlovem a navázal kontakty s aktualizovanými redaktory časopisu: s N. A. Nekrasovem , N. G. Černyševským , N. A. Dobroljubovem [30] [~ 5] [7] . Mezi publikacemi, kde básník publikoval básně, byly také „Ruské slovo“ (1859-1864), „Čas“ (1861-1862), noviny „Vek“ (1861), „Den“ (1861-1862) a „Moskva Bulletin“. "(Editační funkce, kterou zastával v letech 1859-1860), Petrohradské publikace (" Světoch ", "Spark", "Čas", "Ruské slovo") [5] . Společnost milovníků ruské literatury zvolila 19. prosince 1859 A. Pleščeeva řádným členem [18] .

Koncem 50. let 19. století se A. Pleshcheev obrátil k próze, nejprve k žánru povídek, poté publikoval několik příběhů, zejména „Dědictví“ a „Otec a dcera“ (oba - 1857), částečně autobiografický „Budnev“ (1858) , "Pashintsev" a "Dvě kariéry" (obě - ​​1859). Hlavním cílem Pleščejevovy satiry jako prozaika byla pseudoliberální obžaloba a romantické epigonismus a také zásady „čistého umění“ v literatuře (příběh „Literární večer“) [31] . Dobroljubov o příběhu „Pashintsev“ (uveřejněném v „Russian Bulletin“ 1859, č. 11 a 12) napsal: „Veřejný živel do nich neustále proniká a to je odlišuje od mnoha bezbarvých příběhů z třicátých a padesátých let... V historii každého hrdiny Pleshcheevových příběhů, vidíte, jak je svázán svým prostředím, jak ho tento malý svět tíží svými požadavky a vztahy - jedním slovem vidíte v hrdinovi sociální bytost, a ne osamělou bytost “ [32] .

Moskovsky Vestnik

V listopadu 1859 se Pleščejev stal akcionářem novin Moskovskij Věstnik [14] , ve kterých byly I. S. Turgeněv , A. N. Ostrovskij , M. E. Saltykov-Shchedrin , I. I. Lažečnikov , L. N. Tolstoj a N. G. Černyševskij. Pleshcheev energicky pozval Nekrasova a Dobroljubova k účasti a bojoval za posun politické orientace novin výrazně doleva. Úkol vydavatelství definoval takto: „Jakýkoli nepotismus stranou. Musíme porazit feudální pány pod maskou liberálů“ [33] [34] .

Publikace „Spánek“ T. G. Ševčenka v překladu Pleshcheeva v Moskovském Věstníku (vydaná pod názvem „Žnec“) a také básníkova autobiografie byla mnohými (zejména Černyševským a Dobroljubovem) považována za odvážný politický čin [ 35] [~ 6] . Moskovsky Vestnik se pod vedením Pleshcheeva stal politickými novinami, které podporovaly pozice Sovremennika. "Sovremennik" v "Notes of a New Poet" od I. I. Panaeva zase kladně hodnotil směřování Pleshcheevových novin a přímo doporučoval svému čtenáři, aby věnoval pozornost překladům od Ševčenka [36] [37] [38] .

60. léta 19. století

Spolupráce se Sovremennikem pokračovala až do jeho uzavření v roce 1866 . Básník opakovaně deklaroval své bezpodmínečné sympatie k programu časopisu Nekrasov, článkům Černyševského a Dobroljubova [2] . „Nikdy jsem nepracoval tak tvrdě a s takovou láskou jako v době, kdy veškerou svou literární činnost věnoval výhradně časopisu vedeném Nikolajem Gavrilovičem a jehož ideály byly a navždy zůstanou mými ideály“ [39] , vzpomínal později Pleshcheev.

V Moskvě Nekrasov, Turgeněv, Tolstoj, A. F. Pisemskij , A. G. Rubinshtein , P. I. Čajkovskij [40] , herci Malého divadla [41] navštěvovali literární a hudební večery v Pleshcheevově domě na literárních a hudebních večerech . Pleshcheev byl členem a byl zvolen starším "Uměleckého kroužku" [2] .

V roce 1861 se Pleshcheev rozhodl vytvořit nový časopis s názvem „Foreign Review“ a pozval M. L. Michajlova, aby se na něm podílel. O rok později se Saltykovem, A. M. Unkovským , A. F. Golovačevem, A. I. Evropeyusem a B. I. Utinem vypracoval projekt pro časopis Russkaja pravda, ale v květnu 1862 mu bylo zamítnuto povolení k otevření časopisu. Pleshcheev zároveň přišel s nenaplněným plánem koupit již vycházející noviny Vek [42] [43] .

Pleshcheevův postoj k reformám z roku 1861 se postupem času měnil. Zprvu o nich přijímal s nadějí (důkazem toho je báseň „Vy chudáci jste pracovali, neznajíce odpočinku ...“). V roce 1860 básník přehodnotil svůj postoj k osvobození rolníků - z velké části pod vlivem Černyševského a Dobroljubova. Pleshcheev v dopisech E. I. Baranovskému poznamenal: „byrokratické a plantážnické“ strany jsou připraveny dát „chudého rolníka za oběť byrokratické loupeže“, přičemž se zříkají svých předchozích nadějí, že rolník „bude vysvobozen z těžké tlapy vlastníka půdy“. “ [44] .

Období politické činnosti

Pleščejevova básnická tvorba počátku 60. let 19. století byla poznamenána převahou společensko-politických, občanských témat a motivů. Básník se snažil oslovit široké demokraticky smýšlející publikum; propagandistické poznámky se objevily v jeho básnických dílech. Nakonec přestal spolupracovat s Ruským Věstníkem a osobně se stýkal s M. N. Katkovem , navíc začal otevřeně kritizovat jeho směr [45] . „Zatracené otázky reality jsou skutečným obsahem poezie“ [46] , tvrdil básník v jednom ze svých kritických článků a vyzýval k politizaci publikací, na nichž se podílel [5] .

Charakteristické v tomto smyslu byly básně „Modlitba“ (jakási reakce na zatčení M. L. Michajlova), báseň „Nový rok“ věnovaná Nekrasovovi, ve které (stejně jako v „Hněv vařil v srdci ...“) liberálové byli kritizováni svou rétorikou [5] . Jedním z ústředních témat Pleščejevovy poezie počátku 60. let 19. století bylo téma občana-bojovníka, revolučního činu. Básník v Pleščejevových básních není bývalý „prorok“ trpící nedostatkem porozumění davu, ale „bojovník revoluce“. Báseň „Čestní lidé na trnité cestě ...“, věnovaná procesu Chernyshevsky („Ať vám neplete vítězné věnce ...“), měla přímý politický význam .

Charakter politického projevu měly i básně „Mládeži“ a „Falešní učitelé“ publikované v Sovremenniku roku 1862, spojené s událostmi podzimu roku 1861, kdy se zatýkání studentů setkalo s naprostou lhostejností širokých mas. . Z Pleshcheevova dopisu A.N. Supenevovi, kterému byla zaslána báseň „Mládeži“ k převodu do Nekrasova, se zdá, že 25. února 1862 Pleshcheev četl „Mládeži“ na literárním večeru ve prospěch dvaceti vyloučených studentů. Básník se také podílel na získávání peněz ve prospěch postižených studentů. V básni „Mládeži“ nabádal studenty „neustupovat před davem, házet kameny připravené“ [5] . Báseň „Falešným učitelům“ byla reakcí na přednášku B. N. Chicherina , přečtenou 28. října 1861 a namířenou proti „anarchii myslí“ a „násilnému hýření myšlení“ studentů [47] . V listopadu 1861 Pleshcheev napsal A.P. Miljukovovi:

Četl jste Chicherinovu přednášku v Moskovskie Vedomosti ? Bez ohledu na to, jak málo sympatizujete se studenty, jejichž dovádění je vskutku často dětinské, musíte uznat, že nelze než litovat ubohou mládež, odsouzenou poslouchat takové otřepané nesmysly, takové ošuntělé, jako jsou vojenské kalhoty, všednosti a prázdné doktrinářské fráze. ! Je to živé slovo vědy a pravdy? A této přednášce tleskali spolupracovníci ctihodného doktrináře Babsta , Ketchera , Shchepkina a spol. [~7] [48]

Ve zprávách tajné policie v průběhu let vystupoval A. N. Pleshcheev stále jako „spiklenec“. Zdůraznili, že ačkoli se Pleshcheev „chová velmi tajnůstkářsky“, je stále „podezřelý z šíření myšlenek, které nesouhlasí s typem vlády“ [6] : 14 . Pro takové podezření existovaly určité důvody.

Čestní lidé, drahá trnitá

Čestní lidé, na trnité cestě
Ke světlu, kráčící pevnou nohou , S
železnou vůlí, s čistým svědomím
jste pro lidskou zlobu hrozní!
Ať ti nepletou vítězné věnce , Zdrceni
žalem, lidé spící, -
Tvá práce nezahyne beze stopy;
Dobré semeno přinese ovoce...

Báseň napsaná v roce 1863 o procesu s Chernyshevsky byla zveřejněna až v roce 1905. Chernyshevsky, s nímž měl Pleshcheev společné názory a osobní přátelství, jej označil za „spisovatele, jehož práce je bezvadná a užitečná“ [49] .

Ještě předtím, než se N. Pleščejev přestěhoval do Moskvy, připravovali nejbližší spolupracovníci N. G. Černyševského vytvoření všeruské tajné revoluční organizace. Na jeho přípravě se aktivně podíleli mnozí z básníkových přátel: S. I. Serakovskij, M. L. Michajlov, Ja. Stanevič, N. A. Serno-Solovyevič, N. V. Šelgunov . Policie proto považovala Pleshcheeva za plnohodnotného člena této tajné organizace. V denunciaci Vsevoloda Kostomarova byl básník nazýván „spiklencem“; byl to on, kdo se zasloužil o vznik Dopisu rolníkům, známé Černyševského proklamace [50] .

Je známo, že 3. července 1863 byla v oddělení III sepsána poznámka , že básník-překladatel F.N. Berg navštívil Pleshcheeva na dači a viděl od něj letáky a typografické písmo. „Fjodor Berg odpověděl, že Pleshcheev... je jednoznačně jedním z vůdců společnosti „ Země a svoboda “ [5] , stojí v poznámce. 11. července 1863 byl Pleshcheev prohledán, což nepřineslo žádné výsledky. V dopise vedoucímu 1. expedice III. oddělení F. F. Krantzovi to básník rozhořčilo a přítomnost portrétů Herzena a Ogaryova a několika zakázaných knih v domě vysvětlil literárními zájmy. Neexistují žádné přesné údaje o Pleshcheevově účasti v Land and Freedom. Mnoho současníků věřilo, že Pleshcheev nejen patřil k tajné společnosti, ale také udržoval podzemní tiskárnu, kterou napsal zejména P. D. Boborykin [5] . M. N. Sleptsova ve svých pamětech „Navigátoři přicházející bouře“ tvrdila, že Pleshcheev byl mezi lidmi, kteří byli členy „Land and Freedom“ a osobně ji znal: „V 60. letech vedl tiskárnu v Moskvě, kde "Mladé Rusko" a navíc se účastnil " Ruských Vedomostí ", které v té době právě začaly v Moskvě, zdá se, jako recenzent zahraniční literatury. Byl členem „Země a svobody“, která ho dlouhou dobu spojovala se Sleptsovem “ [51] , tvrdila [~ 8] . Nepřímo jsou tato prohlášení potvrzena dopisy samotného Pleshcheeva. A tak 16. září 1860 napsal F. V. Čižovovi o svém záměru „založit tiskárnu“ . V dopise Dostojevskému z 27. října 1859 bylo řečeno: „Sám zakládám – i když ne sám – tiskárnu“ [52] .

Literární činnost v 60. letech 19. století

V roce 1860 vyšly dva svazky Pleshcheevových Pohádek a příběhů a v letech 1861 a 1863 vyšly další dvě sbírky básní. Vědci poznamenali, že jako básník se Pleshcheev připojil k Nekrasovské škole. Na pozadí veřejného rozmachu v 60. letech 19. století vytvářel společensky kritické, protestně vyzývavé básně („Ach, mládeži, mládeži, kde jsi?“, „Ach, nezapomeň, že jsi dlužník“, „A nudný obrázek!“) [7] . Povahou básnické tvořivosti měl přitom v 60. letech 19. století blízko k N. P. Ogaryovovi . Dílo obou básníků se vyvíjelo na společných literárních tradicích, i když bylo poznamenáno, že Pleshcheevova poezie je lyričtější. Mezi současníky převládal názor, že Pleshcheev zůstal „mužem čtyřicátých let“, poněkud romantickým a abstraktním. „Takové duchovní skladiště se ne zcela shodovalo s charakterem nových lidí, střízlivých šedesátníků, kteří požadovali činy a především činy“ [6] :13 , - poznamenal N. Bannikov, básníkův životopisec.

N. D. Khvoshchinskaya pod pseudonymem „V. Krestovskij“ v recenzi Pleshcheevovy sbírky z roku 1861, zpětně vysoce oceňující dílo básníka, který psal „živé, hřejivé moderní věci, díky nimž jsme s ním sympatizovali“, ale ostře kritizoval „nejistotu“ pocitů a představ, schytával dekadenci v některých básních, v některých - sympatie k liberalismu [53] . Sám Pleshcheev s takovým hodnocením nepřímo souhlasil, v básni „Meditace“ připustil „mizernou nedůvěru“ a „víru v marnost boje ...“ [5] .

Vědci poznamenali, že v nové literární situaci pro Pleshcheeva bylo pro něj obtížné vytvořit si vlastní pozici. "Musíme říct nové slovo, ale kde je?" [54] , napsal Dostojevskému v roce 1862. Pleščejev sympaticky vnímal různorodé, někdy polární sociální a literární názory: sdílející tak některé myšlenky N. G. Černyševského, zároveň podporoval jak moskevské slavjanofily , tak program časopisu Vremja [5] .

Literární výdělky přinesly básníkovi mizivé příjmy, vedl existenci „literárního proletáře“, jak takové lidi (včetně sebe) nazýval F. M. Dostojevskij. Ale, jak poznamenali současníci, Pleshcheev se choval nezávisle a zůstal věrný „vysokému humanistickému schillerovskému idealismu, který se naučil v mládí“ [3] : 101 . Jak napsal Yu. Zobnin [~ 9] : „Pleshcheev, s odvážnou jednoduchostí exilového prince, vydržel neustálou potřebu těchto let, schoulil se se svou velkou rodinou v malých bytech, ale neohrozil své občanské ani literární svědomí. iota“ [3] :101 .

Roky zklamání

V roce 1864 byl A. Pleshcheev nucen vstoupit do služby a získal pozici auditora kontrolní komory moskevské pošty . „Život mě úplně roztrhal. V mých letech, kdy jsem bojoval jako ryba na ledě a měl na sobě uniformu, na kterou jsem se nikdy nepřipravoval, jak je to těžké“ [6] : 14 , stěžoval si o dva roky později v dopise Nekrasovovi.

Existovaly další důvody, které vedly k prudkému zhoršení celkové nálady básníka, která byla nastíněna koncem 60. let 19. století, převahou pocitů hořkosti a deprese v jeho dílech. Jeho naděje na lidovou akci v reakci na reformu utrpěly kolaps; mnoho z jeho přátel zemřelo nebo bylo zatčeno (Dobrolyubov, Shevchenko, Chernyshevsky, Michajlov, Serno-Solovyevich, Shelgunov). Těžkou ranou pro básníka byla smrt jeho manželky, která následovala 3. prosince 1864 [~ 10] . Po uzavření časopisů Sovremennik a Russkoje slovo v roce 1866 (vydávání časopisů bratří Dostojevských Čas a Epocha bylo ukončeno ještě dříve) patřil Pleshcheev mezi spisovatele, kteří prakticky ztratili platformu časopisů. Hlavním tématem jeho tehdejších básní bylo odhalení zrady a zrady („Chceš-li, aby byl pokoj…“, „Apostaten-Marsch“, „Lituji ty, jejichž moc umírá…“) [5] .

V 70. letech 19. století získala revoluční nálada v Pleshcheevově díle charakter reminiscencí. Charakteristická je v tomto smyslu jedna z nejvýznamnějších básní v jeho díle „Šel jsem tiše opuštěnou ulicí...“ (1877), věnovaná památce V. G. Belinského [5] . Jakoby čáru za dlouhým obdobím zklamání a zhroucení nadějí udělala báseň „Bez nadějí a očekávání...“ (1881), která byla přímou reakcí na stav věcí v zemi [5] .

Pleshcheev in St. Petersburg

V roce 1868 N. A. Nekrasov, který se stal šéfem časopisu Otechestvennye Zapiski , pozval Pleshcheeva, aby se přestěhoval do Petrohradu a přijal místo redakčního tajemníka. Zde se básník okamžitě ocitl v přátelské atmosféře, mezi stejně smýšlejícími lidmi. Po Nekrasovově smrti se Pleshcheev ujal vedení oddělení poezie a pracoval v časopise až do roku 1884.

Ve stejné době se stal spolu s V. S. Kurochkinem , A. M. Skabichevským , N. A. Demertem zaměstnancem Birzhevye Vedomosti , novin, v nichž Nekrasov snil o tajném „držení názorů“ své hlavní publikace [5] . Po uzavření Otechestvennye Zapiski přispěl Pleshcheev k vytvoření nového časopisu s názvem Severny Vestnik , ve kterém pracoval až do roku 1890 [6] :15 .

Aktivně podporoval mladé spisovatele. Sehrál zásadní roli v životě Ivana Surikova , který žebral a byl připraven spáchat sebevraždu. Surikovův život se změnil po první publikaci, kterou uspořádal Pleshcheev. Pleshcheev, který měl velký vliv v redakcích a nakladatelstvích, pomohl V. M. Garshinovi , A. Serafimovichovi , S. Ya. Nadsonovi , A. Apukhtinovi [55] . Pleščejev sehrál nejdůležitější roli v literárním osudu D. S. Merežkovského v letech jeho literárního startu. Ten si jako relikvii ponechal ve svém archivu krátkou poznámku: „Navrhuji členům <Literární> společnosti Semjona Jakovleviče Nadsona (Krondstadt, roh Kozelské a Kronštadtské, dům dědiců Nikitina, Grigorjevův byt) Dmitrije Sergejevič Merežkovskij (Znamenskaya, 33, byt 9) A. Pleshcheev » [3] :99 . Silné přátelství spojilo Pleshcheeva s nováčkem A.P. Čechovem , kterého Pleshcheev považoval za nejslibnějšího z mladých spisovatelů. Básník přivítal s obdivem Čechovův první velký příběh „ Step “ [6] :17 .

Pleščejev ve svých bibliografických poznámkách hájil realistické principy v umění, rozvíjel myšlenky V. G. Belinského a principy „skutečné kritiky“, především N. A. Dobroljubova [56] . Pleščejev se pokaždé na základě společenského významu literatury snažil ve svých kritických recenzích odhalit společenský význam díla, ačkoli „obvykle spoléhal na vágní, příliš obecné pojmy, jako je sympatie k znevýhodněným, znalost srdce a život, přirozenost a vulgárnost“ [5] . Zejména tento přístup ho vedl k podcenění děl A. K. Tolstého [57] . Jako vedoucí literárního oddělení Severného Věstnika se Pleshcheev otevřeně střetl s populistickou redakcí, především s N. K. Michajlovským , před jehož kritikou bránil Čechova (zejména jeho Stepu) a Garšina. V důsledku toho se Pleshcheev pohádal s A. M. Evreinovou („... po jejím hrubém a drzém přístupu ke mně s ní nehodlá spolupracovat,“ napsal Čechovovi v březnu 1890) [58] a ukončil spolupráci s časopisem [ ~ 11] .

Kreativita 80. let 19. století

S přesunem do hlavního města se Pleshcheevova tvůrčí činnost obnovila a neustala téměř až do jeho smrti [59] . V 70. a 80. letech 19. století se básník zabýval především básnickými překlady z němčiny, francouzštiny, angličtiny a některých slovanských jazyků. Jak badatelé poznamenali, právě zde se jeho poetická dovednost projevila v největší míře [7] .

D. S. Merežkovskij — A. N. Pleščejev Pro novou generaci ruských spisovatelů konce 19. století byl A. N. Pleščejev „živým symbolem rytířského ruského literárního svobodomyslného myšlení nepamětných předreformních dob“ [3] : 101 .

… Jsi nám drahý, že nejen jedním slovem,
ale celou svou duší, celým svým životem jsi básník,
A v těchto šedesáti těžkých, dlouhých letech -
V hluchém vyhnanství, v boji, v tvrdé práci -
Ty byly všude ohřívány čistým plamenem.
Ale víš, básníku, komu jsi ze všech nejdražší,
kdo ti posílá nejvřelejší pozdravy?
Jsi nejlepší přítel pro nás, pro ruskou mládež,
pro ty, kterým jsi říkal: "Vpřed, vpřed!"
Svou podmanivou, hlubokou laskavostí,
Jako patriarcha jsi nás sjednotil v rodinu, -
A proto tě milujeme z celého srdce,
A proto jsme teď zvedli svou sklenici!

Tyto básně D. S. Merežkovského , které četl „jménem mládeže“ na oslavách výročí 22. listopadu 1885, věnované 60. výročí básníka, plně odrážely postoj nové generace ruské inteligence k patriarchovi. [3] : 101 .

Pleshcheev přeložil velká dramatická díla ( Heineho Ratcliff, Goebbelova Magdalena , Berovo Struensee ) , básně německých básníků (Heine, Hartmann , Prutz , francouzský ( Hugo , Monnier ), anglický ( Byron , Tennyson , Southey , Moore ) , maďarština ( Petofi ), italština ( Leopardi ), díla ukrajinského básníka Ševčenka a takových polských básníků jako Vitvitsky (“Tráva je zelená, slunce svítí ...”, ze sbírky “Country Songs”), Zheligovsky ) a Syrokomlya [59] .

Pleshcheev také překládal beletrii; některá díla (" Břicho Paříže " od Zoly , " Červená a černá " od Stendhala ) byla poprvé publikována v jeho překladu [7] . Básník také překládal vědecké články a monografie. V různých časopisech Pleshcheev publikoval četné kompilační práce o západoevropské historii a sociologii („Paul-Louis Courier, jeho život a díla“, 1860; „Život a korespondence Proudhona“, 1873; „Život Dickense“, 1891), monografie o díle Shakespeara , Stendhala, Musseta . Ve svých publicistických a literárně kritických článcích, z velké části navazujících na Belinského , propagoval demokratickou estetiku, vyzýval lidi, aby hledali hrdiny schopné sebeobětování ve jménu společného štěstí [7] .

V roce 1887 vyšla kompletní sbírka Pleshcheevových básní. Druhé vydání (1894) s některými dodatky vyšlo po Pleshcheevově smrti jeho synem. V dalších letech vycházely i „Příběhy a příběhy“.

Pleshcheev se aktivně zajímal o divadelní život, byl úzce obeznámen s A. N. Ostrovským . V různých obdobích zastával funkce předáka Uměleckého kroužku a předsedy Společnosti jevištních dělníků, aktivně se účastnil činnosti Společnosti ruských dramatických spisovatelů a operních skladatelů a sám často předčítal [7] .

Pleshcheev napsal 13 původních her. V zásadě šlo o objemově malé a dějově „zábavné“, lyricko-satirické komedie z provinčního velkostatkářského života. Divadelní inscenace podle jeho dramatických děl - „Služba“ a „Bez dobra není požehnání“ (oba 1860), „Šťastný pár“, „Velitel“ (oba 1862), „Co se často stává“ a „Bratři“ (oba 1864) atd.) - šel do předních divadel v zemi. Ve stejných letech přepracoval pro ruskou scénu asi třicet komedií zahraničních dramatiků [7] .

Dětská literatura

Důležitým místem v díle Pleshcheeva v posledním desetiletí jeho života byla dětská poezie a literatura. Úspěšné byly jeho sbírky Sněženka (1878) a Dědovy písně (1891). Některé básně se staly učebnicemi ("Stařeček", "Babička a vnučky"). Básník se aktivně podílel na publikační činnosti, jmenovitě na rozvoji dětské literatury. V roce 1861 vydal spolu s F. N. Bergem sbírkovou čítanku „Dětská kniha“, v roce 1873 spolu s N. A. Aleksandrovem  soubor děl pro dětskou četbu „O prázdninách“. Díky úsilí Pleshcheeva bylo vydáno sedm školních příruček pod obecným názvem "Geographical Essays and Pictures" [7] .

Badatelé Pleshcheevova díla poznamenali, že jeho dětské básně se vyznačují touhou po vitalitě a jednoduchosti; jsou naplněny volnými hovorovými intonacemi a skutečnou obrazotvorností při zachování celkové nálady společenské nespokojenosti („Vyrostl jsem v hale s matkou ...“, „Nudný obrázek“, „Žebráci“, „Děti“, „ Rodák“, „Staří lidé“, „Jaro“, „Dětství“, „Starý muž“, „Babička a vnučky“).

Romance na básně Pleshcheeva

Pleščejev byl odborníky charakterizován jako „básník s hladce plynoucím, romantickým“ poetickým projevem a jeden z „nejzpěvnějších lyrických básníků druhé poloviny 19. století“ [60] . K jeho básním bylo napsáno asi sto románů a písní - jak současníci, tak skladatelé následujících generací, z nichž bychom měli vzpomenout na Rimského-Korsakova („Noc přeletěla svět“), Musorgského , Cui , Grechaninova , Rachmaninova [61] .

Pleshcheevovy básně a dětské písně se staly zdrojem inspirace pro Čajkovského , který ocenil jejich „srdečnou lyričnost a spontánnost, vzrušení a jasnost myšlení“ [60] . Čajkovského zájem o Pleščejevovu poezii byl z velké části způsoben faktem jejich osobní známosti. Seznámili se koncem 60. let 19. století v Moskvě v Uměleckém kroužku a po celý život udržovali dobré přátelské vztahy.

Čajkovskij, který se obrátil k Pleshcheevově poezii v různých obdobích svého tvůrčího života, napsal několik románků k básníkovým básním: v roce 1869 - „Ani slovo, příteli ...“, v roce 1872 - „Ach, zpívejte stejnou píseň .. .", v roce 1884 - "Jen ty sám ...", v roce 1886 - "Ach, kdybys věděl ..." a "Krotké hvězdy nám svítily ...". Čtrnáct Čajkovského písní z cyklu „Šestnáct písní pro děti“ (1883) bylo založeno na básních z Pleščejevovy sbírky „Sněženka“. „Toto dílo je lehké a velmi příjemné, protože jsem si vzal text Pleščejevovy Sněženky , kde je mnoho krásných věcí,“ [60] napsal skladatel M. I. Čajkovskému při práci na tomto cyklu. V Čajkovského domě-muzeu v Klinu se ve skladatelově knihovně dochovala sbírka Pleščejevových básní „Sněženka“ s básníkovým věnováním: „Pyotr Iljič Čajkovskij jako poděkování za jeho krásnou hudbu k mým špatným slovům . A. N. Pleščejev. 1881 18. února. Petrohrad“ [60] .

Pleshcheev a Čechov

Pleščejev se stal Čechovovým obdivovatelem ještě předtím, než se s ním osobně setkal. Pamětník baron N. V. Drizen napsal: „Jak nyní vidím pohlednou, téměř biblickou postavu starého muže – básníka A. N. Pleshcheeva, jak se mnou mluví o knize Za soumraku , kterou právě vydalo nakladatelství Suvorin . "Když jsem četl tuto knihu," řekl Pleshcheev, " neviditelně se přede mnou vznášel stín I. S. Turgeněva . " Stejná uklidňující poezie slova, stejný úžasný popis přírody…“ Obzvláště se mu líbil příběh „Svatá noc“ [63] .

Pleščejev se poprvé seznámil s Čechovem v prosinci 1887 v Petrohradě, kdy druhý jmenovaný spolu s I. L. Leontievem (Ščeglovem) navštívil básníkův dům. Ščeglov později na toto první setkání vzpomínal: „...neuplynula ani půlhodina, když byl nejdražší Alexej Nikolajevič v Čechovově úplném „duchovním zajetí“ a měl obavy, zatímco Čechov rychle vstoupil do své obvyklé filozofické a humorné nálady. Kdyby tehdy někdo náhodou nahlédl do Pleshcheevovy kanceláře, pravděpodobně by si myslel, že spolu mluví staří blízcí přátelé...“ [64] . O měsíc později začala mezi novými přáteli intenzivní přátelská korespondence, která trvala pět let. [~ 12] V dopisech dalším známým Čechov často nazýval Pleshcheeva „dědečkem“ a „padre“. Sám přitom nebyl obdivovatelem Pleščejevovy poezie a netajil se ironií ve vztahu k těm, kteří básníka zbožňovali [58] .

Čechov napsal příběh „ Step “ v lednu 1888 pro „ Severný Věstník “ a zároveň se ve svých dopisech podrobně podělil o své myšlenky a pochybnosti („Jsem stydlivý a bojím se, že moje step vyjde bezvýznamně... Upřímně řečeno , vymačkávám se, napínám a našpulím, ale stejně mě to celkově neuspokojuje, i když jsou v tom místy verše v próze“) [65] . Pleshcheev se stal prvním čtenářem příběhu (v rukopise) a opakovaně vyjadřoval své potěšení v dopisech („Napsal jste nebo téměř napsal skvělou věc. Chvála a čest vám! .. Bolí mě, že jste napsal tolik krásných, skutečně uměleckých věci – a jsou méně slavní než spisovatelé nehodní rozvázat vám opasek u nohou“) [66] . [~13]

Čechov nejprve poslal povídky, novely a hru " Ivanov " (ve druhém vydání) Pleshcheevovi; sdílel v korespondenci myšlenku románu, na kterém pracoval koncem 80. let 19. století, dal přečíst první kapitoly. 7. března 1889 Čechov napsal Pleshcheevovi: „Věnuji vám svůj román... ve svých snech a plánech je vám věnováno mé nejlepší dílo“ [58] . Pleshcheev, vysoce oceňující vnitřní nezávislost Čechova, byl k němu upřímný: neskrýval svůj ostře negativní postoj k „ Novému Času “ a dokonce i k samotnému Suvorinovi , s nímž měl Čechov blízko.

V roce 1888 Pleshcheev navštívil Čechova v Sumy (dača Lintvarevových na Luce) a ten o této návštěvě hovořil v dopise Suvorinovi:

<Pleshcheev> je strnulý a senilně líný, ale to nebrání něžnému pohlaví, aby ho vzalo na loď, vzalo ho na sousední panství a zpívalo mu romance. Zde předstírá, že je stejný jako v Petrohradě, tedy ikona, za kterou se modlí, protože je stará a kdysi visela vedle zázračných ikon. Osobně v něm kromě toho, že je to velmi dobrý, vřelý a upřímný člověk, vidím nádobu plnou tradic, zajímavých vzpomínek a dobrých společných míst.

- A. P. Čechov - A. S. Suvorin. 30. května 1888. Sumy. [67]

Vzpomínky na Pleščejevovu návštěvu dače na Luce zanechal Michail Čechov [68] .

Pleščejev kritizoval Čechovův „ Svátek jmen “, zejména jeho střední část [69] , s čímž Čechov souhlasil („... napsal jsem to líně a nedbale. Když jsem si zvykl na povídky sestávající pouze ze začátku a konce, nudit se a začít žvýkat, když mám pocit, že píšu střed“) [70] , poté ostře promluvil o povídce „Leshy“ (kterou předtím chválili Merežkovskij a Urusov). Naopak jeho nejvyšší hodnocení získal příběh "Nudný příběh" [71] .

Korespondence začala mizet poté, co Čechov, který odešel do Tyumenu , neodpověděl na několik dopisů od básníka. Pleščejev však i po obdržení dědictví a následném přestěhování do Paříže Čechovovi podrobně popisoval jeho život, nemoci a léčbu. Dochovalo se celkem 60 Čechovových dopisů a 53 Pleščejevových dopisů. První vydání korespondence připravil básníkův syn, spisovatel a novinář Alexandr Alekseevič Pleščejev a vydal ji v roce 1904 Petrohradský deník divadelníka [58] [72] .

Poslední roky života

Poslední tři roky svého života byl Pleshcheev osvobozen od starostí o výdělky. V roce 1890 získal obrovské dědictví po penzském příbuzném Alexeji Pavloviči Pleshcheevovi a usadil se se svými dcerami v luxusních bytech v hotelu Mirabeau v Paříži, kam pozval všechny své literární známé a štědře jim věnoval velké sumy peněz. Podle memoárů Zinaidy Gippius se básník změnil pouze navenek (od začátku nemoci zhubl). Obrovské bohatství, které na něj náhle spadlo „z nebe“, přijal „s ušlechtilou lhostejností a zůstal stejným jednoduchým a pohostinným majitelem jako v malé cele na náměstí Preobraženskaja“. „Co je pro mě bohatství. To je právě ta radost, kterou jsem mohl dětem zajistit, no, sám jsem si trochu povzdechl ... před smrtí “ [3] : 101 , - takto tlumočila svá slova básnířka. Sám Pleshcheev vodil hosty k pařížským památkám, objednával honosné večeře v restauracích a "uctivě požádal", aby od něj přijal "zálohu" na cestu - tisíc rublů [3] :101 .

Básník přispěl významnou částkou do Literárního fondu, založil nadaci Belinského a Černyševského na podporu talentovaných spisovatelů, začal podporovat rodiny G. I. Uspenského a S. Ya. Nadsona [~ 14] , zavázal se financovat časopis N. K. Michajlovského a V. G Korolenko „ ruské bohatství “.

2. ledna 1892 z Nice napsal Pleshcheev Čechovovi, že jeho syn Nikolaj [~ 15] si koupil panství v provincii Smolensk (vesnice Shantalovo, nyní okres Pochinkovsky), že v červenci v Lucernu jeho levou paži a noha byla odebrána, podrobně popsány konzultace se známými lékaři (včetně „...slavného Kusmaula , kterému Botkin psal před svou smrtí“ – ten mu zakázal vrátit se v zimě do Ruska) a zmínil se i o léčbě s "elektřinou a masáží" [58] :

…Ale k dokonalé korekci má stále daleko. Nemůžu hodně chodit ani chodit rychle. Začínám být unavený. I když všechno chodím s holí. Dušnost a bušení srdce jsou zde naopak velmi vzácné. Úplně přestal kouřit. Při obědě a snídani si dám sklenku vína.A. N. Pleščejev - A. P. Čechov. 2. (14. ledna), 1892, Nice [73]

K. D. Balmont. Na památku Pleshcheeva.

Jeho duše byla čistá jako sníh;
Člověk byl pro něj posvátný;
Byl vždy zpěvákem dobra a světla;
Byl plný lásky k utlačovaným.
Ach mládí! Skloň se, požehnej
vychladlý popel tichého básníka.

Tato báseň zazněla v den pohřbu nad rakví A. N. Pleshcheeva. [74] :586 Russkiye Vedomosti, 8. října 1893.

Pleshcheev napsal, že se vyhýbá beau monde, přičemž mezi těmi, s nimiž mu komunikace dělá potěšení, uvedl pouze profesora M. M. Kovalevského , zoologa Korotněva , vicekonzula Jurasova, manžele Merežkovských [58] .

V roce 1893, již vážně nemocný, Pleshcheev opět odjel na léčení do Nice a cestou 26. září ( 8. října 1893 )  zemřel na apoplexii [6] :15 . Jeho tělo bylo převezeno do Moskvy a pohřbeno na území Novoděvičího kláštera .

Úřady zakázaly zveřejnit jakékoli „ panegyrické slovo “ o smrti básníka, ale na rozlučkovém ceremoniálu 6. října se sešlo obrovské množství lidí. Pohřbu, jak dosvědčovali současníci, se účastnili především mladí lidé, mezi nimi mnoho tehdy neznámých spisovatelů, zejména Konstantin Balmont , který pronesl nad rakví řeč na rozloučenou [6] :18 .

Recenze kritiků a současníků

Badatelé básníkova díla zaznamenali obrovský ohlas, že jedna z jeho prvních básní „Vpřed“ položila základ „veřejné, občanské stránce jeho poezie...“ [59] . Zaznamenala se především síla Pleshcheevova občanského postavení, plný soulad osobních vlastností s ideály, které hlásal. P. I. Weinberg zejména napsal:

Pleščejevova poezie je v mnoha ohledech vyjádřením a odrazem jeho života. Patří do kategorie básníků se zcela vyhraněným charakterem, jehož podstatu vyčerpává nějaký jeden motiv, seskupující kolem sebe jeho modifikace a rozvětvení, vždy však zachovávající základní základ nedotknutelný. V Pleščejevově poezii je tímto motivem lidskost v nejširším a nejvznešenějším slova smyslu. Aplikováno především na veřejné jevy kolem básníka muselo toto lidství přirozeně nabýt elegického charakteru, ale jeho smutek je vždy doprovázen neotřesitelnou vírou ve vítězství - dříve či později - dobra nad zlem ....

— P. I. Weinberg [59]

Mnoho kritiků zároveň rezervovaně hodnotilo Pleshcheevova raná díla. Bylo poznamenáno, že literární činnost byla „zabarvena myšlenkami socialistického utopismu “; tradiční romantické motivy zklamání, osamělosti, stesku „jim byly interpretovány jako reakce na sociální znevýhodnění“, v kontextu tématu „svatého utrpení“ lyrického hrdiny („Sen“, „Tulák“, „Volání přátel“ ") [2] . Humanistický patos Pleščejevových textů se snoubil s prorockým tónem charakteristickým pro náladu utopistů, živených nadějí „spatřit věčný ideál“ („Básníkovi“, 1846). Víra v možnost harmonického světového řádu, očekávání brzké změny byla vyjádřena i v Pleščejevově nejslavnější básni, mimořádně oblíbené mezi petraševovci (a také mezi revolučně smýšlející mládeží dalších generací „Vpřed! Beze strachu a pochybovat...“ (1846) [2] .

N. A. Dobrolyubov o poezii A. N. Pleshcheeva
Když mluvil o Pleshcheevových raných básních, Dobroljubov poznamenal, že „měli spoustu neurčitých, slabých, nezralých; ale mezi stejnými básněmi byla i tato odvážná výzva, plná takové víry v sebe sama, víry v lidi, víry v lepší budoucnost“ [75] :

Přátelé! Podejme si ruce
A společně půjdeme kupředu,
A nechť pod praporem vědy
naše Unie sílí a roste ... ... Ať nám Svatá Pravda hoří jako
vůdčí hvězda . A věřte, že vznešený hlas Ne bez důvodu zazní světem.

„Tato čistá důvěra, tak pevně vyjádřená, toto bratrské volání po spojenectví – nikoli ve jménu bezohledných svátků a vzdálených činů, ale právě pod praporem vědy… v autorovi odsuzováno, ne-li pozoruhodným poetickým talentem, pak přinejmenším energické rozhodnutí věnovat svou literární činnost poctivé službě veřejnému dobru,“ [75] uznal kritik.

Spisovatelé a kritici spojení se sociálně demokratickým hnutím byli často skeptičtí k pesimistické náladě, která panovala v básníkově poezii po jeho návratu z exilu. Tentýž Dobroljubov však poznamenal, že v Pleshcheevových básních lze slyšet „nějaký vnitřní těžký smutek, smutnou stížnost poraženého bojovníka, smutek nad nenaplněnými nadějemi mládí“, nicméně poznamenal, že tyto nálady nemají nic společného s „ žalostné sténání ufňukané piit z dřívější doby." Kritik poznamenal, že takový přechod od počáteční vznešenosti nadějí ke zklamání je obecně charakteristický pro nejlepší představitele ruské poezie (Puškin, Kolcov atd.), napsal, že „...básníkův smutek z nenaplnění svých nadějí není bez ... společenského významu a dává básním pana Pleshcheeva právo být zmíněny v budoucích dějinách ruské literatury, a to zcela bez ohledu na míru talentu, s nímž vyjadřují tento smutek a tyto naděje“ [75] .

Kritici a spisovatelé pozdějších generací posuzovali básníkovy drobné intonace poněkud odlišně a nacházeli je v souladu s dobou, ve které žil. „Držel pochodeň myšlenky za deštivého dne. V jeho duši se ozvaly vzlyky. V jeho slokách se ozýval rodný smutek, tupé sténání vzdálených vesnic, volání po svobodě, jemný povzdech na pozdrav a první paprsek přicházejícího svítání“ [74] :330 , napsal K. Balmont v posmrtném obětavost.

Pleshcheev nebyl žádným inovátorem formy: jeho poetický systém, zformovaný v souladu s Puškinovou a Lermontovovou tradicí, se opíral o stabilní fráze, zavedená rytmicko-syntaktická schémata a dobře vyvinutý systém obrazů. Některým kritikům to připadalo jako důkaz opravdového vkusu a talentu [76] , jiným to dávalo důvod nazývat některé jeho básně „bezbarvé“ [77] , obviňovat ho z „nesamostatnosti“ a „monotónnosti“ [ 78] [79] . Současníci přitom z velké části vysoce oceňovali „společenský význam“ Pleščejevovy poezie, její „vznešené a čisté směřování“, hlubokou upřímnost, volání po „čestné službě společnosti“ [80] [81] .

Pleshcheevovi bylo často vyčítáno, že je fascinován abstraktními pojmy a vzletnými metaforami („Všem nepřátelům černé nepravdy, vzbouří se proti zlu“, „Meč národů je poskvrněn“, „Ale vysoké aspirace byly obětovány lidské vulgárnosti. ..”). Básníkovi příznivci zároveň poznamenali, že didaktika tohoto druhu byla formou ezopské řeči, pokusem obejít cenzuru. M. L. Michajlov , který svého času Pleshcheeva kritizoval, již v roce 1861 napsal, že „... za Pleshcheevem zůstala pouze jedna síla – síla výzvy k poctivé službě společnosti a sousedům“. [82]

V průběhu let kritici věnovali stále větší pozornost jednotlivci, „zvláštní čistotě a průhlednosti Pleshcheevova poetického jazyka“, upřímnosti a upřímnosti; měkkost tónů jeho básnické palety, emocionální hloubka navenek extrémně jednoduchých, neumělých linií [6] :16 .

Z literárních historiků 20. století negativně hodnotí Pleshcheevovo dílo D. P. Svyatopolk-Mirsky , který v předmluvě k básnické antologii napsal, že Pleshcheev „nás vede do skutečné Sahary poetické průměrnosti a nedostatku kultury“ [83 ] a ve svých Dějinách ruské literatury “ poznamenal: „Občanská poezie v rukou svých nejvýznamnějších představitelů se stala skutečně realistickou, ale obyčejní občanští bardi byli často stejným eklekticismem jako básníci „čistého umění“ a poslušni konvencím. byli dokonce lepší. Taková je například plochá a nudná poezie velmi milého a ctihodného A. N. Pleshcheeva“ [84] .

Vlivy

Kritici nejčastěji připisovali Pleshcheevovu poezii škole Nekrasov. Již v 50. letech 19. století se básníkovi začaly objevovat básně, jako by reprodukovaly satirické a sociální linie Nekrasovovy poezie („Děti století jsou všechny nemocné ...“, 1858 atd.) [5] . První ucelený satirický obraz liberála se objevil v básni „Moje známost“ (1858). Kritici okamžitě poznamenali, že mnoho atributů figurativnosti bylo vypůjčeno od Nekrasova (jeho otec, který zkrachoval „na tanečnicích“, hrdinova provinční kariéra atd.). Stejná obviňující linie pokračovala v básni "Lucky" ("Pomluva! Člen bohulibých různých společností a I. Filantropové si ode mě každý rok berou pět rublů.") » (1862) [5] .

Básník psal hodně o životě lidí ("Nudný obrázek", "Native", "Žebráci"), o životě městských nižších vrstev ("Na ulici"). Pod dojmem strádání N. G. Černyševského , který byl pět let v sibiřském exilu, vznikla báseň „Lituji ty, jejichž síla umírá“ (1868) [14] . Nekrasovův vliv byl patrný v každodenních náčrtech a v Pleshcheevově folklóru a imitacích veršů („Vyrostl jsem v hale s matkou ...“, 60. léta 19. století), v básních pro děti. K Nekrasovovi si básník navždy uchoval pocity osobní náklonnosti a vděčnosti. „Miluji Nekrasova. Jsou v něm aspekty, které ho nedobrovolně přitahují a za ně mu mnohé odpouštíte. Za ty tři nebo čtyři roky, co jsem tady <v Petrohradu>, jsem měl příležitost strávit s ním dva nebo tři večery - takové, které zanechají stopu v mé duši na dlouhou dobu. Nakonec řeknu, že mu osobně hodně dlužím…“ [85] , napsal Žemčužnikovovi v roce 1875. Někteří současníci, zejména M. L. Michajlov, upozornili na skutečnost, že Pleshcheev nedokázal vytvořit přesvědčivé obrazy života lidí; touha po Nekrasově škole pro něj byla spíše nerealizovaným trendem [5] .

Lermontovovy motivy

V. N. Maikov byl jedním z prvních, kdo Pleshcheeva zařadil mezi stoupence Lermontova [16] . Následně o tom psali i moderní badatelé: V. Ždanov poznamenal, že Pleshcheev v jistém smyslu „převzal“ řízení od Lermontova, jehož jedna z posledních básní vyprávěla o osudu Puškinova proroka, který se vydal obejít „moře a země“ („Začal jsem hlásat lásku / A pravda je čisté učení: / Všichni moji sousedé / Zuřivě po mně házeli kameny...“). Jednou z Pleshcheevových prvních publikovaných básní byla „Duma“, která odsuzovala lhostejnost veřejnosti „k dobru a zlu“, v souladu s Lermontovovým tématem („Běda, je odmítnut! Dav v jeho slovech / Nenalézt učení lásky a pravdy ... "). [patnáct]

Od Lermontova vypůjčené téma básníka-proroka se stalo leitmotivem Pleščejevových textů, vyjadřujících „názor na roli básníka jako vůdce a učitele a na umění jako prostředek k přestavbě společnosti“. Báseň „Sen“, která opakovala děj Puškinova „proroka“ (spánek v poušti, vzhled bohyně, proměna v proroka), podle V. Ždanova „umožňuje říci, že Pleshcheev nejen opakoval motivy svých brilantních předchůdců, ale snažil se o vlastní výklad Témata. Snažil se pokračovat v Lermontovovi, jako Lermontov pokračoval v Puškinovi. Pleshcheevsky prorok, který čeká na „kameny, řetězy, vězení“, inspirovaný myšlenkou pravdy, jde k lidem („Můj padlý duch povstal ... a znovu utlačovaným / šel jsem hlásat svobodu a láska ..."). Z Puškinových a Lermontovových zdrojů pochází téma osobního, rodinného štěstí, nasazené v poezii Petraševů a v Pleščejevově díle dostalo novou interpretaci jako téma tragédie manželství, které rozbíjí lásku („Baya“), jako kázání „rozumné“ lásky, založené na podobnosti názorů a přesvědčení („Jsme si blízcí… já vím, ale duchem cizí…“) [15] .

Stejně smýšlející lidé a následovníci

Kritici poznamenali, že z hlediska povahy a povahy jeho básnické činnosti byl Pleshcheev v 60. letech 19. století nejblíže N. P. Ogaryovovi . Sám na této tvůrčí „příbuznosti“ trval. 20. ledna 1883 básník napsal S. Ya . [86] Pleščejevovy krajinářské a krajinofilozofické texty byly kritiky považovány za „zajímavé“, ale racionální a do značné míry sekundární, zejména ve vztahu k dílu A. A. Feta [7] .

Vědci 20. století již poznamenali, že myšlenka Pleshcheeva jako „básníka 40. let“, který přežil svou dobu, nebo epigona Nekrasova, zasazeného liberálním tiskem, byla z velké části motivována politickými intrikami, touhou po bagatelizovat autoritu potenciálně nebezpečného, ​​opozičního autora [5] . Životopisec N. Bannikov poznamenal, že Pleshcheevovo básnické dílo se rozvinulo; v jeho pozdějších básních bylo méně romantického patosu, více - na jedné straně kontemplace a filozofické úvahy, na straně druhé - satirické motivy ("Můj přítel", "Lucky") [6] :15 . Taková protestní díla básníka jako „Čestní lidé, drahá trnitá ...“, „Je mi líto těch, jejichž síla umírá“ měla zcela nezávislou hodnotu; básně, které zesměšňovaly „nadbytečné lidi“, degradovaly ve své pasivní „opozici“ (básnická povídka „Ona a on“, báseň „Děti století jsou všechny nemocné ...“, 1858) [7] .

"Obětavost"

Přijdou k vám zvuky známých písní,
Přátelé mého ztraceného mládí?
A uslyším vaše bratrské pozdravy?
Jste stále stejní, jako jste byli před rozchodem? ...
Možná nemohu spočítat ostatní!
A ti - v podivné, vzdálené straně - Už
na mě dávno zapomněli ...
A není nikdo, kdo by na písně reagoval!

Báseň datovaná rokem 1858 a adresovaná spoluobčanům Petrashevitům našla vřelou odezvu mezi těmi druhými, jak dokládá N. S. Kashkin. Ten odpověděl svým veršem [6] :241 :

Jen tak dál, nenechte se odradit!
Dobro a pravda na cestě
přátel, hlasitě voláte.
Vpřed beze strachu a pochybností,
A pokud něčí krev vychladla,
Tvé živé zpěvy
Ho znovu probudí k životu.

Kritici poznamenali, že Pleshcheevova poezie byla jasnější a konkrétnější než civilní texty 60. a 70. let 19. století Ja. P. Polonského a A. M. Zhemchuzhnikova , i když se některé linie kreativity těchto tří básníků protínaly. Textům Polonského (jak poznamenal M. Poljakov) byl cizí patos revoluční povinnosti; na rozdíl od Pleshcheeva, který žehnal revolucionáři, žil snem „přemoci čas – jít do prorockých snů“ („Muse“). Blíže Pleshcheevovu básnickému systému jsou texty „občanských motivů“ A. M. Zhemchuzhnikova. Ale jejich shoda se spíše odrážela v tom, co představovalo (podle názoru revolučních demokratů) slabou stránku Pleščejevovy poezie. Podobnost s Žemčužnikovem byla dána ideologickou „nejasností“ a sentimentální didaktičností jednotlivých Pleshcheevových básní především z let 1858-1859. Motivy občanského pokání, alegorické vnímání přírody svedly oba básníky dohromady. Zhemchuzhnikovův výrazně liberální postoj (zejména jeho uznání ideálů „čisté poezie“) byl Pleshcheevovi cizí.

S. Ya. Nadson byl považován za nejzřetelnějšího a nejvýraznějšího stoupence Pleshcheeva, který stejným tónem protestoval proti „Království Baalovi “, zpíval prolévání „spravedlivé krve padlých bojovníků“, používal podobný didaktický styl, symboly a znamení. Hlavním rozdílem bylo, že pocity zoufalství a zkázy v Nadsonově poezii nabývaly téměř groteskních podob. Bylo poznamenáno, že Pleshcheevova poezie měla znatelný vliv na básně N. Dobrolyubova z let 1856-1861 („Když k nám jasný paprsek poznání pronikl temnotou nevědomosti ...“), na dílo P. F. Yakuboviče , rané N. M. Minsky , I. Z. Surikova, V. G. Bogoraz . Přímým převyprávěním Pleshcheeva byla báseň G. A. Machteta „Odpusť mi to poslední!“, Pleshcheevovy řádky citoval F. V. Volkhovsky („Kamarádům“), S. S. Sinegub („K bustě Belinského“) [87] , P. L. Lavrov , ve své básni "Vpřed!" pomocí části Pleščejevovy programové básně [6] :239 .

Pleshcheevova krajinná poezie se rozvinula v 70. letech 19. století; básně byly naplněny „jiskřivými odstíny barev“, přesnými popisy neuchopitelných pohybů přírody („Ledové okovy nezatíží jiskřivou vlnu“, „Vidím nebeskou klenbu průhledně modrou, rozeklané štíty obrovských hor“ “), který byl odborníky interpretován jako vliv A. A. Feta . Pleščejevovy krajinářské texty však tak či onak sloužily jako symbolická interpretace motivů společenského života a ideologických rešerší. Jádrem řekněme cyklu „Letní písně“ byla myšlenka, že harmonie přírody stojí proti světu sociálních rozporů a nespravedlnosti („Nudný obrázek“, „Vlast“). Pleshcheev na rozdíl od Feta a Polonského nezažil konflikt v oddělení dvou témat: krajiny a civilního [5] .

Kritika zleva

Pleščejeva kritizovali nejen liberálové, ale – zejména v 60. letech 19. století – i radikální spisovatelé, jejichž ideály se básník snažil naplňovat. Mezi básněmi, které podle kritiků projevovaly sympatie k liberálním myšlenkám, bylo uvedeno „Vy chudáci jste pracovali, aniž byste znali odpočinku ...“ (z čehož vyplynulo, že rolníci, „podřízení osudu“, trpělivě nesli „ jejich kříž, jako spravedlivý nese“, ale přišel „čas svatého znovuzrození“ atd.). Tato liberální „modlitba“ vyvolala ostrou odezvu u Dobroljubova, který byl v celku básníkovi vždy sympatický. Parodoval také (v básni „Z motivů současné ruské poezie“) Pleščejevovu „chválu“ „cara-osvoboditele“, která mu připadala liberální [88] . Parodie však nebyla z etických důvodů otištěna. Dobroljubov kritizoval Pleshcheeva za „abstraktní didaktiku“ a alegorické obrazy [89] (záznam v deníku kritika z 8. února 1858).

Radikální autoři a publicisté také kritizovali Pleshcheeva, že je podle jejich názoru příliš „širokoúhlý“. Často podporoval protichůdné myšlenky a proudy, sympatizující pouze s jejich „opozicí“; šíře názorů „často přecházela v nejistotu úsudků“ [2] .

NA Dobrolyubov o Pleshcheevově próze

Prozaik Pleshcheev byl klasifikován jako typický představitel " přirozené školy "; psal o provinčním životě, odsuzoval úplatkáře, nevolníky a zhoubnou moc peněz (příběhy „Coon Coat“, 1847; „Cigarette“, „Protection“, 1848; příběhy „Prank“ a „Přátelská rada“, 1849). Kritici si v jeho prózách všimli vlivu N. V. Gogola a N. A. Nekrasova.

N. A. Dobroljubov, který v roce 1860 recenzoval dvousvazkovou knihu, která obsahovala 8 příběhů od A. N. Pleshcheeva, poznamenal, že „... byly publikovány ve všech našich nejlepších časopisech a byly čteny najednou. Pak na ně zapomněli. Řeči a spory o jeho příběhu nebyly nikdy vyvolány ani na veřejnosti, ani v literární kritice: nikdo je zvlášť nechválil, ale ani nenadával. Většinou si příběh přečetli a byli spokojeni; tím věc skončila...“ [90] . Při srovnání románů a příběhů Pleshcheeva s díly současných spisovatelů druhého plánu kritik poznamenal, že "... do nich neustále proniká sociální prvek a to je odlišuje od mnoha bezbarvých příběhů třicátých a padesátých let."

Svět Pleščejevovy prózy je světem „drobných úředníků, učitelů, umělců, drobných statkářů, polosvětských dam a slečen“. V historii každého hrdiny Pleščejevových příběhů je však znatelná souvislost s prostředím, které ho „zatěžuje svými nároky“. To je podle Dobroljubova hlavní zásluha Pleshcheevových příběhů, není to však ojedinělá zásluha, která mu náleží „na stejné úrovni jako tolik současných spisovatelů beletrie“ [90] .

Dominantní motiv Pleshcheevovy prózy lze podle kritika redukovat na frázi: „prostředí se zmocňuje člověka“. Nicméně -

Při čtení...příběhů pana Pleshcheeva se čerstvému ​​a rozumnému čtenáři okamžitě naskytne otázka: co přesně tito dobře mínění hrdinové chtějí, proč jsou zabiti? .. Zde se nesetkáme s ničím určitým: všechno je tak vágní, útržkovité, malicherné vyvodíte obecnou myšlenku, neuděláte si představu o smyslu života těchto pánů ... Dobré je na nich jen touha, aby někdo přišel, vytáhl je z bažiny v které uvízly, položte je na ramena a odtáhněte je na místo čisté a světlé.N. A. Dobroljubov. "Dobrá vůle a akce". [90]

Dobroljubov při popisu hrdiny stejnojmenného příběhu poznamenává: „Tento Pašincev není ani to, ani ono, ani den, ani noc, ani tma ani světlo“, stejně jako mnoho dalších hrdinů příběhů tohoto druhu, „nepředstavuje fenomén. vůbec; celé prostředí, které se ho zmocňuje, se skládá z úplně stejných lidí. Důvodem smrti Gorodkova, hrdiny příběhu "Požehnání" (1859), je podle kritika "... Jeho vlastní naivita." Nevědomost o životě, nejistota v prostředcích a cílech a chudoba prostředků také odlišuje Kostina, hrdinu příběhu „Dvě kariéry“ (1859), který umírá ve spotřebě („Neústížní hrdinové v panu Pleshcheevovi, jako v panu Turgeněvovi a jiní umírají na vysilující nemoci,“ ironicky autor článku), „když nikde nic neudělali; ale nevíme, co by ve světě dokázal, i kdyby netrpěl spotřebou a nebyl neustále dusen okolím. Dobroljubov však podotýká, že nedostatky básníkovy prózy mají i subjektivní stránku: „Pokud nám pan Pleščejev kreslí své Kostiny a Gorodkovy s přehnanou sympatií, je to „důsledek toho, že“ jiné, praktičtěji ostřílené typů, ve stejném směru, dosud nebyla zastoupena ruskou společností“ [90] .

Význam kreativity

Má se za to, že význam díla A. N. Pleshcheeva pro ruské a východoevropské sociální myšlení výrazně převyšoval měřítko jeho literárního a básnického talentu. Počínaje rokem 1846 byla básníkova díla kritikou vnímána téměř výhradně z hlediska společensko-politického významu. Básnická sbírka A. N. Pleshcheeva z roku 1846 se stala ve skutečnosti poetickým manifestem Petraševova okruhu. Valeryan Maikov [91] ve svém článku, vysvětlující, čím byla Pleščejevova poezie pro lidi 40. let 19. století, inspirovaný socialistickými ideály, postavil ty druhé do středu moderní poezie a byl dokonce připraven ho považovat za bezprostředního nástupce M. Yu. Lermontov. „V bídném postavení, v jakém se naše poezie nacházela od smrti Lermontova, je pan Pleščejev v současnosti bezpochyby naším prvním básníkem...“ [15] , napsal.

Následně to byl revoluční patos Pleshcheevovy rané poezie, který určil rozsah jeho autority v revolučních kruzích Ruska. Je známo, že v roce 1897 jedna z prvních sociálně demokratických organizací, Jihoruský dělnický svaz , použila básníkovu nejslavnější báseň ve svém letáku. [92]

„Píseň dělníků“
V letákové interpretaci „Jihoruského dělnického svazu“ vypadala Pleščejevova hymna takto:

Vpřed beze strachu a pochyb
Na statečný čin, přátelé
Již dlouho jednota dělníků touží po
přátelské rodině!
Podáme si ruce , V
úzkém kruhu se spojíme , - A opravdového přítele ať
jde mučit a mučit ! Chceme bratrství a svobodu! Nechť zahyne odporný věk otroctví! Je možné, že matka příroda není pro každého rovná? Marx nám dal věčnou smlouvu – Dodržujte tuto smlouvu : „Blíž, dělníci všech zemí , spojte se v jednu Unii!

N. A. Morozov svědčil, že báseň byla populární mezi revoluční inteligencí. Píseň (v mírně pozměněné verzi: Přijde čas, přijde čas, mladé síly vyrostou / Orli přiletí a železným zobákem klují řetěz násilí ... ) milovali v Uljanově rodina [6] :240 .

V lednu 1886 se konala oslava 40. výročí činnosti A. N. Pleshcheeva. S velkou sympatií se této oslavě chovali nejen staří petraševští spolubojovníci (zejména N. S. Kaškin, který básníkovi 12. dubna 1886 napsal, že výročí sleduje „s upřímnou radostí a živou sympatií“). Účastníci revolučního hnutí nové generace na tuto událost reagovali ještě živěji: někteří z nich, zejména ten, kdo se podepsal pod "redaktora Ozvěn" [~ 16] , nazývali básníka svým učitelem [5] .

Pleshcheev byl známý a vysoce ceněný revolučně demokratickými kruhy na Ukrajině, v Polsku, Československu , Bulharsku , kde byl vnímán pouze jako politický básník. Zakladatel nové bulharské literatury Petko Slaveikov v roce 1866 přeložil „Vpřed! beze strachu a pochyb...“, načež se verš stal hymnou bulharských revolucionářů [93] . Emanuel Vávra zmínil Pleščeeva , Ševčenka, Ogarjova a Michajlova mezi „nejzasloužilejšími , nejtalentovanějšími, skutečně cennými“ slovanskými básníky [94] . Požadavek, aby poezie, která posouvá „lid kupředu“, byla „humanistická, pravdivá a rozumná“, uvedl Burnse , Byrona, Berangera, Pleshcheeva a Tarase Shevchenka do stejné řady [95] . V roce 1893 dal slovinský spisovatel Fran Celestin [96] Pleshcheevovu práci vysoké hodnocení . V roce 1871 vyšly Pleshcheevovy první překlady na Ukrajině. Od roku 1895 se zde stal jeho stálým překladatelem P. A. Grabovský . Ivan Franko o Pleshcheevovi napsal, že „zaslouženě zaujímá místo v galaxii nejvýznamnějších spisovatelů ruské literatury 40. let ...“ [97] [98]

Mezitím se obecně význam díla A. N. Pleshcheeva neomezoval na jeho příspěvek k rozvoji ruské revoluční poezie. Kritici poznamenali, že básník odvedl skvělou práci (hlavně na stránkách Otechestvennye zapiski a Birzhevye Vedomosti), analyzoval vývoj evropské literatury, doprovodil publikace vlastními překlady (Zola, Stendhal, bratři Goncourtové , Alphonse Daudet ) [2] . Pleshcheevovy básně pro děti ("Na břehu", "Starý muž") jsou uznávány jako klasické. Spolu s Puškinem a Nekrasovem je považován za jednoho ze zakladatelů ruské poezie pro děti [6] :16 .

Pleshcheevovy překlady

Pleščejevův vliv na poezii druhé poloviny 19. století byl z velké části dán jeho překlady, které měly kromě uměleckého a společensko-politického významu: částečně prostřednictvím poezie (Heine, Beranger, Barbier aj.), revoluční a socialistické myšlenky pronikly do Ruska. Více než dvě stě přeložených básní tvoří téměř polovinu celého Pleščejevova básnického dědictví. Moderní kritika v něm viděla jednoho z největších mistrů básnického překladu. „Podle našeho extrémního přesvědčení je Pleščejev v překladech ještě větší básník než v originále,“ napsal časopis Vremja a poznamenal, že „u zahraničních autorů hledá především vlastní myšlenku a své dobro bere kamkoli. je to ... » [5] . Většina Pleshcheevových překladů byly překlady z němčiny a francouzštiny. Mnohé z jeho překladů jsou i přes specifické svobody stále považovány za učebnice (od Goetha, Heineho, Rückerta, Freiligratha).

Pleščejev neskrýval, že v metodice práce na překladu a vlastní, původní básni nevidí žádné zvláštní rozdíly. Přiznal, že překlad používá jako prostředek k prosazování nejdůležitějších myšlenek pro toto období a v dopise Markovičovi z 10. prosince 1870 přímo naznačil: „Raději překládám ty básníky, u nichž má přednost univerzální lidský prvek. nad lidovými [5] , - jejichž kultura ovlivňuje!“ Básník dokázal najít "demokratické motivy" i mezi básníky jasně vyjádřených konzervativních názorů ( Souty  - rané básně " Blenheim Battle " a "The Complaints of the Poor"). Při překladu Tennysona zvláště zdůraznil sympatie anglického básníka k „bojovníkovi za poctivou věc“ („Funeral song“), k lidu („Královna května“).

Pleščejev přitom možnosti překladu často interpretoval jako oblast improvizace, v níž se často odchýlil od původního zdroje. Básník přeložené dílo volně obměňoval, zkracoval nebo zvětšoval: např. báseň Roberta Prutze „Díval ses na Alpy při západu slunce...“ se ze sonetu změnila v trojité čtyřverší; Syrokomliho velkou báseň „Oráč do skřivana“ („Oracz do skowronku“, 1851), která se skládala ze dvou částí, převyprávěl ve zkrácené podobě pod libovolným názvem „Bird“ (24 řádků v originále, 18 v překladu) . Básník považoval žánr básnického překladu za prostředek prosazování nových myšlenek. [~ 17] Volně interpretoval zejména Heineho poezii, často vnášel vlastní (či Nekrasovovy) myšlenky a motivy (překlad "hraběnky Gudel von Gudelsfeld"). Je známo, že v roce 1849, po návštěvě Moskevské univerzity, básník řekl studentům, že „...je nutné probudit mezi lidmi sebevědomí a nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, by bylo přeložit cizí díla do ruštiny a upravit do běžné zásoby řeči, rozšiřovat je v rukopisech…“, a že v Petrohradě již za tímto účelem vznikla společnost [6] :238 [99] .

Charakter a osobnost

Všichni, kteří zanechali vzpomínky na Pleshcheeva, ho charakterizovali jako osobu s vysokými morálními vlastnostmi. Pyotr Weinberg o něm psal jako o básníkovi, který „…uprostřed drsných a častých otřesů reality, dokonce i vyčerpaný… stále byl nejčistším idealistou a vyzýval ostatní ke stejné ideální službě lidstvu“, nikdy se nezradil, „nikde a nikdy (jak zaznělo v básnickém projevu u příležitosti jeho čtyřicátých narozenin) bez obětování dobrých pocitů před světem“ [59] .

Z posmrtného věnování K. D. Balmonta:

Byl jedním z těch, které osud
vedl cestou testování Flinty.
Který všude hlídal nebezpečí, posměšně
hrozil úzkostí z vyhnanství.
Ale vánice života, chudoba, zima, opar
Nezabili jeho spalující touhu -
Být hrdý, statečný, bojovat proti zlu
Probouzet v druhých svaté naděje ...

"Ruské Vedomosti". 9. října 1893. [74] : 330

„Čtyřicátník v nejlepším slova smyslu, nenapravitelný idealista <Pleshcheev> vložil do svých písní svou živou duši, své pokorné srdce, a proto jsou tak krásné“ [6] : 16 , napsal vydavatel P. V. Bykov . A. Blok , reflektující v roce 1908 starou ruskou poezii, zaznamenal zejména Pleščejevovy básně, které „probudily nějaké dřímající struny, vyvolaly vysoké a vznešené pocity“ [6] :16 .

Současníci a pozdější badatelé tvořivosti si všimli mimořádné jasnosti mysli, integrity přírody, laskavosti a ušlechtilosti Pleshcheeva; charakterizovali ho jako člověka, který „vynikal čistotou své duše, která nebyla ničím zastíněna“ [59] ; uchoval si „přes všechnu tu neuvěřitelnou tvrdou práci a desetiletí vojáků... dětskou víru v čistotu a ušlechtilost lidské povahy a vždy měl sklon zveličovat talent příštího debutujícího básníka“ [3] .

Z. Gippius , která byla při prvním osobním setkání Pleshcheevem „úplně fascinována“, sepsala své první dojmy z něj takto:

Je to velký, poněkud obézní starý muž, s hladkými, poměrně hustými vlasy, žlutobílými (šedá blond) a nádhernými, zcela bílými vousy, které se mu jemně rozprostírají přes vestu. Pravidelné, trochu rozmazané rysy, čistokrevný nos a zdánlivě přísné obočí... ale v namodralých očích je taková ruská měkkost, zvláštní, ruská, až roztěkaná, laskavost a dětinství, že i to obočí působí přísně - schválně [3] :102 .

- Zobnin Yu . Merežkovskij: Život a činy.

N. Bannikov poznamenal, že jakoby bez námahy vyšly z pera A. Pleščeeva „úžasné básničky pro děti“, poznamenal: „Je jasné, že v básníkově srdci bylo něco, co snadno otevřelo dětský svět. ho“ [6] : 16 . Jak napsal P. Bykov, Pleščejev „... vše se odráželo v jeho poezii, vše s jeho čistým, jako křišťál, svědomím, ohnivou vírou v dobro a lidi, s celou jeho osobností, ... hluboce sympatickým, jemným, měkkým [ 6] : 16 .

Nálezy průzkumníků

• Mezi petraševity vznikly četné propagandistické básně, ale jen málo z nich se dochovalo. Pravděpodobně zmizelo také mnoho Pleshcheevových propagandistických básní [100] . Existuje předpoklad, že některá z nepodepsaných děl, která se objevila v emigrantských sbírkách série Loutna, mohou patřit Pleshcheevovi; mezi nimi i báseň „Spravedlivý“, označená: „S. Petrohrad. 18. ledna 1847“ [101] .
• Báseň „Podle pocitů jsme s vámi bratři ...“ (1846) byla dlouho připisována K. F. Ryleevovi . Její příslušnost k Pleshcheevovi byla stanovena v roce 1954 E. Bushkantsem, který zjistil, že adresátem je V. A. Miljutin , člen okruhu V. N. Maikova , ekonoma, jehož práci věnovali Belinsky a Chernyshevsky [102] .
• Báseň „Přišel podzim, květiny uschly ...“, připisovaná Pleshcheevovi ve všech sbírkách dětské poezie, ale chybí ve všech sbírkách jeho děl, ve skutečnosti Pleshcheevovi nepatří. Jak uvedl literární kritik M. N. Zolotonosov , autorem tohoto textu je inspektor moskevského vzdělávacího obvodu Alexej Grigorievič Baranov (1844-1911), sestavovatel sbírky, kde tato báseň poprvé vyšla [103] [~ 18] .
• Báseň „Je mi jí líto...“ („Podej mi ruku. Chápu tvůj zlověstný smutek...“) vyšla s věnováním D. A. Tolstému, s nímž se básník v mládí přátelil. Tolstoj však následně získal pověst „reakčního“ a stal se dokonce náčelníkem četnického sboru. V tomto ohledu, jak se později ukázalo, A. A. Pleščejev, syn básníka, naléhal na P. V. Bykova, aby báseň do sbírky nezařazoval nebo dedikaci smazal. [6] : 238
• Dlouho se vedly spory o to, komu by mohla být určena báseň „S ... y“ (1885), která začínala slovy: „Před tebou leží široká nová cesta ...“. Nejpřesvědčivější byla verze S. A. Makashina, podle níž byl adresátem Saltykov-Ščedrin. V časopisecké publikaci to mělo podtitul: "Při vstupu do terénu." Shchedrin byl Pleshcheevem ceněn jako „skutečně velký talent“, byl považován za „nejlepší lidi své země“ [6] :241 .

Adresy

• V Moskvě: Nashchokinsky lane , 10 (dům se nedochoval); Trubnikovsky lane (na Prechistence), 35; Arbat , 36; Malaya Dmitrovka , 22 (zrekonstruovaný); Střelecká dráha , 3 [61] .
• V Petrohradu: 1872-1890 - dům M. B. Bulatova - Bolshaya Spasskaya street , 1.

1891-1892 - dům M. B. Bulatova - Basseynaya ulice , 8. [104]

Rodina

Byl dvakrát ženatý:

1. Elikonida Alexandrovna Rudneva (1841-1864)
2. Jekatěrina Michajlovna Danilová (? - ?)

Děti:

• Alexander Alekseevič Pleshcheev (1858-1944), novinář, dramatik, divadelní kritik, memoárista. Zemřel v exilu v Paříži.
• Pleshcheeva (provdaná de Stael von Holstein) Elena Alekseevna (1860-1948). Byla v korespondenci s A.P. Čechovem.
• Pleshcheev Nikolai Alekseevich (1863-1932), důstojník, později statkář, postava v oblasti veřejného školství.
• Pleshcheeva (provdaná Khudekova) Lyubov Alekseevna (1871–?), dcera z druhého manželství.

Práce

Básně

Za jeho života vyšlo pět sbírek básní A. N. Pleshcheeva, poslední z nich v roce 1887. Za nejvýznamnější z posmrtných je považována edice P. V. Bykova : „Básně A. N. Pleščeeva (1844-1891). Čtvrté, přepracované vydání. Petrohrad, 1905. Pleščejevova básnická díla v sovětských dobách vyšla ve Velké a Malé řadě Básníkovy knihovny [6] :237 .

40. léta 19. století Desdemona "Mezitím, jako hluk potlesku..." Nevysvětlitelný smutek chaty Myslel „Miluji se snažit se snem...“ hrob Pro paměť "Po hromu, po bouři..." píseň na rozloučenou Kyvadlová doprava starý muž u klavíru Míč „Pojďme na břeh; jsou tam vlny... "Dobrou noc!" - řekl jsi…" "Když jsem v přeplněné hale..." Zpěvácká láska Na výzvu přátel "Zase já, plný myšlenek..." Soused Poutník "Slyším známé zvuky..." " Vpřed! beze strachu a pochyb ... Setkání Zvuky "Proč snít o tom, co se stane poté, co..." Na motiv francouzského básníka zpívat " Cítíme se jako bratři, ty a já... " Básník Promiňte „Náhodou jsme se s vámi setkali…“ Sen "Ve svém životě hodně trpěl, hodně..." "Jako španělská moucha, melancholická..." Nový rok "Další velký hlas mlčí..." 50. léta 19. století Jaro Před odchodem Když posíláte Raphael Madonnu Po přečtení novin "Před tebou leží široká nová cesta..." ve stepi List z deníku "Neříkej, že je to špatně..." "Ach, kdybyste věděli, přátelé mého jara..." Rozjímání "Jsou dny: ani zloba, ani láska..." Zimní lyžování "Když tvůj pokorný, čistý pohled..." Modlitba S. F. Durov "Jenom mi čistíš dny..." "Jsi na mě sladký, je čas západu slunce!"... "Byly časy: jejich synové..." Minulý „Všechny děti století jsou nemocné…“ "Známé zvuky, nádherné zvuky!..." „Když jsem se vrátil do svého rodného města…“ „Až potkám toho, koho boj rozerval…“ "Spousta zlých a hloupých vtipů..." Můj známý Moje zahrada „Ach ne, ne každému je dáno…“ " Kráčel rezignovaně po trnité cestě... " Píseň

obětavost ptáček srdce Poutník šťastný muž "Vy chudáci jste pracovali, aniž byste znali odpočinku..." „Pamatuješ si: svěšené vrby…“ "Vy chcete písničky, já nezpívám..." Květ "Jaká dětská hlavička..." 60. léta 19. století měsíční noc prázdný dům duchové „Piju pro slavného umělce…“ Decembrista "Jestli v hodinu, kdy se rozzáří hvězdy..." Na ulici "Na cestě životem není žádný odpočinek, příteli..." "Nudný obrázek!..." " Vyrůstal jsem s matkou v hale ... " "Blaze tomu, kdo nepracoval..." Nemocný Jaro Děti "Přátelé volného umění..." „Závidím mi, když se dívám na mudrce…“ prosba "Ne! Lepší smrt bez návratu…“ žebráci Nový rok "Ach, nezapomeň, že jsi v dluhu..." "Ach, mládí, mládí, kde jsi ..." ("Současné", 1862, duben) Mraky Na památku K. S. Aksakova "Před zchátralou chatrčí ..." Básník "Bledý paprsek měsíce prorazil..." V lesích. Od Heine ("Současné", 1863, leden-únor) "Všechna, celá moje cesta ..." ("Současné", 1863, leden-únor) dvě cesty "Vůně růží a jasmínu..." "A tady je tvůj modrý stan..." K mládí falešní učitelé „Miluji večerní lesní cestu...“ " V mém srdci vřel hněv... " "Noc přeletěla svět..." V noci Ona a on "Já si odpočinu, sednu si na kraj lesa..." Otčina "Matka příroda! Jdu za tebou..." rodák Rada moudrých mužů ("Současné", 1863, leden-únor) "Slunce hory pozlacené..." "U soudu si vyslechl rozsudek..." Jaro "Proč, se zvuky těchto písní..." Hypochondrie Podzim mraky Umírající "Čestní lidé, drahá trnitá ..." „Co rok, to nová ztráta…“

„Co to plácáš, vrbo zelená?…“ Hosté "Jestli chceš, aby byl klid..." „Dívám se na ni a obdivuji…“ Apostaten Marsch Na památku E. A. Pleshcheeva "Sníh rychle taje, potoky tečou..." „Když najednou vidím pohřeb…“ Slovanští hosté "Kde jsi, je čas na zábavná setkání ..." „Je mi líto těch, jejichž síla umírá…“ "Když tvrdě mlčíš..." Mraky Slova pro hudbu Staří muži "Těžká, bolestivá myšlenka..." 70. léta 19. století Nebo jsou ty dny ještě daleko... Očekávání "Požehnaný jsi, komu je dáno..." jarní noc „Je ve své bílé rakvi…“ toasty Do bouře Jaro Dětství Zimní večer Ze života Toilerův hrob "Není pro mě pokoj od divokého smutku ..." "Teplý jarní den..." Na břehu V noci Paměť Zítra V zemi Špatné počasí Starý muž „ Chodil jsem tiše po opuštěné ulici… “ Babička a vnučka "Rozešel jsem se s klamnými sny..." "Dlužím ti svou spásu..." 80. léta 19. století "V domě zhasla světla..." Na památku Puškina Píseň vyhnanství „Bez nadějí a očekávání…“ "Blátivá řeka kypěla..." Ze starých písniček "Toužil jsi po pravdě, toužil jsi po světle..." Minulý Na památku N. A. Nekrasova 27. září 1883 (Na památku I. S. Turgeněva) („Zápisky vlasti“, 1883, říjen) Minulou středu 1. ledna 1884 K portrétu zpěváka „Jak často je obraz drahý…“ Na západ slunce Slova pro hudbu K albu Antona Rubinsteina vánoční strom Anton Pavlovič Čechov Na pohřbu Vsevoloda Garshina "Je to pro mě tak těžké, tak hořké a bolestivé..." "Jako ve dnech špatného počasí je slunce paprsek ..." "Kdo jsi, krásko, s divokými květinami ..." Vyčítat "Je to ohnivé slunce..."

Pohádky (vybrané)

"Cigareta" (1848) "Přátelská rada" (1849) "Pashintsev" ("Ruský posel", 1859, č. 21-23)

"Dvě kariéry" ("Současné", 1859, č. 12) "Požehnání" (1859) "Povolání" ("Světlo", 1860, č. 1-2).

Hraje

"Služba" (1860 „Není zlo bez dobra“ (1860) "Šťastný pár" (1862)

"Velitel" (1862) „Co se často stává“ (1864) "Bratři" (1864)

Poznámky

Komentáře

1. ↑ Pyotr Dmitrievich Antonelli (nar. 1825), syn umělce D. I. Antonelliho, vstoupil v roce 1847 na návrh generála Liprandiho, aby sloužil na ministerstvu vnitra jako tajný informátor; byla to jeho udání, která tvořila základ trestního případu Petrashevského.
2. ↑ Syn generála V. D. Dandevilla .
3. ↑ Je známo, že Perovský přijal Puškina v Orenburgu.
4. ↑ Později – Fort Perovsk, Kzyl Orda. Toto období Pleshcheevova života vytvořilo základ příběhu sovětského spisovatele N. Anova "Ak-Mechet" (1965).
5. ↑ Dobroljubov v roce 1881 Pleshcheev věnoval báseň „Toužil jsi po pravdě, toužil jsi po světle ...“
6. ↑ Pleščejev, stejně jako Dobroljubov, dostal autobiografii přímo z Ševčenkových rukou.
7. ↑ Řeč je o vydavateli N. M. Shchepkinovi.
8. ↑ Vědci zaznamenali četné nepřesnosti v pamětech Sleptsové: například zaměnila Moskovskie Vedomosti s Russkiye Vedomosti.
9. ↑ Autor biografie D. S. Merezhkovského „Život a činy“.
10. ↑ E. A. Pleshcheeva (1841-1864) byla pohřbena v Novoděvičijském klášteře.
11. ↑ Nakonec od pátého čísla pro rok 1890 přešlo vydávání a poté i redigování Severného Věstníku z A. M. Evreinové na B. B. Glinského; v roce 1891 se stal vydavatelem L. Ya. Gurevich; redaktor - M. N. Albov.
12. ↑ Dochovalo se 60 Čechovových dopisů a 53 Pleščejevových dopisů. První vydání korespondence připravil básníkův syn, spisovatel a novinář Alexandr Alekseevič („Petrohradský deník divadelníka“, 11., 18. července a 24., 28. listopadu 1904), úryvky z dalších dopisů byly zveřejněny v letech 1904 a 1905 v novinách Novoye Vremya a "Word". Úplné dopisy Čechova Pleshcheevovi byly zahrnuty do 6dílné sbírky vydané M. P. Čechova. Několik Pleshcheevových dopisů bylo publikováno ve sbírkách Slovo (2. 2.) a Zápisky GBL (6. číslo).
13. ↑ O dva dny později Čechov na tento dopis odpověděl: „Drahý a milý Alexeji Nikolajeviči, mnohokrát vám děkuji za váš laskavý, láskyplný dopis. Jaká škoda, že nepřišel o tři hodiny dříve! Představte si, že mě to přistihlo, jak škrábu podřadného vypravěče do Petrohradských novin... Vzhledem k nadcházejícímu prvnímu dni s jeho platbami jsem ztratil odvahu a sedl si k naléhavé práci.
14. ↑ Pleshcheev hluboce prožíval smrt S. Ya.Nadsona jako ztrátu nejbystřejšího z těch, které považoval za své přímé následovníky.
15. ↑ Nikolaj Alekseevič, nejmladší syn Pleshcheeva, důstojníka Pavlovského pluku.
16. ↑ Mluvíme o podzemní sbírce z roku 1886 „Echoes of the Revolution“
17. ↑ Tvrdilo se, že Pleshcheev vyčistil spoustu věcí souvisejících s náboženstvím ze zahraničních primárních zdrojů. Takže v Syrokomli - skřivan "šťastný a veselý ... letí do nebe, aby zpíval <Bůh> s anděly: hosanna!"; dále následuje: „Pán Bůh je potěšen tvou písní a nebe se raduje“. To vše Pleshcheev vynahrazuje pravým opakem: „Poletí k azurovému nebi A co uvidí ve vesnicích, tam všechno poví. Pták řekne Bohu, že chudák trpí…“
18. ↑ „Náš rodák. Ruská a církevněslovanská základka a sborník statí pro cvičení ruské a církevně slovanské četby, s ukázkami k psaní, materiálem pro cvičení samostatného psaní a kresbami v textu. [První rok studia]“ (Petrohrad, 1885, s. 44). Atribuční chyba byla způsobena blízkostí textu k Pleshcheevově básni.

Prameny

1. ↑ Masanov I.F. Slovník pseudonymů ruských spisovatelů, vědců a osobností veřejného života: Ve 4 svazcích. - M .: Všesvazová knižní komora, 1956-1960.
2. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 A. N. Pleshcheev: Bibliografický odkaz (nepřístupný odkaz) . plesheev.ouc.ru. Získáno 8. dubna 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý) 
3. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Zobnin Yu. V. Dmitrij Merežkovskij: život a činy. - M . : Mladá garda, 2008. - (Život úžasných lidí. Vydání 1291 (1091)). - ISBN 978-5-235-03072-5 .
4. ↑ Kalendář významných dat. rok 2010 . www.pskovlib.ru Získáno 22. března 2010. Archivováno z originálu 19. června 2013. (neurčitý)
5. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 22 23 24 25 26 27 28 Polyakov M. Ya. Poezie A. N. Pleshcheeva plesheev.ouc.ru. Získáno 3. května 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý) 
6. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 Pleshcheev A . Básně. / Úvodní článek N. Bannikova. - Nakladatelství "Sovětské Rusko".
7. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 Pleshcheev, Alexej Nikolajevič (nedostupný odkaz - historie ) . www.krugosvet.ru Staženo: 1. dubna 2010. (neurčitý)   (nepřístupný odkaz)
8. ↑ O Pleshcheevovi (nepřístupný odkaz) . www.litera.ru Získáno 1. dubna 2010. Archivováno z originálu 14. května 2011. (neurčitý) 
9. ↑ Dopis V. D. Dandeville ze dne 24. května 1855 // Minulé roky. - 1908. - Č. 10. - S. 116.
10. ↑ Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Antologie života a díla Archivovaná kopie z 5. března 2016 na Wayback Machine Pleshcheev Alexey
11. ↑ Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Antologie života a díla Archivováno 3. listopadu 2014 ve Wayback Machine Dreamer ("White Nights")
12. ↑ Případ Petraševců. - T. 3. - M .: Ed. AN SSSR, 1951, s. 87-88, 140-141.
13. ↑ Petrashevites ve vzpomínkách současníků. - M., 1926. - T. 1. - S. 52, 195.
14. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 Ruští spisovatelé a básníci. Stručný biografický slovník. Moskva, 2000. (nedostupný odkaz) . ruscenter.ru. Získáno 22. března 2010. Archivováno z originálu dne 23. listopadu 2010. (neurčitý) 
15. ↑ 1 2 3 4 Ždanov V. Poezie v okruhu petraševistů (nepřístupný odkaz) . plesheev.ouc.ru. Získáno 1. června 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý) 
16. ↑ 1 2 Domácí bankovky. - 1846. - V. 4, č. 10. - S. 39-40.
17. ↑ Maykov V.N. Literární kritika. - L. , 1985. - S. 272-278.
18. ↑ 1 2 3 Moskevské domy, kde žili ruští spisovatelé. A. N. Pleshcheev (nepřístupný odkaz) . www.moskvadomm.ru Získáno 22. března 2010. Archivováno z originálu 17. srpna 2009. (neurčitý) 
19. ↑ Všesvazová státní knihovna. Lenin (LB). Oddělení rukopisů. Čechovova nadace. Dopis Čechovovi ze dne 12. září 1888
20. ↑ Komarovič V.L. Mládí Dostojevského // Minulost. - 1924. - Č. 23.
21. ↑ Sakulin P.N. Alexej Nikolajevič Pleščejev. (1825-1893). // Dějiny ruské literatury 19. století / Ed. D. N. Ovsyaniko-Kulikovský. - M .: Mir, 1911. - T. 3. - S. 482-483.
22. ↑ minulé roky. - 1908. - Č. 10. - S. 103.
23. ↑ Taras Ševčenko . - Větší výběr výtvorů. - T. 6. - Kyjev, 1957. - S. 97, 98.
24. ↑ Rocznik Towarzystwa historyczno-literackiego w Paryzu. - Paryz, 1867. - S. 103.
25. ↑ Rocznik Towarzystwa historyczno-literackiego w Paryzu. - Paryz, 1867. - S. 103, 104.
26. ↑ Kowalski J. Rewolucyjna demokracja rosyjska a powstanie styczniowe. - W., 1955. - S. 148.
27. ↑ minulé roky. - 1908. - Č. 10. - S. 122.
28. ↑ Fetisov M.I. Literární vazby mezi Ruskem a Kazachstánem. - M. , 1956. - S. 358.
29. ↑ Dobroljubov N.A. Sobr. op. ve třech svazcích. - M. , 1950. - T. 1. - S. 620, 623.
30. ↑ Závodník S. A. Kronika života a díla N. A. Dobroljubova. - M. , 1953. - S. 186.
31. ↑ Romány a příběhy Pleshcheeva. - T. 2. - Petrohrad, 1897. - S. 524. Srov. str. 91, 319, 533, 534.
32. ↑ Dobroljubov N.A.  - Full. kol. cit. - T. 2. - M., 1934. - S. 242, 243.
33. ↑ Šedesátá léta. - S. 454.
34. ↑ Ruské myšlení. - 1913. - č. 1. - S. 149.
35. ↑ Literární archiv (dále - LA): Materiály k dějinám sociálního hnutí a literatury / Ed. M. P. Alekseeva. - Problém. 6. - S. 297.
36. ↑ Současné. - 1859. - Č. 3. - S. 371.
37. ↑ Dostojevskij F.M. Materiály a výzkum. — M.; L., 1935. - S. 452.
38. ↑ Ruské myšlení. - 1913. - č. 1. - S. 145.
39. ↑ Chernyshevsky N. G. Nepublikované texty, materiály, paměti. - Saratov, 1926. - S. 155.
40. ↑ Pleshcheev A.A. Op. - Petrohrad, 1914. - T. 3. - S. 2-14.
41. ↑ Alexej Nikolajevič Pleščejev . rusklarom.narod.ru. Datum přístupu: 22. března 2010. Archivováno z originálu 8. září 2011. (neurčitý)
42. ↑ Saltykov-Shchedrin M.E. Full. kol. op. - M. , 1937. - T. 18. - S. 167-170.
43. ↑ Eiges I. O neúspěšném časopise Saltykov-Shchedrin. - M. , 1936. - T. 25-26. — S. 625.
44. ↑ sobota "Šedesátá léta", str. 456.
45. ↑ Pleshcheev A. Co bylo zapamatováno // Herci a spisovatelé. - T. 3. - Petrohrad, 1914. - S. 8;
    LOS ANGELES. - Problém. 6. - S. 318.
46. ↑ Moskovskie Vedomosti. — 1861, 17. ledna.
47. ↑ Barsukov N.P. Život a dílo poslance Pogodina. - T. 18. - Petrohrad, 1904. - S. 257-262 .;
    LOS ANGELES. - Problém. 6. - S. 290.
48. ↑ LA. - Problém. 6. - S. 290.
49. ↑ Chernyshevsky N.G. Úplný kol. op. - T. 7. - M. 1950. - S. 951.
50. ↑ Proces N. G. Chernyshevského: Archivní dokumenty. - Saratov, 1939. - S. 101.
51. ↑ Odkazy. - So. 2. - M.-L., 1933. - S. 441.
52. ↑ LA. - Problém. 6. - S. 262.
53. ↑ Ruské slovo. - 1861. - č. 3, odd. 2. - S. 74. Podepsáno: V. K-y.
54. ↑ Dostojevskij F.M. Materiály a výzkum. - L., 1935. - S. 458.
55. ↑ O Pleshcheevovi. Ruští spisovatelé a básníci. Stručný biografický slovník. (nedostupný odkaz) . plesheev.ouc.ru (Moskva, 2000). Získáno 8. dubna 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý) 
56. ↑ Pleshcheevovy dopisy Dobroljubovovi // Ruské myšlení. - 1913. - č. 1.
57. ↑ Divadlo a hudba // Burzovní bulletin. - 1877, 30. ledna. — č. 29.
58. ↑ 1 2 3 4 5 6 Alexey Pleshcheev. Korespondence A.P. Čechova a A.N. Pleshcheeva (nepřístupný odkaz) . plesheev.ouc.ru. Získáno 1. června 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý) 
59. ↑ 1 2 3 4 5 6 P. Weinberg. A. Pleščejev. Ruský biografický slovník . www.rulex.ru Získáno 1. dubna 2010. Archivováno z originálu 13. července 2011. (neurčitý)
60. ↑ 1 2 3 4 G. I. Belonovič. Pleshcheev Alexej Nikolajevič . www.tchaikov.ru. Získáno 26. května 2010. Archivováno z originálu 25. května 2010. (neurčitý)
61. ↑ 1 2 A.N. Pleshcheev . all-photo.ru. Získáno 8. dubna 2010. Archivováno z originálu 24. července 2011. (neurčitý)
62. ↑ Slovo. - So. 2. - S. 250.
63. ↑ Drizen N.V. Čechov a jeho hry. // Oživení. - Paříž, 1929, 15. července.
64. ↑ Čechov ve vzpomínkách svých současníků. - M.: Goslitizdat, 1954. - S. 139.
65. ↑ Dopisy, 1. 2, str. 14-16; Akad., díl 2, č. 362.
66. ↑ Slovo. - So. 2. - S. 235-238.
67. ↑ A.P. Čechov v portrétech, ilustracích, dokumentech. . apchekhov.ru. Získáno 1. června 2010. Archivováno z originálu 21. ledna 2011. (neurčitý)
68. ↑ Čechov M. P. Kolem Čechova. Setkání a zážitky. Moskva: Moskevský dělník. 1960. Pp. 165
69. ↑ Slovo. - So. 2. - S. 236-258.
70. ↑ Letters, vol. 2, str. 166-169; Akad., díl 3, č. 497.
71. ↑ Slovo. - So. 2. - S. 279-281
72. ↑ Petrohradský deník divadelníka. - 1904. - 11., 18. července a 24. listopadu 28.
73. ↑ Slovo. - So. 2. - S. 281-285.
74. ↑ 1 2 3 Balmont K.D. Oblíbené: Básně, překlady, články. - M .: Pravda, 1990. ISBN 5-253-00115-8
75. ↑ 1 2 3 Dobrolyubov N.A. Básně A. N. Pleshcheeva (nepřístupný odkaz) . lesheev.ouc.ru. Získáno 1. června 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý) 
76. ↑ Pletnev P. A. . — Současné. 1846. T. 44
77. ↑ Belinsky V.G. Sobr. op. - M., 1982. - T. 8. - S. 490.
78. ↑ Finský bulletin . - 1846. - T. 12.
79. ↑ Almazov B. N. Ráno // Literární sbírka. - M., 1859. - Vydání. 1. - S. 67
80. ↑ Michajlov M. L. // Sovremennik. - 1861. - V. 4, č. 3. - S. 91, 93, 94.
81. ↑ Arseniev K. K. Kritická studia v ruské literatuře. - Petrohrad, 1888. - T. 2).
82. ↑ Michajlov M. L. Sebraná díla ve třech svazcích. - T. 3. - M., 1958. - S. 209.
83. ↑ Ruské texty. Malý sborník od Lomonosova k Pasternakovi / Comp. rezervovat. D. P. Svjatopolk-Mirskij. - Paříž, 1924 (dotisk: Novosibirsk, 2010). - str. 13
84. ↑ Mirsky D.S. Realist básníci // Mirsky D.S. Dějiny ruské literatury od starověku do roku 1925 / Per. z angličtiny. R. Obilí. - Londýn: Overseas Publications Interchange Ltd, 1992. - S. 360-362.
85. ↑ Ruské myšlení. - 1913. - č. 1. - S. 128-129.
86. ↑ Něvský almanach. - Problém. 2. - Str., 1917. - S. 121-122.
87. ↑ Volná ruská poezie 2. poloviny 19. století. : Básnická knihovna, Velká řada. - L., 1959. - S. 259, 284, 305, 307, 311
88. ↑ Dobroljubov N.A. Úplný kol. op. - T. 6. - M., 1939. - S. 198.
89. ↑ Dobroljubov N.A. Úplný kol. op. - T. 6. - M., 1939. - S. 480.
90. ↑ 1 2 3 4 Dobrolyubov N.A. Dobré úmysly a aktivita (nepřístupný odkaz) . plesheev.ouc.ru (1860). Získáno 1. června 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý) 
91. ↑ Domácí poznámky, 1846, vol. XLVIII.
92. ↑ Ústřední státní archiv Říjnové revoluce. Letáky Jihoruského svazu pracujících. Oznámil N.V. Osmakov.
93. ↑ Rusakiev P . P. R. Slaveikov a ruská literatura. - Sofie, 1956. - S. 273.
94. ↑ Cesti radikalni demokrate o literatuře. - Praha, 1954. - S. 203.
95. ↑ Žurnalistika o Ljubenu Karavelovovi (1860-1869). - Sofie, 1957. - C. 486.
96. ↑ Z dějin rusko-slovanských literárních vztahů 19. století. — M.; L., 1963. - S. 267.
97. ↑ Franco Ya . Vytvořte ve dvaceti svazcích. - T. 18. - Kyjev, 1955. - S. 69.
98. ↑ Grabovský P. Oblíbené. - M., 1952. - S. 313.
99. ↑ Feoktistov E. Vzpomínky. - L., 1929. - S. 164.
100. ↑ "Petrashevskij básníci", L. 1940, s. 286.
101. ↑ E. Bushkanets. Neznámá báseň A.N. Pleshcheeva . Otázky literatury, 1957, č. 9. Pp. 190-195 (1957). Staženo: 1. června 2010. (neurčitý)
102. ↑ Literární dědictví. - T. 59. - M., 1954. - S. 285.
103. ↑ Michail Zolotonosov. "Přišel podzim. Květy uschly. Báseň "chlapce ze dvora" . www.polit.ru (4. prosince 2008). Získáno 1. června 2010. Archivováno z originálu 18. srpna 2011. (neurčitý)
104. ↑ Adresář města Petrohradu pro rok 1892 C. 152

Literatura

• Básně A. Pleshcheeva. 1845-1846. SPb. , 1846.
• Arsenyev K. K. Jeden z básníků čtyřicátých let. Básně A. N. Pleshcheeva. // Bulletin Evropy . - březen 1887. - S. 432-437.
• Kuzin N. G. Pleščejev. M .: Mladá garda, 1988. - 316 s.
• Kuzin N.G. Mentor literární mládeže (A.N. Pleshcheev-editor) // Kuzin N.G. Moji věční společníci... Vybrané poznámky o ruských spisovatelích. Próza. Poezie. Jekatěrinburg: Banka kulturních informací, 2008. s. 42-54.
• Poezie Krasnova P. N. Pleshcheeva // Knihy týdne. - 1893, prosinec. - S. 206-216.
• Yudin P. L. Pleshcheev v exilu // Historický bulletin . - květen 1897.
• Yudin P. L. K biografii Pleshcheeva // Historický bulletin. - 1905, prosinec.
• Dandeville M. V. A. N. Pleshcheev ve Fort Petrovsky. (Podle nepublikovaných dopisů) // Minulé roky, 1908, říjen. - S. 103-141.
• Pokrovskij V.I. Alexej Nikolajevič Pleščeev: Jeho život a dílo: So. ist.-lit. Umění. / Comp. V. [I.] Pokrovskij. - Moskva: typ. G. Lissner a D. Sobko, 1911. - [4], 127 s.
• Sakulin P. N. Alexej Nikolajevič Pleščejev. (1825-1893) // Dějiny ruské literatury 19. století / Ed. D. N. Ovsyaniko-Kulikovský . - M .: Mir, 1911. - Svazek 3. - S. 481-490.
• Kruglov A. V. A. N. Pleshcheev: Biogr. a charakteristika: S portr. autor, jeho fax. a obrázek z pomníku na jeho hrobě / Comp. A. V. Kruglov. - Moskva: A. S. Panafidina, 1914. - 34 s.
• Anov N. I. Ak-Mešita: Východ. románu [o A. N. Pleshcheevovi]. - Orenburg: Princ. nakladatelství, 1958. - 342 s.
• Pustilnik L. S. Život a dílo A. N. Pleshcheeva. — M .: Nauka , 1981. — 193 s. — ( Literární kritika a lingvistika ). - 40 000 výtisků. (reg.)
• Pustilnik L. S. Život a dílo A. N. Pleshcheeva / Ed. vyd. L. D. Opulskaja . - 2. vyd. — M .: Nauka , 1988. — 192, [4] s. — ( Literární kritika a lingvistika ). - 44 000 výtisků.  — ISBN 5-02-011341-7 .
• Pustilnik L. S. Život a dílo A. N. Pleshcheeva / Ed. vyd. I. L. Volgin . — M .: Nauka , 2008. — 344, [8] s. — (Populárně naučná literatura). - ISBN 978-5-02-034492-1 . (v překladu)
• A. N. Pleshcheev a ruská literatura: sbírka vědeckých článků. - Kostroma: KSU im. N. A. Nekrasová , 2006.

Odkazy

• plesheev.ouc.ru _ - Stránka věnovaná životu a dílu A. N. Pleshcheeva.
• www.litera.ru _ - Alexej Nikolajevič Pleščejev.
• www.stihi-rus.ru . - Alexey Pleshcheev v Antologii ruské poezie.
• Básně Alexey Pleshcheev (kompletní sbírka)
• Zpráva generálního publika // Petrashevtsy . Sborník materiálů / ed. P. E. Ščegolev . — M.; L .: Státní nakladatelství , 1928. - V. 3. - S. 208-217, 312. - 389 s. - 3000 výtisků.

Tematické stránky	Mezinárodní projekt knihovny hudebních partitur MusicBrainz
Slovníky a encyklopedie	Velká Katalánština Velký Rus Brockhaus a Efron Stručně literární okolo světa Litevský univerzál Malý Brockhaus a Efron Brockhaus plocha počítače
Genealogie a nekropole	Najděte hrob
V bibliografických katalozích BIBSYS: 1573630758143 BNF : 13477743 m CiNii : DA01147514 CONOR : 45734243 GND : 118792539 ISNI : 0000 0000 8152 7197 J9U : 987007373213705171 LCCN : n81056446 LNB : 000101362 NKC : kup20030000077510 NLA : 35693857 NTA : 071001077 NUKAT : n2004052586 RSL : 000022750 SUDOC : 066857139 VIAF : 72190421 WorldCat VIAF : 72190421 RNB : 7723699