|
Isten, áldd meg a magyart
Jó kedvvel, bőséggel,
Nyújts feléje védő kart,
Ha küzd ellenséggel;
Bal sors akit régen tép,
Hozz rá víg esztendőt,
Megbűnhődte már e nép
A múltat s jövendőt!
Őseinket felhozád Kárpát
szent bércére,
Általad nyert szép hazát
Bendegúznak vére.
S merre zúgnak habjai
Tiszának, Dunának,
Árpád hős magzatjai
Felvirágozának.
Értünk Kunság mezein
Ért kalászt lengettél,
Tokaj szőlővesszein
Nektárt csepegtettél.
Zászlónk gyakran plántálád
Vad török sáncára,
S nyögte Mátyás bús hadát
Bécsnek büszke vára.
Hajh, de bűneink miatt
Gyúlt harag kebledben,
S
elsújtád villámidat
Dörgő
fellegedben,
Most rabló mongol
nyilát
Hányszor zengett ajkain
Ozman vad népének
Vert hadunk csonthalmain
Győzedelmi ének!
Hányszor támadt tenfiad
Szep hazám, kebledre,
S lettél magzatod miatt
Magzatod hamvvedre!
Bújt az üldözött, s
felé Kard nyúlt barlangjában,
Szerte nézett s nem lelé
Honját e hazában,
Bércre hág és völgybe száll,
Bú s kétség mellette,
Vérözön lábainál,
S lánette.
Vár állott, most kőhalom,
Kedv s öröm röpkedtek,
Halálhörgés, siralom
Zajlik már helyettek.
S ah, szabadság nem virul
A holtnak véréből,
Kínzó rabság könnye hull
Árvák hő szeméből!
Szánd meg Isten a magyart
Kit vészek hányának,
Nyújts feléje védő kart
Tengerén kínjának.
Bal sors akit régen tép,
Hozz rá víg esztendőt,
Megbűnhődte már e nép
A múltat s jövendőt!
|
Dej, Pane, dobrý,
vždy nás zachovej, Maďaři,
A v boji s nepřítelem
vztáhni ruku k Maďarům;
Zlom, osud, náš útlak,
dej štěstí, že všichni čekali,
na budoucí lidi
a trpěli za minulost!
Na vrchol svaté Karpaty
předků vedl jsi po stezkách,
dal vlast, jako zahradu,
Bendeguz synům,
A, kde se potokem Tisa řítí,
Kde Dunaj teče,
Tam žil Arpád hrdina
A jeho květina roste.
Na pláních Kunshag
dáváš dar Ve zlatém zrnu,
hroznovém nektaru Naléváš
nás do tokajských shluků.
Nejednou byla vidět naše vlajka
Na tureckých pevnostech
Matyáš se svou armádou
vzbuzoval ve Vídni strach.
Ale bohužel! Zachování našeho hříchu,
Hněv tě stiskl ve tvé hrudi,
A z mraků jako bouře ohně,
Padl na nás za trest,
A mongolské hordy temnoty
rozdrtily vše kolem na prach,
břemeno otrokářského jha Nesli
jsme dál naše ramena.
Ó, jak často z úst
Turků, barbarských kmenů,
Nad ostatky bojovníků
, vyzařoval zvonění vítězství!
Ó, jak často
tvůj syn, dům tvého otce, zabil Syna,
pro své děti jsi se stal
věčnou rakví!
Meč vyhnanců bojoval,
Ať šel kamkoli,
A úkryt, který hledal,
Ve své vlasti nenašel,
Ať už na cestě, v údolí nebo na výběžku,
Trávíme jen smutek,
Krevní proud blízko jeho nohou,
nad ním ohnivý sloup.
Místo hradu - náklad kamení,
Místo štěstí a radosti -
Pláč, nářek smrti -
Všude jen znějí.
Ach! Svoboda nekvete,
Z krve těch, kteří hned zemřeli, A
slzy sirotčích očí
bolestně tečou !
Bůh! Škoda Maďarů!
Ve zkouškách zachraň,
z utrpení moří ,
vzkřís jejich rukou.
Zlom, osud, náš útlak,
dej štěstí, na které všichni čekali,
pro budoucí lidi
A minulost trpěla!
|
Bože, dej štěstí Maďarům
i bohatství!
V hrozné hodině neopouštěj
Ty Maďare, Bože!
Koneckonců, trpí více než kdokoli jiný , poté, co ochutnal
skutečné peklo,
vykoupil lidi za jejich hřích
, minulost a budoucnost!
Přivedl jsi nás do Karpat -
Do nejlepší země na světě -
A
děti Bendeguz vám děkují.
V posvátných volných vodách
Tisy a Dunaje
se rodina statečného Arpáda
rozrůstala a prosperovala.
Dal jsi nám Kunshag jako dar,
nalévající Ucho;
Pro nás jsi nalil nektar
na tokajskou révu;
Korouhev na tureckém valu
Tys náš zvedl;
Vídeňská pevnost se chvěla
Matyášovým Bolestným rohem.
A my jsme zhřešili -
tvůj hrozivý, spalující hněv vzplanul!
Ty, Pane, hnal jsi
na nás bouřkové mraky,
A mongolský šíp
nás bil stále přesněji,
A turecká země padla na
ramena Maďarů!
Matko vlast, kolikrát
Tam, na bitevním poli,
Píseň vítězství se hnala
Divoký Osman!
A stalo se, že přijali
ránu svých dětí ;
Ty ses pak proměnil v urnu
pro jejich popel !
Šavle čekaly na uprchlíka,
Kdekoli si lehl,
A ve vlasti
nenašel dům svého otce;
Putoval lesem, horami
V žalu a smutku;
Krev mu tekla po patách,
Plamen - za jeho rameny!
Hrad byl... A teď je -
Jen hromada ruin.
Odtamtud je slyšet křik
smrti, křik a sténání !
Svoboda na rakvích barvou růže
nepokvete .
Jen z horkých očí sirotků
Will stříká slzy otroctví.
Bože, netrestej Maďary!
Sténáme z katastrof!
Podejte pomocnou ruku,
topíme se v moři smutku!
Koneckonců, trpí více než kdokoli jiný , poté, co ochutnal
skutečné peklo,
vykoupil lidi za jejich hřích
, minulost a budoucnost!
|
Ó můj Bože, Maďar požehnej
Tvé hojnosti a dobré náladě!
S Tvou pomocí jeho spravedlivý tisk,
kde se objevují jeho nepřátelé k boji.
Osud, který se tak dlouho nemračil,
Přines mu šťastné časy a způsoby;
Odčinění smutku tížilo
Hříchy minulých i budoucích dnů.
Tvou pomocí získali naši otcové
Kárpátovu hrdou a posvátnou výšku;
Zde u Tebe domov získal
dědice Bendegúze, rytíře.
Kam tečou vody Dunaje
A potoky Tisy se vzdouvají Árpádovy
děti, Ty víš,
Vzkvétaly a dobře se jim dařilo.
Pro nás ať zlaté obilí
roste na polích Kún,
a ať nektarový stříbrný déšť
brzy uzrá tokajské hrozny.
Ty naše vlajky jsi zasadil o'er
pevnosti tam, kde kdysi vládli divocí Turci;
Hrdá Vídeň trpěla bolestí
od temného pole krále Mátyáse.
Ale bohužel! pro náš špatný skutek
se v Tvé hrudi zvedl hněv
a Tvé blesky jsi hnal z Tvého hřmícího
nebe s nadšením.
Nyní mongolský šíp přeletěl
nad našimi oddanými hlavami;
Nebo turecké jho, které jsme znali,
kterého se svobodně zrozený národ děsí.
Ó, jak často zněl hlas
divokých Osmanových hord,
když se v písních radovali
z ukořistěných mečů našich hrdinů!
Ano, jak často vstávali tvoji synové,
má krásná země, na tvém drnu,
a ty jsi dal těmto synům,
hroby v prsou, po kterých šlapali!
I když v jeskyních pronásleduje lže, přesto
se bojí útoků.
Přichází do země, aby špehoval,
Dokonce i domov, který zjistí, že mu chybí.
Hora, údolí - jdi, kam by chtěl,
Smutek a smutek stejně -
Pod mořem krve,
Zatímco nad mořem plamenů.
'Pod pevností, nyní zřícenina,
Radost a potěšení erst byly nalezeny,
Jen sténání a vzdechy, já trow,
V jeho mezích nyní přetékají.
Ale žádné svobodné květy se nevrátí
z prolité krve mrtvých,
A slzy otroctví hoří,
které oči sirotků prolévají.
Škoda, Bože, Maďar, pak
dlouho vlnami nebezpečí zmítán;
Pomoz mu svou silnou rukou, když
může být ztracen na moři žalu.
Osud, který se tak dlouho nemračil,
Přines mu šťastné časy a způsoby;
Usmiřující zármutek tížil
všechny hříchy všech jeho dnů.
|