Dětská literatura

Dětská literatura
cílové publikum dítě
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Dětská literatura  je žánr literatury speciálně určený pro děti do 16 let a plnící úkoly výchovy a vzdělávání dětí v jazyce uměleckých obrazů [1] .

Kromě toho existuje pojem „dětské čtení“, který může zahrnovat díla původně určená autory pro dospělé, jako jsou slavné pohádky A. S. Puškina , Charlese Perraulta , V. Gaufa , H. K. Andersena , bratří Grimmů . jako Robinson Crusoe od Daniela Defoea , Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a mnoho dalších, adaptují a převyprávějí složitou literaturu jako poslední zmíněné příklady pro děti.

Hmotným ztělesněním literárních děl pro děti jsou dětské knihy .

Historie

V Evropě

Rané spisy pro děti sestávaly z ústních příběhů, písní a básní vyprávěných za účelem vzdělání, zábavy a poučení [2] . Teprve v 18. století se objevil koncept instituce dětství, což vedlo ke vzniku nového směru v literatuře pro děti s vlastními oddíly a kánonem [3] .

V roce 1962 francouzský historik Philippe Aries ve své knize The Child and Family Life under the Old Order že moderní pojetí dětství se V minulosti nebyly děti považovány za oddělené od dospělých a nezacházelo se s nimi zvláštním způsobem [4] . Na podporu této hypotézy uvádí následující argument: až do 18. století neexistovala žádná specializovaná literatura pro děti, kromě vzdělávacích a didaktických textů duchovních , jako byli Elfric the Grammar a Bede the Ctihodný [5] [6] . Jiní badatelé si všimnou existence literatury určené k předávání hodnot, postojů a informací dětem podle jejich kultury [7] (například „ Akce sporáku “ z 12. století) [8] [9] .

Zrození moderního žánru

Žánr dětské literatury se začal formovat v Evropě 18. století [10] se vzestupem střední třídy a popularizací filozofie Johna Locka . V roce 1744 vydal John Newbery první zábavnou knihu pro děti A Pretty Little Pocket Book [ 11] s říkankami, obrázky, hrami [12] a barevnou obálkou. Taková kniha byla prezentována jako dárek, stala se předzvěstí knih na hraní populárních v 19. století [13] . Newbury považoval za nutné distribuovat dětské knihy a byl ve své době jejich hlavním vydavatelem. Publikoval jak svá vlastní díla, tak i další autory (například Samuel Johnson a Oliver Goldsmith ) [14] [15] .

Dalším filozofem, který ovlivnil vývoj dětské literatury, byl Jean-Jacques Rousseau , který vyjádřil myšlenku výchovy v souladu s přirozenými zájmy dětí [15] . Slavné příklady, které podporovaly Rousseauovu myšlenku, jsou Dějiny Sandforda a Mertona Thomase Daye Historie Harryho a Lucy (1780) od a Richarda Lowell Edgeworthových [16] .

Rousseauovy myšlenky našly podporu mezi německými filantropy , kteří chtěli transformovat vzdělávání a dětskou literaturu. Zakladatel hnutí Johann Bernhard Basedow vydal oblíbenou dětskou knihu s " Elementarwerk " s ilustracemi Daniela Chodowieckiho . Další následovník, Joachim Heinrich Campe , publikoval aranžmá „ Robinson Crusoe “, které prošlo stovkou dotisků [17] .

Dánský spisovatel a básník Hans Christian Andersen na počátku 19. století procestoval Evropu a shromáždil sbírku slavných lidových pohádek [18] . Následoval příklad bratří Grimmů , kteří sbírali německé lidové pohádky [19] . V Německu byly tak populární, že na moderní realistickou dětskou literaturu čtenáři pohlíželi s despektem. Tato nechuť k netradičním příběhům tam pokračovala až do začátku dalšího století [17] . Bratři Grimmové se jako vědci vědecky zajímali o příběhy a snažili se přesně zaznamenat jejich variace a zdroje [14] .

norští vědci Peter Kristen Asbjørnsen a Jørgen Mu kteří shromáždili a vydali Norské lidové pohádky Jejich dílo nejen zachovalo folklór, ale pomohlo vytvořit i spisovnou norštinu [14] .

V roce 1812 vydal Johann David Wyss ve Švýcarsku Robinsonádu „ Švýcarský Robinson “, která učí děti rodinným hodnotám, péči o domácnost, využívání darů přírody a nezávislosti. Kniha si získala evropskou popularitu po překladu do francouzštiny Isabelle de Monteleux .

V roce 1816 se v Kinder-Märchen poprvé objevila Hoffmannova pohádka „ Louskáček a myší král “ , sbírka povídek pro děti , plná bizarních a groteskních prvků v očekávání Alice od Lewise Carrolla .

Zlatý věk

V 19. století se poprvé odklonil od didaktiky předchozích epoch. Existují vzrušující umělecká díla zaměřená na děti. Rozšířené používání tisku a gramotnosti mezi různými segmenty populace vedlo k poptávce po dětské literatuře [17] . Vydání Alenky v říši divů Lewise Carrolla v roce 1865 předznamenalo změnu ve stylu psaní knih pro děti a vznik žánru fantasy v dětské literatuře . Zlatý věk dětské literatury od té doby v Evropě trval až do roku 1900 [21] .

V roce 1883 napsal Carlo Collodi první italskou fantasy knihu pro děti, The Adventures of Pinocchio. Příběh dřevěné panenky “, přeloženo do mnoha jazyků. Ve stejném roce vytvořil dobrodružný spisovatel Emilio Salgari svou nejslavnější postavu Sandokana V roce 1894 vyšla kniha Rudyarda Kiplinga Kniha džunglí ; v letech 1880-1881 ve Švýcarsku vydala Johanna Spiri povídku „ Heidi “; v roce 1911 vyprávěl James Matthew Barry příběh Petera Pana ve filmu Peter a Wendy [17 ] .

Dětská literatura se ve Skandinávii aktivně rozvíjí . Obzvláště populární byla díla Selmy Lagerlöfové („ Podivuhodná Nielsova cesta s divokými husami “) a Astrid Lindgrenové („ Pipi Dlouhá punčocha “).

Historie dětské literatury v Rusku

Origins

Poprvé začali psát speciálně pro děti v 17. století. V XVII-XVIII století byly rozšířeny pohádky o Shemyakinově dvoře , o Ersh Ershovich . Současně byly distribuovány revidované rytířské příběhy, jako například „Příběh Jeruslana Lazareviče“, „Příběh Bova Koroleviče “, „Příběh Petra Zlatých klíčů“. Děti takové příběhy rády poslouchaly, a tak byl v 16. století podle letopisů pro děti sestaven „ Královský kronikář “ včetně pohádek. „Abecední svitek“ (1667) nastiňuje legendu o Alexandru Velikém .

V 16.–18. století zaujímaly velké místo knihy duchovního čtení: „ Životy svatých “, „ Písmo svaté “, „ Žaltář “. Náboženská a morální literatura byla považována za prostředek výchovy: byla zahrnuta do dětských základů , učily se z nich číst.

Začátek XVIII století - vláda Petra I.  - nová etapa ve vývoji dětské literatury. Dětská literatura v tomto období měla výchovný a vzdělávací charakter. Objevují se primery, abecedy a další naučná literatura. Pozoruhodným příkladem naučné literatury je „ Poctivé zrcadlo mládí “, přeložené do ruštiny „Svět v obrazech“ od Ya. A. Komenského .

V 18. století byl mezi děti distribuován lubokový obrázek „Slavná bitva cara Alexandra Velikého s Porem, králem Indie“. Pro snadné čtení je dětem distribuováno mnoho děl různých typů a žánrů, většinou přeložených: bajky , balady , pověsti , příběhy , pohádky , romány . Například sentimentální román „Příběh Alžběty, královny Anglie“, historický příběh „Historie Alexandra, ruského šlechtice“, Ezopovy bajky .

Klasika pro děti

Druhá polovina 18. století – začíná široký rozvoj dětské literatury. Na jeho vzniku se podílejí největší ruští spisovatelé: M. V. Lomonosov , A. P. Sumarokov , G. R. Derzhavin , N. M. Karamzin , I. I. Dmitriev , I. I. Khemnitser .

Žánry 2. poloviny 18. století: bajky, pohádky, moralizující příběhy, příběhy, ódy , básně .

Na konci 18. století došlo k prvnímu vydání pohádek Charlese Perraulta v Rusku: v roce 1768 je pod názvem „Příběhy o čarodějnicích s mravy“ vydal překladatel Lev Voinov. Přestože své dílo věnoval sedmileté Natalye Naryshkině (1761-1819), dceři L. A. Naryshkina , kniha nebyla určena dětem. Speciální edice pro děti vyšla v roce 1795, což bylo přímo naznačeno v názvu knihy - "Kouzelné příběhy s morálkou, v ruštině a francouzštině, složil pan Perolt pro děti" [22] .

V. A. Žukovskij , který se stal prvním překladatelem pohádek bratří Grimmů do ruštiny , se začal živě zajímat o ruské lidové pohádky a poté začal skládat vlastní, inspirující k tomu A. S. Puškina . V roce 1831 se v Carském Selu odehrál „souboj vypravěčů“, ve kterém se utkali učitel a žák. V důsledku toho Pushkin napsal „ Příběh cara Saltana ...“ a Žukovskij napsal tři příběhy: „ Spící princezna “, „ Příběh cara Berendeyho “ a „Válka myší a žab“ [23] .

Alexander Nikolaevič Afanasiev shromáždil a publikoval v třísvazkových ruských lidových pohádkách v roce 1871. V 50. letech 19. století dominoval dětské literatuře literární realismus a zaměření na literaturu faktu. Ve školách, které se otevírají, se učí z knih Konstantina Dmitrieviče Ušinského a Lva Nikolajeviče Tolstého . Dívčí knihy se poprvé objevily v 70. a 80. letech 19. století. Evgenia Tur psala o dcerách vlastníků půdy, Alexandra Nikitichna Annenskaya pokryla těžký život pracujících maloměšťáckých žen. Vera Petrovna Zhelikhovskaya , Elizaveta Nikolaevna Kondrashova , Nadezhda Alexandrovna Lukhmanova psaly hodně pro dívky na konci 19. století. V jejich díle pokračovaly spisovatelky Lidia Alekseevna Charskaya a Claudia Vladimirovna Lukashevich . Realismus se stal bezútěšným, často představoval zneužívání dětí z nižších tříd. U chlapců byly oblíbeným tématem příběhy o Sherlocku Holmesovi a podobné příběhy z detektivních časopisů [17] .

Dětská periodika v Ruské říši

Historie ruské dětské žurnalistiky se odpočítává ode dne, kdy 14. ledna 1785 v Moskvě vyšlo první číslo týdeníku „ Čtení pro děti pro srdce a mysl “ [24] .

Do konce 19. století dosáhl počet časopisů 61. V letech 1913-14 vyšla 10dílná dětská encyklopedie. Vasilij Petrovič Avenarius sestavil fiktivní biografie významných občanů, jako byli Nikolaj Vasiljevič Gogol a Alexandr Sergejevič Puškin .

Na začátku XX století. v Ruské říši vycházely dva dětské časopisy s frekvencí jednou za dva týdny: „ Světluška “ (1902-1918) a „ Vodící světlo “ (1904-1918). První byla určena pro děti ve věku 4-8 let a byla zaměřena na to, aby dítě pobavila, dala mu životní lekce, snažila se ho seznámit s přírodními jevy a utvrdit ho v náboženských pravdách. Jeho redaktorem byl A. A. Fedorov-Davydov . Vydával i časopis pro starší děti: vědecko-literární „Vůdčí světlo“ mělo tři oddíly: „Ze současného života“, „Z minulosti“ a „O cizích zemích“, vyznačovalo se veselou a přátelskou náladou. V roce 1914 se v časopise objevilo vlastenecké téma, materiály k první světové válce [25] .

Další publikace byla populárně vědeckého charakteru: časopis Mayak (1909-1918). Redaktor I. I. Gorbunov-Posado se snažil zaujmout děti středního a staršího věku užitečným a zajímavým čtením a „podporovat u dětí rozvoj amatérského výkonu, kreativity, stejné lásky k duševní a fyzické práci a aktivní sympatie ke všemu živému. ." Časopis publikoval značné množství hádanek, šarád, hádanek a triků [25] .

Dětská periodika a literatura v SSSR

Po říjnové revoluci rozvinul sovětský stát vydávání knih pro děti všemi možnými způsoby: spolu s odstraněním negramotnosti jen vzrostla potřeba kvalitní literatury.

Podle výnosu z roku 1922 „O revolučním tribunálu tisku“ bylo organizováno Státní nakladatelství Lidového komisariátu školství RSFSR , jehož součástí byla nakladatelství Všeruského ústředního výkonného výboru, Narkompros, Moskva a Petrohradské sověty. V roce 1922 bylo při Ústředním výboru Komsomolu založeno družstevní nakladatelství Mladá garda , které začalo vydávat dětská a mládežnická periodika: časopisy Murzilka , Venkovská mládež , Technika pro mládež , Mladý přírodovědec , Mladá garda , " Celo světa " , noviny " Pionerskaja pravda " [25] .

Vedoucími dětskými spisovateli nového socialistického státu byli Maxim Gorkij , Arkadij Gajdar , Boris Zhitkov , Samuil Marshak , Vladimir Mayakovsky [26] . Principy komunismu, kolektivismu a solidarity pracujících se staly důležitými tématy dětské literatury. Vycházely beletristické biografie revolučních osobností - Lenina , Pavlika Morozova - i hrdinů občanské války. Alexander Belyaev , který psal v 1920-30, se stal prvním sovětským spisovatelem sci-fi [17] .

S koncem druhé světové války se změnila i dětská literatura. Dotýká se tématu účasti dětí a mládeže ve Velké vlastenecké válce („ Syn pluku “ od Valentina Kataeva , „ Mladá garda “ od Alexandra Fadějeva , „ Čtvrtá výšina “ od Eleny Iljiny , „ Vašek Trubačov a jeho Soudruzi “ od Valentiny Oseevy , „Ivan“ od Vladimira Bogomolova ).

Předzápadní rozkvět sovětské dětské literatury připadl na 60.–80. léta.

V Číně

Revoluce v roce 1911 a druhá světová válka přinesly politické a sociální změny, které ovlivnily dětskou literaturu v Číně. Západní vědy, technologie a literatura získaly popularitu. První moderní vydavatelství Commercial Press založilo několik časopisů pro děti [17] . Jeho redaktor Son Yuxi se stal prvním čínským spisovatelem pro děti. Jeho povídka „Království bez kočky“ byla napsána spíše moderní než klasickou čínštinou. Son Yuxi podporoval Mao Duna , aby také psal pro děti. Dun adaptoval 28 klasických čínských literárních děl pro děti. V roce 1932 vydal Zhang Tianyi pohádku „Lin velký a Lin malý“ [27] , první plnohodnotné dílo pro děti [17] .

Čínská komunistická revoluce v roce 1949 opět změnila čínskou dětskou literaturu. Mnoho dětských autorů bylo odsouzeno a Tianyi a Ye Shengtao pokračovali v psaní pro děti podle zásad maoismu . Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se v Číně vrátil zájem o spisovatele raného století. V roce 1990 vyšla 15svazková sbírka čínské dětské literatury obsahující díla počínaje 20. lety [17] .

V Severní Americe

V USA vývoj dětské literatury spadl do období po občanské válce . Oliver Optic napsal přes 100 děl pro chlapce. V roce 1868 vyšla pod autorstvím Louisy May Alcottové Little Women , kniha pro dívky s autobiografickým nádechem, která položila základ žánru rodinného realismu ve Spojených státech. V roce 1876 představil Mark Twain světu Dobrodružství Toma Sawyera ; v roce 1880 upravil Joel Harris afroamerické pohádky pro děti s Příběhy strýčka Remuse . V roce 1900 vyšla kniha The Wonderful Wizard of Oz od L. F. Bauma , která vypráví o dobrodružstvích malé dívky Dorothy Galeové v kouzelné zemi Oz . Kniha se stala tak populární, že Baum následně napsal řadu pokračování.

Nejoblíbenější kanadskou dětskou knihou je Anne of Green Gables (1908) od Lucy Maud Montgomeryové . Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a několikrát zfilmována. V Kanadě se od roku 1965 každoročně inscenuje muzikál podle zápletky knihy, která se stala nejdéle uváděným muzikálem v historii, a Ostrov prince Edwarda (kde autor žil a události díla se odvíjejí) do atraktivního turistického centra s hlavní atrakcí " střechy 28 ] .

V Jižní Americe

V Brazílii vytvořil Monteiro Lobato v letech 1920 až 1940 sérii 23 dětských knih s názvem Řád žlutého datela .

Klasifikace

Podle žánru

Literární žánr jako literární skladba je definován technikou provedení, obsahem, velikostí a tématem. Nancy Anderson identifikuje šest kategorií (s podžánry) [29] :

Podle věku

Podle věkové kategorie se knihy dělí na [30] :

  • dětské:
    • předškoláci - od 1 do 6 let,
    • mladší školáci - od 7 do 10 let
  • dospívající :
    • střední školní věk - od 11 do 13 let
    • starší školní věk - od 14 do 16 let.

Charakteristické rysy dětské literatury

  • Hlavní roli hrají děti.
  • Téma je vhodné pro děti.
  • Poměrně malý objem, mnoho kreseb (zejména v knihách pro malé děti).
  • Jednoduchý jazyk.
  • Spousta dialogů a akce
  • Spousta dobrodružství.
  • Šťastný konec (vítězství dobra nad zlem). [31]
  • Vychovávání dítěte

Učenci dětské literatury

Ocenění

V různých zemích existuje několik ocenění souvisejících s dětskou literaturou:

  • Africký Zlatý baobab se každoročně koná mezi africkými dětskými spisovateli.
  • „Rada pro dětskou knihu Austrálie“ v Austrálii
  • Cena generálního guvernéra v Kanadě ve francouzštině a angličtině.
  • Čínská národní cena za dětskou literaturu
  • Na Filipínách se od roku 1989 uděluje cena Carlos Palanca Memorial Award za literaturu pro dětské knihy v angličtině a filipínštině. Nominace ve formě poezie se konají od roku 2009.
  • Ve Velké Británii a Commonwealth of Nations se Carnegieho medaile za literaturu pro děti a mládež uděluje každoročně od roku 1936 ; Medaile Kate Greenaway pro ilustraci. Pořádá se také knižní cena Nestlé Smarties a cena Guardian za beletrii pro děti.
  • Nejvyšší ceny za dětskou literaturu ve Spojených státech udělují American Library Association a Association for Library Service to Children. Patří mezi ně John Newbery Medal , Michael L. Printz Award (dospívající literatura), Caldecott Medal (ilustrace), Golden Kite Award (různé kategorie), Sibert Medal (naučné knihy), Geisel Award (mladší studenti), Cena Dětské literatury Legacy Award (zvláštní přínos dětské literatuře), Cena Mildred L. Batchelder (výjimečná kniha přeložená do angličtiny a vydaná ve Spojených státech), Cena Coretty Scott Kingové (afroameričtí spisovatelé), Belpré Medal (latinskoameričtí spisovatelé). Dalšími cenami jsou National Book Award (dospívající literatura), Orbis Pictus Award (naučná literatura pro děti).

Mezinárodní ocenění [32] :

V odvětví internetového blogování se online cena Cybils (neboli literární ceny bloggerů pro děti a mládež) uděluje za knihy pro děti a mládež.

V Rusku

Viz také

Poznámky

  1. ↑ Antonina Petrovna Babushkina. Dějiny ruské dětské literatury . - M .: Stát. studium.-učitel. Nakladatelství, 1948. - S. 9. Archivováno 26. února 2020 na Wayback Machine
  2. ↑ FactRetriever.com | Zajímavá fakta pro zvědavou mysl (odkaz není k dispozici) . www.randomhistory.com. Získáno 18. října 2018. Archivováno z originálu 15. července 2012. 
  3. ↑ Aspekty a problémy dějin dětské literatury / Maria Nikolajeva. - Greenwood Publishing Group, 1995. - S. 10-11. — 224 s. — ISBN 9780313296147 . Archivováno 6. března 2020 na Wayback Machine
  4. ↑ Zohar Shavit. Poetika dětské literatury . - University of Georgia Press, 2009. - S. 5. - 218 s. — ISBN 9780820334813 . Archivováno 23. května 2020 na Wayback Machine
  5. ↑ Meradith Tilbury McMunn, William Robert McMunn. Dětská literatura ve středověku  //  Dětská literatura. - 1972. - Sv. 1 , iss. 1 . - str. 21-29 . — ISSN 1543-3374 . - doi : 10.1353/chl.0.0064 . Archivováno z originálu 18. října 2018.
  6. ↑ Bradley, Joanna. Od Chapbooks k Plumb Cake: Historie dětské literatury. - ProQuest, 2007. - S. 11. - ISBN 978-0-549-34070-6 .
  7. ↑ O dětské literatuře: čtenář / Wyile, Andrea Schwenke. - Broadview, 2008. - S.  46 .
  8. ↑ Lerer, Seth. Dětská literatura: čtenářská historie, od Ezopa po Harryho Pottera . - University of Chicago, 2008. - S.  46 .
  9. ↑ Daniel T. Kline. Středověká literatura pro děti . - Psychology Press, 2003. - S. 4. - 368 s. — ISBN 9780815333128 . Archivováno 26. ledna 2020 na Wayback Machine
  10. ↑ Jak se jmenuje Newbery Award  , Dnes jsem to zjistil  (19. července 2013). Archivováno z originálu 5. dubna 2019. Staženo 18. října 2018.
  11. ↑ Literatura pro děti raného věku: Od moralistických příběhů k vyprávění každodenního  života . Dětské knihy ve viktoriánské éře: ze sbírky Winnington-Ingram . www.kodomo.go.jp Získáno 18. října 2018. Archivováno z originálu 18. října 2018.
  12. ↑ Marks, Diana F. Příručka ceny za dětskou knihu . - Westport, Conn: Libraries Unlimited, 2006. - s  . 201 .
  13. ↑ Lundin, Anne H. Victorian Horizons: The Reception of Children's Books in England and America, 1880–1900 // The Library Quarterly. - The University of Chicago Press, 1994. - č. 64 .
  14. ↑ 1 2 3 Arbuthnot, May Hill. Děti a knihy . - Spojené státy americké: Scott, Foresman, 1964. - S.  36 , 259-260.
  15. ↑ 1 2 Rose, Jacqueline. Případ Petra Pana aneb Nemožnost dětské fikce. - Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1984. - S. 219, 41. - ISBN 0-8122-1435-8 .
  16. ↑ Zachary Leader. Čtení Blakeových písní . - Routledge & Kegan Paul, 1981. - S. 3. - 310 s. — ISBN 9780710006356 . Archivováno 5. března 2020 na Wayback Machine
  17. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Petr Hunt. Mezinárodní doprovodná encyklopedie dětské literatury . — Taylor & Francis, 2004. — s. 654-655, 737-749, 478, 832-835, 767-768. — 933 s. — ISBN 9780203168127 . Archivováno 13. března 2020 na Wayback Machine
  18. ↑ Eliáš Bredsdorff. Hans Christian Andersen: příběh jeho života a díla 1805–1875 . - Phaidon, 1975. - ISBN 0-7148-1636-1 .
  19. ↑ Základní průvodce dětskými knihami a jejich tvůrci / Silvey, Anita. - New York: Houghton Mifflin, 2002. - s  . 184 . — ISBN 0-618-19082-1 ​​​​.
  20. ↑ Kinder-Märchen von C. W. Contessa, F. de la Motte Fouqué, ETA Hoffmann / Ewers, Hans-Heino. - Stuttgart: Philipp Reclam Jr., 1987. - S. 347. - ISBN 3-15-028377-9 .
  21. ↑ Murray Knowles, Kirsten Malmkjaer. Jazyk a kontrola v dětské literatuře . - Taylor & Francis, 2002. - S. 18. - 297 s. — ISBN 9780203419755 . Archivováno 14. dubna 2020 na Wayback Machine
  22. ↑ Melnikov Alexandr Julianovič. K problematice překladů pohádky Charlese Perraulta „Červená Karkulka“ v Rusku  // Dětské čtení. - 2018. - Vydání. 1 (13) . — ISSN 2304-5817 . Archivováno z originálu 17. srpna 2021.
  23. ↑ Poetická pohádka v dějinách dětské literatury . Studme . Získáno 22. března 2021. Archivováno z originálu dne 13. srpna 2020.
  24. ↑ Kolesova L. N. Dětské časopisy Ruska (1785-1917) . - Petrozavodsk: PetrGU , 2014. - 259 s.
  25. ↑ 1 2 3 Katalin Choti. O čem psaly sovětské dětské časopisy 20. - poloviny 30. let? . Ruské noviny . Časopis Rodina (1. 9. 2015). Získáno 22. března 2021. Archivováno z originálu 16. srpna 2021.
  26. ↑ Maxim Shrayer. Antologie židovsko-ruské literatury: 1801-1953 . - ME Sharpe, 2007. - S. 192-193. — 722 s. — ISBN 9780765605214 . Archivováno 12. března 2020 na Wayback Machine
  27. ↑ Zhang Tianyi. Lin velký a Lin malý . Archivováno 19. října 2018 na Wayback Machine
  28. ↑ Andrew McIntosh, Chantal Gagnon, Neil Besner. Anny ze Zelených štítů  . Kanadská encyklopedie . www.thecanadianencyclopedia.ca (26. března 2009). Získáno 24. října 2018. Archivováno z originálu dne 24. října 2018.
  29. ↑ Anderson, Nancy. Elementární dětská literatura. - Boston: Pearson Education, 2006. - ISBN 0-205-45229-9 .
  30. ↑ Karaychentseva S.A. 3. Dětská kniha // Knižní věda: Literárně-umělecká a dětská kniha. Edice ve filologii a umění . — Moskevská státní univerzita polygrafická. Archivováno 16. října 2018 na Wayback Machine
  31. ↑ http://www.hi-edu.ru/e-books/xbook082/01/part-008.htm Archivní kopie ze dne 24. září 2015 na Wayback Machine Redakční příprava publikací: Učebnice / Antonova S. G., Vasiliev V. I., Zharkov I. A., Kolankova O. V., Lensky B. V., Ryabinina N. Z., Solovyov V. I.; Pod součtem vyd. Antonova S. G., Ph.D. M.: Nakladatelství MGUP, 2002. 468 s. 1000 kopií -Toto pozorování nám umožňuje identifikovat další důležitý aspekt: ​​předmět literatury pro děti. Díla dětské literatury jsou zpravidla optimistická, dobro v nich vítězí nad zlem, pravda vítězí nad lží.
  32. ↑ Beletrie - Boloňský veletrh dětské knihy (28. června 2012). Staženo: 18. října 2018.

Literatura

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie