|
Období Edo ( Jap. 江戸時代 edo-jidai ) je historické období ( 1603-1868 ) Japonska za vlády klanu Tokugawa . Začalo to jmenováním Tokugawy Iejasua šógunem v roce 1603. To skončilo v roce 1868 rezignací šóguna Tokugawa Yoshinobu . Je charakterizována jako doba nastolení tokugawské diktatury a zároveň přechod z éry zuřivých středověkých občanských sporů daimjó do zcela kontrolované země.
V období Edo došlo ke zformování japonského ducha, ke vzniku národní japonské myšlenky, k rozvoji ekonomiky a byrokracie. Období Edo je zlatým věkem literatury a japonské poezie, Matsuo Basho je nejvýraznějším představitelem poezie jak období Edo, tak japonské poezie obecně. V důsledku politiky sebeizolace sakoku byla země téměř po celé období Edo za železnou oponou, aniž by obchodovala nebo komunikovala s jinými zeměmi (vzácnou výjimkou je Čína a Nizozemsko ). Katolické křesťanství bylo brutálně potlačeno ( Kjúšúské povstání ).
Díky nastolení vnitřního míru v Japonsku aktivně probíhal proces rozvoje komoditně-peněžních vztahů, který vedl k přechodu historického procesu ze středověku do nového času. Byl založen centralizovaný jednotný měnový systém, nazývaný měnový systém Tokugawa . Postupně se měnil poměr sil – přes naprostou politickou převahu feudálních stavů (daimjó a samuraj) postupně přešel ekonomický a politický vliv na obchod (třída obchodníků), což přispělo k narušení ekonomického a ideologického základu Tokugawa šógunát .
Rychlý růst populace a nárůst sociální nerovnosti zároveň vedl ke zhoršení situace prostého lidu a hromadění nestability uvnitř země, k čemuž se přidalo i mezinárodní napětí, které se kolem ní vytvářelo. V důsledku toho se v části vládnoucí třídy postupem času začalo rozvíjet chápání nemožnosti vymanit se ze současné situace v rámci zachování současného ekonomického systému a pokračování v politice sebeizolace. V polovině 19. století byla země připravena provést kapitalistické přeměny, které vedly k pádu šógunátu , v němž hrály hlavní roli spíše politické a ekonomické než vojenské důvody.
Po smrti Tojotomiho Hidejošiho zaujal místo celojaponského vůdce jeho vazal Tokugawa Iejasu . Jeho země byly v oblasti Kanto soustředěné na hrad Edo . V 1600 ( Keicho rok 5 ), s podporou mnoha samurajských vlastníků půdy, Tokugawa porazil opozici od západního japonského daimyo vedl o Ishida Mitsunari v bitvě Sekigahara .
V roce 1603 obdržel Iejasu od císaře post velkého šóguna - dobyvatele barbarů a založil nový šógunát s centrem ve svém sídle. V roce 1615 zničil rodinu svého bývalého vládce Toyotomiho a konečně nastolil moc své samurajské vlády. Doba jeho existence se nazývá období Edo (1603-1867).
Síla šógunátu spočívala na jeho vazalech - hatamotovi a gokeninu , a také přímo na kontrolovaném majetku, který tvořil jednu čtvrtinu všech zemí Japonska. Samurajská vláda měla monopol na zahraniční politiku a ražení mincí. Za vlády 3. šóguna Tokugawy Iemicu vznikl správní aparát šógunátu.
Vztahy mezi šógunátem a daimjóSamurajští vládci, kteří měli země s příjmem více než 10 tisíc koku , se nazývali daimjó a byli ve vztahu vrchnosti a vazalů se šógunem. Mezi daimjó, kterých bylo v Japonsku 300 lidí, byla stanovena hierarchie podle stupně blízkosti k šógunovu domu - příbuzní Tokugawy ( šimpan ), dávní vazalové ( fudai ) a noví vazalové ( tozama ).
Pro všechny vlastníky samurajských pozemků vláda vydala „ Zákon o válečných domech “, podle něhož daimjóové neměli právo stavět hrady na svých pozemcích bez svolení šóguna (směl mít pouze jeden hrad) a vstupovat do politického manželství mezi sebou. Daimjové, kteří tyto zákazy porušili, byli potrestáni zbavením svého majetku nebo přemístěním do méně ziskových oblastí země. Pro kontrolu a udržení finančního vyčerpání samurajských feudálů vytvořil šógunát systém střídavých služebních cest, kdy daimjóové museli každý rok dorazit do sídla v Edu a rok tam bydlet. Navíc z nařízení vlády museli samurajští majitelé půdy vykonávat výstavbu a vojenskou službu ve prospěch centra. Navzdory takové politické a finanční zátěži však měli daimjóové jinak naprostou svobodu ve správě svých domén. Tyto majetky, stejně jako organizace jejich správy v čele s daimjó, se nazývaly knížectví nebo cháni .
Kromě přísné kontroly nad regiony omezil šógunát práva císařského dvora a změnil jej v systém řízení závislý na vládě samurajů. Podle „zákonů o císařském dvoře a Kuge“ byla vláda Edo povinna dvůr finančně podporovat, ale zároveň zlikvidovala své pozemkové vlastnictví v zemi, čímž se stala zcela závislou sama na sobě.
Tokugawa Iejasu silně podporoval obchod. V roce 1604 (Keicho rok 9) měly na jeho rozkaz obdržet lodě západního daimjó a obchodníci z měst Sakai a Nagasaki , kteří obchodovali v zahraničí, oficiální licence - dopisy s červenými pečetěmi shuin (朱印) , aby jejich lodě by se v zámoří nespletly s piráty . Lodě s licencí se nazývaly shuinsen a hojně se s nimi obchodovalo na Tchaj-wanu , v Macau a v různých oblastech jihovýchodní Asie .
Mnoho Japonců, kteří odešli do zahraničí, se tam usadilo a vytvořilo první japonské obchodní kolonie, nippon-machi ( Jap. 日本町 „japonská města“ ) . Na počátku 17. století byl počet zámořských Japonců asi 10 000 lidí. Nejznámější z nich byl Yamada Nagamasa , který obdržel vysoký oficiální titul od krále Siamu .
Omezení obchodu a zákaz křesťanstvíZpočátku šógunát podporoval obchodní styky se zahraničím a vítal křesťanství . Díky tomu byla státní pokladna doplněna a počet japonských křesťanů rostl. Konfrontace evropských zemí na japonském trhu, jmenovitě udání a obvinění protestantské Anglie a Holandska proti portugalským a španělským obchodníkům z jejich záměru dobýt Japonsko šířením křesťanství, však přinutila samurajskou vládu přehodnotit svou zahraniční politiku. V roce 1617 (Keicho 17) vydal šógunát zákaz praktikování křesťanství a připlutí španělských lodí do Japonska. Postupně byla uvalena omezení na vyplutí japonských obchodních lodí do jiných zemí. V roce 1635 centrální vláda zcela zakázala Japoncům opustit Japonsko a dokonce se vrátit do země, pokud byli v zahraničí.
Vzpoura Shimabara a politika sakokuV 1637 (14 Kan'ei ) na ostrově Kyushu , Shimabara poloostrově , povstání místních křesťanských rolníků vypuklo kvůli hroznému pronásledování víry a přemrštěným rekvizicím autorit. Lídrem představení byl 15letý samuraj Amakusa Tokisada . Šógunát, vyděšený rozsahem a úspěchem rebelů, proti nim vyslal 120 000člennou armádu a následující rok je dokázal vyhubit. Události v Shimabaře přiměly vládu, aby zpřísnila provádění svého protikřesťanského kurzu. Byl zaveden systém přidělování obyvatel do místních buddhistických chrámů, podle kterého byli všichni Japonci nuceni registrovat se v „časopisech pro obnovu víry“ ( shumon aratame-cho ) v regionálních chrámech a během služebních cest nebo stěhování do získat od nich osvědčení o jejich příslušnosti k buddhistické komunitě.
V roce 1639 (Kang'ei 16) šógunát zakázal portugalským lodím vplout do Japonska. Ze všech evropských národů dostalo povolení od samurajské vlády obchodovat pouze Holandsko, jehož námořnictvo pomáhalo při potlačování křesťanů v Shimabaře. Japonské úřady přesunuly holandskou obchodní stanici z Hirada na malý umělý ostrovní rezervace Dejima v Nagasaki .
Tato politika šógunátu směřující k omezení obchodu, kontaktů se Západem a odchodu Japonců do zahraničí se nazývala sakoku – politika „uzavřené země“. Jeho hlavním cílem bylo stabilizovat moc samurajské vlády v důsledku vymýcení křesťanství v Japonsku. Poté, co šógunát částečně izoloval zemi, pokračoval v obchodování s asijskými zeměmi a Holandskem, ale pod svou úzkou monopolní kontrolou.
Dejima v Nagasaki sloužil jako centrum obchodu s Holandskem. Její lodě přivážely hedvábné nitě, látky a knihy z Číny do Japonska, stejně jako hodinky a učebnice z Evropy. Japonci nejprve vyváželi suroviny - měď a stříbro a následně začali vyvážet keramiku Imariyaki . Šógunát nařídil šéfovi nizozemské obchodní stanice sepsat „Popis zvyků Holandska“, díky kterému se japonská vláda dozvěděla o aktuálním dění v zahraničí. Ačkoli Nizozemci monopolizovali japonský obchod s Evropou a Čínou, obchodníci z Číny občas přišli do Dejimy.
Vztahy s Koreou, Ryukyu a AinuZa života Iejasua byly obnoveny vztahy s Koreou, které byly přerušeny v důsledku invaze Hidejošiho armád do této země. Korejské ambasády začaly pravidelně navštěvovat Japonsko, což ostrované seznámilo s výdobytky korejské kultury. Japonský ostrov Tsushima , majetek klanu So, se stal centrem obchodu mezi oběma zeměmi . Se svolením korejské vlády mělo asi 500 obchodníků z tohoto ostrova svou obchodní stanici v jihokorejském městě Pusan . Na začátku 17. století dobyl klan samurajů Shimazu z majetku knížectví Satsuma království Ryukyu a přinutil místní královskou rodinu Sho, aby se stala vazalem tokugawských šógunů. Japonci si ponechali starověké, ale formální vazalství Ryukyu z čínské říše Qing , využívající království jako prostředníka v japonsko-čínském obchodu. Centrem vztahů mezi Japonskem a Rjúkjú se stala provincie Satsuma .
Obchod a výměnu s Ainu „ Ezo Lands “ měly na starosti úřady majetku knížectví Matsumae na jihu Hokkaida. Hlavním vývozním artiklem Ainuů byly mořské plody a zvířecí kůže. Jelikož Ainuové obchodovali i v severovýchodní Číně, dostalo se jejich prostřednictvím do rukou Japonců mnoho čínského zboží, zejména látek a oděvů, kterému se říkalo „ainský brokát“. Japonci neobchodovali vždy poctivě, což bylo příčinou řady ainských povstání. Nejsilnější z nich bylo vystoupení pod vedením Shakusyaina.
Japonská společnost XVII-XVIII století byla na profesionálním základě jasně rozdělena do tříd . Tradiční historiografie rozlišuje čtyři hlavní třídy - vojáky, rolníky, řemeslníky a obchodníky (士農工商, Si-no-ko-sho ) a nejnovější je poněkud větší - samurajové, rolníci, obchodníci (řemeslníci a obchodníci), kuge aristokraté , kněží chrámů a svatyně. Společnost řídili vojenští samurajové, kteří byli zodpovědní za obranu země a výkon občanských a správních funkcí. Výsadou vojenské třídy bylo povolení mít příjmení a dva samurajské meče, zatímco ostatní třídy měly přísně zakázáno mít jakýkoli druh zbraně. Obsah moci armády byl zase vložen na bedra rolníků a šosáků, výrobců produktů a stimulátorů obchodu, ve formě daní. Stavovský systém umožňoval udržet stabilitu japonské společnosti, v níž se jednotlivé profesní skupiny vzájemně doplňovaly. Nemělo to dědičný charakter a pevné hranice, umožňující rolníkům a měšťanům stát se samuraji za zásluhy a samurajům přijímat do rodin děti z venkovských nebo kupeckých rodin. Mimo třídní systém byla skupina vyděděnců , takzvaných „nedotknutelných“ nebo „nelidí“, jejichž profesionálním povoláním byla likvidace odpadu, úprava kůže a čištění. Tato skupina obyvatelstva byla předmětem opovržení představitelů jiných vrstev. Tento postoj k nim do značné míry pokračuje v moderním Japonsku .
VesniceJaponská ekonomika období Edo byla napůl soběstačná a závislá na dodávce rýže , vybírané ve formě daně. Jeho sběr prováděli ve vesnicích místní úředníci – vedoucí vesnic nanushi ( Jap. 名主) nebo shoya ( Jap. 庄屋) , vedoucí pěti a selští delegáti, kteří kontrolovali obecní ornou půdu, vodu a hory a také vykonávali různé správní funkce v obci. Většina rozhodnutí byla učiněna kolektivně. Obyvatelé každé vesnice byli rozděleni do pěti, jejichž členové měli vzájemnou odpovědnost , společně vzdávali hold a předcházeli zločinům. Mezi pětici jedné vesnice panoval zvyk vzájemné pomoci.
Aby ustálil zásobu tributu v rýži, šógun zakázal prodej půdy a omezil rolníky, soustředil je pouze na polní práce a různé povinnosti. Většina vesnic platila daně včas a považovala to za veřejný dluh. Někdy si však kvůli přemrštěným rekvizicím rolníci stěžovali u daimjó nebo přímo u šógunátu. V extrémních případech rolníci vyvolali nepokoje, ale to se stávalo jen zřídka, protože je všichni nemilosrdně potlačili samurajové.
MěstaV důsledku zavedení panského systému a oddělení vazalů od pozemků v provincii byli samurajové přesídleni do hradních měst svých pánů. Aby zajistili život takovým samurajským osadám, začali se do nich stěhovat řemeslníci a obchodníci, kterým se začalo říkat maloměšťáci. Úřady uvalily na jejich výrobu a přepravu peněžní daně. Nejbohatší nebo nejslavnější občané mohli vstoupit do městské správy a vykonávat ve městě administrativní práci.
S nástupem poklidného života začali Japonci aktivně rozvíjet svou ekonomiku. Na příkaz úřadů začalo rozšiřování starých a vytváření nových záplavových polí rozvojem panenských území a prováděním rozsáhlých zavlažovacích prací podél břehů řek a moří. Během prvních 100 let existence samurajské vlády se plocha orné půdy zdvojnásobila. Zároveň se zvýšila produktivita práce zavedením nových nástrojů - motyky a tisíczubé mlátičky a také používáním hnojiv - sušených sardinek a řepkového oleje. Pěstování komerčních plodin – konopí , bavlny , čaje , řepky , indigových barviv a světlice barvířské – nabylo širokého pole působnosti .
Průmysl a dopravaVzestup zemědělství přispěl k rozvoji průmyslu a růstu populace. V důsledku rozšiřování hradních sídel vzrostla poptávka po dřevě pro bydlení, což dalo impuls lesnictví a dřevařství . Vznikl také průmyslový rybolov - v provinciích Awa a Shimosa (moderní prefektura Čiba ) chytali sardinky , v Tose ( moderní prefektura Kochi ) - bonito a velryby , v "zemích Ezo " - mořské řasy heringa a Kombu . Spolu s tím se na pobřeží provincií Japonského vnitrozemského moře rozvinula výroba soli . Poptávka po výrobcích laků Urushi , hrnčířů a slévačů vzrostla.
Japonští horníci objevili nové zlaté doly na ostrově Sado (moderní prefektura Niigata ), stříbro v oblasti Ikuno v provincii Settsu (moderní prefektura Hyogo ) a měď v oblasti Ashio v provincii Shimotsuke ( moderní prefektura Tochigi ). Tyto kovy byly raženy do mincí, které byly v oběhu po celém Japonsku.
Šógunát věnoval náležitou pozornost rozvoji dopravní infrastruktury. V Japonsku bylo postaveno pět silnic, z nichž hlavní je Tokaido , cesta z Edo do Kjóta . Na těchto cestách, ve stejných vzdálenostech, byly vybudovány dvory pro hosty k odpočinku. Byl také založen účinný poštovní systém s posly hikyaku . Kromě pozemních cest získaly velký význam vodní cesty, a to díky aktivnímu námořnímu obchodu mezi regiony. Ale zároveň bylo zakázáno stavět velké lodě schopné plavby do jiných zemí.
Vzestup „tří měst“Během období Edo získala města Edo , Ósaka a Kjóto význam celojaponských center. První byla rezidence šóguna a správní a politické centrum země. Bylo považováno za hlavní město samurajské vlády. Na počátku 18. století se milionové Edo proměnilo v největší městské centrum tehdejšího světa.
Ósaka byla městem obchodníků. Dorazilo tam různé zboží z celého Japonska. Z tohoto důvodu bylo město často nazýváno "Kuchyní Říše středu ". Všichni cháni měli své sklady-statky kurayashiki v Ósace , odkud prodávali rýži a další zboží ze svého majetku místním obchodníkům. Různé produkty, které proudily do tohoto města, byly následně přepraveny do Eda lodí.
Kjóto bylo hlavním městem Japonska a kulturním centrem země. Zůstal centrem monarchie a císařského dvora. Město bylo proslulé řemesly, která vyžadovala vysokou uměleckou průpravu mistrů - dekorativní malba, zbrojení, lakování Urushi .
Kromě těchto tří měst se zvláště rozvíjela města jako Nagasaki , Kagošima , Hirošima , Matsujama , Nagoja , Kanazawa , Mito , Sendai a další. Kolem gotických dvorů a chrámů také vyrostly nové osady.
Do poloviny 17. století se vláda šógunátu v Japonsku ustálila. Pátý šógun , Tokugawa Tsunayoshi, vydal Zákon soucitu s živými bytostmi, který zakazoval vyhnání nechtěných dětí a starých lidí z domu, stejně jako zabíjení jakýchkoli zvířat, od psů po hmyz. Postavením chrámu Yushimaseido na počest Konfucia se postaral o rozšíření konfucianismu v zemi. Protože Tsunayoshi si cenil vědy před bojovými uměními, jeho vláda je označována jako „civilní“.
Tsunayoshiho časy však nebyly mezi lidmi oblíbené. Za zabití psa byli lidé potrestáni vyhnanstvím na vzdálené ostrovy a šógunova láska k náboženství vyčerpala státní pokladnu kvůli neustálé výstavbě chrámů a svatyní. Po Tsunayoshiho smrti, za vlády šestého a sedmého šóguna, jejich poradce Arai Hakuseki zrušil „zákon o soucitu“ a upravil finanční systém země.
Kultura GenrokuOd druhé poloviny 17. do začátku 18. století, během období Genroku, se zrodila nová městská kultura s centrem v Kjótu a Ósace . Říká se tomu kultura Genroku. V této době se začaly objevovat příběhy s ilustracemi ukiyo-zoshi , které popisovaly každodenní život obyvatel měst. Nejoblíbenějším knižním vydavatelem byla Ihara Sakusai. Japonské kabuki se vyvinulo z tance v divadelní umění. Loutkové divadlo ningyo jjoruri reformoval dramatik Chikamatsu Monzaemon , který pro něj vytvořil několik lyrických her. Spolu s tím poezie dostala nový vývoj v osobě Matsuo Basho , který povýšil haiku na úroveň umění.
| Obrazovka "Bůh větru, Bůh hromu" (slavná replika od Tavarai Sotatsu , vytvořená Ogatou Korinem ) |
Ve výtvarném umění umělkyně Ogata Korin spojila tradiční techniky Tavarai Sotatsu s novými trendy. Jeho slavným mistrovským dílem je Iris Screen . Zároveň se objevil nový populární žánr ukiyo-e tisků , jehož hlavními tématy byly zvyky a každodenní život japonského města. V této oblasti se proslavil umělec Hisikawa Moronobu .
Rozvoj vědZa vlády šógunátu přestala být věda majetkem elity společnosti. Stále častěji je měli v oblibě zástupci měšťanů a rolníků. Hlavním učením mezi samuraji byl konfucianismus , respektive jeho směr - Zhusianismus , který vyzýval poddané k věrné službě a poslušnosti moci a moc k poctivé a oddané vládě. Od dob Tokugawy Iejasua , který propagoval činnost vědce Hajaši Razana , začalo čušianství hrát roli státní ideologie. Pod jejím vlivem se zformoval kodex samurajské cti bushido . Kromě zhuxianského proudu konfucianismu byl v Japonsku zastoupen proud Yangming v dílech Nakae Chuju a dalších.
V přírodních vědách se vyznamenali zejména Miyazaki Yasusada , který publikoval první japonskou systematickou práci o agronomii , Collected Works on Agriculture, a matematik Seki Takakazu , který nezávisle vynalezl metodu pro řešení rovnic a vypočítal číslo pí . Obecně na konci 17. století nebyla úroveň japonských věd horší než západní.
S příchodem 18. století vzrostla produkce rýže a ve městech byla poptávka po základním zboží. Peněžní ekonomika pronikla na japonský venkov. Nákup nářadí a hnojiv, pěstování průmyslových a zahradnických plodin se stalo normou. Kvůli tomu klesla cena rýže, což vedlo k chronickým rozpočtovým deficitům pro šógunát a knížectví , jejichž finance závisely na přísunu tributu v naturáliích. V roce 1716 (1. rok Kjóho) zahájil 8. šógunát Tokugawa Jošimuna sérii reforem zaměřených na doplnění pokladnice šógunátu. Říkalo se jim „ Kjóho reformy “. Aby snížil výdaje, připravil Yoshimune „zákony o úsporách“ na výdaje vazalů a pro zvýšení zisků zavedl pro knížectví dodatečnou daň z rýže ve prospěch ústřední vlády. Šógun také podnítil rozvoj panenských zemí a zvýšil daně.
Kromě toho vydal Yoshimune Proclamation of Judicial Proceedings, ve kterém stanovil standardy pro rozhodování soudních případů a umožnil prostým občanům stěžovat si na administrativu. Ve stejné době byly založeny první městské hasičské sbory v Edo City .
"Věk Tanuma"Po šógunovi Jošimunovi, který obnovil vládní finance tím, že se zaměřil na samozásobitelskou ekonomiku , pokračoval ve své práci Tanuma Okitsugu , nejvyšší úředník šógunské administrativy. Snažil se doplnit pokladnu ne rýží, ale penězi, čímž podporoval obchod a průmyslový rozvoj. Tanuma formálně uznal monopolní práva japonských kartelů kabunakama výměnou za jejich platbu vysokých daní a také investoval do rozvoje půdy na Hokkaidó . Navzdory počátečnímu úspěchu jeho kurzu byl Tanuma následně nucen rezignovat. Zásahy bohatých obchodníků do politiky vedly k rozšíření úplatkářství ve správách na všech úrovních a vyvolaly masové protesty obyvatelstva. Navíc silná erupce sopky Asanomayama v roce 1783 (Temmei 3), která přinesla sucho a hladomor, způsobila četná rolnická povstání. Vláda Tanuma Okitsugu se nazývá „éra Tanuma“.
V roce 1787 (Temmei 7) byl Matsudaira Sadanobu jmenován do funkce Tanuma . Odmítl politiku svého předchůdce „zbohatnout prostřednictvím obchodu“ a jako příklad uvedl Yoshimunovu politiku „zbohatnout prostřednictvím spoření“. Matsudaira zahájil sérii transformací zaměřených na reformu japonského venkova. Jeho kurz byl nazván „ Kanseiova reforma “. Matsudaira násilně vrátil rolníky z měst do jejich vlasti a omezil pěstování zemědělských produktů na prodej. Zároveň podnítil pěstování rýže a ve vesnicích postavil stodoly pro skladování v případě hladomoru. Aby Matsudaira zachránil vazaly šógunátu před lichvářským otroctvím, zrušil všechny jejich dluhové závazky, ale později donutil samuraje žít „střídmě“. Obecně jeho reformy nevyřešily problémy společnosti, ale pouze je zmrazily, což vyvolalo nespokojenost obyvatelstva. Po Matsudairovi se 11 šógunů Tokugawa Ienari začalo zabývat vládními záležitostmi . Zrušil politiku záchrany a podpory venkova, vedl kurz na podporu obchodu a rozvoje měst. I po doživotní rezignaci z pozice šóguna nadále držel všechny páky skutečné moci ve svých rukou. Jeho vláda je často označována jako „éra Ogosho“, po jeho rezidenci a titulu v důchodu.
Hladomor a reformy TenpoV první polovině 19. století utrpělo Japonsko řadu katastrof – několik let neúrody a masového hladomoru . Šógunát nepodnikl opatření k záchraně obyvatelstva země, ale naopak nařídil svým obchodníkům, aby v provinciích nakupovali obilí a rýži, aby je poslali do svého sídla v Edu. Takový postoj vlády vyvolal protest nejen mezi prostým lidem, ale dokonce i mezi armádou a vysokými úředníky. Takže v roce 1837 (rok 8 Tempo) vypuklo v Ósace povstání Oshio Heihachiro , úředníka místní vlády, které, i když bylo během jednoho dne potlačeno, dosvědčilo, že šógunát ztrácí podporu mezi těmi, na kterých spočívá. - samuraj.
V roce 1841 (Tempo 12) se vláda pod vedením vysoce postaveného úředníka Mizuna Tadakuniho pokusila situaci napravit. Byl přijat kurz k obnově vesnice a potlačení obchodu. Rolníkům bylo nařízeno vrátit se z měst domů a pěstovat rýži, se kterou bylo zakázáno obchodovat. Za účelem snížení vysokých cen potravin byly zase zrušeny akciové společnosti obchodníků. Aby se obyvatelstvo zaměřilo na výrobu a zemědělství, byly vydány „zákony o úsporách“ a zákazy masových oslav, včetně divadla kabuki . Mizunův kurz byl nazván „ Tempo reformy “, který pro svou neoblíbenost a neefektivnost trval pouhé 2 roky.
Ve stejné době pokračovaly transformace v knížectvích . Zejména západojaponská knížectví Satsuma (moderní prefektura Kagošima ) a Choshu (moderní prefektura Jamaguči ) se dokázala dostat z finanční krize tím, že přilákala talentované samuraje ze dna k řízení a rozvoji obchodu. Po získání bohatství a vytvoření nového správního aparátu se obě knížectví stala nejvlivnějšími v celém Japonsku a dokázala vzdorovat centrální vládě.
Od konce 18. století se u japonského pobřeží začaly často objevovat lodě cizích států – koloniálních říší Západu. Japonská vláda se držela politiky izolace „uzavřené země“, odmítala vstupovat do vztahů s Evropou nebo Amerikou a zacházela s nimi s nedůvěrou.
V roce 1792 (4. ročník Kansei) velvyslanectví Ruské říše v čele s Laxmanem nabídlo Japoncům uzavření obchodní dohody, ale šógunát odmítl. Ze strachu z cizí invaze ze severu dala samurajská vláda pod svou přímou kontrolu ostrov Hokkaido , který byl v té době v držení Matsue Khana.
Kromě Ruska začaly do Japonska přijíždět lodě Velké Británie, které začaly pronásledovat kolonie v Asii. V roce 1808 ( Bunk 5 ) zaútočila britská loď Fenton na holandskou obchodní stanici v Nagasaki, požadovala její přesun a tím vtáhla neutrální japonskou vládu do konfliktů vzdálené Evropy. Japonci byli také často obtěžováni americkými loděmi, které požadovaly vodu a palivo.
V reakci na agresi a porušení japonského práva vydal šógunát v roce 1825 „zákon o odpuzování cizích lodí“ ( Bunsei 8 ), jehož cílem bylo posílit pobřežní obranu a udržet kurz izolace. Proti takové politice se postavila řada japonských západních učenců, jako Takano Choei a Watanabe Kazan , kteří znali skutečný vojenský potenciál cizích států a možné důsledky pro Japonsko v případě války s nimi. Centrální vláda však tuto opozici rozdrtila.
V polovině 18. století se město Edo stalo největším japonským kulturním centrem v zemi a předběhlo tradiční Kjóto a Ósaku . Kultura tohoto období, která se formovala na základě městských zvyků Eda, se nazývá „kultura Kasei“.
V literatuře té doby získaly popularitu satirické verše senryū a kyōka . Obyvatelé Eda si libovali v komediálních příbězích „ Pěšky po Tokaidské cestě “ od Jippensha Ikku a „ Moderní lázně “ od Shikitei Samby , které satirizovaly životy japonských obyčejných lidí. Uznání se dočkalo také zábavné historicko-fiktivní dílo Kyokutei Bakina „ Legenda o osmi válečných psech klanu Satomi “. V poezii se proslavili Yosa Buson a Kobayashi Issa , kteří byli také malíři.
Divadlo Kabuki , loutkové divadlo ningyō jōruri a komediální příběhy rakugo byly všechny na vrcholu popularity. Kurtizánské domy byly velmi žádané. Téměř každý den se ve městě Edo konaly festivaly věnované stovkám chrámů a svatyní. Mezi prostým lidem se rozšířil i zvyk poutí do šintoistické svatyně Ise a do buddhistických chrámů Šikoku.
Konec 18. - první polovina 19. století se stala "zlatým věkem" barevných ukiyo-e tisků . V této době se proslavili portrétisté Kitagawa Utamaro a Toshusai Shyaraku a krajináři Katsushika Hokusai a Utagawa Hiroshige . Jejich tvorba výrazně ovlivnila evropskou impresionistickou školu 2. poloviny 19. století.
| " Velká vlna z Kanagawy " (ukiyo-e od Katsushiki Hokusai) |
"Dívka fouká na píšťalku" (Ukiyo-e od Kitagawa Utamaro) |
Na rozdíl od měšťanských vícebarevných rytin zůstala mezi samuraji oblíbená tradiční monochromní malba. Jeho tradice pokračovaly Ike no Taiga a Uragami Gyokudo .
Od 18. století je v Japonsku základní vzdělání dostupné pro prosté občany. Spolu se státními a chánskými školami pro samuraje existovaly veřejné školy terakoya , kde byli všichni přijímáni bez třídních omezení. Hlavními předměty bylo čtení, psaní a počítání. V samurajských školách se základy konfucianismu vyučovaly odděleně . Obecně vzdělanost a gramotnost v Japonsku patřily k nejvyšším na světě.
Mezi nové vědy patří "country studies" kokugaku a "nizozemské vědy" rangaku . První se zabýval studiem japonské jedinečnosti a ducha prostřednictvím japonských klasiků a druhý - rozvojem úspěchů evropských exaktních a přírodních věd.
Základy kokugaku položil Motoori Norinaga , který při výzkumu Kojiki předložil teorii „neodstranitelnosti japonské císařské dynastie“ ( jap. 万世一系) , dokládající starobylost, jedinečnost a v souladu s tím i nadvládu japonské monarchie ve světě. Myšlenky Kokugaku měly významný dopad na městské a venkovské obyvatelstvo země, protože byly částečně začleněny do japonského nacionalistického světového názoru .
Impulsem k rozvoji rangaku bylo povolení 8. šóguna Jošimuna dovážet a studovat jakékoli evropské knihy, kromě náboženské a filozofické literatury. Na jejich základě vědci Sugita Gempaku a Maeno Ryotaku přeložili a vydali New Anatomy Textbook a badatel Hiraga Gennai nezávisle vynalezl elektrický generátor. Centrem rangaku bylo město Nagasaki , kde se nacházela holandská obchodní stanice. Právě tam německý lékař a encyklopedista Franz Siebold vychoval mnoho japonských anatomů a lékařů.
Geografie navíc prošla zvláštním rozvojem. Takže badatel Ino Tadataka na základě svých pozorování a znalostí v oblasti domácí a zámořské kartografie sestavil první přesnou mapu japonského souostroví .
Od konce 18. století se v zemi v souvislosti s postupným přibližováním západních států k Japonsku rozpoutala diskuse o tom, jak ochránit „božské ostrovy“ před agresivními cizinci. Hayashi Hei v Rozpravách o vojácích mořských mocností radil vládě, aby prováděla politiku izolace a opevnila město Edo, protože dobře vybavené zahraniční flotily by ho mohly snadno dobýt. Odrážel ho Aizawa Seishisai , který trval na vyhnání „barbarů“ a ctění monarchie. Na druhé straně historik Rai Sanyo ve své populární Neoficiální historii Japonska zpochybnil schopnost samurajské vlády vzdorovat Západu a naznačil potřebu obnovit v zemi přímou imperiální vládu.
V červnu 1853 (Kaei 6), malá americká flotila 4 válečných lodí se 100 děly na palubě, pod velením velitele Matthew Perryho , dorazila do Japonska, do Uragawa Bay (moderní prefektura Kanagawa ), vedle Edo Bay . Perry dal japonské straně ultimátum dopis od prezidenta Spojených států požadující otevření japonských přístavů. Poté, co velitel informoval šógunátu, že příští rok dorazí pro odpověď, se vrátil do své vlasti.
Samurajská vláda byla ve zmatku. Nemělo skutečné ozbrojené síly na odpor Spojeným státům, ale snažilo se dodržovat kurz „uzavřené země“. Šéf odpovědný za vládní záležitosti, Abe Masahiro , uspořádal valnou hromadu všech daimjóů Japonska, aby vypracovali plán dalšího postupu, ale žádné účinné řešení nebylo nalezeno. Samotné poplatky způsobily pokles autority šógunátu a dodaly místním samurajům víru, že důležité politické otázky by měly být řešeny kolektivně, a nikoli jediným rozhodnutím úředníků Edo.
Japonsko-americká "smlouva o přátelství"V lednu 1854 Matthew Perry znovu dorazil se svou flotilou do Japonska. Výsledkem jednání bylo, že šógunát souhlasil s požadavky USA a v březnu téhož roku podepsal japonsko-americkou smlouvu o míru a přátelství . Po skončení izolace se Japonsko „otevřelo“ Západu. Na základě této smlouvy udělila samurajská vláda americkým lodím povolení vplout do přístavů Shimoda (moderní prefektura Shizuoka ) a Hakodate (moderní prefektura Hokkaido ), zavázala se jim poskytovat zásoby a palivo a povolila výstavbu amerického konzulátu v Shimoda.
V roce 1856 začal nově jmenovaný americký generální konzul v Japonsku Townsend Harris požadovat, aby japonské úřady podepsaly obchodní smlouvu mezi oběma zeměmi [1] . Představitelé šógunátu opět neprojevili politickou vůli a rozdělili se na zastánce a odpůrce uzavření další dohody s cizinci. V důsledku toho obě skupiny požádaly o arbitráž v této záležitosti u císařského soudu v Kjótu . To byl neslýchaný krok v celé 250leté historii samurajské vlády, na kterou kdysi soud delegoval plnou moc. Takové činy šógunátu dále podkopaly jeho prestiž v očích obyvatelstva, které napříště vidělo kjótského monarchu jako jediného možného zachránce Japonska před „barbarským zotročením“.
V roce 1858 (Ansei rok 5) šógunát, aniž by čekal na povolení císařského dvora, svévolně uzavřel japonsko-americkou smlouvu o přátelství a obchodu, podle které otevřel dalších 5 přístavů pro americké lodě - Hakodate , Yokohama , Niigata , Kobe a Nagasaki . Následně byly podepsány podobné smlouvy s Nizozemskem , Ruskem , Velkou Británií a Francií . Tyto smlouvy byly nerovné , protože japonská strana nemohla soudit cizince podle svých vlastních zákonů a také neměla právo stanovit cla na dovoz zboží ze zahraničí.
"Ať žije císař, pryč s barbary!"Po podepsání smluv mezi japonským obyvatelstvem, zejména samuraji , se zvedla vlna kritiky vůči šógunátu, který nerespektoval názor císaře a kapituloval před cizími státy. Stoupenci politického kurzu předání plné moci císaři a zastánci vyhnání cizinců se spojili v jednom hnutí „ Ať žije císař, pryč s barbary!“ ". Za silná protivládní prohlášení bylo na příkaz hlavního představitele šógunátu Ii Naosukeho , který byl zodpovědný za vyjednávání smluv , zatčeno a popraveno asi sto vůdců hnutí. Mezi popravenými byli známí myslitelé po celém Japonsku - hlava knížectví Mito Tokugawa Nariaki a vědec z knížectví Choshu Yoshida Shoin . Tyto akce byly nazývány "Ansei represe".
Nicméně v roce 1860 ( Man'en 1 ) došlo u brány Sakurady k incidentu , při kterém byl Ii Naosuke zabit na své cestě do hradu Edo . Tento atentát zasadil těžkou ránu prestiži šógunátu a protivládní opozice dostala nový příliv sil. Jeho centrem se postupně stalo západojaponské knížectví Choshu . Jeho správci Takasugi Shinsaku a Kido Takayoshi , kteří byli studenty popraveného Yoshida Shoina, navázali vztahy s kjótskými aristokraty a přiměli mnoho aristokratů císařského dvora k opozičnímu hnutí.
Ozbrojené konflikty se zahraničímSpolu s doménou Choshu se držení Satsuma stalo vlivnou protivládní silou . V roce 1862 místní samuraj naboural k smrti Brita, který porušil místní zvyk tím, že se pokusil dostat na koni přes kolonu japonských válečníků. Kvůli tomuto incidentu vypukla Satsuma-britská válka , ve které bylo hlavní město Satsuma zničeno a Británie obdržela velké odškodnění.
V souvislosti s přetrvávajícími požadavky kjótského soudu na „vyhnání barbarů“ z Japonska nařídil šógunát v roce 1863 (3. ročník Bunkyu) všem chánům, aby vyčistili zemi od cizinců. Válečníci knížectví Choshu toho využili a potopili zahraniční obchodní lodě, které vpluly do přístavu Shimonoseki , čímž rozpoutali novou válku. V reakci na to následující rok kombinovaná flotila Británie, Francie, Spojených států a Nizozemska napadla útočníky a dobyla pobřežní oblasti jejich majetku. Choshu tuto válku prohrál a cizí země, stejně jako před rokem, získaly nová privilegia a odškodnění.
Samurajové z Choshu a Satsuma byli jediní v Japonsku, kteří pocítili vojensko-technickou výhodu Západu. Uvědomili si, že politika „vyhánění barbarů“ vede k otevřenému ozbrojenému konfliktu, ve kterém Japonci nemohou zvítězit, přešli tajně do pozice „otevření země“ cizincům. Začali nakupovat zbraně od západních států a pokračovali v tradiční kritice šógunátu.
Na konci roku 1863 (3. ročník Bunkyu ), za účelem potlačení protivládních sil vedených Choshu Khanem, vyhnal šógunát opozičníky z císařského dvora a vytvořil koalici s chánem klanu Tokugawa a knížectví Aizu . . Vládě se také podařilo přivést Satsumu do této koalice, čímž izolovala politické oponenty. Následující rok zahájil šógunát trestnou kampaň proti knížectví Choshu a donutil je kapitulovat. Brzy však samurajové tohoto knížectví pod vedením Takasugi Shinsaku a Kido Takayoshi svrhli provládní stoupence a Choshu se vrátil do pozice vůdce celojaponské opozice.
| Saigo Takamori | Sakamoto Ryoma | Okubo Toshimichi |
Mezitím satsumskou politiku začali řídit Saigo Takamori a Ókubo Toshimichi , kteří začali znovu vyzbrojovat své síly po hořké zkušenosti satsumsko-anglické války. Opustili vládnoucí koalici a přešli na pozice kritiky šógunátu.
V roce 1866 (rok 2 Keio ), prostřednictvím samuraje z knížectví Tosa, Sakamoto Ryoma , byla uzavřena tajná aliance mezi chány Satsuma a Choshu . Účelem unie bylo svrhnout šógunát a vytvořit jednotné, jednotné, silné Japonsko.
Likvidace šógunátuV roce 1866 byly okolnosti ve prospěch protivládních sil. Novým šógunem se stal nezkušený Tokugawa Jošinobu a místo zastánce šógunátu, zesnulého císaře Komeje , nastoupil na trůn 14letý císař Meidži .
Yoshinobu věřil, že je nemožné udržet životaschopnost japonského správního systému ve formě šógunátu. Plánoval vytvořit novou kolegiální vládu všech japonských daimjó vedenou císařem , ve které by rodina Tokugawů nadále držela skutečnou moc jako předseda vlády . Na základě těchto myšlenek Jošinobu v říjnu 1867 vrátil pozici šóguna a plnou politickou moc japonskému císaři.
Opozičníci na to jen čekali. Saigō Takamori , Okubo Toshimiti a Kido Takayoshi spolu s vůdcem palácových aristokratů Iwakurou Tomomim navrhli císaři, aby byl Yoshinobu vyloučen a všechny země klanu Tokugawa byly zabaveny. V důsledku toho byl na konci roku 1867 vydán „ Dekret o obnovení císařské vlády “, který hlásal vytvoření nové vlády v čele s císařem a starověkého unitárního a centralizovaného Japonska 8.-10. byla určena ideálem státu. Tokugawský šógunát byl zlikvidován a rodina Tokugawů byla odstraněna z vlády. Spolu se zničením šógunátu skončila 260 let stará éra Edo a éra dominance samurajů v japonském politickém životě. Japonsko vstoupilo do nové éry modernizace a imperialismu, období Meidži .
| Éra japonského tradičního zúčtování | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Asuka | |||||
| Nara |
| ||||
| heian |
| ||||
| Kamakura |
| ||||
| Nambokucho Muromachi | Kenmu 1334-1336 ( South Court Jap. ), 1334-1338（Severní dvůr）
| ||||
| Sengoku |
| ||||
| Azuchi-Momoyama | |||||
| edo |
| ||||
| Moderní období | |||||
| Poznámky: 1. Data před érou Tensho jsou uváděna podle juliánského kalendáře , po Tensho - podle gregoriánského ; 2. Hakuho a Sujaku - Shinengo , neoficiální hesla vlády 3. Jimyointo ( Jap. 持明院統) - potomci císaře Go-Fukakusa , Daikakujito ( Jap. 大覚寺統) - potomci císaře Kameyamy 4. Poslední den éry Heisei je 30. dubna 2019, od 1. května 2019 začala éra Reiwa . | |||||