Dobré špatné zlo

Dobré špatné zlo
Il buono, il brutto, il cattivo
Žánr	spaghetti western
Výrobce	Sergio Leone
Výrobce	Alberto Grimaldi
scénárista _	Luciano Vincenzone , Sergio Leone, Aje e Scarpelli , Mickey Knox
V hlavní roli _	Clint Eastwood Lee Van Cleef Eli Wallach
Operátor	Tonino Delli Colli
Skladatel	Ennio Morricone
výrobní designér	Carlo Simi [d]
Filmová společnost	Arturo González Producciones Cinematográficas, SA Constantin Film Produktion Produzioni Europe Associati United Artists (distributor USA)
Distributor	MOKEP [d]
Doba trvání	Americká verze: 161 min Italská verze: 177 min
Rozpočet	1,2 milionu dolarů
Poplatky	5 milionů $ (Itálie) + 8 milionů $ (USA). Podle jiných zdrojů činily celkové poplatky 25,2 milionů dolarů [1] .
Země	Itálie [2] [3] [4] […]  Španělsko [2] [4]  Německo [2] [4]
Jazyk	italština
Rok	1966
Předchozí film	Pár dolarů navíc
IMDb	ID 0060196
Mediální soubory na Wikimedia Commons

Hodný , zlý a ošklivý ( italsky:  Il buono, il brutto, il cattivo ; anglicky  Dobrý, zlý a ošklivý ) je spaghetti western od Sergia Leonea , který uzavírá dolarovou trilogii . V hlavních rolích Clint Eastwood , Eli Wallach a Lee Van Cleef . Natáčení probíhalo v roce 1966 v Itálii a Španělsku. Film byl úspěšný v italské i americké pokladně. V roce 2003 byla na digitálních médiích vydána obnovená a přemluvená verze.

Film je prequelem k předchozím filmům trilogie [~ 1] [5] . Děj sleduje tři ztracené konfederační lovce zlata během americké občanské války .

Okamžitě po zveřejnění obrazovek získal snímek obecně negativní hodnocení kritiky. Odborníci negativně reagovali na nadměrné násilí, dvojí metr a kontroverzní střih. Kvůli poněkud zaujatému postoji ke spaghetti westernu jako druhotné a exploatační kinematografii se obraz na festivalech prakticky neobjevil . Od poloviny 80. let se názor kritiků postupně měnil a snímek začal být uznáván jako jedno z nejlepších děl v historii žánru. Roger Ebert jí dal nejvyšší hodnocení a nazval snímek mistrovským filmovým dílem. Snímek je zařazen do seznamů nejlepších westernů a nejlepších filmů všech dob. Nejlichotivější hodnocení si zasloužila hra Eliho Wallacha, který na plátně ztělesnil banditu Tuca.

Obraz hluboce ovlivnil estetiku neo-westernu a kinematografie obecně. Stephen King , Quentin Tarantino , Nikita Mikhalkov a další umělci zmínili, že film Sergia Leoneho měl významný dopad na jejich tvorbu. Vysoce ceněno bylo i dílo skladatele Ennia Morriconeho. Ústřední píseň obrazu, stylizovaná jako vytí kojota , je považována za jednu z nejznámějších melodií v historii filmu.

Děj

Děj se odehrává v Novém Mexiku během občanské války v roce 1862. V centru zápletky je osud tří hlavních postav - zločinců, kteří se dozvěděli o zmizelém konfederačním zlatě .

Bandit Sentenza se objeví na farmě vysloužilého vojáka Stevense. Jménem jistého Bakera vyláká ze Stevense informace o pohřešovaném muži jménem Jackson. Ukázalo se, že Jackson si změnil jméno na Bill Carson a narukoval do Konfederační armády. Stevens se zmíní, že Carson někomu ukradl velké peníze, což je pravděpodobně důvod, proč ho Baker hledá. Sentenza zabije Stevense a poté Bakera a začne pátrat po Billu Carsonovi na vlastní pěst.

Mezitím druhý bandita - Tuko, který je hledaný místní justicí, narazí v poušti na skupinu lovců odměn . Zadrží ho v naději, že dostanou odměnu. Střelec, kterému Tuco říká " Blonde ", se nečekaně objeví a zastřelí lovce, ale sám Tuca předá úřadům za slíbenou odměnu 2000 dolarů. V době popravy oběšením však Blondin výstřelem přeruší provaz, osvobodí Tuca a poté se s ním rozdělí o peníze. Ti dva uzavřou dohodu, provedou podobné podvody v několika městech a rozdělí si odměnu. Tuko je nešťastný, že dostane jen polovinu, i když riskuje víc. Blond má plné zuby jeho neustálého stěžování a s tím, že nikdy nebude stát za více než 3000 dolarů, nechá Tuca samotného v poušti.

Tuco jako zázrakem přežije a hledá pomstu. Nakonec dohoní Blondina a překvapí ho, když vytáhne známý podvod s jiným partnerem. Tuco pronásleduje Blondina do pouště a užívá si jeho žíznivá muka. Když je Blondýn blízko smrti a Tuco se ho chystá zastřelit, náhle se poblíž objeví kočár s mrtvými jižanskými vojáky . Tuco opouští svého vězně a prohrabává se v kapsách mrtvých. Jeden z vojáků je stále naživu. Jmenuje se Bill Carson a vypráví o ukradené pokladně Třetího jízdního pluku: dvě stě tisíc dolarů ve zlatě pohřbené na hřbitově Sadhill ( Sad Hill ) [~ 2] . Bill Carson mlčí. Zatímco Tuco běží pro vodu, Carson stihne polomrtvému ​​z dehydratace Blondinovi pošeptat jméno na hrobě, pod nímž je pohřbeno zlato a zemřít. Tuko nemá jinou možnost, než svou partnerku opustit. Oba se převléknou za Jižany a jdou do kláštera San Antonio ( anglicky:  San Antonio ), kde se Tuco setkává se svým bratrem, reverendem Pablo Ramirezem. Blondin se vzpamatuje, opustí klášter a cestou je zajme hlídka severské armády .

Během předvolání v zajateckém táboře Tuco odpovídá na jméno Billa Carsona, což přitahuje pozornost Sentenzy, která tam slouží jako dozorce. Při mučení zjistí od Tuca jméno hřbitova a skutečnost, že jméno na hrobě, ve kterém je zlato pohřbeno, zná Blondin. Sentenza vyjednává s Blondinem bez použití násilí a nabízí rovné podíly. Blondýna souhlasí. Odejde se Sentenzou a jeho gangem a skončí ve válkou zpustošeném městě. Tukovi se podaří uprchnout při přesunu a skončí ve stejném městě, kde najde Blondina. Obnoví své partnerství a společně zničí všechny lidi z gangu Sententsy, s výjimkou samotného vůdce.

Na cestě za pokladem skončí Tuco a Blondin v lokalitě seveřanů na břehu řeky. Tuko říká, že přišli dobrovolně, a jsou ochotně přijati. Ukazuje se, že boje jsou vedeny kvůli úzkému mostu. Uvědomí si, že pokud bude most zničen, tak „tihle pitomci půjdou bojovat někam jinam“ a cesta k cíli bude volná, ukradnou krabici s výbušninami a podkopou most. Během této riskantní operace Tuco přesvědčí Blonda, aby si navzájem prozradili informace, které znají: Tuco dává jméno - Sadhill Cemetery a Blond to jméno na hrobě volá - Arch Stanton.

Když Tuco dorazí na hřbitov jako první, najde mezi náhrobky hrob Archa Stantona a začne kopat rukama a rozbitými deskami. Pak se objeví Blondin a hodí po něm lopatu. O chvíli později se objeví ozbrojený Sentenza a hodí po něm druhou lopatu. V hrobě není zlato. Blonďák oznámí, že skutečné jméno a umístění pokladu zná jen on, a nabídne, že patovou situaci vyřeší soubojem. Napíše jméno na kámen a umístí kámen doprostřed jakési arény uprostřed hřbitova.

Pět minut se protivníci na sebe dívají a zvažují možnosti. První popadne Sentenzův revolver. Blonďák zabije Sentenzu, která spadne do hrobové jámy. Tuko se také pokusí zastřelit Sentenzu, ale ukáže se, že Blondin v noci vystřelil ze zbraně. Na kameni však není nic napsáno. Blondýna vede Tuca k hrobu označenému „Neznámý“ vedle hrobu Archa Stantona. Tuko kopá a radostně objevuje zlato, ale odtrhne oči a uvidí nad sebou šibenici, kterou postavil Blondýn. Tuco je nucen stát na vratkém kříži a prostrčit hlavu smyčkou. Blondýna si vezme polovinu zlata a druhou nechá poblíž svázaného Tuca stát na kříži. Blondin pod jeho zoufalými kletbami odjíždí pryč. Po odjetí osvobodí Tuka stejným způsobem - střelbou do lana [6] .

Příkaz

Obsazení

• Clint Eastwood  - Blond , Střelec  - "Dobrý"
• Lee Van Cleef  - Sentenza , v anglické verzi - Angel Eyes  - "Bad"
• Eli Wallach  - Tuco Benedicto Pacifico Juan Maria Ramirez aka Rat  - "Evil"
• Antonio  Casas Stevens
• Luigi Pistilli  jako Padre Pablo Ramirez, Tucův bratr
• Aldo Giuffre  jako kapitán Clinton, důstojník severní armády v bitvě o most
• Jose Terron  - Thomas "Shorty" Larson
• Rada Rassimov  - Maria, prostitutka
• Enzo Petito  jako majitel obchodu se zbraněmi okraden Tucem
• John Bartha  šerif
• Livio  Lorenzo Baker
• Antonio Casale  - Jackson ("Bill Carson")
• Angelo Novi  Monk
• Mario Brega  - desátník Wallace
• Antonio Molino Rojo  jako kapitán Harper
• Aldo Sambrel  - člen gangu Sententsy
• El Malok  jako Elam, jednoruký nájemný lovec

Filmový štáb

• Scénář: Luciano Vincenzone, Sergio Leone
• Scénář: Luciano Vincenzone, Sergio Leone, Agee Scarpelli
• Anglická verze: Mickey Knox
• Umělec: Fernando Cinquini
• Scény a kostýmy: Carlo Simi
• Střih: Nino Barali, Eugenio Alabiso
• Skladatel: Ennio Morricone
• Text písně: Tommy Connor
• Speciální efekty: Eros Baccuccini
• Kamera: Tonino Deli Colli

Zdroj informací [6]

Tvorba

Pozadí

„Začal jsem natáčet Hodný, zlý a ošklivý stejně jako předchozí dva filmy, tentokrát se třemi hlavními postavami a honbou za pokladem. To hlavní, o co jsem však usiloval, byla desakralizace přídavných jmen a ukázka absurdity války. Co znamená „dobré“, „špatné“ a „zlé“? V každém z nás je něco špatného, ​​zlého a dobrého. Jsou lidé, kteří vypadají zlí, ale lépe je poznají a ukáže se, že jsou lepší, než si myslíme... Co se týče občanské války, které postavy čelily, je podle mě nesmyslná a hloupá. Není v tom žádný „dobrý úmysl“... Ukázal jsem na obrázku koncentrační tábor seveřanů, jasně odkazující na nacistické tábory s jejich židovskými orchestry . Jen si nemyslete, že film nemá prvek humoru. Tragické dobrodružství tria naplňuje duch dobrodružné komedie. Pikareska a komedie masek : nejsou v nich hrdinové reprezentovaní jedinou postavou.

Původní text  (anglicky)[ zobrazitskrýt]

Začal jsem The Good The Bad a The Ugly jako ty dvě předchozí, tentokrát se třemi postavami a honbou za pokladem, ale co mě zajímalo, bylo na jedné straně demystifikovat přídavná jména, na druhou stranu ukázat absurditu války. Co ve skutečnosti znamená „dobrý“, „špatný“ a „ošklivý“? Všichni v sobě máme něco špatného, ​​něco ošklivého, něco dobrého. A jsou lidé, kteří se zdají být oškliví, ale když je lépe poznáme, uvědomíme si, že jsou hodnější... Co se týče občanské války, se kterou se postavy setkávají, je podle mého názoru zbytečná, hloupá: není zapojit „dobrou věc“… Ukazuji severní koncentrační tábor, ale částečně jsem přemýšlel o nacistických táborech s jejich židovskými orchestry. To vše neznamená, že ve filmu není nic k smíchu. Napříč všemi těmito tragickými dobrodružstvími se prolíná pikareskní duch... Pikareskní žánr a žánr Commedia dell'arte mají toto společné: nemají hrdiny, reprezentované jednou postavou.

Sergio Leone [7]

Počátky „dolarové trilogie“ lze nalézt ve spaghetti westernech, fenoménu, který se objevil v polovině 50. let [8] . Poté byl western, jeden z nejpopulárnějších žánrů, kvintesence americké filmové kultury spolu s celým průmyslem na ústupu [9] . Jestliže v roce 1958 bylo v USA natočeno 54 filmů tohoto žánru, tak v roce 1963 - pouze 11. Jako rigidní kinematografická forma se filmy o Divokém západě vyčerpaly [10] . Italská kinematografie byla v té době v poválečném rozkvětu a místní filmová produkční infrastruktura byla hodnocena jako druhá na světě [11] . V 50. a 60. letech se stala velmi populární společná tvorba obrazů různých žánrů. Takže byly natočeny " Lawrence z Arábie ", " Cleopatra ", " Vzpoura na Bounty" a další pásky [9] . Byl to docela výnosný byznys, schopný zatížit kapacitu italských filmových studií. Na podobných společných projektech byla vychována celá plejáda místních režisérů a herců spolupracujících s americkými specialisty [12] . První samostatnou prací Leoneho jako režiséra byl peplum „ Rhodský kolos “ [13] .

Většina spaghetti westernů byla vyrobena pro evropský filmový trh a nedostala se k americkému publiku [8] . Byly vytvořeny podle jednoduchého schématu. Děj je variací na téma Zorro nebo Django ( en ). Pokud byl rozpočet, byla do filmu přizvána hollywoodská hvězda z řad těch, kteří byli ochotni točit v Evropě [14] . Takto začal Leone [15] . V obraze „ For a Fistful of Dollars “, vytvořeném podle Kurosawy „ Osobního strážce “ a „ Sluha dvou pánů “ od Goldoniho , se poprvé objevuje obraz Bezejmenného střelce. Zároveň vznikly charakteristické prvky italského stylu: dlouhé záběry, lakonismus, cynismus a noty černého humoru [16] .

A Fistful of Dollars s rozpočtem 200 000 $ vydělal v Itálii asi 3 miliony $ a stal se v té době nejlépe vydělávajícím italským filmem [17] . Ocenění v pokladně a druhý film budoucí trilogie " Za pár dolarů navíc ." V prvních filmech se muselo šetřit na všem. I lakonismus postav a nenáročnost kulis byly důsledkem omezených finančních prostředků. Pokračující spolupráce s United Artists dala Leonemu příležitost rozvíjet své nápady [18] .

Příprava

Už v roce 1964 United Artists získali práva na distribuci prvního filmu z trilogie, vyjádřili ochotu financovat druhý a vyjednali práva na třetí. Strategické plány filmové společnosti se dokonce rozšířily na možnost vytvoření replikovaného obrazu Bezejmenného pistolníka v podobě a podobě Jamese Bonda [19] . Na konci roku 1965 pozval Luciano Vincenzone do Říma viceprezidenty United Artists Ilyu Loperta ( en ), Arnolda ( en ) a Davida Pickera ( en ) . Pokladní úspěch obrazu „For a Few Dollars More“, který tehdy probíhal v italské pokladně, mluvil sám za sebe. Vedení studia po setkání s režisérem Leonem, scénáristou Vincenzonem a producentem Albertem Grimaldim potvrdilo svou připravenost podepsat smlouvu na další film [20] .

"Mimochodem, o co jde?" zeptal se Lopert. Italská strana neměla žádné hotové nápady. Vincenzone za pochodu improvizoval a vyprávěl příběh o třech tulákech hledajících zlato během občanské války. Měl na mysli vzdálené motivy obrazu „ Velká válka “ režiséra Maria Monicelliho , scénář, pro který Vincenzone náhodou napsal. "Dohoda," odpověděl Lopert nečekaně rychle. Vincenzone později žasl nad tím, jak snadno myšlenku prodal pouze „třemi slovy“. Leone neovládal angličtinu a účastnil se jednání jen omezeně. Režisér v té době neměl žádné jasné plány, žádnou zvláštní touhu natočit další film jako western - pokračování předchozích filmů. Nabízené solidní finanční podmínky a slíbená volnost jednání však režiséra zaujaly a s obchodem souhlasil. Leoně se však nelíbilo, že ho oslovili, až když se začalo diskutovat o finanční stránce budoucího projektu. Vždy věřil, že hlavní osobou v obraze je režisér a od té chvíle se vztahy s Vincenzonem začaly zhoršovat [21] .

Strany se dohodly, že rozpočet filmu bude asi 1 milion dolarů a že filmové studio obdrží 50 % z částky pronájmu v Itálii. United Artists vyjádřili ochotu okamžitě zaplatit 500 000 dolarů předem z celkové částky na zahájení natáčení. Americká distribuční práva byla prodána za 900 000 $ [22] .

Scénář

Aby Leone a Vincenzone napsali scénář, odcestovali do Spojených států. Během přípravné fáze Vincenzone přečetl mnoho knih v Kongresové knihovně a obrátil se na archivy. Některé z jeho požadavků archiváře zmátly – jen zřídka se někdo obrátil k dokumentům o těch operacích občanské války, ve kterých byli seveřané poraženi [21] . Leone se obrátil na člena Kongresové knihovny, aby našel odkaz na bitvu o zlatý důl v Texasu během občanské války. Knihovník vyjádřil pochybnost, že nějaké existují, ale ke svému vlastnímu překvapení našel zmínku o skutečné potyčce mezi seveřany a jižany. Tento objev byl jedním z důvodů, proč události tažení v Novém Mexiku posloužily jako historický základ pro události scénáře filmu [23] . Leone si prohlédl velké množství historických fotografií [24] . "Chtěl jsem vyvrátit mýty a stereotypy o válce... ukázat veškerou její absurditu," vzpomínal Leone. Původní scénář byl napsán za 11 dní (v italštině), většinou ve Vincenzone. Leone nebyl s dílem zcela spokojen a nabídl Vincenzoneovi duet spoluautorů Age a Scarpelli : (Agenore Incrucci a Furio Scarpelli) ( en ). Měli vylepšit text a přidat do replik a dialogů více humoru, ale Leone jejich příspěvek označil za „neúspěch“. V konečném textu z jejich práce nezbylo téměř nic, ačkoli byly v titulcích [25] . Potom Leone najal několik dalších literárních černochů na další leštění a příspěvek Sergia Donatiho ( en ) byl nejvážnější. Po dokončení byl scénář navržen do angličtiny, aby američtí herci měli text pro dialog na scéně [24] .

Vincenzone prohlašoval, že do obrazu nevložil žádnou filozofii a podtext a scénář napsal „potrhlým způsobem“. Následně se spisovatel o svém příspěvku do dolarové trilogie vyjádřil špatně, za mnohem lepší považoval jeho práci ve spolupráci s Pietrem Germim [24] . Před začátkem natáčení se vztah mezi Vincenzonem a Leonem zhoršil a scénárista se na práci na filmu dále nepodílel, i když na natáčení občas zavítal [26] . Otázkou zůstává autorství scénáře [24] . Vincenzone ve svých pamětech zmiňuje, že ve skutečnosti přišel s hlavní dějovou linií o třech zločincích, kteří loví zlato. Sergio Leone v rozhovoru neuvedl nic o Vincenzoneově příspěvku, pouze zmínil, že ho inspirovala příležitost natočit film, jehož děj se bude odvíjet na pozadí občanské války [27] . Leone navíc od konce 60. let ve svých rozhovorech hovořil o jediné myšlence, která spojovala všechny filmy trilogie, o rozvíjení autorovy myšlenky v průběhu série filmů [21] .

Filmový štáb

Leoneův životopisec Christopher Freiling popsal Leoneho (1966) jako uznávaného profesionála. Popsal ho jako středně vzdělaného člověka, vůbec ne intelektuála, ale zběhlého v jemnosti kinematografie [28] . Většina těch, kteří s Leonem pracovali, o něm mluvila jako o tvrdém a těžko se s ním komunikovat. Režiséra považoval za hlavní osobu ve výrobě a netoleroval zásahy do jeho moci. Sergio byl pozorný k detailům, k pravosti produkce [29] . Při tom všem ještě před zahájením výroby přesně věděl, co chce, a měl, jak se říká, celý obraz „v hlavě“ [24] [30] . Leone neupřednostňoval improvizaci, jeho styl se oproti původnímu scénáři jen minimálně mění. Pečlivě si připravte mizanscénu, vysvětlete hercům podrobně roli a poté natočte s co nejmenším počtem záběrů [30] . Všechny slavné fráze postav byly okamžitě zapsány do scénáře a skončily ve filmu [24] . Jak řekl Eli Wallach o Italovi: „Byl to „mužský film“, který žil, spal a jedl toto umění. Byl velmi houževnatý, ale měl kouzelný dar“ ( Byl to filmový muž… Spal to, snědl to. Byl napjatý, ale měl nějaký magický dotek ) [31] .

Do svého týmu pro další film Leone vzal převážně ty, se kterými úspěšně spolupracoval v předchozích filmech trilogie. Skladatel Ennio Morricone , umělec Carlo Simi , editor Eugenio Alabiso. K práci na filmu Leone přizval jako kameramana nového člověka – Tonina Deli Colliho. Známý odborník spolupracoval s předními mistry evropské kinematografie - Berlangou , Pasolinim a dalšími [32] .

Casting

Castingová praxe byla v souladu se systémem natáčení velkorozpočtových spaghetti westernů. K případnému úspěšnému pronájmu měl přispět cizinec (Američan) v titulní roli. Obraz hlavního hrdiny, jehož předobrazem byla hlavní postava filmu „ Shane “, vznikl a zformoval se v prvním filmu trilogie [33] . Ještě před zahájením prací na dolarové trilogii, v roce 1963, považoval Leone za ideálního bezejmenného střelce Henryho Fondu , ale tehdy byl příliš drahým hercem [7] . Impresário herce o možnosti účasti na natáčení ani nechtěl diskutovat.

V roce 1963 byl Eastwood obskurním hercem televizní obrazovky. Hrál ve svém prvním velkém projektu, westernové sérii Rawhide ( en ), jako roadman Rowdy Yates, kde si ho všiml Leone [34] [35] . Sám Clint přinesl rekvizity pro roli (holínky, pásek, kolt) na první konkurzy do A Fistful of Dollars. Leone a jeho kostýmní výtvarník Carlo Simi dotvořili vzhled mexickým pončem , dvoudenním strništěm (viz Bodyguard s Mifunem ) a permanentním doutníkem v ústech [36] [37] . Eastwood se v tu chvíli tvůrci snímku zdál pro svého hrdinu příliš mladý a „čistý“. Pončo a doutníky měly učinit jeho image dospělejší a houževnatější [7] .

V lednu 1966 CBS kvůli nízké sledovanosti zastavila natáčení filmu Rawhide, ve kterém Eastwood hrál téměř sedm let. Herec okamžitě souhlasil s účastí na pokračování "dolarové" série. Eastwood po prvním seznámení se scénářem režisérovi nečekaně řekl, že mu text nesedí. Jedním z důvodů hercovy nespokojenosti byl význam jeho postavy. Eastwood věřil, že Tuco „krade“ roli Pistolníka. Leone se zprvu nehádal a scénáristovi Vincenzoneovi řekl, že na tom není nic špatného: došlo k záskoku s Charlesem Bronsonem [24] . Nicméně o dva dny později zavolal Eastwood Leoně a řekl, že po zvážení je připraven projednat podmínky. Varianta s Bronsonem nevyšla, Charles už souhlasil, že bude hrát v The Dirty Dozen . Leone osobně odjel do Kalifornie a ukončil jednání s Eastwoodem v jeho prospěch. Na prvním obrázku trilogie byl honorář herce 15 tisíc dolarů, ve druhém - 50 tisíc dolarů. Ve třetím Eastwood požádal o 250 000 $, 10 % amerických poplatků a vůz Ferrari [22] . Leone byl poněkud skeptický ohledně Eastwoodovy role v budoucím westernu, protože věřil, že zvláštní herectví od něj nebylo vyžadováno [38] . Nespokojil se s vysokými nároky herce, ale nakonec souhlasil [7] . Eastwood k dohodě poznamenal: „Nyní jsem nejlépe placeným americkým hercem v italské kinematografii. Pouze Mastroiannis dostávají více zaplaceno . Poprvé si mohu vybrat, co budu hrát“ [5] [28] [39] .

Lee Van Cleef se objevil v druhé části trilogie For a Few Dollars More jako plukovník Douglas Mortimer. "Jeho pohled propaluje skrz obrazovku díry," řekl o něm Leone [40] . Před natáčením s Leonem byl Van Cleef známý jako herec ve vedlejší roli, který hrál v několika televizních produkcích. Leone na něj zpočátku upozornil malou rolí ve filmu „ High Noon “ [7] . Od roku 1962 do roku 1965 Van Cleef prakticky nehrál ve filmu a zkusil si ruku jako umělec. Po autonehodě utrpěl Van Cleef těžkou zlomeninu obou nohou a už se nevzpamatoval. Neuměl běhat a dokonce s obtížemi chodil (v některých scénách ho daboval Romano Puppo). Na rozdíl od předchozího filmu měl nyní Van Cleef ve filmu Hodný, zlý a ošklivý negativní roli, takže režisér měl jisté pochybnosti. Leone věřil, že padouch z něj nevyleze. Režisér zvažoval variantu se stejným Bronsonem, ale nakonec role „zlého“ zůstala na Van Cleefovi [28] .

Tuco měl být původně Gian Maria Volonte . Leone se přesto rozhodl, že potřebuje herce s výraznějším komediálním talentem. Upozornil na Eliho Wallacha v Jak byl dobyt Západ . Podle Leonea měl Wallach kouzlo podobné Chaplinovu , a to bylo přesně to, co bylo potřeba [41] . Během pobytu v Los Angeles Leone oslovil Wallachova agenta a nabídl Wallachovi novou roli. Eli byl velmi vyhledávaným hercem, právě dokončil natáčení Jak ukrást milion , během kterého strávil několik týdnů v Paříži a zároveň natáčel v jednom televizním projektu. Wallach měl poté problémy s rodinou a nechtěl opustit manželku a odletět zpět do Evropy. Navíc se nikdy nesetkal s prací Leone, a když slyšel o italských westernech, vtipně řekl: „Je to něco jako havajská pizza? Také se mu nelíbila další role „ latinského padoucha “ , jak to vypadalo při zběžném přečtení scénáře. Po zhlédnutí úryvku z „For a Few Dollars More“ však Wallach okamžitě souhlasil a smlouvu podepsal [42] [22] .

Do zbytku vedlejších rolí se zapojili málo známí a neprofesionální herci z různých zemí. Převažovali Italové, ale nechyběli ani zástupci Španělska, Maďarska, Kanady. Mnozí z nich s Leonem spolupracovali již dlouhou dobu a hráli v předchozích filmech trilogie, zejména Mario Brega, Luigi Pistilli, Benito Stefanelli. Takže Mario Brega, který ztělesňoval živý obraz desátníka Wallace, který porazil Tuka, hrál bandity v obou předchozích filmech. Ve filmu se neúčastnili profesionální kaskadéři. Část jejich úkolů plnili vedlejší herci: Benito Stefanelli a Romano Puppo [43] .

Název obrazu a jména postav

V původní verzi scénáře měli být hlavními postavami snímku dva hrdinové, což odráží i pracovní název „Dva neuvěřitelní trampové“ ( italsky:  I due magnifici straccioni , anglicky:  The Two Magnificent Tramps ). Následně byla Tucova role rozšířena na hlavní a došlo ke změně názvu [44] .

Italské "Il buono, il brutto, il cattivo" se do angličtiny překládá jako "Dobrý, ošklivý, zlý" ("Dobrý, zlý, zlý"). Titulky a úvodní scény filmu nazývají postavy takto:

• Il buono/The Good/Clint Eastwood/Shooter;
• Il brutto/ošklivý/zlý/Eli Wallach/Tuco;
• Il cattivo/the Bad/Lee Van Cleef/Senttenza [~ 3] [45] .

Vedení United Artists původně plánovalo dát snímku nové jméno v americké pokladně. Byly zvažovány možnosti „River of Dollars“ („River of Dollars“ pro podobné „dolarové“ jméno) a „A Man with No Name“ („Muž bez jména“), ale po diskusi byl italský překlad vlevo [46] . Dále se při přípravě americké verze překladatelé United Artists rozhodli, že by bylo eufoničtější slova zaměnit, a v důsledku toho se název stal známým „Dobrý, zlý a ošklivý“ [30] [47 ] . V anglicky psaném traileru z roku 1966, s nímž byl obrázek zveřejněn (trailer se objevil i na verzi na laserovém disku), však byla jména zaměněna: „špatný“ špatný je Tuko a „zlý“. " Ošklivá je Sentenza  . " Toto je chyba překladu, kterou si mnozí fanoušci filmu všimli. Překlad se však v jiných jazycích ukázal jako nejednoznačný. Film byl propuštěn v němčině jako " Zwei glorreiche Halunken " ("Dva neuvěřitelní trampové" - pracovní název filmu) [46] .

Prvním kritikům snímku se název zpočátku zdál podivný. Renata Adler z New York Times navrhla změnu na The Burn, the Gouge and the Mangle. Kritik Los Angeles Times Champlin přeformuloval „Špatný nudný a nekonečný“ na „Špatný, hloupý a natažený “ . Název obrázku obsahuje další odlišnost od klasického westernu s jasným rozdělením na dobré a špatné [49] . V řadě postav jsou obvyklé mravní kategorie „dobrý“ a „špatný“ nečekaně proti „zlu“, což okamžitě narušuje symetrii. Používá se i literární technika , kdy jsou přídavná jména v roli podstatných jmen [50] . Žádnou z hlavních postav na obrázku nelze nazvat „dobrou“ v obvyklém smyslu, což znamená dobrého hrdinu [51] . Všichni jsou zločinci a vrazi, i když mají některé kladné rysy [52] .

Podle prvního italského scénáře se postava Clinta Eastwooda jmenovala Joe ( Joy ), poté zůstal beze jména. Tuco mu říká "Blonde" ( italsky:  il Biondo , anglicky:  Blondy ). V anglicky psané literatuře je nejčastěji označován jako "The Gunslinger" ( Gunslinger ) nebo " Man with No Name " [53] [54] [33] [~ 4] . Zpočátku se „špatná“ postava ve scénáři jmenovala Banjo (Banjo), během natáčení byl přejmenován na Sentenza (Sentenza) a v anglickém dabingu se stal „Angel Eyes“ („Angel Eyes“) [24] .

Zeměpis střelby

Film byl natočen na místě a ve studiu od května do července 1966 v Itálii a Španělsku a trvalo asi 13 týdnů [5] [56] . Začali v pavilonech studia Cinecitta z místa Tucovy první popravy. Poté se filmový štáb přesunul do přírody. První polovina plánu se konala na jihu Španělska - v provincii Almeria , která hrála "roli" pouští Nového Mexika. Bylo tam postaveno město, které se stalo velkou ozdobou mnoha scén. Nádraží, odkud Tuco odjíždí vlakem se seržantem, bylo natočeno v oblasti La Calahorra ( linka Almeria  - Guadix ). Druhá část byla na severu. Většina nejdůležitějších míst filmu byla nalezena v okolí Burgosu . Misie, kde se Strelok léčil, je klášter San Pedro de Arlanza. Zajatecký tábor Betterville byl postaven poblíž města Carazo . Sadhill hřbitov postavený poblíž Contreras . Bitva mezi „Šedými“ a „Modrými“ o most Langstone se odehrála na řece Arlanza poblíž města Covarrubias . Všechna tato čtyři místa se nacházejí na severu Španělska ve vzdálenosti pár desítek kilometrů od sebe [57] [58] . Františkánský klášter, kde se Tuco setkává se svým bratrem, je malý hrad Cortijo de los Frailes ( španělsky  Cortijo De Los Frailes ) z 19. století nedaleko města Albaricoques .. Natáčely se tam scény z For a Few Dollars More [59] [60] .

Příprava kulis a rekvizit vyžadovala značnou počáteční práci. S dostatečným rozpočtem režisér pečlivě přistupoval k vývoji bitevních scén. Rozsáhlou sbírku zbraní poskytlo k natáčení Muzeum španělské armády[61] [62] . Do natáčení se zapojilo asi 1500 vojáků španělské armády. Působili jako komparzisté, pomáhali stavět most, koncentrační tábor a hřbitov pro závěrečnou scénu. Leone chtěl, aby hřbitov Sadhill vypadal jako starožitný cirkus . Hrdinové se museli sbíhat do středu na prostornou kulatou arénu, což bylo pro závěr, jak byl koncipován podle scénáře, naprosto nezbytné. Místo pro hřbitov našel Carl Simi poblíž Burgosu . 250 vojáků vybudovalo hřbitov s 8 000 hroby podle předběžných náčrtů [63] .

Malá řeka Arlanza poblíž Burgosu hrála „roli“ Rio Grande . Když se začalo natáčet, ukázalo se, že řeka je úplně mělká a vojáci museli postavit hráz, aby trochu zvedli hladinu. 180metrový Langstoneův most na bitevní scéně byl také postaven španělskou armádou. Byli zodpovědní i za pyrotechniku ​​. Kvůli absurdní chybě personálu kvůli jazykové bariéře byl most vyhozen do povětří, když nebyly zapnuté kamery. Důstojník španělské armády, který dohlížel na stavbu a odstřel, se přiznal a za tři dny bylo vše znovu postaveno. K urychlení se používala balsa . Během druhé stavby mostu měl Leone nápad natočit let Blondina a Tuca z mostu a samotnou explozi pomocí jediného vystřihnutí a vložení. Ukázalo se, že aktéři velkolepé scény museli být nebezpečně blízko výbuchu. Po několika zkouškách asistenti zaujali vzdálenější pozici. Herci byli skutečně vyfotografováni na pozadí exploze, přibližně tak, jak to režisér zamýšlel, a výbuch je dokonce lehce zranil [64] .

Výroba

Hodný, zlý a ošklivý byl Leoneův první širokoúhlý film . Negativ filmu byl natočen sférickou optikou v širokoúhlém kazetovém formátu Techniscope na standardní 35mm film s poměrem stran 2,33:1 [47] [66] . Technologie Techniscope je poměrně levnější než technologie používaná pro natáčení peplumů (srovnatelné s „ Kolosem Rhodským “ natočeným v CinemaScope ) [13] . Kopie anamorfních distribučních filmů byly tištěny opticky s vertikální anamorfizací negativního snímku a poskytovaly poměr stran 2,35:1 na obrazovce [66] . Hydrotypový tisk válcových kopií byl prováděn podle procesu Technicolor . Původní zvuková stopa je optický jednokanálový [66] . K natáčení byla použita jedna z prvních profesionálních ručních kamer Arriflex 35 II CT/B [47] .

Leoneho režijní styl byl založen na důrazu na detail a pečlivém rámování. Na práci operátora byl velmi vybíravý a dodržoval vizuální řešení obrazu, které často nahrazovalo dialogy postav. Náročnost režiséra vyčerpala skupinu, zejména Eastwooda [44] [67] . Herec se často snažil zasahovat do procesu výroby a vyjadřoval se k tomu. Cítil, že plán natáčení v místě bude velmi dlouhý a podle amerických standardů by měl trvat mnohem méně než tři měsíce. Tonino Valeri vzpomínal, jak už z Eastwoodova chování bylo jasné, že se v budoucnu stane režisérem. Leone velmi žárlil na takové svobody ze strany herců a nechtěl se dělit o moc na scéně [39] . Eastwood nikdy v životě nekouřil, byl vegetarián a je známý svým závazkem ke zdravému životnímu stylu. Přesto si režisér trval na svém a Clint si občas musel nechat zapálit doutník [36] [37] . Van Cleef naproti tomu v té době velmi trpěl kvůli své závislosti na alkoholu, ale podle očitých svědků to nepřekáželo v práci [24] . Na place byl Van Cleef extrémně profesionální a nikdy nediskutoval o pokynech režiséra, přesně je dodržoval [28] .

Přestože rozpočet snímku byl na evropské poměry významný, občas došlo k úsporám pro Hollywood nepochopitelným. Herci byli omezeni ve výběru kostýmů. Eastwood si vzpomněl, že měl jen jeden kovbojský klobouk a že kdyby se ztratil, nebylo známo, kde by se dal najít náhradní. Na své věci si proto dával velký pozor a na konci natáčení si s sebou vzal i oblek [8] . Natáčení probíhalo v náročných klimatických podmínkách španělského léta. Přívěsy nebyly klimatizované a vybavení bylo jen minimální. Pracovní harmonogram byl jednoduchý: od východu do západu slunce, šest dní v týdnu [44] . Wallach připomněl, že natáčení nebylo nejlepší, a to jak z hlediska organizace, tak bezpečnosti. Zapojení kaskadérů do produkce bylo minimální a téměř všechny nebezpečné scény si herci zahráli sami [8] . Při přípravě popravčí scény, při které Tuko seděl v sedle se smyčkou na krku, požádal režiséra, aby koně uvázal. V Hollywoodu věděli o malém triku: zakrýt uši koní bavlnou. To nebylo provedeno. Po „výstřelu“ (lano bylo přetrženo malou částí výbušniny) kůň odnesl herce se svázanýma rukama a zastavil se v poušti, cválal nejméně míli. Další nebezpečná epizoda je spojena se scénou, kdy Tuco ležel vedle železničních kolejí a těla strážného a snažil se zbavit pout. Nástupník vagónu projíždějícího vlaku herci málem ustřelil hlavu. Wallach rozhodně odmítl opakování a epizoda vstoupila do filmu v jednom záběru [8] .

Přestože se režisér raději striktně držel scénáře, došlo i na improvizace. Ve scéně, kdy se Tuco poprvé objeví na hřbitově Sadhill, se náhle v záběru objeví pes a Wallach, který na to nebyl upozorněn, před ním instinktivně ucukne. Leone přikázal kameramanovi Toninovi Deli Collimu, aby zachytil okamžik, což dodalo na atmosféře scény . Před scénou obchodu se zbraněmi (převzato z filmu Veřejný nepřítel ) řekl Wallach režisérovi, že se zbraněmi nemá moc společného a ani neví, jak se chovat . Režisér doporučil improvizovat. Eli, když skládal Colt Navy z několika revolverů, rozhodl se poslouchat zvuk otáčení bubnu : to je vše, co ho napadlo. Leoně se repríza herce líbila a nechal ji v této podobě [8] .

Detaily Tukova obrazu se rodily postupně, ve společné práci. Obézní Leone měl na sobě kalhoty s podvazky a Wallach, když se na něj podíval, navrhl, aby postava měla kalhoty s podvazky, ale podle jeho názoru se nebude dívat na obvyklé pouzdro s páskem. Vyvstala otázka: kde tedy uchovávat zbraně? Zvažovala se možnost nechat revolver navázaný na provázku. Nakonec zbyl neobvyklý kompromis. Ve většině scén Tuko drží revolver na provázku přehozeném přes rameno a občas ho vytáhne z kapsy. Wallach svému hrdinovi navrhl způsob neustálého křtu, ačkoliv jako věřící vůbec nevypadá. Režisérovi se obecně Wallachovo ztvárnění role natolik líbilo, že jej z původního scénáře rozšířil [30] . Eli a Sergio se během natáčení velmi sblížili a poté zůstali dobrými přáteli [28] [69] .

Charakteristickým rysem natáčení, neobvyklým pro americké herce, bylo různorodé obsazení. Herci mluvili každý svou řečí a v jedné scéně si často navzájem nerozuměli. Sergio Leone na natáčení využil služeb tlumočníka. Žádný ze tří Američanů v hlavních rolích nemluvil italsky. Pouze Wallach mluvil francouzsky a mohl komunikovat s Leonem bez tlumočníka. Pro Američany bylo také velmi neobvyklé, že film byl po natáčení dabován a herci si mohli ve scéně říkat, co chtěli. Wallach vzpomínal, jak Al Mulloch, který hrál jednorukého zabijáka, který do něj vtrhl v koupelně, se nemohl naučit jeho repliky a nakonec jen napočítal do deseti, protože byl stejně dabován v postprodukci [30] [ 67] .

Američtí herci hodnotili postoj k práci svých italských kolegů jako velmi uvolněný. Bylo velmi obtížné soustředit se na práci, když byl soubor neustále v nepořádku, cizích lidech a nadměrném hluku [8] . Životopisec Chris Frailing ( en ) zmínil, že Ennio Morricone napsal slavnou hudbu před začátkem natáčení. Znělo při natáčení, aby hercům navodilo patřičnou atmosféru a náladu [28] . Většina očitých svědků a účastníků však tvrdí, že hudba na place nehrála. To potvrzují Vincenzone [24] , Wallach [28] a Donati [37] .

Střih a hlasové hraní

Úprava obrazu začala v létě, ještě v průběhu natáčení, a trvala až do Vánoc 1966. Tvůrci spěchali, aby dílo dokončili na prázdniny. Sergio Donati si vzpomněl, jak byl Leone nervózní. Na place se režisér choval osvobozeně, byl plný energie a invence. Když došlo na úpravy, jeho stav se změnil. Po další změně si Leone postěžoval: „Tento film nikdy nedokončím...“ Velmi se bál neúspěchu – byl to nejdražší film jeho kariéry. Leone vyžadoval od filmového štábu plnou koncentraci a tvrdě pracoval. Poslední týden před premiérou spali filmaři ve střižně. Sám Donati s nelibostí vzpomínal, jak vložil půl roku svého života na sestřih „Hodný, zlý, ošklivý“, ačkoli se jeho jméno nakonec ani nedostalo do titulků [44] [70] .

Závěrečný střih značně změnil děj. Více pozornosti bylo věnováno postavě Tuka. Těsně před koncem Leone odstranil dalších asi 20 minut: zejména milostnou scénu s Blondinem. Ve scéně na začátku, kde Sentenza mluví s postiženým (napůl vojákem), byla zaznamenána logická nesrovnalost: významově to neodpovídalo dalšímu dění. Musel jsem změnit jeho text a znovu zaznít [37] [44] . Vedení United Artists chtělo vidět obraz v délce maximálně 2 hodiny a režisér se ve finálním sestřihu řídil délkou asi tří hodin. Leone se snažil trvat na svém – předchozí obrázky trilogie nebyly oříznuté, ale musel přistoupit na kompromis. Doba trvání obrázku v italské rolovací verzi byla 175 minut [71] . Délka původního italského vydání z roku 1966 je rozporuplná. Některé zdroje uvádějí 177 minut [72] a 182 minut [73] . Americká verze The Good, the Bad and the Ugly byla zkrácena na 161 minut . V něm se výrazně omezily zdlouhavé scény bez řádků. Tucova cesta byla obzvlášť zkrácena, když řídil umírajícího Blondina pouští. Byly také vystřiženy některé scény týkající se osudu Sententsyho poté, co skončil v táboře Betterville [73] .

Na obrazovkách Itálie byl snímek uveden 23. prosince 1966 [24] . K vydání ve Spojených státech došlo o rok později, 29. prosince 1967. Zpoždění bylo způsobeno skutečností, že United Artists se v roce 1967 rozhodli vydat všechny filmy z trilogie v USA jeden po druhém. U předchozích snímků trilogie byla nutná i dodatečná úprava, dabing . Pro všechny byla objednána všeobecná reklamní kampaň [74] [75] .

Italské filmy té doby byly namluveny po natáčení, zatímco ve Spojených státech byly repliky herců obvykle nahrávány přímo během natáčení. Pro americkou kinematografii se dabování cizojazyčných filmů neprovádělo často (ale u spaghetti westernů se to praktikovalo) a proces probíhal s určitými problémy. Film byl dabován do angličtiny v New Yorku v říjnu až listopadu 1967. Na editaci textu, překlad a pokládání rtů dohlížel Mickey Knox ( en ), který žil řadu let v Itálii a dobře ovládal jazyk. Za šest týdnů musel Mickey znovu přeložit text z italštiny do angličtiny, protože původní překlad obsahoval četné chyby. Tehdy se v angličtině objevilo mnoho slavných frází v podobě, v jaké je nyní známe: „Na světě jsou dva druhy lidí, příteli ...“, „Toto není vtip - toto je lano“ , „střílejte – nemluvte“ [ 30] [39] [~5] .

Leone se většinou dabingu a přípravě verze v jiném jazyce příliš nevěnoval [30] [37] . Eli Wallach však uvádí, že se podílel na anglickém dabingu [76] . Pro americké herce byla tato práce novou zkušeností. Většina byla dokončena za pouhých sedm dní. Eastwood se nemohl připojit k dabingovému týmu. Byl zaneprázdněn jiným projektem a přijel dva týdny poté, co byla většina práce dokončena. Během procesu vyjadřování začal Eastwood mluvit své repliky z prvního návrhu scénáře. Odmítl použít upravený nový text. Viceprezident United Artists Chris Mankiewicz musel zasáhnout a doslova ho k tomu donutil [37] . Leone navíc odmítl zaplatit členům dabingového týmu a Knox si stěžoval, že on a herci byli prostě podvedeni a označil Sergia za nejpodlejšího člověka na světě. Poté se vztahy mezi Leonem a Eastwoodem konečně zhoršily a už nespolupracovali [39] .

Půjčovna

Obraz byl velmi úspěšný u pokladen na obou stranách oceánu. S celkovým rozpočtem 1,2 milionu $ (rozpočet produkce byl 972 000 $) vydělal v italské pokladně asi 5 milionů $ [19] . Nejednalo se o nejlepší figury mezi filmy trilogie, ale celkově vysoká úroveň byla zachována. Skvělé recenze filmových kritiků nezabránily tomu, aby se filmu dařilo dobře. Snímek se po prvních dílech trilogie, které vyšly v amerických kinech jako série s odstupem čtyř měsíců, dočkal úžasných ústních recenzí . V pokladně USA se ukázalo, že jde o obrovský úspěch pro zahraniční film, který vydělal přes 8 milionů $ [67] . Úspěch „dolarové trilogie“ přispěl k pronikání italských a evropských obrazů na americký trh. V roce 1968 celková pokladna italských filmů na americkém trhu přesáhla 50 milionů $ [77] .

Doslov

Úspěch filmové „dolarové trilogie“ přinesl filmovému štábu širokou slávu a uznání a stal se zlomovým bodem v jejich kariéře. United Artists podepsali s Albertem Grimaldim v roce 1968 multifilmovou smlouvu. Po dokončení práce na filmu Sergio Leone v rozhovoru přiznal, že s westerny skončil a nyní bude pokračovat [78] . Udělal plány natočit gangsterskou ságu , ale společnost Paramount Pictures trvala na tom, že příští film bude western [19] . V dalším díle si Leone splnil sen a přizval k natáčení Henryho Fondu a Charlese Bronsona. Nicméně, “Once Upon a Time in the Wild West” propadl u pokladny a přijal docela smíšené recenze [79] .

Clint Eastwood bral natáčení v Evropě jako nucený oddech od práce. Pak se více obával, jak a kdy se vrátí do Spojených států. Tehdy si ani nepředstavoval, že se jeho role ve filmu stane jednou z nejdůležitějších v jeho kariéře [26] . Obraz Bezejmenného pistolníka se nyní silně spojil s westernem. Na konci natáčení byl pozván, aby hrál ve filmu " McKenna's Gold ", ale Clint odmítl. Leone mu nabídl malou roli v dalším filmu „Once Upon a Time in the Wild West“, ale strany se nedohodly [80] . Další role herce se odehrála ve filmu „ Vytáhněte je nahoru “, rovněž westernu, který po trilogii spojil motivy klasického a spaghetti westernu [41] . United Artists využili již vytvořeného obrazu. Jedna z prvních Eastwoodových režisérských prací, High Plains Rider , byl westernem o nejmenovaném pistolníkovi-mstiteli. Vliv Leoneho obrazů byl tak zřejmý, že kritici dokonce obvinili Eastwooda z půjčování. S postavou „dolarové trilogie“ byla jednoznačně spojena i podoba Dirty Harryho , nekompromisního bojovníka proti zločinu se svéráznou morálkou , kterého Eastwood jako herec ztělesnil .

Eli Wallach také prodléval v Evropě, několik let hrál v několika westernech: Ace of Trumps , A Fine Way to Die a McKenna 's Gold . Pro Van Cleefa byla role nejvýznamnější v kariéře a po Leoneových filmech se dočkal vysokého postavení a mnoha nabídek. Van Cleef si zahrál roli padouchů v celé sérii spaghetti westernů: „The Big Gunfight “ ( en ), „ Smrt na koni “ a dalších [83] . V letech 1970-1980 hrál poměrně hodně, ale nikdy nedosáhl takové úrovně [28] . Vincenzone následně živil myšlenku pokračování The Good, the Bad, the Ugly, dokonce souhlasil s Van Cleefem, ale nezískal Leoneův souhlas [24] .

Hodnocení

Kritika

V 60. letech, kdy byli Antonioni , Fellini a Visconti v oblibě kritiků a porot filmových festivalů , zůstalo dílo Sergia Leoneho ve stínu [84] . Filmy „dolarové trilogie“ byly odborníky vnímány jako nízkorozpočtové a komerčně zaměřené filmy, které nevyčnívají z davu. Ve Spojených státech byl western natočený v Itálii vnímán jako zpackaná napodobenina a dokonce znesvěcení westernu [85] . Leone byl jediný, kdo dokázal uspět v žánru spaghetti westernu, který byl v nevýslovné „ghetto kategorii B “ [86] [87] [88] [89] .

Kritici předních amerických publikací 60. let považovali obraz za natažený, s nejasným spiknutím; dostala ji i za přílišnou krutost [90] [91] . Rok 1968 je nadčasovým obdobím americké filmové kritiky. Obchodní patriarcha Bosley Crowser byl poté suspendován z New York Times [92] . Dočasně ho nahradila Renata Adler ( en ), o níž se má za to, že poněkud poškodila pověst filmových kritiků v přední americké publikaci. Ve zdrcující recenzi označila Leoneho film za „nejdražší, nejzbožnější a nejodpudivější film v historii svého zvláštního žánru“ a „sadistický supermarket“ [48] . Brian Garfield ( en ) popsal děj filmu jako natahovaný a absurdní [90] . Časopis Variety poznamenal, že herci jsou přehnaní a komické epizody dodávají snímku zcela nepatřičnou sentimentalitu [93] . Časopis Time shrnul negativní hodnocení filmu:

Dobrý - odkazuje na práci kameramana - profesionální kombinace barev a kompozice, pozornost na tvar a texturu objektů, čehož lze dosáhnout natáčením na místě, nikoli ve studiu. Bad je příhodné slovo pro dřevěné herectví a Leoneho zálibu v pomačkaných hodnotách a natažených komiksových pravděpodobností. Zlo – Neukojitelná chuť po bití, vykuchání a mrzačení v kombinaci s detailními záběry roztříštěných tváří a smrtelnými zvukovými efekty.

Původní text  (anglicky)[ zobrazitskrýt] To dobré spočívá v Leoneově práci s kamerou – odborně kombinuje barvy a kompozici s důrazem na detaily tvaru a textury, které jsou k dispozici při natáčení na místě, nikoli na studiových scénách. Špatné je slovo pro dřevěné herectví a Leoneho závislost na stísněných hodnotách a natažených pravděpodobností komiksu. A ošklivá je jeho neukojitelná chuť po bití, vykuchání a mrzačení, doplněná detailními záběry rozmačkaných tváří a smrtelně chřestivých zvukových efektů. — Recenze časopisu Time (1968) [94]

Jednou z mála lidí, kteří dali filmu hned po uvedení kladné hodnocení, byla Pauline Cale ( The New Yorker ), známá fanynka evropské kinematografie [92] . Mezitím ve Starém světě filmoví kritici brali obraz rozporuplně. V Itálii byly recenze docela v pohodě [95] . Názor Alberta Moravia zněl: „Pokud je americký western mýtus, tak zde je mýtus z mýtu“ [96] . Ve Francii byl snímek přijat příznivě [97] . Přestože obrázek nebyl vydán do SSSR, v sovětských publikacích byl obrázek zaznamenán a kritizován jako příklad základního buržoazního umění. Říkalo se tomu ponurý, falešně smysluplný, nasycený krutostí [98] [99] .

Od poloviny 80. let, po úspěchu filmu Once Upon a Time in America, dochází k jakési rehabilitaci režiséra [89] . Kritici se začali postupně vzdalovat stereotypům. Hodný, zlý, ošklivý byl oslavován jako klasika, která měla významný dopad na estetiku světové kinematografie [28] . V roce 2003 byla zveřejněna řada nových recenzí, které se shodovaly s vydáním obnovené verze. V nich kritici nejvíce ohodnotili vizuální řešení a zručnost režiséra [100] . Elvis Mitchell (New York Times) postavil Leone na roveň Bertoluccimu a Antonionimu , když si všiml intuitivního daru tvůrce kazety [100] . Ve své druhé recenzi (2003) si Roger Ebert stěžoval, že poprvé (1968) neviděl všechny přednosti snímku, protože byl tehdy nepříliš zkušeným kritikem [34] [87] . Ebert dal nejvyšší hodnocení a zařadil snímek mezi nejlepší díla v historii kinematografie [101] . Michael Wilmington ( Chicago Tribune ) označil obraz za nepopiratelné mistrovské dílo . Snímek byl opakovaně zařazen do žebříčků nejlepších westernů a nejlepších filmů [102] . Magazín Empire jej zařadil na 25. místo nejlepšího filmu všech dob [103] . Podle ankety IMDb je film na 9. místě žebříčku Top 250 a v první pětici nejlepších westernů [104] .

Jedním z hlavních bodů obžaloby byla i po rehabilitaci krutost a cynismus postav [93] [105] . Michael Wilmington se vyjádřil k faktu, že nemilosrdní hrdinové jsou vrženi z jednoho extrému do druhého, což vás nutí odvrátit se od obrazovky [86] . Chris Frailing si všiml režisérova rezervovaného, ​​téměř demonstrativního zobrazení krutosti. Lze přirovnat k jinému spaghetti westernu, „ Django “. V roce 1966 byl také propuštěn film podobný duchu a zápletce jako Sergio Corbucci . Zobrazuje však násilí samo o sobě, čímž se přibližuje hororovému filmu , zatímco v Leoneho malbě jde spíše o stylový prvek a mnohem důležitější je napětí a napětí [106] [107] .

Leone odpověděl na obvinění, že jeho dílo není animovaný film od Disneyho a že není jasné, proč by se kamera po nevyřčeném kódu měla hanebně odvrátit a nezobrazovat kulku vstupující do těla. „Západ dobyli lidé, kteří si s tím nelámali hlavu,“ řekl a zdůraznil, že jako režisér chtěl ukázat jejich sílu a jednoduchost a role násilí je ve filmu značně přehnaná [89] . Leone měl negativní vztah k obrázkům jako " A Clockwork Orange ", kde si tvůrci užívají krutosti. Smrt je v Leoneho díle součástí života a kulturního prostředí [27] . Debata o dominanci krutosti ve spaghetti westernech je podobná oponování učení Kierkegaarda a Nietzscheho . Spaghetti westerny staví estetickou úroveň vnímání nad etickou a náboženskou [108] . Když se vrátíme k Monsieur Verdue, můžeme říci, že krutost postav je také relativní. Během nesmyslné (jak to popsal Strelok) bitvy na mostě zemře mnohem více lidí, než zemřelo rukou hrdinů obrázku [93] [105] [99] .

Režisérův rozpoznatelný styl si zaslouží velkou pochvalu. Zvláště si ho všiml Roger Ebert: „ Leone se vůbec nestará o to, co je praktické nebo pravděpodobné, a staví svůj skvělý film na odpadcích západních filmových klišé, přičemž používá styl, aby povýšil dreck na umění [34 ] . Bernardo Bertolucci byl však k hodnocení režisérova daru Leone značně skeptický. Zdůrazňoval, že Sergio nepatřil k filmovým intelektuálům, považoval ho za povrchního a vychovaného. Vincenzone [109] byl také skeptický k Leoneovu daru .

Dollar Trilogy byla kritizována za destruktivní pohled filmů na Západ („to dokázal jen Ital...“) a Leoneho odtržení od krutosti. Ústřední motivy trilogie však ukazují, že Leone prostřednictvím katolické ikonografie, prostřednictvím kombinace hudby a obrazu na obrazovce, prostřednictvím své manichejské morální ambivalence a díky své víře v určité pozitivní síly ve společnosti, prostřednictvím sledu vrcholů, rozvíjí nový etická konstrukce s jasně členěnou strukturou. Bezejmenný pistolník je všeobecně mylně interpretován jako nelidský existencialista žijící v morálním vakuu.

Původní text  (anglicky)[ zobrazitskrýt] Trilogie Dollars byla také kritizována za destruktivní pohled na Západ, který filmy zjevně reprezentují („to dokázal jen Ital…“), a za odtažitost, s jakou Leone zachází s brutalitou. Přesto některé ústřední motivy v trilogii naznačují, že Leone nahradil svou katolicizovanou ikonografií, postavením hudby a obrazu vedle sebe, manicheistickou morální ambivalencí a vírou v určité pozitivní síly ve společnosti nový etický referenční rámec, ve kterém jeho postupné vyvrcholení mají jasně členěnou strukturu. The Man With No Name byl soustavně dezinterpretován jako brutální existencialista žijící v morálním vakuu. — Chris Frailing [110]

Herectví

Již ve fázi castingu Leone poznamenal, že pro roli Streloka potřeboval „masku“ více než herce [27] . Eastwood nepotřeboval demonstrovat všechny své schopnosti v průměrné, charakteristické roli blond Eastwooda. Jeho výkon však lze hodnotit jako uvolněnější a odpovídající dobrodružnému a komediálnímu duchu obrazu [111] . Sám Leone byl k hereckému ztvárnění své postavy dost skeptický. Když se podíval na Eastwooda, neviděl Bezejmenného pistolníka, ale pouze postavu herce [38] . Leoně je dokonce připisován ironický výrok, že Clint měl dva výrazy obličeje: s kloboukem a bez klobouku [27] [37] . Richard Schickel, chválící ​​interakci režiséra s herci, přirovnal Leona k Davidu Leanovi . Popsal Eastwoodův příspěvek k úspěchu filmu jako součást západní krajiny vytvořené ve filmu [ 111]

Clintovy obavy, že Eli ukradne většinu pozornosti publika, se ukázaly jako oprávněné [111] [94] . Kritici vyzdvihli Eliho Wallacha, který z velké části zajistil úspěch snímku [93] . Wallach, odkazující na nejlepší příklady americké komediální kinematografie, ve stylu Chica Marxe , originálně odhaluje postavu Tuca [112] [113] . Obraz mexického gangstera se ukázal být skutečně multidimenzionální: má melodramatické a dokonce náboženské složky [59] . Nakonec, jak usoudil Frailing, byl film pro Wallacha skutečným přínosem, Eastwood zůstal jako hostující hvězda . Wallach se obával, že on, herec s vynikající jevištní školou, který vyučoval metodu na divadelních školách, si po "Sedmi velkolepých" pevně vysloužil roli záporáka. „Dobrý, zlý, ošklivý“ situaci nezměnilo, ale Wallach na tento zážitek rád vzpomínal [115] [34] .

Van Cleefův výkon byl kriticky hodnocen [86] [116] . Zdlouhavá 10minutová úvodní scéna filmu ukazuje, jak se herec shoduje s režisérovým stylem – hrát s minimem replik a nechat diváky v napětí. Van Cleef téměř nezměnil image plukovníka Mortimera oproti předchozímu filmu: přísný černý oblek, dýmka , lakonicismus – ale změnil polaritu postavy [117] . Po uvedení snímku na plátna vstoupil herec do jakési síně slávy pro nejlepší filmové padouchy [118] . Tato role mu zůstala dlouho. Sám Lee Van Cleef se vůbec nepovažoval za herce vhodného pro negativní role. Řekl o sobě, že nikdy v životě neuhodil člověka ani zvíře. Ve filmu, když měl ve scéně udeřit dívku, to za herce udělal náhradník [119] .

Zdroje inspirace

Životopisec Chris Frailing byl k Leoneovým znalostem filmové historie a šíři jeho obzorů spíše skeptický. Originální duch, úžasný humor scénáře je z velké části zásluha Luciana Vincenzonea, ačkoli s odkazem na vliv doby a autentičnost řekl: „Napsal jsem to [scénář] za pouhých 11 dní, neměl jsem čas na to." Tvůrce inspirovalo mnoho zdrojů a okolností. Především jsou to Leoneho dětství a mladistvé vzpomínky na fašistickou Itálii , italské pohádky , Commedia del arte , tradiční loutkové štěně Siciliani [105] . Trio hrdinů se také zformovalo pod jasným vlivem tradičních masek comedia del arte a loutkových představení. Tucova postava si hodně vypůjčila od Nofriua , mazaného a nepředvídatelného štěněte sicilského šaška, kterému není cizí sentimentalita [120] . V pojetí filmu jsou dialogy ovlivněny Vincenzoneho oblíbenou knihou " Cesta do konce noci ". Její postava a vypravěč Ferdinand Bardamu, stejně jako postavy ve filmu, prochází bitvami první světové války . Lehký výsměch veřejné morálce, humor absurdity – vše je v této knize [121] [122] .

Velký vliv na vizuální řešení měla práce fotografů 19. století Matthewa Bradyho a Alexandra Gardnera , jejichž fotografie byly později použity při přípravě bitevních scén a kulis pro film [51] [43] . Podoba postav na obrázku je výsledkem pečlivé přípravy materiálu. Režisér tak například na tehdejších fotografiích špehoval dlouhé prachovky (takové oblečení dříve u hrdinů westernů nebylo k vidění) [55] . Leone miloval malbu, rozuměl klasické i moderní. Vytvářel lidské obrazy, groteskní tváře, nápady čerpal ze španělských klasiků El Greco , Velasquez , Goya . Obdivoval energii vycházející z Goyových obrazů a všiml si, že samy se osvětlují zevnitř a že tak je nejlepší postavit a nasvítit rám (např. „ Machův akt “) [123] [124] . Od 50. let 20. století začal Leone sbírat avantgardy a rané surrealisty: Max Ernst , Rene Magritte , Giorgio De Chirico . Právě De Chiricovy obrazy ukázal režisér svému kameramanovi Toninovi Del Collimu a snažil se navodit tu správnou náladu. Leone měl velmi rád a oceňoval francouzské impresionisty [125] .

Styl většiny režisérů Spaghetti Western byl formován klasickými westerny 30. a 50. let , zejména prací Johna Forda , Budda Boettikera a Anthonyho Manna . Leoneho oblíbený western byl The Man Who Shot Liberty Valance od Johna Forda . Takže v "The Good, the Bad, the Evil" můžete vidět scénu velmi oblíbenou pro mnoho westernů a přímou citaci z Fordova filmu " My Dear Clementine " (scéna, kde Tuco a Blondin, pohybující se městem, zasahují na gang Sentenza) [126] . Podobná scéna je v Sedmi statečných od Johna Sturgese . Leone se opakovaně zmínil o roli Chaplinova filmu „ Monsieur Verdoux “, který vypráví příběh Modrovouse , který se nakonec, když je na lavici obžalovaných, s pomluvou přizná, že skutečnými zločinci nejsou sérioví vrazi, ale ti, kdo organizují světové války s miliony obětí , — mají být souzeny [73] . Námět občanské války a železniční scény byly inspirovány komedií Bustera Keatona Generál , konkrétně slavnou a nejdražší scénou v historii němého filmu o jízdě lokomotivy přes hořící most a pádu vlaku do řeky .

Děj o fiktivním koncentračním táboře Betterville byl založen na tragickém příběhu o masové smrti severních vojáků v táboře Andersonville během občanské války [8] . V padesátých letech se Stanley Kramer chystal natočit epický román " Andersonville " ( en ) od Mackinlaye Kantera , ale plány nebyly předurčeny k uskutečnění. John Ford ve filmech „ Čajenský podzim “ a „ Kaválíci “, obcházel ostré rohy, hovořil o táborech jazykem alegorie . Téma zajateckých táborů bylo, když ne tabu, tak alespoň ne nejoblíbenějším mezi hollywoodskými režiséry. Leone byl jedním z prvních, kdo popsal tragédii přímo a bez vynechání a ukázal celou tragédii skutečných událostí [23] .

Vlastnosti stylu a děje

Velmi rozporuplní odborníci vnímali děj obrázku. Někteří to označili za příliš složité [86] , jiní za jednoduché až primitivnost [87] , další za bezvýznamné až absurdní [90] . Děj snímku (stejně jako zbytek filmů trilogie) je v podstatě založen na cestě [128] . Tento motiv je vypůjčen z „Monsieur Verdoux“, kde se hrdina také přesouvá od jedné ze svých obětí ke druhé, vlakem [129] . Vývoj dějin je velmi pomalý a lakonický. První poznámky postav slyší divák až v 10. minutě filmu a o čem je děj, pochopíte až na konci první hodiny: o zlatu pohřbeném na hřbitově pak poprvé slyší jen Tuko a Blondin. čas [8] .

Zápletka zápletky a vlastnosti postav jsou pro diváka klamné. Na první pohled zapadají do klišé a známých postav amerických westernů. Akce se odehrává, jak se často stává, na pozadí občanské války. Hlavními hrdiny jsou střelci, kteří ovládají své řemeslo. Děj má dobrodružný začátek spojený s hledáním pokladu a hrdinové musí prokázat hrdinství. V polovině obrazu však orientační body mizí a děj se ukazuje být obrácený naruby ve vztahu k westernu „podle Johna Forda“ [130] . Obvyklá volba pro takové obrázky pro hrdiny, se kterými jsou s jižany nebo se seveřany, zde nedává smysl. V symbolické scéně setkání s hlídkou se hrdinové z dálky diví, s kým vojskem se setkali. Vítají je jménem generál Lee a proklínají Granta , ale ukáže se, že modrá uniforma seveřanů byla ukryta pod šedým prachem [131] . Scéna byla inspirována povídkou „One of the Lost“ od Ambrose Bierce . Taková manipulace a cynický postoj ke známým hodnotám je charakteristickou náladou celého filmu [132] . Bitevní scéna u mostu Langstone je příkladem absurdního zvratu a protiválečného poselství filmu. Hrdinové vyhodí do vzduchu most, přes který mohou přejít na druhou stranu řeky. Divák však může vidět, jak Blondin a Tuco snadno přebrodí řeku, když nastraží výbušniny. Most se tak ukazuje jako konvence a symbol nesmyslnosti války [133] .

Obraz samotný, jeho vesmír a hrdinové, i když vznikli na pozadí událostí skutečné historie, se vyvíjejí podle zákonů pohádky nebo podobenství. Místo a čas děje nejsou striktně vázány na skutečný příběh. Americký Divoký západ je vybrán jako abstraktní místo pro střet dobra a zla [134] . Střelec, v jehož rukou je provaz šibenice a života, je narážkou na obraz archanděla Gabriela [135] . Většina herců nemá jména, ale pouze přezdívky. Hrdinové mají nadpřirozené schopnosti, mají ve zvyku objevit se z ničeho nic (například se objeví Blond a Sentenza na hřbitově) nebo uniknout tím nejfantastičtějším způsobem. Jak už to v pohádce bývá, náhod je mnoho. Právě ve chvíli, kdy se Tuco chystá zabít Blondina, hrdinové narazí na umírajícího Billa Carsona, který zázračně zachraňuje život Bezejmenného pistolníka visícího na vlásku. Poté skončí v samotném táboře, kde Sententsa slouží jako dozorce. Povinným motivem pohádky jsou pro hrdiny procesy a mučení, kterými musí projít. „200 tisíc je hodně peněz, je třeba je ještě vydělat,“ říká Blondin [136] [137] . Jádrem všech činů hrdinů je vtip, podvod a dvojitý podvod. Film začíná lstí: už v prologu Sententsa zabije muže, který s ním sdílel jídlo. V anglicky psané literatuře hodnotící film se často hraje hra s anglickým slovem cross . První význam „ být pokřtěn “ je Tucův neustálý zvyk zastínit se znamením. Jiný význam slova (zejména dvojitý kříž ) je „klam“, „podvod“. Jedna z frází této postavy: „Kdokoli, kdo se snaží oklamat a nechá mě naživu, zná Tuca velmi špatně“ ( Kdokoli mě překřižuje a nechá mě naživu, nic o Tucovi nerozumí ). Nejcyničtější výsměch si tvůrci vyhrazují na finále. Tuco odtrhne oči od kýženého zlata a uvidí nad sebou šibenici a smyčku. "Toto není vtip," říká mu Blondin a Tuco stojí na vratkém kříži, výmluvném symbolu dvojí struktury filmu . Rozdělení na kladné a záporné postavy, obvyklé pro pohádku, zde má podobu opakovaného refrénového vtipu „Lidé se dělí do dvou tříd“ [133] . Ve většině filmů se divák může ptát, „co kdyby se postavy chovaly jinak“, jak by se tenkrát děj vyvíjel a jak mohl skončit. V Leoneho filmech tato otázka nevzniká, okolnosti hýbou postavami, což je obvyklé pro děj mýtu či podobenství [136] .

Šťastný konec je charakteristický i pro pohádky a západní klasiku. Slavný záběr kovboje odjíždějícího do západu slunce se blíží Leoneovu konci, přičemž kamera se natáčí a sleduje jezdcův ústup. Divák se však nevcítí do postavy beze jména, existující mimo čas a prostor. Není jasné, proč potřebuje zlato a proč to všechno přežil. Divák zůstává „nad vřavou“ a bez sympatií sleduje rozuzlení [134] [139] .

Obrázky hlavních postav

Od dob Edwina Portera ( Velká vlaková loupež ) je western spojován s mýtem o pohraničí a kovbojských střílečkách bez mizení . Po zhlédnutí významné části obrazu si divák postupně uvědomuje, že v něm není obvyklý kladný hrdina [141] . Přezdívky hrdinů a jejich zařazení do mravních kategorií „dobrý“ a „špatný“ jsou podmíněné. Ve scéně, kdy je „Good“ zaskočen, cynicky hodí na svého obchodního partnera: „Promiň, Shorty...“ Vlastně všechny hlavní postavy lze označit za antihrdiny . Jejich chamtivost a krutost jsou však zažehnány válkou, která je sama o sobě mnohem větším výsměchem morálce. To, co dává klasickému westernu ducha romantiky – hrdinství a masová smrt, zde vypadá jako zvláštní a nelogické pozadí, vnější faktor pro vývoj událostí. Válka zachrání hlavní postavy (epizoda, ve které nečekaný výbuch v domě zachrání Gunslingerovi život), i když vezme životy vedlejším postavám [142] . Ve výsledku tak surrealistická cesta a dobrodružství hrdinů vypadají ještě groteskněji [131] . Postavy operují v jakémsi abstraktním prostoru, jakémsi mravním vakuu. Nemají žádné blízké příbuzné (pouze ve vystřižené scéně v americké pokladně je setkání Tuka a jeho bratrů). Nejsou tu žádní přátelé – spojují se jen proto, aby dosáhli obchodního cíle. Někdy hrdinové projevují, když ne ušlechtilost, tak určitý mravní kodex. Sentenza demonstruje obchodní etiku a uvádí, že vždy něco udělá, pokud dostane zaplaceno [52] . „Špatný“ Sententsa zabije v příběhu tři lidi a „hodný“ střelec jedenáct (v plné verzi). Hranice mezi „dobrým“ a „špatným“ ve filmu je extrémně vratká [99] . Závěr filmu se opět vrací ke klasickému západnímu vzorci a známým hodnotám, v nichž hrdina projevuje mravní noblesu. Blonďák dává svůj plášť umírajícímu vojákovi. Pak zachrání život a část Tucových peněz, ačkoliv si mohl vzít všechno [143] [130] .

Leone, popisující Ennia Morriconeho ze svých postav, řekl, že v podstatě „dobrý“, „špatný“ a „zlý“ jsou stránkami jedné postavy [144] . Každá z hlavních postav má ve filmu svou úvodní a závěrečnou scénu, odhalující její charakter a motivaci v rámci celkového děje. Každý má svůj hudební nástroj. Jména postav jsou součástí konvence na obrázku. Anonymní hrdina je parodií na postavy z romantických románů z Divokého západu jako Kožená punčocha nebo The Virginian ( en ) z děl Owena Wistera . Tito hrdinové se skrývali za tajemnými přezdívkami, aby bojovali za spravedlnost. Anonymita Leoneho postavy jen zdůrazňuje ironii filmařů, kteří jej posunuli za hranice konvenční morálky a vytvořili hrdinu jednajícího mimo čas a historii [145] [143] . Stylizace hlavního hudebního motivu filmu jako vytí kojota je náznakem, že každá z postav se může stát takovým osamělým kojotem, sledujícím pouze osobní prospěch [8] .

Vizuální řešení a symbolika

Kritici vždy oceňovali Leoneho rukopis. Bylo pro něj typické psát příběh více vizuálně než slovy. Jestliže v „Pěst dolarů“ byla lakonická povaha postav způsobena rozpočtovými omezeními, pak v „Dobrý, zlý, zlý“ je to již autorův způsob. Jeho speciální dovedností je kombinace zblízka a velkých prostorů [100] . Obraz se otevírá od prvních sekund ostrým přechodem. Nejprve se objeví nekonečná poušť a pak celý rám zabere ošklivý, potrhaný obličej bandity. Použitím velmi blízkých záběrů – očí, mimiky – a následného rychlého přepnutí na dálku lze dosáhnout jedinečného dramatického efektu [146] . Nedostatek slov je v souladu s vizuálním řešením obrazu, které je obecně charakteristické pro estetiku westernu - použít minimální barevnou rozmanitost. Hlavními používanými barvami jsou hnědá, černá a bílá [147] . Velkolepou technikou je neustále se pohybující kamera, téměř nepřetržitě sledující hrdinu [67] . Dalším trikem operátora k vytvoření nálady je ukázat v rámu přesně tolik, kolik hrdina vidí [34] . Obraz je cítit sledováním očí postav, kterým je věnována spousta času na obrazovce. Zde jsou proměnlivé oči Tuka a pohled Blondinova „anděla strážného“ a chladný pohled Sententsy [148] .

Mnohé z těchto technik byly vypůjčeny z průkopnických obrazů 60. let 20. století od Richarda Lestera a Miklóse Jancsa [149] . Režisérovu pozornost k vizuální stránce obrazu občas nesdílel operátor Tonino Del Colli v domnění, že Leone vše komplikuje. Když pro závěrečnou scénu souboje musely být zachyceny pouze detailní záběry tváří postav, natáčení trvalo celý den. Eli Wallach připomněl, že režisér chtěl dokončit závěrečnou scénu na hřbitově pomocí vysokooblohové kamery, ale nemohl si dovolit vrtulník. Musel jsem se omezit na natáčení z jeřábu [124] .

Předpokládám, že na papíře by tento příběh vypadal směšně, ale na plátně je fascinující... Existuje zvláštní rozpor, nesoulad mezi vnímáním událostí očima očitého svědka (iluze úplné reality) a skutečnou nepravděpodobností toho, co se děje. Když režisér takový rozpor umně využije, efekt je okouzlující. To je v italských westernech základ humoru.

Původní text  (anglicky)[ zobrazitskrýt] Příběhy, které bych považoval za směšné, kdyby byly napsány, mě mohou na obrazovce okouzlit... Mezi bezprostředním důkazem něčích očí (nezničitelná iluze reality) a nepravděpodobností je zvláštní posun, rozdíl fáze. fakta. Pokud režisér tento posun využije inteligentně, dokáže z něj vytvořit ty nejúžasnější efekty. To je základ humoru italských westernů. Ale musí se to používat inteligentně. — Simone de Beauvoir [150]

V průběhu trilogie se Leone neustále uchyloval k symbolům, které odhalovaly režisérův záměr. Ikonografie má na tomto obrázku své vlastní charakteristiky. Tradiční italská hodnota, rodina je epizodou Tucova setkání s jeho bratry. Obraz posvátných symbolů se objevuje ve scéně s klášterem, kde se léčil Strelok, a se zničeným kostelem, blíže ke konci. Opakující se symbol kříže, který z jakéhokoli důvodu zbožně pokřtil Tuko, i poněkud ironický apel na křesťanskou rétoriku – to vše je na obrázku přítomno. Nakonec se ve finálním souboji objevuje samotný obraz smrti v podobě nekonečného hřbitova a kostry v hrobě, kde všechny symboly nacházejí své rozuzlení [149] [151] [152] . Po absolvování všech testů a jakési závěrečné očisty spojené s výbuchem můstku a smrtí kapitána se trio hrdinů sbíhá do středu hřbitova, jako by se chystalo provést rituál. Uprostřed magického kruhu zanechává Strelok kámen s drahocenným jménem. Zde se opět hraje na prvek anonymity - na kameni není žádné jméno ( Neznámé ) [153] . Zvlášť výrazný je zde obraz smrti – leitmotiv celé „dolarové trilogie“. Kolem ringu jako v amfiteátru sledují hroby jako mrtví diváci tragikomické rozuzlení obrazu - poslední souboj hrdinů [149] [154] .

Historický kontext a autenticita

Občanská válka byla historickým pozadím mnoha klasických westernů. Zřídka však věnovali pozornost autenticitě, kontextu doby [58] . Obvyklým konfliktem byl střet mezi šlechtickými měšťany – seveřany a lidmi z venkova – jižany. Oblíbeným tématem je rozšíření hranice a šarvátky na jejím okraji [155] . Zřídka se natáčely události související s porážkami Yankees ve válce. Vincenzone a Leone se nesnažili ukázat skutečné vojenské tažení občanské války, i když zmínka o historických událostech a osobách, které se odehrály, umožňuje film datovat do roku 1862 [~ 6] . Kampaň za Nové Mexiko se datuje do této doby ( en ), kdy jednotky Konfederace pod velením generála Sibleyho napadly Nové Mexiko z Texasu. Ve skutečnosti tato kampaň skončila vítězstvím seveřanů, ale za cenu mnoha obětí. Obraz ukazuje následky bitvy, která nejblíže souvisí s bitvou u Gloretu ( en ) koncem března 1862, ve které Konfederace získaly taktické vítězství. Podle filmového kritika Hughese, události filmu začínají v zimě roku 1861 a končí v létě roku 1862. Nakonec trojice hrdinů překračující Rio Grande opouští Nové Mexiko. Sadhill Cemetery se nachází v Texasu [43] [156] .

Navzdory vzdálenému propojení se skutečnou americkou historií si filmaři dali s věrným zobrazením detailů velkou námahu. Tvůrci pracovali s archivními materiály, fotografiemi, objednávali rekvizity z muzeí. Pozornost byla věnována i typům vojsk protivníků, zvýrazněných barvou manžet a límců uniforem vojáků a důstojníků [157] . Pozoruhodná epizoda s přijíždějícím vlakem s nepřátelským špiónem přivázaným k jeho metaři je dalším potvrzením pozornosti k detailu, která vytváří atmosféru věrohodnosti [61] . Leone, který byl vychován v tradicích neorealismu , se zajímal o dokumentární maličkosti, ale válka byla spíše pozadím pro rozvinutí hlavního motivu obrazu. Režisér se zaměřil na krutost a nesmyslnost nepřátelství. Barevné a detailní vyobrazení konfederačního koncentračního tábora Betterville a bitvy o Langstoneův most tento přístup odhalují. Nesmyslný střet tisíců vojáků znázorněný na obrázku tomu dodává hlubokou protiválečnou náladu [51] .

Nebylo možné zachovat plnou historickou přesnost a obrázek obsahuje četné anachronismy a chyby spojené s používáním střelných zbraní. Hlavní model revolveru, který používala většina hrdinů, včetně Gunners, Colt 1851 Navy , přestavěný na náboj se středovým zápalem  , se rozšířil až po občanské válce [158] [159] . Sentenza v některých scénách používal revolver Remington , který také vstoupil do služby s americkou armádou později v roce 1862 [43] [61] . Střelec pro záchranný podvod používá pušku Henry ( en ) [43] . Když se Strelok chystal zachránit Shortyho před šibenicí, je patrné, že na jeho pušce byl instalován optický zaměřovač , který v té době neexistoval. V obchodě se zbraněmi Tuco sestavuje perfektní zbraň z dílů několika revolverů Colt, ale v té době ještě nebyl znám princip zaměnitelnosti dílů [158] . Gatlingovo dělo , které je k vidění na scéně bitvy o most Langstone, se ve skutečnosti objevilo ve výzbroji severní armády až v roce 1866 [61] [131] . Poněkud směšně vypadá scéna „tajné“ přípravy výbuchu mostu před zraky tisíců vojáků. V tu chvíli neexistovaly ani tyče dynamitu, kterými hrdinové vyhodili do vzduchu most [160] . Na obrázku se objevuje železnice, i když ani ta není historicky zcela spolehlivá. První železnice překročila Nové Mexiko v roce 1878 [161] .

Uznání a důležitost

Příčiny tvůrčího a valivého úspěchu Hodného, ​​zlého, ošklivého lze hledat ve zvláštnostech autorova rozhodnutí a době vydání. Přestože byl snímek v žánrovém smyslu druhořadý, podařilo se jí vytvořit zcela nový paradoxní pohled na western - nejdůležitější americký filmový žánr. Obraz, který se vrátil do Spojených států, navíc ovlivnil oživení západního žánru v jeho domovině a vedl ke vzniku neo-westernu 70.–90. Paradoxně to ale moderní publikum už vnímá jako standard westernového žánru [88] [104] . Vietnamská válka , kubánská raketová krize a další historická katastrofa vytvořily atmosféru, ve které diváci hledali a osvojovali si nová řešení a nový filmový jazyk. Leoneho dílo zaujalo své oprávněné místo mezi průkopnickými díly 60. let spolu s obrazy Kurosawy , Godarda , Felliniho a dalších mistrů [162] .

Obraz završil „dolarovou trilogii“ a zformoval fenomén spaghetti westernu, který výrazně ovlivnil světovou kinematografii. Atributy žánru – lakonicismus, krutost, antihrdinský hrdina, černý humor a realismus v mizanscénách – byly replikovány a široce využívány [163] . Četní napodobitelé se pokoušeli kopírovat osobitý styl malby i jednotlivé výjevy [107] . V roce 1967 tak Luigi Vanzi ( it ) natočil trilogii „Za dolar v zubech“, která se stala filmovou poctou Leoneho westernu [164] . Některé scény z filmu byly citovány (například v Big Jake ( en ) s Johnem Waynem , scéna Tuka, jak se koupe) [165] .

Celkem bylo v letech 1963 až 1973 natočeno asi 400 filmů Spaghetti Western [12] . Oslovili ho největší mistři éry neorealismu: Pietro Germi , Giuseppe De Santis , Damiano Damiani , Carlo Lidzani a další [12] . Obzvláště populární byla série Django s asi 20 vyrobenými filmy [107] . Série Trinity , parodie na Leoneho dílo, odpovídala kasovnímu výkonu „dolarové trilogie“. Žádný z dalších italských westernů se však ani vzdáleně nepřiblížil celkovému komerčnímu a tvůrčímu úspěchu „dolarové trilogie“ [166] . Po úspěchu Leoneho filmů se začalo objevovat více italských velkorozpočtových filmů a zahraniční filmové hvězdy je ochotněji zvaly. V roce 1967, v důsledku popularity Leoneových obrazů, se počet westernů natočených ve Spojených státech opět zvýšil na 37 ročně [167] [165] .

Jeden z důvodů negativního hodnocení snímku kritiky - omluva za krutost hrdinů - podle odborníků vytvořil určitou módu. Od konce 60. let se násilí a krev staly typickým atributem hollywoodské kinematografie. Spolu s "The Good, the Bad, the Ugly" se na obrazovkách objevila i přelomová díla " Bonnie a Clyde " a "The Dirty Dozen " [168] [169] [28] . Obraz měl velký vliv na takové mistry žánru jako Martin Scorsese , John Milius , John Carpenter , Brian De Palma , jejichž kariéra se začala rozvíjet koncem 60. let [28] . Sam Peckinpah rozvinul a obohatil Leoneho neozápadní estetiku v Divoké partě [10 ] . Quentin Tarantino označil film Hodný, zlý a ošklivý za svůj oblíbený film a citáty z něj lze nalézt v mnoha režisérových filmech . Trojitý souboj o ukrytý poklad ve stylu „Hodný, zlý, ošklivý“ najdete v „ Reservoir Dogs “ a „ Pulp Fiction “ a v jeho dalších filmech [28] . Leoneho obrazové chování ovlivnilo i samotného Eastwooda jako režiséra, a to zejména ve filmu „ Josie Wales – Outlaw Man “ [38] .

Stephen King zmínil, že nápad na sérii Temná věž a image Rolanda Deschaina ho napadl během dalšího sledování Leoneho filmu. Cesta Archera Rolanda je narážkou na mučení Tuca, který vezl umírajícího Blondina přes poušť [170] [171] . Videohra Red Dead Redemption byla silně ovlivněna westernem. Jeho hlavní postava, John Marston, je dalším imitátorem charakteru Clinta Eastwooda . V sérii klonových válek , charakter Cad Bane, lovec odměn , je založený na Sentenza . Jednou z nejznámějších současných parodií je film The Good, the Bad, the Freaky z roku 2008 režiséra Kim Ji Un . V rámci oblíbeného komiksu Franco-Belgian Blueberry ( en ) vyšla série Confederate Gold (1996), inspirovaná italskými westerny [175] . Tvůrci série Breaking Bad se inspirovali nápady Dobrý, zlý, zlý. Vizuální řešení, scény v poušti, pokusy o spojení rodinných hodnot a neoprávněně získaných peněz, černý humor jsou rozpoznatelné rysy Leoneho stylu [176] .

Leoneho dílo bylo v sovětské éře kritizováno jako nekvalitní umění, omluva za násilí na obrazovce [99] [177] . Leoneho obrázek nešel do pokladny, ale byl promítán na uzavřených zasedáních. Navzdory všem předpokladům film pronikl i za železnou oponu . Vliv Dobrý, zlý, ošklivý lze nalézt ve východních filmech východního bloku . Takže „ Přítel mezi cizími, cizí mezi svými “, „ Bílé slunce pouště “ obsahují přímé odkazy a citace z něj [178] [179] [180] [181] .

Výraz The Good the Bad and the Ugly se v moderní angličtině stal idiomem . Zvláštní oblibu si získal poté , co ho Bobby Kennedy široce používal ve své volební kampani [182] . S ironickým nádechem znamená úplný popis předmětu nebo události se všemi detaily. Někdy je „ošklivý“ nahrazen jiným slovem vhodným pro danou situaci [183] ​​​​.

Hudba a soundtrack

Před účastí v „dolarové trilogii“ byl Morricone znám pouze úzkému okruhu odborníků jako avantgardní původní skladatel, pokračovatel učení vídeňské školy Luigi Nono a Luciano Berio . Kromě kinematografie byl Morricone známý svou prací v atonální hudbě a popových aranžmá. S Leonem začal Ennio spolupracovat s A Fistful of Dollars. Ve filmu Hodný, zlý a ošklivý byla hudba k filmu napsána dlouho před začátkem natáčení. Morricone měl spoustu času rozvinout myšlenky, vytvořit hluboký filozofický materiál o válce a míru, drama uvnitř složitého trojúhelníku protagonistů [184] .

	Titulní skladba
	Zvukový portrét Blondin (flétna)
Nápověda k přehrávání

Leone to s bodováním vždy myslel velmi vážně: nejen s hudbou, ale obecně s různorodým doprovodným doprovodem filmů [185] . Až 40 % úspěchu ve filmech podle Leoneho záviselo na hudbě, dabingu a finálním mixování ve studiu [76] . Režisérovi se nelíbil tradiční symfonický doprovod ve stylu Dmitrije Tyomkina , který podle jeho názoru pokazil spoustu dobrých westernů. Režisér nenechal skladatele číst scénář a pouze slovy vysvětlil, co přesně měl na mysli [144] . „Dobré“, „zlé“ a „zlé“ jsou stránky stejné osobnosti, takže všechny sdílejí stejnou melodii. Požádal také skladatele, aby vytvořil zvláštní náladu pro určité scény, zejména závěrečný doprovod, který měl znít jako smích mrtvých z hrobů [22] .

Morricone reinterpretoval myšlenky a techniky hudby v kině [186] . K vytvoření zvukového obrazu postav využil svůj eklektický styl a originální instrumentální paletu [187] . Morricone je jedním z těch skladatelů, které posluchač okamžitě pozná. Titulní melodie snímku zní exoticky, ale těžko ji přiřadit ke konkrétnímu kulturnímu prostředí. Je univerzální [188] . Melodické řešení filmového soundtracku nelze nazvat avantgardním, obsahuje obvyklý tónový vzorec a diatonickou harmonii. „Když začnu d moll, tak skončím d moll. Harmonie by měla být jednoduchá a přístupná všem,“ řekl skladatel [189] . Používají se také některé triky serialismu . Ve skladbách jsou často slyšet krátké hudební fráze, jakési „mikroseriály“, pro logický přechod mezi frázemi se však odchyluje od standardního dvanáctitónového , což umožňuje hovořit o použití pseudoserialismu v jeho práce. Zvuk v některých tématech pentatonické stupnice zdůrazňuje originalitu autorského přístupu k soundtracku, který využívá některé techniky pop music [127] . Soundtrack filmu obsahuje širokou paletu instrumentálů a jejich kombinací [189] [190] netypických pro filmovou hudbu . Skladatel dovedně míchá akustické ( flétna , trubka , akustická kytara ), elektronické nástroje ( elektrická kytara , varhany ) a zpěv používaný jako nástroj [191] .

Pronikavý vokál v "The Good, the Bad, the Ugly" změnil zvuk filmové hudby. Tento chraplavý, drzý a rytmický zvuk se nápadně lišil od Tiomkinových lidových balad a Bernsteinových orchestrálních aranžmá . Morricone se rázem stal uznávaným mistrem západní hudby. Přestože následně působil v jiných žánrech, jeho sláva ve westernovém tématu mu zůstane po staletí.

Původní text  (anglicky)[ zobrazitskrýt] Zdálo se, že téma Hodný, zlý a ošklivý svým vokálním ječením a vrčením redefinuje zvuk filmové hudby. Jeho chraplavý, drzý a rytmicky řízený zvuk se drasticky odchýlil od lidového stylu západních balad Dimitriho Tiomkina a bujných orchestrálních zvuků Elmera Bernsteina. Morricone se náhle stal uznávaným mistrem západní filmové hudby, a přestože se později rozdělil do jiných žánrů, jeho západní témata zůstala jeho hlavním nárokem na slávu. — Lawrence McDonald [192]

Hlavním klíčem (stejně jako v celé trilogii) je Dm . Provádějí se v něm úvodní stopy, obraz začíná a končí [193] . Ve filmu jsou čtyři hlavní témata: název „Titoli“, „Il Tramonto“ (Soumrak), „Il Forte“ (Silní) a „Il Deserto“ (Poušť). Jsou tonálně proti sobě. „Il Deserto“ se tedy hraje v A-dur , ale je v protikladu k titulnímu tématu, provedenému v D-dur , jehož dominantou je A-dur. Je tak dosaženo harmonické opozice a kombinace témat a následné rozlišení na hlavní tóninu d moll [194] . Hudba zpívaná jako ostinato s postupným crescendem propůjčuje dlouhému konci (asi 5 minut) hloubku a soudržnost a zároveň udržuje plnou pozornost posluchače [195] [196] . Motiv finále („Trilo“) se stává zobecněním všech tří filmů. Mexický trumf mariachi z "A Fistful of Dollars" zazní zde , stejně jako melodie hodin z "For a Few Dollars More" [8] .

Leitmotivem všech témat filmu je stejnojmenná skladba „ Hodný, zlý a ošklivý “, která se stala charakteristickým znakem Morriconeho, jedné z nejuznávanějších melodií stříbrného plátna. Je založen na frázi pouze dvou not ( A  - D v tónině Dm). Hra se základní hudební myšlenkou, její použití jako expozice v intru a její odhalení v hlavní části děje přibližuje Morriconeho hudební řešení v obraze sonátové formě [197] . Titulní melodie je zároveň zvukovým portrétem každé z postav. Pro Strelku je to sopránová flétna , pro Sentenzu okarína a mužské vokály, stylizované jako kojotí vytí, pro Tuka [184] [198] [197] [~ 7] . Paradoxní kombinace nástrojů ilustruje vynucenou a poněkud absurdní spolupráci antagonistických hrdinů. Použití jednoho hudebního tématu třemi hlavními postavami vypovídá o společné morálce. Neustálý refrén melodie je zdůrazněn i opakováním vtipu o „dvou typech lidí...“ [199] . Charakteristická je scéna, ve které se na hřbitově náhle objeví Sentenza a hodí Tukovi lopatu. Iniciativa je v jeho rukou – drží dva protivníky na mušce. Jeho hudba a jeho nástroj však nevstupují, hlavní téma zde hraje jiný nástroj (elektrické varhany) ve spodním rejstříku. Pak divák podvědomě tuší, že hrdina už nemá situaci pod kontrolou [200] . Podobně na hotelové scéně uzavírají Blond a Tuco dočasné spojenectví. Dohodu potvrzuje soundtrack: jejich témata jsou kombinována [200] . Nástroje mluví i za ostatní hrdiny. Dýmka odpovídá obecnému obrazu vojáků občanské války. Ženský sopránový hlas je symbolem zlata v tématu „L'estasi Dell'oro“ ( Extáze zlata ). Cor anglais se používá jako portrét některých sekundárních postav. Zaznívá i při mučící cestě Šípu pouští [201] .

V souladu s logikou hrdinů a známou frází (Tukova slova: „Když budeš střílet, střílej, nemluv“) je mluvení projevem hrdinovy ​​slabosti. V pauzách a smysluplném tichu postav hudba nahrazuje dialogy a sama mluví [202] [203] . Režisér se nebojí používat dlouhé pauzy s úplným tichem, což také umocňuje melodii při jejím vstupu [204] . Zvuky přírodního původu – vrzání kol, šustění bot na písku – jsou tak vepsané do plátna filmu, že jen zdůrazňují rostoucí napětí [205] . Melodie a jejich aranžmá ve filmu často vyznívají jako výrazný kontrapunkt k dialogům a dějovým událostem [185] . Hudba také nese prvek černého humoru, který je obrazu vlastní. Sentimentální „La Storia de un Soldato“, která přehluší výkřiky brutálně zbitého Tuca, vyznívá jako ironický kontrast k událostem na plátně [206] .

Dobové prameny označují Morriconeho dílo v Hodu, zlu a zlu jako skutečné mistrovské dílo filmové hudby, mající významný vliv na její vývoj [190] [198] . V budoucnu byla témata z filmu velmi oblíbená u hudebníků různých směrů a stylů. V roce 2001 byla ukázka na debutovém singlu Gorillaz  „ Clint Eastwood “. Metallica od roku 1984 často zahajuje své koncerty skladbou „The Ecstasy of Gold“ [ 207] .  Album Johna Zorna The Big Gundown ( en ) nese zřejmý otisk Morriconeho vlivu [208] . Quentin Tarantino vysoce oceňuje talent Ennia Morriconeho. Ve filmu použil citace z Leoneho filmu („ Kill Bill “) a spolupracoval s ním jako skladatel na jeho dalších dílech [209] [210] . Hudební doprovod westernů z produkce DEFA vznikl pod vlivem hudby Morriconeho, konkrétně „ Tecumze “ [211] .

Vliv a význam soundtracku Good, the Bad and the Ugly byl přirovnáván k Beatles' Sgt. Pepper , který se objevil na americkém trhu ve stejném roce 1967. Popularita Morriconeho melodií za oceánem byla kritiky přirovnávána ke slavné britské invazi , která přišla přes oceán a změnila tvář populární hudby [212] [213] .

Seznam skladeb

Na základě vydání LP 29. prosince 1967. Text písně „Příběh vojáka“ od Tommyho Connora

Ne.	název	Originál - překlad	Doba trvání
jeden.	" Dobrý, zlý a ošklivý (hlavní název)"	Il Buono, Il Brutto, Il Cattivo	2:38
2.	"Soumrak"	Il Tramonto / Západ slunce	1:12
3.	"Silný"	Il Forte / Silný	2:20
čtyři.	"Poušť"	Il Deserto / Poušť	5:11
5.	"Přeprava duchů"	La Carrozza Dei Fantasmi / Převoz duchů	2:06
6.	Marcia	Marcetta / březen	2:49
7.	" Příběh vojáka "	La Storia Di Un Soldato / Příběh vojáka	3:50
osm.	„Marcia bez naděje“	Marcetta Senza Speranza / Pochod bez naděje	1:40
9.	„Smrt vojáka“	Morte Di Un Soldato / Smrt vojáka	3:05
deset.	" Extáze zlata "	L'Estasi Dell'oro / Zlatá extáze	3:22
jedenáct.	"The Trio (hlavní název)"	Il Triello / Trio	5:00

Digitální vydání

Poprvé vyšlo DVD s digitální edicí filmu o délce 161 minut v roce 1998 (podle americké půjčovny). V Itálii vyšlo speciální vydání 175 minut [71] . V roce 2003 byl film převeden do digitálního formátu v úplnější verzi. Sponzorem byla společnost AMC [74] .

Film vyžadoval restaurování kvůli špatné kvalitě obrazu a neúplnosti ve srovnání s italskou verzí. V originále byly video a hlas na některých místech špatně synchronizované (například scéna, kdy Tuko v závěrečné scéně vyběhne do středu kruhu na hřbitově). Archivář MGM John Kirk ve spolupráci s Triage našel původní film ve filmovém archivu Cineteca Nazionale a vytiskl novou verzi 35mm negativu filmu. Technologie Techiscope, kterou byl film původně natočen, spočívá v tom, že dva snímky jsou horizontálně opticky komprimovány do jednoho snímku filmu. Reproporcionální optika 21. století je mnohem lepší než objektivy ze 60. let, takže bylo dosaženo lepší kvality obrazu. Bohužel v některých scénách kvůli nevratné degradaci filmu nebylo dosaženo restaurování. Scéna Tucova mučení v zajateckém táboře v původním znění je o 2,5 minuty delší, ale ani v archivu studia Cinecitta se ji nepodařilo nalézt v uspokojivé kvalitě a byla zařazena pouze v doplňkových materiálech [214] [8] .

Přehlasovány byly i nové scény, které se objevily po restaurování. Americká divadelní verze v roce 1966 byla ve stádiu postprodukce, nejprve sestříhala a teprve potom namluvila. John Kirk byl nucen obrátit se na služby Eastwooda a Wallacha. Starší hlasy nezněly úplně stejně jako před 36 lety. Dokonce jsem je musel hrát ve zvýšené rychlosti, protože herci mluvili pomalu. Simon Prescott ( en ) vyjádřil svůj hlas Lee Van Cleefovi, který zemřel v roce 1989. Nepodařilo se nalézt ani kompletní anglický překlad scénáře z roku 1966, proto byl připraven nový překlad z italštiny [74] [215] .

Původní mono zvuk byl remixován na Dolby 5.1 . Také byly zpracovány některé zvukové efekty (výstřely, údery atd. ). 10. května 2003 AMC odvysílalo 178minutovou obnovenou verzi [214] . Vyšlo v nové DVD edici (2004) a Blu-ray edici (2009). Při hodnocení BD-edice odborníci upozorňovali na zjevné problémy s kvalitou obrazu a zvuku. Barvy nejsou zcela přirozené a detailní záběry v rozlišení 1080p ukazují zrnitost filmu . Jedním z důvodů nízké kvality přenosu mohlo být to, že byl původně natočen na rozpočtovou verzi technologie Techniscope na 35mm film [216] .

Restaurování obrazu v roce 2003 přineslo také konzistentnější vnímání scén z hlediska zvukového doprovodu [113] . Jedno z důležitých hudebních témat se poprvé objevuje v jedné ze smazaných scén, a to v té, kde Tuko najde své tři bratry. Po vydání plné verze filmu, spolu se scénou s bratry, se sekvence skladeb ve filmu a na soundtrackovém albu stala stejnou [71] . Scéna setkání se třemi bratry nebyla dříve zahrnuta v žádném z vydání DVD (3 minuty 18 sekund) [71] . Tuko se ukazuje jako citlivější a sentimentálnější postava, která není cizí rodinným hodnotám [214] . Italská edice obsahuje řadu scén a hudebního materiálu, bez kterých si lze jen těžko udělat ucelený obrázek o filmu. Kritici proto doporučovali prostudovat film pokud možno s použitím italského vydání filmu. Vymazaná scéna (kde Sentenza nachází tábor Konfederace) obsahuje skladbu „Il Forte“, jedno z hlavních hudebních témat filmu, a její absence narušovala plné vnímání obrazu . Rekonstruovaná scéna, ve které Tuco najímá tři bandity, aby zabili Pistolníka, vysvětluje, odkud se v hostinci vzalo trio s cinkajícími ostruhami [214] . Po celou dobu filmu je stopa obsahující úplný komentář Richarda Schickela. Mezi další materiály patří popis restaurování obrazu, Leoneho styl a Leoneho západní dokumenty, příběh ze zákulisí a komentáře filmového štábu [218] .

První LP album soundtracku k filmu vyšlo v roce 1967 pod United Artists Records a témata filmu se okamžitě stala populární. Verze předváděná a nahraná s Hugo Montenegro Orchestra , dosáhla čísla 4 v žebříčku Billboard Hot 100 . Singl s hlavním tématem, natočený se stejným orchestrem, se dostal na 2. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Recenzent Allmusic Richie Antenberger poznamenal, že se jednalo o vzácný případ, kdy v době rozkvětu rockové hudby prorazil instrumentální soundtrack na vrchol. pozice v žebříčcích [ 219] [220] . CD verze (kopie LP disku, label EMI ) byla poprvé vydána v roce 1985. Rozšířená a remasterovaná verze byla vydána v roce 2004 Capitol Records [221] . Ani prodloužená verze 59:30 však neobsahuje celý soundtrack filmu [198] [222] .

Komentáře

1. ↑ Naznačuje to scéna ve filmu „For a Few Dollars More“ po bankovní loupeži, pronásledování Monka plukovníkem Mortimerem a získání ponča hrdiny Clinta Eastwooda, které bylo jeho vizitkou v prvních dvou filmech.
2. ↑ Překlad frází a míst z filmu do ruštiny je uveden podle textu Alexeje Michaleva .
3. ↑ V italštině jsou si významy slov brutto a cattivo blízké. „Brutto“ je blíže: špatný , ošklivý ; "cattivo": bad , vile , což dodává výkladu překladu nejednoznačnost.
4. ↑ Ve všech filmech trilogie mají Eastwoodovy postavy přezdívky (v prvním filmu Radost , ve druhém Jednoruký ( Manco )).
5. ↑ Italský film používá rčení „když někdo mluví, je nepravděpodobné, že vás zastřelí“.
6. ↑ Hrob Archa Stantona, který postavy hledají v závěrečné epizodě, má datum úmrtí 3. února 1862.
7. ↑ Stejný nástroj, flétna a technika byly použity jako portrét Eastwoodovy postavy v předchozím obrázku trilogie.

Poznámky

1. ↑ Hodný, zlý a ošklivý (1966) . boxofficemojo.com . (neurčitý)
2. ↑ 1 2 3 Internetová databáze filmů  (anglicky) – 1990.
3. ↑ Lexikon mezinárodních filmů  (německy) - Zweitausendeins .
4. ↑ 1 2 3 filmportal.de - 2005.
5. ↑ 1 2 3 Hughes, 2009 , str. 12.
6. ↑ 1 2 Cumbow, 2008 , str. 229.
7. ↑ 1 2 3 4 5 Sergio Leone Factoids . fistful-of-leone.com. Staženo: 25. září 2015.  
8. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Reconstructing The Good The Bad and The Ugly / Leone's West DVD extras / Richard Schickel
9. ↑ 12 Smith , 1993 , s. 3.
10. ↑ 1 2 Mitchell, 1998 , str. 226.
11. ↑ Smith, 1993 , str. 9.
12. ↑ 1 2 3 Bondanella, 2001 , str. 254.
13. ↑ 1 2 Jonathan Baylis. Recenze DVD: The Colossus of Rhodes  (anglicky)  (odkaz není dostupný) . the-trades.com (18. června 2007). Získáno 25. září 2015. Archivováno z originálu 3. října 2007.
14. ↑ Cox, 2009 , str. 22.
15. ↑ Mitchell, 1998 , str. 225.
16. ↑ Bondanella, 2001 , str. 255.
17. ↑ Bondanella, 2001 , str. 257.
18. ↑ Bondanella, 2001 , str. 258.
19. ↑ 1 2 3 Balio, 1987 , str. 285.
20. ↑ Frayling, 2012 , str. 202.
21. ↑ 1 2 3 Frayling, 2012 , str. 203.
22. ↑ 1 2 3 4 McGilligan, 2002 , str. 170.
23. ↑ 12 Frayling , 2012 , str. 205.
24. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Cenk Kiral. Hodný, zlý a Luciano Vincenzoni. Jeho dny se Sergio Leonem a World of Cinema (anglicky) . fistful-of-leone.com (září 1998). Staženo: 25. září 2015.  
25. ↑ Frayling, 2012 , str. 215.
26. ↑ 1 2 3 Frayling, 2012 , str. 241.
27. ↑ 1 2 3 4 5 John J. Puccio. Il mito Sergio Leone / Interviste (italsky) . carmillaonline.com (1. července 2004). Staženo: 25. září 2015.  
28. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Christopher Frayling. Více než hrstka rozhovoru . fistful-of-leone.com. Staženo: 25. září 2015.  
29. ↑ Cox, 2009 , str. 37.
30. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 Cenk Kiral. Exkluzivní rozhovor s Mickey Knoxem . fistful-of-leone.com (9. dubna 1998). Staženo: 25. září 2015.  
31. ↑ Kausalik, 2008 , s. 86.
32. ↑ Fawell, 2005 , str. osm.
33. ↑ 1 2 McMahon, 2010 , str. 150.
34. ↑ 1 2 3 4 5 Roger Ebert. The Good, the Bad and the Ugly (2003) (anglicky) . rogerebert.com (3. srpna 2003). Staženo: 25. září 2015.  
35. ↑ Paisová, 2009 , s. 71.
36. ↑ 12 Hughes , 2009 , str. 5.
37. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 Cenk Kiral. Tváří v tvář Sergio Donati . fistful-of-leone.com (23. ledna 1999). Staženo: 25. září 2015.  
38. ↑ 1 2 3 Smith, 1993 , str. jedenáct.
39. ↑ 1 2 3 4 Frayling, 2012 , str. 220.
40. ↑ Hughes, 2009 , str. osm.
41. ↑ 1 2 3 McVeigh, 2007 , str. 177.
42. ↑ Wallach, 2006 , s. 240.
43. ↑ 1 2 3 4 5 Hughes, 2006 , str. 110.
44. ↑ 1 2 3 4 5 Hodný, zlý a ošklivý . tcm.com. Staženo: 25. září 2015.  
45. ↑ Elaine Banderová. Společnost Jane Austenové Severní Ameriky/ Hodný, zlý a ošklivý : Čtení postavy v rozumu a citu . Staženo: 25. září 2015.  
46. ↑ 12 Hughes , 2009 , str. patnáct.
47. ↑ 1 2 3 Jorge Diaz-Amador. Profily kamer ARRI 35 II  (anglicky)  (nedostupný odkaz) . kinematografii. Získáno 25. září 2015. Archivováno z originálu 19. dubna 2012.
48. ↑ 1 2 Schickel, 2011 , s. 183.
49. ↑ Frayling, 2006 , str. 131.
50. ↑ Rasmussen, 2004 , str. 523.
51. ↑ 1 2 3 Austin Fisher. Sergio Leone a západní mýtus: čtení rituálu / disertační práce část 3 (anglicky) . Staženo: 25. září 2015.  
52. ↑ 12 Frayling , 2006 , str. 161.
53. ↑ Frayling, 2006 , str. 138.
54. ↑ Frayling, 2006 , str. 164.
55. ↑ 1 2 Alex Cox. Režisérská posedlost spaghetti westernem . Financial Times (2. května 2009). Staženo: 25. září 2015.  
56. ↑ Horner, 1982 , str. 53.
57. ↑ Hughes, 2009 , str. 13.
58. ↑ 12 Hughes , 2006 , s. 112.
59. ↑ 12 Frayling , 2012 , str. 227.
60. ↑ Hodní, zlí a oškliví (1966) / filmová místa  (anglicky)  (odkaz není k dispozici) . silver-screen-spain.com. Datum přístupu: 25. září 2015. Archivováno z originálu 28. září 2015.
61. ↑ 1 2 3 4 Frayling, 2006 , str. 170.
62. ↑ Frayling, 2012 , str. 209.
63. ↑ 12 Frayling , 2012 , str. 210.
64. ↑ Frayling, 2012 , str. 211.
65. ↑ Hodný, zlý a ošklivý . fistful-of-leone.com. Staženo: 25. září 2015.  
66. ↑ 1 2 3 Technické specifikace pro "Hodný, zlý a ošklivý  " . IMDb . Získáno 12. června 2012. Archivováno z originálu 25. června 2012.
67. ↑ 1 2 3 4 McGilligan, 2002 , str. 175.
68. ↑ Frayling, 2006 , str. 159.
69. ↑ Frayling, 2012 , str. 223.
70. ↑ Frayling, 2012 , str. 238.
71. ↑ 1 2 3 4 5 Leinberger, 2004 , str. 57.
72. ↑ Hodný, zlý a ošklivý (1966 ) . New York Times . Staženo: 25. září 2015.  
73. ↑ 1 2 3 Frayling, 2012 , str. 231.
74. ↑ 1 2 3 Joe Leydon. Klasický "Spaghetti Western" Sergia Leoneho je obnoven do původní délky (anglicky) . movepictureshow.com. Staženo: 25. září 2015.  
75. ↑ Frayling, 2012 , str. 245.
76. ↑ 1 2 Kausalik, 2008 , str. 87.
77. ↑ Frayling, 2006 , str. 62.
78. ↑ Frayling, 2012 , str. 240.
79. ↑ Fawell, 2005 , str. 9.
80. ↑ Eastwood, 1999 , str. 200
81. ↑ Baker, 2006 , str. 101.
82. ↑ Smith, 1993 , str. třicet.
83. ↑ Horner, 1982 , str. 46.
84. ↑ Killinger, 2005 , str. 204.
85. ↑ Lucia Bozzola. Sergio Leone (anglicky) . New York Times. Staženo: 25. září 2015.  
86. ↑ 1 2 3 4 5 6 Michael Wilmington. V obnovené verzi je „Good, Bad, Ugly“ prostě krásné (anglicky) . Chicago Tribune (8. srpna 2003). Staženo: 25. září 2015.  
87. ↑ 1 2 3 Roger Ebert. The Good, the Bad and the Ugly (1968) (anglicky) . rogerebert.com (2. ledna 1968). Staženo: 25. září 2015.  
88. ↑ 12 Frayling , 2006 , str. 121.
89. ↑ 1 2 3 Hansen-Miller, 2013 , s. 98.
90. ↑ 1 2 3 Leinberger, 2004 , str. 43.
91. ↑ McGilligan, 2002 , str. 176.
92. ↑ 1 2 Schickel, 2011 , s. 182.
93. ↑ 1 2 3 4 Odrůda Hůl. Hodní, zlí a oškliví (Itálie ) . Odrůda (31. 12. 1965). Staženo: 25. září 2015.  
94. ↑ 1 2 Hodný, zlý a ošklivý . Čas (09. února 1968). Staženo: 25. září 2015.  
95. ↑ Dario Argento. Jak byl napsán Západ . The Guardian (15. května 2009). Staženo: 25. září 2015.  
96. ↑ Morava, 1967 .
97. ↑ kino, 1969 .
98. ↑ Yutkevich, 1986 , s. 234.
99. ↑ 1 2 3 4 Kartseva, 1972 .
100. ↑ 1 2 3 Elvis Mitchell. Jazzový western Sergia Leoneho . New York Times (25. května 2003). Staženo: 25. září 2015.  
101. ↑ Ebert, 2006 , str. 158.
102. ↑ Hansen-Miller, 2013 , s. 99.
103. ↑ 500 nejlepších filmů všech dob . říše . Staženo: 25. září 2015.  
104. ↑ 1 2 Western rating  (anglicky)  (nepřístupný odkaz) . IMDb . Získáno 25. září 2015. Archivováno z originálu 4. prosince 2004.
105. ↑ 1 2 3 Trofimenkov, 1989 , s. 136.
106. ↑ Frayling, 2006 , str. 92.
107. ↑ 1 2 3 Frayling, 2006 , str. 89.
108. ↑ McMahon, 2010 , str. 153.
109. ↑ Fawell, 2005 , str. 7.
110. ↑ Frayling, 2006 , str. 181.
111. ↑ 1 2 3 Frayling, 2012 , str. 218.
112. ↑ Frayling, 2006 , str. 173.
113. ↑ 12 Ty Burr. 'The Good, the Bad, and the Ugly' je lepší v režisérském střihu (anglicky) . Boston Globe (1. 8. 2003). Staženo: 25. září 2015.  
114. ↑ Frayling, 2012 , str. 225.
115. ↑ Frayling, 2012 , str. 224.
116. ↑ Darren Franich. Na chválu Eliho Wallacha , muže, který byl Tuco . Zábavný týdeník (25. června 2014). Staženo: 25. září 2015.  
117. ↑ Horner, 1982 , str. 45.
118. ↑ Lee Van Cleef, herec, zemřel ve věku 64 let; Hrál padouchy v mnoha westernech . New York Times (17. prosince 1989). Staženo: 25. září 2015.  
119. ↑ Horner, 1982 , str. 51.
120. ↑ Frayling, 2012 , str. 222.
121. ↑ 12 Frayling , 2012 , str. 212.
122. ↑ Cox, 2009 , str. 104.
123. ↑ Cox, 2009 , str. 70.
124. ↑ 12 Frayling , 2012 , str. 230.
125. ↑ 12 Frayling , 2012 , str. 232.
126. ↑ Kausalik, 2008 , s. jeden.
127. ↑ 1 2 Kausalik, 2008 , str. 51.
128. ↑ Frayling, 2006 , str. 130.
129. ↑ Frayling, 2006 , str. 157.
130. ↑ 12 Frayling , 2006 , str. 48.
131. ↑ 1 2 3 Bondanella, 2001 , str. 259.
132. ↑ 12 Frayling , 2012 , str. 207.
133. ↑ 1 2 Cumbow, 2008 , str. 56.
134. ↑ 1 2 Cumbow, 2008 , str. 153.
135. ↑ Magill, 1985 , str. 1253.
136. ↑ 1 2 Cumbow, 2008 , str. 61.
137. ↑ Hughes, 2006 , str. 120.
138. ↑ Cumbow, 2008 , str. 62.
139. ↑ Smith, 2000 , str. 98.
140. ↑ Rasmussen, 2004 , str. 522.
141. ↑ McMahon, 2010 , str. 152.
142. ↑ Frayling, 2006 , str. 171.
143. ↑ 1 2 Bondanella, 2001 , str. 261.
144. ↑ 12 Spencer , 2008 , str. 137.
145. ↑ Mitchell, 1998 , str. 231.
146. ↑ Frayling, 2006 , str. 203.
147. ↑ Frayling, 2012 , str. 229.
148. ↑ Frayling, 2012 , str. 235.
149. ↑ 1 2 3 Frayling, 2006 , str. 175.
150. ↑ Frayling, 2006 , str. 129.
151. ↑ Frayling, 2006 , str. 186.
152. ↑ Frayling, 2006 , str. 183.
153. ↑ McMahon, 2010 , str. 22.
154. ↑ Frayling, 2006 , str. 187.
155. ↑ Frayling, 2006 , str. 189.
156. ↑ Hughes, 2006 , str. 107.
157. ↑ Hughes, 2009 , str. čtrnáct.
158. ↑ 1 2 David Higginbotham. Gun Review: The Good, The Bad, and the Cimarron 'Man With No Name' konverze 6/01/12  (anglicky)  (odkaz není dostupný) . guns.com. Datum přístupu: 25. září 2015. Archivováno z originálu 28. září 2015.
159. ↑ Střelné zbraně, 2014 , str. 95.
160. ↑ John J. Puccio. Recenze DVD Hodný, zlý a ošklivý  . moviemet.com (29. dubna 2004). Staženo: 25. září 2015.  (nedostupný odkaz)
161. ↑ Myrick, 1990 , str. 2.
162. ↑ Smith, 1993 , str. patnáct.
163. ↑ Frayling, 2006 , str. 88.
164. ↑ Cox, 2009 , str. 130.
165. ↑ 1 2 Lazzeretti, 2012 , str. 224.
166. ↑ Frayling, 2006 , str. 91.
167. ↑ Bondanella, 2001 , str. 253.
168. ↑ 1 2 Geoffrey Macnab. Quentin Tarantino - Hodný , zlý a filmový geek The Independent (13. května 2011). Staženo: 25. září 2015.  
169. ↑ Friedman, 1999 , s. 134.
170. ↑ Vincent, 2004 , str. 31.
171. ↑ Vincent, 2004 , str. 37.
172. ↑ Uspokojte svou touhu po odvážnějších westernech s těmito klasikami Blu-ray . IGN (19. května 2010). Staženo: 25. září 2015.  
173. ↑ Scott Hill. Clone Wars Finale čerpá z dobrého, zlého a ošklivého . Drátové (20. března 2009). Staženo: 25. září 2015.  
174. ↑ Andrea Gronvallová. The Good, the Bad, the Weird (anglicky) (2010 7. května). Staženo: 25. září 2015.  
175. ↑ Booker, 2010 , str. 69.
176. ↑ Cowlishaw, 2015 , str. 47.
177. ↑ Western, 1972 , s. 115.
178. ↑ Beumers, 2007 , s. 173.
179. ↑ Trofimenkov, 1989 , s. 135.
180. ↑ Condee, 2009 , str. 268.
181. ↑ Razzakov, 2004 , str. 342.
182. ↑ Frayling, 2012 , str. 246.
183. ↑ KNLS English Service . wcbroadcasting.com. Staženo: 25. září 2015.  
184. ↑ 1 2 Kausalik, 2008 , str. 43.
185. ↑ 1 2 Kausalik, 2008 , str. 53.
186. ↑ Leinberger, 2004 , str. 26.
187. ↑ Philip Tagg s pomocí Boba Claridy. Tritonální zločin a "hudba jako "hudba " . Staženo: 25. září 2015.  
188. ↑ Mark Edwards. Dobrý, statečný a brilantní Mark Edwards oslavuje dílo Ennia Morriconeho . The Sunday Times (1. dubna 2007). Staženo: 25. září 2015.  
189. ↑ 1 2 Kausalik, 2008 , str. 5.
190. ↑ 1 2 Steven McDonald. Recenze (anglicky) . Allmusic . Staženo: 25. září 2015.  
191. ↑ Leinberger, 2004 , str. 64.
192. ↑ Leinberger, 2004 , str. 25.
193. ↑ Leinberger, 2004 , str. 110.
194. ↑ Kausalik, 2008 , s. 84.
195. ↑ Brown, 1994 , str. 229.
196. ↑ Leinberger, 2004 , str. 27.
197. ↑ 1 2 Kausalik, 2008 , str. 44.
198. ↑ 1 2 3 Messrob Torikian. The_Good_the_Bad_and_the_Ugly, recenze CD . soundtrack.net. Staženo: 25. září 2015.  
199. ↑ Kausalik, 2008 , s. 49.
200. ↑ 1 2 Kausalik, 2008 , str. 75.
201. ↑ Leinberger, 2004 , str. 79.
202. ↑ Fawell, 2005 , str. 83.
203. ↑ Leinberger, 2004 , str. 2.
204. ↑ Leinberger, 2004 , str. čtrnáct.
205. ↑ Frayling, 2006 , str. 168.
206. ↑ Kausalik, 2008 , s. 81.
207. ↑ Metallica – Extáze zlata . last.fm. _ Staženo: 25. září 2015.  
208. ↑ Kausalik, 2008 .
209. ↑ Isaac Schankler. Dobré, špatné a experimentální . newmusicbox.org. Staženo: 25. září 2015.  
210. ↑ Isaac Schankler. Nekonečné pocty hodnému, zlému a ošklivému Quentina Tarantina . filmschoolrejects.com. Staženo: 29. září 2015.  
211. ↑ Spencer, 2008 , str. 132.
212. ↑ Smith, 1995 , str. 298.
213. ↑ Leinberger, 2004 , str. 40.
214. ↑ 1 2 3 4 Erickson, 2004 , str. 122.
215. ↑ John Kirk. Obnova dobrého, zlého a ošklivého . urbancinefile.com.au. Staženo: 25. září 2015.  
216. ↑ M. Enois Duarte. Trilogie Muž bez jména . bluray.highdefdigest.com (15. září 2010). Staženo: 25. září 2015.  
217. ↑ Kausalik, 2008 , s. 17.
218. ↑ Eric Henderson. Hodný, zlý a ošklivý . slantmagazine.com (18. května 2004). Staženo: 25. září 2015.  
219. ↑ Richie Unterberger . The Good, the Bad, and the Ugly Složil: Ennio Morricone  (anglicky) . Allmusic . Staženo: 25. září 2015.
220. ↑ Billboard chart 1968 . Billboard . Staženo: 25. září 2015.  
221. ↑ Ennio Morricone – Hodný, zlý a ošklivý – původní soundtrack k filmu . discogs.com. Staženo: 25. září 2015.  
222. ↑ Ennio Morricone – Hodný, zlý a ošklivý – původní soundtrack k filmu . discogs.com. Staženo: 25. září 2015.  

Literatura

Zahraniční

• Emily Anne Kausalik. A Fistful Of Drama: Musical Form In The Dollars Trilogy  (anglicky)  // College of Bowling Green State University. - 2008. - S. 46 .
• Albert Morava. Il Buono, Il Brutto, Il Cattivo“  (italsky)  // l'Espresso . - 1967. - N. 8. ledna . - str. 75 .
• Le Bon, Le Brute et Le Truand  (francouzsky)  // Kino. - 1969. - č. 137 . — S. 99 .
• Christopher Frayling. Spaghetti westerny: Kovbojové a Evropané od Karla Maye po Sergia Leoneho . — 2. vyd. - IB Tauris , 2006. - S. 1. - ISBN 9781845112073 .
• Christopher Frayling. Sergio Leone: Něco společného se smrtí . – University of Minnesota Press, 2012. - S. 5. - ISBN 9780816646838 .
• M. Keith Booker. Encyklopedie komiksů a grafických románů . - ABC-CLIO , 2010. - S. 6. - ISBN 9780313357473 .
• David F. Myrick. Železnice v Novém Mexiku: Historický průzkum . — University of New Mexico Press, 1990. - S. 7. - 276 s. — ISBN 9780826311856 .
• Richard Schickel. Clint Eastwood: Biografie . - Knopf Doubleday Publishing Group , 2011. - S. 8. - 568 s. — ISBN 9780307788139 .
• Peter E. Bondanella. Italská kinematografie: Od neorealismu po současnost . — 3. vyd. - Continuum International Publishing Group , 2001. - S. 11. - 546 s. — ISBN 9780826412478 .
• Paul Smith. Clint Eastwood: Kulturní produkce . - nemocný. – University of Minnesota Press, 1993. - T. 8. - S. 12. - 292 s. — ISBN 9780816619603 .
• Howard Hughes. Aim for the Heart: The Films of Clint Eastwood . - nemocný. - IB Tauris , 2009. - S. 13. - 304 s. — ISBN 9781845119027 .
• Stephen McVeigh. Americký western . - Edinburgh University Press , 2007. - S. 14. - 240 s. — ISBN 9780748621415 .
• Lane Roth. Filmová sémiotika, Metz a Leoneho trilogie . - Garland Pub., 1983. - S. 22. - 227 s. — ISBN 9780824051105 .
• Eli Wallach. Good, The Bad, And Me: In My Anekdota . - Houghton Mifflin Harcourt, 2006. - S. 24. - 312 s. — ISBN 9780156031691 .
• Charles Leinberger. Ennio Morricone je Hodný, zlý a ošklivý: Průvodce filmovou hudbou . - nemocný. - Scarecrow Press , 2004. - T. 3. - S. 26. - 137 s. — ISBN 9780810851320 .
• Tino Balio. United Artists: Společnost, která změnila filmový průmysl . - nemocný. - University of Wisconsin Press , 1987. - S. 27. - 446 s. — ISBN 9780299114404 .
• Glenn Erickson. DVD Savant . - Wildside Press LLC, 2004. - S. 28. - 344 s. — ISBN 9780809510986 .
• Bev Vincentová. Cesta k temné věži: Prozkoumání Magnum Opus Stephena Kinga . - Penguin Books , 2004. - S. 30. - 368 s. — ISBN 9781101210086 .
• Bridget Roussellová Cowlishawová. Maskulinita v prolomení: Kritické perspektivy . - McFarland & Company , 2015. - S. 31. - ISBN 9781476619910 .
• Luciana Lazzerettiová. Kreativní průmysl a inovace v Evropě: koncepty, opatření a srovnávací případové studie . - Routledge , 2012. - S. 35. - 328 s. — ISBN 9781136282898 .
• John Fawell. Umění Sergia Leoneho Once Upon a Time in the West: A Critical Appreciation . - McFarland & Company , 2005. - S. 40. - 223 s. — ISBN 9781476601816 .
• Robert C Cumbow. Filmy Sergia Leoneho . - Rowman & Littlefield , 2008. - S. 43. - 261 s. — ISBN 9780810860414 .
• Birgit Beumers, Sergej Bodrov. Kinematografie Ruska a bývalého Sovětského svazu . - Wallflower Press, 2007. - S. 49. - 283 s. — ISBN 9781904764991 .
• William R. Horner. Špatný v Bijou . - nemocný. - McFarland & Company , 1982. - S. 51. - 283 s. — ISBN 9780786409389 .
• Roger Ebert . Velké filmy II . — Crown Publishing Group, 2006. - S. 54. - 283 s. — ISBN 9780767919869 .
• David Hansen Miller. Civilizované násilí: Subjektivita, gender a populární kinematografie . — Ashgate Publishing, 2013. - S. 55. - 283 s. — ISBN 9781409494669 .
• Lester D. Friedman. Bonnie a Clyde od Arthura Penna . - nemocný. - Cambridge University Press , 1999. - S. 57. - 283 s. — ISBN 9780521596978 .
• Carlton Smith. Coyote Kills John Wayne: Postmodernism and Contemporary Fictions of the Transcultural Frontier . – University Press of New England, 2000. - S. 58. - 167 s. — ISBN 9781584650201 .
• Brian Baker. Mužnost ve fikci a filmu: Zastupování mužů v populárních žánrech . - Continuum International Publishing Group , 2006. - S. 59. - 186 s. — ISBN 9780826486523 .
• Frank Northen Magill. Magillův průzkum kinematografie, cizojazyčné filmy . - Salem Press, 1985. - T. 3. - S. 61. - 3 s. — ISBN 9780893562465 .
• Alex Cox. 10 000 způsobů, jak zemřít: Režisérský pohled na Spaghetti Western . — Il. - Oldcastle Books, 2009. - S. 79. - 336 s.
• Howard Hughes. Tenkrát na italském západě: Průvodce filmových diváků po spaghetti westernech . - IB Tauris , 2006. - S. 80. - ISBN 9780857730459 .
• Royal S. Brown. Podtóny a podtóny: Čtení filmové hudby . — Il. - University of California Press , 1994. - S. 81. - 396 s. — ISBN 9780520083202 .
• Střelné zbraně: Ilustrovaná historie . - Penguin Books , 2014. - S. 84. - ISBN 9781465430892 .
• Clint Eastwood, Kathie Coblentz. Clint Eastwood: Rozhovory . - nemocný. - University Press of Mississippi , 1999. - S. 86. - 247 s. — ISBN 9781578060702 .
• Patrick McGilligan. Clint: Život a legenda . — sv . Martinův tisk, 2002. - S. 87. - 634 s. — ISBN 9780312290320 .
• Nancy Condee. Imperiální stopa: Nedávná ruská kinematografie . — Il. - Oxford University Press , 2009. - S. 91. - 360 s. — ISBN 9780195366761 .
• Christopher Spencer. Filmové a televizní skóre, 1950-1979: Kritický průzkum podle žánru . — Il. - McFarland & Company , 2008. - S. 94. - 366 s. — ISBN 9780786436828 .
• Lee Clark Mitchell. Westerny: Making the Man in Fiction and Film . - za - University of Chicago Press , 1998. - S. 96. - 348 s. — ISBN 9780226532356 .
• Gunnar Liesta L, Andrew Morrison, Terje Rasmussen. Digitální média Revisited: Teoretické a koncepční inovace v digitálních doménách . - nemocný. - MIT Press , 2004. - S. 97. - 572 s. — ISBN 9780262621922 .
• Jennifer L. McMahon, Steve Csaki. Filosofie westernu . - nemocný. - University Press of Kentucky , 2010. - S. 98. - 368 s. — ISBN 9780813125916 .
• Charles L. Killinger. Kultura a zvyky Itálie . - Greenwood Publishing Group , 2005. - S. 1. - 246 s. — ISBN 9780313324895 .
• Jeff Smith. The Sounds of Commerce: Populární filmová hudba od roku 1960 do roku 1973 . - University of Wisconsin Press , 1995. - svazek 2. - 884 s.

rusky mluvící

• Kartseva E. N. , Dolinsky M. Z. Na obrazovkách světa // Na obrazovkách světa . - 1972. - č. 3 . - S. 32 . (Ruština)
• Kudryavtsev S. V. 3500 autorských filmových recenzí: A-M . - 2008. - T. 1. - S. 35. - 687 s. — ISBN 9785990131835 .
• Paisová E. Portrét Clinta Eastwooda. Tichý Američan  // Filmové umění . - 2009. - č. 1 . - S. 88 . (Ruština)
• Razzakov F.I. Náš oblíbený film: Tajemství je jasné. - M. : Algorithm , 2004. - T. 1. - S. 95. - 541 s. — ISBN 5-9265-0142-3 .
• Trofimenkov M. S. Sergio Leone. Nečekaný epilog  // Cinema Art . - 1989. - č. 10 . - S. 89 . (Ruština)
• Domácí western  // Mýty a realita: sbírka článků. buržoazní kinematografie dnes. - 1972. - č. 3 . - S. 93 . (Ruština)
• Kino: Encyklopedický slovník / kap. vyd. S. I. Yutkevich ; redakční rada: Yu. S. Afanasiev , V. E. Baskakov , I. V. Vaysfeld a kol. - Sovětská encyklopedie , 1986. - S. 50. - 283 s. — ISBN 9781904764991 .

Odkazy

• Srovnání Blu-ray edic
• Filmový scénář  (anglicky)

Tematické stránky	AllMovie AlloCine Box Office Mojo ČSFD Filmová spřízněnost Filmový portál Internetová filmová databáze Metakritický Shnilá rajčata Katalog hraných filmů AFI
Slovníky a encyklopedie	Britannica (online)
V bibliografických katalozích BNF : 15032312s GND : 4805753-8 LCCN : no2009052650 SUDOC : 184178851 VIAF : 226381839 WorldCat VIAF : 226381839

Filmy Sergia Leoneho
Peplums : Poslední dny Pompejí (1959) Kolos Rhodos (1961) The Dollar Trilogy : A Fistful of Dollars (1964) Za pár dolarů navíc (1965) Hodný, zlý, ošklivý (1966) Tenkrát na Západě (1968) For a Fistful of Dynamite (1971) Tenkrát v Americe (1984)