Poršněv, Boris Fjodorovič

Boris Fedorovič Poršněv
B. F. Poršněv
Datum narození	22. února ( 7. března ) 1905( 1905-03-07 )
Místo narození	Petrohrad
Datum úmrtí	26. listopadu 1972 (ve věku 67 let)( 1972-11-26 )
Místo smrti	Moskva
Země	SSSR
Vědecká sféra	historie , sociologie , filozofie , kryptozoologie
Místo výkonu práce	Moskevský regionální pedagogický institut Moskevský institut filozofie, literatury a historie Kazaňská státní univerzita Historický ústav Akademie věd SSSR Ústav světových dějin Akademie věd SSSR
Alma mater	Moskevská státní univerzita
Akademický titul	doktor historických věd ( 1941 ), doktor filozofie ( 1966 )
Akademický titul	profesor (1941)
vědecký poradce	S. A. Piontkovsky , V. I. Něvskij
Studenti	A. V. Ado , G. S. Kucherenko , V. N. Malov
Známý jako	badatel sociálních hnutí ve Francii 17. století
Ocenění a ceny
Citace na Wikicitátu
Pracuje ve společnosti Wikisource
Mediální soubory na Wikimedia Commons

Boris Fedorovič Poršněv ( 22. února ( 7. března ) , 1905 , Petrohrad , Ruské impérium - 26. listopadu 1972 , Moskva , RSFSR , SSSR ) - sovětský historik a sociolog . Doktor historických (1941) a filozofických (1966) věd. Čestný doktorát na University of Clermont-Ferrand ve Francii (1957).

V roce 1925 promoval na Fakultě sociálních věd Moskevské univerzity . Po ukončení postgraduálního studia na RANION (bez odevzdání disertační práce) pracoval v různých institucích, včetně vysokých škol v Rostově na Donu a Knihovny pojmenované po. V. I. Lenina v Moskvě. Počátkem 30. let 20. století se mladý historik poté, co obdržel objednávku na vědecký komentář k Pamětem kardinála de Retze , začal věnovat studiu středověké Francie . V letech 1935-1948 (s přerušeními) Porshnev vyučoval na MOPI , kde vedl katedru starověkého světa a středověku. V letech 1938-1941 vyučoval na MIFLI , kde obhájil dizertační práci (1938). V prosinci 1940 obhájil na MIFLI dizertační práci pro titul doktora historických věd o lidových povstáních ve Francii před Frondou . V roce 1941 byl evakuován do Kazaně a dočasně vedl katedru historie na Kazaňské univerzitě . V roce 1943 se vrátil do Moskvy, kde začal vyučovat na Historické fakultě Moskevské státní univerzity , zároveň byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu Akademie věd SSSR . V roce 1948 vydal na základě disertační práce o Frondě monografii, která byla v roce 1950 oceněna Stalinovou cenou třetího stupně. Po propuštění z Historické fakulty Moskevské státní univerzity v roce 1952 vedl v Historickém ústavu Akademie věd SSSR (1957–1966) sektor moderních dějin západoevropských zemí. Po vytvoření Ústavu světových dějin Akademie věd SSSR v roce 1968 vedl sektor studia dějin vývoje sociálního myšlení. V roce 1966 obhájil monografii „Feudalismus a masy“ jako disertační práci pro titul doktora filozofie .

Již ve školních letech Porshnev svým vlastním přiznáním dospěl k závěru, že existující knihy o historii „popisují události, ale ne historii samotnou“. Historikovu vášeň pro teoretizování a zobecňování zaznamenali již jeho první univerzitní profesoři. Pokud jde o studium světových dějin, Porshnev si jako předmět svých vědeckých zájmů vybral řadu lidových povstání, která otřásla Francií po celé 17. století. Jeho monografie „Lidová povstání ve Francii před Frondou“ získala nejen v SSSR velké uznání, ale také přitáhla širokou pozornost francouzských historiků. Porshnev, inspirován úspěchem své první práce a v reakci na ideologický požadavek éry, který měl dříve zálibu v širokých zobecněních, se rozhodl vypracovat obecný „zákon feudální společnosti“, který pro něj sestoupil do dominantní roli třídního boje , který představoval jako univerzálního nositele energie historického procesu. Jiní marxističtí historici nemohli souhlasit s touhou vědce podřídit faktický materiál obecnému „zákonu dějin“, což se ukázalo jako kampaň tvrdé kritiky pro Porshneva, stejně jako neschopnost učit. Počátkem 50. let se vědec přestal zabývat problémy francouzské medievistiky , ale nadále se věnoval tématu třicetileté války jako spojnici politických a ekonomických procesů 17. století. Práce v tomto směru, z nichž některé byly publikovány posmrtně, vyvolaly ještě větší kritiku historiků.

Po 50. letech se B.F.Porshnev věnoval především problémům socio- a antropogeneze, o které se zajímal od poloviny 20. let. Vědec se zabýval otázkou existence " Bigfoot " a archeologií paleolitu . Teoretické pochopení geneze lidského vědomí vyústilo v jeho poslední monografii „ O počátku lidských dějin “. Porshnev se v tomto pojednání pustil do revize marxistické pracovní teorie utváření člověka a navrhl svou vlastní, v níž bylo utváření moderního typu člověka vysvětleno mezilidskými vztahy a vznikem jazyka jako systému signálů určených k zastavit nebo zabránit potenciálně nebezpečným akcím nepřítele a také rozlišovat mezi „našimi“ a „cizími“. Myšlenky vědce byly v rozporu s obecně přijímanými představami sovětských filozofů a antropologů, a proto po diskusi v září 1972 nebyl soubor knihy podepsán k vydání, což byla těžká rána pro Porshneva, který byl morálně zlomen. a po dvou měsících náhle zemřel. V den pohřbu obdržela rodina vědce zprávu, že monografie „O počátku lidských dějin“ byla schválena k vydání; vyšlo v roce 1974. Právě toto dílo, vydané v plné autorské verzi v roce 2007, přitahuje na počátku 21. století největší pozornost badatelů.

Životopis

Dětství a mládí

Porshnev rodina pocházela z provincie Olonets ; příjmení bylo pravděpodobně spojeno s typem obuvi . Pradědeček Borise Fedoroviče se přestěhoval do Petrohradu . Dědeček vědce Ivan Pavlovič Porshnev vlastnil dvě cihelny v okrese Shlisselburg . Jeden - "Něvskij" u vesnice Korchmino , koupený v roce 1878, druhý - "Izhora" u vesnice Ust-Izhora , založil v roce 1881. Úspěch podniku mu umožnil poskytnout svým synům vzdělání v Evropě. Také Borisův otec Fjodor Ivanovič (1878-1920), který studoval v Německu a zdědil rostlinu Izhora, dokázal čtyřem dětem zajistit šťastné („pohádkové“, slovy samotného Borise Fedoroviče) dětství. F. I. Porshnev byl členem Vojenského průmyslového výboru z podnikatelů; jako všichni její členové byla úzce spjata s prvním složením prozatímní vlády . Říjnová revoluce roku 1917 , kterou Fjodor Poršněv rezolutně nepřijal, nejenže ukončila jeho činnost, ale zasadila mu i ránu na zdraví – zemřel v roce 1920 ve věku 42 let. Sám Boris Fedorovič později ve svých autobiografiích představoval svého otce-podnikatele jako „inženýra“ či zaměstnance [1] [2] [3] [4] .

Matka vědkyně Adelaida Grigorievna (rozená Tinturina, 1873-1959), pro kterou bylo manželství s Porshnevem druhým, měla naopak ráda „progresivní myšlenky“ a pedagogiku. Po roce 1920 vstoupila do strany a spolupracovala v Lidovém komisariátu školství s N. K. Krupskou [5] [6] .

Boris, nejmladší ze čtyř dětí, se narodil v Petrohradě. Chlapec vyrůstal v hojnosti: studoval kreslení, hudbu, recitaci, cizí jazyky, jízdu na koni. V domě bylo kromě jiných domácích mazlíčků dokonce i pár opic, každé z dětí mělo svého poníka . Po smrti svého otce v roce 1920 a konfliktu s matkou Boris utekl z domova a strávil několik měsíců v kočovném cirkusovém souboru. Podle vzpomínek své dcery obratně žongloval i v dospělosti [7] [2] . Kolem roku 1922-1923 hráli Boris Porshnev a jeho starší sestra Jekatěrina rok v amatérském souboru M. I. Romma „Tr. bez režiséra“, jehož výkony byly „vlevo zleva“ [8] .

Univerzita a postgraduální škola

O počátečním vzdělání vědce existují rozporuplné informace: životopisy obvykle uvádějí, že v letech 1916-1922 studoval a absolvoval Vyborgskou obchodní školu (přeměněnou na 157. pracovní školu), nicméně v dotaznících z třicátých let byla 15. zmíněna dvakrát, pak je tu prestižnější škola Tenishevsky . Školní výuka skončila v roce 1922. Boris v té době neměl rád revoluční románky, nebyl členem Komsomolu a později už nikdy nevstoupil do bolševické strany [9] . Podle vzpomínek své dcery se s historií poprvé dostal do kontaktu na pracovní škole: když neuspěl u závěrečné zkoušky a připravoval se na její opakování, začal se zajímat o odbornou literaturu a dospěl k závěru, že „existující knihy popisují události, ale ne historii sám" [10] .

V roce 1922 nastoupil B. F. Porshnev na 1. petrohradskou univerzitu na sociální a pedagogické oddělení Fakulty sociálních věd (FON). Protože se jeho matka přestěhovala za prací do Moskvy, přestoupil Boris na podobnou fakultu První moskevské státní univerzity , jejímž děkanem byl V. P. Volgin . Fakulta připravovala především marxistické sociální vědce; po absolvování bylo nutné složit státní zkoušky ( povinné byly politická ekonomie a historický materialismus ) a veřejně obhájit kvalifikační práce. Dvacetiletý Porshnev absolvoval FON v říjnu 1925, ale svou diplomovou práci nikdy nedokončil. Z dochovaných osnov z let 1922-1925 vyplývá, že na FON převažovaly veřejné, sociální, ekonomické a pedagogické předměty, v programu nebyly žádné speciální historické disciplíny a starověké jazyky . V dotazníku z roku 1924 Porshnev uvedl, že „nemluvil žádným cizím jazykem“ [11] .

Oleg Vite , badatel o Porshnevově životě a vědecké práci , opírající se o výroky Borise Fedoroviče v 60. letech 20. století tvrdil, že vystudoval psychologii a udělal chybu, když nenastoupil na biologickou fakultu [12] . Jak stanovil T. N. Kondratyeva, Porshnev tuto část své životní cesty vědomě mytologizoval. Protože starší bratr Georgy, námořník, již nebyl schopen zajistit rodinu a jeho matka a sestra nepracovaly, vstoupil B. Porshnev v roce 1924 na burzu práce , odkud získal místo tajemníka redakce časopisu Vlast Sovetov na Komunistické akademii . V té době už měl zkušenosti s prací v časopise October Thought a měl pracovní sešit . Jinými slovy, student a sekretářka redakce prostě neměli čas na cizí aktivity: úřední povinnosti absorbovaly 6-7 hodin denně. Biologická fakulta Moskevské státní univerzity byla otevřena teprve v roce 1930, na FON se četly kurzy „Anatomie a fyziologie“, „Reflexologie“ a „Hygiena“. Hypoteticky by Porshnev mohl navštěvovat kurzy na katedře antropologie, ale o tom není nic známo [13] [11] .

O Porshnevovi na postgraduální škole

Postgraduální studium B. F. Poršněva nám umožňuje dospět k závěru, že se nehodlal stát vědeckým pracovníkem ve Francii a že byl spíše žákem V. I. Něvského než V. P. Volgina. Již na počátku vědecké činnosti B. F. Poršněva u něj současníci zaznamenali zálibu v teoretické výstavbě a příliš volné manipulaci s materiálem [14] .

T. N. Kondratyeva,
badatelka života a díla B. F. Porshneva

Od dubna 1925 do října 1926 byl Boris Porshnev uveden jako zaměstnanec nově vytvořeného Ústavu sovětské výstavby Komunistické akademie. Zde vystudoval Svaz obcí severní oblasti, poté přešel k historii Říjnové revoluce pod vedením ortodoxního marxisty S. A. Piontkovského , kterého pravděpodobně znal z univerzity. V roce 1926 se datuje první Porshnevova publikace – brožura „Městské rady a dělník“, přetištěná o dva roky později. Jednalo se o didaktický i propagandistický materiál pro ženy v domácnosti, ve kterém se čtenáři inspirovali myšlenkou, že Sověti jsou orgánem moci samotného pracujícího lidu a ženy by neměly brát volby a schůze jako „povinnost“, protože náhodný člověk „nebude se snažit zlepšit život pracujících žen a žen v domácnosti“ [15] .

Na jaře 1926 vstoupil B. F. Porshnev na postgraduální školu Ruské asociace vědeckých ústavů společenských věd (RANION). Doporučení S. Piontkovského je datováno 27. června, profesor zaznamenal schopnost B. F. Poršněva pracovat se „surovým archiválií“. Ve svých pamětech napsal, že „dokázal odtáhnout Porshneva do RANION“, aby absolvoval školu v sekci nových ruských dějin. Při přijetí byla odevzdána kvalifikační práce „K historii Bakuninů a Bakuninismu “. Dále se skládaly přijímací zkoušky: historický materialismus - "3 plus", politická ekonomie a metodologie - čtyři [16] . Z dokumentů z let 1927-1929 vyplývá, že B. F. Porshnev tvrdě pracoval a účastnil se jednání oddílu. Jeho obecná specialita je označena jako „ruské dějiny“, jeho úzká specialita jako „ekonomické dějiny a dějiny sociálního myšlení“. Disertační práci musel odevzdat do 1. ledna 1930. Soudě podle zpráv si do 10. října 1927 přečetl zprávu o politické ekonomii „Výrobní ceny“ a také pracoval na tématu historického materialismu „ Sociální metodologie Maxe Webera “ a na dvou tématech ve své specializaci: „Hlavní rysy slavjanofilství“ a „Zahraniční politika Rusko v 19. století. Jejím hlavním vůdcem byl V. I. Něvskij [17] . V těchto letech začal Boris Fedorovič samostatně studovat němčinu, aby mohl číst nepřeložená díla M. Webera a Hegela , navštěvoval Hegelův seminář a studoval také starou ruštinu a francouzštinu. Jeho sociální prací bylo redigování nástěnných novin ústavu. Porshnev, který se později stal známým jako ortodoxní marxista, dostal od vedení doporučení, „aby věnoval pozornost potřebě vyvinout marxistickou metodologii založenou na konkrétním historickém materiálu“ [18] .

V únoru 1929 podal Boris Fedorovič žádost o tříměsíční dovolenou u komise pro akademický pokrok z důvodu „těžkého nervového vyčerpání“. V dubnu 1929 byl zařazen do seznamu postgraduálních studentů bez obhajoby (z 20 postgraduálních studentů disertační práci prezentoval pouze L. V. Čerepnin ). Poté se Porshnev poprvé setkal s V. P. Volginem , kterého později nazval svým učitelem a vůdcem, k tomu dojde poté, co budou potlačeni jeho další dva učitelé, Něvskij a Piontkovskij. Volgin a S. M. Monosov, kteří byli v komisi přítomni, při obhajobě zprávy „ Rousseau ’s Social Ideas “ zaznamenali autorovu „sklon ke spekulativním konstrukcím a syntetické konstrukci“; atestační komise opět „upozorňuje soudruhu Porshnev o teoretické nestabilitě“. Nemocenská nezabránila Porshnevovi v tom, aby se začal věnovat angličtině a latině; vydělával si na živobytí jako průvodce po Engelsově muzeu. Koncem roku 1929 byl RANION přeřazen na Komunistickou akademii, což způsobilo zmatky v podnikání. Akademickým tajemníkem Komunistické akademie byl Piontkovskij, který poznamenal, že postgraduální studenti - Boris Porshnev a Izolda Lukomskaya (která se později stala jeho manželkou) - byli "hluboce nestraničtí." V důsledku toho se akademický ověřovací výbor rozhodl 31. prosince 1929 vyloučit Poršněva s povinností dokončit zbývající dílo do 1. října 1930. Mezi ně patřila zpráva „O sociální povaze šamanismu mezi Jakuty“, která způsobila skvělou recenzi S. A. Tokareva („je poměrně málo erudovaný v etnografii“) a článek „Ministerstva v Rusku“ pro Malou sovětskou encyklopedii [ 18] .

Finanční situace rodiny Poršněvů z poloviny 20. let byla celkem stabilní: mohli si dovolit najmout služebnictvo, odjet na měsíc na dovolenou na Krym a na léto si pronajmout daču v Moskevské oblasti. Z dochované korespondence vyplývá, že Poršněvové se snažili zachovat svůj obvyklý způsob života z předrevolučních dob, pokud to situace a příjmy umožňovaly [19] [20] .

Rostov na Donu - Moskva

Začátkem roku 1930 se Boris Porshnev oženil s Verou Fedorovnou Knipovičovou (1894-1983), dcerou F. M. Knipoviče . 20. března 1931 se páru narodila dcera Ekaterina [21] [22] . Počátkem téhož roku 1930 odešel Porshnev, který dokončil postgraduální studium bez předložení disertační práce, na dva a půl roku (leden 1930 - červenec 1932) do Rostova na Donu . Potřeba zajistit rodinu přiměla Borise, aby získal práci v severokavkazském Komvuz (v Rostově), kde byl přijat jako odborný asistent na katedře světových dějin. Ve stejném městě pracoval na částečný úvazek v Severokavkazském pedagogickém institutu a na přípravném oddělení Institutu červených profesorů . Kromě toho Porshnev vedl seminář v Mountain Research Institute a také pracoval v Severokavkazském regionálním výzkumném ústavu marxismu-leninismu a Severokavkazské společnosti marxistických historiků. V procesu výuky se Porshnev nejprve setkal s problémy světových dějin, ale v Severokavkazském regionálním výzkumném ústavu marxismu-leninismu ve skutečnosti pokračoval ve vědeckém tématu, které bylo zahájeno v Historickém ústavu RANION -“ Trockismus a otázky dějin ruského sociálního myšlení“ . Kromě toho připravil rukopis pro 12stránkovou monografii „Vývoj a ekonomická povaha obchodního kapitálu v 16.-18. století“, která nebyla nikdy publikována. Dochované materiály ukazují, že Boris Fedorovič byl v souladu s teorií „komerčního kapitalismu“ M. N. Pokrovského . Kvůli onemocnění celé rodiny malárií v létě 1932 se Porshnevovi vrátili do Moskvy [23] .

Jakmile byl Porshnev v Moskvě a přestěhoval se na „odpočinek na venkov“, pokusil se vstoupit na postgraduální školu Akademie věd, která se tehdy nacházela v Leningradu, s titulem etnografie. Zkoušejícími pro přijetí na postgraduální školu 7. října 1932 byli slavní etnografové E. G. Kagarov a N. M. Matorin . „Považovali za možné zapsat ho na postgraduální studium“, protože žadatel, jak je uvedeno v protokolu, „má velmi důkladné zázemí v historii předkapitalistických formací, což je nezbytné při studiu etnografie národů SSSR“, zatímco byly zaznamenány „mezery ve znalostech etnografie kavkazských národů a nové doktríny.“ o jazyce (jafetická teorie)“ N. Ya. Marr . BF Porshnev se ale nestal postgraduálním studentem-etnografem: měsíc před složením zkoušek byl přijat [24] .

O Porshnevovi jako redaktorovi

Směr jeho činnosti závisel na nabídkách a náhodném štěstí. Práce na úvodním článku a komentářích k „Pamětem“ kardinála de Retze byla prostě rozkaz, stejně jako hledání dopisů V. S. Pecherina a předmluva k „Pamětím“ P. P. Pertsova. B. F. Porshnev by se možná nestal francouzským učencem, kdyby nebylo redigování dosud nepublikovaného překladu de Retzových pamětí.

T. N. Kondratieva,
badatelka života a díla B. F. Porshneva [25]

5. září 1932 byl vědec zařazen do kolektivu Veřejné knihovny. V. I. Lenin „jako poradce vědeckého a bibliografického sektoru na úseku dějin socialismu a dělnického hnutí“. Za toto jmenování vděčil řediteli V. I. Něvskému ; jeho žena také získala práci v knihovně [26] . Porshnev byl také dva měsíce postgraduálním studentem Akademie věd SSSR v etnografické specializaci, ale 10. prosince 1932 byl vyloučen z vlastní svobodné vůle. Práce v knihovně umožňovala přístup k nejrůznějším vědeckým materiálům, umožňovala pracovat na objednávku a přijímat speciální potřeby a speciální jídla ve druhé kategorii [27] . Boris Fedorovič pracoval jako zaměstnanci Leninovy knihovny až do srpna 1935. Zde se zabýval tvorbou nového schématu knihovního katalogu, kterému věnoval tři publikace [28] . Celkem za tři roky měl devět publikací, navíc se ve fondu V.I. Něvského dochoval „Stručný přehled o úspěších vědy v SSSR v letech 1928 až 1933“, ve kterém Porshnev vlastnil oddíl o archeologii, a jeho manželky - o filologii [29] [30] .

V letech 1934-1935 za účelem výdělku spolupracoval B. F. Porshnev s nakladatelstvím Academia , publikoval také recenze a psal úvodní články. V takových dílech B. F. Porshneva nebyly žádné systémové nebo výzkumné priority: stejně tak převzal různé žánry, ruský i evropský materiál. V tomto období publikoval dvě ostře kritické recenze monografie A. K. Dzhivelegova o Dantovi a překlad A. M. Efrose Novaja Zhizn . Počátkem roku 1935 B. F. Porshnev současně publikoval dvě recenze zcela odlišných děl: pochvalné - na knihu A. V. Efremova "O dějinách kapitalismu v USA", blahosklonně kritické - na "Historie papežství" S. G. Lozinského [31] .

Od roku 1933 plánovalo nakladatelství Academia vydat paměti P. P. Percova , k čemuž byla badateli nařízena naléhavá předmluva v marxistickém duchu. Za provedení textu v jednom tištěném listu dostal Porshnev týden, poplatek měl být 400 rublů. B. F. Poršněv měl „podat sociologický popis... symbolismu a modernismu... a sociálního prostředí jeho vývoje“. Porshnev také dlužil tyto objednávky V.I.Něvskému [32] . V roce 1934 odcestoval Porshev do Leningradu, aby pracoval s archivem V. S. Pečerina , jehož paměti vyšly o dva roky dříve v redakci L. B. Kameneva . Publikace vyvolala velkou kritiku a bylo rozhodnuto ji doplnit korpusem korespondence, který objemem převyšoval text memoárů. Po zatčení „protistranické skupiny historika Něvského“ však práce na projektu pro Poršněva navždy skončily [33] .

Kolem roku 1933 nakladatelství připravovalo také vydání Pamětí kardinála de Retze, k nimž byl Poršněv pověřen předmluvou. Ještě v říjnu 1934 napsal Boris Fedorovič řediteli nakladatelství Academia L. B. Kamenevovi, že komentování de Retzových memoárů se pro něj změnilo „v kompletní studii celé historie Frondy “. V témže roce navrhl vydat historické komisi Akademie věd SSSR monografii, která odhaduje velmi nízké úspěchy francouzské historiografie v této věci. V tomto dokumentu Porshnev poukázal na potřebu srovnání Frondy a anglické revoluce ; takovou studii provedl na sklonku svého života. Porshnevova první publikace o Frondě byla vydána v roce 1935, paměti kardinála nikdy nevyšly v tisku [34] [25] [35] .

Přechod na francouzská studia. Disertační práce. Válka

Hlavním Poršněvovým působištěm byla od podzimu 1935 moskevská pobočka Státní akademie hmotné kultury (MOGAIMK), kde byl vedoucím vědeckým pracovníkem [36] . Od počátku roku 1934 s touto institucí spolupracoval v rámci studia „předkapitalistických formací“ a „lidových hnutí ve Francii 17. století“. V dubnu 1936 byl B. Porshnev také členem redakční rady Velké sovětské encyklopedie . Archivní materiály o těchto letech jsou extrémně vzácné, například není jasné, kdy začal pracovat s archivem kancléře Séguiera . V roce 1937 začala fúze GAIMK s Historickým ústavem Akademie věd; není přesně známo, kdy B. F. Porshnev získal práci v sektoru středověku (do března 1938) [37] . Kromě toho začal Porshnev od roku 1935 pracovat v Moskevském oblastním pedagogickém institutu a v roce 1938 vedl oddělení dějin antického světa a středověku [38] [39] .

V roce 1937 se Porshnev rozešel s Verou Fedorovnou a oženil se s Isoldou Meerovnou Lukomskou (1904-1981, přezdívanou „Iza“), kterou znal z postgraduálního studia. Iza byla dcerou profesora Meer Yakovlevich Lukomsky , zakladatele a prvního ředitele Centrální laboratoře pro studium nemocí z povolání v dopravě (TsNILT). Jejím prvním manželem byl spolužák Borise Fedoroviče - ekonom Pavel Maslov ; jejich společného syna Viktora adoptoval Porshnev. V roce 1940 se v důsledku těžkého porodu narodilo dítě Isoldy a Borise, Vladimír. Chlapec žil pouhé dva měsíce [40] [41] [2] .

Začátkem roku 1938 se B. F. Porshnev stal učitelem na MIFLI . Vedl speciální kurz medievistiky pro starší studenty, zejména v semestru akademického roku 1939/40 navrhl G. Khromushinovi téma o dědictví Miguela Servety [42] . Významnou formou činnosti MIFLI byly obhajoby disertačních prací pracovníky. 8. března 1938 byla obhájena disertační práce pro udělení titulu kandidáta historických věd B. F. Porshnev na téma „Z dějin lidových hnutí ve Francii v 17. století“. 25. prosince 1940 tam byla obhájena doktorská práce „Lidová povstání ve Francii v 17. století“; ve stejný den jako Porshnev se M. V. Alpatov hájil na téma umění Giotto . Rukopisy obou Poršněvových disertací se nedochovaly, až v roce 1944 vyšel autorský abstrakt doktorské práce. Oponenty obhajoby doktorského studia se stali akademik E. V. Tarle , profesoři S. D. Skazkin a N. P. Gratsiansky . 4. července 1941 byl Boris Fedorovič schválen jako profesor na katedře dějin středověku a o čtyři dny později podal vyšší atestační komisi žádost o jeho schválení jako profesora [43] .

Porshnevovu doktorskou práci lze rekonstruovat z jeho 11 publikací z druhé poloviny 30. let (včetně tří článků v Marxist Historian ), abstraktu a publikací o obraně. Patrně se skládal ze dvou částí, jejichž materiály byly chronologicky rozděleny podle Frondy. První část byla věnována Normandii ve 20.-40. letech 16. století, druhá - lidovým hnutím v Bretani v 50.-70. letech 17. století. Zdrojová základna pro disertační práci byla postavena na materiálech ze severní Francie. Přes lásku k teoretickým schématům nedokázal B. F. Poršněv jednoznačně prokázat protifeudální povahu povstání, z nichž většina začala z ekonomických důvodů – nadměrného zvyšování daní. Celkem Porshnev studoval a shrnul 75 povstání; v textu disertační práce s nimi bylo uvažováno pouze na základě publikovaných pramenů, i když byl zmíněn i nepublikovaný archiv kancléře Séguiera [44] . Autor zařadil Frondu do kontextu lidových hnutí a srovnal ji s anglickou revolucí. V první fázi je Fronde „hnutím, které postupuje pod revolučně-demokratickými hesly a je bohaté na revoluční akce mas“, kdy se byrokratická buržoazie, uražená Mazarinovou vládou, pokusila „vést a rozvíjet lidové revoluční síly“. za buržoazní revoluci“. Ve druhé fázi však buržoazie, vyděšená lidem, kapitulovala a „přiblížila se k absolutismu“. Fronda byla tedy neúspěšná buržoazní revoluce . Sekci o Frondě vysoce ocenili E. V. Tarle a S. D. Skazkin, zároveň však odpůrci konstatovali slabinu historiografické části studie a kritizovali také přílišnou šíři zobecnění a disertátorovo zneužívání širokých sociálních kategorií [ 45] . Tarle si všiml nekritického využívání zdrojů B. Porshneva a přílišného zveličování degradace francouzské ekonomiky 17. století pod jhem daní. Profesor S. Skazkin obecně prohlásil, že o Francii 17. století nelze psát bez použití archivních fondů. Za nedostatek práce označil nezveřejnění role rolnictva v buržoazní revoluci, ačkoli tento problém zakrývali klasikové marxismu. Žádné konkrétní poznámky N. Gratsianského nebyly hlášeny [46] . Boris Fedorovič Poršněv, soudě podle korespondence, usiloval již v roce 1939 o vydání svého výzkumu ve formě monografie; abstrakt z roku 1944 ani tak nereflektoval text obhájené disertační práce, jako spíše prospekt k nové studii [47] . V publikaci o vědeckých aktivitách MOPI z roku 1941 bylo oznámeno, že B. Porshnev po dokončení tématu Frondy přešel k hospodářským dějinám Evropy [48] .

Na začátku Velké vlastenecké války , v červenci 1941, byl Historický ústav Akademie věd SSSR evakuován do Kazaně , kde bylo moskevským odborníkům nabídnuto šest volných profesorských míst, která se stala první po znovuobnovení fakulty. dějin a filologie Kazaňské univerzity v roce 1939 [49] [50] . Protože v říjnu 1941 byli B. D. Grekov a E. A. Kosminskij převezeni k evakuaci do Taškentu , byl na uvolněné místo pozván mj. B. F. Porshnev. Na krátkou dobu v letech 1941-1942 zastával funkci vedoucího katedry historie. Profesor nějakou dobu vedl kurz o dějinách středověku, který byl u studentů velmi oblíbený [51] . V roce 1942 vystupoval B. F. Porshnev spolu s E. V. Tarlem jako oficiální oponenti kandidátských dizertačních prací kazaňského historika M. D. reakce na reformu z roku 1861 ). Profesor ochotně pomáhal studentům v práci jejich studijního kroužku, účastnil se projednávání zpráv [53] [54] [55] . V lednu 1943 byl Boris Fedorovič převelen do Malmyže , kam byl převelen MOPI. V této vzdělávací instituci opět nastoupil na post vedoucího katedry historie a zástupce ředitele pro vědeckou a vzdělávací část. Zachovaly se informace, že Porshnev četl v Malmyži zprávu „Fašismus a protilidové tradice v německých dějinách“. Do 5. srpna 1943 spojil funkce vedoucího oddělení a zástupce ředitele a poté se vrátil do Moskvy. Rodina se usadila u Lukomských na Zubovském bulváru ; pobyt v tomto společném bytě trval 18 let [56] [57] [58] [59] .

Diskuse o třídním boji: první hanba

Po válce se Boris Poršněv vrátil do běžného života moskevského vědce: spojil práci na Pedagogickém institutu Moskevské oblasti, přednášel na Moskevské státní univerzitě a výzkum na Akademickém historickém institutu. V roce 1947 se Boris Fedorovič nakrátko stal vedoucím katedry moderních a soudobých dějin Moskevské státní univerzity, ale o rok později jej nahradil A. S. Jerusalimskij a Porshnev zůstal učit pouze na katedře středověku [60] . V této době všechny své síly vložil do přípravy monografie o třídním boji ve Francii v předvečer Frondy. Aby mohl pracovat klidně mimo komunitní život, strávil Boris Fedorovič a jeho rodina na jaře a v létě 1947 dva měsíce v Bolševu (kde se začal zajímat o Veroniku Tushnovovou , která pobývala v domě kreativity), a poté si pronajal letní dům na pobřeží Rigy . Do roku 1950 se prostřednictvím správy domu Porshnevovým podařilo pro sebe znovu vybavit bývalý pokoj školníka pod schody o rozloze 8 m² [61] .

O první kampani

... Poprvé byl „zatracený konceptualista Porshnev“ zabit jako historik v důsledku kampaně zuřivého, krutého pronásledování v letech 1950-51.

E. Porshneva [62]

Podle T. a S. Kondratievových Boris Poršněv vydáním „Populárních povstání ve Francii před Frondou (1623-1648)“ v roce 1948 „reagoval na ideologický řád“. Po válce proběhla řada ideologických kampaní proti „bezzásadovosti“, „úzká témata“, „objektivismus“, „ buržoazní kosmopolitismus “ a „antimarxistické zvrácenosti“ [63] [64] . Za těchto podmínek se B. F. Porshnev jako ambiciózní člověk snažil zaujmout vedoucí postavení v sovětské vědě, a to jak z hlediska metodologie feudální společnosti, tak i dějin mezinárodních vztahů v pozdním středověku . Během výzkumných kampaní na katedře středověku Moskevské státní univerzity v březnu 1949 napadl svého leningradského kolegu O. L. Weinsteina za monografii „Rusko a třicetiletá válka 1618-1648“, na kterou publikoval negativní recenzi [ 65] [66] .

O Poršněvových chybách

V pojetí BF Porshneva vidí odpůrce podobnosti s názory Dühringa , rozdrceného Engelsem . B. F. Porshnev, odmítající buržoazii, deformuje proces formování buržoazních národů, dostává se do přímého rozporu s výroky klasiků marxismu-leninismu k této otázce, které nepřipouštějí dvojí výklad. To je také důvod, proč B. F. Porshnev popřel progresivitu absolutní monarchie v určité fázi vývoje, popřel její roli v procesu upevňování národní jednoty, při zajišťování možnosti rozvoje kapitalistických vztahů za feudalismu [67] .

V. V. Birjukovič

Porshnevova kniha o lidových povstáních měla velký objem: 724 stran, včetně publikace 79 dokumentů z archivu kancléře Seguiera z Leningradské veřejné knihovny . Jeho kniha obsahově vycházela z první části disertační práce doplněné o materiály z archivu Séguier. Stejně jako v disertační práci autor zkombinoval „zobecňující metodu s místním“ tím, že do středu vyprávění umístil „ bosé povstání “ v Normandii v roce 1639. Celá druhá část monografie byla věnována podrobnému popisu povstání. Třetí částí knihy byl teoretický diskurs o Frondě a buržoazii, navržený tak, aby „nesl charakter epilogu“ [68] [69] . Kniha vyvolala široký ohlas vědecké komunity. Recenzenti buď nenašli vůbec žádné nedostatky ( B. G. Weber , M. Ya. Gefter ), nebo je uvedli „v rituálním pořádku“ ( A. Z. Manfred ) [70] . V roce 1950 byla kniha oceněna Stalinovou cenou třetího stupně, přičemž komise doporučila druhý stupeň [71] . Soudě podle nepřímých údajů knihu předložil Z. V. Mosina, který byl členem stranického byra Historického ústavu Akademie věd SSSR. Porshnev však téměř okamžitě čelil odsouzení kolegů, což vyústilo ve tři diskusní kampaně o něm samotném a jeho práci na teorii třídního boje. Tyto kampaně trvaly až do roku 1953 a vedly k úplnému odmítnutí Borise Fedoroviče pracovat v oboru středověkých studií. A. D. Lyublinskaya působila jako „pilot“ kritiky . Alexandra Dmitrievna si všimla zejména Poršněvovy práce se zdroji a zejména ručně psanými materiály, když uvedla, že na jedné straně zachází se zdroji příliš volně, na druhé straně z nich nevytahuje všechna data a špatně je analyzuje. To nezabránilo opravdovému zájmu o monografii a velké pozornosti na Západě [72] .

V letech 1948-1950 publikoval B. F. Porshnev v Izvestijach Akademie věd SSSR čtyři články o třídním boji jako hybné síle dějin. Právě oni vyvolali dvě hlavní vlny kritiky [73] . Formálně začaly apelem postgraduálních studentů katedry dějin středověku Moskevské státní univerzity, poté byly články zvažovány v oblasti dějin Ruska do 19. století Ústavu dějin SSSR. Akademie věd a teprve 26. dubna 1951 byla Poršněvova činnost předložena k jednání v sektoru dějin středověku [74] [75] . Beseda vyvolala velký ohlas: besed, které trvaly čtyři dny, se zúčastnilo celkem 22 odborníků; na veřejných debatách bylo někdy přítomno až 200 diváků [76] . Boris Fedorovič čelil mimořádně vážným obviněním: „ vulgární materialismus “ ( Ju. M. Saprykin ), „špatné chápání Stalina , vliv Pokrovského a Marra “ ( S. D. Skazkin ), „zkreslování marxisticko-leninské ideologie“ ( V. V. Birjukovič ) . Objektivně byl Porshnev obviněn z zveličování role třídního boje ve feudální společnosti a odklonu od dialektického pohledu na dějiny, protože ignoroval progresivní roli absolutismu ve společenském vývoji [77] . E. V. Gutnova a následně považoval Poršněvovu kritiku za správnou, protože „souhlasit s tímto konceptem ve skutečnosti znamenalo zcela opustit seriózní vědecké bádání, vrátit se od studia obecných občanských dějin ke studiu dějin třídního boje , jak tomu bylo praktikoval již ve dvacátých letech“ [78] . Průběh diskuse se neobešel bez skandálu: B.F. Porshnev obvinil tajemnici stranického výboru N. A. Sidorovovou , že přetiskla přepisy schůzí a záměrně je falšovala. Straničtí historici byli v té době k obsahu přepisů extrémně pozorní, protože byly považovány za ideologickou zbraň (a kompromitující důkazy), neméně významnou než texty monografií a článků [79] .

Poršněva tehdy podpořili Z. V. Udalcovová a její manžel M. A. Alpatov , vedoucí sektoru Historického ústavu a vedoucí katedry medievistiky Moskevské státní univerzity E. A. Kosminskij , filozofové T. I. Oizerman a F. V. Konstantinov . Navzdory tomu, že zůstali v menšině, ukázalo se nemožné obvinit Borise Fedoroviče z vytvoření „protistranické skupiny“, nebylo ani přijato konečné usnesení. V srpnu 1951 se Poršněv dokonce pokusil apelovat na I. V. Stalina a k dopisu připojil rukopis „Role boje mas v dějinách feudální společnosti“. Odvolání nevyvolalo žádnou reakci [80] .

Během svého působení na Moskevské státní univerzitě měl Boris Fedorovič Porshnev studenty. Vědecky vedl studenta A. V. Adu od prvního poválečného přijetí na Moskevskou univerzitu. Od roku 1949 byl zapojen do Porshnevova semináře a obhájil svou práci " Mellier a Voltaire ". Poté nastoupil na postgraduální školu a pod vedením Porshneva studoval téma „Rolnické hnutí ve Francii v prvních letech francouzské buržoazní revoluce na konci 18. Metoda vědeckého vedení Borise Fedoroviče byla originální: zorientoval oddělení škálou literatury a archivních fondů, stáhl se a ani nečetl rukopis předložené disertační práce a při jejich neformálních setkáních se objevila nejširší škála problémů nesouvisejících k tématu se diskutovalo. Obhajoba proběhla úspěšně 20. ledna 1954 [81] . Student Gennadij Kucherenko se jako jediný z kurzu přihlásil na Poršněvův seminář o dějinách socialistických doktrín. Porshnev ho vzal dost tvrdě a nařídil mu, aby zadal téma a napsal semestrální práci, přečetl alespoň čtyři knihy ve francouzštině (kterou nikdy nestudoval) za čtyři měsíce. Hlavním předmětem úvah se na návrh vůdce stal Jean Mellier . Poté, co G. Kucherenko pracoval podle distribuce, v roce 1958 vstoupil na postgraduální školu Institutu historie Akademie věd SSSR k B. F. Porshnevovi. V roce 1965 obhájil disertační práci „Role Jeana Melliera ve vývoji ateistického a socialistického myšlení ve Francii 18. století“. - již poté, co Poršněv vydal monografii o odkazu tohoto myslitele [82] .

V roce 1952 byl Poršněv odvolán z čela sektoru (který právě obsadil po nemoci E. Kosminského), „protože zjevně nezvládal své povinnosti“ a byl nucen napsat rezignační dopis z ústavu na vlastní svobodu. bude „kvůli přepracování“. O jeho otázce bylo rozhodnuto úplně nahoře: po odvolání vedoucího úseku odboru vědy a vysokých škol ÚV Všesvazové Komunistické strany bolševiků A. M. Mitina na G. M. Malenkova bylo rozhodl, že „rozhodnutí o odvolání Poršněva z funkce vedoucího sektoru je obecně pravdivé“, ale byl ponechán jako výzkumný pracovník a znovu dosazen do ústavu [83] . Po všech diskusích B. F. Porshnev již nikdy nepublikoval ve sbírce „Středověk“, v jejímž jubilejním čísle (1960) se jeho oponent S. D. Skazkin zasloužil o rozvinutí „problému specifik feudálních výrobních vztahů a jejich základů - feudální majetek“. Sovětští medievalisté i po jeho smrti nadále kritizovali Porshnevovo politické a ekonomické pojetí. Podle memoárů se ještě v 70. letech na katedře historie Moskevské státní univerzity studentům nedoporučovala právě politická a ekonomická díla Poršněva, na rozdíl od jeho konkrétních historických studií věnovaných 17. století [84] . Studie nebyly pro vědce marné: objevily se srdeční problémy a těžká maligní nespavost , která se ukázala jako nevyléčitelná [62] .

Taw years

B. F. Porshnev měl v letech 1957 až 1966 na starosti sektor moderních dějin západoevropských zemí Historického ústavu Akademie věd SSSR (jeden z vědecky nejsilnějších - působilo zde deset doktorů věd) [85 ] . Po odvolání z funkce v roce 1966 vedl skupinu pro studium dějin socialistických idejí. Po vytvoření Ústavu světových dějin Akademie věd SSSR v roce 1968 vedl sektor studia dějin vývoje sociálního myšlení. Jako šéf byl despotický a, soudě podle svědectví S. V. Obolenské , „dokázal zkazit vztahy s většinou svých podřízených, dovolil si vůči nim neparlamentní akce“:

Boris Fedorovič byl v akademických kruzích znám jako osoba, mírně řečeno, originální, zcela nepředvídatelná a obtížná ve vědecké a každodenní komunikaci. Byl to skutečně velmi zaujatý a často nespravedlivý člověk, velmi impulzivní a temperamentní, neschopný a neochotný omezit své emoce. Mohl ... jednat v souladu nejen výhradně s vlastním názorem, ale někdy i se svým momentálním rozpoložením [86] .

Vysvětlovalo se to i tím, že pro B. F. Poršněva „bylo lhostejné, jak ho vidí ostatní... byl plný vědomí důležitosti toho, co udělal“. Zároveň byl ke studentům a žákům vždy shovívavý a mohl je i sponzorovat. Stejně tak mohl v duchu polemiky podporovat vědce, o kterých měli kolegové nepříznivý názor [86] [87] .

Z hlediska života to byly pro Porshneva nejúspěšnější roky: v roce 1961 dostal samostatný byt na ulici Dmitrije Uljanova . Po nástupu „ tání “ se Porshnev stal cestujícím a nejméně třikrát podnikl dlouhé – až šestiměsíční – cesty do Francie: v letech 1957, 1967 a 1969. Jeho pracovní cesta v červnu 1957 byla možná první pro sovětské francouzské učence po začátku studené války . Formálním důvodem byla účast na práci mezinárodní komise pro studium historie zastupitelských a parlamentních institucí: Porshnev četl svou zprávu o pařížském parlamentu během Frondy [88] a četl zprávu E. A. Kosminského. Pro Západ se stal stavovským představitelem sovětských humanitních věd a úspěšně vyjednával různé druhy spolupráce. Byl přijat na Právnické fakultě Sorbonny a v Musée des Man . Na rozdíl od komunikačního stylu přijatého v SSSR byl Boris Fedorovič neformální, preferoval diskutovat o důležitých otázkách tváří v tvář a dokonce i doma se svými kolegy, což nebylo podporováno kompetentními orgány . Rektor univerzity Clermont-Ferrand, sám člen Francouzské komunistické strany , pak dosáhl zvolení Porshneva za čestného doktora své univerzity [89] . Během přednášek na francouzských univerzitách v roce 1967 Porshnev požadoval výjezdní vízum pro svou manželku Izoldu Meerovnu, která byla nestranickou a nepracující ženou v domácnosti [90] . Protože byl vynikajícím rodinným příslušníkem a šetřil na sobě, vždy se snažil svým příbuzným přinést něco ze zahraničí . S. Obolenskaya vyprávěla epizodu, kdy Porshnev během cesty do NDR , aby ušetřil, snídal s chlebem přivezeným z Moskvy, a když v místnosti nebyl bojler , ředil instantní kávu vodou z kohoutku. Vzhledem k živosti své postavy se mohl pustit i do dobrodružství. E. Leroy-Ladurie ve svých pamětech uvedl, jak vzal „moskevského marxistu“ na striptýz [91] .

Z dalších Porshnevových koníčků zaznamenali současníci a příbuzní jeho vášeň pro zpěv. Měl hudební sluch a slabý tenorový hlas . Většinou hrál lidové písně (donské a ukrajinské), romance, operní árie. Po válce začal chodit na hodiny k učiteli hudební školy (spolubydlící na Zubovského bulváru). Později se seznámil se zpěvákem a autorem romancí D. K. Tarkhovem , který profesionálně přednesl Porshnevův hlas. Boris Fedorovič, soudě podle vzpomínek své dcery, snadno souhlasil s veřejným vystoupením, kamkoli byl pozván [92] . Světlana Obolenskaya připomněla, že na oslavě 60. výročí vědce, která se konala v pražské restauraci za přítomnosti zaměstnanců jeho oddělení, vylezl Boris Fedorovič na pódium a operně zazpíval „ Murku “. „Nevěděl jsem, že je to Porshnevovo podpisové číslo, které se v takových situacích neustále opakuje“ [86] .

Na počátek lidských dějin: druhá hanba a smrt

Šedesátá léta byla pro Poršněva ve znamení pokusu o širokou spolupráci specialistů, pokusu o komplexní studium jakéhokoli velkého období lidských dějin. Zejména navrhl projekt dějin Velké francouzské revoluce , který byl svým rozsahem grandiózní . V roce 1962 jeho jménem vypracoval A. V. Ado 62stránkový prospekt budoucí třídílné knihy, který byl vytištěn v nákladu 100 výtisků a zaslán vědeckým institucím. Příliš široké pokrytí problému však vyvolalo kritiku, prohlášení, že B. Porshnev „nahrazuje skutečnou historii Francouzské revoluce historií obecnou“ a projekt nebyl zahájen [93] . Téměř se nepokoušel obhajovat tento směr, neboť se zcela věnoval problémům počátku lidských dějin, které rozvíjel z různých úhlů pohledu. Za prvé, vědec přistoupil ke zobecnění teorie předkapitalistické formace, počínaje primitivností. V letech 1966-1967 napsal několik článků o asijském způsobu výroby , které nikdy nespatřily světlo světa. Zpráva o periodizaci světově historického pokroku od Hegela a Marxe [94] však byla načasována tak, aby se shodovala s Mezinárodním Hegelovým kongresem v Paříži v dubnu 1969 .

Z rozhovoru s A. Ya. Gurevichem

Boris Fedorovič Poršněv. Byl to muž odvážných myšlenek, ale myšlenka, která, promiňte, musela být velmi často definována jako bláznivá. Nejprve vynalezl dokonalé fantomy. Za druhé, kategorie vědecké pravdy mu byla naprosto cizí. Všechno uměl otočit doprava a doleva. Byl naprosto bezskrupulózní – mohl bych vám o něm dát celou přednášku, ale toho vás ušetřím. Přitahoval mě jako myslícího člověka, ale jeho myslící aparát a produkty z tohoto aparátu mě deprimovaly.

A. Ya. Gurevich (2006) [95]

V roce 1964 rozhodlo Prezidium Akademie věd SSSR o posílení metodologické obnovy historické vědy, což vedlo k vytvoření řady nových struktur jak na Filosofickém ústavu, tak na Historickém ústavu. Pod vedením M. Ya.Geftera byl vytvořen sektor metodologie, ve kterém B. Porshnev vedl seminář o sociální psychologii, jednom z nejdůležitějších témat, která ho zaměstnávala celý život. Moderní anglický badatel Roger Markwick to považoval za paradoxní na pozadí vědcovy vášně pro kryptozoologii a „fetišizaci třídního boje“. V roce 1966 vyšla monografie „Sociální psychologie a dějiny“, jejíž třetinu zabírala kapitola „Leninova věda o revoluci a sociální psychologie“, napsaná za účasti I. M. Lukomské. Vzhledem k tomu, že kniha byla věnována zdůvodnění legitimity vlastních Poršněvových koncepcí, byla o tom, že jedním z nejdůležitějších mechanismů ve zlomových okamžicích dějin jsou masové sociální aspirace, které jsou přímo vyjádřeny kulturou každodenního života. To do jisté míry „vyčistilo půdu“ sovětským kulturologům a především A. Ja. Gurevičovi . Gurevič vysoce ocenil první kapitolu s rozmarnou montáží Leninových citátů, ale pro jeho účely to nestačilo. Porshnev sám dokázal pouze upevnit legitimitu samotné disciplíny sociální psychologie a začít o ní zavádět západní představy. A. Gurevič si proto ve svých memoárech mohl dovolit ironický tón ve vztahu k Poršněvovi, neboť od druhé poloviny 60. let začal studovat mentality [96] [97] .

V roce 1964 uskutečnil B.F.Poršněv plán konce 40. let – materiály o třídním boji shrnul v monografii „Feudalismus a masy“. V roce 1966 ji obhájil jako disertační práci pro titul doktora filozofických věd a jedním z oponentů byl T. I. Oizerman, který na přelomu čtyřicátých a padesátých let podporoval Borise Fedoroviče při diskusích [98] .

Z rozhovoru s Yu. I. Semjonovem

Totéž se stalo s Borisem Fedorovičem Porshnevem. Existoval takový historik středověku, hrana s érou moderní doby (XVII století ve Francii). Měl spoustu zajímavých věcí, ale nikde nebyl povýšen, ani jako akademik, ani jako člen zpravodaje, všude ho drtili. Byl uražen a vytvořil novou vědu nazvanou "paleopsychologie". Chápete, vytvořil celou vědu [mluví s ironií]. To je nesmysl nejčistší vody.

Yu I. Semjonov (2004) [99]

Od poloviny 50. let se Porshnev vážně zabýval ekologií, paleontologií a archeologií primitivního člověka, což ho poměrně rychle přivedlo k zájmům v oblasti kryptozoologie , což nepřispívalo k dobrým vztahům s profesionálními biology a historiky [100] . Jeho nadšení však nejbližší lidé nesdíleli. Jeho manželka Izolda Meerovna, sama vzděláním historička, vysoce oceňovala jeho práce o třídním boji (mnoho se jí věnovalo), ale nemohla brát antropologické hypotézy vážně [2] . F. Ryžkovskij spojil překážky, kterým B. Poršněv v tomto směru čelí, jak s „disciplinární rigiditou sovětského akademického systému“, tak se skutečností, že vědcova široká zobecnění se jeho současníkům zdála „naprostým anachronismem, nezřetelnou ozvěnou dvacátých let. “ Poznání, že Boris Fedorovič byl „potenciální sovětský Braudel “, přišlo mnohem později [101] .

Odnoží tématu „boje mas“ se staly četné Porshnevovy publikace o roli jednotlivce v dějinách. V 50. letech napsal práci o Janu Kalvínovi , která byla přijata jako studijní průvodce Moskevským teologickým seminářem . Studium odkazu utopisty Jeana Melliera trvalo více než deset let : od zprávy na X. mezinárodním kongresu historiků v Římě až po vydání první monografické studie světové historiografie o něm v sérii ZhZL (1964). Jeho „Závěť“ však Porshnev považoval v čistě ortodoxním duchu za utopický; Boris Fedorovič hledal ve svém odkazu i odraz ideologie třídního boje [102] . Porshnev se vrátil k tématu Mellier v roce 1970. Sérii prací o Mellierovi představil v roce 1970 Ústav světových dějin Akademie věd SSSR za cenu. V. P. Volgin, ale uděleno nebylo. Neúspěšná byla i posmrtná nominace v roce 1974 za monografii o evropské politice 17. století. Podle Olega Viteho to svědčilo o známé prekérnosti Poršněvova postavení v sovětské akademické obci [103] . Studie J. Melliera měly pro vědce i materiální rozměr: honorář za hromadnou publikaci v řadě ZhZL umožnil pořídit si vlastní daču v Pakhře . Porshnev ironicky nazval daču „postavenou na kostech Melliera“ [82] .

Na počátku sedmdesátých let vynaložil B. F. Porshnev velké úsilí, aby byl zvolen členem korespondentem Akademie věd SSSR , což bylo vysvětleno jak touhou po uznání, tak novými příležitostmi pro publikování prací o nestandardních otázkách. V listech Borise Fedoroviče se dochoval náčrt kompozice sebraných děl v sedmi svazcích. Podle některých zpráv se chystal předložit rukopis knihy o Ježíši Kristu do série ZhZL . Ve volbách na katedru historie byl však přehlasován a prohrál volby s A. L. Naročnickým , což Poršněva podle vyprávění blízkých velmi ranilo. S. V. Obolenskaya přímo uvedla, že právě neúspěch s volbami do Akademie předčasně ukončil život Borise Poršněva. Znovu ho podpořil Teodor Iljič Oizerman a nabídl mu, aby byl zvolen na katedře filozofie, kde byly velké šance na úspěšné hlasování. Boris Fedorovič však neměl dostatek monografií, aby „prošel“: nakladatelství „Myšlenka“ odmítlo knihu „O předkapitalistických formacích“; proto vědec vkládal velké naděje do vydání monografie „ Na počátku lidských dějin “. Koncem léta 1972 došlo ke změně složení Hlavní redakční rady sociálně ekonomické literatury nakladatelství Mysl v čele s V. P. Kopyrinem. V září 1972 se na Akademii společenských věd pod Ústředním výborem KSSS konala diskuse o Porshnevově rukopisu . Jak uvedli očití svědci, V.P.Kopyrin, který diskusi předsedal, rozdělil tabuli v publiku na dvě poloviny, na které vypsal výklady antropogeneze klasiků marxismu a jejich výklad Poršněva. Publikaci bylo rozhodnuto zrušit. Podle vzpomínek její dcery jí Poršněv toho dne řekl: " Nejsem mučen, jsem poražen ." Boris Fedorovič se nevzdal, obrátil se na různé úřady. Zatímco probíhaly schvalování, nakladatelství Mysl rozmetalo soubor monografií - nedostatkového typografického písma bylo málo. Po této zkušenosti se Poršněvův zdravotní stav prudce zhoršil a 26. listopadu 1972 zemřel v sanatoriu Uzkoje na masivní infarkt [86] . Večer předtím telefonoval s G. Kucherenkem o perspektivách obhajoby doktorské disertační práce [82] . Na pohřbu bylo oznámeno, že rozhodnutí o vydání knihy „Na počátku lidských dějin“ bylo učiněno na úrovni ÚV KSSS , který text nezachránil před cenzurním odstraněním a škrty [104] [ 105] [106] . Tělo profesora bylo zpopelněno a urna s popelem uložena vedle jeho rodičů na nekropoli moskevského kláštera Donskoy . To vyžadovalo samostatné povolení od ministerstva kultury SSSR , protože území kláštera bylo pobočkou Muzea architektury [107] .

Vědecká činnost

Obecná ustanovení. Světový pohled vědce

Z "Vědeckého deníku" B. F. Porshneva

Věda není jen poznáním objektivního světa, ale vždy sociálním, tedy mezilidským bojem. Znalost objektivního světa je nejmocnějším prostředkem mezilidského boje. Každá nově stanovená vědecká pravda je ranou zasazenou něčí autoritě – autoritě toho, kdo myslel a učil, to znamená, že je nucen myslet jinak. <...> Síla „učitele“ je v jeho autoritě a autoritu podkopává byť jen jedna chyba, to znamená, že autorita není vůbec úměrná kvalitě pravdy vyjádřené člověkem; autorita je nedělitelná. <...> Věda je v tomto smyslu vždy sociální válkou, ... válkou proti sociálně mocným autoritám [108] .

A. V. Gordon o metodologickém a ideologickém krédu B. F. Porshneva poznamenal, že dominantou pro jeho práci byl systematický přístup, v souladu s nímž všechny jeho aktivity směřovaly k rozvoji a formulaci určitého kognitivního konceptu. Tento koncept byl založen především na myšlence jednoty světových dějin a aktivní role veřejného vědomí v historickém procesu. Druhá složka pístového systému byla založena na myšlence aktivní role lidského vědomí, protože světově historický proces je založen na zájmu lidí udržovat spojení mezi sebou a zachovat (v jeho vlastní terminologii) „super-komunita“ lidstva. Lidé si doslova vytvářejí svou vlastní historii, včetně její univerzální jednoty. V tomto smyslu Boris Fedorovič „byl ‚ Hegeliánem ‘ v nejobecnějším a nejlepším smyslu slova“ [109] [110] .

Postoje k filozofickému chápání minulosti a tvorbě globálních projektů se uvolnily v době studia na Fakultě sociálních věd a poté na postgraduální škole, kde se značná část předmětů týkala marxistické filozofie a sociologie. Jak poznamenal A. N. Afanasjev, metodologický přístup B. F. Porshneva lze podmíněně nazvat axiomatickým . Je charakterizována předem určeným souborem aporií , prioritou (a dokonce diktátem) teorie [111] [112] . To se projevilo již v prvních letech: na postgraduální škole byl vzdělávací proces postaven na samostatné práci a Boris Porshnev psal zprávy na témata „Metodika M. Webera a marxismus“, „Hlavní rysy slavjanofilství“, „Russovy sociální ideje “, navíc Weber a Rousseau B F. Porshnev četli, soudě podle recenzí, v originále. Při obhajobě zprávy o Rousseauovi oponent V.P. Volgin zaznamenal Poršněvovu zálibu ve spekulativních konstrukcích a syntetických konstrukcích. Dále také publikoval práce o filozofii, zejména kapitoly z Dějin filozofie (1940, editovali G. F. Aleksandrov , B. E. Bykhovsky , M. B. Mitin a P. F. Yudin ). V prvním díle Poršněv vlastnil oddíl „Historické předpoklady rozvoje středověké filozofie“, ve druhém díle úvod – „Historické předpoklady rozvoje měšťanské filozofie“. Tyto kapitoly představují útržkovitou sociologii dějin v její předválečné verzi. Například středověk pokrýval období od pádu Římské říše do Francouzské revoluce . V jeho rámci B. Porshnev vyzdvihl vznik (V-X století) a rozkvět (XI-XV století) feudalismu a rozklad a zrání výhonků kapitalismu . Všude zdůrazňoval „progresivitu“ feudalismu ve srovnání s otroctvím , k jehož pádu (v duchu stalinských „objevů“) došlo v důsledku souběžné shody „revoluce otroků“ a invaze „barbarů“ . Úpadek hospodářství na přelomu starověku a středověku byl přitom předpokladem rozvoje feudalismu; Západoevropský feudalismus se vyvíjel rychleji a jinak než v Byzanci a mezi Araby. Systémovými rysy feudalismu jsou feudální vlastnictví půdy, neekonomický nátlak rolníků a třídní boj. Feudalismem otřásly vztahy mezi zbožím a penězi, vznik a růst měst a prohlubující se dělba práce. Jak nové vztahy pronikly, královská moc byla posílena, porazila feudální separatismus a byla osvobozena od moci papežství. Začíná formování národních států. Odpor vůči feudalismu probíhal nejen v podobě selských a městských povstání, ale také v podobě herezí . B. F. Poršněv přímo spojuje formování kapitalismu a rozpad feudalismu s rozvojem světového obchodu, geografickými objevy a počáteční akumulací kapitálu, který rolníky připravil o půdu. V šestnáctém a osmnáctém století začalo prohlubování antagonismu mezi „ekonomickou“ buržoazií a „feudálně-absolutistickým systémem“, mezi absolutismem a lidovými masami. Jestliže lidové masy vyjadřovaly své zájmy v povstáních, pak buržoazie - "v nové kultuře" a ideologii. Někdy tato kultura koexistovala s feudalismem a dokonce mu sloužila. To se podle historika stalo s humanismem a kulturou renesance . Anglická revoluce dosáhla úspěchu díky spojenectví buržoazie a buržoazní šlechty. Fronda mohla dosáhnout úspěchu v polovině 17. století ve Francii, ale to se nestalo kvůli jejímu strachu a nerozhodnosti [113] .

Archiv vědce obsahuje velkou sérii záznamů z let 1938-1945 věnovaných problémům vědomí a kognitivním praktikám. Z těchto záznamů je zřejmé, že již v tomto období dozrály základy jeho projektu: studium lidských dějin jako celku, které je úkolem sebepoznání lidstva; sebepoznání je nemyslitelné bez studia vlastností a problémů samotného poznání. Gnoseologie se podle B. F. Porshneva blíží k experimentální činnosti, neboť vnější svět člověka ovlivňuje, ale člověkem vytvořené slovo (myšlenka) ho neovlivňuje méně a dokonce určuje chování. Proto je pravá věda povolána, aby spojila vnější vlivy a vliv člověka samého, a tím překonala protiklad objektu a subjektu [114] . Porshnev čerpal zdůvodnění tohoto axiomu ze strukturální lingvistiky F. de Saussura , aktivně operujícího s pojmy synchronie a diachronie , aplikoval je jak na třídní boj, tak na problémy mezinárodních vztahů. Diachronie - úvaha o historii podél vektoru vzestupného vývoje, počínaje oddělením lidstva od světa zvířat; synchronie je skutečným propojením lidstva v každém konkrétním okamžiku. Antinomie byla použita k řešení problému přechodu od popisu statické struktury k jejímu historickému uvažování [78] . V diskusích o sugestivní roli jazyka se Porshnev obrátil k filozofii pojmenované po A. F. Losevovi a odkázal na svou „ dialektiku mýtu “; nejstarší zmínky o Losevovi v jeho archivu pocházejí z let 1939-1941 [115] . Losevova filozofie jazyka ho zajímala i v 60. letech 20. století v kontextu historické epistemologie: pro Poršněva bylo důležité objasnit mechanismus vzniku řečových konstrukcí popisujících realitu. B. F. Porshnev, který měl hluboký historismus myšlení, dokonale chápal, že fixace věcí není jednoduchá vlastnost nebo obsazení. Tato fixace ve formě slov a diskurzů se ve skutečnosti stává novou realitou [116] .

Diskuse o politické ekonomii feudalismu

30. léta: "fáze korespondence"

Pro pochopení intelektuálního vývoje B. F. Porshneva ve 30. letech 20. století byla jeho nepublikovaná práce „Vývoj a ekonomická povaha obchodního kapitálu v 16.-18. století“, jejíž základy byly položeny během postgraduálního studia a poté doplňovány a dokonce uváděny při práci. v Rostově na Donu. Tato práce byla jakousi Poršněvovou „odpovědí“ na diskuse kolem Pokrovského školy a konceptu kupeckého kapitalismu ve vývoji Ruska, kterých se osobně neúčastnil. Globalismus jeho myšlení se projevil v plné míře: v dotazníku o učitelské činnosti z roku 1934 napsal, že „zvláštní pozornost věnoval studiu primitivní společnosti (spolu s feudální společností)“ [117] .

B. F. Porshnev ve svém rukopisu začal definicí pojmu sociálně-ekonomická formace a uvažoval, přičemž nevycházel od klasiků marxismu, ale od Hegela . Protože jakýkoli pojem označuje dva protikladné významy, slovo „formace“ znamená „jak systém, formace, jako úplný proces, tak nedokončený proces, trvající, proces formace“. Formace patří do kategorií vývoje, ale vývoj by se neměl zaměňovat s proměnlivostí (prostá změna kvalit) a evolucí (lineární proces akumulace kvalit). Vzhledem k tomu, že vývoj je přeměnou protikladů, měnící se formace se navzájem popírají - "otrocké latifundie je popírána quitrentem , quitrent je popírána robotou . " Pro formace jsou „formální definice, které tvrdí, že jsou jednoznačné a trvale totožné se sebou samými, zcela nepoužitelné“. Celkem Porshnev našel u Marxe pět formací. Když mluvil konkrétně o feudalismu, našel v této formaci „zbytky otroctví“ a vznik „embryí buržoazního soukromého vlastnictví “, proto „hlavní obsah formace se nehodí k žádné definici, která by byla stálá a vhodná pro všechny případy. “ [118] . Na rozdíl od feudalismu s jeho mnoha přechodnými formami a chronologickou nejistotou zdůrazňoval B. F. Porshnev jednotu kapitalismu, která po svém vzniku okamžitě demonstruje tendenci „přeměnit se ve světovou kapitalistickou ekonomiku“, spojující „tři koncentrace – „individuální ekonomiku“. „národní hospodářství“ a „světové hospodářství“ <...> Jsou ve vzájemném rozporu, ale také v nerozlučném spojení“ [119] . Dialektika spočívá v tom, že komerční kapitál přichází do společností s různou úrovní rozvoje feudalismu a zároveň rozvíjí produktivní síly feudalismu a podkopává je. Průmyslový kapitál nevzniká přímo z komerčního kapitálu. Průmyslový kapitalismus má národní charakter, národní výroba určuje národní trh. Průmyslový kapitál se rodí v revoluci, kdy se k tomu dostatečně rozvinou výrobní síly, ale neodvrhne předchozí společenské formy, přepracuje je a přenese do sebe. Dále se místo průmyslového kapitalismu rozvíjí finanční kapitalismus [120] .

Počátkem 30. let se B. F. Porshnev v Moskvě nestihl prohlásit s originálním konceptem, protože po návratu z Rostova zjistil, že koncept obchodního kapitalismu byl odhalen a vytlačen ze současné vědecké a ideologické agendy. Pro nedostatek živé kontroverze a intelektuálního prostředí se mu v této fázi nepodařilo vytvořit ucelenou koncepci feudální formace. Pro B. Porshneva bylo zřejmé, že komerční kapitalismus nemůže být samostatnou formací, navíc to nebyla ani počáteční fáze kapitalistické formace. To se vysvětluje tím, že komerční kapitalismus se zabývá neproduktivními činnostmi: jak směnou, tak loupežemi. Kapitalismus jako takový implikuje výrobní aktivity v rámci národního státu, které postupem času nabývají nadnárodního, imperialistického charakteru [120] .

Politické a ekonomické názory BF Porshneva ve 40.-50. letech

Zralá díla Poršněva jako politického ekonoma na počátku 21. století mají podle I. S. Filippova významný dopad na představy o středověku v ruské historiografii. Především jsou to jeho článek „K otázce základního hospodářského práva feudalismu“ (1953), který v tomto směru určil celou argumentaci a vyznění děl Borise Fedoroviče, a monografie z let 1956 a 1964, poslední kterou obhájil jako doktorskou práci z filozofie [121] . Článek „K otázce základního ekonomického zákona feudalismu“ vyšel pouhé dva měsíce poté, co byl vědec donucen publikovat kajícný dopis ve stejném časopise Questions of History , ve kterém přiznal, že zveličil význam třídy. boj na úkor hospodářského rozvoje [122] . Poršněv ve svém článku vycházel z právě publikované teze I.V.Stalina, že každá formace má určitý hlavní ekonomický zákon, který určuje její vývoj. Přísně vzato, vůdce v práci " Ekonomické problémy socialismu v SSSR " se týkal pouze socialismu, ale pro Porshneva bylo důležité, aby na nejvyšší úrovni byla naznačena existence ekonomických zákonů, které jsou vlastní nejen kapitalismu. Pokud jde o status, byl tím prvním, kdo reagoval na „Stalinovy nové brilantní myšlenky“ [123] . Poršněv prohlásil zákon feudální renty za hlavní ekonomický zákon feudalismu, jehož rozvoj přisoudil Marxovi. Podobně zopakoval všechny Stalinovy zásady feudalismu, včetně monopolu feudálů na půdu a neúplného vlastnictví dělníků [124] . Ve skutečnosti se zákon feudální renty scvrkl na konstatování, že měla tendenci k neustálému růstu a vždy zahrnovala celý nadprodukt [125] .

Archiv vědce svědčí o tom, že až do roku 1953 problémy politické ekonomie feudalismu nefascinovaly Borise Fedoroviče a na toto téma neměl žádné seriózní práce ani nápady. I. Filippov tvrdil, že byl málo připraven napsat dílo takového rozsahu. Navíc neměl jedinou publikaci specificky o středověkých studiích, protože pojmy „feudalismus“ a „středověk“ nejsou navzájem totožné. V té době byl konec středověku považován za XVII století - anglická revoluce a Fronda. Koncept raného novověku byl považován za „buržoazní“ a „nevědecký“ a modelování problémů feudalismu na výchozím materiálu 17. století bylo přijatelné. Stejně tak on, jako specialista na politické dějiny a dějiny sociálního myšlení, neměl žádné vzdělání v sociálních a ekonomických dějinách; v politické ekonomii ho zajímalo jediné téma – vykořisťování závislého rolnictva [126] . Následné diskuse (v Otázkách historie se v průběhu roku 1954 objevilo 12 odpovědí) se zúčastnilo 32 odborníků, kteří nezpochybňovali samotnou definici základního ekonomického zákona feudalismu danou Poršněvem. Hlavní boj se rozvinul o vedlejší aspekty problému. Existovalo jen málo výjimek: A. D. Lyublinskaya pochybovala o samotné možnosti formulovat základní ekonomický zákon feudalismu na základě existující pramenné základny a I. S. Kon přišel s myšlenkou, že by vládnoucí třída mohla tento zákon využít ke snížení sociálního napětí, neboť který byl odsouzen [127] . Rychle se ukázalo, že Porshnevův „zákon“ ve skutečnosti říká, že feudální renta je důležitou charakteristikou feudální společnosti, ale nic víc. V závěrečném usnesení diskuse, publikovaném v pátém čísle Voprosy istorii v roce 1955, bylo znění měkké a zjednodušené [128] :

"... Přivlastňování si nadproduktu feudály pro jejich parazitickou spotřebu prostřednictvím vykořisťování závislých rolníků na základě feudálního vlastnictví půdy a neúplného vlastnictví jeho výrobních dělníků - nevolníků." Taková definice zdůrazňuje přivlastňování; feudálové zde vystupují pouze jako parazité, což může vést k falešné představě o původní reakční povaze feudalismu. Mezitím, v období, kdy feudální výrobní vztahy zajišťují další růst výrobních sil, hraje feudální třída progresivní roli.

Monografické studie BF Porshneva

V roce 1956 vydal B. F. Porshnev monografii „Esej o politické ekonomii feudalismu“, která vycházela z článku před třemi lety s přihlédnutím k polemice, která následovala. Monografie byla obsáhlá, neboť analyzovala problematiku naturální a zbožní výroby, peněžní renty, movitého a nemovitého bohatství a podobně. Práce podala ucelený obraz feudální ekonomiky, což bylo poprvé provedeno v marxistické historiografii [129] . "Podplatil jsem logiku myšlení." ... Autor, předkládajíc určité postuláty, je pak nerozporuje. (To je docela častý hřích tehdejších teoretických spisů – přítomnost rozporů ve vlastních konstrukcích)“ [130] . Obsahově bylo v knize mnoho kontroverzních bodů, například chyběl podrobný výklad pojmu „feudalismus“ s etymologií [131] . Protože B. Poršněv vycházel ve své práci výhradně ze stalinských interpretací, redukoval analýzu feudalismu na analýzu vlastnických vztahů a dokonce prohlásil, že představují hlavní předmět politické ekonomie [132] . Autor značně zjednodušil a zkreslil ekonomickou teorii Marxe , neboť podle Stalina z toho vyplývalo, že rozdíly mezi starověkým otroctvím, feudalismem a kapitalismem spočívají ve společenském a právním postavení vlastníka, který odebírá nadvýrobek výrobci. Výrobní náklady nepřicházely v úvahu a jaká část vyrobeného produktu byla vynaložena na ně. Porshnev správně tvrdil, že za feudalismu byla reprodukce pracovních zvířat, nářadí a osiv prováděna téměř výhradně samotným rolnickým hospodářstvím (na rozdíl od otroctví a kapitalismu), tato situace byla pozorována i v robotním hospodářství . Z toho však vyplynul závěr, že za feudalismu se výroba výrobních prostředků uskutečňuje z potřebného produktu, který podle Marxe směřuje k prosté reprodukci dělníka. To ukázalo, že Porshnev byl špatným specialistou na agrární historii, například nechápal, že udržování půdy v provozuschopném stavu samo o sobě vyžaduje obrovské výdaje. I. S. Filippov naznačil, že mnoho Porshnevových tezí odráží realitu stalinistické ekonomiky, například zanedbávání fixních aktiv . Stejně tak vycházel z apriorní (a Stalinem vyjádřené) teze, že vlastník si přivlastňuje celý nadprodukt, což neodpovídá ani historickým faktům, ani marxistické teorii [133] .

Kvůli Porshnevovu konfliktu s medievalisty kniha nezpůsobila velký ohlas. Redakce sborníku "Středověk" to ignorovala, recenze se objevila v ústředním tisku ve stranickém časopise " Komunisti " a v "Otázkách ekonomiky". Obě recenze byly velmi kritické, navzdory chvále za množství odvedené práce a hodnocení samotného faktu vzniku monografie o politické ekonomii feudalismu. Recenzenti-ekonomové, aniž by byli medievalisté, našli v úvahách a teoretických postulátech B. F. Porshneva mnoho chyb a opomenutí. G. Kozlov v Kommunist tedy poznamenal, že Porshnev ignoroval studium dynamiky cen ve středověku a zcela vyvrátil základní koncepty „neúplného vlastnictví feudálního pána na závislém rolníkovi“ (aniž by zmínil skutečnost, že jde o stalinistu). koncept, nikoli Porshnevův) a „nadbytečný produkt. Ekonom F. Morozov kritizoval tytéž koncepty, rovněž bez zmínky o autorství, a ukázal, že Porshnev mísil právní a ekonomické koncepty a kategorie a vyhýbal se konceptu „pozemkové renty“, protože odporoval „neúplnému vlastnictví“. Morozov také kritizoval ustanovení pístu, že vztah mezi vrchností a vazalem reprodukuje vztah mezi pánem a nevolníkem [134] . Z profesionálních medievalistů odpověděl pouze Ya. D. Serovaisky , profesor kazašské univerzity , ale jeho článek byl pro většinu badatelů nepřístupný a použil Porshnevovu kritiku k doložení vlastních koncepcí autora, specialisty na agrární systém středověké Francie [ 135] .

Monografie Feudalismus a lidové masy, vydaná v roce 1964, vzbudila ještě menší zájem než ta předchozí. Za prvé, celý text obsahoval „Esej o politické ekonomii...“ s několika dodatky. Podle L. B. Alaeva „autor musel dokázat, že jeho myšlenky neodporovaly Marxovi a Engelsovi právě tehdy, když jim odporovaly“. Při revizi své knihy B. F. Porshnev uspořádal čtyři semináře v Ústavu orientálních studií Akademie věd SSSR , kde komunikoval s mladými kolegy, jejichž poznámky a dodatky k východnímu feudalismu pak zahrnul do knihy. Pravděpodobně se na vlastní kůži přesvědčil, že feudální vlastnictví jako monopol třídy feudálů na půdu v její „nejčistší“ politické a ekonomické podobě existuje právě na Východě, kdy tam dominovalo státní vlastnictví půdy [136] . Feudalismus také zahrnoval mnoho Porshnevových myšlenek o třídním boji, které se v 60. letech zdály anachronické, zejména „zákon růstu třídního boje“ a tvrzení, že třídní boj je ekonomickou kategorií. Část o feudálním vlastnictví končila objemným citátem ze Stalinových Otázek leninismu. Podle I. S. Filippova příloha monografie, ve které B. F. Porshnev vyložil myšlenku „feudální syntézy“ a předjímal konstrukce M. Syuzyumova , E. Gutnové a Z. Udaltsové o interakci římských a německých společností , měl velkou hodnotu [137] . Přesto I. Filippov definoval hlavní obsah knihy jako „marxistickou exegezi“: studie četnosti citací ukazuje extrémní vzácnost odkazů na historiky a ekonomy počátku 20. století ( Bucher , Sombart , Fustel de Coulange ). Ještě vzácnější jsou odkazy na současné autory. Poršněv použil slovník ideologických diskusí 20. let, např. autora knihy o Marxovi a selské otázce D. Mitraniho našel „kulak uvnitř“ [138] . Jedinou recenzi monografie od profesionálního právníka přednesl dlouholetý Poršněvův oponent P. N. Galanza , který v autorových konstrukcích našel spoustu logických nesrovnalostí, ale nevytkl mu chybné používání právních pojmů. Protože nebyl odborníkem na politickou ekonomii, omezil se Petr Nikolajevič na stručný popis první části „Feudalismu...“ s tím, že „toto je stará budova s renovovanou fasádou“ [139] . Recenze publikovaná v roce 1965 P. Ya Ljubimovem v Otázkách historie byla negativní, ale její autor se zabýval výhradně třídním bojem v dějinách [140] .

Porshnev na Frondě, francouzský absolutismus a třídní boj

V SSSR

V březnu až dubnu 1940 uspořádalo předsednictvo Historického ústavu Akademie věd SSSR tři schůze speciálně věnované problému absolutismu , na kterých vystoupili S. D. Skazkin , Z. V. Mosina a B. F. Porshnev. Boris Fedorovič byl v té době uznávaným odborníkem v této a související problematice, měl asi deset publikací a recenzí a připravoval se na obhajobu své doktorské disertační práce. Jeho zpráva se jmenovala „Francouzský absolutismus a lid“ a vyznačovala se zvláště přísným kategorickým zarovnáním. Absolutismus je podle něj formou vznešeného, tedy feudálního státu, a jakýkoli jiný pohled na tuto problematiku činí koncept buržoazní revoluce, která zničila feudalismus, zbytečným [141] . V antinomickém duchu, který je mu vlastní, navrhl B. F. Porshnev uvažovat o konceptu „dvou absolutismů“ a „dvojité povahy buržoazie“. V první fázi šlechta bojovala za nastolení absolutismu ve spojenectví s buržoazií, ve druhé fázi začala bojovat proti buržoazii a tyto fáze vývoje absolutismu následovaly jedna za druhou. Když mluvíme o buržoazii, B. F. Porshnev navrhl takové pojmy jako „feudální buržoazie“ a „nová buržoazie“. Na základě jím vybudovaného schématu vyplývá, že v první fázi celá buržoazie jako třída podporovala absolutismus, protože byla spojena se šlechtou v „obchodním a lichvářském vztahu“ a bála se lidových hnutí. Vztahy mezi těmito třídami mají povahu nerovného kompromisu, protože šlechta nekompromituje své zájmy a buržoazie odmítá z „lineární perspektivy svého vývoje“ [142] . Na třetím setkání 10. dubna 1940 byl Poršněvův koncept kritizován A. D. Epsteinem, který mu vyčítal, že ignoroval používání „plebejských prvků“ ze strany měšťanů jak během selské války v Německu , tak během hugenotských válek a Frondy ve Francii. [143] . Poprvé bylo provedeno srovnání metod B. F. Porshneva se středověkou scholastikou , totiž důkaz existence Boha Anselmem z Canterbury získal „čistě analyticky“:

Boris Fedorovič má místo Boha jiný předmět – „absolutismus“. Toto je forma státu, která usnadňuje feudálním pánům vykořisťovat pracující masy. Zde je původní cesta Borise Fedoroviče a odtud čistě formálně-logickou, analytickou metodou vyvozuje všechny důsledky, všechny důkazy... Všechno se vyvíjí logicky, ale s tím souvisí historie, a to je hlavní nevýhodou této úvahy [143] .

V. V. Birjukovič během diskuse také poznamenal, že podle Poršněva se ukazuje, že buržoazie šla do revoluce jen náhodou, zatímco buržoazie hrála v 17. století revoluční roli právě proto, že se necítila ohrožena proletariátem. V závěru svého projevu vyzval své kolegy, aby přestali žonglovat s citáty klasiků a chopili se řemesla studia pramenů [143] . V reakci na námitky Porshnev souhlasil s důležitostí konkrétního historického výzkumu, ale pak se vrátil ke své oblíbené dialektice. Prohlásil, že hlavním faktorem ve vývoji feudální formace byl rozpor mezi feudály a nevolníky. Ale pokud byli feudálové svrženi buržoazní revolucí, pak tato druhá je založena na „revoluci nevolníků“, o které mluví soudruh Stalin. A. D. Udaltsov, zástupce ředitele ústavu, s touto formulací souhlasil, ale namítl, že za absolutismu nemůže pracující lid jednat samostatně, zatímco Stalin říká, že v buržoazní revoluci jsou rolníci „rezervou buržoazie“ [144] .

"Pistonova éra" v západní historiografii

Koncem 50. let se Poršněvovy koncepty staly skutečností západní historiografie a jeho první čtenáři - R. Munier a F. Braudel - byli nuceni objednávat překlady jeho článků [145] , a Lucien Tapie , který četl podle -Ruština. Braudel v roce 1958 označil Porshnevův koncept za revoluční. Roland Munier, který se netajil svými konzervativními a klerikálními názory [146] [147] , skutečně uvedl Poršněvovu monografii „Populární povstání ve Francii před Frondou (1623-1648)“ do francouzského intelektuálního kontextu .

Ukazuje se, že celé toto století bylo plné četných „ Jacquerie “, pečlivě skrytých buržoazní historiografií. Tehdejší společnost chápal sovětský historik jako feudální povahu. Fakt, že rolník většinu svého „nadproduktu“ nedával svému pánovi, ale výběrčím královských daní, nehrál roli. „ Feudální renta “ byla vybírána centrálně a poté přerozdělována ve prospěch vládnoucí třídy. Buržoasie, nabývající pozic, také „feudalizovaná“, dopouštějící se zrady ve vztahu ke svému historickému poslání. Včerejší buržoazie zradila svou třídu a stala se agenty feudálního státu, jehož nejvyšším stupněm byl absolutismus - diktatura šlechty, určená k potlačení vzrůstající vlny třídního boje pracujícího lidu města a venkova [148] .

Munier navštívil Leningrad, aby se seznámil s archivem kancléře Seguiera , na Západě málo známým, a osobně komunikoval s Porshnevem. Jeho první publikace o třídním boji vyšly v roce 1959 [149] . Po vydání francouzského překladu Porshnevovy knihy v roce 1963 vydal Munier sbírku dokumentů z archivu Séguier („Lettres et mémoires addressés au Chancelier Séguier (1633-1649)“) a publikace ukázala, že Porshnev nebyl vždy přesný. pokud jde o zdroje, to, co A.D. Lyublinskaya zdůraznila v SSSR. Munier postavil své námitky na základě toho, že ve všech povstáních analyzovaných sovětským historikem byli vůdci a šarvátkami duchovenstvo, zástupci provinčních šlechtických rodů , místní úřady - majitelé pozic, tedy ti, které Boris Fedorovič nazýval „ feudálové“ [150] . Navzdory tomu byl Porshnevův impuls pociťován ve francouzské historiografii po dvě desetiletí (a rozdělil vědeckou komunitu na „pístisty a antipístisty“), bylo mu věnováno mezinárodní kolokvium v roce 1984 a Porshnevova monografie byla přetištěna v roce 1972. , 1978 a 2002 [151] [152] . Emmanuel Leroy Ladurie bez jakékoli ironie navrhl nazvat 20.–40. léta 17. století „le temps porchnevien“ (čas pístu) [153] .

Kontroverze mezi Munierem a Porshnevem (a také jejich kolegy) ohledně situace ve Francii v 17. století se dotkl v prvním díle World-System of Modernity v roce 1974 Immanuel Wallerstein , přičemž zvláštní pozornost věnoval termínu „plebejci “ použil sovětský historik. Vypůjčil si ji z Engelsovy „ Selské války v Německu “ a tvrdil, že to ani nebyl předproletariát, ale zcela heterogenní masa. Plebejci byli nejvíce ohroženi prohlubováním hospodářské krize v podmínkách, kdy dynamiku hospodářského rozvoje určovala politická aktivita šlechty. Wallerstein plně sdílel Porshnevovy závěry o dohodě mezi buržoazií a aristokracií za podmínek posledně jmenované, která neumožnila, aby se Fronda rozvinula v plnohodnotnou občanskou válku s následnou revolucí [154] . Od té doby se spor Porshnev-Mounier stal povinným pro studium v kurzech historie Francie na amerických univerzitách [155] .

Porshnevova monografie o třídním boji ovlivnila do jisté míry dílo Michela Foucaulta . B. F. Porshnev znal a oceňoval „ Dějiny šílenství v klasické éře “. Filosoficky byly Foucaultova „ archeologie vědění “ a Porshnevova historická metodologie spojeny myšlenkou minulosti jako rozchodu se současností, ačkoli Michel Foucault oponoval dialektice [156] . Ve svém přednáškovém kurzu akademického roku 1972/73 na Collège de France Foucault často citoval spor mezi Porshnevem a Mounierem, ale zajímala ho otázka historické kontinuity. Porshnev tvrdil, že francouzský stát v 17. století byl feudální; Munier trval na tom, že daňová politika a prodej míst jsou autonomními potřebami státu spojeného s buržoazií. Foucault ve svých přednáškách, které se skládaly ze třinácti lekcí, věnoval osm „ bosému povstání “, přičemž přijal Poršněvovy teze, že se toto povstání pokusilo vytvořit „alternativní formu moci“ s vlastními rituály, předpisy a formami mobilizace. Význam povstání pro něj však spočívá jinde: ne v probuzení „třídního vědomí“ a nikoli ve vzniku ekonomické základny pro spojenectví „lidových mas“ a buržoazie proti Starému režimu, ale v skutečnost, že stát poprvé „položil ruku“ na spravedlnost. Foucault sice odmítal třídní boj, ale pomocí zdrojů a výkladů historiků levice a pravice demonstroval legitimizaci represivního aparátu moderního státu a podmínky, z nichž aparát represe vzešel [157] .

Porshnev jako historik zahraniční politiky

Inovace historického myšlení B. F. Poršněva se naplno projevila v jeho závěrečné trilogii věnované třicetileté válce . Práce na poli dějin první celoevropské války měla demonstrovat možnosti metody synchronní jednoty lidských dějin. Porshnev to považoval za „horizontální řez“ historického procesu malého diachronního rozsahu. V roce 1970 vyšla monografie „Francie, anglická revoluce a evropská politika uprostřed 17. století“, která byla závěrečnou částí trilogie. Posmrtně vyšel první díl o vstupu do třicetileté války Švédska a moskevského státu. Soudě podle archivu badatele vznikla raná verze této monografie již v roce 1945, ale vydání se z nějakého důvodu opozdilo. B. F. Porshnev v předmluvě k první části nastínil hlavní témata druhé knihy, nazvané „většinou připravenou“, ale po rukopisu se nedochovala žádná stopa [158] . V jistém smyslu šlo o pokus o vytvoření „totální historie“ v duchu F. Braudela [159] .

O. Vite se domníval, že pro Porshneva šlo o jakousi případovou studii , tedy o studium obecného problému na konkrétním příkladu. Studie lidových povstání před Frondou (tedy během třicetileté války, jíž se Francie oficiálně účastnila od roku 1635) ukázala Poršněvovi, že plnohodnotná územní a chronologická lokalizace povstání není možná bez zohlednění interakce země, kde k těmto povstáním došlo s vnějšími silami. Pouhé tři měsíce po obhajobě doktorské disertační práce, na jaře 1941, vystoupil Boris Fedorovič v Historickém ústavu Akademie věd SSSR se zprávou o vlivu anglické revoluce na společenský život Francie té doby [160 ] . Výsledkem bylo, že monografie o Švédsku a moskevské Rusi ve třicetileté válce byla v roce 1995 částečně přeložena do angličtiny. Recenzent - Robert Frost - poznamenal, že překladatel (P. Dukes) vybral kapitoly od čtvrté do osmé, "které jsou pro anglosaského čtenáře nejzajímavější" [161] .

Po práci B. F. Poršněva nemohli západní historici ignorovat vědcovu tezi o rozhodující roli ruské finanční pomoci Švédsku v podobě obilí a ledku, které byly přeprodány v západní Evropě, pro zajištění švédského úspěchu. Zmínky o tom byly v dílech M. Robertse o králi Gustavu Adolfovi (1973) a ve studii J. Parkera o průběhu třicetileté války (1987) [162] . Porshnev sám pracoval především s materiály ze sovětských archivů, měl pouze jeden mikrofilm ze Stockholmu obsahující francouzské, německé a švédské zdroje v edicích z počátku 20. století [163] . Stejně jako v případě knihy o Frondě nebyly jeho materiály v té době na Západě snadno dostupné, což zvýšilo hodnotu jeho práce. Byly to však ekonomické údaje, které bylo možné ověřit pomocí západních archivních materiálů. Německý historik W. Mediger dospěl k závěru, že Porshnev zveličil velikost švédských spekulativních příjmů z dalšího prodeje ruského obilí. Švédský historik L. Ekholm ve studiích z let 1971-1974 založených na švédských archivech rovněž dospěl k závěru, že výnosnost obchodu s obilím Porshnev velmi přecenil, ačkoli důležitost této příjmové položky je nepopiratelná [164] . R. Frost poznamenal, že existovalo mnoho mimovědeckých faktorů, které vyvíjely tlak na B. F. Poršněva a přinutily ho vybudovat „titánský boj mezi pokrokovými silami protestantské Evropy v čele se spojeneckou Francií a reakčním katolickým blokem Habsburků a Polsko-litevský stát“ [165] .

Diskuze o troglodytech

V roce 1955 provedl Porshnev studii o zdrojích potravy fosilních paleoantropů , kteří žili v jeskyni Teshik-Tash v Uzbekistánu . Podle Porshneva je paleoantrop Teshik-Tash nelovil, ale pouze sebral pro leoparda tu část horských koz , kterou zabil a kterou nesnědl. Tato práce přivedla Borise Fedoroviče ke studiu Bigfoota , který ho zaujal z toho důvodu, že zprávy o relikviích hominoidů publikované v roce 1957 byly vázány na oblast, kde se hojně vyskytují horské kozy. Z toho vycházela domněnka, že za zcela náhodným a nešťastným názvem „Bigfoot“ se skrývá skutečný zoologický fenomén – reliktní paleoantropové, neandrtálci , kteří přežili až do moderní doby [166] .

V lednu 1958 zaslal tajemník katedry historických věd Akademie věd SSSR E. M. Žukov oficiální dopis předsedovi Akademie věd SSSR, akademikovi A. N. Nesmeyanovovi , ve kterém nastolil otázku vědeckého poznání fenoménu Bigfoot. . Ve stejných dnech se B. Porshnev také osobně setkal s A. Nesmeyanovem, kterému se pravděpodobně podařilo dosáhnout zaslání dopisu na katedru historických věd. Zasedání prezidia Akademie věd SSSR k problematice Bigfoot se konalo 31. ledna 1958. Přepis si všímá projevů samotného B. F. Poršněva, sdělení pracovníka Leningradské státní univerzity - hydrogeologa A. G. Pronina (který údajně osobně pozoroval hominoida v Pamíru ), akademiků A. N. Nesmejanova, P. L. Kapitsy , K. V. Ostrovityanova , N. I. E. Semjonova Tamm , A. V. Topchiev , S. A. Khristianovich , člen korespondent S. V. Obruchev a také primatolog M. F. Nesturkh , vedoucí Pamírské vědecké stanice Tádžické akademie věd SSR K. V. Stanyukovich , paleoantropolog G. F. Debets . Porshnev prohlásil, že „veřejnost má právo požadovat, aby věda dala jasnou odpověď na otázku, která ji vzbudila“. Během debaty zaujal ostře skeptický postoj S. V. Obruchev, který záhy vedl Akademickou komisi pro studium Bigfoota. Dokonce odsoudil vystoupení očitého svědka v tisku s jasně „nedostatečným materiálem“. Sám A. N. Nesmeyanov poznamenal, že akademici nevznesli otázku možnosti a pravděpodobnosti existence „sněžného muže“, protože šlo o „pokrok sovětské vědy k novým objevům“. P. L. Kapitsa otevřeně prohlásil, že „nejdůležitější jsou lidé, kteří by se s nadšením, se zájmem pustili do pátrání v těžkých podmínkách. I když nenajdou Bigfoota, najdou něco jiného .

Nařízením Prezidia Akademie věd SSSR ze dne 10. února 1958 bylo schváleno personální složení Komise pro studium otázky Bigfoota. B. F. Porshnev do ní vstoupil jako místopředseda S. V. Obruchev. V komisi byli specialisté různých profilů, včetně zoologů, geografů, antropologů, horolezců a dokonce i ředitele moskevské zoo . Podnět byl schválen na úrovni ÚV KSSS . Jediná zpráva o vykonané práci byla oznámena na prezidiu Akademie věd SSSR 23. ledna 1959. Na této schůzce S. V. Obruchev jako první navrhl, aby byla komise pro hominoida rozpuštěna a otázka Bigfoota by měla být prostudována na příslušných institucích, zejména v Ústavu etnografie. Ze zprávy B. F. Porshneva vyplývá, že se osobně dobrovolně zúčastnil expedice na Pamír a plánoval navázat spolupráci s Čínskou akademií věd , ale nic se pro to neudělalo. Díky úsilí Poršněva a A. A. Šmakova byla v roce 1958 vydána dvě čísla „Informačních materiálů Komise pro studium Bigfoot“ a v roce 1959, po rozpuštění komise, další dvě čísla. Podle Poršněva navíc připravil čtyři vydání informačních materiálů, které nikdy nebyly zveřejněny. Rovněž nebyly na prezidiu oznámeny zdroje a výše financování akce, přesná data a kronika expedice, celkový počet účastníků atd. Vědecké závěry a vyhlídky pro práci na hypotéze Bigfoot formuloval B. Porshnev: považoval za nutné pokračovat ve výzkumu zooekologických aspektů k určení rozsahu Bigfoota . Výsledkem byl rozkol účastníků a osobní hádka mezi Obruchevem a Porshnevem. Vedoucí expedice K. V. Stanyukovich řekl: "Chci, abyste věřili, že jsme nepřivezli Bigfoota jen proto, že tam není." Problém byl podle I. N. Ilyiny vyřešen podle zásady: neexistuje „Bigfoot“ – neexistuje žádný problém [168] .

Prakticky jedinými zastánci pokračování díla byli B.F. Porshnev a lékař Zh.I. Kofman . Soukromě poslali dopisy prezídiu Akademie věd SSSR, kde upřímně psali o problémech při organizaci expedice. J. Kofman prohlásil, že „expedice nemá právo říci své slovo k této otázce jednoduše proto, že... ji nehledala“. Porshnev se pokusil obvinit K. V. Stanyukoviče, ale tyto argumenty nebyly během debaty použity [169] . Se vší temperamentem, který je mu vlastní, Boris Fedorovič trval na tom, že měl pravdu, a pokračoval v práci. V roce 1963 dosáhl vydání monografie „Aktuální stav otázky reliktních hominoidů“, která vyšla v rotaprintovém nákladu 100 (podle jiných zdrojů 200) výtisků [166] [170] . Poté, co B. Porshnev publikoval v časopise Alma-Ata " Prostor " svou oblíbenou knihu "Boj o Troglodyty" s pokračováním, byla vydána souborná recenze jeho díla profesionálními zoology - pracovníky Akademie věd Ukrajinské SSR : I. G. Pidopličko , A. B. Kistyakovskij , A. P. Kornějev , N. K. Vereščagin . Článek uváděl, že „fikce o takzvaném Bigfootovi“ byla již dlouho odhalena a „unavena všemi vážnými badateli“ [171] .

Obzvláště aktivní roli v propagandě pseudovědeckých informací o tzv. Bigfootovi hraje medievalistický historik Prof. B. F. Porshnev, bez okolků vnikající do oblasti jemu cizích biologických znalostí a tvrdošíjně zveřejňující své výmysly o „Bigfoot“ na stránkách časopisů a novin, přičemž staví editory těchto publikací do velmi nepřitažlivé pozice, naivně věří jeho kompetence [172] .

N. Vereščagin také představil osobní recenzi Poršněvových publikací. „Informační materiály“ ukázaly, že „téměř všechny národy SSSR mají mnoho legend a přesvědčení o divokých humanoidních tvorech žijících nebo žijících v lesích, horách a pláních“ [173] . Extrémně nízké hodnocení dal také argumentu B. F. Porshneva v monografii z roku 1963: „V tomto rozsáhlém díle neexistuje žádná biologická analýza „faktů“ a argumentů proti existenci „Bigfoot“ a dále: „kupodivu, mezi „očitými svědky“ nebyli žádní skuteční lovci, žádní skuteční zoologové, kteří strávili podstatnou část svého života v lesích“ [174] .

V souvislosti s anglickým a francouzským vydáním článků B. F. Porshneva o „Bigfoot“ (včetně těch, které jsou spoluautorem B. Eivelmanse ), proběhla v letech 1976-1979 malá diskuse o některých postulátech jeho teorie na stránkách časopis Current Anthropology » . V roce 1976 vyšel článek I. Burtseva a D. Bayanova „Neandrtálci proti Paranthropusovi “, ve kterém byly reprodukovány argumenty B. Porshneva o odrazu soužití lidí a neandrtálců v historických dobách v archeologických památkách, uměleckých předmětech a dokonce popisy představitelů vznikající vědy [175] . V roce 1979 napsal G. Strasenburg článek s odpovědí, jehož argumenty byly adresovány přímo pracím B. Porshneva, který byl charakterizován jako „tvrdohlavý a vynikající“ vědec v oboru studia reliktních hominoidů [176] . Badatel dále důsledně vyvracel řadu Porshnevových argumentů, na kterých byla založena jeho teorie o zachování neandrtálců ve starověké Evropě, včetně doby existence primátů obecně a neandertálců zvláště. Velká pozornost byla věnována zohlednění historických důkazů, které byly interpretovány jako popisy dochovaných jedinců neandrtálců, o nichž poslední zmínka byla pouhých 5 let před začátkem francouzské revoluce . Žádný z těchto důkazů není přijímán jako konzistentní s vědeckými popisy fosilních druhů starověkých lidí [177] .

Na počátku lidských dějin

Podle Artemyho Maguna ( European University at St. Petersburg ) byl apel B. F. Porshneva na paleontologii odvážným krokem, protože antropogenezi považoval za součást historické disciplíny, nikoli biologii. Výsledkem bylo pojednání, v němž se „filosofická reflexe a popisné vyprávění přímo mísí“ [178] . Obsah Porshnevovy teorie se scvrkl do následujícího shrnutí:

Lidé se objevili díky vynálezu jazyka, nástroje sugesce (sugesce), který jim umožňoval podřizovat zvířata a jiné lidské skupiny své vůli i vzdorovat vůli jiných lidí [178] .

Marxista Porshnev šel ve svém pojednání popřít (alespoň opravit) Engelsovu teorii „pracovního původu člověka“, spojující pracovní činnost s jazykem. Vznik sociálních vztahů je způsoben mocí a nadvládou . Porshnev to dokazoval na fyziology - I. Pavlova , V. Bekhtereva a A. Ukhtomského . Boris Fedorovič tvrdil, že otázka počátku dějin je klíčem k podstatě člověka, protože lidské vědomí nejen historicky existuje, ale také historicky vzniklo jako událost, a nikoli jako dar z nebes [179] . Hlavní argumentace B. F. Porshneva se scvrkla na následující postuláty:

Lidé jsou mluvící zvířata; vznik jazyka umožnil nadvládu některých lidí nad ostatními, vznik tříd a třídní boj. Jazyk je konstitutivním faktem moci. Všechny ostatní podstatné vlastnosti osoby jsou ve vztahu k jazyku druhotné: práce je jazykovým předpisem pána otrokovi; vědomí je návod k sobě samému, prostředek k ovládnutí sebe sama (tuto definici navrhli L. Vygotsky a P. Janet ) [180] .
První lidé přežili bez prostředků ochrany před predátory. Nějak je zastavili nebo je ovládali sugescí (hlasem), možná zkrotili některé predátory a použili je proti jiným. Podle toho byly sugestivní prostředky použity i proti sobě, což vedlo lidskou populaci k rozdělení na dominantní a podřízené skupiny. Budoucí inteligentní lidé („ neoantropové “, jak je nazval Porshnev) vzešli z podřízené skupiny [180] .
Rané formy jazyka se vyvinuly prostřednictvím „inhibiční dominanty“: stimulu, který blokuje akci, což způsobuje, že vybrané zvíře napodobuje antagonistickou akci spontánním napodobováním. Totéž platilo pro populaci starověkých primátů: stádo lidoopů mohlo blokovat nežádoucí akci vůdce rytmickými akcemi a dominantní reakci spíše oslabovat než posilovat. Jazyk původně vznikl jako systém zákazů [181] .
V další fázi vývoje si lidé rozvinuli dovednosti čelit zákazům ve formě antisignálu, „obrácení příkazu naruby“. Rané vědomí se ocitá v situaci „neustálé hry sil sugesce a odporu“. Porshnev ilustroval tento vývoj pomocí kantovských modalit : první zákaz říká „to není dovoleno“, protiprohibice trvá na „to je dovoleno“, poslední předpis říká „musíš“ [181] .
Když „hypnotizéři“ raných lidí nasměrovali sílu řeči na spoluobčany, pokročilejší „kontrahypnotizéři“ mohli nasměrovat sugesci na sebe; tak vzniklo vědomí a práce. První formou lovecké činnosti byl lov lidí na vlastní druhy. Podstata dějin spočívá ve vzniku v rámci jednoho druhu rozdělení na „my“ a „oni“, na vztahy nadvlády a osvobození. Moderní lidé vzešli ze skupin uprchlíků, kteří vzdorovali a odstěhovali se od svých kanibalských pánů. Podle Porshneva však „ paleoantropové “, tedy neandrtálci, dlouho přežívali a koexistovali s lidstvem. Základní zákon historie nadále fungoval: společnost je rozdělena na vládnoucí a podřízené třídy a rozvíjí se v nepřetržitém třídním boji, díky němuž je postavení podřízené třídy uvědomělejší a méně beznadějné [182] .
Mezilidské vztahy začaly jako nepřetržitý konflikt, vražda a touha uniknout. To také znamená snažit se odlišit „naše“ od „jiných“ kvůli odlišení identifikace. V tomto bodě existuje propast mezi lidmi a zvířaty. Lidský jazyk vznikl jako prostředek k blokování určitých fyzických reakcí, spíše než k jejich usnadnění. Je to v pravém slova smyslu „antijazyk“ [183] . Primitivní člověk je tedy zároveň anti-zvířecí a moderní anti-člověk: „negace zoologického, člověkem stále více popíraná“ [184] [185] .

A. Magun (stejně jako A. Kutsenkov) poznamenává, že Porshnevova rekonstrukce pravěku „je plná dohadů a někdy sklouzává k mýtu“, což platí pro jakoukoli rekonstrukci počátku (včetně „ teorie velkého třesku “). Paleontologické a antropologické představy Borise Fedoroviče plně neodpovídaly modernímu výzkumu, byly zde i přímé chyby. Například jeho koncept pozdní antropogeneze (před 40 nebo 50 tisíci lety) a pozdního oddělení neandrtálců a lidí, stejně jako pozdní odchod člověka z Afriky, genetika zcela vyvrací. Zároveň zjevně objev „ zrcadlových neuronů “ potvrzuje tu část Porshnevovy teorie, která je založena na představě, že pračlověk spontánně napodoboval prolingvistické zákazové signály. Porshnev věřil, že raní hominidi vyráběli nástroje instinktivně, jako ptáci staví hnízda. Někteří moderní antropologové se domnívají, že B. F. Porshnev podcenil rozšířenost kulturní evoluce ve světě zvířat. Přitom jeho hypotéza o vývoji troglodytid, fosilních vyšších primátů, kteří nejsou jen „přechodnými formami z opice k člověku“, ale velmi specializovanou skupinou živých bytostí, v mnoha ohledech odlišnou od lidí i opic, se zdá slibný. Zejména ekologicky to byli mrchožrouti , žijící v symbióze s velkými šelmami . Koncept počátku Porshnevových dějin nelze považovat za zastaralý, protože problém vzniku člověka, jazyka a kultury zůstává nejasný. Všechny navrhované teorie jsou ve své podstatě domnělé a odrážejí ideologické a filozofické premisy svých autorů [186] [187] [188] .

Vášeň B. F. Porshneva pro otázky prehistorie byla zcela logická a zapadala do jeho globálního projektu „kritiky lidských dějin“ a předchozích prací na poli sociálně-ekonomických formací a třídního boje. Koexistence a interakce paleo- a neoantropů byla pro Porshneva archetypem sociálních vztahů s jejich antagonistickou povahou v třídních společnostech. Pod vlivem etnografické literatury dospěl k závěru o rozdělení jediného druhu paleoantropů na kanibaly živící se vlastním druhem a skupiny živící se neoantropy, kteří své potomstvo „vykoupili“ částí vlastní populace. . Z tohoto štěpení B. F. Porshnev odvodil kulturní tabu a zákazy, počínaje zákazy zabíjení vlastních druhů. Člověk je tak jediným biologickým druhem, u kterého systematicky dochází k vzájemnému umrtvování. Z jeho pohledu je otroctví zmírněním a zpočátku odkladem zabití zajatce. Všechny ostatní druhy darů, darů, výměn a nabídek jsou náhražky, zmírnění a náhrady za lidské oběti . Základem vzniku a rozvoje státu je tedy zabíjení lidí lidmi, ale oběti byly zpočátku vnímány nikoli jako sobě rovné, ale jako „nelidé“, antipodi. Podstatou státní moci je proto monopol na zabíjení lidí, a proto se v legislativě jakékoli doby nejpřísněji trestá úmyslná vražda [189] .

Dědictví. Paměť

V 21. století jsou díla B. F. Porshneva nadále citována a přetiskována, i když pouze „Na počátku lidských dějin“ je mnohokrát přetištěno. Jistým podnětem v tomto směru bylo 100. výročí narození vědce [190] [191] [192] . Na počest stoletého výročí pořádala ve dnech 7. – 8. dubna 2005 Fakulta historie, politologie a práva Ruské státní univerzity humanitních věd mezinárodní konferenci „Historické prostory v tvůrčím životě B. F. Porshneva“ [193] .

V roce 2007 vyšel v redakci O. T. Vite restaurovaný autorský text monografie „Na počátku lidských dějin“. O rok dříve, za redakce B. Didenka , vyšel text reflektující redakční opravu O. Vite na počátku 20. století a byly provedeny další změny, které nakladatelé neupřesnili [194] . V roce 2012 znovu vydali The Current State of the Question of Relic Hominoids s předmluvou N. N. Drozdova , jehož vedoucí P. P. Smolin se přátelil s Porshnevem [170] . Odkazy na Porshnevovu teorii antropogeneze („prehistorické rekonstrukce“) jsou obsaženy v dílech V. Pelevina , zejména v románu „ Metuzalémova lampa aneb poslední bitva čekistů se svobodnými zednáři “ (2016) a příběhu “ Al-Efesbi Anti-Aircraft Codes ” (2011) [195] [196] .

Pokud jde o vědecké dědictví Borise Fedoroviče v historiografii, existují dva odlišné postoje: podle prvního jsou jeho vědecké a filozofické názory památkou doby, v níž byla minulost pojímána jako část přírodních věd související s geologií, biologie, astronomie, paleontologie, archeologie, ve kterých se aktivně rozvíjela myšlenka syntézy humanitních a přírodních věd [197] [112] . Naopak badatelé levicové orientace nebo sympatizanti s marxistickou filozofií (O. Vite, A. Gordon, A. Magun , V. Ryžkovskij , G. Tichanov ) mají tendenci redukovat Porshnevův odkaz na jeho globální projekt kritiky lidské dějiny, považující za hlavní práci badatele „O počátku lidských dějin“, práci v oblasti vzniku jazyka a vědomí. Jeho vlastní místo v dějinách vědy je nazýváno podceňovaným a vyžadujícím revizi a další rozvoj [198] [199] [200] [201] . Na rok 2021 plánuje European University Press, redakce A. Maguna a V. Ryžkovského, vydat svazek nepublikovaných rukopisů Borise Porshneva [202] .

Z této situace relativní izolace existovalo několik výjimek: především případ Michaila Bachtina , který se jako jediný ze svých současníků stal mezinárodní hvězdou filozofie nebo „teorie“, ale byl interpretován převážně izolovaně od marxismu a navíc, v izolaci od sovětských intelektuálních diskusí, v nichž se formovaly jeho názory. Bohužel, mnoho sovětských myslitelů, přestože byli pro svou dobu důležití, v jistém smyslu „propáslo“ historický okamžik jejich vlastního univerzálního významu, takže jejich vzkříšením dnes riskujeme, že upadneme do již známé koleje (to je přesně to, co . .. stalo se dědictvím Evalda Iljenkova a Meraba Mamardashviliho ). Přesto právě z tohoto důvodu jsou někteří sovětští myslitelé hodni opětovného přečtení a překladu, protože se v nové historické situaci náhle stávají významnými – „citovatelnými“, jak řekl Walter Benjamin . Takový je... případ Borise Poršněva [203] .

Hlavní práce

Součástí soupisu prací jsou i jejich recenze.

V ruštině

Městské rady a pracovník. — 2. vyd., opraveno. — M .: Gosizdat, typ. "Rudý proletář", 1928. - 32 s. - (Knihovna pracující ženy a rolnice. Řada "Delegát-dělník").
Lidová povstání ve Francii před Frondou (1623-1648). — M.-L. : Ed. Akademie věd SSSR; 2. typ. Nakladatelství Akad. vědy SSSR, 1948. - 724 s. Mosina Z. Porshnev B.F. Lidová povstání ve Francii před Frondou (1623-1648) // Otázky historie. - 1948. - č. 7. - S. 127-132. Weber B. G. B. F. Porshnev. Lidová povstání ve Francii před Frondou (1623-1648) // Izvestiya AN SSSR. Řada Historie a filozofie. - 1948. - T. V, č. 4. - S. 382-387. Manfred A. Z. Recenze: Porshnev B.F. Lidová povstání ve Francii před Frondou (1623-1648) // Sovětská kniha. - 1948. - č. 9. - S. 82-85. Samojlov R. Znovu přečtená stránka historie // Literární noviny . - 1950. - 29. března. - str. 3.
K otázce základního ekonomického zákona feudalismu // Otázky dějin. - 1953. - č. 6. - S. 52-67.
Esej o politické ekonomii feudalismu. - M .: Gospolitizdat, 1956. - 207 s. Kozlov G. Kniha o politické ekonomii feudalismu // Komunista. - 1957. - č. 9. - S. 123-129. Morozov F. O jedné zkušenosti s prezentováním politické ekonomie feudalismu // Otázky ekonomie. - 1958. - č. 11. - S. 147-152. Serovaisky Ya. D. Některé otázky politické ekonomie feudalismu // Uchen. aplikace. Kazašská univerzita, Ser. historický. - 1959. - T. XXXIX, vydání. 5. - S. 120-129.
Kalvín a kalvinismus // Otázky dějin náboženství a ateismu. - 1958. - Vydání. VI. - S. 261-290.
Současný stav problematiky reliktních hominoidů : Akad. vědy SSSR. Oddělení biol. nauk.. - M. : VINITI , 1963. - 415 s.
Mellier. - M .: Mol. stráž, 1964. - 240 s. - ( Život pozoruhodných lidí . Vydání 11 (386)).
Feudalismus a masy : Akad. vědy SSSR. Historický ústav. — M .: Nauka, 1964. — 520 s. Golota A. I. Masy a historický proces // Otázky filozofie. - 1965. - č. 5. - S. 165-169. Lyubimov P. Ya. K otázce role mas v historii // Otázky historie. - 1965. - č. 9. - S. 195-202. Galanza P.N. Kontroverzní otázky v historii feudálního státu // Právo. - 1968. - č. 5. - S. 23-30.
Boj o troglodyty // Prostor . - 1968. - č. 4-7. Pidoplichko I. G. , Kistyakovsky A. B. , Korneev A. P. , Vereshchagin N. K. Pseudoscience pod rouškou hledání neanderthaloidů // Bulletin zoologie. - 1969. - č. 4. - S. 69-80.
Periodizace světově historického pokroku Hegelem a Marxem : Zpráva předložená Mezinárodnímu Hegelovu kongresu v Paříži v dubnu 1969 // Filosofické vědy. - 1969. - č. 2. - S. 56-64.
Francie, anglická revoluce a evropská politika v polovině 17. století: Akademie věd SSSR. Ústav obecných dějin. — M .: Nauka, 1970. — 387 s.
Historie a psychologie: So. Umění. : Akademie věd SSSR. Inst. příběhy. Ústav filozofie / Ed. B. F. Porshnev a L. I. Antsyferova . — M .: Nauka, 1971. — 381 s.
O počátku lidských dějin : Problémy paleopsychologie / Předmluva. Prof., Dr. Phil. Sciences H. N. Momdzhyan a další. - M. : Thought, 1974. - 487 s. Leontiev A. A. O počátku lidských dějin: úvahy o knize B. F. Porshneva // Sovětská etnografie . - 1975. - č. 5 . - S. 138-147 . Roginsky Ya. Ya. O neshodách v teorii antropogeneze // Otázky antropologie. - 1980. - Vydání. 66 . - S. 10-21 .
Třicetiletá válka a vstup Švédska a moskevského státu do ní: Akademie věd SSSR. Ústav obecných dějin. — M .: Nauka, 1976. — 433 s.
Sociální psychologie a historie . - 2. vyd., dodat. a správné. — M .: Nauka, 1979. — 232 s.
O počátku lidských dějin: problémy paleopsychologie: Fond issled. jim. Boris Porshnev "Veřejný člověk a lidská společnost" (Porshnev Fund) / vědecký. vyd. Oleg Vite . - Petrohrad. : Aletheia : Historická kniha, 2007. - 713 s. - (Svět kultury). - ISBN 978-5-903354-46-7 . Kutsenkov P. A. Evoluční patopsychologie (listování v knize B. F. Porshneva „Na počátku lidských dějin“) // Historická psychologie a sociologie dějin . - 2008. - T. 1 , č. 2 . - S. 180-197 . — ISSN 1994-6287 .
Hádanka Bigfoota: současný stav problematiky reliktních hominoidů / Předch. N. N. Drozdová . - M. : Eksmo; Algoritmus, 2012. - 560 s. — (Tajná historie lidstva). - ISBN 978-5-699-54740-1 .
Třicetiletá válka a vstup Švédska a moskevského státu do ní. - M. : T8, 2014. - 436 s. — (Ruská perspektiva). - Reprint vydání . - ISBN 978-5-519-03225-4 .

Překlady

Porchnew BF Zur Frage nach dem ökonomischen Grundgesetz des Feudalismus: [ německy ] ] / Ubers. von Heinz Busse; Autorisiert von Hans Schulze. - Rüdersdeorf bei Berlin, 1954. - (Wissenschaftliche Beilage des Forum. Gesellschaftswissenschaftliche Reihe; 1954. 17).
Porshnev BF Die Volksaufstände in Frankreich vor der Fronde, 1623-1648: Akademie der Wissenschaften der UdSSR, Institut für Geschichte: [ něm. ] / Ubers. von Martin Brandt, Vorwort, Karlfried Leyn; Redakce, CH Ludwig. - Leipzig : Bibliographisches Institut, 1954. - 539 S.
Bōěrshéniefū. Fēngjiànzhǔyì zhèngzhì jīngjìxué gài : [ Ch . ] / Jiàn'ān yì. — Běijīng : Sānlián shūdiàn chūbǎn, 1958年. — 205 str. — Orig.: 波尔什涅夫著, 建安译《封建主义政治经济学概》北京: 三联书店凵.055
Boris Porchněv. Les soulèvements populaires en France de 1623 à 1648: [ fr. ] / Traduit par Mme Ranieta et Robert Mandrou. - SEVPEN, 1963. - 679 s. — (Oeuvres étrangères. École pratique des hautes études. VI° sekce. Centre de recherches historiques; 4). Besancon Alain. Boris Porchnev, Les soulèvements populaires en France de 1623 à 1648, 1963 : [ fr. ] // Revue d'histoire moderne et contemporaine. - 1967. - Sv. 14, č. 3. - S. 317-319. Gouhier Pierre. Les "Nu-Pieds": Boris Porchnev, Les soulèvements populaires en France de 1623 à 1648 : [ fr. ] // Annales de Normandie. - 1964. - Ne. 4. - S. 501-504. Berce Yves Marie. Boris F. PORČNĚV. Les soulèvements populaires en France v letech 1623 až 1648. Trad. par Mme Ranieta a R. Mandrou. Paris, SEVPEN 1963. (Ecole pratique des Hautestudes, VIe sekce, Centre de recherches historiques. "Oeuvres étrangères", IV.) : [ fr. ] // Bibliothèque de l'École des chartes. - 1964. - Ne. 122. - S. 354-358. Mousnier Roland . Porchněv (Boris). Les soulèvements populaires en France de 1623 à 1648 : [ fr. ] // Revue belge de philologie et d'histoire. - 1965. - Sv. 43, č.p. 1. - S. 166-171.
Poršnev BF O začiatkoch ľudských dejín: Problems of paleopsychology pův. Raisa Kopsová. - Bratislava: Pravda, 1979. - 479 S. - 3500 výtisků. Švihran J. Poršnev, BF: O začiatkoch ľudských dejín (Preložila R. Kopsová.) 1. vyd. Bratislava, Pravda 1979. 465 s. : [ slovensky. ] // Jazykovedný časopis. - 1979. - č. 2. - S. 194-195.
Porshnev B.F. Za počátek historie v Coveshkatě (problémy v paleopsychologii): [ bulg. ] / Předchozí z ruštiny Andrey Ventselov Raichev; vyd. Venzel Yordanov Raichev. - Sofie: Věda a umění, 1981. - 476 s.
B. Bōěrshéniefū zhe; Wang Shǒuběn, Lǐ Láiyì. Meiyè zhuán : Životopis Méiyè zhuán. - Běijīng : Shāngwù yìnshūguǎn, 1990. - 226 s. — Orig.: 波尔什涅夫 (Porshnev B.) 著，汪守本，李来译. 《梅叶传》北京；商务印书馆. — ISBN 7100016126 .
Porschenev BF Muscovy a Švédsko ve třicetileté válce, 1630-1635 (anglicky) / Ed. od P. Dukese ; Přel. od B. Pearce . - Cambridge: Cambridge University Press , 1995. - xxi, 256 s. — ISBN 0-521-45139-6 . Anderson MS "Moskva a Švédsko ve třicetileté válce: 1630-1635" : [ eng. ] // The English Historical Review. - 1997. - Sv. 112, č.p. 449, str. 127-129. Recenze knihy Frost RI : Muscovy a Švédsko ve třicetileté válce, 1630-1635 Boris F. Porschnev, ed. Paul Dukes, (Cambridge, 1995) : [ angl. ] // Časopis pro dějiny raného novověku. - 1997. - Sv. 1, č. 1. - S. 88-90. Stevens C. Muscovy a Švédsko ve třicetileté válce, 1630-1635. Od B.F.Porshneva. Ed. Paul Dukes. Trans. Brian Pearce. Cambridge: Cambridge University Press, 1995. xxi, 256 stran. index. 54,95 $ , pevná vazba ] // Slovanská revue. - 1997. - Sv. 56, č.p. 1. - S. 139-140. - doi : 10.2307/2500671 . Unkovskaya MV Recenzované dílo: Muscovy and Sweden in the Thirty Years' War, 1630-1635 by BF Porshnev, Brian Pearce, Paul Dukes : [ eng. ] // The Slavonic and East European Review The Slavonic and East European Review. - 1997. - Sv. 75.
Porshnev B.F. Za počátek historie v Coveshkatě (problémy v paleopsychologii): [ bulg. ] / Předchozí z ruštiny Andrey Ventselov Raichev; vyd. Venzel Yordanov Raichev. - Sofie: Iztok-Zapad, 2005. - 888 s. — ISBN 9543211604 .
Boj o Troglodyty _ ] // The Relic Hominoid Inquiry. - 2017. - Ne. 6. - S. 33-170.

Poznámky

↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 545.
↑ 1 2 3 4 Maslov .
↑ Smirnov V.N., Yolshin D.D. Bulletin Ústavu dějin hmotné kultury Ruské akademie věd . - Petrohrad. : Periferie, 2017. - Vydání. 1: Cihlové puncovní značky Petrohradské provincie poloviny 19. - počátku 20. století. Katalog a studie. - S. 95, 127, 142, 169, 190. - 214 s. - ISBN 978-5-9908534-7-8 .
↑ Pístové domy na nábřeží Black River jsou klasifikovány jako regionální památky . Správa Petrohradu (28. května 2020). Získáno 28. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 28. dubna 2021. (neurčitý)
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 578.
↑ Adelaide Tinturina . mé dědictví. Získáno 28. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 28. dubna 2021. (neurčitý)
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 546-547, 550.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2015 , str. 143.
↑ Začátek cesty, 2016 , str. 156-157.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 548.
↑ 1 2 Začátek cesty, 2016 , str. 158-159.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 578-579.
↑ Porshnev_psychology, 2012 .
↑ Kondratieva T. N. Boris Fedorovič Porshnev: studium na Institutu historie RANION // Europe. - 2010. - č. 6. - S. 157.
↑ Začátek cesty, 2016 , str. 160-161.
↑ Začátek cesty, 2016 , str. 161.
↑ Začátek cesty, 2016 , str. 162-163.
↑ 1 2 Začátek cesty, 2016 , str. 164-169.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2015 , str. 143, 145.
↑ Začátek cesty, 2016 , str. 164.
↑ Porshneva Ekaterina Borisovna // Čínská filozofie: Encyklopedický slovník / kap. vyd. M. L. Titarenko . - M .: Thought, 1994. - S. 252-253. — 573 str. — ISBN 5-244-00757-2 .
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 549.
↑ Kondratieva, 2017 , s. 855-856.
↑ Kondratieva, 2017 , s. 856-857.
↑ 1 2 Kondratiev, 2017 , s. 863.
↑ Samarin, 2014 , str. 78.
↑ Kondratieva, 2017 , s. 857.
↑ Samarin, 2014 , str. 79-84.
↑ Porshnev o archeologech, 2010 .
↑ Kondratieva, 2017 , s. 858.
↑ Kondratieva, 2017 , s. 861.
↑ Kondratieva, 2017 , s. 860-862.
↑ Kondratieva, 2017 , s. 861-863.
↑ Kondratieva, 2016 , s. 146-147.
↑ Od memoárů na frontu, 2019 , str. 424-425.
↑ Samarin, 2014 , str. 90.
↑ Od memoárů na frontu, 2019 , str. 426-429.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 582.
↑ Yudin, 2011 , str. 59.
↑ Porshneva, 2005 , str. 49.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 553-555.
↑ Šarapov, 1995 , s. 89, 91.
↑ Od memoárů na frontu, 2019 , str. 428-430.
↑ Od memoárů na frontu, 2019 , str. 429-431.
↑ Od memoárů na frontu, 2019 , str. 432-433.
↑ Šarapov, 1941 , str. 148-149.
↑ Od memoárů na frontu, 2019 , str. 435.
↑ Ivashin, 1941 , str. 146.
↑ Klimov, 1959 , s. 193.
↑ Shadrin, 2007 , str. 26, 31.
↑ Shadrin, 2005 , str. 63-64.
↑ Pogosyan V. A. O sovětském historikovi M. D. Bushmakinovi // Francouzská ročenka 2017: Francie a Středomoří v moderní a současné době. - 2017. - S. 370-384.
↑ Ionenko, Popov, 1985 , str. patnáct.
↑ Munkov, 2016 , Více než půl století na Kazaňské pedagogické univerzitě (paměťové stránky), s. 25.
↑ Munkov, 2016 , Vulfson G. N. Toto přátelství trvá dodnes (Z memoárů „Stránek paměti“), str. 86-87.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2003 , str. 117.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 555-556.
↑ Dolgov, 2008 , str. 686.
↑ Yudin, 2011 , str. 62.
↑ Filippov, 2007 , s. 92.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 558, 560.
↑ 1 2 Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), str. 543.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2003 , str. 117-126.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2007 , str. 36.
↑ Porshnev B. F. Rets. na knize: Weinstein O. L. Rusko a třicetiletá válka 1618-1648. // Sovětská kniha. - 1948. - č. 8. - S. 62-63.
↑ Tichonov, 2016 , str. 218-219, 267.
↑ Diskuse, 1951 , str. 203.
↑ Porshnev, 2003 , str. 196.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2020 , str. 259, 261.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2003 , str. 151-152.
↑ Tichonov, 2016 , str. 365.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2020 , str. 263-264, 289.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2007 , str. 39.
↑ Moskalenko, 1951 .
↑ Diskuse, 1951 .
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2007 , str. 42-43.
↑ Kondratiev, Kondratiev, 2007 , str. 44.
↑ 1 2 Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 586.
↑ Tichonov, 2016 , str. 31.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 597-599, 601.
↑ Smirnov, 1997 , s. 192-193.
↑ 1 2 3 Gladyšev .
↑ Tichonov, 2016 , str. 84-86, 213.
↑ Ryžkovskij, 2009 , s. 74-75.
↑ Gordon, 2018 , str. 178-179.
↑ 1 2 3 4 Obolenskaja .
↑ Gordon, 2018 , str. 215.
↑ BF Porchněv. Les prétentions du Parlement de Paris durant la Fronde aux fonctions d'une Institution représentativ // Anciens pays et assemblées d'états = Standen en landen. XVIII: [ fr. ] . — Louvain: E. Neuwelaerts, 1959. — 196 s.
↑ Gordon, 2018 , str. 177-178.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 568-569, 573.
↑ Gordon, 2018 , Pozn. 34, str. 218.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 567-568, 573.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 589-590.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 607-608.
↑ „Zdálo se mi nemožné být déle na vedlejší koleji...“ (poslední rozhovor s A.Ya. Gurevichem, 11. června 2006) // UFO. - 2006. - č. 5.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 655-663.
↑ Markwick, 2010 , str. 45-55.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 605-606.
↑ Bibliografie děl Yu I. Semenova . Získáno 25. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 25. května 2012. (neurčitý)
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 617.
↑ Ryžkovskij, 2009 , s. 81.
↑ Skrzypek, 1971 , s. 125-126.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 615-616.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 540.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 701-704.
↑ Gordon, 2018 , str. 210-212.
↑ Porshnev, 2007 , Porshneva E. B. Realita imaginace (poznámky o otci), s. 547.
↑ Afanasiev, 2019 , Pozn. 53, str. 279.
↑ Gordon, 2005 , str. 46.
↑ Gordon, 2018 , str. 169-170.
↑ Kondratieva_aporii, 2012 , str. 59.
↑ 1 2 Afanasyev, 2019 , str. 270.
↑ Kondratieva_aporii, 2012 , str. 59-61.
↑ Kondratieva_aporii, 2012 , str. 61.
↑ Magun, 2017 , str. 493-494.
↑ Kondratieva_aporii, 2012 , str. 64.
↑ Kondratieva, 2018 , str. 124-125.
↑ Kondratieva, 2018 , str. 125.
↑ Kondratieva, 2018 , str. 126.
↑ 1 2 Kondratiev, 2018 , str. 127.
↑ Filippov, 2007 , s. 89-90.
↑ Filippov, 2007 , s. 96-97.
↑ Filippov, 2007 , s. 97.
↑ Porshnev, 1953 , str. 57-67.
↑ Alaev, 2005 , str. 181.
↑ Filippov, 2007 , s. 98-100.
↑ Filippov, 2007 , s. 103-104.
↑ K základnímu ekonomickému zákonu feudální formace (k výsledkům diskuse) // Otázky historie. - 1955. - č. 5. - S. 85.
↑ Filippov, 2007 , s. 106-107.
↑ Alaev, 2005 , str. 180-181.
↑ Filippov, 2007 , s. 107.
↑ Filippov, 2007 , s. 112.
↑ Filippov, 2007 , s. 113-114.
↑ Filippov, 2007 , s. 120-121.
↑ Filippov, 2007 , s. 119-120.
↑ Alaev, 2005 , str. 181-182.
↑ Filippov, 2007 , s. 122-123.
↑ Filippov, 2007 , s. 123-124.
↑ Galanza, 1968 , s. třicet.
↑ Filippov, 2007 , s. 124.
↑ Kondratieva, 2009 , s. 240-241.
↑ Kondratieva, 2009 , s. 242-243.
↑ 1 2 3 Kondratiev, 2009 , s. 244.
↑ Kondratieva, 2009 , s. 245-246.
↑ Braudel, 1992 , Pozn. 18, str. 647.
↑ Uvarov, 2015 , str. 115-117.
↑ Chekantseva, 2007 , str. 16-17.
↑ Uvarov, 2015 , str. 117.
↑ Chekantseva, 2007 , str. 17.
↑ Uvarov, 2015 , str. 118.
↑ Chekantseva, 2007 , str. 17-18.
↑ Uvarov, 2015 , str. 145.
↑ Le Roy Ladurie, 1974 , s. deset.
↑ Wallerstein, 2015 , str. 362-367.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 584.
↑ Magun, 2017 , str. 488.
↑ Blinov, 2016 , str. 158.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 587,589.
↑ Chekantseva, 2007 , str. 23.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 588.
↑ Frost, 1997 , str. 88.
↑ Dementiev, 2020 , str. 72, 76.
↑ Frost, 1997 , str. 88-89.
↑ Dementiev, 2020 , str. 72.
↑ Frost, 1997 , str. 89.
↑ 1 2 Vite, 2005 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 27-28.
↑ Ilyina, 2015 , str. 37-39.
↑ Ilyina, 2015 , str. 39-41.
↑ Ilyina, 2015 , str. 41-42.
↑ 1 2 Porshnev, 2012 , Drozdov N. N. Slovo o příteli a učiteli, str. 5.
↑ Pseudoscience, 1969 , s. 69.
↑ Pseudoscience, 1969 , s. 70.
↑ Pseudoscience, 1969 , s. 76.
↑ Pseudoscience, 1969 , s. 78.
↑ Bayanov a Bourtsev, 1976 , s. 312-318.
↑ Strasenburgh, 1979 , s. 624.
↑ Strasenburgh, 1979 , s. 624-626.
↑ 1 2 Magun, 2017 , str. 483.
↑ Magun, 2017 , str. 485.
↑ 1 2 Magun, 2017 , str. 486.
↑ 1 2 Magun, 2017 , str. 487.
↑ Magun, 2017 , str. 487-488.
↑ Porshnev, 2007 , str. 42,93.
↑ Porshnev, 2007 , str. 44.
↑ Magun, 2017 , str. 488-489.
↑ Kutsenkov, 2008 , s. 183, 188-189.
↑ Magun, 2017 , str. 490-491.
↑ Markov .
↑ Gordon, 2018 , str. 208-209.
↑ O. Vite. Boris Fedorovič Porshnev (03.07.1905 - 26.11.1972) Proč je B. Porshnev dnes zajímavý? . Získáno 1. května 2021. Archivováno z originálu dne 1. května 2021. (neurčitý)
↑ Kostinskij A. Ruský historik Boris Fedorovič Poršněv se dožil sta let . Radio Liberty (16. března 2005). Získáno 1. května 2021. Archivováno z originálu dne 1. května 2021. (neurčitý)
↑ Chekantseva, 2007 .
↑ Mezinárodní konference "Historické prostory v tvůrčím životě B. F. Porshneva" . Tiskové středisko Ruské státní humanitární univerzity (7. dubna 2005). Získáno 1. května 2021. Archivováno z originálu dne 1. května 2021. (neurčitý)
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. O druhém vydání knihy B. F. Porshneva „Na počátku lidských dějin. Problémy paleopsychologie, str. 7-8.
↑ Magun, 2017 , str. 499-500.
↑ Ryžkovskij .
↑ Filippov, 2007 , s. 129.
↑ Porshnev, 2007 , Vite O. "Jsem šťastný člověk." Kniha "O počátku lidských dějin" a její místo v tvůrčí biografii B. F. Porshneva, str. 606-608.
↑ Ryžkovskij, 2009 , s. 80-81.
↑ Tihanov, 2010 , str. 330-331.
↑ Magun, 2017 , str. 505.
↑ Dopis ředitele podzim 2020 . NYU Jordan Center (září 2020). Získáno 1. května 2021. Archivováno z originálu dne 1. května 2021. (neurčitý)
↑ Magun, 2017 , str. 478.

Literatura

primární zdroje

Kondratyeva T.N.B.F. Porshnev o výsledcích činnosti domácích archeologů na přelomu 20. a 30. let 20. století. // Bulletin Omské univerzity. - 2010. - č. 4. - S. 181-189.
Moskalenko A. V Historickém ústavu Akademie věd SSSR. Diskuze k článkům BF Porshneva // Otázky historie. - 1951. - č. 6. - S. 138-143.
Dopisy E. V. Bernadské B. F. Porshnevovi // Středověk: Studie k dějinám středověku a raného novověku. - 2012. - Vydání. 73. - S. 32-46. — ISSN 0131-8780 .
Diskuze k článkům B. F. Porshneva publikovaným v časopise Izvestija AN SSSR. Řada Historie a filozofie, 1948-1950. // Sborník Akademie věd SSSR. Řada Historie a filozofie. - 1951. - T. VIII, č. 2. - S. 201-208.
Polyansky F. Ya. Problém základního ekonomického zákona feudalismu // Otázky historie. - 1954. - č. 10. - S. 79-85.
Porshnev B. F. "Překonávání slepoty ...": Kapitola z rukopisu B. F. Porshneva "Paleontologie" // Historický archiv . - 2001. - č. 3. - S. 149-156.
Porshnev B. F. Jak jsem pracoval v SSSR na knize o dějinách Francie v 17. století. // Evropa. Mezinárodní almanach. - 2003. - S. 194-196.
Porshneva E. "Jako vlákna ohnivého chmýří ..." // Vedoucí. - 2005. - č. 1 (9). - S. 49-52.
Učitel učitelů: sbírka memoárů, dokumentů a materiálů na památku Nikolaje Petroviče Munkova / Sestavil a autor předmluvy G. M. Mustafina; vyd. G. M. Mustafina, R. Sh. Nigmatullina, O. V. Sinitsyna. - Kazaň: Astoria, 2016. - 140 s.

Referenční a encyklopedické publikace

Dolgov E. B. Porshnev Boris Fedorovič // Tatarská encyklopedie / Glavn. vyd. M. Kh Khasanov. - Kazaň: Ústav tatarské encyklopedie Akademie věd Republiky Tatarstán, 2008. - V. 4: M-P. - S. 686. - 768 s. - ISBN 978-5-902375-05-0 .
Historická fakulta Kazaňské univerzity (1939-2007): referenční kniha / ed. S. S. Shadrin. - Kazaň: Kazaň. Stát un-t, 2007. - 46 s.
Kolosova V. V. Porshnev Boris Fedorovich: bibliografická data č. 1 // Historie ruské psychologie ve tvářích: Digest-2017. - 2017. - č. 1. - S. 69-80. — ISSN 2415-7953 .
Porshnev Boris Fedorovich // Platba - Prob. - M .: Sovětská encyklopedie, 1975. - S. 404. - ( Velká sovětská encyklopedie : [ve 30 svazcích] / šéfredaktor A. M. Prochorov ; 1969-1978, v. 20).
Porshnev Boris Fedorovič // Sovětská historická encyklopedie / Ch. vyd. E. M. Žukov . - M . : Sovětská encyklopedie, 1968. - T. 11: Pergamum - Renuven. - Stb. 460. - 1024 stb.
Romanova E. D. Seznam prací B. F. Porshneva (1966-1972) // History and Historians: Historiographic Yearbook 1972. - M . : Nauka, 1973. - S. 402-406. — 408 s.
Sokolova M.N. Bibliografie děl B. F. Porshneva // Historie a historici. Historiografie světových dějin: Sborník článků. - M .: Nauka, 1966. - S. 378-386.

Články a monografie v ruštině

Alaev L. B. Boris Fedorovič Porshnev jako politický ekonom feudalismu // Evropa. - 2005. - č. 5. - S. 180-184.
Altukhova N. I. Roland Munier, jeho kniha o prodeji pozic ve Francii a ohlas na ni v sovětské historiografii (na příkladu recenze B. F. Porshneva a monografie A. D. Lyublinskaya) // Istoriya, elektronický vědecký a vzdělávací časopis. - 2020. - Svazek 11, č. 11 (97). - doi : 10.18254/S207987840012961-6 .
Antsyferova L. I. , Momdzhyan Kh. N. , Tokarev S. A. Předmluva // Porshnev B. F. Na počátku lidských dějin (problémy paleopsychologie). - M . : Myšlenka, 1974. - S. 5-12. — 488 s. — 20 000 výtisků.
Afanasiev A.N. Historie jako rigorózní věda: zkušenost scientizace historických znalostí v dílech B.F. Porshneva // Dialog s časem. - 2019. - Vydání. 69. - S. 268-283.
Berse I. Úvahy o tom, jak se píší dějiny : per. z francouzštiny OA Pavlovskoy // Francouzská ročenka 2007: Sovětská a francouzská historiografie v zrcadlovém obraze. 20. - 80. léta XX století - 2007. - S. 29-35.
Blinov E. Mizející tělo krále: vznik vězení, trestní právo a stát // Sociologická revue. - 2016. - V. 15, č. 1. - S. 156-160. - doi : 10.17323/1728-192X-2016-1-156-160 .
Brodel F. Materiální civilizace, ekonomika a kapitalismus, XV-XVIII století. / za od fr. L. E. Kubbel ; intro. Umění. a ed. Yu. N. Afanasjev . - M . : Progress, 1992. - T. 3: Čas světa. — 679 s.
Wallerstein I. Světový systém moderny / předmluva. G. M. Derlugyan; za. z angličtiny, lit. red., komentář. N. Protsenko, A. Chernyaeva. - M . : Univerzita Dmitrije Pozharského, 2015. - T. I. Kapitalistické zemědělství a počátky evropské světové ekonomiky v 16. století .. - 552 s. - ISBN 978-5-91244-096-0 .
Vite O. T. Boris Fedorovič Porshnev a jeho kritika lidských dějin // Francouzská ročenka 2005: Absolutismus ve Francii. Ke 100. výročí B. F. Porshneva (1905-1972) / Ed. A. V. Chudinov . - M. : Editorial URSS, 2005. - S. 4-36. — ISBN 5-484-00334-2 .
Glushchenko V.V. Úvod do historie otázky počátku lidských dějin // Kulturní život jihu Ruska. - 2015. - č. 4 (59). - S. 47-50.
Gordon A. V. B. F. Porshnev: dojmy a úvahy // Francouzská ročenka 2005: Absolutismus ve Francii. Ke 100. výročí B. F. Poršněva (1905-1972). - 2005. - S. 48-69.
Gordon A. V. Sovětští historici a „progresivní vědci“ Západu (historie s Richardem Cobbem) // Francouzská ročenka 2007. - 2007. - S. 215-255.
Gordon A. V. Velká francouzská revoluce v sovětské historiografii. — M .: Nauka, 2009. — 377 s. - ISBN 978-5-02-036752-4 .
Gordon A.V. Kapitola 4. Tvůrce systému B.F. Porshnev // Historici doby železné. - M.-SPb.: : Centrum pro humanitární iniciativy, 2018. - S. 169-226. — 448 s. — ISBN 978-5-98712-849-7 .
Dementiev I. O. Recepce pozdních děl B. F. Porshneva v zahraniční historiografii // Bulletin Baltské federální univerzity. I. Kant. Ser.: Humanitární a sociální vědy. - 2020. - č. 1. - S. 70-77. — ISSN 2500-3216 .
Ivashin I. Výzkumná práce historické fakulty Moskevského regionálního pedagogického institutu v letech 1939-1940 // Historický časopis. - 1941. - č. 5. - S. 145-147.
Iljina I. N. Dokumenty Archivu Ruské akademie věd o studiu Bigfoota na konci 50. let 20. století. // Domácí archivy . - 2015. - č. 3. - S. 37-44.
Ionenko I. M., Univerzita Popova V. A. Kazaň během Velké vlastenecké války. - Kazaň: Ed. Kazaň. un-ta, 1985. - 160 s.
Klimov I.M. Kazan State University pojmenovaná po V.I. Uljanov-Lenin. - In: K práci historických fakult státních vysokých škol (1959) : (K 25. výročí rozhodnutí ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků a Rady lidových komisařů SSSR „Ke výuka civilních dějin na školách SSSR") // Otázky historie. - 1959. - č. 10. - S. 192-200.
Kondratiev S. V., Kondratiev T. N. The Science of Persuasion aneb Spory sovětských historiků o francouzský absolutismus. - Tyumen: Mandr i K a , 2003. - 272 s. - ISBN 5-93020-171-4 .
Kondratiev S. V., Kondratiev T. N. B. F. Porshnev v diskusi o roli třídního boje v dějinách (1948-1953) // Francouzská ročenka 2007. - 2007. - S. 36-56.
Kondratyeva T. N. B. F. Porshnev a diskuse o absolutismu na Historickém ústavu Akademie věd SSSR (1940) // Bulletin Uralské státní univerzity. Ser. 2, Humanitní vědy. - 2009. - č. 3 (65). - S. 240-247.
Kondratieva T.N.B.F. Porshnev: studentská léta // Bulletin Tyumen State University. - 2010. - č. 1. - S. 127-130.
Kondratyeva T. N. Archivní důkazy o akademické činnosti B. F. Porshneva (konec 20. let-polovina 30. let) // Bulletin Tomské státní univerzity. - 2010. - č. 332. - S. 81-82.
Kondratieva T. N. Kdy se Boris Fedorovič Porshnev stal francouzským učencem? // Evropa. - 2012. - Vydání. 11. - S. 107-111.
Kondratyeva T.N. K otázce, zda Boris Porshnev studoval psychologii na Moskevské státní univerzitě // Bulletin Tyumenské státní univerzity. Humanitární výzkum. humanituje. - 2012. - č. 9. - S. 236-239.
Kondratieva T.N.B.F. Porshnev a aporie jeho raného filozofického díla // Bulletin Ťumenské státní univerzity. Humanitární výzkum. humanituje. - 2012. - č. 10. - S. 58-64.
Kondratyeva T. N. Nové údaje o práci B. F. Porshneva ve Státní knihovně SSSR. V. I. Lenin // Bulletin Omské univerzity. - 2014. - č. 4. - S. 147-149.
Kondratiev S. V., Kondratiev T. N. Každodenní život rodiny Porshnev v roce 1928 (na základě dopisů Jekatěriny Fedorovny Porshneva Michailu Iljiči Rommovi) // Bulletin Tomské státní univerzity. - 2015. - č. 400. - S. 142-146.
Kondratieva T. N. B. F. Porshnev při hledání dědictví ruského katolíka V.S. Pecherina // Bulletin Ťumenské státní univerzity. Humanitární výzkum. humanituje. - 2015. - V. 1, č. 1. - S. 123-130.
Kondratyeva T. N. Od historické textury k sociologickým postavám aneb jak kardinál de Retz proměnil Borise Fjodoroviče Poršněva ve francouzského učence // Nový historický bulletin. - 2016. - č. 50. - S. 145-164.
Kondratyeva T. N. Boris Fedorovič Porshnev: začátek dlouhé cesty // Bulletin Novosibirské státní univerzity. Ser. Historie, filologie. - 2016. - č. 1. - S. 156-171.
Kondratyeva T. Boris Fedorovič Porshnev: mezi rusistikou a francouzštinou aneb O roli náhody v osudu historika // Quaestio Rossica. - 2017. - V. 5, č. 3. - S. 853-866. – doi : 10.15826/qr.2017.3.254 .
Kondratyeva T. N. Boris Fedorovič Porshnev — nepřítomný účastník diskuse o formacích a sporech o obchodním kapitalismu (počátek 30. let) // Bulletin Tomské státní univerzity. - 2018. - č. 426. - S. 123-129. - doi : 10.17223/15617793/426/15 .
Kondratiev S. V., Kondratiev T. N. Boris Porshnev - neúspěšný literární kritik // Nový filologický bulletin. - 2019. - č. 1. - S. 326-337.
Kondratiev S. V., Kondratiev T. N. Boris Porshnev ve druhé polovině třicátých let: od „Memoárů“ de Retz k Frondě a lidovým povstáním // Francouzská ročenka 2019: Éra Napoleona a jeho paměť. - 2019. - S. 423-439.
Kondratiev S. V., Kondratiev T. N. A. D. Lyublinskaya versus B. F. Porshnev: co bylo špatného v knize „Populární povstání ve Francii před Frondou“? // Francouzská ročenka 2020: Války a revoluce v moderní době. - 2020. - S. 257-292.
Kondratiev S. V., Kondratiev T. N. Mladý vědec B. F. Porshnev o formaci vlastnící otroky: podle dochovaného textu ve Státním archivu území Stavropol // Bulletin archiváře. - 2020. - č. 3. - S. 917-928. - doi : 10.28995/2073-0101-2020-3-917-928 .
Magun A. Dialektika dějin Borise Porshneva : Per. M. Varlamová // Stasis. - 2017. - V. 5, č. 2: Antika a moderna sovětského marxismu. - S. 476-509. - doi : 10.33280/2310-3817-2017-5-2-218-246 .
Ryžkovskij V. Sovětská medievistika a dál. (k historii jedné diskuze) // Nová literární revue. - 2009. - č. 3. - S. 58-89.
Samarin A. Yu . V. I. Lenin // Knihovnictví. - 2014. - č. 2. - S. 77-85. - doi : 10.25281/0869-608X-2014-0-2-77-85 .
Smirnov V.P. Anatoly Vasilievich Ado: člověk, učitel, vědec (1928-1995) // Moderní a nedávná historie. - 1997. - č. 1. - S. 184-209.
Tichonov V. V. Ideologické kampaně „pozdního stalinismu“ a sovětská historická věda (polovina 40. let – 1953). — M.; SPb. : Nestor-Historie, 2016. - 424 s. — ISBN 978-5-4469-0833-2 .
Uvarov P. Yu. Mezi "ježky" a "lišky". Poznámky k historikům. - M . : Nová literární revue, 2015. - 280 s. - ISBN 978-5-4448-0225-0 .
Filippov I. S. B. F. Porshnev a politická ekonomie feudalismu // Francouzská ročenka 2007: Sovětská a francouzská historiografie v zrcadlovém obraze. 20. - 80. léta XX století .. - 2007. - S. 89-131.
Chekantseva Z.A. U příležitosti 100. výročí narození Borise Fedoroviče Porshneva (1905-1972) // Rusko a Evropa. - 2007. - č. 4. - S. 171-179.
Chekantseva Z.A. Recepce B.F. Porshnev ve Francii a v SSSR // Francouzská ročenka. - 2007. - S. 14-28.
Shadrin S. S. Historická fakulta v letech 1939-2004. // Kazaňská univerzita jako výzkumný a sociokulturní prostor: So. vědecký články a zprávy / Komp. a resp. vyd. G. P. Myagkov a E. A. Chiglintsev . - Kazaň: Kazaňský stát. un-t im. V. I. Uljanov-Lenin, 2005. - S. 63-69. — 384 s. — ISBN 5-98180-173-5 .
Šarapov Y. Obhajoba doktorské disertační práce na téma "Lidová povstání ve Francii v 17. století" // Časopis History. - 1941. - č. 5. - S. 147-149.
Sharapov Yu. P. Lyceum v Sokolniki: esej o historii IFLI - Moskevský institut historie, filozofie a literatury. jim. N. G. Chernyshevsky (1931-1941): Assoc. Výzkumníci ruského ostrova 20. století, Ústav ruských dějin Ruské akademie věd. - M. : AIRO-XX, 1995. - 205 s. — ISBN 5-88735-005-9 .
Yudin M. V. „To vše je z naší historie“: vznik a hlavní etapy rozvoje fakulty historie, politologie a práva Moskevské státní univerzity // Bulletin Moskevské státní vzdělávací univerzity. Řada "Historie a politické vědy". - 2011. - č. 3. - S. 58-69.

Články a monografie v evropských jazycích

Bayanov D., Bourtsev I. O neandrtálci vs. Paranthropus : [ angl. ] // Současná antropologie. - 1976. - T. 17, č. 2. - S. 312-318. — ISSN 0011-3204 .
Doubrovina. "Krize sedmnáctého století" a sovětská historiografie: BF Porshnev a AD Lublinskaya: Diplomová práce… Prezentováno… Pro titul magistra umění: [ eng. ] . - Montreal, Quebec: Concordia University, 2001. - v, 112 s.
Howe JE Sovětské teorie primitivní historie: Čtyřicet let spekulací o původu a vývoji lidí a společnosti: disertační práce… pro titul doktora filozofie: [ eng. ] . - University of Washington, 1980. - iv, 525 s.
Le Goff Jacques . Le colloque d'historiens soviétiques et français à Moscou (říjen 1961) // Annales. Ekonomiky, společnosti, civilizace. - 1963. - Ne. 2. - S. 329-331.
Le Roy Ladurie E. Révoltes et contestations rurales en France de 1675 à 1788 : [ fr. ] // Letopisy. - 1974. - Sv. 29, č. 1. - S. 6-22.
Historici Le Roy Ladurie E. Parmiles . - P. , 1983. - Sv. 1. - 456 s. — ISBN 2-07-024542-X .
Mandrou Robert . Les Historiens soviétiques au Congrès de Rome : [ fr. ] // Letopisy. Ekonomiky, společnosti, civilizace . - 1958. - Ne. 3. - S. 526-532.
Mandrou Robert. Les soulèvements populaires et la Société française du XVIIe siècle : [ fr. ] // Letopisy. Ekonomiky, společnosti, civilizace. - 1959. - Ne. 4. - S. 756-765.
Markwick R.D. Katalyzátor historiografie, marxismu a disidentství: Sektor metodologie Historického ústavu Sovětské akademie věd, 1964-68 : [ eng. ] // Europe-Asia Studies. - 1994. - Sv. 46, č. 4, Sovětské a východoevropské dějiny. - S. 579-596.
Kulturní historie Markwick RD za Chruščova a Brežněva: Od sociální psychologie k Mentalités : [ eng. ] // The Russian Review. - 2006. - Sv. 65, č.p. 2. - S. 283-301.
Markwick R.A.Ia. Gurevichův příspěvek k sovětské a ruské historiografii: Od sociální psychologie k historické antropologii // Pozdravujeme Arona Gureviče: eseje z historie, literatury a dalších souvisejících témat / editovala Jelena Mazour-Matusevich, Alexandra Korros. - Leiden : Koninklijke Brill, 2010. - S. 41-68. — xiii, 388 s. - (Pozdější středověká Evropa, ISSN 1872-7875; v. 5). - ISBN 978-90-04-18650-7 .
Nazárov VD, Ouvárov PY, Védyushkin VA Las instituciones rusas de representación durante los siglos XVI y XVII en el contexto europeo: una perspectiva historiográfica : [ španělština. ] // Studia Historica: Historia Moderna. - 2015. - Sv. 37: Las instituciones representativas de la Edad Moderna desde el punto de vista de la historiografia rusa. - S. 21-51. - doi : 10.14201/shhmo2015372151 .
Nieres Claude. Boris Porchnev et les revoltes bretonne de 1675 : [ fr. ] // Annales de Bretagne et des pays de l'Ouest. - 1975. - Sv. 82, č.p. 4. - S. 459-475.
Losos JHM Venality of Office a populární pobuřování ve Francii sedmnáctého století. A Review of a Controversy : [ eng. ] // Minulost a současnost. - 1967. - Ne. 37 (červenec). - S. 21-43.
Skrzypek Marian. La fortune de Jean Meslier en Russie et en Union Soviétique : [ fr. ] // Dixhuitième Siècle. - 1971. - Ne. 3. - S. 117-143.
Sori E. Storia, Psicologia Collettiva, Marxismo : [ ital. ] // Quaderni storici. - 1971. - Sv. 6, č. 16. - S. 235-240.
Strasenburgh G. Více o Neandrtálci vs. Paranthropus // Současná antropologie. - 1979. - Sv. 20, č. 2. - S. 624-627. — ISSN 0011-3204 .
Tihanov G. Kontinuity v sovětském období (kapitola 14) // Historie ruského myšlení : [ eng. ] / William Leatherbarrow , Derek Offord (eds.). - Cambridge, N.Y., atd. : Cambridge University Press, 2010. - S. 311-339. - ISBN 978-0-521-87521-9 . Archivováno 9. srpna 2016 na Wayback Machine

Odkazy

F.684 Porshnev, Boris Fedorovič (1905-1972) . Fond Výzkumného oddělení rukopisů Ruské státní knihovny. Datum přístupu: 23. dubna 2021. (neurčitý)
Fond 2180. Poršněv Boris Fedorovič . Archiv Ruské akademie věd . — Fond není zpracován. Získáno 24. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 24. dubna 2021. (neurčitý)
Gladyshev A. V. G. S. Kucherenko: tahy biografie . Francouzská ročenka 2002. Staženo 3. května 2021. Archivováno z originálu 10. ledna 2021. (neurčitý)
Markov A. V. O myšlenkách B. F. Porshneva, vývoji řeči a „velkém zlomu“ v lidské evoluci, ke kterému došlo v intervalu před 40–25 tisíci lety . Problémy evoluce. Získáno 1. května 2021. Archivováno z originálu dne 18. února 2020. (neurčitý)
Maslov V.P. Kolem Poršněva . Proza.ru (2. prosince 2019). Získáno 23. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 21. dubna 2021. (neurčitý)
Obolenskaya SV Ještě jednou o historikech. Boris Fedorovič Poršněv . Časopis "Samizdat" (13. srpna 2009). Získáno 23. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 19. dubna 2021. (neurčitý)
Ryžkovskij V. Měla ruská revoluce svého Hegela? Boris Porshnev a jeho „Kritika lidských dějin“ Revoluce a konec dějin: mezi dějinami a historiosofií . Michail Gefter (13. září 2017). Získáno 24. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 24. dubna 2021. (neurčitý)
Boris Porshnev – dvě vydání Les soulèvements populaires en France : kniha jednoho z klíčových Foucaultových zdrojů v Théories et institutional penales . Progresivní geografie (7. září 2015). Získáno 28. dubna 2021. Archivováno z originálu dne 28. dubna 2021. (neurčitý)

Slovníky a encyklopedie

V bibliografických katalozích
BNE : XX1188537 BNF : 131989946 GND : 123317614 ISNI : 0000 0001 0872 4941 J9U : 987007462715705171 LCCN : n50023970 NKC : skuk0004659 NTA : 146304071 NUKAT : n98085516 KNIHA : vs689nwd4rxw909 SUDOC : 035103469 VIAF : 14915323 WorldCat VIAF : 14915323

Kryptozoologie
Kryptozoologové	Bauer Backjord Bindernagel R. Gould C. Gould zelená Danov Downs Dinsdale Izzard kýl Corliss Coleman Kofman Kranz Lei Makal Markotich Meldrum Napier newton Odemans Poršněv Ravzhir Sanderson duše Sprague Freeman Dětská Chernine Shuker Euvelmans
Skeptici	upomínání Dendle Campbell Carroll Loxton Nickell Naish Prothero Radford Simpsonovi kopec Shermer
Knihy a TV	Paradoxical Animals (1735) Exotická zoologie (1941) Po stopách neznámých zvířat (1958) Při hledání ... (1977-1982, 2002, 2018 - současnost ) Tajemný svět Arthura C. Clarka (1980) Strange Journeys (2001–2006) Sasquatch: Legend Meets Science (2003) Realita nebo fikce (2005–2007) Lovci monster (2007-2010) Destination Is True (2007-2012) Sobotní rodina (2008-2010) Lost Tapes (2008-2010) Bigfoot: The Life and Lives of a Legend (2009) Monster Legends (2010) Fakta nebo fikce: Paranormal (2010–2012) Monsters and Mysteries of America (2013–2015) Extinct or Alive (2018 – současnost )
Seznamy	Kryptozoologové Cryptids Humanoidní kryptidi
viz také	Moderní mytologie Pseudověda Strašidelná zvířata Hypotetické druhy mytické stvoření
Kategorie Wikimedia Commons