Diakritika

Tato stránka nebo sekce obsahuje speciální znaky Unicode . Pokud nemáte požadovaná písma , některé znaky se nemusí zobrazit správně.

Diakritická znaménka ( jiné řecké διακριτικός  - „slouží k rozlišování“, od jiných řeckých κριτικός  – „schopné rozlišovat“):

• v lingvistice  - různé horní indexy, dolní indexy, méně často intralineární znaky používané v abecedním (včetně souhláskových ) a slabičných systémech psaní nikoli jako samostatná označení hlásek, ale ke změně nebo upřesnění významu jiných znaků;
• v typografii  - prvky písma, které upravují styl znaků a obvykle se píší samostatně [1] .

Někdy je navíc požadováno, aby diakritika byla menší než písmena.

Systém diakritiky jakéhokoli psaní nebo textu se také nazývá diakritika .

V některých případech mohou být současně s jedním písmenem použity dvě, tři nebo dokonce čtyři diakritické znaménka : z , ṩ , , ᾧ .

Vokalizace v souhláskových psacích systémech (například v hebrejštině , arabštině a syrštině ), které se svým vzhledem podobají diakritickým znaménkům, jsou spíše zvláštním druhem významu.

K diakritice se uchyluje, pokud písmena abecedy nestačí k vyjádření zvuků řeči nebo k rozlišení významů. Hlavní alternativou k diakritice v rozlišování zvuku jsou kombinace dvou ( digraphs ), tří ( trigraphs ) nebo více písmen k označení jednoho zvuku. Například zvuk [ ʃ ] se přenáší písmenem š v řadě jazyků nebo digrafem ch ve francouzštině, portugalštině nebo sh v angličtině nebo trigrafem sch v němčině. Diakritika se používá se samohláskami i souhláskami. Hlavní nevýhodou diakritiky je nepřehlednost psaní malými, ale důležitými detaily, jejichž vynechání může vést k závažným chybám. Existují jazyky, ve kterých není diakritika tak běžná ( ruština ) nebo se prakticky nepoužívá ( angličtina ). V některých případech je tendence nahrazovat diakritická písmena digrafy (německy: ö → oe v tištěném textu a elektronizaci, s rozvojem podpory přehlásek však tento jev prakticky vymizel).

Historie

Nejstarší diakritikou byly pravděpodobně starořecký přízvuk a aspirační značky, jejichž vynález je připisován Aristofanovi Byzantskému .

Diakritika je široce používána v jazycích, které používají latinku . To je způsobeno tím, že v klasické latině nebyly žádné syčivé zvuky, nosové samohlásky, palatalizované (změkčené) souhlásky, které byly nebo se vyvinuly v jiných jazycích, zejména nepříbuzných. Pokud je tedy v italštině možné přenášet sykavky čistě pozičně (například ve slově città "citta"  - "město", kde c + i automaticky znamená sykavý zvuk), pak v jiných jazycích nesouvisejících s latinou , to je nemožné. Česká , slovenská , turecká , rumunská , polská , lotyšská , litevská , vietnamská abeceda je nejvíce nabitá zvukově rozlišovací diakritikou . V portugalštině a francouzštině jsou samohlásky (ê, è, ë, ï, ã) podrobeny silné diakritice, zvukové i sémantické a čistě etymologické: île < lat.  insula "ostrov". Románské jazyky mají také speciální diakritickou souhlásku ç , ve španělštině - písmeno ñ , vyplývající z horního indexu „dvoupatrového“ psaní dvou písmen nn v latinských slovech jako annum > anno > año „rok“.

Klasifikace

Diakritika může být klasifikována různými způsoby.

1. Podle místa zápisu: horní index, dolní index, inline.
2. Podle způsobu kresby: volně připojené k hlavní postavě nebo vyžadující změnu jejího tvaru.
3. Foneticko-pravopisným významem (klasifikace je neúplná a kategorie se vzájemně nevylučují):
   • znaky, které mají fonetický význam (ovlivňující výslovnost):
     • znaky, které dávají písmenu novou zvukovou hodnotu, odlišnou od obvyklé abecední (například české č , ř , ž );
     • znaky, které objasňují výslovnost hlásky (například francouzština é , è , ê );
     • znaky označující, že písmeno si v takovém prostředí zachovává svůj standardní význam, když by se jeho zvuk měl změnit (například francouzština ï );
     • prozodické znaky (určující kvantitativní parametry zvuku: trvání, sílu, výšku atd.):
       • znaky zeměpisné délky a krátkosti samohlásek (například starořečtina ᾱ , ᾰ );
       • hudební tónové značky (např. čínské ā , á , ǎ , à , a );
       • stresová znaménka (například řecký "akutní", "těžký" a "oblečený" stres: ά , ὰ , ᾶ );
   • znaky, které mají pouze pravopisný význam, ale neovlivňují výslovnost:
     • znaky, které umožňují vyhnout se homografii (např. v církevní slovanštině existují kreativní pádové jednotky čísla „malý“ a dat pád množného čísla od čísla „m âlym “; ve španělštině si „if“ a S í „ano“) ;
     • znaky, které nic neoznačují a používají se podle tradice (např. aspirace v církevní slovanštině , která se vždy píše nad prvním písmenem slova, jde-li o samohlásku );
   • znaky hieroglyfického významu (považované za diakritické pouze z hlediska typografie):
     • znaky označující zkrácený nebo podmíněný pravopis (například titul v církevní slovanštině);
     • znaky označující použití písmen pro jiné účely (stejné názvy v cyrilickém zápisu čísel).
4. Podle formálního stavu:
   • znaky, s jejichž pomocí se tvoří nová písmena abecedy (v západní terminologii se jim někdy říká modifikátory, nikoli vlastní diakritika);
   • znaky, jejichž kombinace písmen nejsou považovány za jedno písmeno (taková diakritika obvykle nemá vliv na abecední řazení).
5. Povinné použití:
   • znaky, jejichž nepřítomnost činí text pravopisně nesprávným a někdy nečitelným,
   • znaky používané pouze za zvláštních okolností: v knihách pro počáteční výuku čtení, v posvátných textech, ve vzácných slovech s nejednoznačným čtením atd.

V případě potřeby (například v případě technických omezení) může být diakritika vynechána, někdy s vložením nebo nahrazením písmen slova.

Diakritika, která vypadají stejně, mohou mít v různých jazycích a systémech psaní různé významy, názvy a stavy.

Přiřazení jednoho nebo druhého prvku grafického systému diakritickým znaménkům je do značné míry podmíněno. V moderním ruském písmu lze tedy najít „diakritická znaménka“ různé nespornosti (od absolutní po téměř nulu):

• zdůrazňuje - jsou umístěny pouze ve vzácných případech a netvoří nová písmena;
• dvě tečky nad " e " - tvoří nové písmeno, ale často se vynechává;
• zkratka nad " y " - tvoří nové písmeno a nikdy se nevynechává;
• podtržení a podtržení písmen t ( t ) a sh ( w ), která vypadají při ručním psaní podobně;
• písmeno "ь" jako takové (může být považováno za diakritiku pro předchozí souhlásku);
• ocas u " u " - je nedílnou součástí písmene, ale může být vnímán jako diakritické znaménko při formální analýze a srovnání písmen abecedy.

Základní diakritika

Komentář. Pro většinu diakritiky neexistují žádné dobře zavedené ruské názvy. Aktuálně soutěží:

• tradiční systém filologického přesvědčování, ve kterém jeden (ve formě) znak může mít mnoho jmen používaných v závislosti na daném jazyce: například stejná dvojtečka horního indexu ve vztahu k německému jazyku se bude nazývat „přehláska“ (v nedávné době také „přehláska“), do francouzštiny – „tři“ a do ruštiny – nejčastěji jen „dvě tečky“;
• přibližné popisy tvaru („pták“, „víko“, „háček“ atd.);
• pauzovací papír z anglické počítačové terminologie (především z Unicode ), který je i v originále značně svévolný, kontroverzní a vnitřně rozporuplný.

Situaci dále komplikuje skutečnost, že dva různé znaky v jednom jazyce v jiném se mohou ukázat jako zaměnitelné varianty písma.

culíky:

• Cedilla : A̧ , Ķ , Г̧
• Ogonek: M̨ , Ǫ
• Háček: Ƙ , Ⱳ , Ƈ
  • Háček shora: Ẻ , Ỉ
  • Háček uprostřed: Ԣ , Ҧ
  • Spodní háček: Ƒ , Ɱ , Ԓ
    • Háček vlevo dole: Ɲ , Ԩ
  • Palatinální hák: ᶋ , ᶍ
  • Retroflexní háček: Ʈ , ƺ
  • Rybí háček : ʮ , ɾ
  • Rothův hák: ɚ , ɝ
  • Vnitřní háček:
• Curl: ɕ , ʥ
• Zkřížený ocas: Ʝ , ꬺ
• Lesní roh: Ơ , Ư
• Sestupník : Ⱨ , Ꞑ , Ⱬ , Ң , Ҫ , Ҿ , Ҷ , Ӌ

Některé další specifické diakritiky se používají v IPA a v církevně slovanském písmu .

Informace o psaní diakritiky pomocí značek HTML naleznete v tématu Kombinování diakritiky .

Příklady

litevština

Litevština má 12 samohlásek. Kromě standardních latinských písmen se diakritika používá k označení dlouhých (ilgoji: y, u) a nosových (nosine: a, e, I, y - značeno ogonek) samohlásek zbylých z doby, kdy se tato písmena vyslovovala nazálně, jako některé samohlásky v moderní polštině. Tyto upravené samohlásky (kromě ė) v moderní hovorové řeči nijak zvukově nevyčnívají ve srovnání s hlavními samohláskami a nesou v podstatě historickou zátěž v psaní.

Poznámky

1. ↑ Název „tupý přízvuk“ je nesprávný.
2. ↑ Název „ odlehčený stres“ je nesprávný.
3. ↑ V církevně slovanském písmu se apostrof nenazývá „interpunkční znaménko“, ale kombinace aspirace s velkým důrazem.

1. ↑ Diakritická znaménka // Publikační slovník-příručka: [elektron. red.] / A. E. Milchin . - 3. vydání, Rev. a doplňkové — M .: OLMA-Press, 2006.
2. ↑ Pravidla tureckého pravopisu týkající se znaku dodatku Archivováno 28. ledna 2020 na Wayback Machine na webu TDK

Literatura

• Istrin V. A. Vývoj psaní. - M .: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1961.
• Istrin V. A. Vznik a vývoj písma. — M .: Nauka, 1965.

Slovníky a encyklopedie	Velká dánština Velký Rus Velký sovět (1 ed.) Brockhaus a Efron okolo světa Malý Brockhaus a Efron Britannica (online)
V bibliografických katalozích	NKC : ph1140405