Rétorická otázka - řečnická figura , což je otázka, jejíž odpověď není vyžadována ani očekávána kvůli její extrémní samozřejmosti pro tazatele, ale protože v ruštině se rétorické otázky v písemné a ústní formě ničím nerozlišují a lze je vzít jako jednoduchou otázku pak může odpovědět ten, kdo takovou otázku čte nebo ji slyší, protože stále zůstává otázkou a není v tom žádný rozpor.
Řečnická otázka se používá ke zvýšení expresivity (zvýraznění, podtržení) konkrétní fráze. Charakteristickým rysem těchto obratů je konvence, tedy použití gramatické formy a intonace otázky v případech, které to v podstatě nevyžadují.
Řečnická otázka, stejně jako řečnický výkřik a řečnický apel, jsou svérázné obraty řeči, které umocňují její expresivitu, tzv. figury . Charakteristickým rysem těchto obratů je jejich konvenčnost, tedy použití tázací, zvolací apod. intonace v případech, které to v podstatě nevyžadují, díky čemuž fráze, ve které jsou tyto obraty použity, získává zvláště zdůrazněnou konotaci, která umocňuje jeho expresivita.
Podobný podmiňovací charakter má i rétorický zvolání , ve kterém zvolací intonace nevyplývá z významu slova nebo fráze, ale je k němu libovolně připojena, čímž vyjadřuje postoj k tomuto jevu, například:
Houpačka! Vzlétnout! Raketoplán, slez! Val, otoč se!
Drive, délka víru! Nezpozdi se!
Zde jsou slova „houpačka“, „vzlet“, stejně jako slova „odlet“ a „let“, vyjadřující pohyb strojů, uvedena s výkřiky vyjadřujícími pocity, s nimiž básník tyto stroje pozoruje, i když samotná tato slova , podle jejich bezprostředního významu pro Není důvod pro zvolací intonaci.
Ve stejném příkladu najdeme i rétorický apel , tedy podmíněný apel na předměty, které v podstatě nelze adresovat („Shuttle, start!“ Atd.). Struktura takového odvolání je stejná jako u řečnické otázky a řečnického zvolání.
Všechny tyto rétorické figury jsou tedy jakési syntaktické konstrukce, které zprostředkovávají určité nadšení a patos vyprávění.