Van Gulík, Robert

Čínsko-japonská válka , která začala v létě 1937 , a stále se zhoršující politická situace nezměnily van Gulikův životní styl. Před obědem se zabýval ambasádou, odpoledne denně docházel do Císařské knihovny a pravidelně spolupracoval s učiteli kaligrafie a hudby nebo se scházel se svými obchodními známými. Pohybová aktivita byla omezena na plavání nebo veslování v teplém období a bruslení v zimě. Antikvariátní zájmy živil fakt, že naproti ambasádě byla kasárna japonských jednotek převedených z Číny, od jejichž vojáků se daly získat vzácné věci. Jednoho dne van Gulik získal vzácnou čínskou kuchařku, kterou předal čínskému kuchaři, kterého znal. S oblibou rekonstruoval historické večeře, jako například v Kublajchánovi nebo v šógunském Japonsku při příchodu Holanďanů. Van Gulik téměř nepil alkohol, ale od sedmi let byl vášnivým kuřákem [40] [pozn. 6] . V Japonsku bylo jeho krédo vědce definováno: van Gulik byl lhostejný k hlavním směrům sinologie, včetně filozofie, preferoval málo známé aspekty hmotné a duchovní kultury [42] . V roce 1938 dokončil rukopis knihy o čínské loutně a požádal Katolickou univerzitu v Sofii o recenzi. Díky své známosti s profesorem otcem Roggendorfem stál van Gulik u zrodu časopisu Monumenta Nipponica . Ujal se překladu starověkého čínského rétorického pojednání „ Kuigu-tzu “; článek o tomto textu vyšel v nizozemském časopise " Čína ", kde van Gulik publikoval deset let, ale rukopis překladu se během války ztratil [43] [44] .

V lednu 1939 měl van Gulik novou japonskou milenku Miyoko, ale ani on se nerozešel s Okay Katsuyo, navíc se jeho dva metráci spřátelili [45] . Po šestitýdenní nemoci na jaře podnikl van Gulik služební cestu do Šanghaje (29. července – 14. srpna), kde aktivně komunikoval s čínskými vědci a nakladateli; ukázalo se, že bylo možné zakoupit doslova jakoukoli požadovanou čínskou knihu, včetně těch, které nebyly dostupné v Japonsku. Válka ve městě nebyla vůbec cítit [46] . Ve stejném roce se spřátelil s Hosono Endai (细野燕台), japonským sinologem, básníkem, mistrem čajových obřadů, jedním z posledních představitelů tradičního čínského učenosti. Hosono byl vynikajícím znalcem uměleckých kruhů a starožitností. Při komunikaci s ním si van Gulik uvědomil, že z vědeckého hlediska se nejvíce zajímá o sinologii a opustil starověký japonský jazyk a konkrétně japonská témata, jako je šintoismus . Hosono představil Holanďana členům Společnosti černého draka , Toyama Mitsuru a Okawa Shumei , kteří byli hlubokými znalci čínské kultury [47] .

Zpráva o obsazení Nizozemska Němci způsobila na ambasádě šok. Van Gulik vzpomínal, že jen den před touto zprávou přednášel svým německým kolegům o wayangu. Po pádu Holandska poslal svou knihovnu (8 000 svazků) i umělecká díla a starožitnosti do Batávie, protože věřil, že tam budou lépe zachovány než v Tokiu. Čtyřicet krabic majetku však nenávratně zahynulo. Od konce května 1940 se van Gulik rozešel se svým obvyklým způsobem života a do pozdních nočních hodin šifroval a kopíroval dokumenty, které obdržel z Batavie a Londýna [48] . Přesto vydal monografii o loutnách v díle básníka Ji Kanga a prosincovou nemocenskou využil k další cestě do Pekingu a ujal se díla buddhistického mnicha Donggaa, který v 17. století emigroval do Japonska [49]. . V březnu 1941 získal povýšení (dragoman II. třídy) s platem 330 zlatých měsíčně; to umožnilo koupit více starožitností. Během léta předložil svým nadřízeným zprávu z první ruky o krajně pravicových organizacích v Japonsku [50] . Zároveň se do extrému vyhrotil konflikt mezi van Gulikem a ministrem Pabstem, který ve zprávě exilové vládě napsal, že Robert byl „příkladem vědce (nebo pseudovědce), který není nakloněn, resp. dokonce neochotný vykonávat praktickou práci,“ ačkoli připustil, že v budoucnu z vás bude brilantní orientalista. Důvodem konfliktu byla Robertova žádost o tříměsíční dovolenou v Batávii. Jak ukázala blízká budoucnost, ministrovo odmítnutí ho zachránilo před internací japonskými útočníky a umístěním do koncentračního tábora [51] . Po útoku na Pearl Harbor 8. prosince 1941 začala ambasáda pálit archiv a připravovat se na nejhorší. Policie dorazila na ambasádu 10. ledna 1942 a provedla prohlídku a ministru Pabstovi byla předána nóta s vyhlášením války Nizozemsku. Do léta 1942, kdy probíhala jednání, byli diplomaté v domácím vězení. Ministr Pabst zemřel ve vazbě 24. ledna 1942. Teprve v červenci se pracovníci ambasády začali připravovat na odjezd. 30. července van Gulik opustil Jokohamu na parníku Tatsuta Maru. Směl si s sebou vzít pouze jeden kufr, který obsahoval dva rukopisy (překlad pojednání od Donggaa a monografie o čínském malířství) a několik knih, včetně vydání románu o soudci Di Renjiem . Díky přátelství se švédským velvyslancem (diplomati neutrální země nepodléhali omezením) se van Gulikovi podařilo formalizovat záležitosti Okay Katsuyo a poskytl jí kapitál, aby mohla začít nový život v rodné vesnici. Jak Holanďan připomněl, rozešli se podle tradičních kánonů – přísně formálně a navenek zcela netečně [52] .

Po zavolání do Šanghaje, kde nastoupili členové pekingských konzulátů, Tatsuta Maru pokračovala přes Japonce okupovaný Saigon a Singapur a doručila internované diplomaty do Lourenca Marques  , hlavního města portugalské východní Afriky [53] .

Afrika (srpen 1942 - leden 1943)

27. srpna 1942 dorazili evakuovaní diplomaté do Lourenço Marches. Van Gulikovi kolegové se setkali s nizozemským ministrem van Lennepem, který také upozornil na příkaz londýnské exilové vlády: zůstat v sídle spojeneckých vojsk až do odvolání. Robert nechtěl zůstat v hotelu a pronajal si pokoj v penzionu, jehož všichni obyvatelé mluvili pouze portugalsky. Poté se van Gulik připojil k britské rozvědce, kde měl vyvinout metody pro identifikaci japonských agentů a zabránění jejich průniku [54] . V září byl van Gulik poslán do Dar es Salaamu a na Zanzibar , kam dorazil 3. října a věnoval se především návštěvám knihoven a starožitnictví. 19. října byl převezen do Mombasy a dále do Nairobi , kde Robert koupil lví kůži a navštívil knihkupectví. Cestou do Kampaly viděl Holanďan Mount Kenya . Živě se zajímal o zvyky Afričanů a do deníku si zapsal, že neustále vzpomíná na přednášky profesora Uhlenbecka [55] . Protože situace v Egyptě po Rommelově ofenzívě byla krajně nejistá, bylo rozhodnuto, že van Gulik pochoduje na Káhiru podél Nilu . Byl zařazen do družiny princezny Kerime Halim, bývalé manželky egyptského prince Yusufa Kamala (jehož knihu o arabské kartografii Egypta van Gulik četl v Mosambiku). Robert ve svém deníku napsal, že princezna a její družina mluvily pouze turecky a Egypťany opovrhovaly [56] . Od 14. listopadu do 21. listopadu strávil van Gulik v Chartúmu , odkud se vlakem dostal do Wadi Halfa a odtud se opět přesunul na sever podél Nilu. 30. listopadu byl v Káhiře, kde se začal rozčilovat o svém přesunu do Čchung -čchingu  , vojenského hlavního města Číny [57] . Měsíc a půl v Káhiře, soudě podle jeho deníku, byl návštěvami muzeí a soukromých sbírek zaplněn až po okraj; autem navštívil Alexandrii a Suez . 14. ledna 1943 odletěl van Gulik z Egypta do Nového Dillí [58] .

V Indii měl van Gulik radit vojenským úřadům ohledně metod vedení psychologické války proti Japoncům. Let trval 12 dní (přes Mrtvé moře , Bagdád a Karáčí ), ale spolu s Holanďanem se ukázal být Joseph Needham , poslán do Číny, nuda nepřicházela v úvahu. Na místě se ukázalo, že van Gulik byl jmenován prvním tajemníkem nizozemské ambasády v Číně s příkazem dorazit co nejdříve. Poté, co strávil několik týdnů v Dillí a Kalkatě a setkal se s generálem Wavellem , 15. března 1943 Robert van Gulik odletěl do Chongqingu [59] .

Čína (1943–1946)

Nizozemské velvyslanectví v Chongqing se nacházelo v Nanshan na jižním břehu Yangtze a zabíralo část „Domu vítězství“, ve kterém první tajemník žil asi rok. Pokračoval ve spolupráci s americkými a britskými zpravodajskými agenturami, ale jeho hlavní zájmy se jako obvykle týkaly humanitární sféry. Robert van Gulik vysoce ocenil vědecké a kulturní prostředí, které se vyvinulo v dočasném hlavním městě Číny. Bývalý velvyslanec v Tokiu Xu Shiying vedl zahraniční zpravodajskou službu a mladého diplomata upřednostňoval. Van Gulik se připojil k "Nebeské větrné loutnové asociaci" (天风琴社), která zahrnovala takové vysoce postavené osobnosti jako Yu Yuzhen a Feng Yuxiang [60] . Robert pokračoval ve své známosti s J. Needhamem a dostal příležitost mluvit s historikem Guo Moruo a umělcem Xu Beihong [61] [pozn. 7] . Nizozemský velvyslanec Lowink přijel do Chongqingu 23. dubna 1943 a zjistil, že van Gulik je velmi užitečný pro misi, jejímž hlavním úkolem bylo dosáhnout osvobození Nizozemské východní Indie spojeneckými vojenskými silami. Robert byl dobře známý mezi čínskými vědci a úředníky a navzdory svému mládí se těšil velké prestiži. V květnovém deníku roku 1943 je tedy zaznamenána komunikace s Ma Heng  , vynikajícím kaligrafem, ředitelem muzeí císařského paláce v Pekingu. Žádaná byla dovednost van Gulika, hráče na qing, který dokonce uspořádal několik charitativních koncertů [63] .

V červnu 1943 se v deníku objevuje "slečna Shui" - Shui Shifang (水世芳, 1921-2005), 22letá vnučka z matčiny strany slavného čchingského hodnostáře Zhang Zhidonga [pozn. 8] . Zpočátku sledovali známí cíl zlepšit konverzační schopnosti, ale postupně se začali denně scházet, navštěvovali umělecké výstavy, divadla, filmová představení a společně večeřeli. Shui Shifang obdržel klasickou výchovu a osvojil si vynikající dvorský dialekt [65] [66] . 11. listopadu bylo oznámeno zasnoubení . Van Gulik ve své autobiografii tvrdil, že ve třiatřiceti letech věřil, že je čas založit rodinu a usadit se, a nejlepší šancí, jak najít rodinné štěstí, je svatba s orientální ženou. Svědkem na svatbě byl ministr zahraničních věcí Čínské republiky Wang Shijie , a bývalý chargé d'affaires v Tokiu Wang Pengsheng poslal souhlas rodičů nevěsty z okupovaného Pekingu, namítal její bankéř strýc, který považoval Shifanův sňatek s Holanďanem za nedorozumění . Krátce před svatbou si Robert koupil vlastní dům v Čchung-čchingu a zařídil si ho podle svého vkusu [67] . Svatba se konala 18. prosince 1943 v kostele Xientan (思恩堂) [68] [69] , načež novomanželé odjeli vojenským letadlem do Indie; svatební cesta byla spojena s Robertovou služební cestou. Navzdory předpovědím strýčka Shui, že se „zámořskému ďáblu“ nenarodí žádný potomek, se 30. prosince 1944 narodil Willem Robert van Gulik, nejstarší ze čtyř dětí Roberta a Shifana. Následující rok van Gulik publikoval v Čchung-čchingu sebraná díla mnicha Donggao s předmluvami Xu Shiyinga a Wang Pengsheng [70] .

Pokud jde o diplomatickou práci, van Gulik přesvědčil nizozemské ministerstvo zahraničí, že USA nemají zájem převést Indonésii do Nizozemska a nizozemská strana by sama měla vytvořit ozbrojené síly, které kolonii vrátí [71] . V Číně se jeho antikomunismus projevil, například během pobytu Čou En-laj v Chongqingu se s ním van Gulik nikdy nepokusil setkat. To se shodovalo s postojem velvyslance Lovinka, který se domníval, že Nizozemsko by se v zásadě nemělo účastnit konfliktu mezi komunistickou stranou a Kuomintangem [72] .

V červenci 1945 vznikl nápad vyslat van Gulika do Washingtonu jako konzultanta OSS a ministerstva zahraničí pro situaci v Japonsku, paralelně měl lobbovat za účast USA na návratu Nizozemské východní Indie. Nizozemská vláda platila cestovní výdaje a platila 15 dolarů denně. 27. července se rodina přestěhovala do Kunmingu , kde měli Shifan a malý Willem očekávat manžela a otce. Zpráva o japonské kapitulaci zastihla van Gulika na jeho cestě. Díky známostem získaným v předválečném Japonsku byl autoritativním specialistou ve Spojených státech a patřil k lobbistům za zachování japonské monarchie. Van Gulikovi se dokonce podařilo promluvit s americkými sinology a japonisty, včetně Arthura Hummela , Hurley Creel a Sergey Eliseeva , a absolvoval lékařskou prohlídku v Bethesdě . Do Číny se vrátil 22. září (obešel svět přes Casablancu, Tripolis, Dillí a Kalkatu) a 30. září byla rodina znovu shledána v domě Chongqing [73] . Ihned po příjezdu byl van Gulik jmenován do spojenecké smíšené komise, aby vyšetřovala zločiny japonské armády v Číně. Stejně jako v Tokiu se snažil vyhýbat rutinní práci, kterou neměl rád, za což dostával od svých nadřízených důtky [74] .

V lednu 1946 přišel z Haagu rozkaz převést Dr. van Gulika do Nizozemí. Svůj odchod několikrát odložil, protože se nedokázal rozloučit s intelektuální společností čínského hlavního města [75] . Před odjezdem si zařídil dlouhou služební cestu do Nanjingu a Pekingu, hlavně kvůli touze Shui Shifang vidět své rodiče a ukázat jim svého vnuka [68] . 13. dubna 1946 odjela rodina Gulikovů do Suzhou u svých příbuzných z matčiny strany; byli v Pekingu 18. května. Rodina zůstala ve městě až do 6. července; to bylo možné díky přítomnosti samostatného bytu na nizozemském velvyslanectví. V Pekingu van Gulik využil příležitosti k interakci se slavnými loutnami, jedním z nich byl taoistický opat kláštera Baiyun jménem An Shiling [76] [ed. 9] . Do Nizozemska se vrátili po moři, přes Bombaj a Londýn [77] .

Nizozemsko - USA (1946-1948)

Rodina van Guliků dorazila do Nizozemska 13. září 1946 a okamžitě zamířila do Villa Severen. Žil tam ovdovělý otec, strýc Peter, a sestra Robertovy zesnulé matky. Shifan se okamžitě ujali manželovi příbuzní. V Haagu byl van Gulik jmenován vedoucím oddělení Dálného východu nizozemského ministerstva zahraničí a pronajal si ve městě byt. Zde se 10. prosince narodil jejich druhý syn se Shifanem Peter Anton, o čemž čínské příbuzné informovala telegramem: podle konfuciánských představ dva synové v řadě slibovali velké životní štěstí. Brzy dorazil starší bratr Willem, který přežil japonské zajetí; jeho manželka a dcera zůstaly na okupované Jávě bez zranění. Byl povýšen na plukovníka a jmenován do koloniálního úřadu . Robert se dal na studium španělštiny a počítal s tím, že bude přidělen do Mexika: práce úředníka ho utlačovala a on chtěl být v teplém klimatu. Kromě toho se začal zajímat o staré Maye a chtěl otestovat hypotézu o spojení jejich civilizace s Dálným východem. Zatímco čekání probíhalo, van Gulik odjel do Leidenu a promluvil s profesorem Divendakem a obnovil předválečná přátelská pouta [79] .

17. května 1947 manželé van Gulikovi opustili Nizozemsko a do New Yorku dorazili 26. května : hlava rodiny byla zařazena do Komise pro Dálný východ (společný orgán pro okupaci Japonska ). Jeho postavení však bylo nejisté a Holanďan vedl v hlavním městě USA obvyklý způsob života: komunikoval s vědeckou a uměleckou elitou, hrál kulečník a poprvé v životě předával práva a koupil si auto (Chevrolet , který se poté změnil na Studebaker) . Soudě podle deníku se pravidelně účastnil schůzí komise (konaly se v budově bývalé japonské ambasády), i když preferoval neformální komunikaci na okraj a velvyslance van Cleffense rozčiloval nedodržováním stanovené pracovní doby. Brzy si Robert a Schifan pronajali sídlo poblíž Dumbarton Oaks , kde hlava rodiny začala znovu sestavovat knihovnu; Nájemné za dům bylo 325 dolarů měsíčně z Van Gulikova platu 800 dolarů, takže se rodina přestěhovala do Kongresové knihovny za 120 dolarů měsíčně. Robert se ujal úkolu přeložit kapitoly o soudci Dee z románu z 18. století, který přivezl z Tokia v roce 1942. Pro srovnání, koupil spoustu „detektivů na tácu“ a Číňany mu přišly mnohem lepší. Dovolená byla strávena v Tampě , kde mohl van Gulik plavat a plachtit podle svého. Přes veškeré pohodlí Robertovi připadaly Státy „smrtelně monotónní“ [80] . Dílo bylo tak úspěšné, že 1. ledna 1948 byl van Gulik povýšen do hodnosti poradce, třetí nejvyšší hodnosti v diplomatických službách. Dále byl jmenován poradcem nizozemské vojenské mise v Tokiu, což vyvolalo paniku v Shui Shifang, který si dobře pamatoval japonské okupanty. Kvůli stávce dopravních dělníků v San Franciscu nebylo možné letět do Tokia až do 14. listopadu. Van Gulik strávil téměř měsíc čekáním, většinou v čínské čtvrti a na Kalifornské univerzitě v Berkeley [81] .

Druhý pobyt v Japonsku (1948-1951)

Poradce van Gulik dorazil na letiště Haneda 18. listopadu 1948, pozdravil ho chargé d'affaires Leue van Adouard. Robertova rodina (Shifan a její děti dorazily přesně o měsíc později) byla umístěna ve čtvrti Meguro , v sídle zabaveném od generála válečných zločinců. Frank Hawley, který pracoval jako korespondent pro London Times , žil v Tokiu a vedoucí čínské vojenské mise byl starým přítelem otce Shui Shifang a okamžitě měla velký okruh čínských přátel. Hosono Endai také přežil válku a stal se hlavním poradcem pro starožitnosti van Gulika. Robert ve své autobiografii připomněl, že starožitnosti v tehdejším Tokiu byly „směšně levné“, protože v poválečné devastaci Japonci prodávali své sbírky a knihovny a tradiční kultura nebyla doceněna. Nové objevy v oblasti výtvarného umění umožnily rozšířit knihu o čínském malířství, které začalo v Čchung-čchingu. Zároveň došlo k proměně diplomata a učence ve spisovatele: van Gulikovi, hlubokému znalci a obdivovateli tradiční kultury Číny a Japonska, vadila v tokijské knize dominance třetiřadé kriminálky trhu a chtěl lidem na Východě ukázat, „jak mnoho vynikajících materiálů bylo ve staré literatuře o soudních příbězích. Překlad románu „ Di Gong An “ do angličtiny vyšel v roce 1949 na náklady autora, vydání se nejen vyplatilo, ale dokonce přineslo zisk. Robert však považoval experiment za neúspěšný (známí spisovatelé chválili překladatele, ale iniciativa je nezajímala), a proto napsal svůj první původní román Smrt pod zvonem. Plně se mi podařilo odevzdat psaní v tokijské vojenské nemocnici, kde van Gulik podstoupil cholecystektomii a měl spoustu volného času. Jak sám autor připomněl, scény mučení v románu byly inspirovány bolestivými pocity po operaci [82] . Londýnské vydání dalšího románu – „Vražda v labyrintu“ – upoutalo pozornost Agathy Christie , která nizozemskému diplomatovi „požehnala“ za psaní [83] .

Van Gulikův obrat k čínskému erotickému umění se ukázal být náhodný. Japonský vydavatel druhého románu Vražda v labyrintu trval na tom, aby na obálce byla umístěna nahá žena (s uvolněním cenzury to zvýšilo prodeje). Když mu van Gulik namítl, že Číňané nemají erotické umění, poradil mu, aby se obrátil na specialisty. Robert napsal několika desítkám obchodníků se starožitnostmi a písaři, které znal, a obdržel dvě odpovědi: korespondent ze Šanghaje oznámil, že v jeho městě žije sběratel, který vlastní erotická alba, a jeden antikvář z Kjóta oznámil, že má klišé z dřevorytu jednoho takového alba. Poté, co van Gulik objevil erotické a pornografické malby Ming China , vytvořil ilustrace pro svůj román ve stylu Ming. Při psaní prvních dvou románů van Gulika konzultoval profesor Yoshio Ogaeri  , odborník na starou čínskou literaturu. Na základě získaných klišé vydal van Gulik album erotických rytin opatřené obsáhlou předmluvou v čínštině. Publikace vyšla v roce 1951 v nominálním nákladu 50 výtisků, zaslaných do největších sinologických center na světě. Vysoce postavený diplomat si nepřál, aby jeho jméno bylo spojováno s „voyeurismem“ a nedovolil snímky ze své sbírky reprodukovat. Publikaci předcházel rozsáhlý náčrt sexuálního života ve staré Číně [83] . Van Gulikovým objevem bylo, že úřady Qingské éry bojovaly proti pornografii v souladu s kázáním konfuciánské cudnosti, ale poměrně hodně příkladů erotické literatury a umění staré Číny lze nalézt v Japonsku [84] .

Přibližně ve stejné době se van Gulik zamiloval do mladého japonského spisovatele Ikeda Etsuko (照山越子), a to navzdory skutečnosti, že Robert a Shifan již měli tři děti [85] . Komunikovali s Ikedou Etsuko více než dva roky, včetně literárních záležitostí. Deník 3. června 1949 zaznamenává náhodné setkání s Okayou Katsuyo, kterého van Gulik odvezl svým autem na stanici Takasaki (byl na cestě do rodinného letního domu v Karuizawě ). Následně se s ní Robert setkal ještě dvakrát a převedl poměrně značné částky peněz - celkem 15 000 jenů. Manželství Roberta van Gulika a Shui Shifang bylo založeno na starých čínských principech: manželka vedla dům a "nikdy se mě nezeptala, kam jdu nebo co dělám, když jsem se vrátil." Komunikovali mezi sebou čínsky, ale v přítomnosti dětí střídali holandštinu a angličtinu. Podle memoárů Shui Shifang byl van Gulik tyranský, málo dělal s dětmi a komunikoval s ní, manželka neschvalovala jeho studia erotického umění a detektivů [86] . 28. února 1951 se jim narodila dcera Pauline Francis [85] [87] .

Jak už to u něj bývá, van Gulik téměř ignoroval (někdy až vyzývavě) rutinu diplomatické činnosti, ale ministerstvo zahraničních věcí ho „tolerovalo“ právě pro jeho autoritu ve vědecké činnosti, která umožňovala snadno navazovat vztahy, které byly pro občany nedostupné. zbytek zaměstnanců ambasády. V roce 1949 podnikl zvláštní cestu do Nagasaki , kde přispěl k zachování nizozemské obchodní stanice a vytvoření tamního muzea a kulturního a vzdělávacího centra [88] . Americká vojenská mise pověřila van Gulika, aby sestavil novou kódovou knihu založenou na jazyce Blackfoot, čerpající z vojenských zkušeností „ windtalkerů “. Pro americkou okupační správu poskytl van Gulik důležité informace o reakci různých společenských vrstev Japonska na reformní politiku. Navíc byl přizván k neformálním konzultacím s Lee Seung -manovým okolím ohledně otázky zlepšení japonsko-korejských vztahů, ale bez úspěchu [89] . 28. srpna 1949 radil ministerstvu zahraničí ohledně vítězství komunistů v pevninské Číně; jeho materiály byly zahrnuty do Bílé knihy na toto téma. Prokazují extrémní konzervativnost van Gulikova myšlení: tvrdil, že nebýt zásahu Spojených států a touhy donutit Čankajška jednat v souladu s mezinárodním právem, komunisté by „nezískali tvář“ v očích čínského lidu tím , že nedokázal vyhrát občanskou válku [ 90 ] . Zcela správně však poukázal na to, že mezi komunistickou stranou a Kuomintangem nejsou žádné nepřekonatelné ideologické rozdíly, protože vůdci obou stran byli extrémní nacionalisté. Podle K. Barkmana (profesionálního diplomata, který sám spolupracoval s van Gulikem) to ukazuje, že Robert nebyl příliš vhodný pro analytickou a diplomatickou práci [91] . V prosinci 1951 byl odvolán a přeložen jako kulturní poradce na nizozemské velvyslanectví v Indii. 12. prosince dorazila rodina van Guliků do Hongkongu, kde žila tři týdny. Robert se setkal a aktivně komunikoval s jedním ze zakladatelů Komunistické strany Číny - Zhang Guotao . Van Gulik byl ohromen, když objevil chrám slavného soudce Bao Zhenga v Hong Kongu , jeden z oltářů, ve kterém byl zasvěcen soudci Di. Další cesta vedla přes Singapur, Penang a Rangún [92] .

Indie (1952–1953)

Po deseti dnech strávených v Kalkatě , 17. února 1952, dorazila rodina van Guliků do Dillí . Robert se okamžitě pustil do hindštiny , ale obecně ho indické hlavní město zklamalo: všichni nejlepší indičtí vědci a umělci žili v Bombaji , Madrasu a Kalkatě . Okamžitě došlo ke konfliktu s vedením: Velvyslanec Winkelman pocházel ze staré katolické rodiny obchodníků a nezajímal se o nic jiného než o obchod. Po mnoho let byl vývozcem tabáku a před svým jmenováním byl honorárním konzulem , „zbožňoval vše indické, ale byl zcela bez kultury“ a své zprávy psal ve směsi angličtiny a holandštiny. V září van Gulik zorganizoval služební cestu do Haagu, kde doslova utekl svým nadřízeným. Byla to úplná dovolená: Robert se ubytoval v Severinu a hrál kulečník se svým otcem a bratry a v Haagu (soudě podle deníku) vedl aktivní noční život. 21. října se vrátil do Dillí, kde opět ignoroval své povinnosti ve službě a trávil spoustu času se svou rodinou. 5. prosince 1952 se Robertovi a Shifanovi narodilo čtvrté dítě – syn ​​Thomase Mathise. Spolu s profesorem Zhangem Lizhaiem začali překládat „Vraždu v labyrintu“ do čínštiny a brzy se van Gulik začal zajímat o tajné psaní „ Siddham “ a najali dva indické konzultanty – profesora Raghu Vira a doktora Lokeshe Chandru. Nejvíce se stýkal s Hilary Waddingtonovou, která vedla indický archeologický průzkum od koloniálních dob [93] .

V únoru 1953 byl jmenován nový holandský velvyslanec v Indii, baron Floris van Pallandt, kariérní diplomat, estét a znalec francouzské kultury a umění, s nímž měl van Gulik mnoho společného [94] . Avšak pod záminkou špatného zdraví strávil Robert celý červen 1953 v Nizozemsku, zatímco Shifan a jeho děti zůstali v Mussoorie , kde byli nejstarší synové posláni do internátní školy Sacred Heart. Protože byl van Gulikovi diagnostikován šedý zákal , byl jmenován vedoucím oddělení pro Afriku a Blízký východ na ministerstvu a převelen do Haagu. 9. září 1953 rodina odletěla přes Bombaj a Janov do Nizozemska [95] .

Ministerská služba (1953-1956)

V Haagu mělo van Gulikovo oddělení dobré specialisty, kteří převzali rutinní záležitosti, zatímco šéf se mohl pod vedením svého podřízeného doktora Grafa věnovat arabštině a literatuře. Van Gulik do roka podstoupil operace šedého zákalu obou očí, které byly úspěšné. Deník svědčí o tom, že rodina vedla normální život: druhý syn dostal jako dárek opici a Shui Shifang nemohla najít kompetentní služebníky - musela si pronajmout velký dům, aby mohla pojmout mistrovu knihovnu a muzeum. Děti začaly chodit do holandské školy, postupně si zvykaly na jazyk a učivo, Robert a Shifan spolu komunikovali čínsky [pozn. 10] . Manželé společně připravili výstavu čínského umění v Leidenu podle materiálů ze sbírky van Gulika. 12. října 1953 náhle zemřel otec Roberta van Gulika [98] .

Při hledání zápletek pro nové detektivní příběhy o soudci Dee se Robert začal zajímat o příručku Tang yin bi shi ze 13. století pro soudní úředníky o praktické jurisprudenci a odhalování zločinů. Knihovna do té doby ještě nebyla rozebrána a překlad textu pomníku nevyžadoval další zdroje, van Gulik jej vydal v roce 1956. V Anglii se Judge Dee začal zajímat o Michael Joseph Ltd. “, která začala neustále tisknout nová čísla detektivek nizozemského diplomata. Začátek roku 1954 byl pro van Gulika poznamenán dlouhým pobytem v nemocnici, kde mu operovali duodenální vřed [99] . Po uzdravení van Gulik souhlasil s pořádáním několika kurzů na univerzitě v Leidenu na základě smlouvy s čestným profesorem a také hovořil na World Radio Service. V roce 1955 byl poslán na nizozemskou ambasádu v Římě, přičemž hlavním cílem byla výstava čínské malby a přednášky na univerzitě na pozvání Giuseppe Tucciho , s nímž byl van Gulik v kontaktu ještě v Dillí [100] .

Během služby van Gulika v oddělení Blízkého východu se odehrálo mnoho událostí: převrat v Íránu , alžírská válka a Suezská krize , které ho nechaly zcela lhostejným. Jeho hlavní funkcí bylo rychle informovat a radit vládě, a protože oddělení fungovalo dobře, Robert dělal své oblíbené věci [97] . Po roce 1954 však začal s manželkou blíže komunikovat a brát ji na své společenské a vědecké akce. V květnu 1956 Robert a Schifan společně odjeli do Paříže. Na ministerstvu byly van Gulikovy úspěchy považovány za více než skromné, byl opakovaně obcházen z hlediska seniority a ocenění. Jmenování zplnomocněným ministrem v Libanonu bylo považováno za degradaci a urazilo van Gulika. Nemohl však odmítnout a 31. května se dočkal audience u královny Juliany a jeho pověření [101] .

Střední východ (1956–1959)

12. června 1956 dorazil van Gulik do Bejrútu [102] . Shifan, Polina a Thomas cestovali s Robertem, zatímco jejich nejstarší synové Willem a Peter zůstali na kvakerské internátní škole v Haagu (po absolvování školy nastoupil Willem na Beirut College). Zpočátku se rodina usadila v hotelu a první, co Robert udělal, byla návštěva japonského vyslance. Mise Nizozemska se dále nacházela v bývalém paláci tureckého guvernéra, v jehož pravém křídle sídlila britská ambasáda [103] . Van Gulik byl také velvyslancem v Sýrii, což vyžadovalo časté cesty do Damašku , zejména na celní záležitosti; sám přiznal, že poprvé v životě musel nést na svých bedrech plnou odpovědnost [104] . Van Gulik působil příznivě na arabskou elitu a obchodní kruhy, jeho image „profesora, nikoli diplomata“ pravidelně sloužila ve prospěch nizozemských zájmů, takže mu byly dodatečně přiděleny mise v Saúdské Arábii, Iráku a Turecku. V deníku bylo jako obvykle jen málo zmínek o politickém dění. Navzdory suezské krizi van Gulik pravidelně cestoval na dovolené, dvakrát navštívil Athény a Řím a s pomocí G. Tucciho vydal v Itálii největší ze svých monografií o čínském umění [105] . Z obchodních důvodů a pro duši se van Gulik hluboce ponořil do arabské kultury, pilně studoval jazyk, navštívil Baalbek , Byblos a Tyre , Aleppo a Palmýru a další starověké památky. Návštěva křižáckých hradů přiměla van Gulika hlouběji přehodnotit svůj světonázor a kulturní identitu a ve své autobiografii napsal, že ačkoli byl dlouho zvyklý považovat se intelektuálně a emocionálně (alespoň částečně) za Číňana, uvědomil si, že „největší a největší důležitou součástí mě je všechno.“ byl stále zcela západní… a také jsem si uvědomil, že to tak má být“ [106] .

Psaní románů Judge Dee pokračovalo a stalo se nedílnou součástí van Gulikova životního stylu. Ministerstvo zahraničí přestalo vznášet námitky proti jeho studiím poté, co ministerstvo zahraničí přidalo detektivní příběhy o soudci Dee na seznam povinné četby pro diplomatické pracovníky. Od 14. července do 22. srpna 1957 byl zplnomocněný ministr povolán ke konzultacím do Haagu a byla mu dokonce udělena královská audience [107] .

Od druhé poloviny roku 1957 zachvátila dříve prosperující Libanon vlna politické krize a v roce 1958 vypukla občanská válka v plném rozsahu . Ve van Gulikově deníku jsou výbuchy a střelby zaznamenány jako každodenní události. Ministr však pracoval na článcích o čínském umění pro Encyclopaedia Italien a radil van Keedingovi, vedoucímu čínské mise pro muslimské záležitosti, který byl také vedoucím nizozemského zastoupení na Tchaj-wanu. 8. července 1958 musela být rodina evakuována do křesťanské horské vesnice a sám van Gulik se přestěhoval do hotelu St. George, kde šel spát se zbraní u hlavy. V takovém prostředí vznikly další dva romány o soudci Dee (Strašidelný klášter a Červený pavilon). Po vylodění Američanů přišel z Haagu rozkaz k evakuaci rodin pracovníků ambasády [108] . Poté, co se van Gulik dobře etabloval na Blízkém východě, byl v létě 1959 jmenován zplnomocněným ministrem v Kuala Lumpur : tato ambasáda měla klíčový význam poté, co nezávislá Indonésie přerušila diplomatické styky s Nizozemskem. Přesun do Malajsie , kde byla početná čínská komunita, plně vyhovoval van Gulikovým osobním zájmům [109] .

Malajsie (1959–1962)

Poté, co strávil léto 1959 v Turecku a Nizozemsku, dorazil 6. října 1959 Robert van Gulik po moři do Malajsie. Předání pověřovacích listin se uskutečnilo 16. října; o necelý rok později, 26. července 1960, van Gulik znovu předložil dopisy zplnomocněného vyslance, protože byl povýšen. Jeho osobním přítelem se stal premiér Abdul Rahman . Podle jeho vlastních vzpomínek naplnil řád v Malajsii van Gulika nostalgií po Nizozemské východní Indii, protože ve vládě byly stále zachovány tradiční rituály [110] . Vzhledem k tomu, že van Gulik znal malajský jazyk od dětství, rychle získal své jazykové dovednosti, k čemuž výrazně přispěli přátelé z čínské komunity, kteří ho také pozvali, aby přednášel o čínské historii na Národní malajské univerzitě . Nikdy se přitom netajil tím, že vystupuje z prozápadních pozic a považuje koloniální nadvládu západních států za velký přínos pro Asii a její moderní rozvoj; ignoroval procesy dekolonizace [111] .

V Malajsii se van Gulik začal zajímat o gibony , první zvíře - Chini - daroval pákistánský velvyslanec. Robert je považoval za docela rozumné a dokonce si své oblíbence přivedl do práce na ambasádě [112] . Od začátku listopadu 1960 do začátku února 1961 strávil van Gulik v Nizozemsku na nemocenské kvůli urologické operaci. Brill ho přesvědčil, aby napsal velkou knihu o sexuálním životě tradiční Číny, která vyrostla z předmluvy k albu erotických tisků. Aby nebyl spojován se sexuální revolucí (i přes svou osobní emancipaci byl Robert na veřejnosti puritán), uvedl některé pasáže a překlady z čínských erotických děl v anglickém textu v latině. Po návratu do tropického klimatu se objevily srdeční problémy, především kvůli nadměrnému kouření. Shifan poté podnikla samostatnou cestu do Japonska, kde žila její mladší (devátá) sestra [113] . Jak už to tak bývá, ani ve svém deníku, ani ve své autobiografii neuvedl podrobnosti o své diplomatické práci. Vztahy mezi Nizozemskem a Indonésií balancovaly na pokraji války na počátku 60. let, zvláště když byl Západní Irian nadále pod nizozemskou okupací. Hlavní břemeno pohotového informování o situaci v Indonésii pak ale připadlo na generální konzulát Nizozemska v Singapuru a van Gulikův post byl politicky sinekura. Jeho kolegové diplomaté ho jen zřídka brali vážně, ale jeho silnou stránkou bylo využívání svých akademických zájmů k navazování osobních kontaktů. Takže osobně znal všechny nejvyšší představitele a stal se blízkými přáteli jak s premiérem, tak se sultánem-prezidentem; druhý jmenovaný se zajímal o wayang , který by mohl být použit pro politickou propagandu [114] .

Po dovolené v Haagu v roce 1961 vyšlo najevo, že se očekává, že Robert bude přeložen na jiné místo, a tak Shifan zůstala se svými dětmi v hlavním městě Nizozemska a v červenci až srpnu 1962 navštívila svého manžela. Van Gulik vykonával své povinnosti od března 1962, v tomto období mu bylo darováno mládě gibona z Bangkoku jménem Bubu; po nečekané smrti zvířete si Willemův syn vzpomněl, že poprvé v životě viděl svého otce plakat. Když 29. srpna vypršel mandát Roberta van Gulika, jeho další místo určení nebylo nikdy určeno [115] .

Třetí pobyt v Nizozemsku (1962-1965)

Pouhých jedenáct měsíců po návratu do Nizozemska byl Robert van Gulik jmenován vedoucím výzkumného oddělení ministerstva zahraničí. Svoboda jednání a vysoké příjmy umožnily vybavit nový dům č. 88 na Ten Hovestraat v Haagu a zařídit jej podle vkusu majitele. V podkroví stále žily opice. Na novém pracovišti se cítil příjemně a nedocházelo ke konfliktům s podřízenými, kteří uznávali jeho intelektuální převahu. Van Gulik zajistil přesun několika známých z Číny a Bejrútu do svého oddělení. Zaměstnanci byli zváni do patronova domu, což bylo běžné pro diplomaty, ale ne pro vládní úředníky; syn Thomas byl přijat jako stážista, který připravoval novinové úryvky pro informační výtahy. To Roberta odlehčilo psaní; kromě toho v roce 1964 schválil vydání dobrodružství soudce Dee ve formě komiksu vytvořené umělcem Fritzem Klosemannem, kterého naučil kreslit v čínském stylu diplomat-spisovatel [116] .

15. června 1964 byl Robert Hans van Gulik jmenován čestným členem Královské nizozemské akademie věd a umění [117] . V letošním roce uspořádal mnoho veřejných přednášek ve vědeckých a uměleckých společnostech v Haagu, Amsterdamu a Leidenu, především na témata čínského umění a nizozemské přítomnosti ve staré Číně. Někdy účastníci akcí zaznamenali extrémní originalitu Robertových názorů na různá témata, ale hádat se s uznávaným erudovaným člověkem bylo naprosto beznadějné. V zásadě neuznával a neschvaloval liberalizaci společnosti a emancipaci žen, proto se stále více izoloval ve sféře kultury [118] . Koncem roku 1964 byl van Gulik jmenován holandským velvyslancem v Jižní Koreji a Japonsku a v doprovodu manželky a 14leté dcery odletěl 22. ledna 1965 do Tokia [119] .

Velvyslanec v Japonsku a Jižní Koreji (1965–1967)

Robert van Gulik přijel do země, která se od jeho posledního pobytu v ní hodně změnila – stal se japonský ekonomický zázrak . Robert Hans požadoval skromné ​​přijímání a předávání případů bez pokrytí tisku [120] . Kolaudace proběhla 3. března a Shifan byl nešťastný z toho, že velvyslancova rezidence nebyla oddělena od úřadu a poblíž byl také hřbitov. V tomto prostředí strávil vědec, spisovatel a diplomat asi dva roky [121] .

Recepce u císaře Hirohita s předáním jeho pověřovacích listin se konala 24. února 1965. Při projednávání podrobností protokolu van Gulik trval na tom, aby se představení konalo v japonštině; podle ohlasů tisku na císaře zapůsobilo, že ho Robert Hans oslovil formalizovaným dvorským jazykem. Později byl v Soulu akreditován prezidentem Park Chung-hee (zde van Gulika doprovázela jeho manželka) a také zastupoval Nizozemsko v komisi OSN pro sjednocení Koreje. Velvyslanec van Gulik během prvního roku ve funkci navštívil Jižní Koreu šestkrát. Nejvíce se mu líbilo, že se v Soulu dochovaly tradiční rituály a obřady praktikované kisaengem [122] . V létě 1965 se k rodičům připojil nejstarší syn Willem a otec ho poslal na Sofijskou univerzitu studovat japanistiku [123] .

Krátce po jmenování van Gulika navštívila Japonsko velká ekonomická mise z Nizozemska v čele s bývalým premiérem de Kwai a zástupci společností Unilever a Philips . Jen díky velvyslanci se podařilo dosáhnout lukrativní smlouvy s Royal Netherlands Airlines, poskytnutí vzdušného prostoru a infrastruktury – van Gulik dokonale rozuměl japonskému smyslu pro humor a věděl, jak si získat japonské úředníky. K. Barkman si vzpomněl na neoficiální příhodu, kdy při večeři s gejšami šamisenová umělkyně neznala konec písně, kterou hrála, a van Gulik sám zpíval zbývající sloky. Takové triky vedly k podobné smlouvě pro Royal Airways pro Jižní Koreu [124] . Díky van Gulikově neústupnému postoji bylo možné obhájit rozpočtové financování nizozemského ministerstva na nadcházející světové výstavě v Ósace v roce 1970 [125] .

Nemoc a smrt

V Tokiu se van Gulikovo zdraví velmi zhoršilo, zejména chronická bronchitida , sinusitida a příznaky alergie. Diplomat-spisovatel se nenechal „rozpadnout“ a v době, kdy odjel na dovolenou – v červenci 1967 – stihl otevřít nizozemskou obchodní misi v Tokiu a přijmout kontaktní skupinu z ministerstva zemědělství. Když Robert van Gulik opustil Japonsko, oznámil, že očekává návrat v blízké budoucnosti [126] . Ihned po příjezdu do Haagu 15. července 1967 šel do nemocnice Červeného kříže za svým přítelem lékařem Valkensem a oznámil, že má rakovinu plic . Radiografie a bronchoskopie tuto diagnózu plně potvrdily. Navíc se ukázalo, že metastázy pronikly do jater a kostí. Deník uvádí, že 21. července byla zahájena chemoterapie , onkolog Host dával Robertovi nanejvýš šest měsíců života. Velvyslanec byl ubytován ve dvoulůžkovém pokoji, kde bylo možné umístit pracovní stůl. Robert Hance pracoval na monografii „Gibbon v Číně“, která začala v Tokiu, a psal poslední román o soudci Dee [127] . Van Gulik denně komunikoval s rodinou – a trval na tom, aby nikdo z příbuzných nebyl informován o přesné diagnóze. V dopise jednomu ze svých přátel napsal, že pokud nebude mít rodinu, okamžitě odjede do Japonska a odejde zemřít do hor. Příbuzní poznamenali, že když slavil své narozeniny, Robert van Gulik se zjevnou nechutí sfoukl svíčky na dortu. 15. srpna se vrátil domů, odkud jezdil na procedury do nemocnice. Nadále radil ministerstvu s přípravami na návštěvu nizozemské delegace v Japonsku, dostal tříměsíční nemocenskou a dokonce si koupil nové auto. Bylo rozhodnuto, že pokud bude jeho zdraví stabilní, bude se van Gulik moci vrátit na dva nebo tři týdny do Tokia, aby formálně předal své případy [128] .

Začátkem září 1967 byl Robert van Gulik znovu hospitalizován na deset dní: začaly bolesti, které zastavilo až morfin . Doma se dlouho nezdržel: v pátek 22. září došlo k prudkému záchvatu bolesti hlavy se ztrátou vědomí (metastázy pronikly do mozku); sanitkou byl Robert Hans převezen do nemocnice. V sobotu 23. se nakrátko vzpamatoval, ale ochrnul, i když si zachoval vědomí a řeč, poznal svou ženu a děti. Poté Robert van Gulik upadl do kómatu a v půl osmé večer 24. září zemřel ve věku 57 let [129] .

Vědecká činnost

Standard při posuzování odkazu Roberta van Gulika položil čínský diplomat Chen Zhimai který ho osobně znal ; byl to on, kdo navrhl považovat „Gao Lopeie“ za člověka, který spojuje tři různé životy: úspěšného kariérního diplomata (ve 49 letech dosáhl nejvyšší hodnosti zplnomocněného velvyslance), všestranného sinologa a oblíbeného spisovatele detektivního žánru . Podobná hodnocení se opakují v biografiích napsaných v 21. století [130] [131] [132] . Joseph Roggendorf (1908-1982), profesor sinologie na Sophii University, poznamenal, že van Gulik „zaujal skutečně jedinečné postavení v orientálních studiích, protože byl skutečným uomo universale , polymatikem , hodným éry renesance nebo baroka, a nikoli našeho věku sklíčenosti“ [133 ] . Sinolog Anthony Hülsevé poznamenal, že van Gulikovo vědecké myšlení se od jeho školních let vyznačovalo „láskou ke všemu starému a bezpodmínečným znechucením ke všemu novému“ [134] . Široká škála soukromých zájmů Van Gulika se zcela zřetelně sblížila do jediného obecného směru: pokusu porozumět životním a kulturním zájmům představitelů staré čínské třídy vědeckých úředníků, kteří byli stejně dobře zběhlí v oblasti literatury. , malba, kaligrafie a hudba. To ho přivedlo k bibliofilii a sběratelství, praktikování čínské hudby a kaligrafie. Zkoumání čínské erotologie a psaní románů o životě soudce staré Číny bylo zcela přirozeným pokračováním práce van Gulika jako intelektuála nesvázaného ideologickými omezeními ani akademickými „módami“. Podle A. Hyulseve byl van Gulik v jistém smyslu „brilantním diletantem “ a to byla jeho silná stránka, protože v té době se nikdo kromě něj nezabýval vysoce specializovanou problematikou východních kultur [135 ] .

Ve studiích čínských vědců jsou tyto odhady poněkud korigovány. V monografii Zhang Pinga je tedy zdůrazněno, že se van Gulikovi nedostalo patřičného hodnocení ze strany kulturologů, odtud jeho poloironická definice „renesančního amatéra“. Pravděpodobně primární bylo vnímání jeho aktivit jako koníčka (či výstřednosti) diplomata, stejně jako van Gulikova neznalost palčivých politických problémů naší doby. Jeho cesta v literatuře byla podobná: zvolil si „nízký“ detektivní žánr a zdroj inspirace našel ve starých čínských soudních románech, na ně v 50. letech pevně zapomenutých i ve své vlasti. Van Gulikova izolace od hlavního proudu sinologického výzkumu však vedla k tomu, že mohl proniknout co nejhlouběji do tradiční čínské kultury a vyhnout se mnoha stereotypům západního orientalismu. Ve skutečnosti hlavní metodou učení čínské kultury pro Gao Lopeie byla praxe právě této kultury, která mohla mít jakoukoli formu vyjádření [136] .

Rané období. Studie čínské loutny

Mezi květnem 1928 a říjnem 1933 publikoval středoškolský student a tehdejší student Robert van Gulik v amsterodamském časopise "China" 11 vědeckých článků v nizozemštině , jejichž témata byla mimořádně různorodá a dokazovala jak rozsah jeho erudice, tak intenzivní intelektuální hledání. Debutový článek byl věnován komentáři ke kánonu „ Shi jing “, několik textů bylo věnováno starověké čínské poezii, dokonce se objevily články o filozofovi Yang Zhu a metodě výpočtu ve starověké čínské matematice [137] [138] . Doktorská disertační práce o Hayagrivě vydaná Leidenem " Brill " přitáhla pozornost britského antropologa Leonarda Buxtona . Práce má 105 velkých stran a vycházela z původních zdrojů. Úvodní kapitola byla věnována panteonu mahájánových božstev , ikonografii a magickým aspektům kultu, poté následovalo zkoumání obrazu a kultu božstva Hajagrivy v Indii, Číně a Japonsku. Recenzent se domníval, že monografie bude užitečná nejen pro úzké odborníky, ale i pro obecné náboženské vědce, kteří se zajímají o tranzit „nejvyšších náboženství Asie“, a také pro antropology zabývající se animismem . L. Buxton otevřeně přiznal, že kniha o kultu koní ve východní Asii mu ukázala jeho vlastní nedostatek znalostí o náboženstvích Číny a Japonska [139] .

Poté, co se van Gulik usadil v Japonsku, rozsáhle publikoval v japonských vědeckých publikacích a podílel se na vytvoření časopisu Sophia University " Monumenta Nipponica ". Hlavními tématy jeho publikací z let 1937-1941 jsou čínská hudba, její kořeny v Japonsku a různé aspekty klasické čínské kultury spojené s loutnou qin . Jeho objemné monografie „Informace o čínské loutně“ (Tokio, 1940) si okamžitě všimli odborníci a v recenzi Francouzské školy Dálného východu byl van Gulik označen za „slavného sinologa a vynikajícího hráče na loutnu“. Kniha byla sbírkou esejů (v sedmi kapitolách), které obsahovaly popisy konceptů klasické čínské hudby, zdroje studia loutny, symboliku tónů, techniku ​​loutnových prstů, tabulaturu a motivy používané ke zdobení nástrojů. Pro odborníky měla daná hudebně-technická terminologie velkou hodnotu, navíc všechny citace van Gulika byly uvedeny nejen v překladu, ale i v hieroglyfickém originále. Muzikolog Hans Eckard označil knihu za „unikátní“ a zdůraznil, že jde o první speciální studii v sinologii o čínské loutně, o níž v literatuře existují jen nejobecnější informace. Samostatná kapitola v příloze byla věnována rané japonské hudbě a historii šíření čínské loutny v této zemi; G. Eckard nazval objev van Gulika důkazem toho, že před érou Tokugawa nebyl v Japonsku vlastní čínský qin znám a tento hieroglyf označoval jiný nástroj - pibu [140] [141] .

V roce 1941 van Gulik publikoval v Tokiu překlad a studii básně o loutně od slavného čínského básníka a taoistického filozofa Ji Kanga , která vyvolala ještě více recenzí. Americký sinolog J. Schreck mu ve své dvojité recenzi van Gulikovy monografie o loutnách vyjádřil vděčnost [142] . Sinolog Rolf Stein zdůraznil, že publikace o Ji Kangovi byla vyjmuta z předchozí studie, aby nebyla zaneřáděna. Recenzent zaznamenal nejtěžší práci překladatele, který se dokázal vyjádřit k terminologii nesrozumitelné pro sinologa, který se nespecializuje na hudbu. R. Stein zároveň poukazuje na slabiny van Gulika, který neváhá důvěřovat pramenům biografie Ji Kanga - taoistické hagiografii a aktivně využívá historické anekdoty. Van Gulik přitom při překladu básně o loutně ignoroval mytologický kontext, v němž se popisovaný příbytek nesmrtelných jeví jako jakási taoistická mandala, přes vysokou kvalitu překladu ne vždy rozumí spletitosti taoistického dogmatu [143] . Dotisk knihy v roce 1970 vyvolal emotivní odezvu u profesora z Indiana University George McElroye, který zdůraznil literární hodnotu překladu a jeho hodnotu jako zdroje taoistických myšlenek před příchodem buddhismu v Číně. Van Gulik je nazýván „vynikajícím diletantem“ a Ji Kang je nazýván básníkem, který má „blíže k Wordsworthovi než k Horáciovi “ [144] .

Po zařazení guqinu na seznam mistrovských děl ústního a nehmotného kulturního dědictví lidstva v Číně ožil zájem o muzikologický výzkum Roberta van Gulika. Monografie Li Meiyan, vydaná v roce 2012 Hongkongskou univerzitou , byla věnována problematice „cesty loutny“ . Byl výsledkem téměř desetileté práce, která byla prováděna společně s univerzitou v Leidenu a nejstarším synem vědce, profesorem Willemem van Gulikem [145] . Van Gulikova díla byla Li Meiyanem považována za průkopnická a položila základy pro moderní vědecké studium kultury hry na guqing a loutnu v tradiční Číně obecně. Zazněl také názor, že monografie „Informace o čínské loutně“ si plně zachovává svou referenční hodnotu a může být užitečná pro čínské hráče qingu [146] .

Čínská erotologie

V roce 1951 v Tokiu van Gulik vydal své dílo „Čínské erotické tisky dynastie Ming“ v nákladu 50 výtisků. Vydavatel rozeslal třísvazkové vydání vybraným sinologickým centrům ( Sydney University , Sorbonne , Louvain University , British Museum , univerzitním knihovnám v Amsterdamu, Leidenu a Utrechtu a také knihovnám amerických univerzit, kde byly sinologické katedry). Zásilky doprovázel dopis, ve kterém van Gulik požadoval, aby osoby „žíznící po senzacích a voyeures “ nemohly publikovat, protože publikace je určena pro „seriózní vědce“ [147] [148] . Van Gulikův obrat k tématu čínské erotologie byl zcela přirozený v průběhu jeho projektu studia kulturních aspirací čínské intelektuální elity: „jarní obrázky“ (jak se erotice a pornografii říkalo ve staré Číně) byly jen jedním z koníčků. vzdělané inteligence, která vzešla z „přílišné sofistikovanosti“ . Van Gulikův osobní katalog z roku 1949 obsahoval pouze osm erotických alb, které znal. Kromě jeho vlastního souboru tištěných klišé „Různé pozice květinové bitvy“ ( čínské trad. 花營錦陣, ex. 花营锦阵, pinyin huā ying jǐn zhèn , pall. hua ying jin Nanjing kolem) 1610 bylo pět sad erotických tisků v japonských sbírkách (jedna byla z velké části reprodukcí Varied Positions of the Flower Battle) a dvě v Šanghaji; všechny byly použity k publikaci [149] . Podle Jamese Cahilla je van Gulikovo album nejcennějším zdrojem pro studium pozdní mingské erotické ilustrace; jestliže v Japonsku oslabení cenzury vedlo k vydání mnoha památek erotických tisků z éry Tokugawa, pak pro Čínu je počet publikací extrémně omezený [150] .

Album vyšlo ve třech svazcích, z nichž první obsahoval historický přehled čínské erotické literatury, druhý překlad textů z "Různých pozic květinové bitvy", třetí - skutečná reprodukce 24 rytin, některé z nich které byly vytištěny barevně z pravých dřevořezových klišé [151] [ 152] . J. Cahill při srovnávání van Gulikových reprodukcí s pravými tisky Minska a Tokugawa navrhl, že dva tisky, údajně podle skic šanghajského sběratele s uvedením způsobu kolorování, vytvořil pravděpodobně sám vydavatel. Pokud něco, vypadají spíše jako van Gulikovy ilustrace k jeho knihám Judge Dee. Od roku 2004 se však materiály, se kterými van Gulik pracoval, buď ztratily, nebo byly pro výzkumníky nedostupné [153] . V souhlasu s těmito závěry Guo Jie ( University of Southern California ) vysoce ocenil van Gulikův příspěvek k rozvoji čínské erotologie a mingských kulturních studií, protože odhalil konflikt vlastní éry Ming „mezi narativním impulsem umělce a anti. -narativní tendence v kultuře“ [ 154] .

V roce 1961 Brill pozval van Gulika k vydání samostatné monografie o sexuální kultuře staré Číny („Sexuální život ve staré Číně“). Ujal se tohoto projektu, ale přijal přibližně stejná „opatrnost“ jako při vydávání erotických rytin: přeložené pasáže z erotických spisů byly uvedeny v latině, to znamená, že autor byl určen především lidem s lékařským vzděláním [155] . Van Gulikova kniha o sexuálním životě tradiční Číny nám do jisté míry umožňuje rekonstruovat jeho metodologické přístupy kulturologa. Pro něj bylo důležité, že čínská kultura byla zbavena konceptu prvotního hříchu (sahajícího až do židovského a křesťanského náboženství), který koreluje se sférou sexuality. Spojení muže a ženy je v Číně vnímáno jako harmonie Nebe a Země ve vztahu k lidským vztahům. Tyto teze byly přehodnoceny v 90. letech, kdy kritici van Gulika začali konstatovat, že názory Číňanů na sexuální sféru nejsou „jednoduché“ a tato sféra bytí byla předmětem potlačování a ritualizace v nemenší míře než v západních zemích. kultura [156] . Dokonce i v článku z publikace erotických rytin sám van Gulik označil taoistické sexuální praktiky za „vampirismus“ (šlo o doporučení pro cirkulaci Yang a Yin qi ) [157] . Obecně P. Goldin poznamenává, že hodnota van Gulikova encyklopedického díla se v 21. století nesnížila, už jen proto, že „je to vzácný příklad monumentálního výzkumu, který otevřel zásadně nové pole výzkumu... jen málokdo bude schopen zvládnout tolik [čínských] textů, kolik z nich je citováno v této monografii“ [158] .

Monografie Van Gulika vyvolala recenze sinologů první velikosti. Herbert Franke poznamenal, že jedním z důležitých zdrojů inspirace pro badatele byla jeho korespondence s J. Needhamem . Upozornil také na použití pojmu „vampirismus“ v předmluvě k publikaci erotických tisků, ale interpretoval jej čistě naturalisticky a jako příklad uvedl praxi Zhang Xianzhong . Za důležitý van Gulikův počin považoval G. Franke to, že v tradičních erotických textech Číny je věnována velká pozornost rovnému potěšení pro ženu a obecně uznání zvláštností ženské psychologie a fyziologie. Badatel také poznamenal, že bohatost témat a objem pramenů jsou úžasné i v době kolektivních monografií [159] . Ne všechny recenze však byly bezpodmínečně pochvalné. Italští sinologové Lionello Lanciotti a Giuseppe Tucci  poznamenali, že van Gulikovy závěry v kapitole o srovnání sexuální magie Indie a Číny nejsou kontroverzní, zejména že tantrické techniky byly vypůjčeny z Číny, a nikoli naopak [160] . J. Tucci napsal, že některé praktiky, které van Gulik považoval za jedinečně taoistické („omezení ejakulace a nasměrování spermatu do mozku“), jsou ve skutečnosti zmíněny v Upanišadách a tantrické rituály by mohly být pozdní formou starověkých tradic [161] . Denis Twitchett ve své recenzi považoval za předčasná van Gulikova prohlášení, že po nástupu dynastie Čching k moci okamžitě začala „puritanizace“ soukromé sféry čínského života, což je v rozporu s představou Mandžuů v rané erotické literatuře Čching. Životní styl Yuan Mei se příliš nelišil od "učenců z Jiannanu", kteří vytvářeli erotická alba. Historická zobecnění byla označena za „extrémně naivní“, stejně jako se tvrdí, že van Gulik přistupoval k říši smyslových požitků s „přílišnou akademickou důkladností“ [162] . Dlouhá recenze Donalda Holtzmana kritizuje van Gulikovu nemístnou opozici mezi konfuciánským („puritánským“) a taoistickým („lidštějším“) pohledem na gender. „Taoistické texty, které autor obšírně cituje, pojednávají pouze o posteli a požitcích z postele; mnoho „konfuciánských“ textů, které necituje, se zabývá tím, co se děje v myslích stejných lidí, když nejsou v posteli . Van Gulikovy pokusy dokázat, že sexuální vztahy v Číně byly „zdravější“ než na Západě, zejména s ohledem na ženskou a mužskou homosexualitu , byly uznány jako neudržitelné [164] . D. Holtzman obecně, s uznáním autorovy velké erudice a vysoké kvality práce s prameny, definuje celkový tón van Gulikovy knihy jako „utopický“ a stěžuje si, že svým pramenům příliš důvěřoval, protože z erotických příruček (nepsaných masochisty a ne sadisty) nelze získat nic jiného než užitečnost a svobodu sexuálních praktik, potřebu lidskosti a něhy při jednání se ženou a podobně [165] .

Překlad pojednání Tang yin bi shi

V roce 1956 vydal Robert van Gulik překlad pojednání sungského úředníka Gui Wanronga ze 13. století „Tang yin bi shi“ (棠陰比事, „Podobné kriminální případy [slyšené] pod hruškou“). Jádrem monografie byl překlad 144 soudních případů z tohoto pojednání, které pokrývají téměř všechna odvětví občanského a trestního práva. V předmluvě van Gulik podal obecný popis čínského žánru sbírek soudních precedentů. Jak bylo zdůrazněno v recenzi E. Crockera, výběr pojednání Gui Wanzhonga byl způsoben jeho vysokou popularitou, protože byl používán jako učebnice pro začínající úředníky provádějící soudní vyšetřování již v 19. století a příklady z něj jsou široce nalezeny v žánrově podobná literatura [166] . S. Goldin poznamenal, že Robert van Gulik touto prací výrazně předčil trendy ve vývoji západní sinologie. Přelomová monografie Derka Boddeho a Clarence Morrise Law in Imperial China se objevila až v roce 1967 [155] . V recenzi F. Schurmana ( University of California at Berkeley ) bylo konstatováno, že dějiny práva jsou důležité jako „klíč k sociálním dějinám“ a v tomto ohledu se van Gulikův přístup lišil např. od japonského badatele Niidy Noboru . Překlad byl vlastně výsledkem van Gulikova studia čínské detektivní literatury a psaní vlastních románů; díky tomu byl překlad zábavný na čtení. Recenzent se domníval, že i v době Song, kdy byl text sestavován, nemělo „Tang yin bi shi“ právní, ale spíše obecný didaktický a dokonce zábavný význam, který určoval jeho popularitu v průběhu věků [167] .

"Siddham"

Monografie vydaná van Gulikem v Indii v roce 1956 byla podle autorovy předmluvy určena především indickým buddhistickým učencům a věnovala se sanskrtským studiím v Číně a Japonsku. Herbert Franke charakterizoval volbu témat jako „instinkt sinologa identifikovat nové problémy v historii Číny a dovedně je řešit“. Van Gulik sebevědomě ukázal na materiálu čínských zdrojů, že v období vnímání buddhismu v 6.–10. století studovalo sanskrt pouze několik čínských mnichů a v zemi neexistovalo systematické studium tohoto jazyka, proto překladatelské aktivity závisel na cizincích. Studium písma však vytvořilo nový obor čínské tradiční vědy – fonetiku, siddhamská abeceda byla zase silně ovlivněna hieroglyfy a estetikou čínské kaligrafie. Ačkoli buddhismus v Číně upadal, Siddham pokračoval v životě v Japonsku po 15. století, jak dokazují kaligrafické reprodukce Yuzan a Chozen ze sekty Shingon . Podle recenzenta by měl být van Gulik po vydání této knihy „vděčen každému uměleckému kritikovi a buddhistickému učenci“ a srozumitelnost prezentace pro laika je „nejvyšší pochvalou za vědeckou práci“ [168] . Za podstatné přednosti monografie se zamyslel Wilhelm Schiefer, který van Gulikovo dílo nazval „řešením hádanek“ vitality siddhamského písma pro psaní manter [169] .

Paul Demiéville ve své obsáhlé recenzi nazval „Siddham“ ukázkou autorových schopností v oblasti sinologie, buddhologie a kaligrafie. Vysoce ceněny byly popisy příčin a mechanismů adaptace buddhismu v Číně, esej o sanskritologii ve starověké Číně a analýza mandal používaných japonskými sektami . Zvláštní chválu získala „krása knihy a její překvapivě správná typografie“ [170] . Švýcarsko-francouzský sinolog zároveň poznamenal, že od 10. let 20. století se těmito otázkami zabýval Maspero , který popsal několik hieroglyfických příruček se sanskrtskými paralelami, které byly vytvořeny v Číně v 5. století; podobné manuály od Kumarajivy přeložené Faxianem byly publikovány japonskými specialisty [171] . P. Demiville si stěžoval, že van Gulik v Dillí má zřejmě k dispozici pouze materiály své osobní knihovny, jinak by nedošlo k chybě v datu příjezdu kazatele Atikuty do Číny (nehledě na to, že van Sám Gulik uvedl správné datum ve své dizertaci o Hayagrivovi) [172] . Pro van Gulika bylo také neznámé vydání vybraných děl z roku 1953 japonského buddhistického patriarchy Jiyun Onko (慈雲飲光, 1718-1804), který celý svůj život zasvětil studiím sanskrtu a dokonce se pokusil rekonstruovat sanskrtský text Prajnyaramita-nyaya z r. Čínská hieroglyfická transkripce [173] .

Umění Číny

V roce 1958 publikoval Robert van Gulik dvě díla o čínském umění. V Bejrútu vydal vlastní překlad „nesrozumitelného“ textu sběratele Čching Lu Shihua (陸時化, 1714-1779) Idle Talk about Calligraphy and Painting (書畫說鈴). Recenze Josepha Lovea vyzdvihuje „nenamáhavou upřímnost, kterou si překladatel vychutnával“ v popisech trhu s uměním a vlastních zálibách Lu Shihua. Zvláštní praktický význam pro historiky umění má skutečnost, že autor traktátu Scrapbook pro čínské sběratele uvádí nemožnost určit pravost děl při zmatku v katalozích, duplicitě obchodníků s uměním, množství vysoce kvalitních padělků a uctívání umění kopírování, které vytváří dílo k nerozeznání od originálu. Van Gulikův překlad také poskytuje nový zdroj pro polemiku o rozdílu mezi západní a východní tvůrčí filozofií. V polovině 20. století bylo považováno za samozřejmé, že se východní umělec snažil uniknout ze své osobnosti do neosobního „absolutna“, zatímco západní umělec svou osobnost záměrně „vtiskl“ do každého obrazu či sochy ( Jacques Maritain ) . Lu Shihua již v 18. století prohlásil, že podstata uměleckého díla spočívá právě v tom, že projevuje duši svého tvůrce, i když je reprodukován starověký vzorek. Zároveň není nutné svá díla podepisovat, protože „určitý styl práce se štětcem je charakteristický pro určitého umělce“. Ve skutečnosti je to jediná metoda pro odhalování padělků [174] . Recenze uměleckého kritika Ceng Yuhe ( University of Hawaii ) klade důraz především na kvalitu van Gulikových překladů, jemuž se vždy „podaří najít správný anglický ekvivalent“ a prokáže skutečné porozumění originálu [175] . Zároveň Ceng Yuhe vyčítal van Gulikovi, že nerozumí umění éry Qing . V komentáři k prohlášení Lu Shihua, že „díla předních umělců Čching mohou být stejně vynikající jako díla slavných starověkých mistrů“, prohlašuje van Gulik tuto zásadu za revoluční a plnou vážné kritiky. Ceng Yuhe kontruje tím, že qingští umělečtí experti psali svá pojednání a katalogy na základě chuťových preferencí éry Tang a Song , respektive archaizace prostupující čínský umělecký svět. V této pasáži Lu Shihua myslel, že sběratelé se honí za penězi, preferují starší díla a nevěnují pozornost uměleckým přednostem výtvorů současníků, udržovaných ve stejných stylech a žánrech [176] .

V témže roce 1958 spatřilo světlo světa v Římě největší van Gulikovo dílo, Čínské výtvarné umění očima znalce. Recenze prince Ashwina Lippe ( Metropolitan Museum of Art ) popsala především obsah knihy na 540 stranách se 160 ilustracemi na samostatných stranách. Celá první část byla věnována umění tvorby svitků, jejich vystavení a způsobům jejich obdivování a formou přílohy byly uvedeny překlady dvou pojednání o tomto umění čínských vědců 17.-18. Jako obvykle autor věnoval velkou pozornost odborné terminologii, která byla západním vědcům obecně neznámá. Druhá část, věnovaná malbě jako takové, začala popisem vlastností čínských štětců a vlastností inkoustových a vodových barev. Dále van Gulik uvažoval o zásadách hodnocení starověkých svitků s přihlédnutím ke zvláštnostem kolofonů, vlastníkových nápisů a pečetí. Zde hodně místa zabíral popis čínských sbírkových katalogů. Samostatné kapitoly jsou věnovány dílům čínské malby v Japonsku a také specifikům řezání pečetí a jejich interpretaci. Svérázný byl doplněk knihy, ve kterém bylo v samostatné obálce uvedeno 42 vzorků papíru a hedvábí používaných v čínské malbě. Van Gulikovo dílo je uznáváno jako encyklopedický soubor informací o výtvarném umění na papíře a hedvábí, jehož autorovi nelze vyjádřit „dostatečný dík“ [177] . V recenzi Josepha Lovea byl van Gulik srovnáván s B. Berensonem jako specialistou, který učí západní historiky umění posuzovat čínská umělecká díla čínským pohledem [178] .

Recenze historika umění Jamese Cahilla kritizovala některé van Gulikovy chyby, které prozrazovaly „amatérskou“ povahu jeho díla, a zároveň ocenila jeho zkušenost stát se znalcem umění Číny a Japonska, která se shoduje s cestou formování tradičního Far východní intelektuál [179] . Van Gulik například zcela vážně tvrdil, že znalec by měl strávit mnoho let svého života, aby zvládl čínské písmo a tradiční obrázkový jazyk a aby věděl co nejvíce o čínské literatuře a historii (nejlépe z primárních zdrojů v původním jazyce):

Jsou to skutečně užitečné dovednosti (ačkoli nic jiného než zvládnutí přírodně-historických metod kritiky, kterým van Gulik ubírá), ale rozhodně je lze brát v menších dávkách, a ne jako „předběžný výcvik“; každý čtenář, který vezme tuto radu doslovně a začne si osvojovat veškerou tuto erudici, než začne obrázky rozjímat, riskuje, že se k nim vůbec nedostane [180] .

J. Cahill kritizoval van Gulika za replikaci starého orientalistického mýtu, že čínští opisovači údajně reprodukovali podpisy a pečetě starých umělců ne za účelem padělání. Tento mýtus byl vytvořen prvními průzkumníky orientálního umění, protože západní sbírky se skládaly převážně z napodobenin a padělků. Robert van Gulik se nesnažil angažovat v exposé, ale naopak prohlásil, že kopie „byly ceněny stejně jako originální umělecká díla“. Ve skutečnosti jím popisované tradiční zkoumání hodnoty svědčilo právě o opaku, stejně jako požadavek „autenticity“ ze strany čínských uměleckých kritiků; tato kombinace znaků ( čínsky: 真值, pinyin zhēnzhí ) je van Gulikem extrémně nepřesvědčivě interpretována jako „věrnost originálu“. Stejně tak jsou zpochybňovány rady začínajícím sběratelům v duchu, že „kolofony připojené ke starověké malbě... jsou samy o sobě autentické“ a tvrzení, že „většina starověkých čínských svitků, které se v současnosti uchovávají v západních... sbírkách, byla získána z japonských zdroje“ [181] . Byly uvedeny i další věcné chyby a nepřesnosti, včetně extrémní subjektivity tvorby bibliografického seznamu [182] .

"Gibbon v Číně"

Robert van Gulik ve své poslední posmrtné monografii The Gibbon in China: An Essay on Chinese Animal Lore shromáždil odkazy na různé opice v čínské literatuře a umění ze starověké dynastie Zhou a ukázal, že od starověku až do doby, než se giboni stali vyhynul v Číně (asi do 14. století, kde expozice končí), čínský hieroglyf 猿, pinyin yuán , pall. yuan (také ve formě čínštiny 猨) znamenal přesně gibony. Na četných příkladech z literatury ukázal, jak staří Číňané vnímali gibona, žijícího vysoko v korunách stromů a zřídka sestupujícího na zem, jako aristokrata ( jun-tzu ) ve světě opic a stavěli jej do protikladu k zlomyslným makakům . Gibon - spolu s jeřábem - se těšil zvláštní úctě v taoismu , připisoval mu talent ovládat svou qi , tisíciletou životnost a další magické vlastnosti. Tato kniha van Gulika je považována za nejzásadnější dílo o zobrazení gibona v čínské kultuře 21. století [184] .

Primatologové zjistili některé chyby, kterých se autor monografie dopustil. Recenze J. Frische tedy ukazuje, že van Gulik má pravděpodobně pravdu, když gibona nazývá první opicí, která navázala úzkou interakci s lidmi a stala se předmětem literární a umělecké tvořivosti. Jde o první monografickou studii gibona vůbec, o to cennější, že autor v sobě spojil velkou erudici orientalisty a osobní postřehy zvyků těchto antropoidů. Pokud má van Gulik pravdu, že gibonem klasické čínské tradice je Hylobates agilis , musí primatologové vysvětlit, proč až do 14. století byla severní hranice rozsahu gibonů 35 ° severní šířky. sh., což odpovídá poloze Kjóta v Japonsku, zatímco ve 20. století se zástupci tohoto druhu severně od Malajského poloostrova nevyskytují ( Hylobates concolor se vyskytuje ve Vietnamu a Hylobates hoolock se vyskytuje v Assam  - na samé hranici s Čína). Se všemi znalostmi van Gulika v primatologii D. Frisch ukazuje, že nesprávně použil termín „ poddruh “ a omylem zařadil jiný rod jako hbité gibony - Symphalangus ; otevřeně nesprávně označovaly rodiny gibonů jako „monogamní“ [185] .

Robert van Gulik je spisovatel detektivek

"Slavné případy soudce Dee"

V roce 1940 se v osobní knihovně Roberta van Gulika objevilo vydání anonymního románu z 18. století Čtyři úžasné případy éry Wu Zetian ( čínsky 武則天四大奇案, pinyin Wǔ Zétiān sìdà qíàn , Zéda qian sida Wu Zetianl . ), byla to jedna z mála knih, které si mohl vzít s sebou, když byl deportován z Japonska. Překlad byl nazván „ Slavné případy soudce Di “ ( Di Gong An ,狄公案). V předmluvě autor-překladatel napsal, že je pobouřen dominancí překládaných nekvalitních detektivek na japonském a hongkongském trhu a doufá, že čtenáři a spisovatelé z Východu znovu objeví bohatou tradici čínské detektivky. . Překladatelova práce byla většinou provedena ve Washingtonu DC a dokončena v Tokiu [186] . Stejně tak chtěl van Gulik postavit autentického čínského detektivního soudce do kontrastu s fiktivními postavami tehdejší masové literatury – zlověstným doktorem Fu Manchu Saxem Rohmerem a okouzlujícím tlustým Charliem Chanem Derrem Biggersem [187] .

Původní román obsahoval 64 kapitol. „Wu Zetian syda qian“ odkazoval na žánr „soudní“ fikce , která vznikla v Číně v 15. století. Ústředním bodem spiknutí takových děl bylo soudní vyšetřování nějakého zločinu, obvykle vraždy nebo znásilnění . Hlavní rozdíl oproti evropské detektivce je v tom, že čtenář zná zločince od samého začátku a hlavní intrika se točí kolem neúplatného soudce, způsobů získávání informací a odhalování viníků, jejichž poprava je vždy velmi podrobně popsána; Čínský soudní žánr se vyznačuje neskrývanou didaktičností. V ději hrály zpravidla důležitou roli nadpřirozené síly. V justičních románech éry Qing hráli nejdůležitější roli pomocní soudci – obvykle bývalí vojenští nebo kající zločinci, kteří odešli do veřejné služby [188] [189] . Román, který van Gulika zaujal, se skládal ze dvou částí téměř stejně dlouhých. Prvních 30 kapitol bylo věnováno okresnímu magistrátu Changping Di Renjie , který současně vyšetřoval tři nesouvisející kriminální případy (včetně případu vdovy Zhou, která zabila svého manžela zatlučením hřebíku do hlavy). Ve zbývajících 34 kapitolách se akce rozvinula na císařském dvoře, kde ministr Di vyšetřuje i tři případy související s císařským oblíbencem a dalšími hodnostáři [190] . Prvních třicet kapitol bylo zcela v souladu s kánonem západního detektiva, protože zločinec nebyl od samého začátku jmenován, byl zde omezený počet postav a téměř žádné mystické prvky [191] . Yan Wei tvrdil, že van Gulikův překlad byl přesný, ale modernizovaný. Například, aby nedošlo k záměně, všechny postavy jsou pojmenovány pouze jedním jménem (čínští hodnostáři měli mnoho přezdívek a pseudonymů), dialogy jsou poněkud zkráceny pro snazší pochopení, jsou odstraněny standardní vzorce: „Pokud chcete vědět, co se dělo dál, budete si muset přečíst další kapitolu." Byla přestřižena dvacátá třetí kapitola, ve které soudce Dee vyzdobil soudní síň jako tribunál pro Pána podsvětí, aby odhalil vraha. V komentáři van Gulik napsal, že pro západního čtenáře by to byla spíše komická než děsivá scéna. Psychologie paní Zhou byla komplikovaná, aby ospravedlnila její motivaci. Přepsáno bylo i finále třicáté kapitoly: Soudce Di byl povolán do hlavního města na příkaz cenzora Yana Libena , aby pomohl přivést zpět následníka trůnu, sesazeného císařovnou Wu. Van Gulik potřeboval dokončit text, proto odstranil historické detaily a soudce obdržel císařský dekret o převedení povýšení. V několika kapitolách van Gulik přidal vlastní autorské odbočky, stylizované jako hlavní text, a doplnil šest ilustrací ve stylu původních tří [192] .

"Di Gong An" měl jistý úspěch: 1200 výtisků vytištěných na náklady autora v Tokiu bylo vyprodáno za šest měsíců, splacena produkce a dokonce i zisk. Japonské a čínské spisovatele se však nepodařilo přesvědčit k „návratu ke kořenům“ a Robert van Gulik se rozhodl ve svém experimentu pokračovat a napsat originální román [193] .

Detektivové o soudci Dee

Van Gulikovy první originální romány, Smrt pod zvonem a Vražda v labyrintu, byly napsány v angličtině, přičemž text byl použit jako meziřádkový překlad do japonštiny a čínštiny, přičemž pokračoval ve stejné strategii, kterou použil u Di Gong An [194] . Van Gulik nevytvářel historické romány, proto při popisování detailů každodenního života a provádění ilustrací v čínském stylu použil reálie dynastie Ming , ačkoli se akce odehrála v éře Tang , na kterou čtenáře varoval v předmluvách. a komentáře. Vědci rozdělují sérii románů o soudci Dee do dvou částí. V letech 1950 až 1958 napsal van Gulik pět románů: Smrt pod zvonem, Vražda v labyrintu (jediný přeložený do čínštiny samotným autorem), Vražda na horském jezeře, Buddhovo zlato a Vražda hřebíky. Děj každého z románů se dotýkal různých období kariéry soudce Dee, od jeho prvního případu až po stále vážnější jmenování. Styl napodoboval překlad „Di Gong An“: v každé z detektivek soudce vyšetřoval tři nesouvisející případy. Dost bylo výpůjček z klasických čínských románů, jako jsou „ Sen v červené komnatě “ a „ Květiny v zrcadle “: vyprávění bylo uvozeno prologem, který nesouvisel s hlavní zápletkou, jejíž hrdina žije v době Ming [195 ] . Po příznivém přijetí veřejností se van Gulik v letech 1958-1967 vrátil k psaní detektivních románů, novel a povídek, vytvořil devět objemnějších textů a osm povídek. Van Gulik vytvořil jednotnou chronologii Deeovy kariéry literárního soudce a případů, které řešil; zápletky nových knih byly korelovány s tímto registrem. V textech druhé skupiny autor tak důsledně nenapodoboval čínský styl, zejména se soudcem obvykle spolupracoval pouze jeden z jeho mnoha asistentů a vyšetřované případy se mohly ukázat jako vzájemně související [196 ] .

Jako zdroje zápletek obvykle sloužily čínské romány z období Ming a Qing, stejně jako pojednání „Tang yin bi shi“. Soudce Dee z van Gulikových románů byl zcela fiktivní postavou, pro kterou autor rozvinul všechny podrobnosti životopisu, včetně období jeho formování, obrazů jeho tří manželek (jedna z nich je obžalovaná v případu, který Dee vedl ), a tak dále. Van Gulik si svou image představoval jako kompromis mezi „konfuciánským nadčlověkem“ diktovaným tradicí a živou postavou. V jistém smyslu šlo o autobiografický obraz a van Gulik na sklonku svého života zdůrazňoval, že „Soudce Dee jsem já“ [197] . Je to racionalistický skeptik s negativním postojem k buddhismu a taoismu , mistr šermu s mečem a tyčí, tvrdý moralista, který považuje mučení za nutnost v procesu výslechu [198] . Jména nejbližších asistentů soudce - Jiao Tai, Ma Rong, Dao Gan a poradce Hong se přesunula do van Gulikova cyklu z Di Gong An, ale jejich snímky prošly výraznou proměnou [199] . Ilustrace vytvořené autorem byly obvykle založeny na prototypech z minských vydání, které byly v jeho osobní knihovně [200] .

V van Gulikových románech jsou staré čínské kulturní reality vepsány do západní formy „tvrdého detektiva “. Vyšetřování je vedeno na racionálních základech, čtenáře láká téma " femme fatale ", násilí a sexualita. Van Gulik reprodukoval orientální obraz východní ženy jako smyslnou a pasivní; zločinci obou pohlaví jsou zase přemoženi zvrácenými vášněmi. Tyto funkce činí čínskou realitu srozumitelnou pro potenciální západní čtenáře. Van Gulik upoutal čínské a japonské publikum modernizací tradičního žánru, zavedením arzenálu konceptů ze západní psychologie a sexuologie k podložení myšlenek a jednání postav [201] . V podstatě mnoho tradičních soudních románů vyšetřuje případy zahrnující cizoložství a sexuální zločiny . Van Gulik také popsal mnoho sexuálních zločinů, takže sloupkař New York Times se dokonce obával, že veřejnost bude považovat sexuální aberace mezi Číňany za běžné. V "Císařské perle" starožitník trpí fetišismem a je krutý k ženám, v "Náhrdelník a tykev" považuje eunuch princeznu za svůj majetek a nedovolí jí se vdát, ve "Vražda na horském jezeře" otec z rodiny se zamiloval do prostitutky podobné jeho dceři atd. Nejde jen o mužské postavy: Lady Lu, vdova po obchodníkovi s bavlnou ve filmu Zabiják nehtů, zabila bojového umělce, protože ji odmítl kvůli své cudnosti. V Murder in the Maze umělkyni přitahovaly mladé dívky, jednu z nich brutálně zavraždil a její sestru obtěžoval v koupelně (japonský vydavatel nechal van Gulika umístit ilustraci této epizody na obálku). Tyto detaily byly částečně poctou módě a také přispěly k prodeji, takže van Gulik do každé své knihy zařadil alespoň jeden obrázek nahé ženy [202] .

"Tento den"

Jediným beletristickým dílem Roberta van Gulika, které se netýkalo soudce Dee, bylo Een gegeven dag ( nizozemsky:  Een gegeven dag ), vydané v Haagu v roce 1963. Podle J. van de Weteringa šlo pro autora o snahu sladit své „východní a hollywoodské zájmy“. Prezentace v románu pochází z pohledu účetního Hendrixe, bývalého úředníka na Jávě, který se nemůže zbavit vzpomínek na japonský koncentrační tábor a kapitána Uedu, který ho mučil a mylně si ho pletl se zvědem. Hrdinu neutěšuje ani fakt, že jeho trýznitel byl oběšen jako válečný zločinec. Krátce před popravou dal Ueda Hendrixovi kóan „Sníh taje na hoře Fuji“. V noci z 28. na 29. února Hendrix náhodou zabránil muslimskému gangu unést mladou ženu (jak se ukázalo, drogově závislou prostitutku), velmi podobnou jeho zesnulé manželce, a život skromného úředníka se dramaticky změnil. Celá akce románu se vešla do 20 hodin a i přes příměs zenové mystiky a krutosti skončila šťastně. Zatímco nizozemské vydání se vyprodalo téměř okamžitě (což vyvolalo podrážděnou reakci kritiků), anglický překlad autora („ The Given Day “) byl vytištěn v Malajsii a ztratil se v oběhu. Ve Spojených státech v roce 1984 román vyšel v nákladu 300 kusů a pouze dotisk z roku 1986 si veřejnost víceméně všimla [203] [204] [205] . Německý bibliograf Hartmut Wallravens poznamenal, že tento text odhaluje čtenáři van Gulika, „odborníka na amsterdamská strašidla“ [206] .

Paměť

Dědictví. Historiografie

V roce 1977 knihovnu a sbírku Roberta van Gulika získal Sinologický institut univerzity v Leidenu a od roku 1980 je sbírka přístupná badatelům. Jeho celkový objem je 9549 svazků knih a asi 3400 uměleckých děl. Od roku 1982 univerzita vydala tři soubory mikrofilmů a katalogů. Příbuzní předali další materiály v roce 1992. Sbírka obsahuje 117 děl čínského tradičního detektivního žánru, 35 skladeb s hudbou, 90 vzácných rukopisů, z nichž 10 je unikátních, a více než 500 knih o umění Číny a Japonska [207] [208] . Některé z van Gulikových sbírek kaligrafie a obrazů vydražila v roce 1983 aukční síň Christie's [209] .

Existuje několik biografií Roberta van Gulika. Krátký přehled jeho života publikoval v roce 1969 tchajwanský velvyslanec v Austrálii Chen Zhimai, mnoho tam uvedených hodnocení je pevně zakořeněno v historiografii. V roce 1981 vydal hongkongský akademický časopis Orientations tematické číslo na památku van Gulika. Jeden z nejslavnějších kritiků nazval knihu spisovatele detektivních žánrů Yanvillema van de Weteringa , udržovanou v populárním stylu, vydanou v roce 1987 v nákladu 350 výtisků; hromadné vydání následovalo v roce 1998. Autor, který žil nějakou dobu v Japonsku, se s Robertem van Gulikem osobně nesetkal, ale vyzpovídal jeho spolupracovníky a známé. Hlavní obsah knihy se týkal detektivních příběhů o soudci Dee, o jejichž holandské dotisky se postaral van de Wetering [210] [211] [212] . V roce 1993 vyšla biografie „Muž, který žil tři životy“, kterou napsali orientalisté a diplomaté, kteří van Gulika osobně znali a použili materiály z rodinného archivu, včetně osobních deníků a korespondence – Carl Barkman a Helena de Vries van der Hoeven. Tato biografie byla přeložena do francouzštiny, angličtiny a čínštiny. Recenzentka Christine Nguyen Thi označila tuto monografii za užitečnou pro odborníky, „aby zezelenali závistí, když se dozvěděli, jaké bylo vědecké pozadí jednoho z jejich předchůdců“ [213] .

Detektivní překlady

Robert van Gulik se snažil prosadit své detektivky u čínského publika. V roce 1953 vydal v Singapuru „Murder in the Maze“ ve svém vlastním čínském překladu. Popularita seriálu o soudci Di v Číně však začala až v roce 1981, kdy se Zhao Yiheng, postgraduální student Akademie sociálních věd Čínské lidové republiky , chopil anglických publikací, jejichž článek byl publikován ve stranickém oficialitě. z Lidového deníku . To se shodovalo s „detektivním boomem“ na čínském knižním trhu. Lakované plátno bylo poprvé publikováno v časopise Tianjin Yangchang (č. 5, 1981) a úspěšné přijetí veřejností vedlo k vydání několika příběhů ze sbírky Opice a tygr. Do roku 1986 van Gulikova díla publikovalo čtrnáct čínských časopisů a poté následovalo mnoho knižních vydání. V roce 2006 vydalo Hainan Book Publishing House kompletní sbírku děl o soudci Dee seskupených podle vnitřní chronologie cyklu. Většinu překladů provedli dva specialisté, Chen Laiyuan a Hu Ming, kteří napodobili styl románů Ming a Qing [214] . Erotické epizody, stejně jako momenty spojené s „cizinci“, zejména Ujgury, byly v čínských překladech zjemněny nebo eliminovány. Například korejská kurtizána spiklence z románu Buddhovo zlato v čínském překladu se proměnila v vlastenku, která zachránila Jiao Tai za cenu života. Ve „Vražda v bludišti“ jsou také změkčeny prvky sadismu v chování hlavního zločince [215] .

Přestože "Vražda v labyrintu" vyšla v japonštině již v roce 1951 pod dohledem autora (za jeho života vyšlo "Buddhovo zlato" v roce 1965), překlady románů a příběhů o soudci Dee se rozšířily až po roce 1981. V 21. století je v japonských překladech k dispozici téměř celý cyklus detektivek a také monografie Sexuální život ve staré Číně (překlad Matsudaira Iwoko, 1988) a Gibbon v Číně (překlad Nakano Miyoko, 1992) [216 ] .

Po roce 1989 spatřila světlo světa celá série Judge Dee v překladech do řečtiny, od roku 2020 získala výhradní práva na nový překlad Minos Publications [217] [218] . V Rusku a postsovětském prostoru následovaly první překlady detektivek o soudci Dee na počátku 90. let, postupně cyklus vyšel v plném rozsahu a neustále se dotiskuje [219] . Velké úsilí věnoval překlad van Gulikových literárních a vědeckých textů japonský učenec A. M. Kabanov, který vydal i ruskou verzi Sexuálního života ve staré Číně [220] . Obecně nizozemští kritici připouštějí, že spisovatel Robert van Gulik je ve své domovině téměř zapomenut a v Evropě a USA je populárnější díky anglickým a německým překladům [221] . Byl zveřejněn dokument Roba Rombouta, který má veřejnosti připomenout kdysi slavného orientalistu, diplomata a spisovatele .

Bibliografie

Kompletní bibliografii uvádí v nekrologu A. Hyulsev [223] , v seznamu F. Lieberman [224] a Chen Zhimai [225] . Jazykem publikací je angličtina, pokud není uvedeno jinak.

Významné celoživotní vědecké publikace a recenze

• Uhlenbeck CC; Dodávka Gulík RH. Angličtina-Blackfoot slovník: Na základě materiálu z Southern Peigans. - Amsterdam, 1934. - 261 s. - (Verhandelingen der kon. Akademie van Wetenschappen te Amsterdam. Afd. Letterkunde. NR, 29, 4).
• Dodávka Gulík RH. Urvaci. Een Oud-Indisch Tooneelstuk van Kalidasa : [ nid. ] . — Gravenhage : NV Adi Poestaka, 1932. — 85 s.
• Uhlenbeck CC; Dodávka Gulík RH. An Blackfoot-Anglická slovní zásoba: Založena na materiálu z Southern Peigans. - Amsterdam, 1934. - 380 s. - (Verhandelingen der kon. Akademie van Wetenschappen te Amsterdam. Afd. Letterkunde. NR, 33, 2).
• Dodávka Gulík RH. Hayagrīva, mantrajánský aspekt koňského kultu v Číně a Japonsku: proefschrift … dveře Robert Hans Van Gulik. - Leiden: EJ Brill, 1935. - X, 103 s. Buxton L. [Rev. na: Hayagriva, Mantravanický aspekt kultu koní v Číně a Japonsku. Od Dr. RH Van Gulik ] // Časopis Královské asijské společnosti Velké Británie a Irska. - 1936. - Sv. 68, č.p. 2. - S. 333-334.
• Dodávka Gulík RH. Učení čínské loutny, esej v ideologii Čchin. - Tokio: Sophia University, 1940. - II, XII, 224, 15 s. — (monografie „Monumenta Nipponica“). Cuadra de Umbrias LR de. [Biblographie: Monografie Monumenta Nipponica, Umění čínské loutny, esej v Ch'in Ideology od RH van Gulika ] : [ fr. ] // Bulletin de l'École française d'Extrême-Orient. - 1940. - Sv. 40, č. 2. - S. 460-461. Shryock JK [Recenzovaná díla: The Lore of the Chinese Lute od RH van Gulika: Hsi K'ang and His Poetical Essay on the Lute od Hsi K'ang and RH van Gulik ] // Journal of the American Oriental Society. - 1941. - Sv. 62, č.p. 4 (prosinec). - S. 299-300. Eckardt H. [Recenze: The Lore of the Chinese Lute. Esej o ideologii Ch'in. od RH vanGulika a Sophia University ]: [ něm . ] // Monumenta Nipponica. - 1941. - Sv. 4, č. 2 (červenec). - S. 671-673.
• Dodávka Gulík RH. Hsi K'ang a jeho poetický esej o loutně : S textem a překladem básnického eseje a úvodem. - Tokio : Sophia University, 1941. - 90 s. — (monografie „Monumenta Nipponica“, 4). Stein R. [Bibliographie: Hsi K'ang a jeho poetický esej o loutně. (Monumenta Nipponica Monographs) od RH van Gulika ]: [ fr. ] // Bulletin de l'École française d'Extrême-Orient. - 1941. - Sv. 41, č. 2. - S. 441-445. Griffith MB [Recenzované dílo(a): Hsi K'ang and His Poetical Essay on the Lute od RH van Gulika ] // RQ. - 1970. - Sv. 9, č. 4. - S. 367-368. McElroy G. [Recenzované dílo(a): Hsi K'ang and His Poetical Essay on the Lute od RH Van Gulika ] // Knihy v zahraničí. - 1971. - Sv. 45, č.p. 1. - S. 182. Goodrich CS [Recenzované dílo: Hsi K'ang and His Poetical Essay on the Lute od RH van Gulika ] // Journal of the American Oriental Society. — Sv. 91, č.p. 4. - S. 514.
• Gulik RH van.秘戲圖考 = Erotické barevné tisky z období Ming: s esejem o čínském sexuálním životě od Han po dynastii Chʼing, př. n. l. 206 - 1644 nl. - Tokio: RH Van Gulik, Lit. D., 1951. - Soukromě v nákladu padesáti výtisků. Hsü WL [Recenzované dílo: Erotic Color Prints of the Ming period with an Essay on Chinese Sex Life from Han to the Ch'ing Dynasty, BC 206 — AD 1644 by RH van Gulik ] // Monumenta Nipponica. - 1952. - Sv. 8, č. 1/2. - S. 455-457.
• Dodávka Gulík RH. Siddham; esej o historii studia sanskrtu v Číně a Japonsku. - Nagpur: Mezinárodní akademie indické kultury, 1956. - xii, 240 s. - (série Sarasbati vihara, 36). Gernet J. [Bibliographie: Siddham: Esej o historii studia sanskrtu v Číně a Japonsku (série Sarasvati-Vihara, sv. 36) od RH van Gulika ] : [ fr. ] // Revue Bibliographique de Sinologie. - 1957. - Sv. 3. - S. 218-219. Schiffer W. [Recenzované dílo: Siddham. Esej o historii studia sanskrtu v Číně a Japonsku. od RH van Gulika ] // Monumenta Nipponica. - 1957. - Sv. 13, č. 1/2. - S. 180-181. Demieville P. [Bibliografie: Siddham. Esej o historii studia sanskrtu v Číně a Japonsku od RH van Gulika ]: [ fr. ] // T'oung Pao, druhá řada. - 1957. - Sv. 45, č.p. 1/3. - S. 241-249. Franke H. [Bücherbesprechungen: Siddham. Esej o historii studia sanskrtu v Číně a Japonsku. Sarasvati-Vihara Series Volume 36 od RH van Gulika ]: [ německy ] ] // Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft. - 1958. - Sv. 108, č.p. 33. - S. 227-228.
• T'ang-yin-pi-shih: Manuál iurisprudence a detekce ze 13. století / Překlad. z pův. Čínština s úvodem. a poznámky RH van Gulika. - Leiden : EJ Brill, 1956. - XIV, 198 s. — (Sinica Leidensia, 10). Kroker EJM [Recenzované dílo: T'ang-Yin-Pi-Shih. "Paralelní případy z pod Peartree" od RH van Gulika ] : [ německy. ] // Monumenta Nipponica. - 1957. - Sv. 12, č. 3/4. - S. 335-338. Schurmann H. [Rev. na: T'ang-yin-pi-shih, „Paralelní případy zpod hrušky“: Manuál právní vědy a detekce ze 13. století. Autor RH van Gulik ] // The Journal of Asian Studies. - 1958. - Sv. 17, č. 2. - S. 267-270. Elia, Pasquale D'. [Recensione: T'ang-Yin-Pi-Shih 棠陰比事, Paralelní případy zpod hrušně od RH van Gulika ] : [ Ital. ] // Rivista degli studi orientali. - 1959. - Sv. 34, č. 1/2 (giugno). - S. 107-109.
• Scrapbook pro čínské sběratele: Čínské pojednání o svitcích a padělcích: Shu-hua-shuo-ling / Přeloženo s úvodem. a poznámky RH van Gulika. - Bejrút: Imprimerie Catholique, 1958. - 84, 16 s. Love JP [Recenzované dílo: Scrapbook for Chinese Collectors Lu Shih-hua a RH van Gulik ] // Monumenta Nipponica. - 1959. - Sv. 14, č. 3/4. - S. 445-446. Tseng Yuho. [Recenze na: Scrapbook pro čínské sběratele. Shu-hua-Shuo-ling. Autor: Lu Shih Hua. Trans, s úvodem a poznámkami RH Van Gulika ] // The Journal of Asian Studies. - 1959. - Sv. 18, č. 3. - S. 389-391.
• Dodávka Gulík RH. Čínské obrazové umění z pohledu znalce: Poznámky o prostředcích a metodách tradičního čínského znalectví obrazového umění, založené na studiu umění montáže svitků v Číně a Japonsku. - Roma, 1958. - xxxvii, 539 s. — (Instituto italiano per il Medio ed Estremo Oriente. Serie orientale Roma, sv. 19). — Příloha 5: Vzorky hedvábí a papíru. Edwards R. [Recenzované dílo: Čínské obrazové umění z pohledu znalce (Serie Orientale Roma XIX) od RH van Gulika ] // Revue Bibliographique de Sinologie. - 1958. - Sv. 4. - S. 236-237. Love JP [Recenzované dílo: Chinese Pictorial Art as Viewed by the Connoisseur. od RH Van Gulika ] // Monumenta Nipponica. - 1959. - Sv. 15, č. 1/2. - S. 200-206. Cahill J. [Recenzované dílo: Chinese Pictorial Art, as Viewed by the Connoisseur by RH van Gulik ] // Journal of the American Oriental Society. - 1961. - Sv. 81, č.p. 4. - S. 448-451. Lippe A. [Recenze na: Čínské obrazové umění z pohledu znalce. Autor RH van Gulik ] // The Journal of Asian Studies. - 1962. - Sv. 21, č. 4. - S. 548-549. Bachhofer L. [Recenzované dílo: Chinese Pictorial Art as Viewed by the Connoisseur by RH van Gulik ] // Ars Orientalis. - 1963. - Sv. 5. - S. 314-315.
• Dodávka Gulík RH. Sexuální život ve starověké Číně: předběžný průzkum čínského sexu a společnosti od ca. 1500 př.nl až 1644 našeho letopočtu. - Leiden: EJ Brill, 1961. - xvii, 392 s. Lanciotti L. [Recensione: Sexuální život ve staré Číně. Předběžný průzkum čínského sexu a společnosti z ca. 1500 př. n. l. do roku 1644 n. l. RH Van Gulik ] : [ Ital. ] // Rivista degli studi orientali. - 1961. - Sv. 36. - S. 314-317. Schafer EH [Recenzované dílo: Sexuální život ve starověké Číně; Předběžný průzkum čínského sexu a společnosti z ca. 1500 př. n. l. do roku 1644 n. l. od RH van Gulika ] // Journal of the American Oriental Society. - 1961. - Sv. 81, č.p. 4. - S. 452-454. Franke H. [Bücherbesprechungen: Sexuální život ve staré Číně. Předběžný průzkum čínského sexu a společnosti z ca. 1500 př.nl do 1644 RH van Gulik ] : [ německy ] ] // Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft. - 1962. - Sv. 112, č.p. 37. - S. 433-435. Tucci G. [Recenzované dílo: Sexuální život ve starověké Číně: předběžný průzkum čínského sexu a společnosti od ca. 1500 př. n. l. do roku 1644 n. l. od RH Van Gulika ] // Východ a Západ. - 1962. - Sv. 13, č. 4 (prosinec). - S. 399-400. Twitchett D. [Recenze na: RH Van Gulik: Sexuální život ve starověké Číně: Předběžný průzkum čínského sexu a společnosti od ca. 1500 př. n. l. do roku 1644 n . l. ] // Bulletin školy orientálních a afrických studií. - 1963. - Sv. 26, č. 1. - S. 212-213. Holzman D. [Recenzované dílo: Sexuální život ve starověké Číně: Předběžný průzkum čínského sexu a společnosti z Ca. 1500 př. n. l. do roku 1644 našeho letopočtu od RH van Gulika ] // T'oung Pao, druhá řada. - 1964. - Sv. 51, č.p. 1. - S. 103-114.
• Dodávka Gulík RH. Gibbon v Číně: esej o čínské zvířecí tradici. - Leiden: EJ Brill, 1967. - iv, 123 s. — Gibbon v Číně: ranní volání hylobata agilis, samice 3 1/2 roku: 1 zvukový disk: analogový, 45 ot./min.; 7 palců Nahrál RH van Gulik. Aubin F. Une étude d'ethno-zoologie: : Gibbon v Číně. Esej o čínské tradici zvířat od RH van Gulika ]: [ fr. ] // L'Année sociologie. série Troisieme. - 1968. - Sv. 19. - S. 403-404. Frisch J. [Recenzované dílo: Gibbon v Číně, esej v čínské zvířecí tradici. od RH VanGulik ] // Monumenta Nipponica. - 1968. - Sv. 23, č. 1/2. - S. 227-228.

Beletrie

V letech 1949 až 1968 vydal Robert van Gulik 14 románů, dvě novely a osm povídek o soudci Dee a jeho asistentech .

1. Slavné případy soudce Dee [ (přeloženo z čínštiny, 1949)
2. "Vražda v bludišti" / "Chinese Maze" ( The Chinese Maze Murders ) (1956)
3. "Vražda na Crescent Street" / "Smrt pod zvonem" ( The Chinese Bell Murders ) (1958)
4. "Buddhovo zlato" ( The Chinese Gold Murders ) (1959)
5. "The Flower Boat Murder" / "The Mountain Lake Murder" ( The Chinese Lake Murders ) (1960)
6. "The Nail Murders" ( The Chinese Nail Murders ) (1961)
7. Strašidelný klášter ( 1963
8. "The Emperor's Pearl" ( The Emperor's Pearl ) (1963)
9. "The Lacquered Screen" ( The Lacquer Screen ) (1964)
10. "Červený pavilon" ( Červený pavilon ) (1964)
11. "The Monkey and the Tiger" ( The Monkey and the Tiger ), povídky (1965):
    1. "Čtyři prsty"
    2. "Noc tygra"
12. "Krajina s vrbami" / "Bílá váza s modrým vzorem" ( The Willow Pattern ) (1965)
13. "Vražda v Kantonu" ( Vražda v Kantonu ) (1966)
14. "The Phantom of the Temple" ( The Phantom of the Temple ) (1966)
15. "Soudce Dee při práci" ( Soudce Dee při práci ), povídky (1967):
    1. "Pět mraků zvěstování"
    2. „Vraždy s červenou stužkou“
    3. "Přišel s deštěm"
    4. „Vražda u Lotosového rybníka“
    5. "Dva trampové"
    6. "Špatný meč"
    7. Císařův sarkofág
    8. „Vražda na Silvestra“
16. "Náhrdelník a tykev" ( Náhrdelník a Calabash ) (1967)
17. "Básníci a vraždy" ( Básníci a vraždy ) (1968)

Poznámky

1. ↑ Podle nizozemsko-ruského praktického přepisu by se toto příjmení v ruštině mělo přenášet jako van Gyulik .
2. ↑ Kromě hlavního čínského jména Robert van Gulik během různých období svého pobytu v Japonsku a Číně používal následující pseudonymy a literární přezdívky: Xiaou (笑忘), Zhitai (芝台), Yingyue-anzhu (吟月庵主) [1] .
3. ↑ Diplomat a životopisec K. Barkman , který se s van Gulikem osobně znal , vypověděl, že se v dospělosti nazýval „ přednicejským křesťanem “, i když opakovaně nahlas schvaloval buddhistické učení. Jeho čínská manželka byla také buddhistka [4] .
4. ↑ Nellie Wilhelmina Antonia Remouchamps, rozená Burgdorffer (1890-1960) [14] . Počátkem 30. let byla majitelkou jediné čínské restaurace v Utrechtu, pro jejíž zaměstnance van Gulik psal instrukce v čínštině a poté právě v této instituci oslavil obhajobu své doktorské disertační práce [15] .
5. ↑ Jeho dcera - H. de Vries van der Hoeven - se v roce 1993 stala spoluautorkou biografie van Gulika, napsané na základě materiálů z jeho osobního archivu [24] .
6. ↑ Do konce života vykouřil až 60 cigaret denně [41] .
7. ↑ Van Gulikův okruh přátelství v Číně je konkrétně popsán v biografii Shi Ye [62] .
8. ↑ V době, kdy potkala van Gulika, vystudovala Shui Shifang na United Central University magisterský titul v oboru historie a sociologie. Byla pokřtěna a byla v YWCA , při evakuaci sloužila na ministerstvu sociální péče v základní pozici. Její evropské jméno bylo „Francis“. Podle Roberta ovládala angličtinu, nizozemštinu a francouzštinu. Její otec Shui Junshao byl vysoce postavený diplomat, generální konzul Čínské republiky v Leningradu a starosta města Tianjin [21] [64] .
9. ↑ Van Gulik ve své autobiografii zmínil, že se později ukázalo, že An Shiling praktikoval nějaké rituály, během kterých zabíjel dívky a mladé ženy, za což ho jeho vlastní mniši před příchodem komunistů pohřbili zaživa. Spisovatel použil tento případ pro román „Duch v chrámu“ [60] .
10. ↑ Shui Shifang tvrdil, že Robert výborně ovládal starověký literární a moderní čínský psaný jazyk, byl vynikající kaligraf, měl bohatou slovní zásobu, ale až do konce života byl „zmatený v tónech “. K. Barkman a Chen Zhimai, kteří ho osobně znali, však tvrdili, že Robert mluvil všemi jazyky s rozpoznatelným holandským přízvukem [96] [97] .

1. ↑ Yan Xiaoxing, 2011 , str. 7-8.
2. ↑ Barkman, 2018 , str. 15-19.
3. ↑ Barkman, 2018 , str. 19-20.
4. ↑ Barkman, 2018 , str. 244.
5. ↑ Barkman, 2018 , str. 22-27.
6. ↑ Barkman, 2018 , str. 27-30.
7. ↑ Barkman, 2018 , str. 31-35.
8. ↑ Eggermont-Molenaar, 2005 , s. čtrnáct.
9. ↑ Barkman, 2018 , str. 35-36.
10. ↑ Eggermont-Molenaar, 2005 , s. 12-14.
11. ↑ Hulsewé, 1968 , s. 116.
12. ↑ Barkman, 2018 , str. 37-38.
13. ↑ Barkman, 2018 , str. 38-39.
14. ↑ Nellie Wilhelmina Antonia Burgdorffer (1890-1960) . Původ. Získáno 20. července 2021. Archivováno z originálu dne 20. července 2021. (neurčitý)
15. ↑ Niels Bokhove. De dichter en de Chinezenmoord  (potřeba.) . NIEUWSBRIEFF, č. 69 . RECHTERTIE.NL (12. srpna 2009). Získáno 20. července 2021. Archivováno z originálu dne 25. června 2021.
16. ↑ Barkman, 2018 , str. 40-41.
17. ↑ Barkman, 2018 , str. 42-43.
18. ↑ Barkman, 2018 , str. 43-44.
19. ↑ Shi Ye, 2017 , str. 328.
20. ↑ Chen Zhimai, 1969 , s. 5.
21. ↑ 12 van der Hoeven .
22. ↑ Barkman, 2018 , str. 45-51.
23. ↑ Barkman, 2018 , str. padesáti.
24. ↑ Shi Ye, 2017 , str. 330.
25. ↑ Barkman, 2018 , str. 52.
26. ↑ Barkman, 2018 , str. 54-56.
27. ↑ Barkman, 2018 , str. 59-61.
28. ↑ Barkman, 2018 , str. 62-65.
29. ↑ Barkman, 2018 , str. 65-66.
30. ↑ Barkman, 2018 , str. 66.
31. ↑ Barkman, 2018 , str. 68-69, 72.
32. ↑ Barkman, 2018 , str. 74.
33. ↑ Barkman, 2018 , str. 78.
34. ↑ Barkman, 2018 , str. 75-77.
35. ↑ Barkman, 2018 , str. 80-81.
36. ↑ Shi Ye, 2017 , str. 331.
37. ↑ Barkman, 2018 , str. 81-84.
38. ↑ Barkman, 2018 , str. 89.
39. ↑ Li Meiyan, 2012 , fotonálepka.
40. ↑ Barkman, 2018 , str. 89-92.
41. ↑ Barkman, 2018 , str. 301.
42. ↑ Wetering, 1998 , s. 7-8.
43. ↑ Kabanov, 1996 , s. 409-410.
44. ↑ Barkman, 2018 , str. 90-92.
45. ↑ Barkman, 2018 , str. 94-95.
46. ↑ Barkman, 2018 , str. 97-98.
47. ↑ Barkman, 2018 , str. 101-102.
48. ↑ Barkman, 2018 , str. 103-104.
49. ↑ Barkman, 2018 , str. 106.
50. ↑ Barkman, 2018 , str. 108-109.
51. ↑ Barkman, 2018 , str. 110-111.
52. ↑ Barkman, 2018 , str. 115-120.
53. ↑ Barkman, 2018 , str. 120.
54. ↑ Barkman, 2018 , str. 122-123.
55. ↑ Barkman, 2018 , str. 125-126.
56. ↑ Barkman, 2018 , str. 127-128.
57. ↑ Barkman, 2018 , str. 130.
58. ↑ Barkman, 2018 , str. 133-134.
59. ↑ Barkman, 2018 , str. 135-137.
60. ↑ 1 2 Li Meiyan, 2012 , str. jedenáct.
61. ↑ Chang, 2019 , str. 182-183.
62. ↑ Shi Ye, 2017 , str. 347-387.
63. ↑ Barkman, 2018 , str. 142-144.
64. ↑ Barkman, 2018 , str. 149-150.
65. ↑ Barkman, 2018 , str. 145-146.
66. ↑ 李文涵.
67. ↑ Barkman, 2018 , str. 147-149.
68. ↑ 1 2 Shi Ye, 2017 , str. 334.
69. ↑ Chang, 2019 , str. 182.
70. ↑ Barkman, 2018 , str. 153.
71. ↑ Barkman, 2018 , str. 159.
72. ↑ Barkman, 2018 , str. 162.
73. ↑ Barkman, 2018 , str. 163-164.
74. ↑ Barkman, 2018 , str. 165, 174.
75. ↑ Barkman, 2018 , str. 179-180.
76. ↑ Barkman, 2018 , str. 189-191.
77. ↑ Barkman, 2018 , str. 194-195.
78. ↑ Barkman, 2018 , str. 196-197.
79. ↑ Barkman, 2018 , str. 198-199.
80. ↑ Barkman, 2018 , str. 201-204.
81. ↑ Barkman, 2018 , str. 201, 204-205.
82. ↑ Barkman, 2018 , str. 206-209.
83. ↑ 12 Barkman , 2018 , str. 210-213.
84. ↑ Barkman, 2018 , str. 223.
85. ↑ 1 2 Shi Ye, 2017 , str. 335.
86. ↑ Barkman, 2018 , str. 229-232.
87. ↑ Barkman, 2018 , str. 241.
88. ↑ Barkman, 2018 , str. 224-225.
89. ↑ Barkman, 2018 , str. 228.
90. ↑ Barkman, 2018 , str. 236-237.
91. ↑ Barkman, 2018 , str. 238.
92. ↑ Barkman, 2018 , str. 241-243.
93. ↑ Barkman, 2018 , str. 245-249, 253.
94. ↑ Barkman, 2018 , str. 248.
95. ↑ Barkman, 2018 , str. 255-256.
96. ↑ Chen Zhimai, 1969 , s. 2.
97. ↑ 12 Barkman , 2018 , str. 262.
98. ↑ Barkman, 2018 , str. 257-259.
99. ↑ Barkman, 2018 , str. 260.
100. ↑ Barkman, 2018 , str. 261.
101. ↑ Barkman, 2018 , str. 264-266.
102. ↑ Barkman, 2018 , str. 266.
103. ↑ Barkman, 2018 , str. 267.
104. ↑ Barkman, 2018 , str. 270.
105. ↑ Barkman, 2018 , str. 271-273.
106. ↑ Barkman, 2018 , str. 274-275.
107. ↑ Barkman, 2018 , str. 282-284.
108. ↑ Barkman, 2018 , str. 288-294.
109. ↑ Barkman, 2018 , str. 297.
110. ↑ Barkman, 2018 , str. 300.
111. ↑ Barkman, 2018 , str. 302-303.
112. ↑ Barkman, 2018 , str. 307.
113. ↑ Barkman, 2018 , str. 309-310.
114. ↑ Barkman, 2018 , str. 311-314.
115. ↑ Barkman, 2018 , str. 317-319.
116. ↑ Barkman, 2018 , str. 320-323.
117. ↑ Barkman, 2018 , str. 325.
118. ↑ Barkman, 2018 , str. 328-331.
119. ↑ Barkman, 2018 , str. 333.
120. ↑ Barkman, 2018 , str. 337.
121. ↑ Barkman, 2018 , str. 339-341.
122. ↑ Barkman, 2018 , str. 348-349.
123. ↑ Barkman, 2018 , str. 365.
124. ↑ Barkman, 2018 , str. 350-352.
125. ↑ Barkman, 2018 , str. 354.
126. ↑ Barkman, 2018 , str. 367-368.
127. ↑ Barkman, 2018 , str. 369-371.
128. ↑ Barkman, 2018 , str. 372-375.
129. ↑ Barkman, 2018 , str. 378.
130. ↑ Chen Zhimai, 1969 , Sinologe Extraordinaire, s. jeden.
131. ↑ Yan Xiaoxing, 2011 , str. 1-3.
132. ↑ Shi Ye, 2017 , 伊维德（Wilt Lukas Idema). 伊维德序, str. 1-5.
133. ↑ Roggendorf, 1968 , s. i.
134. ↑ Hulsewé, 1968 , s. 117.
135. ↑ Hulsewé, 1968 , s. 118-119.
136. ↑ Zhang Ping, 2010 , str. 2-6.
137. ↑ Lieberman, 1969 , str. 23-24.
138. ↑ Yan Xiaoxing, 2011 , str. 5-6.
139. ↑ Buxton, 1936 , str. 333-334.
140. ↑ Cuadra de Umbrias, 1940 , s. 460-461.
141. ↑ Eckardt, 1941 , str. 671-673.
142. ↑ Shryock, 1941 , str. 399.
143. ↑ Stein, 1941 , str. 442-445.
144. ↑ McElroy, 1971 , s. 182.
145. ↑ Li Meiyan, 2012 , str. 239-245.
146. ↑ Li Meiyan, 2012 , str. 2-4.
147. ↑ Goldin, 2003 , str. 360.
148. ↑ Cahill, Idema, 2004 , str. ix.
149. ↑ Cahill, Idema, 2004 , str. x-xi.
150. ↑ Cahill, Idema, 2004 , str. xi.
151. ↑ Hsu, 1952 , str. 455.
152. ↑ Cahill, Idema, 2004 , str. xxviii.
153. ↑ Cahill, Idema, 2004 , str. xiv-xvi.
154. ↑ Guo Jie. Robert Hans van Gulik čte Late Ming Erotica // 漢學研究 = Hanxue Yanjiu. - 2010. - Sv. 28, č. 2. - S. 225-265. - doi : 10.6770/CS.201006.0225 .
155. ↑ 1 2 Goldin, 2003 , str. xiv.
156. ↑ Goldin, 2003 , str. xvii-xx.
157. ↑ Goldin, 2003 , str. xxi.
158. ↑ Goldin, 2003 , str. xxv.
159. ↑ Franke, 1962 , str. 433-435.
160. ↑ Lanciotti, 1961 , s. 317.
161. ↑ Tucci, 1962 , str. 400.
162. ↑ Twitchett, 1963 , str. 212-213.
163. ↑ Holzman, 1964 , s. 106.
164. ↑ Holzman, 1964 , s. 109.
165. ↑ Holzman, 1964 , s. 111.
166. ↑ Kroker, 1957 , str. 335-336.
167. ↑ Schurmann, 1958 , s. 267-270.
168. ↑ Franke, 1958 , str. 227-228.
169. ↑ Schiffer, 1957 , s. 180-181.
170. ↑ Demiéville, 1957 , s. 242.
171. ↑ Demiéville, 1957 , s. 243.
172. ↑ Demiéville, 1957 , s. 247.
173. ↑ Demiéville, 1957 , s. 248-249.
174. ↑ Láska, 1959 , str. 445-446.
175. ↑ Tseng, 1959 , str. 389.
176. ↑ Tseng, 1959 , str. 390.
177. ↑ Lippe, 1962 , str. 548-549.
178. ↑ Láska, 1959 , str. 200, 204.
179. ↑ Cahill, 1961 , str. 448.
180. ↑ Cahill, 1961 , str. 449.
181. ↑ Cahill, 1961 , str. 450.
182. ↑ Cahill, 1961 , str. 451.
183. ↑ Geissmann, 2008 , s. 28.
184. ↑ Geissmann, 2008 , s. 1-3.
185. ↑ Frisch, 1968 , s. 227-228.
186. ↑ Yan, 2009 , str. 38-39, 200.
187. ↑ Yan, 2009 , str. 192-193.
188. ↑ Kabanov, 1996 , s. 418.
189. ↑ Yan, 2009 , str. 201-204.
190. ↑ Yan, 2009 , str. 204-205.
191. ↑ Yan, 2009 , str. 205-206.
192. ↑ Yan, 2009 , str. 207-209.
193. ↑ Yan, 2009 , str. 209.
194. ↑ Yan, 2009 , str. 191, 199.
195. ↑ Yan, 2009 , str. 209-211.
196. ↑ Yan, 2009 , str. 211-212.
197. ↑ Wetering, 1998 , s. 27.
198. ↑ Yan, 2009 , str. 212-213, 232.
199. ↑ Yan, 2009 , str. 213.
200. ↑ 澁 澤尚 . _ ] // 福島大学人間発達文化学類論集. — 2015 年. - Č. 21 (6°C). - S. 51-72. — K ilustracím „Příběhy soudce Dee“ od Roberta Hanse van Gulika. — ISSN 1880-3903 .
201. ↑ Yan, 2009 , str. 215-216.
202. ↑ Yan, 2009 , str. 226-229.
203. ↑ Johannes Fischer. Koan im Krimi: Robert van Guliks "Der geschenkte Tag"  (německy) . Schöner Schein (15. března 2015). Získáno 21. července 2021. Archivováno z originálu 9. října 2017.
204. ↑ Zapomenuté knihy č. 27. Daný den od Roberta van Gulika  . GeorgeKelley.org. Získáno 21. července 2021. Archivováno z originálu dne 5. srpna 2020.
205. ↑ Wetering, 1998 , s. 79-84.
206. ↑ Walravens, 1993 , s. 233-234.
207. ↑ Li Meiyan, 2012 , str. 172.
208. ↑ Průvodce kolekcí Robert Hans van Gulik Collection (ubl250) . Universitaire Bibliotheken Leiden. Získáno 21. července 2021. Archivováno z originálu dne 23. července 2021. (neurčitý)
209. ↑ Wetering, 1998 , s. 29.
210. ↑ Walravens, 1993 , s. 225-227.
211. ↑ Henry Wessels. Filosofická cvičení Janwillema van de Weteringa . avramdavidson.org. Získáno 22. července 2021. Archivováno z originálu dne 30. května 2013. (neurčitý)
212. ↑ Barkman, 2018 , str. 9.
213. ↑ Christine Nguyen Tri. [Témoignages: Les trois vies de Robert Van Gulik, une bigraphie de Carl Barkman et Helena De Vries-Van Der Hoeven ] : [ fr. ] // Revue Bibliographique de Sinologie, Nouvelle série,. - 1997. - Sv. 15. - S. 188.
214. ↑ Yan, 2009 , str. 233-235, 237.
215. ↑ Yan, 2009 , str. 240-242.
216. Robert van Gulik (Japonec) ↑ロバート・ファン・ヒューリック . ameqlist。翻訳作品集成 (seznam japonských překladů) . Získáno 26. července 2021. Archivováno z originálu dne 26. července 2021.
217. ↑ Φίλιππος Κόλλιας. ( řecky  ) Πηγή (1. července 2020). Získáno 24. července 2021. Archivováno z originálu dne 1. března 2021.
218. ↑ Χρύσα Σπυροπούλου. Ο ντετέκτιβ που εξιχνίαζε πολλά εγκλήματα ταυτόχρονα  (řecky) . ΙΔΙΟΚΤΗΣΙΑ: ΚΑΘΗΜΕΡΙΝΕΣ ΕΚΔΟΣΕΙΣ ΜΟΝΟΠΡΟΣΩΠΗ Α.Ε. (20. ledna 2020). Získáno 24. července 2021. Archivováno z originálu dne 21. října 2020.
219. ↑ Nenarokova1, 2015 .
220. ↑ Dzhandosova, 2013 , s. 254.
221. ↑ Walravens, 1993 , s. 223-224.
222. ↑ Paul Prilewitz. "V het spoor van Robert van Gulik" . Nieuwe dokument o misdaad-auteur Robert van Gulik  (n.d.) . Historiek online geschiedenismagazine (4. února 2021). Získáno 21. července 2021. Archivováno z originálu dne 23. července 2021.
223. ↑ Hulsewé, 1968 , s. 120-124.
224. ↑ Lieberman, 1969 , str. 23-30.
225. ↑ Chen Zhimai, 1969 , s. 41-51.
226. ↑ Yan, 2009 , str. 191.

Literatura

Monografie a biografie v čínštině

• Hélán Gāo Luópèi : [Chen Zhimai (srov.). holandský Robert van Gulik] / Chén Zhīmài zhuan. - Táiběi : Zhuànjì wénxué chūbǎnshè, 1969. - 73, 51 s. - (Wenshǐ xīnkān, 5). — Orig.: 陳之邁著《荷蘭高羅佩》臺北: 傳記文學出版社, 民國58。(文史新刊).
• Lǐ Měiyan. Qín dào: Gāo Luōpèi yǔ zhōngguó gǔqín : [Li Meiyan. Cesta qinu : Robert van Gulik a čínská loutna]. - Xiānggǎng : Xiānggǎng dàxué ráozōngyí xuéshù guǎn, 2012. - 245 s. — Orig.: 李美燕著 《琴道:高罗佩与中国古琴》香港大學饒宗頤學術館, 2012.- 18.18.1855, 2012-18.18 .
• Shī Ye. Hélán hànxuéjiā Gāo Luōpèi yánjiū: [Shi Ye. Studie holandského sinologa Roberta van Gulika]. - Shànghǎi : Shànghǎi gǔjí chūbǎnshè, 2017. - 477 s. — Orig.: 施晔著《荷兰汉学家高罗佩研究》上海古籍出版社, 2017. — ISBN 978-7-5325-8248-8248
• Yán Xiǎoxīng. Gāo Luōpèi shìjí: [Yan Xiaoxing. Sběr informací o Robertu van Gulikovi]. — Běijīng : Hǎitún chūbǎnshè, 2011. — 161 s. - (Hǎitún shūguǎn). — Orig.: 严晓星编 《高罗佩事辑》。北京：海豚出版社， 2011。(海豚书馆). — ISBN 978-7-5110-0404-8 .
• Zhang Ping. Gāo Luōpèi: Gōutōng zhōngxī wénhuà de shǐzhě : [Zhang Ping. Robert van Gulik je kulturní posel, který propojil Východ a Západ]. — Běijīng : Zhōnghuá shūjú, 2010. — 354 s. - (Bǐjiào wénxué yǔ wénhuà xīn shìyě cóngshū). — Orig.: — ISBN 978-7-101-07396-6 .

Disertační práce

• Bernier L. "Čínské bludiště": Le circuit interdiscursif du récit dans les romans policers de Robert Hans van Gullk  : [ fr. ]  / Diplomová práce … pro magisterské studium. - Montreal: McGill University, 1987. - III, 111 s.
• Mizumoto M. Překlad termínů příbuzenství Blackfoot v Blackfoot-anglickém dvojjazyčném slovníku  : Diplomová práce… Magisterský titul. - University of Lethbridge, 2016. - xvi, 154 s.
• Wright DF Chinoiserie v románech Roberta Hanse van Giilika: Práce… pro magistra umění. — Wilfrid Laurier University, 2004. — ii, 156 s.
• Yang Wei. Vzestup a vývoj čínské detektivky : 1900—1949 : disertační práce… pro titul Ph.D. - Cambridge, Massachusetts: Harvard University, 2009. - vii, 263 s.

Monografie a články v evropských jazycích

• AFW [Recenzované dílo: Dee Goong An, Three Murder Cases Solved by Judge Dee by RH Van Gulik ] // The Far Eastern Quarterly. — Sv. 11, č. 3. - S. 422.
• Barkman, CD; de Vries-van der Hoeven, H. Dutch Mandarin: život a dílo Roberta Hanse van Gulika / Tr. od Rosemary Robson. - Bangkok : Orchid Press, 2018. - xi, 305 s. — Původně vydáno v holandštině jako Een Man Van Drie Levens; Forum, Amsterdam, 1995. ISBN 978-9-7452-4200-5 .
• Chang VKL Zapomenutá diplomacie: Moderní přetvoření nizozemsko-čínských vztahů, 1927-1950. - Leiden: Brill, 2019. - xviii, 563 s. - (Studie o moderních východoasijských dějinách, 2). - ISBN 978-90-04-41070-1 .
• Chen Siyu. Variační studie literárního šíření: Obraz Číny a Dee Goong An (Di Gong An) // Comparative Literature: East & West. - 2020. - Sv. 4, č. 1. - S. 45-57. - doi : 10.1080/25723618.2020.1782025 .
• Goldin P. Úvod // Sexuální život ve starověké Číně, předběžný průzkum čínského sexu a společnosti od ca. 1500 př. n. l. až 1644 n. l. / RH Van Gulik; s novým úvodem a bibliografií Paula R. Goldina. - Leiden: Brill, 2003. - S. xiii-xxv. — xxxix, 380 s. - (Sinica Leidensia; v. 57). — ISBN 90-04-12601-5 .
• Gulík, Robert Hans van. Erotické barevné tisky z období Ming: s esejem o čínském sexuálním životě od Han po dynastii Ch'ing. BC 206 - AD 1644 / Autorizovaný dotisk s úvodem Jamese Cahilla a Wilta L. Idemy. - Leiden : Brill, 2004. - Sv. 1. - lxxviii, 240 s. — (Sinica Leidensia; 62). - ISBN 90-04-13664-9 .
• Hulsewé AFP Necrologie . RH van Gulik ( 1910-1967  ) ] // T'oung Pao. druhá série. - 1968. - Sv. 54, č.p. 1/3. - S. 116-124.
• Montana 1911: Profesor a jeho manželka mezi Černonožci: Deník Wilhelminy Marie Uhlenbeck-Melchior a původní texty Černonožky CC Uhlenbecka a nová řada textů Černonožců / editovala a přeložila z holandštiny Mary Eggermont-Molenaar. — Calgary, Alta. : University of Calgary Press, 2005. xii, 417 s. — ISBN 1-55238-114-5 .
• Obrazy Geissmanna T. Gibbona v Číně, Japonsku a Koreji: Historická distribuce, míra produkce a kontext // Gibbon Journal. - 2008. - č. 4. - S. 1-38. — ISSN 1661-707X .
• Huysmans M. Robert van Gulik: 1910–2010: [ n.d. ] . - Zeeland: Boekerij "De Graspeel", 2010. - VII, 261 s. - ISBN 978-9-4909-7102-1 .
• Lieberman F. Robert Hans Van Gulik: Bibliografie // Asijská hudba. - 1969. - Sv. 1, č. 1. - S. 23-30.
• Roggendorf J. In memoriam: Robert Hans van Gulik // Monumenta Nipponica. - 1968. - Sv. 23, č. 1/2. - P. i-vii.
• Walravens H. . Richter Di bei der Arbeit: Zu Robert van Guliks chinesischen Kriminalromanen : [ německy ] ]// Oriens Extremus. - 1993. - Bd. 36, č. 2. - S. 223-234.
• Wetering Janwillem van de . Robert van Gulik: jeho život, jeho dílo / úvod Arthur P. Yin. - N. Y.  : Soho Press, 1998. - 149 s. - Původně vyšlo: Miami Beach : D. McMillan Publications, 1987. - ISBN 156947124X .

Články v ruštině

• Dzhandosova Z. A. Zenová poezie (k 60. výročí Alexandra Michajloviče Kabanova) // Uchenye zapiski Kazanskogo universiteta. Seriál Humanitní vědy. - 2013. - T. 155, č. 3, část 2. - S. 247-257.
• Kabanov A. Robert van Gulik a soudce Dee // Gulik Robert van. Dílo ve 3 svazcích - M .  : TERRA, 1996. - V. 3: Náhrdelník a tykev; Krajina s vrbami: Příběhy. - S. 406-430. — 432 s. — (Velká knihovna dobrodružství a sci-fi). - ISBN 5-300-00112-0 .
• Kozhin P. M. Gulik Robert van // Chinese Philosophy: Encyclopedic Dictionary / Ch. vyd. M. L. Titarenko . - M .  : Thought , 1994. - S. 79. - 573 s. — ISBN 5-244-00757-2 .
• Myasnikov V.S. Objevování tajemství starověké Číny (sanskritolog, sinolog, japanolog - Robert van Gulik) // Scripta Gregoriana: Sbírka na počest sedmdesátého výročí akademika G. M. Bongarda-Levina  / Ed. vyd. S. L. Tichvinskij . - M .  : Východní literatura , 2003. - S. 311-319. — 526 str. — ISBN 5-02-018383-0 .
• Nenarokova M. R. Detektivní romány R. van Gulika jako syntéza literárních tradic Evropy a Číny // Teoretické a aplikované aspekty moderní vědy. - 2015. - V. 9, č. 4. - S. 122-129.
• Nenarokova M. R. Čínské příběhy na evropský způsob: detektivové Roberta van Gulika o soudci Dee // Zápletka a zápletka. - 2015. - č. 2. - S. 69-76. — ISSN 2410-7883 .

Odkazy

• H. van der Hoeven. Gulik, Robbert Hans van (1910-1967)  (sid.) . Biografisch Woordenboek van Nederland (12. listopadu 2013). Získáno 14. července 2021. Archivováno z originálu dne 14. července 2021.
• RH van Gulik a Qin . John Thomson. Získáno 14. července 2021. Archivováno z originálu dne 14. dubna 2012. (neurčitý)
• Rechter Tie  (n.d.) . soudce-dee.info. Získáno 14. července 2021. Archivováno z originálu dne 14. července 2021.
• RH van Gulik: Diplomat, orientalista, romanopisec . Získáno 14. července 2021. Archivováno z originálu dne 19. června 2021. (neurčitý)
• Spisovatel detektivek, který „udělal více než kterýkoli jiný obyvatel Západu pro překlenutí kulturní propasti mezi Asií a Evropou“ . Christie's (13. listopadu 2020). Získáno 14. července 2021. Archivováno z originálu dne 25. ledna 2021. (neurčitý)
• 李文涵. 荷兰外交官高罗佩的中国情怀 (čínština) . Rozhlasová síť Sound of Hope (24. června 2017). Staženo: 14. července 2021.

Tematické stránky

ČSFD Internetová filmová databáze RKDartisté Vědecká laboratoř

V bibliografických katalozích BIBSYS: 90526878 BNE : XX1721325 BNF : 119275935 BPN : 09102888 CiNii : DA02037861 GND : 118938320 ICCU : CFIV004797 ISNI : 0000 0001 2138 0004 , 0000 0003 6864 3603 , 0000 0003 6864 3611 J9U : 987007277036505171 LCCN : n79032922 LNB : 000002666 NDL : 00441977 NKC : jn19990002982 NLA : 35157111 NLG : 60449 NTA : 068459823 NUKAT : n2004039331 PTBNP : 41839 LIBRIS : rp357d492zcn0bf SUDOC : 027176231 Vcba : 495/307024 VIAF : 68936827 WorldCat VIAF : 68936827