Seminame - forma osobního jména , obvykle se zdrobnělou příponou (například Petruška od Petra , Ileyka od Ilya , Annitsa od Anna ; viz Zkamenělé jméno ), používaná v Rusku v 16. - 18. století jako jméno pro představitele nižších vrstev , jakož i zástupců všech stavů při adresování některých oficiálních prohlášení představeným (za účelem sebeponížení).
Zvláštní třídou užívání polojména státními orgány je označení osob obviněných ze závažných trestných činů. Vláda tedy oficiálně jmenovala státní zločince Grigory Otrepyev , Timofey Ankudinov , Ivan Vygovsky , Stepan Razin - Grishka, Timoshka, Ivashka, Stenka. Tento zvyk se zachoval i ve druhé polovině 18. století ( Emelka Pugachev se nachází v mnoha vládních dokumentech ).
Při oslovování vyšších úřadů bylo povinné použití polojména. Bojar jménem Ivan, který se písemně obrátil na cara, se tedy musel nazývat svým nevolníkem Ivaška nebo Ivanec; mimochodem, Ivan IV. Hrozný , který hrál v roce 1575 politickou maškarádu a prohlásil Simeona Bekbulatoviče za „velkého vévodu celého Ruska“, ho oslovil bojarem „Ivanets Vasiliev“. Duchovenstvo mělo zvláštní formu polojména v -ische (pop Ivanische).
Požadavek „být psán s polovičním jménem“ byl zrušen výnosem Petra Velikého z 30. prosince 1701 ( 10. ledna 1702 ) [1] . Brzy (od 1. ( 12. ) března 1702 ) byla místo pojmenování navrhovatele „ nevolník “ zavedena etiketa formule „otrok“ (což neznamená otroctví v doslovném smyslu slova, spíše odpovídalo pozdějšímu „poslušný sluha“; otrok byl v té době spisovnější a méně hanlivé slovo než nevolník ).