Filozofie renesance je směr v evropské filozofii 15. - 16. století. Vyznačuje se odmítáním oficiální katolické religiozity a zájmem o lidskou osobu. V proudu humanistů se tento zájem projevil v myšlenkách klasického humanismu a přispěl k ustavení praktického kritéria pravdivosti (zkušenost + užitek), které tvořilo základ metodologie moderních přírodních věd .
Filosofické myšlení tohoto období lze charakterizovat jako antropocentrické .
V renesanci jedinec získává větší nezávislost, stále více zastupuje ne ten či onen svazek, ale sám sebe. Odtud vyrůstá nové sebevědomí člověka a jeho nové společenské postavení: charakteristické vlastnosti člověka se stávají hrdost a sebepotvrzení, vědomí vlastní síly a talentu. Renesanční jedinec má tendenci připisovat všechny své zásluhy sobě.
Všestrannost je ideálem renesančního člověka. Člověk se stává tvůrcem sebe sama. Výsledkem je, že člověk již nepotřebuje ke své spáse Boží milost. Do té míry, do jaké si člověk uvědomuje sám sebe jako tvůrce vlastního života a osudu, se zároveň ukazuje jako neomezený pán nad přírodou.
V období renesance nabývá umění velkého významu a v důsledku toho vzniká kult lidského tvůrce. Tvůrčí činnost získává jakýsi sakrální (posvátný) charakter.
Kult krásy charakteristický pro renesanci je spojen s antropocentrismem. V renesanci, jako nikdy předtím, rostla hodnota jednotlivce. V této době je především kladena originalita a jedinečnost každého jedince.
V renesanci se filozofie opět obrací ke studiu přírody. Zájem o přírodní filozofii zesiluje koncem 15. - počátkem 16. století, kdy dochází k revizi středověkého přístupu k přírodě jako nesamostatné sféře.
V chápání přírody, stejně jako v interpretaci člověka, má filozofie renesance svá specifika - příroda je vykládána panteisticky . Zdá se, že křesťanský Bůh zde splývá s přírodou, a ta je tím zbožštěna.
Přírodní filozofové renesance, například slavný německý alchymista a astrolog Paracelsus , využívali magicko-alchymistické chápání přírody, vyjádřené touhou ovládat přírodu pomocí tajných, okultních sil, což bylo charakteristické pro 15. 16. století. Přírodní filozofové se snažili odstranit myšlenku stvoření: světová duše byla prezentována jako vitální síla imanentní v samotné přírodě, díky níž příroda získává nezávislost a již nepotřebuje nadpozemský začátek.
Mikuláš z Kuzanského , vlastním jménem - Nikolaj Krebs; přezdívku Cusa získal podle svého rodiště - Cuza na Mosele (1401-1464) - teolog (byl kardinálem za papeže Pia II .), filozof, významný vědec, studia v oboru matematiky , astronomie a geografie jsou zvláště významné . Vyjádřil myšlenku jednoty Boha a jeho projevu v přírodě (viz panteismus ). Navrhl heliocentrický systém světa , považoval vesmír za nekonečný, věří se, že jeho myšlenky ovlivnily Giordana Bruna , Mikuláše Koperníka a Galilea . Zdůrazňoval kognitivní sílu člověka („člověk je jeho mysl“) a přirovnával tvůrčí schopnosti k božským. Jedním z ústředních témat jeho filozofie jsou pochybnosti a rozpory. Diskutoval o mezích použitelnosti zákona rozporu v matematickém poznání a možnosti využití matematických pojmů v poznání přírody.
Všechny věci prostřednictvím účasti v Jednom jsou tím, čím jsou. Jediný, jehož účastí je bytí všeho i jednotlivce, září svým způsobem ve všech věcech a v jakékoli věci. Proto je třeba ve svých úvahách hledat identitu v mnohosti nebo jednotu ve stejnosti.
Michel Eikem de Montaigne (1533-1592) - vynikající filozof a spisovatel renesance, autor knihy "Experimenty", ve které je s literární brilancí provedena jemná analýza emocionálních zážitků člověka. Výchozím bodem doktríny je skepse . Na rozdíl od agnosticismu Montaigneův skepticismus nepopírá poznatelnost světa. Montaigne věřil, že člověk potřebuje neustále zdokonalovat své myšlení prostřednictvím znalostí přírodních zákonů. Vyjádřil myšlenku rovnosti všech lidí, idealizoval „přirozený stav“ lidstva, který byl narušen pokrokem civilizace. Věřil, že štěstí lidí je možné pouze bez statků a sociální nerovnosti. Hlavní zásada jeho morálky: člověk by neměl pasivně očekávat své štěstí, které mu náboženství slibuje v nebi, má právo usilovat o štěstí v pozemském životě.
Giordano Bruno (1548-1600) – italský filozof, jeden z posledních představitelů filozofie renesance. Držel se panteismu, podle kterého je Bůh ztotožňován s celým světem. Vyzval k poznání ne nadpřirozeného Boha, ale samotné přírody, která je „Bůh ve věcech“. Sdílel heliocentrickou teorii Mikuláše Koperníka, vyjádřil myšlenku dialektické jednoty protikladů (v nekonečnu se přímka spojuje do kruhu, periferie se shoduje se středem, hmota se spojuje s formou). Monádu považoval za jednotku existence , v jejíž činnosti se sjednocuje tělesné a duchovní, předmět a subjekt. „Monádou monád“ je Bůh. V etických názorech se držel myšlenky „hrdinského nadšení“ a bezmezné lásky k nekonečnu, povznášející lidi. 17. února 1600 byl zaživa upálen jako kacíř na náměstí květin v Římě po 8 letech věznění.
| renesance | |
|---|---|
| umění Architektura portrét (Itálie) sochařství (Itálie) | |
| Dějiny filozofie | |
|---|---|
| Podle období | |
| Po staletí | |
| Podle regionu a tradice | |
| Náboženská filozofie | |