Národní varianty německého jazyka ( německy: Staatsvarietäten der deutschen Sprache nebo jednoduše Varietäten ) jsou odrůdy německého jazyka běžné v německy mluvících zemích a kodifikované s ohledem na místní fonetiku , gramatiku a slovní zásobu . Národní varianta, která není ani literární (viz spisovná němčina ), ani každodenní hovorová řeč (viz každodenní hovorová němčina ), se však vyznačuje jak přítomností norem, tak absencí oficiálního statutu.
Identifikace národní varianty zohledňuje dva faktory: 1) prevalenci v jednom z německy mluvících států; 2) přítomnost určitých obecných norem bez ohledu na dialektovou situaci v zemi . Podle těchto kritérií lze mezi varianty počítat němčinu v Německu , Rakousku a Švýcarsku . V Německu se tato varianta nazývá Bundesdeutsch nebo také hornoněmecký jazyk Německa ( Bundesdeutsches Hochdeutsch, Bundesdeutsch ), který se vyznačuje teutonismy nebo germanismy [1] [2] . V Rakousku - rakouská varianta ( Österreichisches Deutsch ) s charakteristickými austricismy [3] . Ve Švýcarsku - švýcarská varianta ( Schweizer Hochdeutsch ) s charakteristickými helvetismy [4] . Oproti těmto variantám nejsou nářečí na území jiných německy mluvících států standardizována a nemohou v tomto konkrétním regionu plnit úlohu sjednocující. Lichtenštejnsko a Belgie používají buď nepravidelné dialekty nebo spisovnou němčinu. Lucembursko používá lucemburštinu , která se nepovažuje za variantu.
Přes rozdíly mezi dialekty a národními variantami je třeba mít na paměti, že spolu úzce souvisí. Bavorské dialekty v Rakousku, Alemanština / Švýcarsko - ve Švýcarsku výrazně ovlivnily vývoj národních variant těchto států. Varianty jsou nadnářeční typy německého jazyka, ale nelze je posuzovat izolovaně od dialektů.
| Němec | |||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Struktura jazyka |
| ||||||||
| Šíření |
| ||||||||
| Příběh | |||||||||
| Odrůdy |
| ||||||||
| Osobnosti | |||||||||
| |||||||||