|
Vårt land
Johan Ludwig Runeberg
(původní švédština)
1.
Vårt land, vårt land, vårt fosterland,
Ljud högt, o dyra ord!
Ej lyfts en höjd mot himlens rand,
Ej sänks en dal, ej sköljs en strand,
Mer älskad än vår bygd i nord,
Än våra fäders jord.
2.
Vårt land är fattig, skall så bli
För den, som guld begär.
En främling far oss stolt förbi:
Men detta landet älska vi,
För oss med moar, fjäll och skär
Ett guldland dock det är.
3.
Viälska våra strömmars brus
Och vära bäckars språng.
Den mörka skogens dystra sus,
Vår stjärnenatt, vårt sommarlju.
Allt, allt, vad här som syn, som sång
Vårt hjärta rört en gång.
4.
Här striddes våra fäders strid
Med tanke, svärd och plog.
Här, här, i klar som mulen tid.
Med lycka hård, med lycka blid.
Det finska folkets hjärta slog.
Har bars vad det fordrog.
5.
Vem täljde väl de striders tal.
Som detta folk bestod.
Då kriget röt från dal till dal.
Då frosten kom med hungers kval.
Vem mätte allt dess spillda blod
Och allt dess tålamod?
6.
Och det var här det blodet flöt,
Ja, här för oss det var,
Och det var här sin fröjd det njöt,
Och det var här sin sát det göt.
Det folk som våra bördor bar
Långt före våra dar.
7.
Härär oss ljuvt, härär oss gott,
Härär oss allt beskärt;
Hur ödet kastar än vår lott.
Ett land, ett fosterland vi fått,
Vad finns på jorden mera värt
Att hållas dyrt och kärt?
8.
Och här och här är detta zemi.
Vårt öga ser det här,
Vi kunna sträcka ut vår hand
Och visa glatt på sjö och strand
Och säga: se det landet där.
Vårt pěstounská země det är.
9.
Och fördes vi att bo i glans
Bland guldmoln i det blå,
Och blev vårt liv en stjärnedans.
Där tår ej göts, där sát ej fanns.
Do detta arma land
ändå Vår längtan skulle stå.
10.
O zemi, du tusen sjöars land,
Där sång och trohet byggt,
Där livets hav oss gett en strand,
Vår forntids land, vår framtids land.
Var pro din fattigdom ej skyggt.
Var fritt, var glatt, var tryggt.
11.
Din blomning, sluten än i knopp,
Skall mogna ur sitt tvång;
Se, ur vår kärlek skall gå opp
Ditt ljus, din glans, din fröjd, ditt hopp.
Och högre klinga skall en gång
Vår fosterländska sång.
|
Maamme
Paavo Kajander
(přeloženo do finštiny)
1.
Oi maamme, Suomi, synnyinmaa,
soi sana kultainen!
Ei laaksoa, ei kukkulaa,
ei vettä rantaa rakkaampaa,
kuin kotimaa tää pohjoinen,
maa kallis isien!
2.
On maamme köyhä, siksi jää,
jos kultaa kaivannet
Sen vieras kyllä hylkäjää,
mut meille kallein maa on tää,
sen salot, saaret, manteret,
ne meist on kultaiset.
3.
Ovatpa meille rakkahat
koskemme kuohuineen,
ikuisten honkain huminat,
täht'yömme, kesät kirkkahat,
kaikk'kuvineen ja lauluineen
mi painui sydämeen.
4.
Täss auroin, miekoin, miettehin
isämme sotivat,
kun päivä piili pilvihin
tai loisti onnen paistehin,
täss Suomen kansan vaikeimmat
he vaivat kokivat.
5.
Tään kansan taistelut ken voi
ne kertoella, ken?
Kun sota laaksoissamme soi,
ja halla näläntuskan toi,
ken mittasi sen hurmehen
ja kärsimykset sen?
6.
Täss on sen veri virrannut
hyväksi meidänkin,
täss iloaan on nauttinut
ja murheitansa huokaillut
se kansa, jolle muinaisin
kuormamme pantihin.
7.
Tääll' olo meill on verraton
ja kaikki suotuisaa,
vaikk onni mikä tulkohon,
maa isänmaa se meillä on.
Mi maailmass on armaampaa
ja mikä kalliimpaa?
8.
Ja tässä, täss' on tämä maa,
sen näkee silmämme.
me kättä voimme ojentaa
ja vettä rantaa osoittaa
ja sanoa: kas tuoss' on se,
maa armas isäimme.
9.
Jos loistoon meitä saatettais
vaikk' kultapilvihin,
mis itkien ei huoattais,
vaan tärkein riemun sielu sais,
ois tähän köyhäänkotihin
halumme kuitenkin.
10.
Totuuden, runon kotimaa
maa tuhatjärvinen
miss' elämämme suojan saa,
sa muistojen, sa toivon maa,
in ollos, onnes tyytyen,
vapaa ja iloinen.
11.
Sun kukoistukses kuorestaan
kerrankin puhkeaa,
viel' lempemme saa nousemaan
sun toivos, riemus loistossaan,
ja kerran, laulus synnyinmaa korkeemman
kaiun saa.
|
|
Naše země
Překlad Alexander Blok
Naše země, naše země, naše rodná země,
Ó, zvuk, hlasitější než všechna slova!
Čí hřeben, rostoucí nad zemí,
Čí břeh, tyčící se nad vodou,
je milejší než hory a břehy
rodné země otců?
Jdi, arogantní cizinče,
máš radost ze zvonění zlata!
Naše ubohá země je ponurá a šedá,
ale pro nás jsou vzory hor a skrýší Radostí
, sladší než všechny radosti,
neocenitelným pokladem.
Milujeme naše zurčící potůčky,
Zvonění tekoucích potůčků,
Monotónní šum lesů,
Světlo hvězd, průzračnost večerů,
Všechno, co ohromilo ucho,
Co naplnilo oko.
Tu myšlenkou, pluhem a mečem
šli Otcové do boje,
Tu noc co noc, den co den,
Duch lidu hořel ohněm -
V souhlasu s dobrým osudem,
V boji proti zlý osud.
Kdo počítal bitvy lidu,
Když se válka znovu a znovu
hnala z údolí do údolí,
přišel po něm mráz a hlad, -
Kdo změřil prolitou krev,
Trpělivost a lásku?
Ano, zde, právě zde, ta krev tekla, Tekla
nám tehdy,
Duše lidu zde kvetla
A s těžkým povzdechem vyšla
V dávno minulých letech
Pod tíhou práce.
Zde je naše vše, zde je světlý ráj,
Radost našich dnů!
Bez ohledu na to, jak krutý osud mučí -
Je s námi, drahá země.
Proč bychom měli milovat ještě plněji,
Svatí a žhaví?
A tu a tam pohled bloudí,
natáhnu ruku -
Pohleď na radostnou prostranství, Pohleď na
břehy, pohlédni na vlnky jezer,
Pohleď na všechno, jak se dívám
na milou zemi.
A nechť na nás vrhne světlo
ze zlaté nebeské klenby,
ať se život stane hrou planet,
kde se neprolévají slzy, kde nejsou vzdechy,
a všechno je bídná rodná země
Budeme vzpomínat s touhou.
Ó, země, země mnohojezerná,
Kde není množství písní,
Pevnost před bouřemi, ráj naděje,
Země naše stará, země naše věčná,
A tvá chudoba je jasná,
Buď smělý, čelo nezachmuřené!
Rozkvete, tvá ubohá barva,
Setřesouc hanbu z okovů,
A náš slib věrnosti
Tobě dá lesk a světlo,
A naše píseň ponese své volání
do budoucích věků.
|
Naše země
Překlad Igor Krainyukov
Země, země, naše země! —
Neocenitelná slova...
Svět nezná údolí a hory,
Nejsou břehy a nejsou jezera
Milovaný víc než naše země,
než náš severní ráj.
Cizinec se ušklíbne: „No přece země!
Zbavený luxusu, “
A hrdě půjde svou vlastní cestou,
Ale my tak moc milujeme naši rodnou zemi,
Že skerries, les, jednoduchý potok
Máme míli zlata.
Zvuk našich řek je našim srdcím , Potoky
vlasti tečou,
Šum listí, temný les,
Světlo hvězd a slunce je paprsek z nebe -
Vše, jehož píseň a jehož vzhled
Duše vždy drží.
Otcové bojovali za svou rodnou zemi
myslí, mečem, pluhem.
Někdy smutek, někdy úspěch
Výsledky bitev byly ty,
Ale je slyšet tlukot srdce Finů,
Nyní je tento zvuk živý!
Jak popsat útrapy útlaku,
Co ti lidé snášeli,
Když sem byla na návštěvě válka,
A přinesla hlad, smrt?
Jak změřit jeho muka,
popsat jeho trpělivost?
Tady je místo, kde tekla krev,
Ano, tady se řeka řítila.
Zde je místo, kde radost poznala,
Zde je místo, kde lidé těžce vzdychali
, kteří ve svých dnech, ve své době,
za nás někdy trpěli.
Tady to milujeme, tady je náš klid,
tady je nám radostně žít.
Naše země je nám přidělena osudem,
Nepotřebujeme další pozemek,
Koneckonců, co jiného může být,
Že můžeme takto milovat?
Tady je naše místo, tady to je,
vidíme to tady.
Můžeme ukázat rukou
Na moře, na mořské pobřeží,
Řekni: „Podívej! Jaká země!
Ona je naše vlast!"
I když žijeme v ráji,
Země nejkrásnější,
Kde je žlutý kříž, kde je modrá barva,
Kde je radost, není smutek,
S touhou budeme vzpomínat na naši
bídnou rodnou zemi.
Ó, země tisíců jezer,
má duše je ti věrná.
Zde je náš přístav, naše útočiště,
Otcové zde žili, synové zemřou,
A tvá chudoba není neřest,
Drahý kout.
Jsi v řetězech a tvá květina je
stále výhonek,
ale naše víra a láska
pomůže, znovu pokvete,
a tato slova zazní,
a jejich čas přijde.
|