Bunin, Ivan Alekseevič

Ivan Alekseevič Bunin
Přezdívky	Ozerský, Čubarov
Datum narození	22. října 1870( 1870-10-22 ) [1]
Místo narození	Voroněž , Ruská říše [1] [2]
Datum úmrtí	8. listopadu 1953( 1953-11-08 ) [1] [2] [3] […] (ve věku 83 let)
Místo smrti	Paříž , Francie [1] [2]
občanství (občanství)	Ruské impérium Sovětské Rusko (1917-1920, zbavené)Ruský stát(1918-1920)osoba bez státní příslušnosti(Nansenův pas)(od roku 1920) Francie ( trvalý pobyt v letech 1920-1953)
obsazení	básník , spisovatel , překladatel
Roky kreativity	1887-1953
Směr	realismus
Jazyk děl	ruština
Debut	"Nad hrobem S. Ya. Nadson" (1887)
Ceny	Puškinova cena (1903, 1909) Nobelova cena za literaturu (1933)
Autogram
Pracuje ve společnosti Wikisource
Mediální soubory na Wikimedia Commons
Citace na Wikicitátu

Ivan Alekseevič Bunin ( 10.  (22. října),  1870 , Voroněž , Voroněžská gubernie , Ruské impérium  - 8. listopadu 1953 , Paříž , Francie ) - ruský spisovatel , básník a překladatel , nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1933 .

Jako zástupce zbídačené šlechtické rodiny začal Bunin brzy nezávislý život; v mládí pracoval v novinách, kancelářích, hodně cestoval. První z Buninových publikovaných prací byla báseň „Nad hrobem S. Ya. Nadsona“ (1887); první básnická sbírka vyšla v roce 1891 v Orlu . V roce 1903 obdržel Puškinovu cenu za knihu Padající listí a překlad Písně Hiawatha ; v roce 1909 byl touto cenou opakovaně oceněn za 3. a 4. svazek Souborného díla. V roce 1909 byl zvolen čestným akademikem v kategorii krásné literatury Císařské petrohradské akademie věd . V roce 1920 emigroval do Francie .

Autor románu „ Život Arsenjeva “, příběhů „ Sukhodol “, „ Vesnice “, „ Mitina láska “, příběhů „ Pán ze San Francisca “ (1914-15), „ Lehký dech “, „ Jablka Antonova “ (1900), deníkové záznamy „ Prokleté dny “ (1918-20), „Úpal“ (1925), sbírka povídek „ Temné uličky “ (1937-1945 a 1953) a další díla.

V roce 1933 získal Ivan Bunin, první ruský spisovatel, Nobelovu cenu za literaturu za „přísnou dovednost, s níž rozvíjí tradice ruské klasické prózy“.

Zemřel v roce 1953 a je pohřben na hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois .

Původ, rodina

Ivan Alekseevič Bunin je představitel šlechtického rodu , který má kořeny v 15. století a jeho erb byl zařazen do „ Společné zbrojnice šlechtických rodů Všeruské říše “ (1797). Mezi spisovatelovými příbuznými byli básnířka Anna Bunina , spisovatel Vasilij Žukovskij a další osobnosti ruské kultury a vědy. Prapradědeček Ivana Alekseeviče - Semjon Afanasevič - sloužil jako tajemník státní patrimoniální rady [4] . Pradědeček - Dmitrij Semjonovič - odešel do důchodu v hodnosti titulárního poradce [5] . Dědeček - Nikolaj Dmitrievič - sloužil krátce ve voroněžské komoře občanského soudu, poté se zabýval zemědělstvím v těch vesnicích, které získal po rozdělení majetku [6] .

Spisovatelův otec, statkář Alexej Nikolajevič Bunin (1827-1906), nedostal dobré vzdělání: po absolvování prvního ročníku gymnázia v Oryolu opustil školu a v šestnácti letech dostal práci v kanceláři zemský šlechtický sněm . Jako součást milice Yelets se zúčastnil krymské kampaně . Ivan Alekseevič vzpomínal na svého otce jako na muže, který měl pozoruhodnou fyzickou sílu, žhavý a zároveň velkorysý: „Celá jeho bytost byla... prosycena pocitem svého panského původu.“ Navzdory nechuti k učení, která zakořenila od dospívání, až do vysokého věku „s velkou ochotou četl vše, co mu přišlo pod ruku“ [6] .

Po návratu domů z tažení v roce 1856 se Alexej Nikolajevič oženil s Ljudmilou Alexandrovnou Čubarovou (1835 (?) - 1910) [6] . Na rozdíl od svého energického, temperamentního manžela (který podle spisovatelky „občas strašně pil, ačkoliv neměl... jediný typický rys alkoholika“) to byla krotká, mírná, zbožná žena. Ljudmila Alexandrovna, vychovaná na textech Puškina a Žukovského, se zabývala především výchovou dětí; je možné, že její ovlivnitelnost byla přenesena na Ivana Alekseeviče. V jeho domě nebyl nikdy nikdo potrestán. Ivan Bunin vyrostl obklopen náklonností a láskou. Jeho matka s ním trávila všechen čas a velmi ho rozmazlovala [7] .

V roce 1857 se v rodině objevil prvorozený - syn Julia , v roce 1858 - syn Eugene. Celkem Ludmila Alexandrovna porodila devět dětí, z nichž pět zemřelo v raném dětství [8] .

Dětství a mládí

Ivan Alekseevič se narodil 10. října  [22]  1870 ve Voroněži v domě číslo 3 na ulici Bolšaja Dvorjanskaja , který patřil provinční sekretářce Anně Germanovské, která pronajímala pokoje nájemníkům [9] . Rodina Bunin se přestěhovala do města z vesnice v roce 1867, aby dala gymnaziální vzdělání svým nejstarším synům Yuli a Evgeny [10] . Podle spisovatele byly jeho vzpomínky z dětství spojeny s Puškinem , jehož básně předčítali nahlas všichni v domě – rodiče i bratři [11] . Ve čtyřech letech se Bunin spolu s rodiči přestěhoval na rodinné sídlo na farmě Butyrki v okrese Yelets [12] . Díky lektorovi - studentovi Moskevské univerzity Nikolaji Osipoviči Romaškovovi - se chlapec stal závislým na čtení; domácí výchova zahrnovala i výuku jazyků (mezi nimiž byla zvláštní pozornost věnována latině ) a kreslení. Mezi první knihy, které Bunin četl samostatně, byla Homerova „ Odyssea “ a sbírka anglické poezie [13] .

V létě 1881 přivedl Alexej Nikolajevič svého nejmladšího desetiletého syna do Yelets Men's Gymnasium . V petici adresované řediteli otec napsal: „Přeji si vzdělávat svého syna Ivana Bunina ve výchovném ústavu, který je vám svěřen“; v dodatečném dokumentu slíbil, že včas zaplatí poplatek za „právo vyučovat“ a upozorní chlapce na změny v místě bydliště chlapce. Po složení přijímacích zkoušek byl Bunin zapsán do 1. třídy [14] . Ivan Alekseevič nejprve spolu se svým přítelem Jegorem Zakharovem žil v domě jeletského měšťana Byakina, který od každého z nájemníků bral 15 rublů měsíčně. Později se středoškolák nastěhoval k jistému hřbitovnímu sochaři, pak ještě dvakrát změnil bydlení [15] . Ve výcvikovém kurzu byla pro Bunina nejobtížnější matematika - v jednom z dopisů svému staršímu bratrovi zmínil, že zkouška z tohoto předmětu pro něj byla „nejstrašnější“ [16] .

Studium na gymnáziu skončilo pro Ivana Alekseeviče v zimě roku 1886. Poté, co odjel na dovolenou ke svým rodičům, kteří se přestěhovali na jejich panství Ozerki , se rozhodl nevrátit se do Yelets. Na začátku jara učitelská rada vyloučila Bunina z gymnázia za to, že se nedostavil „z vánočních prázdnin“ [17] . Od té doby se Julius, pod policejním dohledem vyhoštěný do Ozerki, stal jeho domácím učitelem. Starší bratr, který si uvědomil, že matematika způsobuje u mladšího odmítnutí, soustředil své hlavní učitelské úsilí na humanitní obory [18] [19] .

Do tohoto období spadají i Buninovy ​​první literární pokusy - od gymnaziálních let psal poezii a v patnácti letech složil román "Vášeň", který nebyl přijat žádným vydáním [20] . V zimě roku 1887, když se Ivan Alekseevič dozvěděl, že jeden z jeho literárních idolů, básník Semjon Nadson , zemřel , poslal několik básní do časopisu Rodina. Jedna z nich s názvem "Over the Grave of S. Ya. Nadson" byla publikována v únorovém čísle [21] . Druhý, Vesnický žebrák, se objevil v květnovém čísle. Později spisovatel vzpomínal: „To ráno, když jsem šel s tímto číslem z pošty do Ozerki, trhal jsem v lesích orosené konvalinky a každou minutu znovu četl svou práci, nikdy nezapomenu“ [22] .

"Orlovský bulletin". Toulky

V lednu 1889 nabídla vydavatelka Orlovského Věstníku Naděžda Semjonová Buninovi, aby přijal místo asistenta redaktora v jejích novinách. Před souhlasem nebo odmítnutím se Ivan Alekseevič rozhodl poradit se s Juliem, který se poté, co opustil Ozerki, přestěhoval do Charkova . V životě spisovatele tak začalo období toulek [23] . V Charkově se Bunin usadil se svým bratrem, který mu pomohl najít jednoduchou práci v radě zemstva. Po obdržení platu odešel Ivan Alekseevič na Krym, navštívil Jaltu , Sevastopol [24] [25] . Do redakce listu Oryol se vrátil až na podzim [26] .

V té době pracovala jako korektorka v Orlovském Věstníku Varvara Paščenko (1870-1918) , kterou badatelé nazývají první - "neprovdanou" - manželkou spisovatele. Vystudovala sedm tříd ženského gymnázia Yelets, poté vstoupila do dalšího kurzu „pro speciální studium ruského jazyka“ [27] . Ivan Alekseevič v dopise svému bratrovi řekl, že při prvním setkání se mu Varvara - "vysoká, s velmi krásnými rysy, v pince-nez" - zdála velmi arogantní a emancipovaná dívka; později ji charakterizoval jako inteligentní, zajímavou konverzaci [28] .

Vztah mezi milenci byl těžký: Varvarin otec odmítal vidět Bunina jako svého budoucího zetě a on byl zase zatížen světským nepořádkem. Finanční situace jeho rodiny byla v té době nejistá, rodiče Ivana Alekseeviče, který Butyrki prodal a Ozerki převedl na svého syna Jevgenije, se vlastně rozešli; podle Buninovy ​​mladší sestry Marie někdy „seděli úplně bez chleba“ [29] . Ivan Alekseevič napsal Juliovi, že neustále přemýšlel o penězích: „Nemám ani cent, vydělám peníze, něco píšu - nemůžu, nechci“ [30] .

V roce 1892 se Ivan Alekseevič přestěhoval do Poltavy , kde s pomocí Julia získal práci ve statistickém oddělení zemské vlády. Brzy tam dorazila i Varvara [31] . Pokus o vytvoření rodiny na novém místě selhal: Bunin věnoval spoustu času schůzkám se zástupci populistických kruhů, komunikoval s Tolstojany , cestoval [32] . V listopadu 1894 Pashchenko opustil Poltavu a zanechal po sobě poznámku: „Odcházím, Váňo, nevzpomeň si na mě šmrncovně“ [33] . Ivan Alekseevič snášel odloučení od své milované tak těžce, že se jeho starší bratři vážně báli o jeho život. Když se s nimi vrátil do Yelets, Bunin přišel do Varvarina domu, ale příbuzný dívky, která vyšla na verandu, řekl, že nikdo nezná její adresu [34] . Paščenko, která se stala manželkou spisovatele a herce Arsenyho Bibikova , zemřela v roce 1918 na tuberkulózu [35] . Podle badatelů je vztah s ní zachycen v Buninových uměleckých autobiografiích – zejména v románu „ Arsenievův život “ [36] .

Vstup do literárního prostředí. První manželství

Lidé, kteří mladého Bunina znali, jej charakterizovali jako člověka, který měl spoustu „životní síly, žízně po životě“ [37] . Možná právě tyto vlastnosti pomohly začínajícímu básníkovi, autorovi v té době jediné básnické sbírky (vydané v Orlu v roce 1891 v nákladu 1250 výtisků a zaslané zdarma předplatitelům Oryolského heraldu [38] ), poměrně rychle vstoupil do literárních kruhů Ruska na konci 19. století. V lednu 1895 přijel Ivan Alekseevič, opouštějící službu v Poltavě, poprvé do Petrohradu. Za necelé dva týdny strávené v hlavním městě se setkal s kritikem Nikolajem Michajlovským , publicistou Sergejem Krivenkem , básníkem Konstantinem Balmontem , navštívil redakci časopisu Novoje Slovo , v knihkupectví potkal spisovatele Dmitrije Grigoroviče (dvaasedmdesátiletý autor Antona Goremyky ho zasáhl živýma očima a mývalovým kabátem až po prsty), navštívil dům Alexeje Žemčužnikova a dostal od něj pozvání na večeři [39] .

Série setkání pokračovala v Moskvě a dalších městech. Když mladý spisovatel dorazil do Tolstého domu v Chamovnikách , hovořil se spisovatelem o právě vydaném příběhu Lva Nikolajeviče „Mistr a dělník“ [40] . Později se setkal s Čechovem , který Bunina překvapil přátelskostí a prostotou: „Já, tehdy mladý muž, který nebyl na první setkání zvyklý na takový tón, jsem si tuto jednoduchost spletl s chladem“ [41] . První rozhovor s Valerijem Bryusovem byl zapamatován díky revolučním zásadám o umění, které hlasitě hlásal symbolistický básník : „Ať žije jen to nové a pryč se vším starým!“ [42] . Poměrně rychle se Bunin sblížil s Alexandrem Kuprinem  – byli stejně staří, společně začali vstupovat do literární komunity a podle Ivana Alekseeviče „nekonečně bloudili a sedávali na útesech nad bledým letargickým mořem“ [43] .

V těchto letech se Bunin stal členem středečního literárního kroužku , jehož členové, kteří se shromáždili v domě Nikolaje Teleshova , si navzájem četli a diskutovali o svých dílech [44] . Atmosféra na jejich setkáních byla neformální a každý z členů kroužku měl přezdívky spojené se jmény moskevských ulic - například Maxim Gorkij , který rád mluvil o životě trampů, se jmenoval Chitrovka; Leonid Andreev byl nazýván Vagankov pro jeho oddanost tématu smrti; Bunin pro hubenost a ironii "dostal" Zhyvoderka [45] . Spisovatel Boris Zaitsev , vzpomínající na Buninovy ​​projevy v kruhu, psal o šarmu Ivana Alekseeviče a lehkosti, s jakou se pohyboval po světě [46] . Nikolaj Telešov nazval Bunina neposedou - nevěděl, jak zůstat dlouho na jednom místě, a dopisy od Ivana Alekseeviče přicházely buď z Orla, pak z Oděsy, pak z Jalty [47] . Bunin věděl, že má pověst společenského člověka, který dychtivě sahá po nových dojmech a organicky zapadá do své bohémsko-umělecké doby. Sám věřil, že za jeho touhou být neustále mezi lidmi stojí vnitřní osamělost:

Tento začátek mého nového života byl nejtemnější duchovní dobou, vnitřně nejmrtvějším časem celého mého mládí, i když navenek jsem tehdy žil velmi rozmanitě, družně, veřejně, abych nezůstal sám se sebou [48] .

V roce 1898 se Bunin setkal s redaktorem Southern Review (Odessa) Nikolajem Tsaknim . Jeho dcera, devatenáctiletá Anna, se stala první oficiální manželkou Ivana Alekseeviče. V dopise Juliovi, který hovořil o nadcházejícím manželství, Bunin uvedl, že jeho vyvolená je „krásná, ale dívka je úžasně čistá a jednoduchá“ [49] . V září téhož roku se konala svatba, po které se novomanželé vydali na výlet parníkem [50] . I přes vstup do rodiny bohatých Řeků zůstala spisovatelova finanční situace obtížná - například v létě 1899 se obrátil na svého staršího bratra s žádostí o zaslání „okamžitě alespoň deset rublů“, přičemž poznamenal: „Nebudu zeptejte se Tsakni, i když zemřu“ [51 ] . Po dvou letech manželství se pár rozešel; jejich jediný syn Nikolai zemřel na spálu v roce 1905 [44] . Následně, již žijící ve Francii, Ivan Alekseevič přiznal, že neměl „zvláštní lásku“ k Anně Nikolaevně, ačkoli to byla velmi příjemná dáma: „Ale tato příjemnost spočívala v tomto Lanzheronu , velkých vlnách na pobřeží a také v tom, že každý den k večeři byl výborný pstruh s bílým vínem, po kterém jsme s ním často chodili do opery .

První přiznání. Puškinova cena (1903)

Bunin neskrýval své rozhořčení kvůli slabé pozornosti kritiků jeho raným dílům; v mnoha jeho dopisech byla věta "Chvalte, prosím, chvalte!" [53] . Postrádal literárních agentů schopných organizovat recenze v tisku, rozesílal své knihy přátelům a známým a doprovázel seznam adres se žádostmi o recenze [54] . Buninova debutová sbírka básní, vydaná v Orlu, nevzbudila v literárním prostředí téměř žádný zájem – důvod naznačil jeden z autorů časopisu Observer (1892, č. 3), který poznamenal, že „verše pana Bunina jsou hladké a správně, ale kdo to dnes píše hrubým veršem? [55] . V roce 1897 vyšla v Petrohradě spisovatelova druhá kniha Na konec světa a jiné příběhy. Odpovědělo na ni již nejméně dvacet recenzentů, ale všeobecná intonace byla „benevolentně blahosklonná“ [56] . Kromě toho dvě desítky recenzí vypadaly podle Korneyho Chukovského na „mikroskopicky malé číslo“ na pozadí rezonance způsobené vydáním některého z děl Maxima Gorkého, Leonida Andrejeva a dalších „veřejných oblíbenců“ přelomu let. století [57] .

Jisté uznání se Buninovi dostalo po vydání básnické sbírky „Leaf Fall“, kterou vydalo nakladatelství Symbolist „ Scorpio “ v roce 1901 a která je podle Vladislava Chodaseviče „první knihou, které vděčí za začátek své slávy. “ [58] . O něco dříve, v roce 1896, se objevil Buninův překlad „ The Song of Hiawatha “ od Henryho Longfellowa [59] , který byl velmi dobře přijat literární komunitou [60] [61] [51] . Na jaře roku 1901 požádal Ivan Alekseevič Čechova, aby na Puškinovu cenu předložil Falling Leaves a The Song of Hiawatha . Čechov této žádosti vyhověl, předtím se poradil s právníkem Anatolijem Konim : „Prosím, naučte mě, jak to udělat, na jakou adresu mám poslat. Sám jsem kdysi dostal cenu, ale své knihy jsem neposlal“ [62] .

V únoru 1903 vyšlo najevo, že komise pro ocenění jmenovala hraběte Arseny Golenishchev-Kutuzov recenzentem Buninových děl. Téměř okamžitě po této zprávě vydal spisovatel Platon Krasnov „Literární charakteristiku Iv. Bunin“ („Literární večery“ Nový svět „“, 1903, č. 2), ve kterém poznamenal, že básně kandidáta na cenu jsou „extrémně monotónní“ a jeho báseň „Padající listí“ je „pouze série obrazů lesa na podzim." Krasnov při srovnání básní Ivana Alekseeviče s díly Tyutcheva a Feta uvedl, že na rozdíl od nich mladý básník neví, jak „zaujmout čtenáře takovým tématem, jako jsou popisy přírody“ [63] . Golenishchev-Kutuzov hodnotil Buninovo dílo jinak – v posudku zaslaném komisi poukázal na to, že Ivan Alekseevich se vyznačoval „krásným, nápaditým, od nikoho nevypůjčeným vlastním jazykem“ [64] .

18. října 1903 proběhlo hlasování komise pro udělení Puškinovy ​​ceny (předsedou byl literární historik Alexander Veselovskij ). Bunin získal osm volebních hlasů a tři nevolební. V důsledku toho mu byla udělena polovina ceny (500 rublů), druhá část připadla překladateli Pyotru Weinbergovi [65] . Puškinova cena posílila Buninovu reputaci jako spisovatele, ale ke komerčnímu úspěchu jeho děl přispěla jen málo. Podle Korneyho Chukovského v moskevském hotelu Metropol , kde sídlilo nakladatelství Scorpion, ležela několik let neotevřená balení kolekce Leaf Fall: „Nenašli se pro ni žádní kupci. Pokaždé, když jsem přišel do nakladatelství, viděl jsem tyto zaprášené svazky, které slouží jako nábytek pro návštěvníky. V důsledku toho Scorpio inzeroval snížení ceny: „Ivan Bunin. „Padání listů“ místo rublu 60 kopejek“ [66] [67] .

Druhé manželství

V říjnu 1906 Bunin, který toho podzimu žil velmi chaoticky a „stěhoval se od hostů do restaurací“, opět přijel do Moskvy a ubytoval se v zařízených pokojích Gunstu . Mezi akcemi s jeho účastí byl naplánován literární večer v bytě spisovatele Borise Zaitseva. Večer, který se konal 4. listopadu, byla přítomna pětadvacetiletá Vera Muromtseva , která se přátelila s paní domu. Po přečtení poezie se Ivan Alekseevič setkal se svou budoucí manželkou. [68]

Vera Muromceva (1881-1961) byla dcerou Nikolaje Muromceva, člena moskevské městské rady, a neteře Sergeje Muromceva , předsedy První státní dumy [68] . Její otec se vyznačoval velmi klidnou povahou, zatímco její matka se podle Borise Zajceva podobala hrdince Dostojevského  – „něco jako generálova manželka Jepanchina“ [69] . Věra Nikolajevna, absolventka Vyšších ženských kurzů  , vystudovala chemii, znala několik evropských jazyků a v době, kdy se seznámila s Buninem, měla do literárně bohémského prostředí daleko [68] [70] . Současníci ji popsali jako „velmi krásnou dívku s obrovskýma, světle průhlednýma, jakoby křišťálovýma očima“ [69] .

Protože Anna Tsakni nedala Buninovi rozvod, spisovatel nemohl formalizovat svůj vztah s Muromcevou (vzali se po odchodu z Ruska v roce 1922; Alexander Kuprin byl nejlepší muž) [71] [72] . Začátek jejich společného života byl výlet do zahraničí: v dubnu až květnu 1907 Bunin a Vera Nikolaevna podnikli cestu do zemí východu. Peníze na plavbu jim dal Nikolay Dmitrievich Teleshov [73] .

V těch požehnaných dnech, kdy slunce mého života stálo v poledne, kdy jsem v květu síly a naděje, ruku v ruce s tím, koho Bůh usoudil za mého společníka do hrobu, podnikl svou první dlouhou cestu, manželství cesta, která byla zároveň i poutí do svaté země [74] .

— I. A. Bunin

Puškinova cena (1909)

Neúspěšná zkušenost spolupráce se Scorpio přiměla Bunina odmítnout další práci se symbolistickým vydavatelstvím; jak sám Ivan Alekseevič napsal, v určité chvíli ztratil chuť hrát si na Argonauty, démony, kouzelníky s „novými společníky“ [75] . V roce 1902 získal dalšího vydavatele - petrohradské partnerství " Znanie ". Osm let se zabývala vydáváním sebraných děl spisovatele. Největší ohlas vyvolalo vydání 3. svazku obsahujícího nové básně Bunina (1906, náklad 5205 výtisků, cena 1 rubl) [76] [77] .

Na podzim 1906 (nebo v zimě příštího) poslal Bunin 3. díl spolu s překladem Byronova Kaina do Akademie věd k nominaci na příští Puškinovu cenu. O dva roky později Kuprinova manželka Maria Karlovna informovala Ivana Alekseeviče, že členové komise neobdrželi jeho knihy, a proto byl Valerij Brjusov považován za pravděpodobného uchazeče o cenu. K překrytí mohlo dojít kvůli skutečnosti, že Pyotr Weinberg, který zemřel v létě 1908, byl jmenován recenzentem Buninových děl; knihy, které si vzal ke studiu, se ztratily. Bunin rychle zareagoval na informace obdržené od Kupriny: znovu zaslal Akademii věd 3. a 4. svazek svých prací a také dopis s nezbytnými vysvětleními [78] .

V únoru 1909 připravil velkovévoda Konstantin Konstantinovič , který se stal novým recenzentem Buninových děl, recenzi jeho spisů. Zpráva poznamenala, že kandidátem na cenu nebyl začínající autor, ale básník, který „překonal těžkou práci prezentovat poetické myšlení stejně poetickým projevem“. Realistický popis vnitřních prožitků jeho lyrického hrdiny přitom podle recenzenta místy hraničí až s téměř cynismem – řeč byla zejména o básni „Samota“ [79] . Podrobný rozbor, který vyjmenoval další „hrubosti“ (myšlenková vágnost, neúspěšná srovnání, nepřesnosti zjištěné při srovnání přeloženého „Kaina“ s originálem), skončil verdiktem: Buninova díla předložená komisi si nezaslouží cenu, ale jsou docela hodné „čestného odvolání“ [80] .

Tato recenze neovlivnila výsledky hlasování a již na začátku května Alexander Kuprin, který obdržel informace o předběžných výsledcích soutěže, informoval Bunina, že oba získali polovinu Puškinovy ​​ceny; dopis vtipně poznamenal: "Nejsem na tebe naštvaný, protože jsi ode mě pískal půl tisíce" [81] . Bunin v odpověď svého soudruha ujistil, že je se současnou situací spokojen: „Jsem rád... že osud spojil mé jméno s vaším“ [82] . Vztahy mezi Kuprinem a Buninem byly přátelské, přesto v nich byl vždy prvek lehkého soupeření [72] . Povahově se lišili: Alexandr Ivanovič si navždy zachoval vlastnosti „velkého dítěte“, zatímco Ivan Alekseevič, který se brzy osamostatnil, se od mládí vyznačoval vyzrálostí svých úsudků [83] . Podle vzpomínek Marie Karlovny Kuprinové jednou během večeře v jejich domě Bunin, hrdý na svůj původ, nazval jejího manžela „šlechtic od matky“. V reakci na to Kuprin složil parodii na příběh Ivana Alekseeviče „ Jablka Antonovskie “ s názvem „Korty s mléčnými houbami“: „Sedím u okna, zamyšleně žvýkám žínku a v očích mi září krásný smutek ...“ [84] .

V říjnu bylo oficiálně oznámeno, že Puškinova cena za rok 1909 byla rozdělena mezi Bunina a Kuprina; každý z nich dostal 500 rublů [85] . O necelé dva týdny později dorazily z Akademie věd nové zprávy - o zvolení Bunina čestným akademikem v kategorii krásné literatury . Odpovídající myšlenku vytvořil již na jaře spisovatel Konstantin Arseniev , který v charakteristice zaslané Akademii naznačil, že Buninova díla se vyznačují „jednoduchostí, upřímností, uměním formy“ [86] . Během voleb na čestné akademiky bylo osm z devíti hlasů pro Ivana Alekseeviče [87] .

"Prokleté dny"

V 10. letech Bunin a Muromceva hodně cestovali - navštívili Egypt , Itálii , Turecko , Rumunsko , navštívili Cejlon a Palestinu [88] . Některá díla Ivana Alekseeviče (například povídka „Bratři“) vznikla pod vlivem cestovatelských dojmů [89] . Během tohoto období vyšly příběhy „The Gentleman from San Francisco “ (1915), „A Grammar of Love“ (1915), „ Snadný dech “ (1916), „Chang's Dreams“ (1916) [90] a sbírka „ Pohár života ." Navzdory jeho tvůrčím úspěchům byla nálada spisovatele ponurá, jak dokazují jeho deníkové záznamy z roku 1916: "Duše a duševní tupost, slabost, literární sterilita pokračuje." Podle Bunina byla jeho únava z velké části způsobena první světovou válkou , která přinesla „velké duchovní zklamání“ [91] .

Únorová revoluce byla spolu se světovou válkou Buninem vnímána jako předzvěst kolapsu Ruska; odmítnutí způsobila i činnost prozatímní vlády . V dubnu došlo kvůli rozdílným názorům na revoluční procesy k úplnému přerušení jeho vztahů s Gorkým [92] .

Spisovatel se setkal s říjnovými událostmi v Moskvě - spolu s Věrou Nikolajevnou bydlel od podzimu 1917 až do příštího jara v domě číslo 26 v Povarské ulici [93] . Deník, který si Ivan Alekseevič vedl v letech 1918-1920, se stal základem jeho knihy Prokleté dny , kterou badatelé nazvali významným dokumentem přelomu. Tím, že Bunin kategoricky odmítl přijmout sovětskou moc, ve svých poznámkách polemizoval s Blokovou básní „ Dvanáct “ napsanou v roce 1918 . Podle literárního kritika Igora Sukhikha v těch dnech „Blok slyšel hudbu revoluce, Bunin – kakofonii vzpoury“ [88] .

5. června 1918 Ivan Alekseevič a Věra Nikolajevna opustili Moskvu; Yuly Alekseevich Bunin je vyprovodil na nádraží Savelovsky [94] . Do Oděsy, města, které spisovatel dobře zná, manželé cestovali složitými cestami: podle vzpomínek Muromcevy spolu s dalšími uprchlíky cestovali v přeplněném sanitním voze do Minsku, poté zůstali několik dní v Kyjevě; jednoho dne, když hledali místo na spaní, skončili v pochybném doupěti. Ivan Alekseevič a Věra Nikolajevna dorazili do Oděsy 16. nebo 17. června [95] . Nejprve bydleli v dači za Velkou fontánou , v říjnu se přestěhovali do sídla umělce Jevgenije Bukoveckého , který jim nabídl dva pokoje. V dopise zaslaném kritikovi Abramu Dermanovi na podzim 1918 Bunin uvedl, že při čtení všech novin zažil „nepřetržitou bolest, hrůzu a vztek“ [96] .

Bunin žil v Oděse téměř rok a půl – psal články do místních tiskovin, vedl literární oddělení novin Južnoje slovo, podílel se na činnosti agentury OSVAG založené generálem Antonem Děnikinem [97] . V soukromých rozhovorech se pravidelně zmiňoval o své touze vstoupit do dobrovolnické armády [98] . V rozhovoru poskytnutém deníku Odessky Listok (1918, č. 120) se spisovatel velmi ostře vyjádřil o „strašných kontrastech“ doby – o shodě Turgeněvova stoletého výročí s výročím revoluce [99] [100]. . Prozaik Ivan Sokolov-Mikitov , který v té době komunikoval s Buninem, řekl, že v Oděse byl Ivan Alekseevič v extrémně depresivním stavu [101] .

24. ledna 1920 se Bunin a Muromceva nalodili na malý francouzský parník Sparta. Poté , co loď stála dva (podle některých zpráv tři [102] ) dny na vnější rejdě , zamířila do Konstantinopole [103] . Jak napsala Věra Nikolajevna do svého deníku, na lodi bylo tolik lidí, že na noc byly využity všechny paluby, uličky a stoly; jemu a Buninovi se podařilo zabrat jedno stísněné místo na spaní pro dva [104] . Šestého dne "Sparta" zbloudila, sedmého dne vstoupila do Bosporu , devátého dne dorazila do Tuzly [105] . Pak byly krátké zastávky v Bulharsku a Srbsku. Koncem března 1920 dorazil spisovatel se svým společníkem do Paříže [106] .

Najednou jsem se úplně probudil, najednou mi došlo: ano - tak to je - jsem v Černém moři, jsem na cizí lodi, z nějakého důvodu pluji do ruské Konstantinopole - konec, a všechno, celý můj dřívější život je také konec, i když se stane zázrak a nezahyneme v této zlé a ledové propasti! [106]

— I. A. Bunin

V Paříži a Grasse

V prvních letech svého života ve Francii Bunin dělal málo literární práce. Podle předpokladu básníka Gleba Struvea bylo dočasné „kreativní ochuzení“ spisovatele způsobeno jeho akutní reakcí na politickou situaci v Rusku. Knihy Ivana Alekseeviče však vycházely i nadále - počátkem 20. let vyšly v Paříži, Berlíně a Praze sbírky jeho povídek napsaných ještě v předrevolučním období [107] . Jednoznačný zlom nastal v roce 1924. 16. února se v Paříži konala akce nazvaná „Misie ruské emigrace“, které se zúčastnili prozaici Ivan Šmelev , Dmitrij Merežkovskij , církevní historik Anton Kartašev a další. Bunin učinil zprávu, ve které poukázal na to, že úkolem ruské emigrace je odmítnout „ leninská přikázání“. Na výtky těch, kteří věřili, že lidé, kteří revoluci neuznávají, „chtějí, aby řeky tekly pozpátku“, autor poznamenal: „Ne, není to tak, nechceme opak, ale jen jiný tok. ... Rusko! Kdo se opovažuje naučit mě ji milovat?" [108] [109] .

V témže roce 1924 vyšla v Berlíně Buninova sbírka Růže z Jericha, která vedle předrevolučních děl obsahovala básně a příběhy napsané ve Francii [107] . O rok později publikoval časopis Sovremennye Zapiski (1925, č. 23-24) Buninův nový příběh Mitina's Love, který vyvolal velké množství recenzí v emigrantských publikacích. Poté byly napsány příběhy „Sunstroke“, „Případ Cornet Elagin“, „Ida“ [110] . V roce 1927 začal spisovatel pracovat na románu „ Život Arsenieva “, ve kterém začal reprodukovat dojmy, které se mu uchovaly v paměti z dětství a dospívání [111] . Literární kritici poznamenali, že Buninovo sociální poselství, které bylo dříve Buninovi vlastní, zcela zmizelo z děl vytvořených v emigrantském období – spisovatel se zcela ponořil do onoho „předrevolučního světa, který se nedal srovnávat s originálem“ [88]. .

Buninovi bydleli v zimních měsících zpravidla v pařížském bytě v ulici Jacquese Offenbacha 1. V teplém období se rodina obvykle stěhovala do Alpes - Maritimes , do vily Belvedere, která se tam pronajímala v Grasse . V polovině 20. let se v životě spisovatele objevila Galina Kuzněcovová , kterou badatelé nazývali jeho studentkou a „Laura z Grasse“ [112] . Kuzněcovová, manželka důstojníka D. M. Petrova, opustila Rusko v roce 1920 se svým manželem. Na jaře 1927 se rozešla s Petrovem a usadila se v Buninově domě v Grasse [113] . Její kniha The Grasse Diary reprodukuje téměř idylickou atmosféru, která ve vile panovala: „Ráno stříhám růže... Naplňuji džbány v domě květinami.“ Tyto záznamy kontrastují s Muromcevovými vyznáními v deníku: „Dnes jsem úplně sám. Možná je to lepší – volnější. Ale ta úzkost je strašná.“ [114] . Kuzněcovová žila v Grasse s přestávkami až do roku 1942; v roce 1949 se přestěhovala do USA [115] .

V roce 1929 se k obyvatelům vily Grasse připojil spisovatel Leonid Zurov , který se později stal dědicem Buninova archivu . K jeho seznámení s Ivanem Alekseevičem došlo prostřednictvím korespondence. Korespondenční komunikace skončila pozváním do Francie; Bunin osobně slíbil, že se postará o vízum a najde peníze na stěhování. Podle Kuzněcovové se mladý muž objevil v domě s kufry obsahujícími černý chléb, jablka Antonov uctívaná Buninem a lipový med. "Když k němu I.A. poprvé vyšel, vstal, natáhl se před něj, jako na recenzi." Zurovova práce jako sekretáře Ivana Alekseeviče trvala několik let, ale jeho vztah s Buninovými přetrvával po celá desetiletí [116] .

Nobelova cena

Buninova první nominace na Nobelovu cenu za literaturu se uskutečnila krátce po spisovatelově příjezdu do Francie. U zrodu Nobelova „ruského projektu“ stál prozaik Mark Aldanov , který v roce 1922 v jednom z dotazníků napsal, že v emigrantském prostředí jsou nejsměrodatnějšími postavami Bunin, Kuprin a Merežkovskij; jejich společná kandidatura na cenu by mohla zvednout prestiž „exilové ruské literatury“. S návrhem na takovou nominaci se Aldanov obrátil na Romaina Rollanda . Odpověděl, že je připraven podpořit Bunina samostatně, ale ne ve spojení s Merezhkovským. Francouzský prozaik navíc poznamenal, že pokud by mezi uchazeči byl Gorky, dal by mu přednost. V důsledku toho Rolland provedl změny v seznamu navrženém Aldanovem: v dopise zaslaném Nobelově nadaci uvedl tři jména - Bunin, Gorky a Balmont. Nobelova komise měla otázky ke každé nominaci a cenu za rok 1923 získal irský básník William Yeats . V budoucnu emigrantští spisovatelé neopouštěli pokusy nominovat Bunina. V roce 1930 to Aldanov vyjednal s Thomasem Mannem . Nejprve řekl, že vzhledem k Ivanu Alekseevičovi bylo těžké vybrat si mezi ním a dalším ruským spisovatelem Ivanem Šmelevem . Později Mann přiznal, že vzhledem k tomu, že na kandidátní listině je zástupce německé literatury, je jako Němec připraven pro něj hlasovat [117] [118] .

Muromtseva byl první, kdo věděl o udělení Buninovy ​​ceny za rok 1933. Podle jejích memoárů dorazil 9. listopadu ráno do jejich vily v Grasse telegram od švédského překladatele Kalgrena, který se zeptal na občanství Ivana Alekseeviče. Do Švédska byla zaslána odpověď: „Ruský exil“. Odpoledne šli Bunin a Galina Kuzněcovová do kina. Během zasedání se v sále objevil Leonid Zurov a požádal spisovatele, aby se přestal dívat a vrátil se domů, - podle sekretářky Vera Nikolaevna obdržela telefonát ze Stockholmu ; i přes špatnou kvalitu spojení dokázala rozeznat větu: „Váš manžel je nositel Nobelovy ceny, rádi bychom si promluvili s panem Buninem!“ [119] . Informace o udělení ceny se rychle rozšířila - večer dorazili do Grasse novináři a fotoreportéři. Spisovatel Andrei Sedykh , který dočasně převzal část sekretářských povinností, později řekl, že toho dne Buninovi neměli peníze a nic na zaplacení práce kurýrů, kteří neustále přinášeli blahopřejné telegramy [120] .

Oficiální text Švédské akademie uváděl, že „Nobelova cena za literaturu... je udělena Ivanu Buninovi za přísnou dovednost, s níž rozvíjí tradice ruské klasické prózy“ [123] . V kreativním prostředí byla reakce na ocenění nejednoznačná. Pokud tedy skladatel Sergej Rachmaninov mezi prvními poslal z New Yorku telegram se slovy „Upřímné blahopřání“ [124] , pak Marina Cvetaeva vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím akademie – básnířka si všimla, že Gorkij nebo Merežkovskij si zaslouží ocenění v mnohem větší míře: "Gorky - éra, a Bunin - konec éry" [125] .

Slavnostní předávání cen se konalo 10. prosince 1933 ve Stockholmské koncertní síni . V Nobelově projevu, na kterém spisovatel dlouhou dobu pracoval, Bunin poznamenal, že cena byla poprvé udělena spisovateli v exilu. Nobelovu medaili a diplom laureáta mu předal švédský král Gustav V. [126] . Spisovatel obdržel šek na 170 331 SEK (715 000 franků ) [127] . Ivan Alekseevič převedl část ocenění potřebným. Hned v prvních dnech po zprávě o rozhodnutí akademie mu podle něj přišlo téměř 2000 dopisů od lidí v tíživé finanční situaci, takže jsem „musel rozdat asi 120 000 franků“ [123] .

Během druhé světové války

Na začátku druhé světové války se Buninovi přestěhovali do vysokohorské vily Jeannette, která se nachází u výjezdu z Grasse, vedle napoleonské silnice . Tam Ivan Alekseevich a Vera Nikolaevna žili téměř bez přestávky asi šest let. Kromě nich byli ve vile neustále přátelé a známí rodiny. Nejvyšší patro obsadila Galina Kuzněcovová a její přítelkyně Margarita Stepun, sestra filozofa Fjodora Stepuna [128] . V roce 1940 se Leonid Zurov vrátil do Grasse [129] . Americký pianista Alexander Lieberman a jeho manželka našli dočasné útočiště v Buninově domě. Podle Liebermanových memoárů v roce 1942, když on a jeho manželka, když se dozvěděli o nadcházejícím zatýkání zahraničních Židů v Cannes , hledali „podzemí“, trval Ivan Alekseevič na jejich usazení v Jeannette: „Tak jsme to udělali – a utratili několik alarmujících dnů“ [130] . Od roku 1940 do roku 1944 byl v Buninově domě spisovatel Alexander Bahrakh , který sám přišel do vily s žádostí o azyl. Muromceva pro něj uspořádal obřad křtu v malém kostele a Zurov prostřednictvím kněze, kterého znal, vyplnil dokumenty, které při jeho zatčení na ulici zachránily Bakhrakhovi život [130] [131] . Následně Alexander Vasilievich vydal knihu "Bunin v županu", ve které zejména zmínil, že mezi hosty spisovatele byla Puškinova vnučka - Elena Rosenmayer, kterou přivezl Ivan Alekseevich z Nice [132] .

Umělkyně Tatyana Loginova-Muravyova, která navštívila Grasse během válečných let, uvedla, že Bunin neustále poslouchal anglické a švýcarské zpravodajské bulletiny v rádiu [133] . V jeho kanceláři byly zavěšeny mapy, na které si pisatel dělal poznámky pomocí šipek. Do svých deníků téměř denně zaznamenával informace o pohybu sovětských vojsk [134] . Z rádiových zpráv a dopisů se Ivan Alekseevič dozvěděl o osudu svých přátel: „Balmont a profesor Olan zemřeli. Zmizel ze světa az mého života Balmonte! A živě vidím, jak se s ním znám v Moskvě, v pokojích Madridu na Tverské ... Dopis od Very Zaitsevové: Nilus zemřel “ [134] . Během války ztratila Villa Jeannette svou původní vážnost: přestalo fungovat topení, byly potíže s dodávkou vody a elektřiny a nábytek chátral [135] .

V dopisech známým se Bunin zmiňoval o „nepřetržitém jeskynním hladomoru“ [136] . Bunin se s odkazem na hladomor pokusil navázat kontakt se SSSR prostřednictvím známých sovětských spisovatelů. 17. června 1941 se Alexej Tolstoj obrátil na Josifa Stalina s dopisem, ve kterém hovořil o výzvě k němu a Teleshovovi z Buninu [137] :

Dostal jsem pohlednici od spisovatele Ivana Alekseeviče Bunina z neokupované Francie. Píše, že jeho situace je hrozná, hladoví a prosí o pomoc, aby mu naše nakladatelství, která jeho knihy přetiskla, poskytla materiální pomoc. O týden později od něj dostal pohlednici i spisovatel Teleshov, na kterém Bunin říká rozhodněji: "Chci jít domů."

Nobelova cena byla utracena, neočekávaly se žádné nové publikace; podle Zurovových memoárů dostal Bunin nabídky na práci v publikacích vydávaných v okupovaných zemích, ale Ivan Alekseevič odmítl [138] . V těch dnech napsal: „Byl jsem bohatý - nyní jsem se z vůle osudu stal náhle žebrákem ... byl jsem slavný po celém světě - nyní nikdo na světě nepotřebuje ... opravdu chci Jdi domů!" Ve snaze získat alespoň malý honorář požádal Ivan Alekseevič Andrei Sedykh, který odešel do Spojených států, aby vydal knihu " Temné uličky ", která obsahovala díla napsaná v letech 1937-1942. Bunin v dopise poznamenal, že souhlasí s jakýmikoli podmínkami. Andrei Sedykh, který speciálně pro tento projekt vytvořil nakladatelství Novaya Zemlya v New Yorku , vydal Dark Alleys v ruštině v roce 1943 v nákladu 600 výtisků. S anglickou verzí knihy vyvstalo mnoho problémů a vyšla až po válce. Za „Temné uličky“ dostal Bunin 300 dolarů [139] .

Vzhled, charakter, životní styl

Bunin byl šlechtic od narození, ale jeho způsob života - zejména v mládí - se ukázal být podobný raznochinskému . Když předčasně opustil svůj rodičovský dům (a do konce života nenašel svůj), zvykl si spoléhat jen sám na sebe [88] . Po mnoho let byly jeho útočištěm pronajaté kouty, zařízené pokoje, hotely - bydlel buď ve Stolichnaya, pak v Patchworku , pak na vesnici, pak v bytech přátel [46] . Spisovatel v soukromých rozhovorech přiznal, že ho od mládí sužovaly „protichůdné vášně“ [140] . Básnířka Irina Odoevtseva naznačila, že jak jeho nespoutaná povaha, tak schopnost vykonávat hrdinské činy byly do značné míry určeny jeho dědičností: „dostal nervozitu ... nejen ze svého otce alkoholika, ale také ze své mučednické matky“ [141] . Lidé, kteří komunikovali s Ivanem Alekseevičem, věnovali pozornost jeho neobvykle ostrému čichu, sluchu a zraku – sám svou přecitlivělost nazýval „vnitřní“ [142] . Podle Bunina v mládí snadno rozlišoval hvězdy, které jiní lidé mohli vidět pouze pomocí výkonných optických přístrojů; díky svému vynikajícímu sluchu slyšel pár mil od domu zvuk blížících se koňských zvonů. Jeho „duchovní vidění a sluch“ byly stejně zostřeny [143] .

Pamětníci psali o Buninově „panském držení těla“ [144] , jeho vrozené eleganci, schopnosti svobodně se držet a cítit se přirozeně v každé společnosti. Podle poznámky Kuprinovy ​​manželky Marie Karlovny vypadal její manžel - i v těch nejmódnějších oblecích - vedle Ivana Alekseeviče trapně a trapně [145] . Taťána Loginová-Muravyová, která se podívala na Buninův vzhled jako umělec, upozornila na pohyblivost všech rysů jeho tváře; někdy se zdálo, že i jeho oči dokážou měnit barvu podle nálady: mohly být zelené, šedé, modré. Spisovatel si byl vědom své „mnohostrannosti“, a tak chtě nechtě souhlasil s návrhy umělců na zpracování jeho portrétů [144] .

Bunin považoval ráno za nejlepší čas pro práci - zpravidla se posadil ke stolu před snídaní [142] . Redaktoři i kolegové věděli o jeho přísnosti na slovo a jakékoli interpunkční znaménko – Kuprin jednou v rozhovoru s Ivanem Alekseevičem poznamenal, že „pot je vidět na každém řádku“ [146] . Podle vzpomínek Marka Vishnyaka , zaměstnance pařížského časopisu Sovremennye Zapiski , Buninův postoj ke konstrukci fráze v textu někdy dosáhl „bolestné skrupule“; nakladatelství, s nimiž spolupracoval, před odevzdáním rukopisu k vydání dostával naléhavé telegramy s žádostmi o změnu slova nebo přeskupení čárky. Pisatel své přání okamžitě provést poslední opravu vysvětlil takto: „Tolstoj požadoval od Severního Věstníku sto korektur Mistra a dělníka... A já žádám jen dvě!“ [147] . Reforma ruského pravopisu , ve které z abecedy zmizela desetinná čárka , yat , fita a zhitsa , se setkala s Ivanem Alekseevičem velmi negativně – tvrdil, že „les“ bez „yati“ ztrácí veškerou pryskyřičnou chuť“ [148] .

Názory současníků na Buninův charakter se ukázaly být rozporuplné. V některých memoárech byl prezentován jako snadný, vtipný partner [149] , kterého však nelze označit za otevřeného člověka [150] . Jiní psali, že v tvůrčím prostředí byl vnímán jako ostrý, hádavý, nezdvořilý spisovatel [151] . Podle Iriny Odoevtsevové občas "mohl být velmi nepříjemný, aniž by si toho vůbec všiml." Ivan Alekseevič velmi pomáhal těm, kteří potřebovali podporu, ale zároveň ho jeho studenti rádi na akcích doprovázeli – taková veřejná demonstrace „družiny“ občas dráždila jeho kolegy, kteří spisovatelovy stoupence nazývali „baletem Buninovy ​​pevnosti“ [152 ] . Bunin, který žil 33 let ve Francii, nikdy plně nezvládl francouzský jazyk a nepsal v jiných jazycích než v ruštině [153] .

Bunin podle svých slov nikdy nevěděl, jak správně hospodařit s penězi [123] , a Nobelova cena, která podle výpočtů přátel mohla spisovateli zajistit pohodlné stáří, byla velmi rychle promarněna. Buninové si nepořizovali vlastní bydlení, nevyčleňovali žádné částky „na deštivý den“ [154] . Andrei Sedykh, který spolu s Ivanem Alekseevičem třídil poštu, která po obdržení ceny dorazila do Grasse, připomněl dopisy, které přicházely z celého světa. Když jistý námořník požádal spisovatele, aby mu poslal 50 franků, odpověděl na žádost [155] . Stejně snadno dával dárky neznámým obdivovatelům a Věra Nikolajevna rozdělovala peníze spisovatelům na vydávání knih nebo na zaplacení studia. Spisovatelka Zinaida Shakhovskaya tvrdila, že den otevřených dveří Buninu přilákal jak bezohledné vydavatele, tak právníky s pochybnou pověstí. Nepraktičnost rodiny vedla k tomu, že tři roky po obdržení ceny si Ivan Alekseevič do svého deníku zapsal : „Agenti, kteří ode mě budou vždy dostávat úroky, vrátí Shromážděná díla zdarma... Ani cent příjmu z peněz ... A stáří je před námi. Publikace“ [156] .

Minulé roky. Smrt

Po válce se Buninovi vrátili do svého pařížského bytu. V červnu 1946 Sovětský svaz vydal dekret „O navrácení občanství SSSR poddaným bývalého Ruského impéria, jakož i osobám, které ztratily sovětské občanství žijícím ve Francii“ [157] . Jak tehdy napsala Věra Nikolajevna, vydání dokumentu vyvolalo v emigrantském prostředí mnoho nepokojů, v některých rodinách došlo k rozkolu: „Někteří chtěli odejít, jiní chtěli zůstat“ [158] . Bunin v odpovědi na otázku korespondenta Russkiye Novosti o svém postoji k dekretu zdrženlivě poznamenal, že doufá, že toto „velkorysé opatření“ bude rozšířeno i na další země, kde žijí emigranti, zejména do Bulharska a Jugoslávie. Velvyslanec SSSR ve Francii Alexander Bogomolov uspořádal dvě setkání, na kterých kromě něj hovořili Konstantin Simonov a Ilja Ehrenburg , kteří přijeli do Paříže . Velvyslanec navíc Bunina osobně pozval na snídani; během setkání byl Ivan Alekseevič pozván, aby se vrátil do své vlasti. Podle Bogomolova pisatel za nabídku poděkoval a slíbil, že si to promyslí [157] [159] . Zde je to, co o tom Konstantin Simonov vzpomíná [160] :

Když mluvil o návratu, řekl, že samozřejmě opravdu chce jít, vidět, navštívit známá místa, ale jeho věk je rozpačitý. Příliš pozdě, příliš pozdě... Jsem už starý a naživu nezůstali žádní přátelé. Z blízkých přátel zůstal jen Teleshov a ani ten, obávám se, nezemře, dokud nepřijedu. Bojím se cítit prázdno. (...) A k Francii jsem přilnul, velmi jsem si na ni zvykl a těžko bych se od ní odvykal. Ale vzít si pas a nejet, zůstat tady se sovětským pasem – proč si vzít pas, když nejít? Protože nepůjdu, budu žít tak, jak jsem žil, nejde o mé dokumenty, ale o mé pocity ...Konstantin Simonov

Návrat se neuskutečnil a Bunin s emigrantským pasem zůstal až do svých posledních dnů osobou bez státní příslušnosti [161] .

V poválečném období se začaly obnovovat vazby se sovětskými spisovateli. Konstantin Simonov, kterého jsem potkal na jednom ze setkání, navštívil Bunina doma nejednou. Soudě podle deníků Muromcevové ji poněkud vyděsily řeči o Simonovově blahu a zpráva, že má sekretářky a stenografy, ji přiměla přemýšlet o problémech emigrantských spisovatelů: „Zajcev nemá [psací stroj], Zurov má minimum pro normální život, Yan [ Ivan Alekseevich] - možnost jít, léčit bronchitidu“ [162] . V té době Bunin dostal několik literárních děl vydaných v SSSR - například četl a velmi vřele mluvil o " Vasiliji Terkinovi " od Alexandra Tvardovského a povídce " Krčma na Bragince " od Konstantina Paustovského [163] .

V roce 1947 Bunin, kterému byl na naléhání lékařů diagnostikován plicní emfyzém , odjel do letoviska Juan-les-Pins na jihu Francie [164] . Po léčbě se vrátil do Paříže a stihl se zúčastnit akce, kterou na jeho počest uspořádali přátelé; na podzim téhož roku, 1947, pronesl svůj poslední projev k velkému publiku . Brzy se Ivan Alekseevič obrátil na Andreje Sedycha s prosbou o pomoc: „Stal jsem se velmi slabým, ležel jsem dva měsíce v posteli, zkrachoval jsem... Šel jsem do 79. roku a jsem tak chudý, že ne vůbec vědět, co a jak budu existovat“. Sedykhovi se podařilo vyjednat s americkým filantropem Frankem Atranem , aby spisovateli převáděl měsíční penzi ve výši 10 000 franků. Tyto peníze byly poslány Buninovi až do roku 1952; po smrti Atrana platby přestaly [166] .

V říjnu 1953 se zdravotní stav Ivana Alekseeviče prudce zhoršil. Rodinní přátelé, kteří pomáhali Věře Nikolajevně pečovat o nemocné, byli téměř neustále v domě, včetně Alexandra Bakhracha; Dr. Vladimir Zernov [167] přicházel každý den . Několik hodin před svou smrtí Bunin požádal svou ženu, aby mu četla Čechovovy dopisy nahlas. Jak Zernov vzpomínal, 8. listopadu byl ke spisovateli zavolán dvakrát: poprvé provedl nezbytné lékařské úkony, a když znovu dorazil, byl Ivan Alekseevič již mrtvý [168] . Příčinou smrti bylo podle lékaře srdeční astma a plicní skleróza. Bunin byl pohřben na hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois [169] . Pomník na hrobě byl zhotoven podle kresby výtvarníka Alexandra Benoise [170] .

Kreativita

Poezie

Bunin, který vydal několik básnických sbírek a získal za ně dvě Puškinovy ​​ceny, měl v literární komunitě dlouhou pověst jako staromódní krajinář . V mládí ruská poezie hledala nové formy sebevyjádření a Bunin, stoupenec klasiky, vypadal konzervativně na pozadí Brjusova, který do textů vnesl „dech městských ulic“, nebo raného Bloka, se svými neklidnými hrdiny, pronikajícími do samé husty života [172] . Jak napsal ve své recenzi Maxmilián Vološin , který reagoval na Buninovu sbírku Básně (1903-1906, nakladatelství Znanie) , Ivan Alekseevič se ukázal být stranou „všeobecného pohybu na poli ruského verše“. Buninovy ​​básnické obrazy přitom podle Vološina z hlediska malby dosáhly „koncových bodů dokonalosti“ [173] .

V textech mladého Bunina je cítit vliv Jakova Polonského , Apollona Majkova , Alexeje Zhemchuzhnikova a Afanasyho Feta [174] . Kritik Konstantin Medvedsky při analýze děl laureátů Puškinovy ​​ceny za rok 1903 citoval několik citací z Buninovy ​​sbírky „Padající listí“, ve které se nachází „Fetova škola“ – konkrétně jde o věty: „Dutá voda zuří, - / Hluk a tlumený a dlouhý. / Poletují stáda havranů / křičí vesele i důležitě“ [175] . Současníci Ivana Alekseeviče navíc spojovali jeho básnické skici s krajinami z prozaických děl Turgeněva a Čechova [176] . V prvních desetiletích 20. století kritici přáli Buninovi, aby se rychle zbavil „rehashingů“ a vydal se na samostatnou cestu v poezii [177] .

Hlavním tématem Buninových raných básní byla příroda se svými ročními obdobími, „šedá obloha“ a „lesy na vzdálených svazích“ [178] . Později nastal obrat filozofických úvah, kdy se mezi prvky krajiny objevily hřbitovy a náhrobky a lyrický hrdina se obrátil ke kosmickým problémům, začal hledat odpovědi na věčné otázky: „A stín mizí a měsíc se pohnul, / V jeho bledém světle, jako v kouři, je , / A zdá se, že právě já pochopím / Neviditelné - chození v kouři" [179] . Bunin má málo básní o lásce, ale intimní zážitky jeho postav se staly jakýmsi prologem k prozaickým dílům Ivana Alekseeviče, napsaným mnohem později. Například v jeho milostných textech je ona smyslnost, která je charakteristická pro hrdinu "Mitya's Love" ( "Šel jsem k ní o půlnoci. / Ona spala - měsíc svítil" ), stejně jako smutek, který se objevuje v příběhu "Snadné dýchání" ( "Hřbitov, kaple nad kryptou, / Věnce, ikonové lampy, obrazy / A v rámu propleteném krepem - / Velké jasné oči" ) [180] .

Povídky a pohádky

Buninův debut jako prozaik se odehrál v roce 1893, kdy jeho povídka „Nákres vesnice“ vyšla v petrohradském časopise „ Ruské bohatství “, který později dostal jiné jméno – „Tanka“. Redaktor Russkoje Bogatstvo Nikolaj Michajlovskij po přečtení rukopisu napsal třiadvacetiletému autorovi, že se z něj časem „stane velký spisovatel“ [181] . V následujících letech byly jeho příběhy "Kastryuk", "Na konec světa", " Antonovova jablka ", "Malá romance" a další publikovány v různých publikacích. Kritici projevovali zdrženlivý zájem o dílo mladého Bunina, zmiňovali „básnické barvy“ přítomné v jeho prózách [182] , nicméně prozatím žádné z děl Ivana Alekseeviče nebylo v literární komunitě vnímáno jako skvělá událost [183 ] Podle Korneyho Chukovského jeho rané „poloelegie, poloromány... postrádaly železo a kámen“ [184] .

Zlom nastal po vydání příběhu " Vesnice ". Bunin na něm začal pracovat v roce 1909, četl úryvky v literárních kruzích a o díle se mluvilo dlouho předtím, než byl rukopis předložen k vydání. Noviny Birzhevye Vedomosti (1909, č. 11348) napsaly, že Buninova nová práce pravděpodobně „způsobí konverzace a polemiku zprava i zleva“ [185] . První díl Vesnice vyšel v Sovremennyj Mir v březnu 1910 a první recenze se objevila ještě před vydáním čísla - fejetonista listu Ráno Ruska V. Baturinský se stihl v redakci seznámit s korekturní verzí a , před svými kolegy připravil recenzi, ve které příběh označil za „výborné dílo aktuální sezóny“ [186] . Do diskuse o Vesnici byli zapojeni jak kritici, tak spisovatelé: autor byl obviněn ze „ztrácení smyslu pro uměleckou důvěryhodnost“ ( G. Polonsky ) [187] ; byl obviněn z toho, že „se bál vlastních etud a náčrtů“ ( Alexander Amfiteatrov ) [188] ; psali o příběhu jako o „pobuřující, skrz naskrz falešné knize“ ( A. Yablonovsky ) [189] . Mezi těmi, kdo Bunina podporovali, byla Zinaida Gippius , která v časopise „ Ruské myšlení “ (1911, č. 6) poznamenala, že příběh „Vesnice“ je přísný, jednoduchý a harmonický: „...vy tomu prostě věříte“ [190 ] .

Přes ostrost jednotlivých hodnocení "Vesnička", stejně jako po ní vydaná povídka " Sukhodol " (" Hlasitel Evropy ", 1912, č. 4) zajistila Buninovi pověst vyhledávaného prozaika - jeho díla se stal mnohem ochotnější získávat časopisy a noviny a „ Společnost A.F. Marx nabídla spisovateli uzavření smlouvy na vydání Kompletní sbírky jeho děl. Šestidílné vydání vyšlo v roce 1915 ve velmi působivém nákladu - 200 000 výtisků [191] .

Ve stejném roce se objevila Buninova povídka „The Gentleman from San Francisco “. Podle Muromcevy Ivan Alekseevič přišel s nápadem na dílo během jejich cesty na parníku na cestě z Itálie. Mezi cestujícími začala diskuse o sociální nerovnosti a pisatel vyzval svého oponenta, aby představil svou loď v sekci: na horní palubě se lidé procházejí a popíjejí víno a v dolních kupé pracují: "Je to fér?" [192] . Příběh měl u recenzentů vesměs kladný ohlas: např. literární historik Abram Derman (Ruské myšlení, 1916, č. 5) v něm objevil některé umělecké postupy charakteristické pro Lva Tolstého, například zkoušku smrtí [193] , a spisovatelka Elena Koltonovskaya , již dříve nacházela mnoho nedostatků v Buninově próze, po vydání Gentlemana ze San Francisca označila Ivana Alekseeviče za „nejvýznamnějšího představitele nové literatury“ [194] . Zdrženlivější toto dílo hodnotil Alexander Izmailov , kterému se příběh o bohatém 58letém Američanovi, který odešel za zábavou do Starého světa , zdál příliš natahovaný – podle kritika by se vešel do formátu malého náčrtu [195 ] .

Jedním z posledních uměleckých děl, které Bunin napsal v předrevolučním období, byl příběh „ Snadné dýchání “ („ Ruské slovo “, 1916, č. 83). Příběh o středoškolské studentce Olya Meshcherskaya, kterou na nádraží zastřelil kozácký důstojník, vymyslel spisovatel při procházce po hřbitově ostrova Capri , když na jednom z nich uviděl portrét veselé dívky. náhrobky [196] . Mladá hrdinka příběhu je oním zvláštním ženským typem, o který se Ivan Alekseevič vždy zajímal – je v ní tajemství, které si muže podmaňuje a nutí je k bezohledným činům. Stejná galerie fatálních ženských obrazů, majících přirozený dar zaujmout, zahrnuje postavy Buninových příběhů „Klasha“ a „Aglaya“ a také příběh „Mitya's Love“ vytvořený již v exilu [197] .

V příběhu "Mitya's Love", poprvé publikovaném v pařížském časopise "Modern Notes" (1925, č. 13-14) a vyprávějícím o lásce studenta Mitya ke Kátě, studentce soukromé divadelní školy, jsou autobiografické motivy. . Nesouvisejí s dějem, ale s hloubkou pocitů, které mladý hrdina prožívá, a připomínají duševní muka mladého Bunina, který ztratil Varvaru Paščenko. Její rysy - "nestálost, nespolehlivost pocitů" - jsou uhodnuty v obrazu Katya. Jak napsal Muromceva: „Ivan Alekseevič nikde neprozradil své milostné zážitky, jako v Mityově lásce, pečlivě je maskoval“ [198] . Tento příběh, stylově připomínající dlouhou prozaickou báseň, představuje novou etapu v Buninově tvorbě:

Před Buninem se o lásce takhle nepsalo. Buninova inovace spočívá v tom, že moderní odvaha („modernost“, jak se tehdy říkalo) ve vykreslení pocitů postav se snoubí s klasickou jasností a dokonalostí verbální formy. Mityiny zážitky, obdařené mimořádnou emocionalitou, schopné procítit probuzení přírody i sebe samého s přehnanou ostrostí, bolestí a blažeností... jsou nepochybně autobiografické [199] .

— Anna Saakyantsová

Kniha "Temné uličky" (1943-1946), na které spisovatel pracoval v předválečných a válečných letech, vyvolala u Buninových kolegů a čtenářů smíšené reakce. Pokud básník Gleb Struve označil díla obsažená ve sbírce za „nejlepší příběhy o milostné vášni v ruské literatuře“, pak Mark Aldanov informoval autora o dopisech, které obdrželi redaktoři Novy Zhurnal , kteří publikovali několik povídek. Podle Aldanova byli předplatitelé publikace rozhořčeni přemírou erotických scén a jistý vědec poslal dopis s dotazem: „No, jak můžeš? Mám ženu“ [200] . Sbírka, jejíž název navrhl spisovateli řádky Nikolaje Ogaryova „Všude kolem kvetly šarlatové šípky, / byly aleje tmavých lip“, zahrnovala příběhy „Rusya“, „Pozdní hodina“, „Chladná podzim“, „Muse“, „Lady Clara“, „Iron wool“ a další [201] .

"Život Arsenieva"

Myšlenka románu „ Život Arsenieva “ – knihy, která ovlivnila rozhodnutí Švédské akademie udělit Nobelovu cenu – přišla Buninovi v říjnu 1920, v předvečer jeho padesátých narozenin [202] . O něco později, v roce 1921, učinil spisovatel předběžné obrysy, v nichž se pokusil nastínit obrys díla o dospívání a stávání se člověkem. Zpočátku se její názvy lišily: „Kniha mého života“, „U pramene dnů“, „Bezejmenné poznámky“ [111] . Nápad vznikal několik let a přímá práce začala 27. června 1927 [202] . Soudě podle memoárů Muromcevy, pokaždé, když dokončil další část, Ivan Alekseevič měl v úmyslu přestat pracovat - tvrdil, že "lidský život nelze napsat." Bunin díky tomu vytvořil pět dílů a „přivedl“ svého hrdinu Alexeje Arsenieva do dvaceti let [203] .

Vědci nedospěli ke shodě ohledně žánru Buninova románu. Literární kritik Boris Averin , který studoval tvůrčí historii díla, si všiml, že rané autorovy rukopisy, které odrážely „průběh paměti“, nám umožňují mluvit o „Arsenievově životě“ jako o memoárové próze. Zároveň se Ivan Alekseevič při opravách záměrně distancoval od hrdinů díla - změnil jména a odstranil z textu ty detaily, ve kterých by se hádaly epizody jeho vlastní biografie [204] . Podle literární kritičky Anny Saakyants spojoval „Život Arsenieva“ několik žánrů – v knize se prolínala umělecká biografie, paměti, lyrická a filozofická próza. Literární kritik Igor Sukhikh napsal, že základem románu je „poetická transformace minulosti“ [88] . Bunin sám naléhal, aby nebral příběh Alexeje Arsenieva jako příběh autora; vysvětlil, že Arsenievův život je „autobiografií fiktivní osoby“ [203] .

Pátou část díla, původně nazvanou „Lika“, nazývají výzkumníci nejdůležitější: v ní hrdina vyrůstá a zažívá první akutní pocit. Zkouška lásky v něm rodí umělce a básníka [205] . Domněnky, že prototypem milované Liky Alexeje Arsenyeva je Varvara Paščenko, Muromceva opakovaně vyvrací. Podle ní hrdinka kombinovala rysy těch žen, které Bunin miloval v různých letech. Například hrdinka Života Arsenieva navenek připomíná spíše spisovatelovu první manželku Annu Nikolajevnu Tsakni; jednotlivé epizody reprodukují detaily vztahu, který se vyvinul mezi Buninem a samotnou Muromcevou [206] . Pocit, který zažívá Alexej Arsenjev ve vztahu k Lice, se však do značné míry shoduje se zkušenostmi mladého Bunina. Poslední řádky románu („Nedávno jsem ji viděl ve snu...“) se blíží vyznání, které zaznělo v jednom z dopisů Ivana Alekseeviče po rozchodu s Paščenkem: „Viděl jsem tě dnes ve snu – zdálo se, že ležet, spát, oblečený, na pravém boku“ [207] .

V Životě Arsenieva Bunin udělal to, o čem mladý Arseniev snil, aniž by si to uvědomoval, když měl žízeň psát a nevěděl, co psát. Zde je ukázáno to nejjednodušší a nejhlubší, co lze v umění ukázat: přímé vidění světa umělcem: nepřemýšlení o viditelném, ale samotný proces vidění, proces inteligentního vidění [208] .

— Vladislav Chodasevič

Publicistika, deníky, paměti

V předrevolučním období v něm řada Buninových současníků viděla jen chladného každodenního spisovatele, který s nostalgií vzpomínal na mizející šlechtická hnízda. Vznik jeho polemických poznámek, článků a esejů o říjnových událostech umožnil čtenářům vidět dalšího Bunina – sarkastického a sžíravého [209] , který revoluci vnímal jako ruskou vzpouru, a její účastníky jako postavy z románu „ Démoni “. Podle literárního kritika Olega Michajlova byly mnohé články Ivana Alekseeviče napsané v té době podobné monologům postav Dostojevského [210] . V emigrantském tisku 20. let 20. století Bunin publikoval publikace, v nichž na jedné straně trval na odmítnutí kompromisu s bolševiky a na druhé straně dával vysoké známky vůdcům bílého hnutí . Spisovatel znal generála Děnikina osobně a mluvil o něm jako o vznešeném a snadno sdělitelném člověku. Admirál Alexandr Kolčak si podle Ivana Alekseeviče zasloužil zvláštní místo v historii: „Přijde čas, kdy bude jeho jméno zapsáno zlatým písmem do letopisů ruské země“ [98] .

V roce 1925 Vozrozhdeniye , pařížské emigrantské noviny , začaly publikovat úryvky z Buninových deníků, které vešly ve známost jako Prokleté dny. Badatelé věnují pozornost skutečnosti, že denní záznamy, které Ivan Alekseevič vedl v letech 1918-1920, se liší od deníků uvedených v knižní verzi. Spisovatel připravil k tisku ani ne tak kalendářní deník, jako spíše mozaikový deník, který obsahuje mnoho roztroušených střípků. První část „Prokletých dnů“ sestává především z miniaturních skečů, které znovu navozují celkovou atmosféru v porevoluční Moskvě: autor opravuje texty pouličních plakátů, novinové titulky, náhodné poznámky kolemjdoucích. Obraz města vzniká díky obličejům vytrženým z davu, které blikají kaleidoskopickou rychlostí jako na momentální fotografii. Druhé části, která vypráví o Oděse v roce 1919, dominují povídky a poznámky [211] .

Byl tam V. Kataev (mladý spisovatel). Cynismus dnešních mladých lidí je přímo neuvěřitelný. Řekl: „Za sto tisíc zabiju každého. Chci se dobře najíst, chci mít dobrý klobouk, výborné boty…“ Vyšel jsem s Katajevem na procházku a najednou jsem na minutu celou svou bytostí pocítil kouzlo jara, které letos (pro poprvé v životě) jsem se vůbec necítil [212] .

- I. A. Bunin. prokleté dny

Od druhé poloviny dvacátých let začalo Buninovu publicistiku postupně opouštět politické poselství - spisovatel se zaměřil na literárně kritické články a paměti, vydal knihu "Osvobození Tolstého" (1937), psal eseje o Semjonovech-Tyan-Shanských a básnířka Anna Bunina, začaly memoáry o Čechovovi, které zůstaly nedokončené a byly vydány Muromcevou po smrti Ivana Alekseeviče [213] . Stará polemika se Buninovi vrátila při práci na knize „Memoáry“, vydané v roce 1950 – v ní podle badatelů osmdesátiletý spisovatel prokázal temperament, který byl pro něj v porevolučním období charakteristický [214]. . Jak řekl Andrei Sedykh, který navštívil Ivana Alekseeviče v Paříži v létě 1949, jednoho dne majitel domu přečetl hostům úryvky z Pamětí, které ještě nebyly dokončeny. Spisovatel Teffi a básník Georgy Adamovich , kteří byli přítomni čtení , zažili určitý zmatek z drsných hodnocení, která Bunin poskytl mnoha svým současníkům. Sedykh se pokusil situaci zmírnit větou: „Jste laskavý člověk, Ivane Alekseeviči! S každým bylo zacházeno laskavě“ [215] .

Překlady

Bunin, který opustil gymnázium po čtvrté třídě, se neustále zabýval sebevzděláváním. Takže v šestnácti letech začal vážně studovat angličtinu a ve svých zralých letech, kvůli četbě a překládání děl Adama Mickiewicze ,  samostatně ovládal polštinu. Debut Ivana Alekseeviče jako překladatele se odehrál v druhé polovině 80. let 19. století. Sám později přiznal, že poté, co se chopil překladu Shakespearovy tragédie „ Hamlet “ do ruštiny, „se nad ním trápil s neobvyklou a stále rostoucí rozkoší“. V různých obdobích svého života se Bunin obrátil jako překladatel k Byronovým dramatům, Tennysonovým básním , Petrarkovým sonetům a Heineovým textům .

Buninův překlad básně " Píseň Hiawatha ", poprvé publikovaný v novinách Orlovský Věstník v roce 1896, byl kritiky nazýván "vysoce poetický" [217] . „Píseň…“ však není jediným dílem amerického básníka, které Ivana Alekseeviče zaujalo. V roce 1901 vyšel jeho překlad básně Henryho Longfellowa „Žalm života“. Textová analýza provedená lingvisty ukázala, že Bunin používal různé techniky pro dvě díla. Jestliže se překladatel při překladu textu básně, který vychází z legend a indiánských tradic , snažil zachovat intonaci originálu, pak v „Žalmu života“ uvedl vlastní poetické motivy: život velkých volá / Jdeme k velkému, / zůstat v písku času / stopa naší cesty." Lingvisté vysvětlují rozdíl v přístupech „uměleckou povahou“ originálů, které buď nastavují určité limity pro překladatele, nebo mu umožňují je překročit [218] .

Originalita kreativity. Inovace. Vlivy

Bunin, jehož tvůrčí styl se začal formovat na přelomu 19. a 20. století, byl na hony vzdálený proudům, které v té době vznikly a považoval se za osvobozeného od vlivu jakýchkoliv literárních škol [219] . Vědci ho nazývají jedním z „nejhůře pochopitelných umělců“ [220] , protože i když se snažil definovat jeho tvůrčí metodu, vyvstávala řada možností, včetně „realistického symbolismu“, „mimořádného realismu“, „skrytého modernismu“ [221] . Autor monografie o Buninovi, Jurij Malcev, věřil, že Ivan Alekseevič byl prozaik, který existoval mimo obvyklé kulturní trendy, a to dalo filoložce Tamaře Nikonové důvod si toho všimnout: v odkazu Ivana Alekseeviče není žádný „jediný, všichni“. -vysvětlující a sjednocující schéma nebo systém“ [220] .

Pracovní systém

Textologové, kteří studovali Buninovy ​​rukopisy, upozornili na skutečnost, že zpravidla začal pracovat na další práci bez předběžných plánů. Spisovatel nekreslil schémata znázorňující vztah postav, nepřemýšlel nad sledem kapitol – hotový příběh okamžitě reprodukoval [222] , který později vypiloval a vylepšil, dosáhl přesné intonace a maximální expresivity. Někdy se jeho příběhy zrodily okamžitě (například Bunin psal „Lehký dech“ s „nádhernou rychlostí“); někdy trvalo hodiny a dokonce dny, než jsem našel to správné slovo: „Začnu psát, řeknu nejjednodušší frázi, ale najednou si vzpomenu, že Lermontov nebo Turgenev řekli něco podobného této frázi . Otočím frázi jiným způsobem, je to vulgárnost“ [223] . Tato komplexní práce probíhala již v době, kdy byl zahájen proces skládání, kdy mysl autora nejen tvořila příběh, ale formovala se i ve zvuku, rytmu, melodii příběhu či příběhu [224] .

Kreativní vývoj

Během desetiletí se Buninův kreativní styl změnil. Jeho rané příběhy, jako by se zrodily z jeho vlastních raných básní, byly lyrické a téměř bez událostí. Taková díla jako „Antonovova jablka“, „Zlaté dno“, „Nová cesta“ jsou elegická, subtilní a muzikální a vypravěč v nich je kontemplativní a pozorovatel, připomínající hrdinu básnických děl [225] [226] . V první polovině 10. let se dějový základ Buninových děl poněkud zkomplikoval, i když spisovatel stále neusiloval o „vnější zábavu“ ani o fascinaci vyprávěním – do popředí se dostal muž, jehož osud a postoj byly odhalený na pozadí času a někdy stačilo spisovateli pár každodenních epizod k vytvoření konkrétního příběhu. V té době Gorky, hodnotící rytmus a intonaci příběhů Ivana Alekseeviče, řekl: „Začal psát prózu tak, že když o něm řeknou: toto je nejlepší stylista naší doby, nebude to přehánět“ [227] .

Během první světové války se téma Buninových děl rozšířilo - do sféry jeho zájmů vstoupily další země, kultury a civilizace. Mezi jeho hrdiny patří cejlonský rikša (The Brothers), který se obává ztráty nevěsty , americký milionář umírající v hotelu na Capri (The Gentleman ze San Francisca), mladý německý vědec, který sní o tom, že své jméno zapíše do dějiny vědy (Otto Matte“). V tomto období se v Buninových dílech objevil společenský patos a jejich tvorbu podle autora provázely vnitřní „novinářské monology“: „Běda tobě, Babylone , silné město!“ - tato hrozná slova Apokalypsy zněla neúprosně v mé duši, když jsem psal Bratry a počal Gentlemana ze San Francisca [228] . V exilu sociální motivy Buninovo dílo téměř zcela opustily, spisovatel se opět vrátil k touze po odhalování vnitřního světa jedince, ovšem z jiné perspektivy, mimo konkrétní historickou dobu s jejími zlomy a otřesy: „Láska, utrpení, touha po ideálu zůstala“ [226] [229] . Podle literární kritičky Olgy Slivitské začal obsah Buninovy ​​prózy v určitém okamžiku zapadat do modelu „Kosmos a duše člověka“, kdy hrdiny té či oné doby nahradil „člověk jako součást vesmíru“. “ [230] .

Buninova slova jsou široce známá: "Neexistuje žádná příroda oddělená od nás, <...> každý pohyb vzduchu je pohybem našeho vlastního života"... Tato slova formulují to nejpodstatnější: místo člověka ve vesmíru. Stejně jako atom, nepředstavitelně malá část sluneční soustavy, v sobě opakuje celou svou strukturu, tak se člověk staví proti Kosmu a zahrnuje jej [231] .

Prvky inovace

Spisovatel Ivan Nazhivin v brožurovém románu „ Shallowly respekted !“ ( Harbin , 1935) sestavil seznam nároků adresovaných Buninovi. Podle Naživina nositel Nobelovy ceny nevytvořil jediný typ nebo obraz, který by mohl vstoupit do dějin ruské literatury na stejné úrovni jako Nataša Rostová , Lisa Kalitina , Evžen Oněgin , Taras Bulba , Raskolnikov , Khlestakov , Oblomov a další hrdinové. Buninovy ​​postavy jsou „zatažené skvrny, duchové, slova,“ tvrdil Nazhivin [232] . Literární kritička Tatyana Marčenko v reakci na jeho výtky poznamenala, že všechny typy a archetypy , které Nazhivin zmínil, byly představiteli určité doby nebo sociálního prostředí. Bunin - možná nevědomě - vyvinul stejné postavy, ale s přihlédnutím k "nevyužitým příležitostem": "ne Taťána, oddělená od Oněgina, ale Taťána, spojená s Buyanovem nebo Ivanem Petuškovem atd. do nekonečna umělecké představivosti" [233] .

Takže zážitky hrdiny "Mityovy lásky" korelují s utrpením Goethova Werthera , který zmáčkne spoušť kvůli osobnímu dramatu. Ale pokud Werther spáchá sebevraždu kvůli „světovému smutku“, tak Buninův hrdina – kvůli „světovému štěstí“. Odchází s „radostným povzdechem“, protože je příliš sužován pozemskými zkouškami. Krátce před svou smrtí slyší Mitya noční hudbu z Fausta Charlese Gounoda , vidí se vznášet se nad světem - a v tu chvíli cítí nezvyklou lehkost a svobodu od utrpení. Jedna z frází hrdiny – „Ach, kdy to všechno skončí!“ – Zní jako protiklad ve vztahu k faustovskému zvolání „Stop, moment: jsi krásná!“ Současně byl Ivan Alekseevich také schopen „zastavit okamžik“ - udělal to v takových příbězích jako „Sunstroke“ a „Ida“. Slovy Jurije Malceva, „ 'moment'  je nová jednotka času, kterou Bunin zavádí do ruské prózy“ [234] .

Dalším zvláštním objevem Bunina je výskyt krátkých, miniaturních náčrtků v jeho prózách, které literární kritik Ivan Iljin nazval „sny“ a Jurij Malcev – „fragmenty“ . Značná část z nich (včetně "Telící hlavy", "Jeřábů", "Hrbáčova romance", "První třída") byla představena v knize "Moderní poznámky" (Paříž, 1931), kde vypadají jako epizody z velké, barevné, polyfonní dílo. Někdy jsou vnímány jako krátké každodenní anekdoty, jindy jako poznámky z cest, ale ve všech případech jde o „fragmenty“ ucelená díla [235] .

V Buninově básni „Giordano Bruno“, napsané v roce 1906, jsou řádky, které do značné míry určují autorův postoj: „V mé radosti je vždy touha, / v touze je vždy tajemná sladkost! Tato antinomie umožnila spisovateli vytvořit mnoho kontrastních kombinací (ve slovníku jeho epitet je asi 100 000 slovních použití [236] ), což ukazuje, že v člověku mohou současně koexistovat přímo opačné emoce, vášně a zkušenosti: „smutně veselé písně“, „divoce radostný tlukot srdce“, „posměšně smutné kdákání“, „žalostně radostné pištění“, „tajemně jasná divočina“, „trpitelně šťastná extáze“, „smutně slavnostní“, „horko-studený vítr“, „štěstí viny“, „ nešťastný štěstím, „hrůza slasti“, „radostný hněv“, „nadšeně vzlykající“ [237] .

Jedním z rysů tvorby zralého Bunina byla jeho schopnost organizovat náhlé konce ve svých dílech. Například začátek příběhu „Rusya“ (1940), který je memoárem bezejmenného hrdiny, který kdysi pracoval jako vychovatel na nádraží u Podolska , vypadá úplně obyčejně: zastávka vlaku, líný dialog mezi cestujícím a jeho manželka, dirigentka s lucernou. Postupně se však prostřednictvím uspávací intonace začínají objevovat známky mystiky. Hrdina jde mentálně do minulosti a stejná oblast „magicky rozkvétá“. Pak se v jeho mysli objeví dívka-umělkyně, jejíž skutečné jméno je Marusya. Redukce má kořeny buď v Rus, nebo v mořských pannách a samotná hrdinka, žijící mezi bažinami, je „malebná, až ikonomalba“. Zapomenutý milostný příběh před dvaceti lety, který skončil dramatickým rozchodem, se díky zastavení vlaku promění v zastavenou „krásnou chvíli“ [238] .

Malebná próza

Literární kritici věnovali pozornost malebnosti Buninových próz. Oleg Mikhailov tedy napsal, že pro některé příběhy Bunina z 10. let 20. století mohl být nejlepším ilustrátorem Michail Nesterov . Galerie mučedníků a spravedlivých lidí vytvořená spisovatelem (mezi nimi farmář Averky z Tenké trávy, pokřivená žebračka Anisya z Veselého dvora, sentimentální sluha Arseny ze Svatých, statná kráska Aglaya ze stejnojmenného příběhu ) připomíná hrdiny z Nesterovova plátna Na Rus. Duše lidu“ [239] .

Podle Taťány Marčenkové existuje také určitý vztah mezi Buninovými krajinami a díly Viktora Vasnetsova , s nímž se spisovatel osobně znal. Z hlediska vnitřního vidění světa se však próza Ivana Alekseeviče blíží obrazům Michaila Vrubela . Například jeho dílo „ Pán “ (stejně jako „Bogatyr“, „Šeřík“, „Královna Volchova“) odráží pohanský prvek příběhu „Rus“ ve větší míře než Vasnetsovova „ Alyonushka “, věří Marčenko. Vasnetsovův obraz, který zobrazuje dívku sedící u vodní plochy porostlé ostřicí, dobře koreluje s obsahem „Rus“, zatímco „Pan“ umožňuje „nahlédnout do tajemné podstaty věcí“ [240] .

Vlivy

Když mluvíme o vlivech, které se nacházejí v Buninově próze, výzkumníci nejčastěji jmenují jména Lva Tolstého, Čechova, Turgeneva, Gogola . Podle Olega Michajlova Buninovo zobrazení člověka – s jeho mnohovrstevnatou a nevyčerpatelnou povahou – z velké části pochází z Tolstého myšlenky „plynulosti charakteru“ [241] . Kritik Alexandr Izmailov napsal, že Ivan Alekseevič byl „jedním z mnoha fascinovaných, okouzlených, unesených Čechovem“ [242] . V Buninových raných bezdějových příbězích kritici slyšeli buď intonaci Turgeněvových básní v próze, nebo autorův hlas z lyrických odboček v básni „ Mrtvé duše “ [243] . Sám Bunin napsal, že přes všechnu svou lásku k ruské literatuře „nikdy nikoho nenapodoboval“ [242] . Když literární kritik Pjotr ​​Bitsilli upozornil na některé podobnosti mezi Miťovou láskou a Tolstého Ďáblem, počínaje slovy „A já vám říkám, že každý, kdo se na ženu dívá chtíčem, již s ní ve svém srdci zcizoložil,“ Ivan Alekseevič odpověděl: "Samozřejmě, bez Tolstého, bez Turgeněva, bez Puškina bychom nepsali tak, jak píšeme... A pokud mluvíme o asimilaci Tolstého, je to tak?" [244]

Kritici a někteří Buninovi kolegové tvrdili, že jeho pozdější práce obsahovala tolik skrytých citátů, vzpomínek a obrázků vypůjčených z ruských klasiků, že nastal čas mluvit o „elementárním epigonismu“. Například Nina Berberová tvrdila, že Ivan Alekseevič „vytvořil krásu v primitivních formách, připravenou a již existující před ním“. Literární kritik Yuri Lotman namítal proti těm, kteří spisovateli vyčítali, že „převrací“ a „reviduje tradice“, poznamenal: „V této perspektivě se odhaluje inovátor Bunin, který chce pokračovat ve velké klasické tradici v éře modernismu . ale aby celou tuto tradici přepsal znovu“ [245] .

Vztahy se současníky

Bunin a Gorkij

Po celá desetiletí bylo Buninovo jméno často zmiňováno - v různých souvislostech - vedle Gorkého. V jejich vztahu badatelé identifikují řadu klíčových etap: období postupného sbližování (přelom 19. a 20. století) vystřídala doba velmi těsné komunikace (1900), poté následovala přestávka (1917) s úplným vzájemné odmítání názorů, doprovázené veřejnými, někdy velmi tvrdými odhady [246] . Spisovatelé se setkali v Jaltě v roce 1899; podle Buninových memoárů Gorkij v sentimentální náladě na prvním setkání řekl: „Jste poslední spisovatel ze šlechty, kultury, která dala světu Puškina a Tolstého“ [247] . O několik dní později Ivan Alekseevič poslal Gorkimu svou knihu Pod širým nebem [248] ; začala korespondence, která trvala asi osmnáct let [249] .

Ohlasy na Buninova raná díla od Alexeje Maksimoviče byly většinou benevolentní. Například po přečtení příběhu „Jablka Antonova“ Gorky napsal: „To je dobré. Zde Ivan Bunin jako mladý bůh zpíval . Bunin cítil rostoucí sympatie k Alexeji Maksimovičovi a věnoval mu svou báseň Padající listí. Gorky zase pozval mladého spisovatele ke spolupráci v časopise " Život "; poté začalo nakladatelství Znanie v jeho čele vydávat Buninova sebraná díla. Počínaje rokem 1902 stála v novinových zprávách jména Gorkého a Bunina často vedle sebe: spisovatelé byli považováni za zástupce stejné literární skupiny; Ivan Alekseevič navštěvoval premiéry představení podle her Alexeje Maksimoviče [251] .

V roce 1909 se Bunin a Muromtseva vydali na cestu po Itálii. Na ostrově Capri manželé navštívili Gorkého, který tam žil, který, když o tomto setkání mluvil v dopise adresovaném Ekaterině Peshkové , poznamenal, že Ivan Alekseevič byl stále aktivní a potěšil ho „svým vážným postojem k literatuře a slovu“. [252] . Muromtseva při vzpomínce na dlouhé dialogy ve Villa Spinola poznamenala, že v té době Alexej Maksimovič a její manžel „se dívali na mnoho věcí jinak, ale přesto skutečně milovali to hlavní“ [253] .

Poslední setkání mezi Buninem a Gorkým se konalo v dubnu 1917 v Petrohradě . Podle memoárů Ivana Alekseeviče v den svého odjezdu z hlavního města uspořádal Alexej Maksimovič velké setkání v Michajlovském divadle , na kterém představil speciální hosty - Bunina a Fjodora Chaliapina . Publikum v sále připadalo Ivanu Alekseevičovi pochybné (jako Gorkého projev, adresovaný publiku a začínající slovem „Soudruzi!“), ale rozešli se docela přátelsky. V prvních porevolučních dnech dorazil Gorkij do Moskvy a vyjádřil přání setkat se s Buninem - v reakci na to požádal sdělit prostřednictvím Jekatěriny Peškovové, že považuje „vztahy s ním za navždy ukončené“ [254] .

Od té doby se Gorkij stal Buninovým oponentem v nepřítomnosti: v žurnalistice 20. let jej Ivan Alekseevič označoval především jako „propagandistu sovětského režimu“ [255] . Alexej Maksimovič se také vzdáleně hádal s bývalým přítelem: v dopise zaslaném jeho sekretářce Petru Krjučkovovi poznamenal, že Bunin „divoce zuřil“. V dalším dopise adresovaném Konstantinu Fedinovi Gorkij velmi tvrdě hodnotil emigrantské spisovatele: „ B. Zajcev píše životy svatých průměrně. Šmelev  je něco nesnesitelně hysterického. Kuprin nepíše - pije. Bunin přepisuje Kreutzerovu sonátu pod názvem „Mitya's Love“. Aldanov odepisuje i L. Tolstého“ [256] .

Bunin a Čechov

Bunin napsal několik esejů o A.P. Čechovovi , zahrnul samostatnou kapitolu o Antonu Pavlovičovi do svých Pamětí a plánoval připravit velké dílo věnované jemu. Podle Muromcevy se v 50. letech jejímu manželovi podařilo získat Úplná Čechova díla vydaná nakladatelstvím Goslitizdat a také knihu, ve které byly jeho dopisy publikovány: „Znovu jsme je četli... Za bezesných nocí Ivan Alekseevič ... si dělal poznámky na útržky papíru, někdy i na krabičky od cigaret – vzpomínal na rozhovory s Čechovem“ [257] . Jejich první setkání se konalo v Moskvě v roce 1895 [41] a sbližování začalo v roce 1899, kdy Bunin dorazil do Jalty. Ivan Alekseevič se poměrně rychle stal jeho mužem v Čechovově domě - na své dači v Autce pobýval i v těch dnech, kdy byl Anton Pavlovič pryč [247] [258] . Bunin ve svých memoárech přiznal, že s žádným ze svých kolegů spisovatelů neměl tak vřelé vztahy jako s Čechovem [259] . Anton Pavlovič vymyslel svému soudruhovi hravou přezdívku – „pan markýz Bukišon“ (někdy prostě „markýz“) a říkal si „autský statkář“ [260] .

Podle Nikolaje Teleshova , který navštívil Čechova předtím, než odešel do Badenweileru , si byl Anton Pavlovič již vědom své smrtelné nemoci. Na rozloučenou požádal účastníky středečního literárního kroužku, aby se uklonili a také řekli Buninovi, aby „psal a psal“: „Vzejde z něj velký spisovatel. Tak mu to řekni za mě. Nezapomeňte“ [261] . O smrti Čechova se Ivan Alekseevič, který byl v létě 1904 ve vesnici Ognevka, dozvěděl z novin: „Otevřel jsem to ... - a najednou, jako by srdce prořízla ledová břitva. O několik dní později dostal dopis od Gorkého - Alexej Maksimovič řekl, že spisovatelé se začínají připravovat na vydání memoárů o Čechovovi, a požádal Bunina, aby se na tomto díle podílel [262] . V listopadu, po přečtení rukopisu zaslaného Ivanem Alekseevičem, Gorkij poznamenal, že jeho esej o Antonu Pavlovičovi byla napsána velmi pečlivě [263] .

Vědci se pokusili určit míru Čechova vlivu na Buninovo dílo. Spisovatel Valery Geydeko tak upozornil na poetičnost prózy obou, na „rytmickou organizaci řeči“ charakteristickou pro oba spisovatele [264] , jakož i na jejich přitažlivost k impresionismu [265] . Literární kritik Oleg Mikhailov naopak tvrdil, že tvůrčí styly Čechova a Bunina jsou zcela odlišné - spisovatelé nemají ani tematickou ani stylistickou příbuznost; jediné, co je spojuje, je „směr společného hledání“ [266] . Sám Čechov v jednom ze svých rozhovorů s Buninem poznamenal, že „vypadají jako chrt psovi “ : „Nemohl jsem ti ukrást jediné slovo. Jsi ostřejší než já. Píšeš támhle: „Moře vonělo melounem“… Je to úžasné, ale neřekl bych to“ [266] .

Bunin a Nabokov

Buninův vztah s Vladimirem Nabokovem si badatelé vykládají různě. Jestliže v nich literární kritik Maxim D. Shraer vidí „poetiku rivality“ [267] , pak filoložka Olga Kirillina nachází podobnosti na úrovni „nervového systému a krevního oběhu“ [268] . Komunikace mezi oběma spisovateli byla dlouhou dobu v nepřítomnosti. Na konci roku 1920 požádal Nabokovův otec Vladimir Dmitrievich  Ivana Alekseeviče, aby zhodnotil báseň svého syna, publikovanou v berlínských novinách Rul '. Bunin odpověděl tím, že poslal Nabokovům nejen vřelý, povzbudivý dopis, ale také svou knihu Gentleman ze San Francisca. Začala korespondence, do které na jaře 1921 patřil i dvaadvacetiletý Vladimir Nabokov, který publikoval pod pseudonymem „Vladimir Sirin“. Ve svém prvním dopise ctižádostivý básník nazval Bunina „jediným spisovatelem, který v našem rouhačském věku klidně slouží krásné“ [269] .

V roce 1926 vyšel Nabokovův první román „ Mašenka “, který je podle výzkumníků „nejbuninštějším“ dílem Vladimíra Vladimiroviče. Na výtisk darovaný Buninovi autor napsal: „Nesuďte mě příliš přísně, prosím vás. Z celého srdce, V. Nabokove“ [270] . O tři roky později poslal Nabokov, který vydal sbírku Návrat Čorby , Buninovi knihu s věnováním nápisem: „Velkému mistrovi od pilného studenta“ [271] . Ivan Alekseevič byl věnován Nabokovově příběhu „Resenment“ (1931) [271] . Vladimir Vladimirovič reagoval velmi pozitivně na udělení Nobelovy ceny Buninovi - v telegramu zaslaném Grassemu bylo napsáno: "Jsem tak šťastný, že jste to dostali!" Koncem roku 1933 došlo k prvnímu setkání obou spisovatelů - Bunin přijel do Berlína na akci, kterou na jeho počest uspořádal publicista Joseph Gessen a během oslav se osobně setkal s Nabokovem [272] .

Poté začalo období ochlazování. Důkazem změněných vztahů jsou podle Olgy Kirilliny Nabokovovy zasvěcovací nápisy - dřívější nadšená přiznání z nich zmizela, intonace se změnily. Po vydání románu Pozvánka k popravě (1936) napsal na svazek zaslaný Buninovi: „Drahému Ivanu Alekseeviči Buninovi s pozdravem autora“ [273] . K úplnému zlomu nedošlo, i když vzájemné podráždění rostlo. Napětí vzniklo – mimo jiné – kvůli veřejným pokusům emigrantské komunity určit, kdo ze spisovatelů zaujímá hlavní místo na literárním Olympu. Například ve druhé polovině 30. let Mark Aldanov naléhal na Bunina, aby přiznal, že prvenství přešlo na Nabokova [274] .

Ve své autobiografické knize Jiné břehy (1954) Nabokov líčil jedno ze svých setkání s Buninem v roce 1936 v pařížské restauraci. Jeho iniciátorem byl Ivan Alekseevič. Večeře udělala na Nabokova těžký dojem: „Bohužel nemůžu vystát restaurace, vodku, občerstvení, hudbu – a intimní rozhovory. Bunin byl zmatený mou lhostejností k tetřevům a mým odmítnutím otevřít mou duši. Ke konci večeře už jsme se mezi sebou nesnesitelně nudili. Stejný fragment - s určitými změnami - Nabokov zahrnul do druhé verze svých memoárů - " Paměť, mluv ." Podle Maxima D. Schraera toto setkání demonstrovalo, že tvůrčí dialogy mezi autory skončily a jako lidská bytost se od sebe zcela vzdálili [275] . Sám Bunin si ve svém deníku poznamenal, že nikdy nedošlo k žádnému „setkání v restauraci“. "V. V. Nabokov-Sirin psal anglicky a vydal knihu, na jejíž obálce je nad jeho jménem z nějakého důvodu vytištěna královská koruna. ...taky o mně je stránka - divoká a hloupá lež, jako bych ho nějak zatáhl do nějaké drahé ruské restaurace (s cikány), abych s ním, Nabokov, seděl, pil a povídal si "od srdce" , jako všichni Rusové to milují, ale on to nemůže vystát. Velmi podobné mně! A nikdy jsem s ním nebyl v žádné restauraci. Z deníku Ivana Bunina, 14. června 1951.

Přesto jejich literární rivalita pokračovala a vydání knihy „Temné uličky“ se podle Schraera stalo Buninovým pokusem „vyrovnat skóre s Nabokovem“. V jednom z dopisů zaslaných krátce před válkou americké slavistce Elizavetě Malozemové Ivan Alekseevič poznamenal: „Nebýt mě, nebyl by žádný Sirin. Přibližně ve stejném období Nabokov, který byl v písemném rozhovoru požádán, aby hovořil o vlivu Bunina na jeho práci, řekl, že nepatří mezi stoupence Ivana Alekseeviče [276] . V roce 1951 se v New Yorku připravovala akce věnovaná Buninovým osmdesátinám. Mark Aldanov pozval Nabokova, aby toho večera přečetl nějaké dílo hrdiny dne. Nabokov odpověděl písemným odmítnutím:

Jak víte, nejsem velkým fanouškem I. A. Moc oceňuji jeho poezii, ale prózu... nebo vzpomínky v uličce... Říkáte, že je mu 80 let, že je nemocný a chudý. Jste mnohem laskavější a blahosklonnější než já - ale vstupte do mé pozice: jak mám říct před hrstkou více či méně společných známých výročí, tedy úplně zlaté, slovo o člověku, který je cizí? mě v celém jeho skladišti a o prozaikovi, kterého jsem dal pod Turgeněva? [277]

Bunin a Kataev

Valentin Kataev , stejně jako Nabokov, byl považován za spisovatele, který nejpřesněji přijal lekce Bunina [278] . Sedmnáctiletý Kataev, který poprvé slyšel o básních Ivana Alekseeviče od básníka Alexandra Fedorova , v roce 1914 sám přišel do Bunina, který byl v té době v Oděse [279] . Následně, když Valentin Petrovič mluvil o svém seznámení se spisovatelem v knize „ The Grass of Oblivion “, zmínil, že byl konfrontován „čtyřicetiletým pánem, suchým, žlučovitým, elegantním“, oblečeným v kalhotách od dobrého krejčí, a anglické žluté polobotky [280] . Galina Kuzněcovová ve svém deníku poznamenala, že Bunin si také dobře pamatuje okamžik, kdy se v jeho domě objevil mladý muž, který mu dal sešit s básněmi a přímo řekl: „Píšu... napodobuji tě“ [279] .

Publikum bylo krátké, ale když o dva týdny později Kataev přišel k Ivanu Alekseevičovi pro odpověď, stal se „první zázrak“ v jeho životě: Bunin navrhl, aby si našel čas na další rozhovor [281] . Od tohoto okamžiku začala jejich komunikace, která pokračovala - přerušovaně - až do roku 1920. V roce 1915 Kataev věnoval Buninovi báseň „A dny plynou v nudném sledu“. O rok později noviny „Southern Thought“ zveřejnily jeho krátkou práci, která obsahovala řádky: „Doma - čaj a dobrovolné zajetí. / Sonet načrtnutý v sešitě den předtím, / Takže v hrubých obrysech ... Zamyšlený Verlaine , / Zpívající Blok a osamělý Bunin“ [282] .

Když v roce 1918 Bunin a Muromceva spolu s dalšími uprchlíky dorazili do Oděsy, setkání byla téměř každodenní: Kataev přinášel spisovateli nové básně a on tvrdě pracoval na svých rukopisech, dělal si poznámky, opravoval a dával rady, včetně dalšího čtení. . „Zasvěcení do učedníků“ podle Valentina Petroviče nastalo až poté, co slyšel první chválu od Bunina [283] . Kataev se stal členem oděského literárního kruhu „středa“, na jehož setkáních byl vždy přítomen Ivan Alekseevič. Rozhovory tam byly velmi volné a Bunin je zaznamenal do svého deníku. Podle spisovatele Sergeje Shargunova , který porovnával Buninovy ​​denní poznámky s verzí, která byla připravena pro knihu „Prokleté dny“, Ivan Alekseevič záměrně odstranil některé velmi ostré Katajevovy poznámky z konečného vydání – spisovatel nechtěl „nahrazovat“ literární kmotřenec „který zůstal v sovětském Rusku“ [284] . Ve Francii Muromceva roztřídila vyvezené archivy a mezi četnými obálkami našla dopis od Kataeva „z bílé fronty“ z října 1919. Začalo to slovy: „Milý učiteli Ivane Alekseeviči“ [285] .

Bunin, odcházející z Oděsy na parníku Sparta, se před odjezdem nemohl se svým studentem rozloučit: v zimě roku 1920 onemocněl tyfem a skončil v nemocnici a později - jako bývalý carský důstojník - ve vězení [286 ] . Už se nesetkali. Současně Ivan Alekseevich následoval dílo Kataeva - podle Muromtseva, když obdržel knihu „ The Lonely Sail Whitens “ (ve které se autor pokusil „překročit spiknutí Pinkertona s uměním Bunina“ [287] ) , četl to spisovatel nahlas s komentáři: "No, kdo jiný tak možná?" [288] . V roce 1958 Kataev spolu se svou manželkou Esther Davydovnou navštívil Veru Nikolaevnu v Paříži. Muromtseva řekla, že ve vnímání jejího manžela Valentin Petrovič navždy zůstal mladým mužem, takže si Bunin nedokázal představit, že se jeho student stal otcem: „Ivanu Alekseevičovi to připadalo nějak neuvěřitelné: děti Valya Kataeva! [289] .

Minimálně půl století byl Bunin pro Kataeva nejen učitelem, ale také jakýmsi uměleckým idolem, zosobněním určitého uměleckého ideálu... „Psát dobře“ pro Kataeva vždy znamenalo „psát jako Bunin“. (Samozřejmě nenapodobovat Bunina, nekopírovat ho, nereprodukovat jeho způsoby, ale pokud možno dosáhnout stejného stereoskopického objemu a přesnosti v jeho popisech, což odhaluje schopnost najít nejpřesnější verbální vyjádření pro každou z jeho vizuálních reakcí. ) [290]

— Benedikt Sarnoff

Bunin a emigrantští spisovatelé

Bunin vyvinul určité úsilí, aby pomohl některým ruským spisovatelům přestěhovat se do Francie. Mezi nimi byl Alexander Kuprin  , spisovatel, jehož tvůrčí vývoj probíhal ve stejných letech jako Ivan Alekseevič. Jejich vztah nebyl v žádném případě bez mráčku – jak napsal Muromceva, „zde byl potřeba sám Dostojevskij, aby všemu rozuměl“ [291] . V roce 1920 se Kuprin po příjezdu do Paříže usadil ve stejném domě, kde bydlel Bunin, a dokonce s ním na stejném patře [292] . Možná tato čtvrť někdy tížila Ivana Alekseeviče, který byl zvyklý jasně plánovat svůj pracovní den a byl nucen sledovat neustálé návštěvy hostů, kteří přicházeli do Kuprina. Nicméně po obdržení Nobelovy ceny přinesl Bunin Alexandru Ivanovičovi 5 000 franků. Podle Kuprinovy ​​dcery Ksenia Alexandrovny tyto peníze velmi pomohly jejich rodině, jejíž finanční situace byla složitá [293] . Návrat Kuprina do SSSR v roce 1937 vyvolal v emigrantském prostředí velkou rezonanci - názory na jeho čin byly rozděleny. Bunin na rozdíl od některých svých kolegů odmítl „starého nemocného“ odsoudit. Ve svých pamětech hovořil o Kuprinovi jako o umělci, který se vyznačoval „vřelou laskavostí ke všemu živému“ [294] .

Na doporučení Bunina se v roce 1923  přestěhoval do Paříže i prozaik Boris Zajcev , v jehož moskevském domě se Ivan Alekseevič kdysi setkal s Muromcevou. Zajcev a Bunin spolu po dlouhou dobu velmi úzce komunikovali, byli považováni za literárně smýšlející lidi a společně se podíleli na činnosti Svazu francouzských spisovatelů [295] . Když přišla ze Stockholmu zpráva, že Ivan Alekseevič dostal Nobelovu cenu, Zajcev o tom jako jeden z prvních informoval veřejnost a předal naléhavou zprávu pod hlavičkou „Bunin korunovaný“ novinám Vozroždenije [296] . K vážnému sporu mezi spisovateli došlo v roce 1947, kdy Ivan Alekseevič vystoupil ze Svazu spisovatelů na protest proti vyloučení těch, kteří se v poválečném období rozhodli přijmout sovětské občanství. Spolu s nimi opustili unii Leonid Zurov, Alexander Bahrakh, Georgy Adamovich , Vadim Andreev . Zajcev jako předseda této organizace Buninův čin neschvaloval. Snažil se s ním komunikovat písemně, ale dialogy vedly k definitivní přestávce [297] .

Bunin také přijal opatření k pohybu prozaika Ivana Shmeleva . Ke sblížení spisovatelů došlo v porevolučním období, kdy oba spolupracovali s oděským listem Južnoje slovo. Když Bunin opustil Rusko, dostal od Šmeleva plnou moc k vydání svých knih v zahraničí. V roce 1923 se Šmelev přestěhoval do Francie a několik měsíců žil - na naléhání Ivana Alekseeviče - ve své vile v Grasse; tam pracoval na knize Slunce mrtvých [298] . Jejich vztah byl někdy nevyrovnaný, v mnoha situacích vystupovali jako oponenti. Například v roce 1927, po odchodu Petra Struveho z novin Vozrozhdenie, se Bunin odmítl podílet na činnosti této publikace; Šmelev se naopak domníval, že takový přístup je pro jeho odpůrce výhodný. V roce 1946 reagoval Ivan Sergejevič extrémně negativně na Buninův souhlas setkat se se sovětským velvyslancem Alexandrem Bogomolovem. Rozdíl v přístupech k některým životním otázkám se projevil i v kreativitě: Šmelev tak ve své knize Love Story (1927) ve své knize Love Story (1927) demonstroval odmítnutí „hříšné vášně“, když polemizoval s Buninovou upřímností. Šmelev vnímal Buninovu knihu „Temné uličky“ jako pornografii [299] .

V předrevolučním období Bunin nekomunikoval s akmeistickým básníkem Georgy Adamovichem . Podle Adamoviče, když jednou viděl Ivana Alekseeviče v petrohradské umělecké kavárně „Halt of Comedians“, nepokusil se o seznámení, protože zakladatel školy akmeismu Nikolaj Gumilyov nepřivítal „možné vnější vlivy“ [300] . Ve Francii Adamovič, který se vážně věnoval literární kritice, Buninovi věnoval řadu děl; na recenze Georgije Viktoroviče nereagoval vždy souhlasně. V řadě klíčových otázek, zejména v období poválečného rozkolu v emigrantském prostředí, však Bunin a Adamovič vystupovali jako podobně smýšlející lidé. Georgij Viktorovič po smrti Ivana Alekseeviče podporoval vdovu po spisovateli, radil Muromcevě při práci na jejích pamětech o Buninovi a bránil ji před odpůrci [301] .

K Buninově známosti s básníkem Vladislavem Chodasevičem došlo v roce 1906, ale až do přestěhování do Francie byl jejich vztah povrchní [302] . V exilu došlo k jejich sblížení, Bunin pozval Vladislava Felitsianoviče do Grasse, v druhé polovině 20. let si spisovatelé dopisovali. K určitému ochlazení došlo poté, co Chodasevič v recenzi Buninovy ​​sbírky „Vybrané básně“, napsané v roce 1929, vysoce zhodnotil Ivana Alekseeviče jako prozaika a velmi zdrženlivě – jako básníka [303] . Vladimir Nabokov v jednom ze svých dopisů své ženě hovořil o návštěvě pařížské kavárny Murat v roce 1936: „Tam jsem krátce viděl Chodaseviče, který velmi zežloutl; Bunin ho nenávidí." Badatelé tvrdili, že naopak Ivan Alekseevič pomáhal Vladislavu Felitsianovičovi s penězi, setkávali se na literárních akcích, vyměňovali si knihy [304] .

Spisovatelka Nina Berberová ve své knize Moje kurzíva (1972) připomněla Bunina jako extrémně ctižádostivého, vrtošivého a vrtošivého člověka [305] . Jejich vztah začal v roce 1927, kdy Chodasevič a jeho žena Berberová dorazili do vily Belvedere v Grasse. Soudě podle deníků Muromcevy udělala Nina Nikolaevna na majitele vily příjemný dojem: „Jednoduchá, sladká, vzdělaná“ [306] . Během válečných let se Berberová spolu s Borisem Zajcevem podílela na záchraně Buninova archivu, který byl uložen v Turgeněvově knihovně [307] . V poválečném období se Bunin a Berberova, jak poznamenal literární kritik Maxim Shraer, ocitli „v táborech ruské emigrace navzájem nepřátelských“ [308] . Berberová ve svých pamětech napsala: „Snažím se vyhnout rozpadu a pro Bunina to začalo toho dne... když ho S. K. Makovskij vyzval, aby ho vzal k sovětskému velvyslanci Bogomolovovi, aby připil na Stalinovo zdraví “ [309] .

Osud archivu

Buninův archiv se ukázal být roztříštěný. V květnu 1918 Ivan Alekseevič, opouštějící Moskvu s Muromcevou, předal významnou část svých dokumentů (dříve uložených v moskevské pobočce Lyon Credit Bank ) svému staršímu bratrovi. S ním do Oděsy a poté do Paříže vzal Bunin jen některé materiály, včetně dopisů a deníků mladistvých. Julius Alekseevich zemřel v roce 1921. Buninovy ​​předrevoluční rukopisy, fotografie, koncepty, časopisecké a novinové publikace s recenzemi kritiků, knihy s věnujícími nápisy, které zůstaly v jeho domě, byly převedeny na překladatele Nikolaje Pusheshnikova, jehož matka byla sestřenicí Ivana Alekseeviče. Pusheshnikov zemřel v roce 1939. Od konce 40. let jeho rodina začala darovat rukopisy a autogramy do Ústředního státního archivu literatury a umění a dalších státních úložišť. Některé dokumenty se navíc dostaly od Pusheshnikovů do soukromých sbírek [310] .

Ve Francii vznikl nový Buninův archiv, který zůstal po smrti spisovatele s jeho vdovou. Během let raného „ tání “ Muromtseva souhlasila, že pošle materiály svého manžela v malých dávkách do Sovětského svazu - dorazily do Ústředního státního institutu akademické literatury, Ústavu světové literatury A. M. Gorkého , Státního literárního muzea a dalších institucí. . Po smrti Věry Nikolajevny v roce 1961 se dědicem archivu stal Leonid Zurov [311] , který jej naopak odkázal učitelce na Edinburské univerzitě Milice Greenové. Počátkem 70. let odvezla z Paříže do Edinburghu desítky krabic s rozházeným materiálem a několik let se věnovala jejich inventarizaci a systematizaci; samotný katalog, reprodukující seznam dokumentů, které obdržela, měl 393 stran. Pod redakcí Milica Green byla vydána třísvazková kniha „Ústa Buninů“ ( Frankfurt nad Mohanem , „ Setí “, 1977-1982), obsahující deníkové záznamy Ivana Alekseeviče a Very Nikolajevny [312] . Milica Greenová, která zemřela v roce 1998, během svého života darovala Buninův archiv univerzitě v Leedsu [313] .

Bunin a sovětská cenzura

Bunin byl desítky let pod drobnohledem sovětské cenzury . Dva roky po spisovatelově odchodu z Ruska vzniklo Hlavní ředitelství pro literaturu a nakladatelství (Glavlit) - orgán, který kontroloval veškeré tiskoviny vydávané v SSSR. První oběžník vydaný Glavlitem předepisoval zákaz „dovozu ze zahraničí... děl, která jsou rozhodně nepřátelská sovětskému režimu“. V roce 1923 vydalo oddělení cenzury tajný bulletin obsahující podrobný přehled knih napsaných emigrantskými spisovateli. Bunin byl také zmíněn v dokumentu. Zaměstnanec Glavlitu, který certifikát vyhotovil, poznamenal, že předrevoluční díla obsažená v jeho sbírce „Výkřik“ (Berlín, nakladatelství „Slovo“, 1921) nelze vytisknout, protože se autor „přírodopisných příběhů“ snažil aby v nich „našel ospravedlnění“ revoluční katastrofa“ [314] .

V roce 1923 připravil básník Pjotr ​​Oreshin almanach „Vesnice v ruské poezii“, ve kterém shromáždil básně Bunina, Balmonta a dalších autorů. Politický redaktor Státního nakladatelství , který recenzoval ručně psanou verzi knihy, nařídil odstranit z ní všechna díla emigrantských básníků. Revize „Vesnice ...“ neproběhla, publikace nebyla nikdy vydána [315] . K určitému změkčení ideologických postojů došlo během období NEP , kdy se vydavatelským družstvům podařilo vytisknout několik Buninových děl, včetně Gentlemana ze San Francisca a Changových snů. Ne vždy se v té době plnily pokyny cenzorů. Například Glavlit nedoporučil k vydání Mitinovu lásku, protože „její autor je bělogvardějský emigrant“, ale příběh napsaný v Paříži vydalo v roce 1926 leningradské nakladatelství „ Priboy “ [316] .

Velmi tvrdá opatření proti emigrantským spisovatelům přijala ve 20. letech 20. století Glavpolitprosvet , vytvořený pod Lidovým komisariátem školství . Tato instituce pravidelně kontrolovala knihovny a zbavovala je „kontrarevoluční literatury“. Buninovo jméno se vždy objevilo v seznamech rozesílaných Státním politickým vzdělávacím výborem a doprovázených požadavkem „vyčistit fondy“. Po roce 1928 jeho knihy nevycházely v SSSR téměř tři desetiletí. Lidový komisař školství Anatolij Lunačarskij hovořil o postavení sovětských úřadů ve vztahu k Ivanu Alekseevičovi , který v časopise „Bulletin of Foreign Literature“ (1928, č. 3) uvedl, že Bunin je „vlastníkem půdy... kdo ví že jeho třída překypuje životem“ [317] .

Postupný návrat děl Ivana Alekseeviče k sovětskému čtenáři započal v letech „ tání “ – v roce 1956 tedy vyšla pětisvazková sbírka jeho děl, která obsahovala romány a příběhy napsané jak v předrevoluční době. v Rusku a ve Francii. V roce 1961 vyšel v Kaluze almanach Tarusa Pages , obsahující esej Paustovského „Ivan Bunin“. Vydání sbírky vedlo k odvolání šéfredaktora knižního nakladatelství Kaluga; ředitel podniku dostal důtku „za ztrátu ostražitosti“. Přesto se v následujících desetiletích významná část spisovatelova tvůrčího dědictví (včetně románu „Život Arsenieva“ a knihy „Temné uličky“) zpřístupnila sovětskému čtenáři. Jedinou výjimkou byl deník Cursed Days, který vycházel až koncem 80. let ve více časopisech najednou [318] .

Bunin a kino

Filmové adaptace děl

Badatelé upozornili na skutečnost, že Buninova próza je filmová – není náhodou, že v souvislosti s jeho příběhy byly použity pojmy „detailní záběr“ a „generální plán“ [319] [320] [321] [322] . Poprvé se možnost zfilmovat Buninovo dílo objevila v říjnu 1933, kdy hollywoodský producent informoval Ivana Alekseeviče, že je připraven od něj koupit příběh „The Gentleman from San Francisco“. Spisovatel se obrátil na Marka Aldanova o radu, dal doporučení ohledně vypracování plné moci a nakládání s autorskými právy. Věci však nepřesáhly krátký dialog se zástupcem filmové společnosti [323] . Později se Bunin zmínil o možné filmové adaptaci svých příběhů jako „Na cestě“ a „Případ Corneta Elagina“, ale tyto plány zůstaly nenaplněny [319] .

Sovětští a ruští filmaři se k Buninovu dílu začali obracet od 60. let, ale úspěšných filmových adaptací bylo podle novináře V. Nurejeva ( Nezavisimaya Gazeta ) [324] jen málo . Vasily Pichul jako student VGIK natočil v roce 1981 vzdělávací krátký film „Mitya's Love“ [325] . V roce 1989 byl propuštěn film „ Urgentní jaro “ založený na stejnojmenném příběhu, stejně jako díla „Rus“, „Princ v princích“, „Mouchy“, „Jeřábi“, „Kavkaz“, příběh "Sukhodol" a deníkové záznamy Bunin (režie Vladimir Tolkachikov ) [326] . V roce 1994 bylo natočeno melodrama „ Věnování lásce “ (režie Lev Tsutsulkovsky ); Obraz byl založen na povídkách „Světlý dech“, „Chladný podzim“ a „Rusya“ [327] . O rok později představil režisér Boris Yashin film „ Meshchersky “, založený na Buninových povídkách „Natalie“, „Tanya“, „V Paříži“ [328] .

Velmi pozoruhodnou událostí bylo v roce 2011 uvedení filmu „ Sukhodol “ (režie Alexander Strelyanaya), založeného na stejnojmenném příběhu Bunina. Obraz získal řadu ocenění na filmových festivalech a získal také pozornost kritiků. Jejich názory na dílo Alexandry Strelyanaya byly rozdílné: někteří nazvali pásku „etnografickou studií, jako by byla speciálně vytvořena pro velké estetické potěšení“; jiní to považovali za „těžkopádnou stylizaci“ [324] . Mnoho ohlasů vyvolal film Nikity Mikhalkova " Sunstroke ", natočený v roce 2014 podle stejnojmenného příběhu a knihy "Prokleté dny". Podle publicisty Leonida Radzikhovského se Michalkov nemýlil, když se rozhodl spojit dílo o lásce s deníkovými záznamy: „Buninovy ​​příběhy o lásce (zejména „Temné uličky“, ale také „Sluneční úpal“, napsané v roce 1925) jsou zvýrazněny právě tím. Slunce, tento západ slunce oheň, který zničil jak hrdiny, tak „země, která neexistuje“ a kde žili a „snadno dýchali“ [329] .

Obrázek filmu

Složitá historie vztahu mezi Buninem a jeho blízkými, vycházející z Muromcevových deníkových záznamů, se stala zápletkou obrazu „ Deník jeho manželky “ (režie Alexej Učitel ). Scenáristka Dunya Smirnova řekla, že nápad na film měla v Paříži; sdílela svůj nápad s Alexejem Uchitelem a nabídla, že se ujme role spisovatele svého otce - režiséra Andreje Smirnova , který Buninovo dílo dobře zná. Páska a její tvůrci obdrželi řadu festivalových a filmových cen [330] [331] .

Paměť

• Yelets State University pojmenovaná po I. A. Buninovi  je jednou z nejstarších vysokých škol v Rusku.
• Muzeum I. A. Bunina (Orel)  je Buninovo muzeum ve starém sídle, v části města, kde spisovatel kdysi žil.
• Dům-muzeum I. A. Bunina (Efremov)  - ve městě Efremov , oblast Tula , v domě spisovatelova bratra [332] .
• Literární a pamětní muzeum I. A. Bunina (Yelets)  - ve městě Yelets , Lipetská oblast , kde Bunin v mládí žil [333] .
• V Oděse nese jedna z ulic jméno I. A. Bunina [334] .
• 2. září 2020 byla v Oděse na Hvězdné třídě otevřena pamětní cedule na počest spisovatele, který toto město často navštěvoval a pracoval v něm [335] .
• Dne 7. září 2020 vydala Ruská banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 2 rubly „Spisovatel I. A. Bunin, u příležitosti jeho 150. narozenin (22. 10. 1870)“ „ Význačné osobnosti Ruska “ řada [336] .
• Dům-muzeum I. A. Bunina (Voronezh)  - ve městě Voroněž , v křídle domu, kde se spisovatel narodil; otevřeno 22. září 2020 [337] .
• Regionální cena I. A. Bunina Lipetsk se uděluje za nejvýznamnější počiny v oblasti literatury a umění, které získaly veřejné uznání a jsou významným příspěvkem k rozvoji kulturního dědictví a tradic Lipeckého území a Ruska. Cenu zřídilo Shromáždění poslanců Lipecké oblasti v roce 125. výročí spisovatelova narození. Od roku 1995 do roku 2001 byla cena udělována každoročně, od roku 2002 - jednou za dva roky [338] .
• 27. června 1991 byla po I. A. Buninovi pojmenována planetka 3890 Bunin , kterou v roce 1976 objevil sovětský astronom L. I. Chernykh [339] .

Viz také

• Buninovy ​​studie

Poznámky

1. ↑ 1 2 3 4 Michajlov O. N. Stručná literární encyklopedie - M . : Sovětská encyklopedie , 1962. - T. 1.
2. ↑ 1 2 3 Michajlov O. N. Bunin Ivan Alekseevič // Velká sovětská encyklopedie : [ve 30 svazcích] / ed. A. M. Prochorov - 3. vyd. — M .: Sovětská encyklopedie , 1969.
3. ↑ Ivan Bunin // Internetová databáze spekulativní fikce  (anglicky) - 1995.
4. ↑ Morozov, 2011 , s. deset.
5. ↑ Morozov, 2011 , s. 10-11.
6. ↑ 1 2 3 Morozov, 2011 , s. jedenáct.
7. ↑ Baboreko, 1967 , s. osm.
8. ↑ Morozov, 2011 , s. 12.
9. ↑ Akinshin A., Lasunsky O. Zápisky starého chodce. - Voroněž : Petrovsky Square, 1995. - S. 24. - 350 s.
10. ↑ Morozov, 2011 , s. 13.
11. ↑ Morozov, 2011 , s. čtrnáct.
12. ↑ Morozov, 2011 , s. patnáct.
13. ↑ Morozov, 2011 , s. 17.
14. ↑ Morozov, 2011 , s. 20-21.
15. ↑ Baboreko, 1967 , s. 9-10.
16. ↑ Baboreko, 1967 , s. deset.
17. ↑ Baboreko, 1967 , s. čtrnáct.
18. ↑ Morozov, 2011 , s. dvacet.
19. ↑ Morozov, 2011 , s. 32.
20. ↑ Baboreko, 1967 , s. 16.
21. ↑ Morozov, 2011 , s. 38-39.
22. ↑ Morozov, 2011 , s. 40-41.
23. ↑ Michajlov, 1987 , s. 40.
24. ↑ Morozov, 2011 , s. 60-61.
25. ↑ Michajlov, 1987 , s. 42-43.
26. ↑ Baboreko, 1967 , s. 21.
27. ↑ Baboreko, 1967 , s. 28.
28. ↑ Michajlov, 1987 , s. 49.
29. ↑ Baboreko, 1967 , s. 35.
30. ↑ Baboreko, 1967 , s. 29.
31. ↑ Morozov, 2011 , s. 150.
32. ↑ Baboreko, 1967 , s. 42-44.
33. ↑ Baboreko, 1967 , s. 47.
34. ↑ Morozov, 2011 , s. 185.
35. ↑ Gomorev A. K. Neznámá hravá báseň Ivana Bunina v dopise Varvarě Paščenko // Naše dědictví . - 2012. - č. 101 .
36. ↑ Baboreko, 1967 , s. 48.
37. ↑ Averin, 2001 , str. 94.
38. ↑ Morozov, 2011 , s. 125-126.
39. ↑ Morozov, 2011 , s. 187-188.
40. ↑ Morozov, 2011 , s. 193-194.
41. ↑ 1 2 Morozov, 2011 , s. 209.
42. ↑ Morozov, 2011 , s. 212.
43. ↑ Baboreko, 1967 , s. 63.
44. ↑ 1 2 Smirnova, 1991 , str. 25.
45. ↑ Smirnova, 1991 , str. 26.
46. ↑ 1 2 Averin, 2001 , str. 91.
47. ↑ Averin, 2001 , str. 95.
48. ↑ Baboreko, 1967 , s. 51.
49. ↑ Morozov, 2011 , s. 279.
50. ↑ Morozov, 2011 , s. 286-287.
51. ↑ 1 2 Morozov, 2011 , s. 326.
52. ↑ Morozov, 2011 , s. 284.
53. ↑ Melnikov, 2010 , str. 5.
54. ↑ Melnikov, 2010 , str. 9.
55. ↑ Melnikov, 2010 , str. 23-27.
56. ↑ Melnikov, 2010 , str. 23.
57. ↑ Melnikov, 2010 , str. 6.
58. ↑ Melnikov, 2010 , str. 47.
59. ↑ Morozov, 2011 , s. 302.
60. ↑ Morozov, 2011 , s. 309.
61. ↑ Morozov, 2011 , s. 312.
62. ↑ Morozov, 2011 , s. 412.
63. ↑ Morozov, 2011 , s. 499.
64. ↑ Morozov, 2011 , s. 512.
65. ↑ Morozov, 2011 , s. 515-516.
66. ↑ Melnikov, 2010 , str. 49.
67. ↑ Deník Čukovského K. I. 1901-1969. Ve 2 svazcích. - M .: OLMA-PRESS , 2003. - T. 2. - S. 494. - ISBN 5-94850-033-0 .
68. ↑ 1 2 3 Baboreko, 1967 , str. 104.
69. ↑ 1 2 Zaitsev, 1999 , s. 373.
70. ↑ Zaitsev, 1999 , s. 374.
71. ↑ Baboreko, 1967 , s. 106.
72. ↑ 1 2 Averin, 2001 , str. 88-89.
73. ↑ Baboreko, 1967 , s. 107.
74. ↑ Baboreko, 1967 , s. 111.
75. ↑ I. A. Bunin. Sebraná díla v šesti svazcích. - M . : Beletrie , 1988. - T. 6. - S. 554. - 718 s. — ISBN 5-280-00058-2 .
76. ↑ Melnikov, 2010 , str. 71-74.
77. ↑ Morozov, 2011 , s. 607.
78. ↑ Morozov, 2011 , s. 761.
79. ↑ Morozov, 2011 , s. 785.
80. ↑ Morozov, 2011 , s. 786-787.
81. ↑ Morozov, 2011 , s. 804.
82. ↑ Morozov, 2011 , s. 806.
83. ↑ Michajlov, 1987 , s. 63-64.
84. ↑ Averin, 2001 , str. 89.
85. ↑ Morozov, 2011 , s. 830.
86. ↑ Morozov, 2011 , s. 802.
87. ↑ Morozov, 2011 , s. 834.
88. ↑ 1 2 3 4 5 Suchik I. N. Ruská literatura. XX století  // Hvězda . - 2009. Archivováno 8. února 2017.
89. ↑ Saakyants, 1988 , s. 644.
90. ↑ Saakyants, 1988 , s. 645-647.
91. ↑ Michajlov, 1987 , s. 191.
92. ↑ Smirnov V.P. Bunin Ivan Alekseevič // Ruští spisovatelé, 1800-1917: Biografický slovník / kap. vyd. P. A. Nikolajev . - M  .: Sov. Encyklopedie, 1989. - T. 1: A-G. - S. 354-361. — 672 s. - (Ser. biogr. slovníky: Ruští spisovatelé. 11-20 století). — 100 000 výtisků.  — ISBN 5-85270-011-8 .
93. ↑ Baboreko, 1967 , s. 212.
94. ↑ Morozov, 2017 , str. 934.
95. ↑ Morozov, 2017 , str. 939.
96. ↑ Baboreko, 1967 , s. 213.
97. ↑ Michajlov, 1987 , s. 203.
98. ↑ 1 2 Michajlov, 1998 , str. osm.
99. ↑ Michajlov, 1998 , s. 22.
100. ↑ Michajlov, 1998 , s. 470.
101. ↑ Baboreko, 1967 , s. 214.
102. ↑ Deníky, 1977 , str. 340.
103. ↑ Deníky, 1977 , str. 341.
104. ↑ Deníky, 1977 , str. 344-345.
105. ↑ Deníky, 1977 , str. 346-347.
106. ↑ 1 2 3 Kryzhitsky, 1972 , str. 108.
107. ↑ 1 2 Melnikov, 2010 , str. 265.
108. ↑ Deníky, 1981 , str. 303.
109. ↑ I. A. Bunin. Poslání ruské emigrace . Bunin. Datum přístupu: 22. ledna 2016. Archivováno z originálu 4. března 2016. (neurčitý)
110. ↑ Melnikov, 2010 , str. 320.
111. ↑ 1 2 Melnikov, 2010 , str. 368.
112. ↑ Demidová, 2009 , str. čtyři.
113. ↑ Demidová, 2009 , str. 360.
114. ↑ Demidová, 2009 , str. čtrnáct.
115. ↑ Demidová, 2009 , str. 21.
116. ↑ Belobrovtseva I. „Je jasné, můj osud, že mě po smrti ocení“  // Hvězda . - 2005. - č. 8 . Archivováno z originálu 8. února 2017.
117. ↑ Baboreko, 1967 , s. 215-218.
118. ↑ Bongard-Levin B. M. Kdo má právo korunovat?  // Naše dědictví . - 2001. - č. 59-60 . Archivováno z originálu 7. února 2017.
119. ↑ Muromtseva, 1989 , s. 482.
120. ↑ Averin, 2001 , str. 146-147.
121. ↑ Muromtseva, 1989 , s. 385.
122. ↑ Averin, 2001 , str. 152-153.
123. ↑ 1 2 3 Baboreko, 1967 , str. 218.
124. ↑ Baboreko, 1967 , s. 294.
125. ↑ Partis Z. Pozvánka do Bunina  // Word\Word. - 2006. - č. 52 . Archivováno z originálu 8. února 2017.
126. ↑ Averin, 2001 , str. 153-154.
127. ↑ Burlak V.N. Ruská Paříž. - M. : Veche, 2008. - S. 325. - 416 s. - ISBN 978-5-9533-3022-0 .
128. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 309.
129. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 314.
130. ↑ 1 2 Baboreko, 1967 , str. 230-231.
131. ↑ Demidová, 2009 , str. 491.
132. ↑ Averin, 2001 , str. 198.
133. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 321.
134. ↑ 1 2 Michajlov, 1987 , s. 251-252.
135. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 320.
136. ↑ Baboreko, 1967 , s. 235.
137. ↑ Maximenkov L. Bitva o Bunin // Ogonyok . - 2020. - č. 39-42 (5611). - S. 39.
138. ↑ Baboreko, 1967 , s. 226.
139. ↑ Baboreko, 1967 , s. 228-229.
140. ↑ Averin, 2001 , str. 201.
141. ↑ Averin, 2001 , str. 200
142. ↑ 1 2 Muravyová-Loginová, 1973 , s. 302.
143. ↑ Averin, 2001 , str. 202-203.
144. ↑ 1 2 Muravyová-Loginová, 1973 , s. 310.
145. ↑ Averin, 2001 , str. 86.
146. ↑ Averin, 2001 , str. 88.
147. ↑ Averin, 2001 , str. 138.
148. ↑ Averin, 2001 , str. 194.
149. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 304.
150. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 311.
151. ↑ Schmidt, 1973 , str. 333.
152. ↑ Averin, 2001 , str. 199-200.
153. ↑ Bunin.velchel.ru O autorovi . Staženo 31. prosince 2018. Archivováno z originálu 31. prosince 2018. (neurčitý)
154. ↑ Averin, 2001 , str. 242.
155. ↑ Averin, 2001 , str. 147.
156. ↑ Averin, 2001 , str. 242-244.
157. ↑ 1 2 Dubovikov, 1973 , s. 400.
158. ↑ Deníky, 1982 , str. 181.
159. ↑ Baboreko, 1967 , s. 237.
160. ↑ Simonov K. M. Historie těžké vody. - M .: Vagrius , 2005. - S. 216-229. — (Moje 20. století). — ISBN 5-9697-0056-8 .
161. ↑ Dubovikov, 1973 , s. 401.
162. ↑ Deníky, 1982 , str. 182.
163. ↑ Baboreko, 1967 , s. 238-239.
164. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 324.
165. ↑ Muravyová-Loginová, 1973 , s. 324-326.
166. ↑ Baboreko, 1967 , s. 239-240.
167. ↑ Baboreko, 1967 , s. 244-245.
168. ↑ Zernov, 1973 , s. 362.
169. ↑ Grezin I. I. Abecední seznam ruských pohřbů na hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois. / Ed. A. A. Šumková . — Řada „Ruská nekropole“. - Problém. 9. - M. : Staraya Basmannaya LLC, 2009. - S. 76. - ISBN 978-5-904043-16-2
170. ↑ Baboreko, 1967 , s. 252.
171. ↑ Michajlov, 1973 , s. 16.
172. ↑ Michajlov O. N., 1987 , s. 569.
173. ↑ Averin, 2001 , str. 263-264.
174. ↑ Michajlov O. N., 1987 , s. 568.
175. ↑ Averin, 2001 , str. 258.
176. ↑ Averin, 2001 , str. 265.
177. ↑ Averin, 2001 , str. 260.
178. ↑ Michajlov O. N., 1987 , s. 569-570.
179. ↑ Michajlov O. N., 1987 , s. 572.
180. ↑ Michajlov O. N., 1987 , s. 574.
181. ↑ Melnikov, 2010 , str. 28.
182. ↑ Melnikov, 2010 , str. 85.
183. ↑ Melnikov, 2010 , str. 6-7.
184. ↑ Melnikov, 2010 , str. 226.
185. ↑ Komentáře Baboreko A.K. // I.A. Bunin. Sebraná díla v šesti svazcích. - M . : Beletrie , 1987. - T. 3. - S. 610. - 671 s.
186. ↑ Melnikov, 2010 , str. 113.
187. ↑ Melnikov, 2010 , str. 116.
188. ↑ Melnikov, 2010 , str. 118.
189. ↑ Melnikov, 2010 , str. 119.
190. ↑ Melnikov, 2010 , str. 120.
191. ↑ Melnikov, 2010 , str. 171.
192. ↑ Saakyants, 1988 , s. 667.
193. ↑ Melnikov, 2010 , str. 202.
194. ↑ Melnikov, 2010 , str. 200
195. ↑ Melnikov, 2010 , str. 198.
196. ↑ Saakyants, 1988 , s. 669.
197. ↑ Saakyants, 1988 , s. 646-647.
198. ↑ Saakyants, 1988 , s. 683.
199. ↑ Saakyants, 1988 , s. 659-660.
200. ↑ Melnikov, 2010 , str. 432.
201. ↑ Saakyants A. A., 1988 , s. 584-585.
202. ↑ 1 2 Saakyants A. A., 1988 , s. 595.
203. ↑ 1 2 Saakyants A. A., 1988 , s. 572.
204. ↑ Averin, 2001 , str. 653-655.
205. ↑ Saakyants A. A., 1988 , s. 579.
206. ↑ Baboreko, 1967 , s. 49-50.
207. ↑ Saakyants A. A., 1988 , s. 579-580.
208. ↑ Melnikov, 2010 , str. 388-389.
209. ↑ Michajlov, 1998 , s. 5.
210. ↑ Michajlov, 1998 , s. 7.
211. ↑ Rutsky A. N. „Prokleté dny“ od I. A. Bunina: Poetika žánru  // Svět vědy, kultury, vzdělávání. - 2009. - č. 6 . Archivováno z originálu 8. února 2017.
212. ↑ Bunin I. A. Kompletní díla ve 13 svazcích. - M. : neděle, 2006. - T. 6. - S. 332. - 488 s.
213. ↑ Michajlov, 1998 , s. 16.
214. ↑ Michajlov, 1998 , s. osmnáct.
215. ↑ Michajlov, 1988 , s. 665.
216. ↑ Meshcheryakova O. A. Bunin-překladatel  // Bulletin Čeljabinské státní pedagogické univerzity. - 2009. - č. 11-1 . Archivováno z originálu 8. února 2017.
217. ↑ Michajlov O. N., 1987 , s. 634-635.
218. ↑ Zacharov N. V. Bunin překladatel Shakespearova Hamleta  // Poznání. Porozumění. Dovednost. - 2010. - č. 2 . Archivováno z originálu 8. února 2017.
219. ↑ Averin, 2001 , str. 465.
220. ↑ 1 2 Averin, 2001 , str. 599.
221. ↑ Marčenko, 2015 , str. 38.
222. ↑ Krutikova, 1973 , s. 97.
223. ↑ Krutikova, 1973 , s. 90.
224. ↑ Krutikova, 1973 , s. 91.
225. ↑ Michajlov, 1973 , s. 9.
226. ↑ 1 2 Marčenko, 2015 , str. 64.
227. ↑ Averin, 2001 , str. 488.
228. ↑ Averin, 2001 , str. 489.
229. ↑ Averin, 2001 , str. 491.
230. ↑ Marčenko, 2015 , str. 52.
231. ↑ Slivitskaja O. V. Kosmický světonázor I. A. Buniny // Sborník Společného vědeckého centra pro problémy kosmického myšlení. - 2009. - T. 2 . - S. 217 .
232. ↑ Marčenko, 2015 , str. 91.
233. ↑ Marčenko, 2015 , str. 92.
234. ↑ Marčenko, 2015 , str. 46-47.
235. ↑ Marčenko, 2015 , str. 49-50.
236. ↑ Krasnyansky V. V. Předmluva // Slovník epitet Iv. Bunina: Asi 100 000 slovních použití. - M. : Azbukovnik, 2008. - S. 3-12. — 776 s. — ISBN 978-5-911-72-013-1 .
237. ↑ Malcev Yu. V. Bunin. - Setí , 1994. - S. 79. - 432 s. — ISBN 5-85824-007-0 .
238. ↑ Marčenko, 2015 , str. 166-176.
239. ↑ Michajlov, 1973 , s. 26.
240. ↑ Marčenko, 2015 , str. 182-182.
241. ↑ Michajlov, 1973 , s. třicet.
242. ↑ 1 2 Polotskaya, 1973 , s. 66.
243. ↑ Michajlov, 1973 , s. osmnáct.
244. ↑ Marčenko, 2015 , str. 7.
245. ↑ Marčenko, 2015 , str. 60-61.
246. ↑ Revyakina, 2010 , str. 126.
247. ↑ 1 2 Morozov, 2011 , s. 317.
248. ↑ Morozov, 2011 , s. 319.
249. ↑ Michajlov, 1987 , s. 79.
250. ↑ Michajlov, 1987 , s. 67.
251. ↑ Revyakina, 2010 , str. 129-130.
252. ↑ Morozov, 2011 , s. 793.
253. ↑ Revyakina, 2010 , str. 131.
254. ↑ Revyakina, 2010 , str. 140-141.
255. ↑ Revyakina, 2010 , str. 141.
256. ↑ Revyakina, 2010 , str. 143-144.
257. ↑ Michajlov, 1988 , s. 658-661.
258. ↑ Morozov, 2011 , s. 384.
259. ↑ Morozov, 2011 , s. 397.
260. ↑ Geydeko, 1987 , str. 9-10.
261. ↑ Teleshov N. D. Poznámky spisovatele. - M . : Moskovský dělník , 1958. - S. 85. - 384 s.
262. ↑ Morozov, 2011 , s. 543-544.
263. ↑ Michajlov, 1988 , s. 659.
264. ↑ Geydeko, 1987 , str. 295-296.
265. ↑ Geydeko, 1987 , str. 298-299.
266. ↑ 1 2 Michajlov, 1987 , s. 76.
267. ↑ Schraer, 2000 , str. 128.
268. ↑ Kirillina, 2010 , str. 186.
269. ↑ Schraer, 2000 , str. 133-134.
270. ↑ Schraer, 2000 , str. 138.
271. ↑ 1 2 Schraer, 2000 , str. 147.
272. ↑ Schraer, 2000 , str. 157.
273. ↑ Kirillina, 2010 , str. 187.
274. ↑ Kirillina, 2010 , str. 189.
275. ↑ Schraer, 2000 , str. 160-162.
276. ↑ Schraer, 2000 , str. 169.
277. ↑ Schraer, 2000 , str. 188-189.
278. ↑ Shargunov, 2016 , str. 42.
279. ↑ 1 2 Shargunov, 2016 , str. 45.
280. ↑ Kataev, 1984 , s. 248.
281. ↑ Kataev, 1984 , s. 252.
282. ↑ Shargunov, 2016 , str. 47.
283. ↑ Shargunov, 2016 , str. 68-70.
284. ↑ Shargunov, 2016 , str. 71.
285. ↑ Shargunov, 2016 , str. 96.
286. ↑ Shargunov, 2016 , str. 101.
287. ↑ Shargunov, 2016 , str. 348.
288. ↑ Shargunov, 2016 , str. 352.
289. ↑ Shargunov, 2016 , str. 540.
290. ↑ Sarnov, 1998 , s. 134.
291. ↑ Averin, 2001 , str. 388.
292. ↑ Bonami, 2010 , str. 103.
293. ↑ Bonami, 2010 , str. 104.
294. ↑ Bonami, 2010 , str. 105.
295. ↑ Gordienko, 2010 , s. 156-157.
296. ↑ Gordienko, 2010 , s. 159.
297. ↑ Gordienko, 2010 , s. 162-164.
298. ↑ Gordienko, 2010 , s. 173.
299. ↑ Gordienko, 2010 , s. 174.
300. ↑ Korostelev, 2004 , s. 9.
301. ↑ Korostelev, 2004 , s. deset.
302. ↑ Malmstad, 2004 , str. 165.
303. ↑ Malmstad, 2004 , str. 166.
304. ↑ Malmstad, 2004 , str. 167.
305. ↑ Schraer, 2010 , s. 9.
306. ↑ Schraer, 2010 , s. 13.
307. ↑ Schraer, 2010 , s. dvacet.
308. ↑ Schraer, 2010 , s. 37.
309. ↑ Schraer, 2010 , s. 38.
310. ↑ Dinesman, 1973 , str. 447.
311. ↑ Dinesman, 1973 , str. 448.
312. ↑ Prechissky, 2010 , s. 279-281.
313. ↑ Belobrovtseva, 2004 , str. 233.
314. ↑ Averin, 2001 , str. 683-684.
315. ↑ Averin, 2001 , str. 685.
316. ↑ Averin, 2001 , str. 686.
317. ↑ Averin, 2001 , str. 687.
318. ↑ Averin, 2001 , str. 690-692.
319. ↑ 1 2 Kapinos, 2014 , str. 115.
320. ↑ Shakhova A. A. General and close-ups in stories of I. A. Bunin // Bulletin of the Nizhny Novgorod University. N. I. Lobačevskij. - 2011. - č. 6 . - S. 753 .
321. ↑ Razina A. V. Kinematografie jako stylový rys tvůrčího stylu Ivana Bunina // I.A. Bunin a ruská literatura XX století: Na základě materiálů Mezinárodní vědecké konference věnované 125. výročí narození I. A. Bunina. - M . : Dědictví; Ústav světové literatury A. M. Gorkého Ruské akademie věd , 1995. - S. 258-267. — 270 s.
322. ↑ Yangirov R. M. "Vášeň pro recenzování světa": Ivan Bunin a kinematografie // Ruské myšlení . - 1999. - Č. 4290 . - S. 12-13 .
323. ↑ Yangirov R. Historická kinematografie Marka Aldanova  // Cinema Art . - 2000. - č. 4 . Archivováno z originálu 8. února 2017.
324. ↑ 1 2 Suchodol . Encyklopedie ruské kinematografie, editoval Lyubov Arkus . Získáno 5. února 2017. Archivováno z originálu 7. února 2017. (neurčitý)
325. ↑ Mitina láska . Encyklopedie ruské kinematografie, editoval Lyubov Arkus . Získáno 5. února 2017. Archivováno z originálu 7. února 2017. (neurčitý)
326. ↑ Nenaléhavá pružina . Encyklopedie ruské kinematografie, editoval Lyubov Arkus . Staženo 5. února 2017. Archivováno z originálu 8. února 2017. (neurčitý)
327. ↑ Zasvěcení do lásky . Encyklopedie ruské kinematografie, editoval Lyubov Arkus . Získáno 5. února 2017. Archivováno z originálu 7. února 2017. (neurčitý)
328. ↑ Meshchersky . Encyklopedie ruské kinematografie, editoval Lyubov Arkus . Staženo 5. února 2017. Archivováno z originálu 8. února 2017. (neurčitý)
329. ↑ Radzikhovsky L. Carte blanche. Proč nový Michalkovův film vyvolal ve společnosti tak vážnou diskusi  // Nezavisimaya Gazeta . - 2014. - 15. října. Archivováno z originálu 14. prosince 2016.
330. ↑ Deník jeho manželky . Encyklopedie ruské kinematografie, editoval Lyubov Arkus . Získáno 5. 2. 2017. Archivováno z originálu 3. 9. 2016. (neurčitý)
331. ↑ Ljubarskaja I. Explozivní konvergence mánie a deníku  // Cinema Art . - 2000. - č. 11 . Archivováno z originálu 8. února 2017.
332. ↑ Efremovský dům-muzeum I.A. Bunin . Internetový portál "Culture.RF". Získáno 7. července 2020. Archivováno z originálu dne 9. července 2020. (neurčitý)
333. ↑ Prohlídka Literárního a pamětního muzea I.A. Bunin v Yelets . Televizní kanál "Kultura" (10. března 2020). Získáno 7. července 2020. Archivováno z originálu dne 8. července 2020. (neurčitý)
334. ↑ Antonova E. Jak to bylo v Oděse . Slovo . Získáno 26. října 2021. Archivováno z originálu dne 14. ledna 2020. (neurčitý)
335. ↑ Odessa - 226: hvězda na počest klaunů, kandidát na klauna a armádní zábavný orchestr, Moje mozaika, 09.03.2020 . Staženo 3. září 2020. Archivováno z originálu 1. prosince 2020. (neurčitý)
336. ↑ Ruská banka uvádí do oběhu pamětní mince z drahých i neušlechtilých kovů . Získáno 19. září 2020. Archivováno z originálu dne 28. listopadu 2020. (neurčitý)
337. ↑ Ve Voroněži se otevírá muzeum Ivana Bunina . TASS (22. září 2020). Získáno 27. září 2020. Archivováno z originálu dne 23. září 2020. (neurčitý)
338. ↑ Regionální cena I. A. Bunina . Literární mapa Lipecké oblasti . Získáno 31. ledna 2022. Archivováno z originálu dne 31. ledna 2022. (Ruština)
339. ↑ Citace pro (3890  ) .

Literatura

• Baboreko A. K. I. A. Bunin. Materiály pro biografii (od roku 1870 do roku 1917). - M .: Beletrie , 1967. - 303 s.
• Bakutsev A. V. Projev I. A. Bunina Poslání ruské emigrace v povědomí veřejnosti té doby (Na základě materiálů z emigrantských a sovětských periodik 20. let 20. století) Archivní kopie z 22. prosince 2018 u Wayback Machine // Ročenka A. Solženicyna Dům ruského zahraničí. - T. 4. - Dům ruského zahraničí pojmenovaný po A. Solženicyn Moskva, 2014. - S. 268-337.
• Bakutseva A. V. „Tvář nepřítele, scvrklá zlobou“: levicový emigrant a sovětský tisk o projevu I. A. Bunina „Mise ruské emigrace“ Archivní kopie z 18. června 2020 na Wayback Machine // Bulletin Moskvy univerzita . Řada 10: Žurnalistika. 2014. č. (6). s. 87-102
• Belobrovtseva I. „Předtucha mi říká, že jsem krátkodobý host“: korespondence I. A. Bunina a G. N. Kuzněcovové s L. F. Zurovem (1928-1929) // I. A. Bunin: Nové materiály. Vydání I / Sestavili O. Korostelev , R. Davis. - M .: Ruský způsob , 2004. - S. 232-238. — 584 s. — ISBN 5-85887-176-3 .
• Bonami T. M. I. A. Bunin a A. I. Kuprin. K dějinám osobních a tvůrčích vztahů // I. A. Bunin a jeho prostředí: ke 140. výročí narození spisovatele / V. A. Prechissky. - M . : Ruský impuls, 2010. - S. 99-126. — 304 s. — ISBN 978-5-90252542-X .
• I. A. Bunin: pro et contra / Sestavili B. V. Averin , D. Riniker, K. V. Stepanov. - Petrohrad. : RKhGI , 2001. - 1016 s. — ISBN 5-88812-138-X .
• Geydeko V. A. A. Čechov a Iv. Bunin: Monografie. - M . : Sovětský spisovatel , 1987. - 368 s.
• Gordienko T. V. I. A. Bunin a B. K. Zajcev v Moskvě a v exilu // I. A. Bunin a jeho družina: ke 140. výročí narození spisovatele / V. A. Prechiskij. - M . : Ruský impuls, 2010. - T. 84. - S. 146-172. — 549 s. — ISBN 978-5-90252542-X .
• Demidová G. N. Deník jako výchozí prostor; Komentáře // Kuznetsova G. N. . Grasseho deník. - Petrohrad. : Mir, 2009. - S. 3-24; 355-494. — 496 s. - ISBN 978-5-98846-047-3 .
• Materiály Dinesmana T. G. Bunina v archivech Sovětského svazu // Ivan Bunin. Kniha druhá / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Nauka , 1973. - T. 84. - S. 447-448. — 549 s. - ( Literární dědictví ).
• Odchod Dubovikova A. N. Bunina ze Svazu pařížských spisovatelů // Ivan Bunin. Kniha druhá / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Science , 1973. - T. 84. - S. 398-406. — 549 s. - ( Literární dědictví ).
• Zaitsev B.K. Sebraná díla v pěti svazcích. Svazek 6 (doplňkový). Moji současníci. Vzpomínky. Portréty. Memoárové příběhy. - M . : Ruská kniha, 1999. - 553 s. — ISBN 5-268-00446-8 .
• Zernov V. M. Vzpomínky lékaře // Ivan Bunin. Kniha druhá / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Science , 1973. - T. 84. - S. 358-364. — 549 s. - ( Literární dědictví ).
• Kapinos E. V. Poezie Přímořských Alp: příběhy I. A. Bunina ve 20. letech 20. století. - M . : Jazyky slovanské kultury, 2014. - 248 s. - ISBN 978-5-9905762-6-1 .
• Kataev V.P. Grass of Oblivion // Kataev V.P. Sebraná díla. V 10 svazcích. - M .: Beletrie , 1984. - T. 6. - S. 245-446. — 535 str.
• Klasika bez retuše: Literární svět o díle I. A. Bunina / N. G. Melnikova. — M. : Knizhnitsa, 2010. — 928 s. - ISBN 978-5-903081-12-7 .
• Kirillina O. M. I. Bunin a V. Nabokov: podobnost na úrovni „nervového systému a krevního oběhu“ // I. A. Bunin a jeho doprovod: ke 140. výročí narození spisovatele / V. A. Prechissky. - M . : Ruský impuls, 2010. - S. 186-205. — 304 s. — ISBN 978-5-90252542-X .
• Korostelev O. A. Korespondence I. A. a V. N. Bunina s G. V. Adamovičem // I. A. Bunin: Nové materiály. Vydání I / Sestavili O. Korostelev , R. Davis. - M . : Ruský způsob , 2004. - S. 8-164. — 584 s. — ISBN 5-85887-176-3 .
• Krutikova L.V. Ve světě Buninova uměleckého hledání // Ivan Bunin. Kniha druhá / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Nauka , 1973. - T. 84. - S. 90-116. — 549 s. - ( Literární dědictví ).
• Kryzhitsky S. Život a dílo I. A. Bunina v emigraci // Ruská literatura v emigraci. Sborník článků / Edited by N. P. Poltoratsky . - Pittsburgh : Katedra slovanských jazyků a literatur na University of Pittsburgh, 1972. - S. 107-120. — 393 s.
• Malmstad J. Korespondence I. A. a V. N. Bunina s V. F. Khodasevichem // I. A. Bunin: Nové materiály. Vydání I / Sestavili O. Korostelev , R. Davis. - M . : Ruský způsob , 2004. - S. 165-219. — 584 s. — ISBN 5-85887-176-3 .
• Kronika života a díla I. A. Bunina / Sestavil S. N. Morozov. - M. : IMLI RAN , 2011. - T. 1. - 944 s. — ISBN 978-5-9208-0395-5 .
• Kronika života a díla I. A. Bunina / Sestavil S. N. Morozov. - M. : IMLI RAN , 2017. - T. 2. - 1183 s. - ISBN 978-5-9208-0499-0 .
• Marčenko T. V. Poetika dokonalosti: O próze I. A. Bunina. - M .: Dům ruského zahraničí pojmenovaný po Alexandru Solženicynovi , 2015. - 208 s. - ISBN 978-5-98854-053-3 .
• Michajlov O. N. , Baboreko A. K. Publicistika - deníky - kritika. Komentáře // I. A. Bunin. Sebraná díla v šesti svazcích. - M . : Beletrie , 1988. - T. 6. - S. 625-718. — 719 s. — ISBN 5-280-00058-2 .
• Michajlov O. N. Cesta umělce Bunina // Ivan Bunin. Kniha první / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Nauka , 1973. - T. 84. - S. 7-58. — 696 s. - ( Literární dědictví ).
• Michajlov O. N. I. A. Bunin. Život a dílo: Literárně kritická esej. - Tula : Prioksky knižní nakladatelství , 1987. - 319 s.
• Michajlov O. N. Komentáře // Bunin I. Sebraná díla v 6 svazcích. - M .: Beletrie , 1987. - T. 1. - S. 565-635. — 687 s.
• Michajlov O. N. Vášnivé slovo // Bunin I. A. Žurnalistika 1918-1953. - M .: Ústav světové literatury A. M. Gorkého Ruské akademie věd ; Dědictví, 1998. - S. 5-20. — 635 str.
• Muravyova-Loginova T. D. Živá minulost. Vzpomínky I. A. a V. N. Bunina // Ivan Bunin. Kniha druhá / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Nauka , 1973. - T. 84. - S. 300-330. — 549 s. - ( Literární dědictví ).
• Michajlov O. N. Cesta umělce Bunina // Ivan Bunin. Kniha první / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Science , 1973. - T. 84. - S. 7-59. — 692 s. - ( Literární dědictví ).
• Život Muromtseva-Bunina V. N. Bunina. Rozhovory s pamětí. - M . : Sovětský spisovatel , 1989. - 508 s. - ISBN 5-265-01035-1 .
• Polotskaya E. A. Čechov v uměleckém vývoji Bunina // Ivan Bunin. Kniha druhá / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Nauka , 1973. - T. 84. - S. 66-89. — 549 s. - ( Literární dědictví ).
• Prechissky V. A. Osud archivu I. A. Bunina a jeho nejbližšího pařížského prostředí // I. A. Bunina a jeho prostředí: ke 140. výročí narození spisovatele / V. A. Prechissky. - M . : Ruský impuls, 2010. - S. 278-298. — 304 s. — ISBN 978-5-90252542-X .
• Revyakina I. A. Bunin a Gorkij: historie vztahů // I. A. Bunin a jeho doprovod: ke 140. výročí narození spisovatele / V. A. Prechiskij. - M . : Ruský impuls, 2010. - S. 125-145. — 304 s. — ISBN 978-5-90252542-X .
• Smirnova L. A. Ivan Alekseevič Bunin: Život a dílo. - M . : Vzdělávání , 1991. - 192 s. — ISBN 5-09-002599-1 .
• Komentáře Saakyants A. A. // I. A. Bunin. Sebraná díla v šesti svazcích. - M . : Beletrie , 1988. - T. 4. - S. 643-699. — 699 s.
• Saakyants A. A. , Baboreko A. K. Próza pozdního Bunina. Komentáře // I. A. Bunin. Sebraná díla v šesti svazcích. - M .: Beletrie , 1988. - T. 5. - S. 571-635. — 636 s.
• Sarnov B. M. Kdyby Puškin žil v naší době ... . — M .: Agraf, 1998. — 448 s. — ISBN 5-7784-0057-8 .
• Solntseva N. M. I. A. Bunin a I. S. Shmelev: k otázce stylu // I. A. Bunin a jeho prostředí: ke 140. výročí narození spisovatele / V. A. Prechisky. - M. : Ruský impuls, 2010. - T. 84. - S. 173-185. — 549 s. — ISBN 978-5-90252542-X .
• Přes rty Buninů. Deníky. Ve třech svazcích / Grin M .. - Frankfurt nad Mohanem : Setí , 1977. - T. 1. - 366 s.
• Přes rty Buninů. Deníky. Ve třech svazcích / Grin M .. - Frankfurt nad Mohanem : Setí , 1981. - V. 2. - 318 s.
• Přes rty Buninů. Deníky. Ve třech svazcích / Grin M .. - Frankfurt nad Mohanem : Setí , 1982. - V. 3. - 221 s.
• Shargunov S. A. Kataev: "Snaha o věčné jaro." - M . : Mladá garda , 2016. - 703 s. - ISBN 978-5-235-03917-9 .
• Schmidt V. V. Setkání v Tartu // Ivan Bunin. Kniha druhá / šéfredaktor VR Shcherbina . - M .: Nauka , 1973. - T. 84. - S. 331-338. — 549 s. - ( Literární dědictví ).
• Shraer M. D. Nabokov: Témata a variace. - Petrohrad. : Akademický projekt, 2000. - 384 s. — ISBN 5-7331-0197-0 .
• Shraer M. D. Korespondence I. A. Bunina a N. N. Berberové // I. A. Bunin: Nové materiály. Číslo II / Sestavili O. Korostelev , R. Davis. - M . : Ruský způsob , 2010. - S. 8-108. — 584 s. - ISBN 978-5-85887-339-6 .
• Shraer M. D. Bunin a Nabokov. Historie rivality. - Moskva: Alpina literatura faktu, 2014. - 222 s. - ISBN 978-5-91671-342-8 .

Odkazy

• Akademický Bunin. Webové stránky IMLI RAS Archivní kopie ze dne 30. května 2019 na Wayback Machine
• Ovčinnikov, D. Poetická "Vlast" od Ivana Bunina / Vlast. - 2020. - Č. 10. - S. 76-77 Archivní kopie z 29. listopadu 2020 na Wayback Machine

Tematické stránky	API nositele Nobelovy ceny AllMovie diskotéky Filmový portál Internetová filmová databáze Mezinárodní projekt knihovny hudebních partitur Kinopoisk MusicBrainz Projekt Gutenberg Internetová databáze spekulativní fikce
Slovníky a encyklopedie	Velká dánština Velká Katalánština velká čínština Skvělý norský Velký Rus Brockhaus a Efron italština italština Cyrila a Metoděje Stručně literární okolo světa Larussa Literární Literární Litevský univerzál Ortodoxní chorvatský Britannica (online) Brockhaus Databáze pozoruhodných jmen Treccani Universalis Historie Ukrajiny Moderní Ukrajina Pomozte RIA švýcarské historické Encyklopedie TASS
Genealogie a nekropole	Najděte hrob
V bibliografických katalozích BIBSYS: 97049432 BNC : a11323899 BNE : XX1159306 BNF : 11893350n CiNii : DA00625825 CONOR : 6164323 EGAXA : vtls003910767 GND : 118638084 ICCU : CFIV052664 ISNI : 0000 0001 2020 3575 J9U : 987007259271105171 LCCN : n80028431 LNB : 000008409 NDL : 00434785 NKC : jn19990210139 NLA : 36145708 NLG : 176981 NLP : A11784118 NSK : 000060058 NTA : 068627548 NUKAT : n95102431 PTBNP : 39251 RSL : 000082967 KNIHA : jgvx07322tb3z7x SUDOC : 026744562 Vcba : 495/334754 VIAF : 7387402 WorldCat VIAF : 7387402 RNB : 771321 , 771330

Díla Ivana Alekseeviče Bunina
Román	Arsenievův život
Příběh	Vesnice Suchodol Veselý dvůr Mitina láska
příběhy	Antonov jablka V srpnu sny Ignat Dobrý život poslední datum Pohár života Snadný dech pán ze san francisco Sny o Changovi Smyčkové uši Natalie Temné uličky Svítání celou noc Čisté pondělí
Poezie	Buninovy ​​básně
Překlady	Píseň Hiawatha
Publicistika a memoáry	ptačí stín Mise ruské emigrace prokleté dny Osvobození Tolstého O Čechovovi Pod srpem a kladivem

Obrazové verze děl Ivana Bunina
Dva hlasy Natalie Studený pád Gramatika lásky Nenaléhavá pružina Temné uličky (1991) Zasvěcení do lásky Léto lásky Meshchersky Temné uličky (2004) Suchodol Úpal

Nositelé Nobelovy ceny za literaturu 1926-1950

Grace Deledda (1926) Henri Bergson (1927) Sigrid Unset (1928) Thomas Mann (1929) Sinclair Lewis (1930) Eric Axel Karlfeldt (1931) John Galsworthy (1932) Ivan Bunin (1933) Luigi Pirandello (1934) Eugene O'Neill (1936) Roger Martin du Gard (1937) Pearl Buck (1938) Frans Emil Sillanpää (1939) Johannes Wilhelm Jensen (1944) Gabriela Mistral (1945) Hermann Hesse (1946) André Gide (1947) Thomas Stearns Eliot (1948) William Faulkner (1949) Bertrand Russell (1950) Úplný seznam 1901-1925 1926-1950 1951-1975 1976-2000 od roku 2001