Švédský jazyk

Pro švédský jazyk neexistují žádné oficiální regulační instituce. Švédská jazyková rada ( Svenska språknämnden ) má polooficiální status a je financována švédskou vládou , ale nepokouší se vykonávat kontrolu nad jazykem stejným způsobem, jako to dělá například Francouzská akademie pro francouzštinu . Mezi mnoha organizacemi, které tvoří švédskou jazykovou radu, je Švédská akademie (založená v roce 1786) považována za nejvlivnější. Jeho hlavními nástroji jsou slovníky Svenska Akademiens Ordlista a Svenska Akademiens Ordbok a také různé knihy o gramatice , pravopisu a slohu. A i když se slovníky někdy používají k objasnění „reference“ jazyka, jejich hlavním účelem je popsat aktuální stav jazyka.

Ve Finsku má speciální pobočka Výzkumného ústavu pro jazyky Finska oficiální status jako regulační institut pro švédský jazyk v této zemi. Mezi jeho hlavní priority patří udržování vztahu s jazykem, kterým se mluví ve Švédsku. Institut vydal Finlandssvensk ordbok  , glosář rozdílů mezi švédštinou ve Finsku a ve Švédsku.

Dialekty

Mnoho dialektů švédštiny přežilo  – místní variace jazyka, které se vyhnuly velkému vlivu spisovné švédštiny a mají známky nezávislého vývoje od doby staré norštiny . Mnoho opravdových venkovských dialektů, takový jak v Dalarna nebo Österbotten , mít velmi viditelné fonetické a gramatické rysy, takový jako množná čísla ve slovesech nebo archaické skloňování případu . Tyto dialekty mohou být pro většinu Švédů téměř nesrozumitelné. Různé dialekty jsou často tak lokalizované, že jejich oblast distribuce je omezena na jednotlivé farnosti, což vede švédské lingvisty k tomu, aby je nazývali sockenmål (doslova: „farní řeč“). Obvykle se dělí do šesti hlavních skupin [1] se společnými charakteristikami prozódie , gramatiky a slovní zásoby :

• norrlandské dialekty;
• švédský jazyk Finska ;
• Svealandské dialekty;
• Gotlandské dialekty ;
• Gotalandské dialekty;
• Dialekty jižního Švédska.

Celkový počet švédských dialektů se odhaduje na několik stovek, vezmeme-li v úvahu zvlášť způsob řeči každé komunity.

Švédsky mluvící menšiny v bývalém SSSR

• Viz článek Baltští Švédové

Dříve byly v Estonsku švédsky mluvící komunity  - zejména na ostrovech na pobřeží Baltského moře. Švédsky mluvící menšiny byly zastoupeny v parlamentu a měly povolení používat svůj mateřský jazyk v parlamentních debatách. Po ztrátě pobaltských území Švédskem ve válce s Ruskem na počátku 18. století bylo asi tisíc švédsky mluvících obyvatel nuceno pochodovat na Ukrajinu , kde založili vesnici Staroshvedskoye severně od Krymu . Několik nejstarších obyvatel vesnice stále mluví švédsky a dodržuje švédské kalendářní svátky, ačkoli jejich dialektu pravděpodobně hrozí zánik.

V Estonsku se s malými zbytky švédských komunit mezi první a druhou světovou válkou zacházelo velmi dobře . Převážně švédské obce (většinou umístěné na pobřeží Baltského moře) používaly švédštinu jako svůj administrativní jazyk a švédsko-estonská kultura byla na vzestupu. Většina švédsky mluvící populace však uprchla do Švédska na konci druhé světové války, kdy se Estonsko stalo součástí Sovětského svazu . V Estonsku dnes žije velmi malý počet nejstarších švédsky mluvících občanů

Historie

Jazyky, kterými se nyní mluví ve Skandinávii , se vyvinuly ze staré norštiny , která se v dnešním Dánsku , Norsku a Švédsku příliš nelišila . Vikingští obchodníci rozšířili jazyk po celé Evropě (včetně osad na území dnešního Ruska ), díky čemuž se stará norština stala jedním z nejrozšířenějších jazyků své doby. Tři kontinentální skandinávské jazyky (švédština, dánština a norština ) zůstaly prakticky jedním jazykem až do roku 1050, ale poté se začaly oddělovat. V novější době je vliv dolnoněmčiny silný , zejména ve městech pod hanzovním vlivem.

Standardní psaný jazyk švédského státu byl tvořen ze Svean a Eota dialektů; počátek formování švédského jazyka lze připsat době Magnuse II Erikssona ( XIV. století ). Současný standardní mluvený jazyk Švédska přišel později, s industrializací v 19. století a začátkem rozhlasového vysílání ve 20. letech 20. století. Normalizační účinek rozhlasu a televize v těchto prostředích koexistuje s vlivem regionálních odrůd standardní švédštiny.

Jazyk, kterým se dnes mluví ve Švédsku, je v lingvistice označován termínem nusvenska ( "moderní švédština" , lit.: "nyní švédština" ). S nástupem industrializace a urbanizace ve Švédsku ve druhé polovině 19. století zanechala ve švédské literatuře svou stopu nová generace spisovatelů . Mnoho spisovatelů, vědců, politiků a dalších osobností veřejného života mělo velký vliv na vznikající nový národní jazyk, ze všech je August Strindberg (1849-1912) často uváděn jako nejvlivnější.

Ve 20. století se stal společný, standardizovaný národní jazyk dostupný všem Švédům. Pravopis byl nakonec stabilizován a v době pravopisné reformy v roce 1906 se stal téměř jednotným, s několika drobnými odchylkami. S výjimkou množných tvarů sloves a mírně změněné syntaxe (zejména v psaném jazyce) byl jazyk stejný, jako se mluví dnes ve Švédsku. Množná čísla sloves se ve formálním (a zejména psaném) projevu udržela (neustále klesající) až do 50. let 20. století, kdy byla definitivně oficiálně zrušena.

K velmi významné změně ve švédštině došlo v 60. letech 20. století s tzv. du-reformen ("vy jste reforma"). Dříve byl přijatelný způsob oslovování osob stejného nebo vyššího sociálního postavení hodností a příjmením . Použití herr ("pán"), fru ("milenka") nebo fröken ("neprovdaná mladá dáma") bylo považováno za přijatelné pouze při prvním rozhovoru s neznámými lidmi neznámého povolání, akademického titulu nebo vojenské hodnosti. Skutečnost, že bylo vhodnější oslovit posluchače ve třetí osobě, dále zmátla ústní komunikaci mezi členy společnosti. Na počátku 20. století došlo k neúspěšnému pokusu nahradit používání titulů a hodností zájmenem Ni (standardní zájmeno v množném čísle druhé osoby) – podobně jako ve francouzštině a ruštině . Ni skončilo být používáno jako méně vyzývavá forma du , používaná k oslovování lidí s nižším společenským postavením. S liberalizací a radikalizací švédské společnosti v 50. a 60. letech se tyto dříve významné rozdíly mezi společenskými třídami staly méně důležité a du se stalo standardní adresou i ve formálních a oficiálních kontextech.

Standardní švédština (Švédové nazývaná „stát“ – rikssvenska  – nebo někdy „vysoká“ – högsvenska ) je nejběžnější variantou švédštiny, která vyrostla z dialektů Stockholmu a jeho regionu a byla založena na počátku 20. století. Vysílá se v médiích (ač poměrně často novináři mluví se silným regionálním přízvukem), vyučuje se ve školách a téměř všichni Švédové mu rozumí, ačkoli některé místní dialekty švédštiny se mohou natolik lišit jak ve výslovnosti, tak v gramatice, že jsou nepochopitelné pro ty, kteří nevědí. Většina Švédů ve Finsku také mluví standardní švédštinou. Mnoho regionálních variací standardního jazyka, specifických pro zeměpisné oblasti různých velikostí (regiony, provincie Švédska , města, města atd.), je silně ovlivněno dialekty švédštiny , nicméně jejich gramatická a fonologická struktura zůstává dialektům blízká. středního Švédska.

Většina Švédů, které nezná lingvistické termíny, stejně jako rozdíly mezi místními dialekty a historické pozadí vzniku těchto rozdílů, považuje tyto regionální variace standardní švédštiny za „dialekty“.

Psaní

Švédská abeceda je latinka s písmeny Å , Ä a Ö (v tomto pořadí na konci abecedy), stejně jako É . Do roku 2006 nebylo písmeno W považováno za samostatné písmeno, ale za analogii V a bylo používáno pouze ve jménech cizího původu a výpůjčkách. V roce 2006 bylo W zařazeno do abecedy. Díky široké škále dialektů a dialektů je psaná švédština jednotná a standardizovaná.

Jazyková charakteristika

Fonetika a fonologie

Švédština má 18 souhláskových fonémů a 17 samohláskových fonémů (jejich složení se poněkud liší v závislosti na dialektu).

Samohlásky

Zvuk	Příklad	Zvuk	Příklad
i	poslouchat  ( inf. ) sil , /siːl/ , "síto"	ɪ	poslouchat  ( inf. ) sill , /sɪl/ , "sleď"
y	poslouchat  ( inf. ) syl , /syːl/ , "šídlo"	ʏ	poslouchat  ( inf. ) syll , /sʏl/ , "spáč"
u	poslouchat  ( inf. ) bot , /buːt/ , "fajn"	ʊ	poslouchat  ( inf. ) bott , /bʊt/ , supin z bo "live"
E	poslouchat  ( inf. ) hel , /heːl/ , "celý"
ɛ	poslouchat  ( inf. ) häl , /hɛːl/ , "pata"	ɛ	poslouchat  ( inf. ) häll , /hɛl/ , "plochý balvan"
Ó	poslouchat  ( inf. ) nöt, /nøːt/ , "ořech"	-	poslouchat  ( inf. ) nött , /nœt/ , "opotřebovaný"
Ó	poslouchat  ( inf. ) mål , /moːl/ , "cíl"	ɔ	poslouchat  ( inf. ) måll , /mɔl/ , "minor" (hudba)
ʉ	poslouchat  ( inf. ) ful , /fʉːl/ , "ošklivý"	ɵ	poslouchat  ( inf. ) full , /fɵl/ , "full"
ɑ	poslouchat  ( inf. ) mat , /mɑːt/ , "jídlo"	A	poslouchat  ( inf. ) matt , /mat/ , "unavený"

Souhlásky

	Rty-ret.		Zub na rtech.		zubní			Alveoly.	komory.		Velární		hrdelní
explozivní	p	b			t	d					k	G
Přibližné				proti			l	r		j			h
frikativy			F		s				ɕ		ɧ
Chvění
nosní	m				n						ŋ

Zvuk	Příklad	Zvuk	Příklad
p	poslouchat  ( inf. ) pol , /puːl/ , "pole"	b	poslouchat  ( inf. ) bok , /buːk/ , "kniha"
t	poslouchat  ( inf. ) tok , /tuːk/ , "blázen"	d	poslouchat  ( inf. ) dop , /duːp/ , "křest"
k	poslouchat  ( inf. ) kon , /kuːn/ , "cone"	G	poslouchat  ( inf. ) bůh , /guːd/ , "dobrý"
F	poslouchat  ( inf. ) fot , /fuːt/ , "noha"	proti	poslouchat  ( inf. ) våt , /voːt/ , "mokrý"
s	poslouchat  ( inf. ) sot , /suːt/ , "saze"	ɧ	poslouchat  ( inf. ) sjok , /ɧuːk/ , "vrstva"
ɕ	poslouchat  ( inf. ) kjol , /ɕuːl/ , "sukně"	j	poslouchat  ( inf. ) jord , /juːrd/ , "země"
h	poslouchat  ( inf. ) hot , /huːt/ , "hrozba"	r	poslouchat  ( inf. ) rov , /ruːv/ , "kořist"
l	poslouchat  ( inf. ) lov , /loːv/ , "slib"	m	poslouchat  ( inf. ) mod , /muːd/ , "odvaha"
n	poslouchat  ( inf. ) nod , /nuːd/ , "fork"	ŋ	poslouchat  ( inf. ) lång , /lɔŋ/ , "dlouhý"

Prozódie

Švédština se vyznačuje dvojím přízvukem ve slově: síla (dynamický) a hudební (tonický).

Hlavní silový stres se zpravidla vyskytuje na první kořenové slabice.

Švédský dialekt, spolu s norštinou , je často popisován jako “melodický” kvůli povaze prozódie , který se může velmi lišit od dialektu k dialektu. Ve většině dialektů může hlavní přízvučná slabika ve slově nést jeden ze dvou různých tonických (melodických) přízvuků:

• první tón ( acut , ´, jednoduchý hudební přízvuk) - po přízvučné samohlásce tón klesá. Je typický pro historicky jednoslabičná slova a většinu slov cizího původu.

nebo

• druhý tón ( gravis , `, komplexní hudební přízvuk) - tón ​​v přízvučné slabice klesá a v další slabice opět stoupá a zase klesá. Vhodné pro víceslabičná slova.

Rozložení přízvuků ve slovech závisí na počtu slabik a na místě hlavního přízvuku.

Tón ve švédštině může hrát významnou roli v homonymních slovech , například:

• anden [ándɛn] (s ostrým přízvukem) "kachna";
• anden [àndɛn] (s vážným přízvukem) "duch";
• tomten [´tɔmtɛn] (s ostrým přízvukem) "pustina";
• tomten [`tɔmtɛn] (s vážným přízvukem) "brownie".

Tóny nejsou na dopise nijak vyznačeny.

Kromě toho se samohlásky a souhlásky liší délkou a v každé přízvučné slabice je buď samohláska, nebo souhláska nutně dlouhá.

Morfologie

Švédština je vysoce analytický jazyk . Existují dva rody  - běžný (kombinace mužského a ženského rodu; v některých dialektech švédštiny jsou stále zachovány) a střední  - a neexistují žádné pády (ve staré švédštině byly nominativ , genitiv , akuzativ a dativ ).

Podstatné jméno

Člen je ukazatelem pohlaví, čísla a také určitosti a neurčitosti slova v kontextu. Neurčitý člen před podstatným jménem je en pro obecný rod a ett pro střední rod , například: en flicka ("dívka"), en dag ("den"), ett hus (dům), ett regn (" déšť“).

Definit, také známý jako „postpozitivní článek“, se ve švédštině používá podle tradičního vzoru pro skandinávské jazyky, který se liší od většiny ostatních evropských jazyků (má však analogy v balkánských jazycích ​( bulharština , makedonština ). Připojuje se na konec slova jako přípona. Vyskytuje se v následujícím vzoru: podstatné jméno + - en / -et , například:

• Dag + en = dagen , hus + et = huset .

Podle způsobu tvoření množného čísla se podstatná jména dělí do 6 skupin. Příklady paradigmat:

	I třída	třídy II	III třída	IV třída	V třída	VI třída
Jednotné číslo je neurčité.	skol-a	paže	tjej	bi	okraj	ko
Jednotné číslo def.	skol-an	arm-en	tjej-en	bi- ( e ) t	bord-et	ko-n
Množné číslo neurčité.	skol-or	arm-ar	tjej-er	zásobník	okraj	ko-r
Množné číslo def.	skol-or-na	arm-ar-na	tjej-er-na	bi-na	bord-en	ko-r-na

Má-li podstatné jméno s určitým členem definici, pak se před nimi používá jiný typ členu – jedná se o nepřízvučný „volně stojící člen“; je také známý jako „pozitivní článek“. Má následující tvary: den (jednotný společný rod), det (jednotný střední rod), de (čti dom ) (množné číslo), například:

• den långa dagen  "dlouhý den", det långa bordet  "dlouhý stůl", de långa dagarna/borden  "dlouhé dny/stoly".

Přídavné jméno

Ve švédštině existují dva typy skloňování adjektiv – silné a slabé. Silné skloňování se používá v konstrukci skládající se z přídavného jména a podstatného jména s neurčitým členem. V tomto případě tvar přídavného jména závisí na rodu podstatného jména.

Přídavné jméno definující podstatné jméno obecného rodu má nulovou koncovku _ , například: en röd _ bil  "červené auto", en vacker _ flicka  "krásná dívka", Přídavné jméno definující podstatné jméno neutrálního rodu má koncovku - t např.: ett vacker t hus  "krásný dům". Přídavné jméno definující podstatné jméno v množném čísle má koncovku -a , například dyr a bilar "drahá auta".

Slabé skloňování přídavného jména se používá v konstrukci s určitým členem a s podstatným jménem v množném nebo jednotném čísle, zatímco přídavné jméno přijímá koncovku -a bez ohledu na rod definovaného podstatného jména, například: den dyr a bilen  "toto drahé auto", det våt a golvet  "ta vlhká/mokrá podlaha", de dyr a bilarna  "tato drahá auta" ( koncovku -e však někdy lze použít k označení jedné mužské osoby: den ung e mannen  " mladý muž").

Sloveso

Ve švédštině je zachován rozdíl mezi dokonalým a prostým minulým časem , gramatizují se nové slovesné tvary s významem progresivní (podobně jako anglické dlouhé časy ( continuous )). Dokonalé se tvoří nikoli pomocí trpného příčestí, ale pomocí zvláštního tvaru, tzv. supina . Osobní časování sloves se ztratilo. Kromě analytického pasiva s pomocným bli je běžné syntetické pasivum s -s ​​.

Slovesa mají 4 konjugace - 3 slabé a jedno silné, ve kterých jsou slovesa rozdělena do několika podskupin v závislosti na alternaci ablaut . Příklady konjugací:

	1. konjugace	2. konjugace (a)	2. konjugace (b)	3. konjugace	4. konjugace
infinitiv	att calla	att hanga	att lasa	att tro	att finna
současnost, dárek tepl. (aktiva)	callar	věšák	laser	tror	Finner
současnost, dárek tepl. (pasivní)	callas	visí	lasery	tros	finové
preteritní (aktivní)	kaláda	hangde	poslední	šlapal	fann
preteritní (pasivní)	kallades	hangdes	trvá	šlape	fanoušků
preteritní spojivka (aktivní)	kaláda	hangde	poslední	šlapal	legrační
preteritní spojivka (pasivní)	kallades	hangdes	trvá	šlape	funnes
vleže na zádech	callat	pověsit	poslední	klusat	legrační
přijímání 2	kallad	pověsit	poslední	Trodd	funnen
rozkazovací způsob	kala	pověsit	las	tro	Fin

Pravidla pro praktický přepis do ruštiny

• Viz článek Švédsko-ruský praktický přepis

Poznámky

1. ↑ Leinonen, Therese (2011), "Souhrnná analýza samohláskové výslovnosti ve švédských dialektech", Oslo Studies in Language 3 (2)

Literatura

• Švédský jazyk // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.

Tutoriály

• Banke N. švédský jazyk. Základní kurz. - M .: Živý jazyk, 2005. - 224 s.
• Zhukova N. I., Zamotaeva L. S., Perlovka Yu. V. Mluvená švédština v dialozích. - Petrohrad: KARO, 2008. - 176 s.
• Ingermarsson K., Almqvist A.-H. Rusko-švédská frázová kniha. - M .: Ruský jazyk, 1991. - 223 s.
• Maslova-Lashanskaya S. S. Švédský jazyk: Část první. - L .: Vydavatelství Leningradské státní univerzity. A. A. Zhdanova, 1953. - 320 s.
• Maslova-Lashanskaya S. S., Tolstaya N. N. Učebnice švédského jazyka. - Petrohrad: Petro-RIF, 1996.
• Pogodina N. E. Praktický kurz švédského jazyka. Učebnice pro studenty ústavů a ​​fakult cizích jazyků. — 3. vydání, upravené a rozšířené. - M .: Vyšší škola, 1988. - 295 s.
• Popov O.K., Popova N.M. švédský jazyk. Gramatická esej, literární texty s komentáři a slovní zásobou. - M .: Nakladatelství Moskevské univerzity, 1969. - 163 s.

Slovníky

• Rusko-švédský slovník / S. S. Maslova-Lashanskaya, I. V. Kallistova , A. G. Gustavsson a další - M.: Ruský jazyk, 1976. - 960 s.
• Velký rusko-švédský slovník / S. S. Maslova-Lashanskaya, I. V. Kallistova, A. G. Gustavsson a další - 5. vyd. - M .: Živý jazyk, 2006. - 960 s.

Filologické práce

• Maslova-Lashanskaya S. S.  Lexikologie švédského jazyka. - 2. vyd. - Petrohrad: Filologická fakulta St. Petersburg State University, 2011. - 240 s. (1. vyd. - 1973).
• Chekalina E. M.  Reader o historii švédského jazyka (1526-1732). - M .: Nakladatelství Moskevské státní univerzity, 2004. - 352 s.

Odkazy

• Učení švédštiny v anglické části Wikibooks
• Naučte se švédsky  (nedostupný odkaz)
• Zdroje pro studenty švédštiny
• Rusko-švédský slovník

Slovníky a encyklopedie	Velká dánština Skvělý norský Velký Rus Brockhaus a Efron okolo světa Malý Brockhaus a Efron Britannica (online) Brockhaus
V bibliografických katalozích BNF : 11933330z GND : 4116437-4 J9U : 987007553551505171 LCCN : sh85131135 NDL : 00571515 NKC : ph127893

Jazyky a dialekty Švédska
Dialekty švédského jazyka	Norrland sveian gotický východní † estonština
Samostatné dialekty (příslovce)	Gutnish Starý Gutnish sconian Elfdalský
Menšinové jazyky	jidiš meiankieli Sami lule škoda Severní Sami mysl Jižní Sami finština Cikán

Úřední jazyky Evropské unie
Angličtina bulharský maďarský řecký dánština irština španělština italština lotyšský litevský maltština německy holandský polština portugalština rumunština Slovák slovinský finština francouzština chorvatský čeština švédský estonština

germánské jazyky
protogermánština † ( prajazyk )
západoněmecký Anglo-Frisian anglické jazyky anglický jazyk skotský fríský Východofríské Západofríské Severofríské Nízkofranská afrikánština holandský Zeelandský dialekt Limburský Brabantský dialekt vlámský (západ) vlámský dialekt Nízká němčina Nízkosaské dialekty Východní dolnoněmecké dialekty německo-platský dialekt Nízkosaské dialekty Nizozemska vysoká němčina Středoněmecké dialekty Západostředoněmecké dialekty Východo-středoněmecké dialekty Durynsko - hornosaský dialekt Němec lucemburský Viljamovský jazyk Pennsylvania-německý dialekt Jidiš a další Jihoněmecké dialekty švýcarský dialekt Alemanský dialekt Nízký alemanský dialekt Hornoalmanský dialekt Highland Alemannic dialekt velšský dialekt Švábský dialekt Bavorský dialekt jazyk Tsimbri atd.
Skandinávský a východoněmecký skandinávský východní skandinávský dánština Scanian dialekt švédský jazyk Elfdalský dialekt Západní skandinávský islandský norský Bokmål Nyunoshk faerské Norn † východní německé gotika † burgundština † Vandal †