Kanbun ( jap. 漢文 "čínské písmo" ) je jedním z psaných jazyků středověkého Japonska, založený na klasické literární čínštině ( wenyan ). Hieroglyfické texty v kanbunu byly vybaveny speciálními znaky kaeriten , které indikovaly změnu v pořadí hieroglyfů v souladu s japonskou syntaxí (například v čínštině, stejně jako v ruštině, přidávání následuje za predikátem a v japonštině je predikát na konec věty; pomocí příslušných hieroglyfů změňte znaménka). Gramatické ukazatele (pro které v čínštině neexistovaly žádné analogy) bylo možné přidat pomocí okurigana . Pro potřeby vzdělávání by mohla být uvedena výslovnost hieroglyfů, zejména těch, které nejsou v japonském písmu akceptovány jako kanji , stejně jako v jiných rejstřících japonského písma, furigana , ale furigana nebyla stanovena pro vzdělaného čtenáře.
Kambun byl výhradně psaný jazyk a neměl žádnou zvláštní ústní formu. Pokud bylo nutné číst texty v kanbun nahlas, byly vysloveny v bungo .
Takto byly nejprve zaznamenávány vlastní čínské texty (původně slovo „kanbun“ znamenalo čínskou klasickou literaturu a vlastní jazyk) a poté díla vytvořená v Japonsku pro Japonce, především oficiální státní a vědecké texty, ale také část poezie a některé žánry beletrie.literatura. Vzorky kanbunu vytvořené v Japonsku (s výjimkou speciálních odznaků) se znatelně lišily od skutečného čínského psaného jazyka, kterému Japonci sami konkrétně nerozuměli; byli považováni za „japonskou poezii v čínštině“ ( kanxi ) a podobně.
Kanbun aktivně existoval po tisíc let, od 9. do 19. století, a byl zrušen jako jazyk oficiálního psaní po revoluci Meidži . V naší době je výuka kanbunu zachována na střední škole, ale nevznikají na ní nové texty.
Ekvivalentní psaný jazyk v Koreji je Hanmun .
| japonský | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Příběh |
| ||||||
| Dialekty | |||||||
| Literatura | |||||||
| Psaní |
| ||||||
| Gramatika a slovní zásoba | |||||||
| Fonologie | |||||||
| romanizace |
| ||||||