Klasická japonština (中古 日本語 chu: ko nihongo ) , přesněji pozdní stará japonština - období vývoje japonského jazyka éry Heian - mezi lety 794 a 1185 . Japonec z předchozího období je považován za starou japonštinu . Klasická japonština tvořila základ literárního jazyka Japonska až do roku 1945 - bungo .
Dokonce i ve starém japonském jazyce bylo k přenosu japonských textů přijato čínské písmo a hieroglyfický systém, zatímco v klasickém období byly přidány nové metody psaní - abecedy hiragana a katakana . Vznik fonetických abeced vedl k výraznému zjednodušení psaní a dal impuls k rozvoji čistě japonského literárního jazyka, po kterém následoval rychlý rozkvět japonské literatury, jako jsou Genji-monogatari , Ise-monogatari atd.
Následující fonetické rysy charakterizují toto období:
Změnil se systém slabik, místo 88 základních slabik se objevil systém 66 slabik:
| A | i | u | E | Ó |
| ka | ki | ku | ke | ko |
| ga | gi | gu | ge | jít |
| sa | si | su | se | tak |
| za | zi | zu | ze | zo |
| ta | ti | tu | te | na |
| da | di | du | de | dělat |
| na | ni | nu | ne | Ne |
| ha | Ahoj | hu | on | ho |
| ba | bi | bu | být | bo |
| ma | mi | mu | mě | mo |
| ano | yy | jo | ||
| ra | ri | en | re | ro |
| wa | wi | my |
V důsledku těchto změn ztratil starý slabičný systém jodai tokushu kanazukai (上代特殊 仮名遣) svou relevanci, zmizel rozdíl mezi dvěma typy samohlásek „i“, „e“ a „o“ – tento proces začal na konci začátku klasického období a ke konci období rozdíl ve výslovnosti samohlásek úplně zmizel. Poslední fonémy, které se ztratily, byly /ko 1 / a /ko 2 /.
Během 10. století se /e/ a /ye/ sloučily do /e/ a v 11. století /o/ a /wo/ splynuly do /o/. [1] [2] [3]
/k, g/: [k, g]
/s, z/Tato skupina souhlásek zahrnuje [s, z], [ts, dz] a [ ʃ, ʒ ]. Výslovnost se mění v závislosti na následné samohlásce, stejně jako v moderní japonštině.
/t, d//t, d/: [t, d]
/n//n/: [n]
/h//h/ pokračuje v echo zvuku [ ɸ ]. V 11. století nastala výjimka: mezislovka /h/ začala přenášet [ w ].
/m//m/: [m]
/y//y/: [j]
/r//r/: [r]
/w//w/: [w]
Klasická japonština zahrnuje všech osm typů starých japonských konjugací a jeden nový typ: nižší monosérie (下一段).
Konjugace| Slovesná třída | Irrealis 未然形 |
Spojovací forma 連用形 |
Finální podoba 終止形 |
Atributivní forma 連 体形 |
Realis 已然形 |
Imperativ 命令形 |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Čtvrtá řada (四段) | -A | -i | -u | -u | -E | -E |
| Nejlepší mono řada (上一段) | - | - | -ru | -ru | -re | -(jo) |
| Horní dvojitá řada (上二段) | -i | -i | -u | -uru | - jistě | -já (yo) |
| Dolní Mono Row (下一段) | -E | -E | -eru | -eru | -Ere | -e (yo) |
| Spodní dvojitá řada (下二段) | -E | -E | -u | -uru | - jistě | -e (yo) |
| Nepravidelné tvary K (カ変) | -Ó | -i | -u | -uru | - jistě | -Ó |
| Nepravidelné tvary C (サ変) | -E | -i | -u | -uru | - jistě | -e (yo) |
| Nepravidelné tvary H (ナ変) | -A | -i | -u | -uru | - jistě | -E |
| Nepravidelné tvary P (ラ変) | -A | -i | -i | -u | -E | -E |
Slovesa horní monosérie mají kořen zakončený samohláskou. Zbývajících osm konjugací sloves končí na souhlásky.
Nepravidelná slovesaNěkterá slovesa jsou nepravidelná konjugace.
Třídy nepravidelné konjugace jsou pojmenovány podle souhlásky na konci kořene.
Klasický jazyk používá dvě třídy přídavných jmen – pravidelné a nepravidelné.
Pravidelná přídavná jména se dělí na dva podtypy – ta, která končí na -ku ve tvaru příslovce (連用形) a ta, která končí na -siku. Definují následující dvě konjugace:
| Adjektivní třída | Irrealis 未然形 |
Spojovací forma 連用形 |
Finální podoba 終止形 |
Atributivní forma 連 体形 |
Realis 已然形 |
Imperativ 命令形 |
|---|---|---|---|---|---|---|
| -ku | -ku | -si | -ki | -kere | ||
| -kara | -kari | -si | -karu | -péče | ||
| -siku | -siku | -si | -siki | -sikere | ||
| -sikara | -sikari | -si | -sikaru | -sikare |
Tvary -kar- a -sikar- jsou odvozeny od slovesa ar- "být". Tyto formy přidávají příponu ar- ke konjugacím -ku a -siku. Tato konjugace je konstruována podobně jako nepravidelné P-formy sloves v ar-. -ua- se přitom zjednodušuje na -a-.
Podstatné jméno odvozené z adjektiva dostane nový tvar tar- namísto původního nar-:
| Typ | Irrealis 未然形 |
Spojovací forma 連用形 |
Finální podoba 終止形 |
Atributivní forma 連 体形 |
Realis 已然形 |
Imperativ 命令形 |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Nar- | -nara | -nari -ni |
-nari | -naru | -nare | -nare |
| Dehet- | -tara | -tari -to |
-tari | -taru | -tára | -tára |
Formy nar- a tar- sdílejí společnou etymologii. Tvar nar- vznikl spojením částice ni a P-formy nepravidelného slovesa ar- "být": ni + ar- > nar-. Tvar tar- vznikl spojením částice podmínky „to“ a P-tvaru nepravidelného slovesa ar- „být“: to + ar- > tar-. To znamená, že oba tvary pocházejí ze slovesa „být“ ar-.
V klasické japonštině byly použity tři systémy psaní - nejprve man'yogana , ve kterém se čínské znaky používaly i foneticky, a poté hiragana a katakana , ve kterých systém fonetických znaků získal zjednodušené formy.
| japonský | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Příběh |
| ||||||
| Dialekty | |||||||
| Literatura | |||||||
| Psaní |
| ||||||
| Gramatika a slovní zásoba | |||||||
| Fonologie | |||||||
| romanizace |
| ||||||
| Japonské-Ryukyuan jazyky | |||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| prajaponština † ( prajazyk ) | |||||||||||||||||||||||||||||||
| stará japonština † | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Moderní japonština ( dialekty ) |
| ||||||||||||||||||||||||||||||
| Ryukyuan jazyky¹ | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Poznámky : † mrtvý, rozdělený nebo změněný jazyk ; ¹ použití termínu „jazyk“ je diskutabilní (viz problém „jazyk nebo dialekt“ ); ² klasifikace idiomu je diskutabilní. | |||||||||||||||||||||||||||||||