dalmatský | |
---|---|
vlastní jméno | veklisúṅ, vetrún diskauři |
Regiony | Dalmácie |
oficiální status |
Republika Ragusa (1472 - kolem 1500) |
Celkový počet reproduktorů | 0 |
Postavení | mrtvý jazyk |
vyhynulý | 10. června 1898 [1] |
Klasifikace | |
Kategorie | Jazyky Eurasie |
římská skupina | |
Psaní | nepsaný |
Jazykové kódy | |
ISO 639-1 | — |
ISO 639-2 |
roa (jiné románské jazyky) |
ISO 639-3 | dlm |
Atlas světových jazyků v ohrožení | 345 |
IETF | dlm |
Glottolog | dalm1243 |
Dalmatština (také dalmatština , někdy velotština ; vlastní jméno: veklisúṅ , vetrún diskaurs ) je mrtvý jazyk patřící do románské skupiny indoevropské rodiny , kterým dříve mluvilo obyvatelstvo Dalmácie - oblasti na Pobřeží Jaderského moře od ostrova Krk (Velha) na severu po Kotor (Cattaro) na jihu. Oblast dalmatského jazyka se postupně zužovala v důsledku italizace a chorvatštiny .Dalmatinů. V posledních fázích své existence (XV-XIX století) byl dalmatský jazyk řadou izolovaných, a proto zcela odlišných dialektů , které se zachovaly v řadě pobřežních osad a ostrovů Jadranu a byly ovlivněny benátským a chorvatským jazykem . . Na ostrově Krk se dalmatština udržela až do 10. června 1898, kdy poslední rodilý mluvčí Tuone Udaina zemřel při výbuchu miny . Jsou známy tři dialekty: severní ( Vellot ), střední a jižní (Raguzin, Raguzan [ , nebo Old Raguzan) [2] .
Dalmatin (ve své odrůdě Vellot) je charakterizován fonetickými alternacemi e ~ a ( kenúr "dine" - káina "večeře"), u ~ o ( muratáur "zedník" - mor "zeď") atd.; nedostatek skloňování podstatných jmen; absence v některých případech přechylování rodu a čísla u podstatných a přídavných jmen - viant "vítr" (mužský rod), nuát "noc" (ženský rod), foriást "cizí" (mužský a ženský rod); předložka určitého členu ; proměnlivost ve tvarech osobních zájmen, například ial , el , l- "on"; homonymie slovesných tvarů. Základem dalmatského lexikálního fondu jsou slova latinského původu, mezi nejčastější výpůjčky patří italismy , benátství a výpůjčky ze srbochorvatštiny nebo jejím prostřednictvím. O raguzské odrůdě dalmatin je velmi málo informací, nestačí obnovit její jazykové rysy [3] .
Dalmatský jazyk byl poprvé zmíněn v roce 1842 a písemně zaznamenán v 60.–80. letech 19. století. Termín „dalmatský“ zavedl M. J. Bartoli . Informace o jazyce představují záznamy jednotlivých slov a výrazů potomků mluvčích Velot (většina informací jsou záznamy projevu posledního mluvčího Tuone Udainy [4] ) a glosy v latině, benátské a chorvatské památky, Raguzinsky je znám z několika dopisů a listin ze 13.-16. století. Texty jsou psány latinskou abecedou (při přenosu Vellotského dialektu se používají diakritická znaménka ) [3] .
Termín „dalmatský jazyk“ ( lat. Dalmatica Lingua ), jako označení jazyka Ilyrie , použil K. Gesner [5] ve své práci o srovnávací lingvistice „Mithridates. O rozdílech jazyků, starověkých i moderních, těch, které jsou na celé zemi mezi různými národy “( lat . Mithridates. ).
Název „dalmatský jazyk“ ( italsky il dalmatico , německy Dalmatisch ) uvedl do vědeckého oběhu v roce 1906 M. J. Bartoli [6] . Někdy je název vegliotského dialektu ( italsky il veglio[t]to , německy Vegliotisch ) rozšířen na celý dalmatský jazyk [7] . Poslední mluvčí dalmatského jazyka T. Udaina jej nazýval veklisún nebo vetrún diskaurs (od názvu města Vikla < latinsky vetula (civitas) „staré město“, v současnosti Krk ) [8] .
M. J. Bartoli připisoval dalmatštinu východorománským jazykům. N. G. Korletyanu vyjádřil své přesvědčení, že tento jazyk by měl být připsán jihodunajské skupině východorománských jazyků [9] . B. E. Vidos ji považoval za spojnici mezi východní románskou a západní románskou řečí. J. Mulyachich vyčlenil dalmatský jazyk jako samostatnou skupinu v rámci románských jazyků [10] . T. A. Repina věří, že z gramatického hlediska je dalmatština blíže západním románským jazykům než východním románským jazykům, což se projevuje použitím určitého členu v předložce, absencí pádové deklinace a použitím infinitivu v verbální pozice, spíše než spojivka [11] .
V raném středověku se dalmatsky mluvilo ve městech Zadar ( lat. Iader(a) ), Trogir ( lat. Tragurium ), Split ( lat. Spalatum ), Dubrovník ( lat. Ragusa ), Kotor ( lat. Catarum ) , Budva ( lat. But(h)ua ), Bar ( lat. Antibarium ), Ulcinj ( lat. Olcinium ), Lezha ( lat. Lissus ), Krk ( lat. Curicum ), Osor ( lat. Absarus ), Arbe ( Rab ) ( lat. Arba ) [12] .
Dalmatský jazyk byl soubor dialektů, kterými se mluví v Dalmácii na pobřeží Jaderského moře a na ostrovech přilehlých k pobřeží. Tento jazyk nekoreloval s žádnou jasně definovanou etnickou komunitou , jeho mluvčími byli potomci romanizovaných ilyrských kmenů , kteří žili mezi větší jihoslovanskou populací . V současnosti je otázka etnické identity dalmatských mluvčích nedostatečně prozkoumána [13] . Hlavní oblastí užívání dalmatštiny byla každodenní ústní komunikace v situaci nejčastěji bilingvismu (romano-slovanština), méně často - mnohojazyčnosti. Dalmatština neměla spisovnou formu , jako spisovný psaný jazyk (až do 18. století) používali dalmatští mluvčí latinu ; Jako jazyky sloužící obchodní sféře se používaly benátské (benátské) a italské literární jazyky . Jediným historicky zaznamenaným případem použití dalmatštiny v úřední sféře je používání „starověkého raguského jazyka“ ( lat . lingua veteri ragusea ) na zasedáních senátu ve středověké Raguse (Dubrovník) od roku 1472 do 16. století jako jazyka debata a debata (zároveň Zápisy z těchto schůzí byly v té době vedeny v latině) [14] .
P. Skok [15] a J. Bonfante [16] identifikují tři dialekty dalmatštiny: jižní (Dubrovník, Kotor), střední (Split, Trogir, Zadar, Rab) a severní (Krk, Osor) [12] [ 17] . M. J. Bartoli rozlišil pouze dvě varianty dalmatštiny: velic a ragusan [12] . J. Mulyachich se domníval [18] [19] , že ve středověku existovaly tři dalmatské jazyky: Yaderta (Krk, Osor, Rab, Zadar, Trogir, Split), Ragusan (Dubrovník) a Labeat (Kotor, Budva, Bar, Ulcinj , Shkoder , Drisht, Lezha) [17] [20] [21] .
Dalmatský jazyk nikdy neměl svůj vlastní psaný jazyk, výzkumníci jej zapisovali pomocí latinské abecedy s přidáním diakritiky [22] .
V 1. století př. Kr E. se území Dalmácie stalo součástí římské říše jako součást provincie Illyricum . V roce 9 př. Kr. E. Illyricum bylo rozděleno do dvou provincií: Pannonie a Dalmácie . V roce 454 se Dalmácie osamostatnila, v roce 480 se stala součástí království Ostrogótů , v roce 532 se stala součástí Byzance . Na počátku 7. století osídlili Dalmácii Slované a románský jazyk se udržoval pouze ve městech nebo na ostrovech [13] .
Podle odhadů italského historika D. de Castra mluvilo v 11. století dalmatsky asi 50 tisíc lidí [23] .
Jeden z nejstarších písemných dokladů dalmatského jazyka pochází z 10. století - text závěti v latině s drobnými prvky lidové řeči, tzv. „vulgarismy“, publikoval [24] I. Lucich v díle „Dějiny Dalmácie a Chorvatska, zejména města Trogir, Split a Šibenik“ ( italsky Historia di Dalmatia, et in particolare delle citta di Trau, Spalatro e Sebenico ) (Benátky, 1674) [25] a do vědeckého oběhu jej uvedl M. J. Bartoli [26] . Značný počet vlastních dalmatských slov je izolován v Inventárním seznamu z archivu Ragusy (Dubrovník) z roku 1280 [25] , ale toto je pouze seznam jednotlivých slov, jako například mataraço I bono fornit coltreçca I. cactali II forniti para de linçoli III noua et linçol I plumato a další [27] . Dva dopisy ze Zary (Zadar), datované 1325 a 1397, patří mezi nejstarší smysluplné texty psané zcela v dalmatštině [4] [28] .
V Zadaru dalmatský vyhynul velmi brzy, dlouho před renesancí . V Dubrovníku se dalmatština přestala používat na přelomu 15. a 16. století, kdy byla vytlačena chorvatštinou a italštinou [10] [29] .
Dalmatský jazyk se k nám dostal ve formě materiálu shromážděného badateli v 19. století od rodilých mluvčích, jakož i jednotlivých slov dochovaných v dubrovnických archivech, toponymie a výpůjček v chorvatském a benátském jazyce [29]. .
Převážná část informací o dalmatském jazyce pocházela od Tuone Udaina [4] , se kterým dalmatsky mluvili pouze jeho prarodiče. Rodiče s ním komunikovali benátským jazykem, ale v rozhovorech mezi sebou používali dalmatštinu. Z tohoto důvodu a také proto, že Udaina nemluví dalmatsky od svých 25 let (v době průzkumu mu bylo 59–70 let), nejsou informace, které od něj obdržel, zcela spolehlivé [14] [ 30] .
Chorvatský lingvista P. Guberina vyčlenil tři období v dějinách dalmatského jazyka: starodalmatštinu (X–XII století), střední dalmatštinu (XIII–XVIII století) a novou dalmatinu (XIX století), nicméně periodizace navržený vědcem platí pouze pro severní dialekt [22] .
Dalmatský vokalismus je poměrně inovativní, prošel mnoha změnami, zejména diftongizacemi. Konsonantismus je přitom konzervativní, latinské k a g přešlo v č a dž až před i a ie , nikoli však před e [31] .
SamohláskyDalmatský samohláskový systém [22] :
Vzestup \ řádek | Přední | Průměrný | Zadní |
---|---|---|---|
Horní | i | u | |
Průměrný | E | Ó | |
Dolní | A |
Samohláska u byla ve volném variačním vztahu s dvojhláskou u͡ọ [32] .
Dalmatský vokalismus ve srovnání s lidovou latinou [33] :
Lidová latina |
dalmatský | |
---|---|---|
otevřená slabika | Uzavřená slabika | |
i | aɪ̯ | E |
i | aɪ̯ | A |
E | aɪ̯ | A |
E | i | IA |
A | u | ua |
Ó | au | u |
Ó | u | ua |
ū | oɪ̯ | Ó |
u | aṷ | u |
Dalmatský souhláskový systém [34] :
Artikulační metoda ↓ | labiální | labiodentální | zubní | Alv. | komory. | zadní jazyk |
---|---|---|---|---|---|---|
explozivní | pb _ | t d | kg _ | |||
nosní | m | n | ɲ | [ ŋ ] | ||
Chvění | r | |||||
afrikátů | t͡s d͡z |
ʧdʒ _ |
||||
frikativy | fv _ | sz _ | ||||
Pohyblivé aproximanty |
w | j | ||||
Postranní | l | ' |
Zadní lingvální nosní ŋ (přepisováno jako ṅ ) je alofon n před zadními lingválními souhláskami nebo na konci slova [34] .
ProzódieStres je dynamický, volný. Nejčastěji to padalo na druhou nebo třetí slabiku od konce [34] .
Podstatná jména byla charakterizována kategoriemi rodu (mužského a ženského rodu) a čísla (jednotného a množného čísla). Bylo několik způsobů, jak vytvořit množné číslo [35] :
Některá podstatná jména navíc nerozlišovala mezi tvary čísla: iain „rok“, „roky“; nuat „noc“, „noci“ [35] .
Jméno přídavnéPřídavná jména byla rozdělena na rodově proměnná ( buṅ „dobrý“ – buna „dobrý“; pélo „malý“ – péla „malý“) a invariantní ( fuárt „silný“, „silný“; póper „chudý“, „chudý“) [ 35] .
Stupně srovnání adjektiv se tvořily analyticky: komparativ pomocí příslovce ple "více" ( ple pelo "menší") a superlativ - spojením tvaru komparativního stupně s obratem de toč (i) "ze všech" ( ple pelo de toči "nejmenší") [36] .
ČísliceKardinální číslovky jsou dobře zachovány, řadové číslovky jsou mnohem horší [37] :
kvantitativní | řadový | |
---|---|---|
jeden | ioin (m.), ioina (f.) | praimo |
2 | doi (m.), doie (f.) | |
3 | tra | Trato |
čtyři | quatro, quatri | |
5 | čiṅk, ceṅk | |
6 | sis, sis | |
7 | sapto, siapto | siapto, siaptimo |
osm | vapto, uat, guapto | vatvo |
9 | nu, nuf | |
deset | dik | dicto |
jedenáct | dikióṅko, ioṅko | |
12 | dikdoi, dotko | |
13 | diktra, tretko | |
čtrnáct | quatuarko, dicquater | |
patnáct | dikčiṅk, čóṅko | |
16 | diksis, setko | |
17 | diksapto, dikisapto | |
osmnáct | dikvapto, dikidapto, dikduat | |
19 | diknu, dikinu | |
dvacet | viant, venc | |
21 | viant ioin, venceioin | |
třicet | tranta, trianta | |
40 | quaranta, quaranta | |
padesáti | ciṅkuanta, čiṅkunta | |
60 | sessuanta | |
70 | septuanta | |
80 | oktuanta | |
90 | nonuanta | |
100 | ziant, převýšení | |
1000 | mel, mil |
Osobní zájmena ( iu „já“, noi, noiíltri „my“; toi, tu, te „ty“, voi, voiíltri „ty“; iál, el „on“, iála, la „ona“, iáli, i (mužský rod rod), iále, le (ženský rod) "oni") v dalmatském jazyce jsou vlastní kategoriím osoba, rod (ve 3. osobě), číslo a pád [38] .
Existuje kontrast (ne tak zřejmý jako v jiných románských jazycích) přízvučných a nepřízvučných tvarů osobních zájmen: přízvučné tvary 3. osoby jednotného čísla ( iál , iála ) - nepřízvučné ( el , la ); přízvučné tvary 3. osoby množného čísla ( iáli , iále ) jsou nepřízvučné ( i , le ). Volba tvaru zájmena v nominativu (např. u tvaru 3. osoby jednotného čísla mužského rodu - od iál, el, l-, -l ) pravděpodobně závisela na typu kontextu: Lu det ke-l iu fóit a Venéz " Řekl, že byl v Benátkách" - tvar -l se používá po samohlásce.
Existují subjektivní tvary (nominativní pád), přímé objektové tvary (dativní pád) a nepřímé objektové tvary (akuzativ). Použití s předložkami je známé pro tvary shodné se subjektivními: coṅ iu , coṅ main „se mnou“, de toi , de te „o tobě“, per iála „pro, kvůli ní“ [39] .
Skloňování osobních zájmen 1. a 2. osoby [38] :
případ | Jednotné číslo | Množný | ||
---|---|---|---|---|
1. osoba | 2. osoba | 1. osoba | 2. osoba | |
Jmenovaný | iu | toi, tu, te | noi, noiltri | voi, voiiltri |
Dativ | mě | tě, ti | ne | ve, vi |
Akuzativ | já, mi | te | ne | ve |
Skloňování osobních zájmen 3. osoby [38] :
případ | Jednotné číslo | Množný | ||
---|---|---|---|---|
mužský | Ženský | mužský | Ženský | |
Jmenovaný | ial, el, l-, -l | iala, la | iali, i, -i | iale, le |
Dativ | ge, tzn | ge, tzn | jsi ty | ge |
Akuzativ | hle, lu | Los Angeles | li | le |
Tázací zájmena měla tvary, které se lišily na základě živosti/neživosti : ku "kdo" - ko "co" [35] .
Dalmatští badatelé mají ustálené tvary přivlastňovacích zájmen pouze pro 1. a 3. osobu [40] :
obličej a číslo | Formulář | Příklad |
---|---|---|
1. osoba jednotného čísla čísla |
mi | el mi tu͡ọta "můj otec" |
mě | cítil mě! "můj syn!" | |
maio | el maio zi "můj strýc" | |
miai (mai) | i miai (mai) fél`i "moji synové" | |
maia | la maia noṅ "moje babička" | |
maie | le maie fél`e "moje dcery" | |
1. osoba pl. čísla |
Nuestro | nel nuestro skuál "na našem ostrově" |
nuestri | i nuestri vetrúni "naši starci" | |
nuestra | la nuestra bu͡ọnda "naše polovina" | |
3. osoba jednotného čísla a mnoho dalších. čísla |
su | el su favlúr "jeho (její, jejich) řeč" |
sui | i sui frútri "jeho (její, jejich) bratři" | |
súa (soa) | la sua láṅga „jeho (její, jejich) jazyk“ |
Zvratné zájmeno mohlo mít pro všechny tři osoby stejný tvar ( se - Iu se martúa "budu se vdávat"), nebo se mohlo podle osoby měnit ( já v zájmenném slovesu vestárme - Iu blái vestárme v ioin kapuát "Chci se nosit kabát“) [40] . M. Doria se domníval, že používání zvratného zájmena se s tvary sloves 1. a 2. osoby, jednotného a množného čísla, vzniklo pod vlivem benátštiny, a nikoli chorvatštiny [41] .
SlovesoPodle infinitivní přípony se slovesa dělí do čtyř skupin: do první patří slovesa v -úr ( kantur "zpívat", lavur "umýt"), do druhé - in -ár ( takt "pít", murar "umřít"), třetí - na -ro ( dekro "říkat", kredro "věřit"), ve čtvrté - na -ér ( vikýř "spát", miater "položit") [38] [42] .
V přítomném čase se slovesa měnila podle dvou konjugací (slovesa první skupiny podle první, slovesa jiných skupin podle druhé, některá slovesa, např. kantur , mohla být konjugována podle obou spojení) [38] [42] :
obličej a číslo | já | II |
---|---|---|
1. osoba jednotného čísla čísla | kantúa | kantaia |
2. osoba jednotného čísla čísla | kantúa | kantaia |
3. osoba jednotného čísla čísla | kantúa | kantaia |
1. osoba pl. čísla | kantum | kantaime |
2. osoba pl. čísla | canute | kantaite |
3. osoba pl. čísla | kantúa | kantaia |
Tři časy jsou relativně plně doloženy: přítomný, nedokonalý a dokonalý [42] . Dochovalo se také několik forem budoucího času, pocházejících z latinského futurum secundum [43] .
Z neosobních tvarů je znám infinitiv, příčestí minulé ( stur "stát" > stuat "stát", vikýř "spát" > dormait "spí") a gerundium ( lavorúr "pracovat" > lavorúnd ) [36 ] .
Základní řád byl SVO . Definice by mohla stát jak před definovaným, tak za ním [44] .
Dochovalo se asi 10 000 dalmatských slov, z nichž většina (70–80 %) pochází z latiny. Existují výpůjčky z italštiny ( alegráia "radost", porkaráia "swinishness", spírit "duch") a benátských jazyků ( tiásta "hlava" s rodným pohárem , kal "silnice", andúr "go" s domorodým żar ), jako stejně jako slovanství ( niéna „matka“, tuọta „otec“, ninápto „ženich“, ninápta „nevěsta“) [45] .
V polovině 19. století lékař J.-B. Kubich, který vydal v letech 1861 a 1874 samostatné ukázky dalmatského jazyka [46] [47] . Počátek studia jazyka v roce 1873 položil G. I. Ascoli , také navrhl [48] , název „vegliot“ ( italsky veglioto ) pro tuto románskou řeč. V roce 1886 A. Ive ve svém článku „L'antico dialetto di Veglia“ [49] , pro který obdržel materiál od Tuone Udainy a řady dalších místních obyvatel, kteří si vzpomněli na malý Velotův projev, také publikoval materiály sesbírané J. .-B. Kubich, P. Petris, A. Adelman a M. Celebrini [50] . V roce 1906 vyšla [51] , která později prošla dvěma [52] [53] dotisky, monografie M. J. Bartoliho "Das Dalmatische: altromanische Sprachreste von Veglia bis Ragusa und ihre Stellung in der Apennino-balkanischen Romània" [4] , který se kromě informací, které vědci poskytl Udaina, opírá také o archivní materiály uvedené M. J. Bartoli do vědeckého oběhu. Tato práce je hlavním zdrojem našich informací o dalmatském jazyce [6] .
el mi tu͡ọta el sú fero d-akṷárd ke fùrme el matrimóń nojiltri dóɪ̯; e dapú ju jaɪ̯ kaminút — ju mɪ̯àt … vɪ̯ant kál ē plé! a verbeník, per kost afúr del matrimoń, perkè i vetrúni fero kontɪ̯ánti. Ma jù se jaɪ stufát, perkò ju jaɪ̯ avùt táɪ̯ma deɪ̯ tróki, de ku͡ọlke pítra ke-i me butóa e-i me dramóa, per la ninápta, perkè féro paraìás. e kosáɪ̯k ju jaɪ̯ pɪ̯érs la ninápta per kṷálp de koli tróki, ma ju jaɪ̯ inparút la skòl di sláv, toč! [54]
Můj otec a její (otec) se dohodli, že bychom si ji měli vzít; a pak jsem šel... dvacetkrát a víc! Verbenikovi v této záležitosti manželství, aby staří lidé byli spokojeni. Ale ustoupil jsem, protože jsem se bál chlapů, kteří po mně házeli kameny kvůli mé ženě, protože jsem byl z jiné vesnice a neznal jsem chlapy, kteří tam byli. A tak jsem vinou těchto chlapů přišel o svou snoubenku, ale naučil jsem se slovanský jazyk, to je ono! [55]
zlomek dopisu ze Zadaru z roku 1325Ser Pon unuriuol canceler de Ragusa, Todru de Fomat d'Çara saluduui cun oni uostro unur. A mi fo ditu qui lu frar d'maistru Nicola Murar si dimanda rasun nanti la curti de Ragusa contra Franciscu, meu fiol de s. XX de g'r li qual auia dat maistru Nicola a Franciscu p. dur li a-mi... [27]
Panu Pomovi, váženému kancléři Ragusy, vzdává úctu Todru de Fomat ze Zary. Bylo mi řečeno, že bratr mistra Nicoly Murar žaluje u soudu v Raguse proti Františkovi, mému synovi, kvůli 20 velkým vojákům, které mistr Nicola dal Františkovi, aby mi je dal... [56]
druhý dopis ze Zadaru z roku 1397Al nome de Diu amen; 1397 delulu. Item anchora facuue a sauiri ch'eu 'n uiaiu (che nu iaiu) sichirisi per fortuna v Anchona. Pare me charisimu facuue a sauiri che parun del nauiliu Aligiritu non é pagatu del nolu, perchì non potì chatar di.nari di pagar lu nolu, salu' àno abudi duhati in Pireçencia di Polu Dobirovacu. Saldada la raçun in pireçencia di Polu Dobirovacu, resta-i dar duchati X: pireguue daçi tigi. Vostiru fiol Firancisch saluta v Anchona. Ser Cholane de Fanfona, dada v [?] a Çara. [27]
Slovníky a encyklopedie | |
---|---|
V bibliografických katalozích |
|