Dánština

dánština
vlastní jméno dansk
země  Dánsko , Grónsko , Německo , Faerské ostrovy 
  
oficiální status  Dánsko , Faerské ostrovy , Grónsko , Evropská unie   
Regulační organizace Rada pro dánský jazyk ( Dansk Sprognævn )
Celkový počet reproduktorů 5,7 milionu (odhad z roku 2005)
Klasifikace
Kategorie Jazyky Eurasie

Indoevropská rodina

germánská větev skandinávská skupina Východní skandinávská podskupina
Psaní latina ( dano-norská abeceda )
Jazykové kódy
GOST 7.75–97 data 178
ISO 639-1 da
ISO 639-2 Dan
ISO 639-3 Dan
WALS dsh
Etnolog Dan
Linguasphere 52-AAA-cc
ABS ASCL 1501
IETF da
Glottolog dani1284 a dani1285
Wikipedie v tomto jazyce

Dánština ( dansk, dansk sprog ) je jazyk Dánů , jeden ze skandinávských jazyků germánské větve . Distribuováno hlavně v Dánsku a severním Německu . Celkový počet řečníků je asi 5,7 milionu lidí.

Linguogeografie

Oficiální stav

Úřední jazyk Dánského království; v XV  - začátek XIX  století. byl úředním jazykem Norska až do poloviny 19. století. — Šlesvicko-Holštýnsko .

Rozsah a abundance

Dánština se mluví především v následujících zemích:

Mezi emigranty

Dialekty

„Standardní“ dánština ( Rigsdansk ) se mluví v Kodani a okolních oblastech; téměř každý ostrov má svůj vlastní dialekt. Dialekty jsou rozděleny do 3 skupin:

Spisovná dánština vznikla v 18. století. založené na zélandských dialektech.

Sociolingvistická pozice

Dánština je pro ostatní Skandinávce obtížně srozumitelná sluchem  , a to navzdory skutečnosti, že lexikální rozdíly mezi jejich jazyky jsou malé. Jako lingua franca dánštinu používají Islanďané, Faerští a grónští Eskymáci . Jak píší skandinávští badatelé, pro Faerské a grónské Eskymáky je používání dánštiny silným ochranným faktorem, který brání vytěsnění jejich rodného jazyka angličtinou, jak se to stalo se západoskandinávskými dialekty na Orknejích a Shetlandských ostrovech v roce 1750- 1850.

Historie

Stejně jako švédština , norština , faerština a islandština je i dánština odvozena z běžné norštiny , jejíž runové nápisy se datují do 3. století před naším letopočtem. n. E. V době Vikingů (asi 800-1050) došlo v jazyce předků k významným změnám. Vedly k rozdílům mezi východoseverskými dialekty, z nichž pocházejí dánština, švédština, a západními skandinávskými dialekty, z nichž pocházejí norština Nynorsk , faerština a islandština.

V historii dánštiny existují tři období: běžná skandinávská jazyková základna (3.– 9  . století), stará dánština (9.– 16  . století) a moderní dánština (od 16. století), která zahrnuje moderní Dánština ( 20.  století).

Švédský lingvista Elias Wessen napsal, že „z historického hlediska byly všechny skandinávské dialekty jedním jazykem, který se geograficky měnil“. V devátém století ze společného skandinávského jazyka se vynořily tři větve, z nichž jedna tvořila samotnou dánštinu, ale před začátkem 13. stol. všechny skandinávské dialekty byly svými rodilými mluvčími nazývány „náš jazyk“ nebo byly označeny názvem „ dönsk tunga “, který dali Sasové nebo Anglosasové v kontaktu s jižním cípem Skandinávie . Teprve od počátku XIII století. Norrøn tunga nebo norrønt mál se začal používat ve vztahu k západní skandinávské norštině a islandštině a „švédština“ se poprvé objevila jako vlastní jméno až ve 14. století.

V IX-X století. začaly se objevovat rysy, které odlišují starodánštinu od ostatních skandinávských jazyků: některé dvojhlásky se změnily na monoftongy (X století); intervokální neznělé zastávky p , t , k se změnily ve znělé spiranty ( b , d , g ), frikativy nebo polohlásky (tzv. „ přerušení dánských souhlásek “, XII-XIII století); délka souhlásek zmizela ; objevil se tlak , který nahradil hudební stres (XII-XIII století); čtyřpádový deklinační systém byl nahrazen dvoupádovým ( obyčejný a genitiv ), později genitiv téměř vymizel; trojdruhový systém ustoupil dvoudruhovému; časování sloves osobami zmizelo ; _ slovní zásoba byla doplněna přejatými slovy , zejména z dolnoněmeckého jazyka (XIII-XIV století). V důsledku reformace se rozsah dánštiny rozšířil, a to mělo velký vliv na její vývoj. Změna slovesa podle čísel zmizí , moderní slovosled se zafixuje, rozvíjí se syntaxe složité věty , doplňuje se slovní zásoba, a to i prostřednictvím výpůjček z němčiny , angličtiny a francouzštiny . Jak v norštině Rixmole a střední angličtině , dánština měla všechny jeho koncové samohlásky se shodovat v jednom -e , s výsledkem že moderní dánská morfologie byla zjednodušená téměř k úrovni angličtiny. Stejně jako ostatní příbuzné jazyky (s výjimkou islandštiny) i dánština zažila obzvláště silný vliv dolnoněmeckého dialektu německého jazyka. Ze všech skandinávských jazyků je dánština nejinovativnější: ke všem změnám došlo dříve a hlubší než v jiných jazycích.

Nejstarší památky dánského jazyka, psané mladšími runami, pocházejí z 9. století. Nejstaršími památkami v latině jsou regionální zákony: „ Skånske Lov “ (1203-22) „ Skånsk Kirkelov “, „ Valdemars sjaellandske Lov “, „ Absalons sjaellandske Kirkelov “, „ Jyske Lov “ (1241), „ Samling af gamle Danske Love . V roce 1495  byla vydána první tištěná kniha v dánštině. Určitou aktualizaci dánštiny vedla reformace. Vynikající památkou jazyka této doby je překlad bible („ Bibel Christiana III. “) vyrobený v zélandském dialektu, který se od té doby v zemi stal dominantním pro běžnou hovorovou i literární řeč. Další význačnou památkou dánštiny z poloviny 16. století je překlad Historia Danica od Saxa mluvnice . 16. století bylo obdobím nového úpadku dánštiny, protože jazykem vědců a spisovatelů byla latina a vyššími sférami společnosti byla němčina a do jisté míry francouzština. Z mála literárních osobností této doby, které pracovaly na vývoji a zdokonalení svého rodného jazyka, jsou známí Anders Arrebo , K. Bording, Thomas Kingo († 1703) a Peder Syuv ( Dan . Peder Syv ). Na počátku 18. století došlo k vzestupu, jehož klíčové místo patří Ludwigu Golbergovi (1684-1704), který vytvořil spisovnou dánštinu. Významnou roli ve vývoji spisovného jazyka sehráli filozof Eilshaw, redaktor časopisu Spectator Jens Schnedorf , básníci J. G. Wessel (1742–85), J. Ewald (1743–81), I. Baggesen (1764 ). –1826), A. Elenschlager (1779-1850).

V průběhu 18. a 19. století se vyvinulo hnutí s cílem očistit dánský jazyk od barbarství , která byla nahrazena ekvivalentními slovy převzatými z běžného staroseverského jazyka, z příbuzných jazyků a dánských lidových slov.

Psaní

Dánská abeceda, která používá latinku, má 29 písmen (stejně jako norština; viz dánsko-norská abeceda ). Charakteristickým rysem abecedy jsou písmena Ææ , Øø , Åå . Písmena Qq, Ww, Zz se vyskytují pouze v cizích slovech.

Písmena abecedy Název písmen ( MFA )
Ah A'
bb být'
CC se'
Dd de'
ee E'
FF εf
gg ge'
hh hɔ'
II já'
jj jɔð
Kk kʰɔ'
Ll εl
mm εm
Nn εn
Ach Ó'
str pʰe'
Qq kʰu'
Rr eɹ
Ss es
Tt tě'
U u u'
vv jsem
www dɔbəldve'
xx εgs
yy y'
Zz séd
Ææ ε'
Øø Ó'
Åå ɔ'

Písmeno Åå bylo zavedeno do dánské abecedy reformou pravopisu z roku 1948. Před touto reformou se místo Åå používal digraf písmen Aa, aa . V současné době některé dánské noviny a také některá knižní vydavatelství tento digraf nadále používají.

Zachovává se i ve vlastních jménech (např. Aage , Aase ). V dánských místních jménech se dřívější pravopis zachoval až do nedávné doby (např. Aarhus , Aalborg , Faaborg ).

Reforma z roku 1948 zrušila psaní velkých písmen u podstatných jmen. Pouze vlastní jména a běžná podstatná jména jsou nyní psána velkými písmeny , jednající jako vlastní jména, stejně jako následující osobní a přivlastňovací zájmena: I , De , Dem , Deres , Eder , Eders .

Jazyková charakteristika

Fonetika a fonologie

Samohlásky

V dánštině je 13 samohlásek . Podstatným rysem dánských samohlásek je rozdíl v délce a krátkosti . Každá samohláska je reprezentována v dánštině dvěma fonémy . Většina dlouhých a krátkých zvuků se také liší kvalitou. Zeměpisná délka a stručnost mají v dánštině smysluplnou funkci. Existuje řada slov, ve kterých je rozdíl ve významu vyjádřen rozdílem v délce trvání kořenových samohlásek: kile [kʰi: lə] („klín“) - kilde [kʰilə] („zdroj“), hyle [hy : lə] („vytí“) - hylde [hylə] („police“).

Klasifikace samohlásek.

Vylézt Řádek
přední řada střední řada zadní řada
nelabializované labializované nelabializované labializované
Horní vzestup
 ii: yy: U u:
Horní-střední vzestup ee: ø ø: oo:
Střední vzestup (ø̞ ø̞ :) ə ɔɔ:
Středně nízký vzestup ɛ ɛ: – –: ɒɒ:
Uvolněný spodní zdvih æ æ: (œ̞ œ̞ː) (ʌ)
spodní vzestup
 A ɑ ɑ:

Kromě toho je v dánštině 11 dvojhlásek : ve třech z nich je druhý prvek neslabičný [i], v osmi - neslabičný [u]. V dvojhláskách je zdůrazněn první prvek.

Souhlásky

V dánštině je 20 souhlásek .

Dánský souhláskový systém má následující vlastnosti:

  • souhlásky nezměknou před předními samohláskami i , e , y , ø atd.
  • všechny znělé souhlásky jsou méně znělé než v ruštině (to znamená, že hlas je mnohem méně zapojen do jejich tvorby); navíc jsou vyslovovány s menším napětím řečových orgánů a s menší silou výdechu;
  • stop - plosivní souhlásky b , d , g a p , t , k jsou protikladné nikoli zvukovostí a hluchotou, ale silou a slabostí výbuchu, stejně jako přítomností nebo nepřítomností aspirace;
  • Dánština postrádá dlouhé souhlásky ; zdvojení souhláskových písmen označujících tuto souhlásku působí jako pravopisný ukazatel stručnosti předchozí samohlásky.
Prozódie Přízvuk ve slově

Stres v dánštině je dynamický. Zpravidla v jednoduchých a většinou odvozených slovech hlavní důraz připadá na kořenovou slabiku, např.: ́tage  „vzít“, ́lærer  „učitel“, for´tjene  „zaslouží“. V dánštině však existuje řada odvozených slov, kde důraz padá na předponu nebo příponu :

  • důraz padá na tyto předpony: gen- , mis- , sam- , u- , und- , van- , veder- ;
  • důraz připadá na tyto přípony: -inde , -i , - ( e ) ri , -at , -ant , -ere , -tion , -isme, -ist , -tet , -tut , -ur .

Ve složených slovech připadá hlavní přízvuk zpravidla na kořenovou slabiku první složky složeného slova, zbývající složky mají přízvuk vedlejší, např.: ́ skrivebord  „desk“, ́årstid  „sezóna“.

Frázový přízvuk

Ve větě mohou být slova pod primárním nebo sekundárním přízvukem nebo mohou být nepřízvučná.

V jednoduché oznamovací větě:

Kromě frázového přízvuku může věta obsahovat také logický přízvuk.

Melodie věty

V dánštině existují dva hlavní typy melodických vět.

  • Melodický typ s klesající výškou tónu , počínaje poslední přízvučnou slabikou. Padající melodie je vždy spojena s myšlenkou, která je do určité míry dokončena. Je typický pro věty oznamovací a motivační nebo rozkazovací a pro věty tázací s tázacím slovem, kdy hlavní důraz klade na přísudek, např.:
  1. Han áarbejder "Pracuje";
  2. skriv bedre!  "Pište lépe!";
  3. Hvad læser han?  "Co čte?".
  • Melodický typ se stoupajícím tónem od poslední přízvučné slabiky. Stoupající melodie je typická pro tázací věty bez tázacího slova nebo s tázacím slovem, kdy na ni padá hlavní přízvuk, např.:
  1. Arbejder han godt?  "Pracuje dobře?";
  2. Taler han dansk?  "Mluví dánsky?";
  3. Je to tak?  "Kdo je to?".

Všechny věty, které jsou součástí souvětí, se vyslovují vzestupnou melodií (nebo vzestupně-klesající), s výjimkou poslední věty, která se vyslovuje klesající melodií.

Push ( Stød )

Push je suprasegmentální fonetický jev; v některých dialektech se realizuje jako laryngeální samohláska (skřípavá fonace ), v jiných - jako ráz . Písemně se strkanice neuvádí, v přepisu se označuje znakem ['], který se umísťuje za transkripční značku, na kterou strkanice dopadá.

Posun se odehrává ve slovech, která jsou ve vysoce stresované pozici; dostat se do slabě stresované pozice, slova, která mají tlak, jej zpravidla ztrácejí. Stisk obvykle padá na přízvučnou samohlásku, pokud je dlouhá, nebo na druhý prvek dvojhlásky, pokud přízvuk padá na dvojhlásku, ale pokud je samohláska v přízvučné slabice krátká, pak tlak padá na znělou souhlásku po něm, například: bo [bo '] "žít", land [lan'] "země".

V jihovýchodních dialektech Jutska , na extrémním jihu Funenu a Lagelandu , není žádný tlak - je nahrazen hudebním stresem , a ve středním Jutsku, na jihu Funenu, v centrální části Lagelandu, severně od Bornholmu , Lolland a Falster , není tam žádný tlak ani hudební stres.

Push má v dánštině smysluplnou funkci, například:

Se zatlačením Žádné tlačení
hund [hun'] - "pes" hun [hun] - "ona"
gul [gu'l] - "žlutá" guld [gul] - "zlato"
tal! [tʰa'l] - "mluv!" tal [tʰal] - "číslo"
mord [mo'r] - "vražda" mor [mo: r] - "matka"
anden [an'ən] - "kachna" anden [anən] - "jiný"

Morfologie

Dánština je analytický jazyk .

V dánštině jsou zastoupeny tyto slovní druhy: podstatné jméno, přídavné jméno, sloveso, zájmeno, číslovka , příslovce, předložka , spojka , částice , modální slovo.

Podstatné jméno

Podstatné jméno v moderní dánštině je charakterizováno rodem , číslem , pádem a členem . Existují dva gramatické rody – obecný a střední, které se identifikují pomocí členu a shody přídavného jména nebo zájmena s podstatným jménem. Podstatné jméno má dvě čísla - jednotné a množné číslo . K vytvoření posledně jmenovaného se používají přípony ( -er , -r , -e ) a změna kořenové samohlásky. Člen slouží jako ukazatel rodu, čísla a určitosti/neurčitosti podstatného jména; Existují tři typy členů: neurčitý, určitý s příponou a určitý volný.

Pádový systém je tvořen obecným a genitivním pádem (ten vzniká přidáním koncovky -s k podstatnému jménu ).

Přídavné jméno

Přídavné jméno v dánštině může mít dvě podoby: neurčité a určité. V neurčitém tvaru se přídavné jméno shoduje s podstatným jménem v rodu a čísle, v určitém přijímá koncovku -e a nesouhlasí s podstatným jménem. Stupně srovnání (pozitivní, srovnávací a superlativní) mají pouze kvalitativní adjektiva.

Sloveso

Sloveso v moderní dánštině je charakterizováno kategoriemi času , zástava (skutečný a pasivní) a způsob (indikativ, imperativ a konjunktiv ). Neosobní tvary sloves zastupuje infinitiv , příčestí I a příčestí II. V moderní dánštině je 8 časů: přítomný, přítomný dokonalý , minulý, minulý , budoucí I, budoucí II, budoucí minulý I, budoucí minulý II. Podle způsobu tvoření hlavních tvarů se slovesa dělí do 4 skupin.

Tvoření slov

V moderní dánštině existuje několik způsobů tvoření slov , které se scvrkají na tři hlavní:

  1. slovní skladba včetně lexikálně-morfologických, syntakticko-morfologických a syntakticko-lexikálních metod;
  2. tvorba slov, včetně afixace , deafixace a konverze ;
  3. tvoření složených slov.

Nejběžnějším způsobem tvoření slov je skládání . Většina složených slov jsou složená podstatná jména.

Tvoření slov se provádí příponami u podstatných a přídavných jmen, předponami u sloves a podstatných jmen a také tvoření slov - jmenné a slovesné. Dánština snadno generuje slova pro nové pojmy.

Syntaxe

Charakteristickým rysem typické dánské věty je, že je nejčastěji dvoučlenná a obsahuje sloveso.

Pro hlavní členy věty je charakteristické určité místo ve větě. V dánštině existují dva hlavní typy slovosledu : přímý a obrácený. V přímém slovosledu je předmět před přísudkem a přísudek je ve větě na druhém místě. Přímý slovosled se používá ve větách oznamovacích, ve větách tázacích s tázacím slovem jako podmětem a ve větách vedlejších. V obráceném pořadí slov je predikát před podmětem na prvním nebo druhém místě ve větě. Opačný slovosled se používá ve větách oznamovacích, tázacích a pobídkových; v podmínkové klauzuli o ne- odborech; ve větě hlavní za větou vedlejší.

Sčítání obvykle přichází za predikát, okolnost - na konci věty (po přidání). Definice vyjádřená podstatným jménem v pádě genitivu, přídavné jméno, příčestí, zájmeno a číslovka, jakož i běžná definice, předcházejí slovu, které se definuje. Za vymezovaným slovem následuje definice vyjádřená podstatným jménem s předložkou a samostatná definice.

Viz také

Poznámky

  1. ↑ Danmarks Statistik archivováno 11. listopadu 2011 na Wayback Machine  (dánština)
  2. ↑ Národní menšiny Archivováno 13. listopadu 2007 ve Wayback Machine na webu německého ministerstva zahraničí
  3. ↑ Aksenova E. A. Rysy rozvoje školního vzdělávání na Islandu // Školní technologie. - 2011. - č. 5. - S. 124
  4. ↑ Švédské statistiky Archivováno 24. září 2015 na Wayback Machine  (švédština)
  5. ↑ Americké sčítání lidu z roku 2000 archivováno 4. března 2016.

Literatura

Návody
  • Zharov B.S. Stručná referenční kniha o gramatice dánského jazyka. - M .: Vyšší škola, 2008. - 151 s.
  • Novakovich A. S. Praktický kurz dánštiny. - M.: Nakladatelství "Mezinárodní vztahy", 1969.
  • Novakovich A.S., Uskov A.I., Chekansky A.N. Učebnice dánského jazyka. - M., 1996.
  • Sinitsyna E. V. dánský jazyk. Tutorial. - M .: Živý jazyk, 2012. - 224 s.
Slovníky
  • Krymova N. I., Emzina A. Ya., Novakovich A. S. Velký dánsko-ruský slovník. / Ed. A. S. Novákovich. - M .: Živý jazyk, 2004.
  • Krymova N. I., Emzina A. Ya. Velký rusko-dánský slovník. / Ed. Jorgen Harritt. - M .: Živý jazyk, 2005.

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
 dánština
Obecná informace
Dialekty
související témata
 Úřední jazyky Evropské unie