GAZ-13

GAZ-13 "Chaika" je sovětský výkonný osobní automobil velké a výkonné třídy, vyráběný v malých sériích v závodě Gorky Automobile Plant od roku 1959 do roku 1981 . Nahradil model ZIM generace GAZ-12 . Počínaje tímto modelem se tato (velká) třída automobilů stává privilegovanou: jejich sériová výroba se zastaví a nesmí je používat nikdo kromě vůdců určitých úrovní, sovětských velvyslanců (diplomatů) a cizích občanů. V tomto ohledu je omezená i paleta možných barev karoserie. V roce 1977 přišel nahradit model nové generace - "The Seagull" GAZ-14 .

Historie vytvoření

Dekáda let 1950 až 1960 ve světovém automobilovém designu je obdobím neustálých zkoušek, experimentů a hledání nových stylistických řešení, forem, materiálů a technologií, které přispěly k rychlému zastarávání vozů uvedených na trh v těchto letech. Právě tento osud potkal vůz velké třídy ZIM-12 (1949-1960), jehož tvůrci již počítali s překotným vývojem americké automobilové módy. Již po několika letech sériové výroby, v polovině dekády, vypadal tuhý a polooficiální ZIM na pozadí svých zahraničních „spolužáků“ příliš archaicky. Technická řešení do toho vložená tehdy také rychle zastarala. Proto v těchto letech, na pozadí pokračující obnovy sestav v GAZ a dalších „osobních“ sovětských automobilových závodech - ZIL , MZMA  - vyvstala otázka nahrazení ZIM jiným, externě a technicky modernějším vozem.

Vše začalo modernizací ZIM. Již v roce 1955 na jeho základě vznikl prototyp GAZ-12V Archivní kopie ze dne 15. října 2011 u Wayback Machine . Ten už nesl jméno „Racek“ a na mřížce chladiče měl ozdobný detail v podobě siluety tohoto ptáčka. Jsou známy minimálně dva exempláře lišící se v detailech písmeny „V“ a „G“. Vnější změny byly především kosmetického charakteru – elegantnější lemy světlometů, zvenku lakované tak, aby ladily s barvou karoserie, zobecněnější maska ​​chladiče s kostkovaným vzorem, jednodílné čelní sklo, další krytky a lišty na bočnici, „protažené“ zadní blatníky atd. Spolu s tím měl podle tisku oněch let zvýšit výkon motoru, zlepšit brzdový systém a nainstalovat automatickou převodovku jako u Volhy [2 ] .

Čas však plynul a brzy se ukázalo, že styl vozu byl beznadějně zastaralý a nebylo možné jej modernizovat restylováním a modernizací. Práce na novém voze proto začaly od nuly. Na vytvoření „Raceka“ (pod symbolem ZIM-2) pracoval velký tvůrčí tým designérů , inženýrů , konstruktérů a testerů závodu : V. S. Solovjov , N. A. Jušmanov , G. A. Ponomarev , V. V. Gnetněv , P. E. Syrkin , O. I. Pelyj. , M. Mokeev , B. Grekov , dále L. D. Kalmanson , B. S. Pospelov , B. B. Lebedev , L. E. Duarte a další. Zpočátku byly dvě možnosti názvu projektu – „Racek“ a „Šípka“, nakonec byla vybrána ta první [2] . Podle legendy jeden z designérů na otázku, proč vyhrála Čajka, odpověděl: „Představte si Volhu. Kdo nad tím letí? Racek. Tak je to s námi: "Volha" a nad ní - "Racek". [3]

Je třeba poznamenat, že ve stejných letech v moskevském závodě Likhachev vyvinuli a připravili k výrobě nový vůz vysoké třídy - ZIL-111 . První vzorky nesoucí jméno "Moskva" (designér - Valentin Rostkov, šéfdesignér - A. N. Ostrovtsev) byly postaveny v polovině padesátých let a již v té době měly konzervativní a spíše nevýrazný vzhled, redukovaný především na kompilaci designových prvků různé zastaralé americké vozy střední a vyšší třídy z první poloviny 50. let, převážně Cadillac , Packard a Buick . Vedení závodu si to uvědomilo a vyhlásilo otevřenou soutěž (v té době to bylo možné v SSSR), ve které zvítězil konstruktér GAZ Lev Yeremeev, který dříve pracoval na vzhledu ZIM a současně na Volze. a projektem budoucí Čajky“. Navrhli projekt vizuálně moderního, originálního a dynamického vozu, vytvořeného pod jasným vlivem nejnovějších amerických modelů, jako je sedan Packard Patrician a kabriolet Packard Caribbean (1956), které byly zakoupeny USA pro studium [4]. .

Nelze s jistotou říci, zda Yeremeev při práci na projektu ZIL použil nějaký vývoj, který byl v té době již k dispozici na budoucí Čajce, nebo naopak - jeho design byl vytvořen pod vlivem vzhledu vozu vyšší třídy. Tak či onak stylistická témata obou vozů v jejich finálních verzích jednoznačně odrážela. Vzhled „Raceka“ však nevznikl okamžitě. Například na některých dochovaných vyhledávacích skicách nemá charakteristické průzory nad světlomety, místo kterých byly použity obyčejné kulaté ozdobné obroučky jako u Volhy. Jedna z dochovaných fotografií ukazuje ranou rozsáhlou maketu, která má přední část téměř přesně jako na sériovém ZIL-111, ale zaoblenější a „měkčí“ plast těla jako celku. V sovětských filmech „Racek“ opakovaně „hrál roli“ ZIL-111. Střídání diváci zpravidla nezaznamenali.

Na základě několika variant dřívějších rozměrných maket byly v roce 1955 za účasti karosářského konstruktéra L. E. Duarteho a sochaře B. B. Lebeděva realizovány makety aut v životní velikosti, během nichž byly vyrobeny minimálně dvě ( soudě podle dochovaných fotografií - možná jich bylo více) plnohodnotných nákresů, které měly design stále dost radikálně odlišný od následných sériových vozů.

V roce 1956 byly postaveny první běžící prototypy, jejichž vzhled se již blížil budoucímu sériovému vozu, přesto se v detailech výrazně lišil  (nepřístupný odkaz) .

Pro nový vůz byl navržen zcela nový motor V8 namísto řadové „ šestky “ , která byla na ZIM . Měl poměrně progresivní design podle standardů těch let, zejména - jak blok válců, tak hlavy a sací potrubí a písty byly vyrobeny z hliníkové slitiny - nejvzácnější technické řešení té doby (v Americe, první hliníkové motory se objevily na počátku šedesátých let, ale v té době nebyly příliš rozšířeny). Následně se upravené verze motoru GAZ-13 používaly také v BRDM-2 a nákladním automobilu GAZ-53 až do 90. let, dlouho po ukončení výroby řady Čajka. Spárována s ním byla plně automatická hydromechanická převodovka, obdoba převodovky Volga GAZ-21 , která se začala vyrábět ve stejnou dobu, což výrazně usnadnilo jízdu oproti předchozímu modelu. Kromě upraveného převodového poměru měniče točivého momentu a převodových poměrů planetové části se převodovka Chaika lišila také ovládacím mechanismem: výběr pracovního rozsahu převodovky se prováděl tlačítkovým voličem umístěným na levé straně přístroje. panel. Měl čtyři tlačítka: Н — Neutrální; Д - provoz; Т - brzdění (rychlost do 36 km/h - první rychlostní stupeň, vyšší - druhý; nedoporučuje se při jízdě rychleji než 60-70 km/h [5] , analogie režimu L u moderních automatických převodovek); ЗХ - zpětný chod.

Na rozdíl od ZIM, který měl nosnou karoserii, se konstruktéři Chaika rozhodli použít samostatný rám ve tvaru X, lehčí než tradiční nosník a na tehdejší dobu velmi originální. Tělo k němu bylo připevněno v 16 bodech přes antivibrační gumové podložky. U vozu s takovým rámem je karoserie v podstatě polonosná - na vnímání zatížení se spolu s rámem samotným podílejí i její výkonové prvky, jako jsou prahové skříně, díky čemuž je dosaženo výrazného konstrukčního odlehčení. „Racek“ byl větší a těžší než ZIM, takže použití nosné korby bylo v tomto případě iracionální. Kromě toho praxe dlouhodobého provozu GAZ-12 ukázala přítomnost určitých problémů právě s tuhostí jeho nosného těla. Použití rámové konstrukce umožnilo i přes nárůst geometrických rozměrů udržet hmotnost nového modelu prakticky na úrovni GAZ-12, přičemž výrazně vzrostla torzní tuhost a odolnost karoserie.

Poprvé v produktech GAZ byl použit čtyřkomorový karburátor , posilovač řízení, podtlakový posilovač brzd, elektrická okna, rádio s automatickým vyhledáváním a elektrická anténa.

Pokud jde o design „Racek“, na rozdíl od často se vyskytujících tvrzení, neměl přímou podobnost s konkrétním zahraničním modelem vozu (včetně modelů Packard apod.), a to nejen díky zcela odlišným proporcím jeho dlouhého- rozvor karoserie se třemi řadami bočních oken, ale také díky zcela originálním nálezům designéra v plastu a designu. Pokud mluvíme o stylistických ozvěnách u jiných vozů, pak podobné průzory přes světlomety používaly nejen vozy Packard modelových let 1955 a 1956, ale v určitých letech také Lincoln (1956), Mercury (1955-1956), Plymouth (1955-1956) a dalších značek a koncepční vůz , představený již v roce 1953,Ford X-100 . Design ocasu "Racek" s svítilnami ve tvaru V z profilu, s vodorovnými částmi blinkrů, jasně připomínal tehdejší firemní styl koncernu General Motors , používaný v období od poloviny padesátých do počátku šedesátých let. na vozech značek jako Chevrolet (1956-1957), Pontiac (1957), Buick (1955-1958), Holden (1960-1962), ale ne stylizované jako oblouky gotické katedrály, zadní světla Packardů. Většina designových prvků byla prostě charakteristická pro „ detroitské baroko “ těch let obecně (některé příklady takových podobností jsou uvedeny v galerii obrázků níže).

• Packard Patricián, 1955

• Lincoln Capri, 1955

• Merkur, 1955

• "Racek", 1959

• Packard Patricián, 1955

• Lincoln Capri, 1956

• Pontiac 1957

• "Racek", 1959

Výsledkem je, že ze stylistických řešení použitých v „Raceku“, připomínajících – a byť vzdáleně – charakteristických přímo pro produkty Packard, lze jmenovat snad jen přístrojovou desku s charakteristickou zlatou povrchovou úpravou a odkládací schránkou uprostřed, zatímco uspořádání je velmi odlišné, vizuálně lehčí, mírně připomínající panely Oldsmobile ze stejných let, stejně jako přední směrová světla a nárazník s neméně charakteristickými tesáky - „kulkami“. Jinak auto, ač bylo vytvořeno s jasným zaměřením na americký styl, stejně jako všechny produkty GAZ těch let, stále nešlo ani o „stylistickou kopii“, ani o „kreativní vývoj“ zahraničního modelu, nemluvě o tom, že technicky byl „Racek“ na svou dobu zcela originální a progresivní (lehký rám ve tvaru X, celohliníkový motor, 3-rychlostní hydromechanická převodovka s měničem točivého momentu atd.) sovětské konstrukce.

Za zmínku také stojí, že karoserie vozů Packard modelových let 1955-1956 byla aktualizovanou verzí karoserie modelu 1951-1954, který byl v té době již zastaralý, poměrně vysoký a úzký, s vysokým spodním okrajem zasklení, statický vzor bočních stěn a obecně necharakteristický pro proporce druhé poloviny 50. let. Navrženo od nuly, tělo "Racek" bylo vytvořeno bez takových omezení, díky čemuž mělo modernější obrysy a proporce. Kuriózní je také to, že v modelových letech 1955 a 1956 Packard nenabízel limuzíny ani karoserie s dlouhým rozvorem tvarově podobné Seagull.

Jasně viditelná je také touha designérů GAZ „zapadnout“ design Chaika do automobilové řady GAZ, což je naznačeno ražením přes podběh zadního kola, jako u Volhy, a neméně charakteristickým vzorem ražení na kapotě, vypůjčeným od ZIM. Následně, během modernizace, Volga GAZ-21 obdržela designové prvky připomínající Seagull, například „dvoupatrové“ nárazníky (od roku 1962)

V roce 1957 již byly vyrobeny další dva běžící prototypy; od budoucích sériových „Racek“ se lišily nejen zevně – lištami kolem podběhů kol, rámem čelního skla, zadními světly, předními obrysovými světly, kryty kol – ale i zdvihovým objemem motoru – 4,9 litru proti 5,5 litru. v seriálu. Brzy byly představeny na soukromé výstavě v NAMI . Z těchto dvou prototypů byl vybrán vzorek, podle kterého začala montáž experimentální série vozidel pro státní přejímací zkoušky. Soudě podle dochovaných fotografií a dokumentů můžeme říci, že bylo vyrobeno nejméně 9 kopií, lišících se barvou, a všechny měly dvě barvy. Od sériových vozů se mírně lišily – například rackovým zdobením kapoty a pozlacenou maskou chladiče.

Vozy experimentální řady byly odeslány na zkušební jízdu cca 21 000 km . V lednu 1958 byl experimentální model s číslem „E-2“, který měl tyrkysově mléčnou barvu, odeslán na výstavu Expo '58 v Bruselu v Belgii, kde byl vystaven od dubna do října téhož roku a byl oceněn diplomem Grand Prix (spolu s GAZ-21 a GAZ-52 ).

Oficiální datum zahájení výroby GAZ-13 „Čajka“ je 16. leden 1959, ale ve skutečnosti se první vozy chystaly opustit sklady GAZ na podzim roku 1958. První vyrobené vozy měly řadu drobných odlišnosti od těch následných, například jiné umístění štítku "Chaika" vzadu .

Během několika následujících let byli „Racek“ opakovaně vystavováni na automobilových a průmyslových výstavách v zahraničí, mimo jiné ve městech Brno , Budapešť , Ženeva , New York , Lipsko a Mexico City . V New Yorku byl na sovětské výstavě 1959 (reciproční k americké výstavě v SSSR téhož roku) představen jednobarevný „Racek“ (s největší pravděpodobností černý), ale s typickým interiérem pro dvoubarevné vozy (s šarlatovým látkovým čalouněním, které mělo "šachovnicový » vzor). Několik let byl dvoubarevný vínově-béžový „Racek“ vystaven na VDNKh v pavilonu „Inženýrství“.

Mnoho konstrukčních řešení Chaika bylo následně použito při návrhu modelu střední třídy Volga GAZ-24 , zejména předního zavěšení na gumo-kovových pantech, zadního lichoběžníkového řízení, teleskopických tlumičů, samonastavitelných brzdových válců, a podtlakový posilovač brzd atd. Dále. V počáteční fázi navrhování tohoto vozu se dokonce počítalo s přechodem na samostatný rám, podobný rámu Chaika.

Časová osa vydání

V roce 1961 byla kromě základního sedanu vyvinuta varianta s karoserií "kabriolet" (v jiných zdrojích - " phaeton "), která získala označení GAZ-13B. Měl výklopnou markýzu s elektrohydraulickým pohonem, chyběly rámy skel dveří - místo nich byly na samotných bočních oknech lehké kovové lemování, které byly odstraněny spolu s nimi. Ve složeném stavu se markýza vešla do výklenků po stranách zadního sedadla, takže na ni byli umístěni pouze dva lidé a celkový počet sedadel se snížil na šest. Do dnešních dnů se dochovalo jen asi 10 exemplářů.

Kromě toho byla od roku 1961 součástí výrobního programu i verze s karoserií limuzína, která měla přepážku v kabině – GAZ-13A. Zachoval se pouze jeden exemplář.

Výroba vozu do této doby dosáhla 150 kusů ročně a následně zůstala na přibližně stejné úrovni.

V roce 1962 se základní modifikace GAZ-13 dočkala drobné technické a vnější aktualizace, zejména se objevil karburátor K-114 (místo K-113), nový přijímač s přídavným ovládáním hlasitosti v levé loketní opěrce zadní pohovka, nová kola s jednoduššími krytkami. Salony vozů se začaly potahovat látkou z ceremoniálních důstojnických kabátů šedé barvy.

Počátkem 70. let dostal „Racek“ boční zpětné zrcátko na levé dveře.

Na konci sedmdesátých let, souběžně s uvedením Chaika GAZ-14 a podle jeho vzoru, byl interiér modernizován na GAZ-13. Místo mosazného pletiva se na přístrojové desce objevila fólie s „dřevěnou“ texturou, pohovky a čalouněné výplně dveří se začaly pokrývat hořčicí nebo zeleným velurem. Objevil se nový rádiový přijímač - tranzistorový, s krátkovlnným dosahem. Právě takový vůz - jeden z posledních vyrobených exemplářů - je vystaven v muzeu OAO GAZ.

Vozy rodiny GAZ-13 Chaika byly ukončeny v dubnu 1981.

Úpravy

Úpravy provedené v GAZ

GAZ sám produkoval "The Seagull" v následujících modifikacích:

• GAZ-13  – naprostá většina „Raceků“ měla uzavřené čtyřdveřové karoserie se třemi řadami sedadel bez vnitřní přepážky;
• GAZ-13A  - na zvláštní objednávky, zejména ministerstva obrany, byly vyrobeny vozy s instalovanou vnitřní přepážkou mezi prostorem pro řidiče a cestující;
• GAZ-13B  - tyto vozy měly otevřenou karoserii typu "phaeton" nebo - v jiných zdrojích - "kabriolet"; skládací střechu zvedal a spouštěl elektrohydraulický systém ovládaný z místa řidiče; počet vyrobených faetonů podle různých odhadů nepřesahuje 20 kusů. [3]

Mody třetích stran