Panzerjager I

Panzerjäger I ( německy:  Panzerjäger I nebo celý oficiální název 4,7 cm Pak(t) Sfl auf Pz.Kpfw.I Ausf.B ) je německé protitankové samohybné dělo . Vytvořeno na základě Panzerkampfwagen I Ausf. B a je vyzbrojen ukořistěným protitankovým dělem čs. PaK ráže 47 mm. 36(t) L/43,4 (Škoda 47mm A-5 PUV vz.36). Jde o první sériová protitanková samohybná děla vyrobená Německem během druhé světové války.

Historie tvorby a designových prvků

V roce 1940 již Panzerkampfwagen I nesplňoval požadavky moderní války. Za účelem „prodloužit životnost“ účinných tanků vyvinula berlínská společnost Alkett několik projektů samohybných děl založených na PzKpfw.I. Největší zájem byl o protitankové samohybné dělo vybavené ukořistěným československým kanónem PaK 36(t), který Německo získalo v důsledku okupace Československa . Nevýhodou této vesměs úspěšné zbraně byla chybějící lafeta přizpůsobená mechanickému tahu, což kladlo značné omezení na její použití v německé armádě. V důsledku použití podvozku zastaralého tanku se však ukázala poměrně úspěšná samohybná děla.

Výroba Panzerjager I byla organizována v Alkettu. Do vydání se zapojil i koncern Krupp, který dostal za úkol vyrobit 60 řízků. V Kruppově korespondenci byla tato vozidla označována jako La.S.47. Dalších 72 kusů bylo vyrobeno v závodě Deutsche Edelstahlwerke AG (DEW) v Hannoveru. Ani Škoda nezahálela. Závod v Plzni dostal zakázku na výrobu děl pro stíhač tanků. Ve skutečnosti poslední dva vyrobené vozy zůstaly v Alkettu dlouhou dobu. Škoda totiž plán na výrobu zbraní tradičně zmařila. Předposlední Panzerjager I z první série byl dodán v září 1940 a poslední ještě později, v červenci 1941.

Dobré výsledky používání jednotek ve Francii posloužily jako základ pro úvahy o výrobě další série samohybných jednotek. 19. září 1940 byla podepsána smlouva se společností Krupp na výrobu šarže 70 řízků. Stroje druhé série se lišily tvarem kácení, které dostaly další boční plechy.

Zpočátku se předpokládalo, že se Alkett bude podílet na přestavbě Pz.Kpfw.I Ausf.B na Panzerjager I, ale 15. října se plány změnily. Faktem je, že Alkett byl zaneprázdněn výrobou samohybných děl StuG III Ausf.B. Výsledkem bylo, že ve Spandau bylo přestavěno pouze 10 vozů. Jako náhradní výrobní závod byl vybrán podnik Klöckner-Humboldt-Deutz. Tato společnost, jejíž součástí byl i Magirus, je známější pro nákladní automobily. Přesto právě zde bylo od prosince 1940 do února 1941 přestavěno na Panzerjager I 60 tanků.

Strukturální organizace

Panzerjager I organizačně sjednocený do tří rotných praporů, štáb roty - 9 vozidel. Velitelé rot a velitelé praporů obdrželi po jednom Kl.Pz.Bf.Wg. Celkem měl mít prapor 31 obrněných vozidel. Ve francouzském tažení se však 521. protitankový prapor (Panzerjäger-Abteilung 521) skládal z rot po 6 vozidlech. V zásadě byly takové prapory používány jako samostatné protitankové formace.

Bojové použití

Panzerjäger I se účastnil francouzského tažení , severoafrického tažení a operací v SSSR. V období francouzské kampaně Panzerjäger I byly vybaveny 521., 616., 643. a 670. protitankový prapor (celkem 99 jednotek). Od prvních dnů kampaně se nepřátelských akcí účastnil pouze 521. PTB. Zbytek byl zaváděn do bitev postupně, jak byl výcvik dokončen. V bitvách s francouzskými tanky Panzerjäger I prokázal průměrnou účinnost: nedostatečnou průraznost pancíře postiženého děla. Muniční náklad Panzerjägeru I sestával zpravidla ze 74 průbojných a 10 tříštivých granátů.

Severoafrického tažení se zúčastnila 605. PTB, která byla vyzbrojena 27 Panzerjager I. Do Tripolisu dorazila ve dnech 18. až 21. března 1941 jako součást 5. lehké divize. V bojích v červnu 1941 byla ztracena 3 vozidla. Dalších 5 vozidel bylo odesláno k doplnění, ale pouze 3 z nich dorazila do 2. října, zbytek se potopil ve Středozemním moři spolu s transportem Castellon . V době zahájení operace Crusader se prapor skládal z 27 samohybných děl. Během britské operace Crusader ztratil prapor 13 vozidel. Vezmeme-li v úvahu ztráty a doplnění, do druhé bitvy u El Alameinu zůstalo v praporu pouze 11 vozidel.

Pro účast v operaci Barbarossa byly vytvořeny 521., 529., 616., 643. a 670. PTB, vyzbrojené 135 Panzerjager I. Byly rozděleny následovně:

Kromě toho byla rota s 9 vozidly součástí motorizovaných brigád Leibstandarte SS Adolf Hitler a 900. výcvikové brigády. Německo tak postavilo 153 zařízení proti Sovětskému svazu. Dalších 24 vozidel bylo u 605. praporu v severní Africe a 21 u výcvikových jednotek ve Francii. V červnu 1941 měla německá armáda 198 zařízení z 202 uvolněných.

Do 27. července 1941 ztratil 529. PTB 4 Panzerjager I. 23. listopadu 1941 bylo v hlášeních uvedeno 16 vozidel, včetně 2 bojeschopných. Většina zřejmě nepřežila zimu 1941/1942, neboť 521. PTB hlásila 5. května 1942 pouze 5 bojeschopných vozidel. V době svého rozpuštění 30. června 1942 byla 529. PTB vyzbrojena pouze 2 vozidly. Výjimkou byla 616. PTB, která na podzim 1942 hlásila přítomnost Panzerjager I ve všech 3 rotách. Poslední zmínka o bojovém použití pochází z roku 1943.

Na začátku operace Barbarossa vstoupily do služby podkaliberní granáty , které dramaticky zvýšily protitankové vlastnosti Panzerjageru I. To umožnilo bojovat s nejnovějšími sovětskými tanky T-34 a KV-1 , ale pouze ze vzdáleností 500-600 m. Pancéřové granáty proti T-34 a KV byly k ničemu na vzdálenost 500-600 m. Starší modely sovětských obrněných vozidel byly s jistotou zasaženy již ze 700 m i pancéřovou střelou ráže. Je však třeba poznamenat, že pancéřová akce podkaliberní střely ráže 47 mm byla velmi slabá, a i když pancíř byl proražen, jádro se často rozlomilo, ztratilo kinetickou energii a nezpůsobilo žádné poškození posádky a vybavení. . Mezi nedostatky Panzerjäger I, zjištěné v podmínkách východní fronty, patřilo přetížení a v důsledku toho nedostatečná spolehlivost pojezdového ústrojí a převodovky. Motor se ukázal jako absolutně nevhodný pro provoz při nízkých teplotách a nedostatek speciálních zimních maziv v zásobě situaci jen zhoršil.

Poznámky

1. ↑ Chamberlain P. , Doyle H. L. Encyklopedie německých tanků druhé světové války, přepracované vydání - Arms and Armor Press , 1993. - S. 25.
2. ↑ Thomas L. Jentz, Hilary Louis Doyle. Panzerjaeger (3,7 cm Tak až Pz.Sfl.Ic): Vývoj a zaměstnání od roku 1927 do roku 1941 (Panzer Tracts No.7-1). — 2004.

Odkazy

• Databáze AFV
• OnWar  (nedostupný odkaz)
• Pojazdy II wojny światowej