Islandský

islandský
vlastní jméno Islenska
země  Island Dánsko USA Kanada
 
 
 
oficiální status  Island
Regulační organizace Institut Arnieho Magnussona pro islandská studia
Celkový počet reproduktorů
Postavení bezpečný [1]
Klasifikace
Kategorie Jazyky Eurasie

Indoevropská rodina

germánská větev skandinávská skupina Ostrovní podskupina
Psaní latina ( islandská abeceda )
Jazykové kódy
GOST 7.75–97 ostrov 225
ISO 639-1 je
ISO 639-2 ostrov/led
ISO 639-3 isl
WALS led
Etnolog isl
Linguasphere 52-AAA-aa
ABS ASCL 1502
IETF je
Glottolog icel1247
Wikipedie v tomto jazyce

Islandský jazyk (vlastní jméno - íslenska [is (t) lεnska] ) - Indoevropský jazyk , jazyk Islanďanů , úřední jazyk (od roku 2011 zákonem) Islandu , zástupce skandinávské skupiny germánských jazyků .

Historicky byla islandština nejzápadnějším indoevropským jazykem před usazením Portugalců na Azorech . Islandština, faerština , západní norština a zaniklý nornský jazyk byly dříve západní skandinávské jazyky, zatímco švédština , dánština a východní norština byly východní skandinávské jazyky . Obě skupiny ovlivnily moderní norštinu . Dnes se skandinávské jazyky dělí na kontinentální (dánština, švédština a norština) a ostrovní (islandština a faerština).

Ve většině západoevropských jazyků je skloňování velmi omezené  - jmenovitě skloňování . Na rozdíl od toho má islandština syntetickou gramatiku , která si ponechává 4 případy , je jedním z mála germánských jazyků, který si uchovává případy, ačkoliv islandština je syntetičtější a konzervativnější. Islandský jazyk se také vyznačuje velkým počtem nepravidelných deklinací (skloňování ne podle pravidel).

Většina lidí, kteří mluví islandsky - asi 320 000 lidí - žije na Islandu, více než 8 000 žije v Dánsku , z toho asi 3 000 studentů. Přibližně 5 000 lidí také mluví islandsky ve Spojených státech a více než 1 400 v Kanadě , zejména v provincii Manitoba . 97 % islandské populace považuje islandštinu za svůj mateřský jazyk, ale mimo Island, zejména v Kanadě, počet mluvčích postupně klesá.

Institut Arnieho Magnussona pro islandská studia (Isl. Stofnun Árna Magnússonar í íslenskum fræðum ) je centrem pro uchování středověkých islandských rukopisů; centrum pro studium islandského jazyka a literatury. Islandská jazyková rada, která zahrnuje univerzity, umělce, novináře a ministerstvo kultury, vědy a vzdělávání, konzultuje s úřady jazykovou politiku. Od roku 1995 , 16. listopadu každého roku, se Den islandského jazyka slaví na počest narozenin básníka 19. století. Jónas Hallgrímsson (Isl. Jónas Hallgrímsson ) [3] .

Otázky klasifikace

Islandština patří mezi skandinávské jazyky. Starý islandský jazyk vznikl na základě jednoho ze západoskandinávských dialektů. Moderní islandština patří mezi tkzv. ostrovní skandinávské jazyky, které se dlouhou dobu vyvíjely v podmínkách minimálních mezijazykových kontaktů .

Historie

Historie islandského jazyka začala v 9. století. s příchodem norsky mluvících staroseverských osadníků na Island. Nejstarší dochované texty v islandštině byly napsány kolem roku 1100. Většina těchto textů jsou básně a zákony předávané ústně z generace na generaci, než byly zapsány. Nejslavnější z nich, psané na Islandu od 12. století, jsou ságy, historická díla Snorriho Sturlusona ; stejně jako starší eddas .

Jazyk éry ságy se nazývá stará norština, dialekt staroseverského jazyka společný pro dobu Vikingů . Obecně řečeno, stará norština byla stará norština s určitým keltským vlivem. Skutečnost, že Dánsko vládlo Islandu v letech 1380 až 1918, poněkud ovlivnilo vývoj islandského jazyka, což se projevilo v každodenním používání jazyka mezi obyvatelstvem.

Vzhledem k oddělení Islandu od kontinentální Evropy si islandština zachovala nejvíce podobností se starou norštinou. Islandští lidé dodržují jazykovou čistotu , takže v jazyce existuje jen velmi málo výpůjček  - nové pojmy a definice se tvoří pomocí tvoření slov a přípon.

Ve 14. století byl proveden první překlad vědecké knihy do lidového jazyka (z latiny do islandštiny) – takovou knihou byla aritmetická příručka Angličana Johna Holywooda neboli Halifax, známý jako Sacrobosco [4] .

Jazyk norských osadníků

Většina prvních osadníků Islandu přišla ze západního Norska ; mluvili západním dialektem staré norštiny. Kvůli geografické izolaci a nedostatku vlivu z jiných jazyků byl vývoj islandštiny zcela nezávislý, ale je mylné se domnívat, že jazyk, který na Island přinesli první osadníci, byl zcela homogenní. I když většina osadníků pocházela ze západního Norska, někteří přišli také z jiných částí Norska a dalších skandinávských zemí . Na základě toho byla islandština ovlivněna mnoha norskými dialekty. Úzké míšení Islanďanů, zejména v Alþingi (valná hromada konaná na začátku každého léta v Thingvellir (ostrov. Þingvellir )), vedlo k tomu, že výrazné rozdíly mezi dialekty začaly postupně mizet. Ačkoli není přesně známo, jak se jazyk vyvíjel, moderní islandština se změnila mnohem méně než zbytek skandinávských jazyků . Vývoj islandského jazyka, který nakonec vedl k jeho úplnému oddělení od norštiny a dalších skandinávských jazyků, začal založením první osady. Islandština ztratila všechny stopy tonální povahy, které jsou viditelné v moderní norštině a zejména ve švédštině .

Skandinávské období

Čas od 550 do 1050 se nazývá skandinávský nebo „běžný skandinávský“. V této době se v celé Skandinávii mluvilo stejným společným jazykem. Dánská klíčová pozice jako hlavní kontrolní bod pro celou Skandinávii vedla k tomu, že jazyk je často označován jako „dánština“ ( dǫnsk tunga ) [5] . Navzdory skutečnosti, že v některých oblastech již existovaly předpoklady pro vytvoření samostatných jazyků, nebyly mezi Skandinávci žádné potíže se vzájemným porozuměním .

Když už mluvíme o dǫnsk tunga , kterou se mluvilo na Islandu, je třeba poznamenat, že z této doby neexistují žádné písemné doklady. Starověké severské runy byly jistě široce známé, ale nikdy se nepoužívaly pro psaní na papyrus (jiný než Codex Runicus ). Byly vyvinuty jako posvátná abeceda pro psaní na kámen, kov nebo dřevo. Na Islandu bylo nalezeno několik runových nápisů a téměř všechny pocházejí z doby po roce 1200.

Doba od roku 1050 do roku 1350 se nazývá stará norština. Z této doby existují četné rukopisy a dokumenty, které badatelům umožňují přesně popsat islandský jazyk té doby. Všechny dokumenty jsou psány latinkou , která se na Islandu začala používat od 12. století. Zákony byly poprvé sepsány výnosem v letech 1117-1118. První rukopisy z těch, které se dochovaly, pocházejí z druhé poloviny 12. století. Kolem 1130-1140. Byl sestaven První gramatický pojednání (Isl. Fyrsta Málfrœðiritgerðin ) - velmi svérázný popis jazyka, který byl na tehdejší dobu v Evropě jedinečný. Labor popsal zvuky jazyka; on popisoval fonetiku v hodně stejný cesta jako moderní lingvistická metodologie . Rukopis, který je nyní uložen v Reykjavíku v Handritastofnun Íslands ("islandský institut rukopisů") je pozdější kopií tohoto díla. V následujících desetiletích byly napsány další tři gramatické vědecké práce.

Lingvistická geografie / Současná situace

Rozsah a abundance

Naprostá většina rodilých mluvčích žije na Islandu, kde jí mluví cca. 290 tisíc (2007, odhad). Dánsko má 8 165 obyvatel, z toho přibližně 3 000 studentů. Islandsky mluví také 5655 lidí v USA (2000, sčítání lidu) a 2385 v Kanadě (2001, sčítání lidu, hlavně v Gimli , Manitoba ), v Rusku - 233 lidí (2010, sčítání lidu ). V komunitách imigrantů mimo Island se počet islandsky mluvících snižuje.

Celkový počet reproduktorů je cca. 306 tisíc lidí (2007, odhad).

Sociolingvistické informace

Je úředním jazykem Islandské republiky. Pravopisná norma moderního islandského jazyka vznikla na počátku. XIX století, R. K. Rask hrál velkou roli v jeho formování . On ospravedlnil stav staré norštiny jako klasický jazyk germánských studií . Spisovná výslovnost vychází ze znaků jižanského dialektu.

Dialekty

Nářeční dělení je vyjádřeno slabě. Různé dialekty:

Vysoká islandština  je ultrapuristická forma moderní islandštiny vyvinutá nadšenci, zcela vylučující slova cizího původu. Existuje pouze jako internetový projekt, málo známý ani na Islandu samotném.

Během dánské nadvlády byl islandský jazyk silně ovlivněn dánštinou , zejména dialektem obyvatel Reykjavíku , ale na počátku 19. století. díky aktivitám R. K. Ruska a místních romantiků začalo hnutí očišťovat jazyk od výpůjček z jiných jazyků ( lingvistický purismus ). V 17. stol v Západních fjordech byl islandsko- baskický pidgin , který používali místní ke komunikaci s námořníky ze Španělska. V 19. stol v oběhu byl islandsko-francouzský pidgin flandramaul , který se používal při komunikaci s rybáři z Francie .

Psaní

Psaní podle latinské abecedy z 12. století. Nejstaršími texty v islandštině jsou básně islandských skaldů z 10.–11. století, původně předávané ústně . Nejstaršími písemnými památkami islandského jazyka jsou rukopisy ze 13. století, některé z nich jsou snad seznamy z rukopisů con. 12. století V porovnání se standardní latinkou islandská abeceda postrádá písmena c , q , w , z (druhá byla zrušena v roce 1974) a obsahuje á , é , ð , í , ó , ú , ý , þ , æ , ö .

Islandská abeceda
A A B D R E E F G H já Í J K L M N Ó Ó P R S T U U PROTI X Y E Þ Æ Ó
A A b d ð E E F G h i i j k l m n Ó Ó p r s t u u proti X y ý þ æ Ó

Jazyková charakteristika

Fonetika a fonologie

Fonetická struktura islandského jazyka se vyznačuje přítomností pravidla rovnováhy slabik (také charakteristické pro švédštinu , norštinu a faerštinu ): v přízvučné slabice je samohláska krátká před dlouhou souhláskou (včetně předaspirovaných, které jsou dlouhé ) nebo skupina souhlásek, jinak dlouhá samohláska (před jednou krátkou souhláskou, jinou samohláskou nebo koncem slova).

Samohlásky

Vokalismus je charakterizován protikladem dlouhých a krátkých monoftongů a dvojhlásek .

Složení monoftongů:

Vylézt Řádek
přední řada střední řada zadní řada
Horní vzestup , úzká odrůda i: i (í ý) u:u(u)
Horní vzestup, široký sortiment ɪ:ɪ (iy) ʉ:ʉ(u)
Střední vzestup ε: ε (e) œ: œ (ö) ɔ:ɔ(o)
spodní vzestup a:a(a)

Existují tyto dvojhlásky: æ [ai] [a: i], au [œy] [œ: y], á [au] [a: u], ei , ey [εi] [ε: i], ó [ ou] [o: u].

V islandštině zcela chybí nepřízvučná redukovaná samohláska [ə] ( schwa ).

Souhlásky Islandské souhlásky
Způsobem vzdělání Podle místa vzdělání
Labiální Frontlingvní Hřbetní Laringals
Palatal zpět lingvální Glotální
nosní ( m̥ ) m ( n̥ ) n (ɲ̊) ( ɲ ) (ŋ̊) ( ŋ )
explozivní pʰ _ p tʰ_ _ t ( cʰ ) _ ( c ) kʰ _ k
frikativy Sibilanti s
Nesibilanti F proti Latinské malé písmeno Theta.svg ( ð ) ( ç ) j ( x ) ( ɣ ) h
Postranní ( l̥ ) l
Chvění ( r̥ ) r

Konsonantismus je založen na korelaci napětí/ aspirace mezi zastávkami, znělé b , d , g chybí. Na začátku slova neznělé aspirované [pʰ], [tʰ], [kʰ] (orph.: p , t , k ) a neznělé neaspirované [b̥], [d̥], [g̊] (pravopisně: b , d , g ). Dlouhé aspiráty přijímají preaspiraci: [ʰk:], [ʰp:], [ʰt:] (pravopisně: kk , pp , tt ). V islandštině existují také neznělé sonoranty [r̥], [l̥], [n̥], [ɲ̊], [ŋ̊], [m̥], z nichž pouze první tři se vyskytují na začátku slova (uvedeno písemně jako hr , hn , hl ) . V jiných polohách jsou sonoranti omráčeni před hláskováním p , t , k (které ztrácejí aspiraci a přecházejí do [b̥], [d̥], [g̊]), přičemž si zachovávají hlas před b , d , g . V severní islandštině ( hardmaili ) nejsou sonoranti před p , t , k obecně omráčeni (druhé zůstávají aspirovány), ale existují výjimky z tohoto pravidla. Na rozdíl od většiny skandinávských jazyků v islandštině přetrvávala palatalizace lingválních lingvistů v počáteční fázi (existují palatinální [k j ʰ] a [g j ]), neexistují žádné afrikaty a sekundární alveopatalální spiranty.

Accent

Islandština má pevný důraz na počáteční slabice. I v přejatých slovech padá důraz na první slabiku: prófessor [`pro: ufεsɔr]. Výjimkou jsou vzácná slova s ​​nepřízvučnými předponami.

Morfologie

Islandština je flektivní jazyk s prvky aglutinace . Deklinační systém moderní islandštiny je velmi blízký deklinačnímu systému staré norštiny .

Podstatné jméno

Podstatné jméno má řadu archaických rysů odpovídajících běžnému severskému státu: 3 rody ( mužský rod , ženský rod , střední rod ) a 4 pády ( nominativ , genitiv , dativ , akuzativ ). Podstatné jméno má kategorie čísla ( jednotné a množné číslo ), stejně jako určitost a neurčitost.

Postpozitivní určitý člen , který se vynořil z ukazovacího zájmena , je nominální enklitika : klesá, duplikuje nominální skloňování . Neurčitý článek chybí. Dvojitá určitost (člen je přidán k podstatným jménům, která již mají syntaktický determinant ) se v islandštině téměř nikdy nenachází.

Princip vzniku postpozitivního členu: armurinn = armur + inn << armur hinn („ta ruka“); kinnarinnar = kinnar + innar << kinnar hinnar ("z té tváře"). Samostatně se článek hinn v moderním jazyce používá pouze v knižním stylu a ve slavnostní řeči. Tvoří skupinu „přídavné jméno + podstatné jméno“: hinn gamli maður („ten starý muž“; knižní styl) = gamli maðurinn (Neutr.)

Sloveso

Sloveso má kategorie času , nálady a hlasu . Dokonalý tvar je postaven pomocí slovesa hafa „ mít “. Forma budoucího času není gramatická . Pasivum je tvořeno analyticky. Existuje třída středních sloves se znakem - st , která má zvratný původ. Existuje rozsáhlá třída sloves spojených se silnou kontrolou s podstatnými jmény v dativu a genitivu.

Syntaxe

Nemusí existovat žádný formální předmět . Neosobní větné modely jsou produktivní. Sémantický podmět neosobních vět má některé vlastnosti gramatického podmětu.

Slovosled v samostatné oznamovací větě se řídí omezením, že konjugované sloveso zaujímá druhou nebo první pozici. Ostatní kategorie slov nemají ve větě své vlastní místo. Asymetrie nezávislých a vedlejších vět je vyjádřena slabě: na rozdíl od kontinentálních skandinávských jazyků se v islandštině sloveso ve vedlejší větě neposouvá o krok doprava.

Slovní zásoba

Ve slovní zásobě islandského jazyka dominuje slovní zásoba domácích. Vzhledem k puristické povaze islandské literatury a jejímu zaměření na klasickou staroseverskou literaturu vznikají slova pro nové lexikální významy hlavně díky sledování . V literární islandštině neexistuje téměř žádná mezinárodní terminologie: termíny jsou spíše kalkové než přejaté ve fonetické formě. V ústním projevu je procento výpůjček z dánštiny a angličtiny vyšší.

Všechna cizojazyčná vlastní jména , než se stanou oficiálně uznávanými a použitelnými, musí být testována na sklon a výslovnost zvláštní komisí.

Pokud jde o mimozemská obecná podstatná jména, jsou také kreativně zpracována tak, aby se proměnila v rodné islandské slovo, i když vícekořenné. Například slovo pro „hledací světlo“ ( ljóskastari ) má dva kořeny a překládá se jako „to, co vrhá světlo“; "kino" ( kvikmynd ) doslova znamená "(rychle) pohyblivé obrázky". V zemi působí zvláštní komise, která vymýšlí ekvivalenty názvů moderních vynálezů a technických zařízení. Například „telefon“ se nazývá sími  – na počest magického vlákna, kterým se hrdinové starověké ságy dorozumívali, „mobil“ – farsími . Amber se nazývá raf a elektřina se nazývá rafmagn , doslovně: „síla jantaru“ ; baterie - rafgeymir  "amber saver".

Číslice

jeden einn 19 nitjan
2 tveir dvacet tuttugu
3 þřír 21 tuttugu nebo einn
čtyři fjorir třicet þrjatíu
5 fimm 40 fjorutiu
6 sex padesáti fimmtiu
7 sjo 60 sextiu
osm atta 70 sjotiu
9 niu 80 attatia
deset tiu 90 nüutiu
jedenáct ellefu 100 (eitt) hundrað
12 tolf 101 hundrað og einn
13 þrettan 200 tvö hundruð
čtrnáct fjortan 1000 (eitt) þúsund
patnáct fimmtan 10 000 tíu þúsund
16 sextán 100 000 hundrað þúsund
17 Sautjan 1000000 ein milljon
osmnáct atjan 0 nula

Antroponymie

Většina Islanďanů nemá příjmení. V roce 1925 byl vydán zvláštní zákon zakazující občanům země získávat příjmení. Zachovává si je ale asi 9 % populace - běžná jsou například příjmení Tulinius , Dahl , Norddal . Velké množství nových přistěhovalců si po získání občanství nemění jméno a ponechává si svá příjmení.

Většina Islanďanů má pouze patronymika , která se tvoří přidáním jména otce v případě genitivu – buď syn („syn“) nebo dóttir („dcera“). Například syn Jóna Péturssona se bude jmenovat Aurni Jónsson ( Árni Jónsson ) a jeho dcera Agnes Jónsdóttir . Často mají Islanďané kromě hlavního jména i druhé, které příjmení částečně nahrazuje, např. Johanna Gvudrun Jónsdóttir ( Isl.  Jóhanna Guðrún Jónsdóttir ), Einar Agust Vidisson ( Isl.  Einar Ágúst Víðisson ), Ari Freyr Skulason ( Isl.  Ari Freyr Skúlason ).

Viz také

Poznámky

  1. ↑ Jazykový atlas UNESCO
  2. ↑ https://www.ethnologue.com/language/isl
  3. ↑ Menntamálaráðuneyti . Získáno 27. dubna 2007. Archivováno z originálu 22. května 2013.
  4. ↑ Depman I. Ya. Historie aritmetiky. - M .: Vzdělávání, Moskva, 1965. S. 92
  5. ↑ Anderson, Carl Edlund Dánský jazyk a skandinávská identita (PDF) 1. — „Islandští spisovatelé (kteří poskytují většinu naší dochované dokumentace) běžně používali termín dǫnsk tunga (doslova „dánský jazyk“) k identifikaci jazyka nejen ti, kterým vládli Dana konungr, ale ze všech germánsky mluvících Skandinávců.". Získáno 4. listopadu 2013. Archivováno z originálu 9. prosince 2018.

Literatura

  • Berkov V.P. Islandský jazyk // Moderní germánské jazyky. - SPb., 1996.
  • Kuzmenko Yu.K. Fonologická evoluce germánských jazyků. - L., 1991.
  • Liberman A.S. islandská prozódie. - L., 1971.
  • Steblin-Kamensky M.I. staroseverský jazyk. - M., 1955.
  • Steblin-Kamensky M. I. Historie skandinávských jazyků. - M.-L., 1953.
  • Zimmerling A. V. Historie islandského jazyka // Atlantica. Poznámky k historické poetice. Problém. 2. - M., 1996.
  • Zimmerling A. V. Typologická syntax skandinávských jazyků. - M., 2002.
  • Faarlund JT Pojem šikmého předmětu a jeho postavení v dějinách islandštiny // Gramatické vztahy ve změnách / Ed. od JT Faarlund. Benjamins, 2001.
  • Haugen E. Die Skandinavischen Sprachen. Hamburk, 1984.
  • Heusler A. Altisländisches Elementarbuch. HDlb., 1913.
  • Íslenská tunga I-III. Reykjavík, 2005.
  • Magnus Péursson. Lehrbuch der isländischen Sprache. Hamb., 1981.
  • Moderní islandská syntaxe // Syntaxe a sémantika. sv. 24/Ed. od J. Maling, A. Zaenen. 1990.
  • Noreen A. Altisländische und Altnorwegische Grammatik (Laut- und Flexionslehre). Halle, 1923.
  • Stefan Einarsson. Islandský. Gramatika, texty, glosář. Baltimore, 1949.
  • Stefan Karlsson. Tungan // Íslensk þjóðmenning VI. Reykjavík, 1993.
  • Severské jazyky: Mezinárodní příručka o historii severogermánských jazyků. sv. 1.B.; NY, 2002.
  • Torp A., Vikþr L. Hovuddrag a norská språkhistorie. Ad notam Gyldendal. Bergin, 1993.

Slovníky

  • Berkov V.P. Islandsko-ruský slovník / Comp. cand. filol. věd docent V. P. Berkov za účasti magistra A. Bödvarssona . - M., 1962.
  • Rusko-islandský slovník / Comp. Helgi Haraldsson; vyd. V. P. Berková. — Reykjavík, 1996.
  • Orni Bövarsson. Íslensk Orðabók, Mál ok Menning/ Árni Böðvarsson, Reykjavík, 1993.

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
 islandský
Obecná informace
vlastní jména
Historie a literatura
Organizace a rozvoj
související témataIslandský znakový jazyk
 skandinávské jazyky
Ostrovní podskupina
Kontinentální podskupina
Západoskandinávské jazyky
Východní skandinávské jazyky
Střední podskupinaElfdalský