Toponymie regionu Penza

Toponymie regionu Penza  je soubor zeměpisných názvů, včetně názvů přírodních a kulturních objektů na území regionu Penza .

Území regionu Střední Volha , kde se region nachází, se vyznačuje vysokou úrovní jazykové a etnické složitosti, proto je toponymie regionu souborem toponym různého věku a původu. Celkový počet toponym a mikrotoponym regionu podle lingvistů přesahuje 1 milion [1] .

Ke dni 22. prosince 2020 je ve Státním katalogu zeměpisných názvů regionu Penza registrováno 3 786 názvů geografických objektů [2] , včetně 1 409 názvů sídel. Níže jsou uvedeny seznamy nejvýznamnějších přírodních objektů a největších sídel regionu Penza s charakteristikami jejich etymologie .

Historie názvu regionu

Oblast Penza v současných hranicích byla vytvořena 4. února 1939 výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, podle kterého byla oblast Tambov rozdělena a část jejího území byla postoupena oblasti Penza [3]. .

Pokud jde o původ a význam oikonyma „ Penza “, které dalo název regionu, nepanuje mezi toponymisty shoda. Lze považovat za spolehlivé, že město dostalo svůj název podle hydronyma  - řeka Penza , na jejímž břehu se nachází, přičemž řeka dostala své jméno mnohem dříve než vzhled města. Podle některých odhadů je toto hydronymum ruskou obměnou mordovského slova „pinesar“, což znamená „psí přítok“ [4] . Existují návrhy, že výraz „penzja“ je vypůjčen z indoíránských jazyků [5] . Podle jiných verzí pochází jméno ze samojedských ( něnecký jazyk ) nebo ugrofinských ( jazyk Erzya) jazykových skupin a také z osobního staromordovského mužského jména Piyanza, Pyanza [6] . Existuje také hypotéza o bulharsko-čuvašském původu toponyma „Pensu“ („tisíc pramenů“) [4] .

Toponymická struktura regionu

Podle jazykového původu se v toponymii regionu rozlišují tři hlavní vrstvy [1] :

• Ugrofinština (s vrstvami běžné ugrofinské, finsko-permské, volžsko-finské a mordovštiny ): Penza , Issa , Pichiley , Sura , Tyutnyar , Shkadt , Shkudim , Yaksarka a další - nejstarší vrstva, podíl Finna -Ugrických toponym je asi 20 %;
• Turkic  - toponyma tatarského a čuvašského původu: Akhuny , Vershaut , Syromyas , Sulak , Sulyaevka , Tarkhany , Sheldais a další), měrná hmotnost této vrstvy je asi 2%;
• slovansko-ruská  - nejmladší a zároveň převažující (přes 70%) vrstva: Kuzněck , Kamenka , Sosnovka , Sosnovoborsk , Studenets , Sursk , Chemodanovka a další. Existuje také řada toponym, jejichž původ nemá dosud přesně stanovena. Toponymie, která se vyvinula na území starověkého osídlení Mordovianů, je podle jazykového zdroje pestrá již v 19. století. fungoval jako jednotný ruský toponymický systém. Toponyma, neruského původu, získala ruské fonetické, derivační a gramatické rysy. Například toponyma Ivanyrs , Ruslyai , Verkhozim , Lipleyka , Pichileika , Ryanza , ugrofinského původu , Turkic Chembar , Ilim , Uza , stejně jako „hybridní“ (vícejazyčná) toponyma jako Donguzley , atd., Syromyas kteří dříve neznali gramatický rod , začali být uznáváni jako slova mužského a ženského rodu.

Viz také

• Seznam přejmenovaných osad v regionu Penza

Poznámky

1. ↑ 1 2 Toponymie regionu Penza . Získáno 15. června 2014. Archivováno z originálu 14. července 2014. (neurčitý)
2. ↑ Státní katalog zeměpisných jmen. Registry SCGN . Získáno 19. srpna 2021. Archivováno z originálu dne 3. června 2021. (neurčitý)
3. ↑ Výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 4. února 1939 o ROZDĚLENÍ TAMBOVSKÉHO KRAJÍ NA PENZA A TAMBOVSKO . Datum přístupu: 27. prosince 2014. Archivováno z originálu 27. prosince 2014. (neurčitý)
4. ↑ 1 2 Smolitskaya, 2002 , str. 257.
5. ↑ Murzaev, 1984 , s. 285.
6. ↑ Poluboyarov, 2010 , s. 148-150.

Literatura

• Murzaev E.M. Slovník populárních zeměpisných pojmů. - M .: Myšlenka, 1984. - 653 s.
• Polubojarov M.S. Starožitnosti regionu Penza v zrcadle toponymie. - M. : CJSC "FON", 2010. - 224 s.
• Pospelov E. M. Zeměpisná jména světa. Toponymický slovník / rev. vyd. R. A. Ageeva. - 2. vyd., stereotyp. - M . : Ruské slovníky, Astrel, AST, 2002. - 512 s. - 3000 výtisků.  — ISBN 5-17-001389-2 .
• Smolitskaya G.P. Toponymický slovník středního Ruska. - M .: Armada-press, 2002. - 416 s.