ER2R Model 62-259 | |
---|---|
| |
Výroba | |
Roky výstavby | 1979 , 1982-1987 _ _ |
Země stavby | SSSR |
Továrny |
kolejová vozidla: RVZ (RVR) ; elektrické vybavení: REZ (RER) |
Výrobce | Přepravní závody v Rize |
Sestavy sestavené | 89 |
Postavená auta | 1024 |
Číslování | od 7001 do 7089 |
Technické údaje | |
Typ služby | cestující (předměstský) |
Aktuální typ sbírky | pantograf |
Typ proudu a napětí v kontaktní síti | konstantní , 3000 V |
Počet vagónů ve vlaku |
4, 6, 8, 10, 12 (v dodávce vlakem: 10, 12) |
Složení |
2Pg+5Mp+3Pp (hlavní) 2Pg+6Mp+4Pp 2Pg+4Mp+2Pp 2Pg+3Mp+Pp 2Pg+2Mp |
Axiální vzorec |
vozy Pg, Pp: 2-2; vůz Mn: 2 0 -2 0 |
Počet sedadel |
vozík Mn: 110; vůz Pp: 107; vagón Pg: 84 |
Délka vozu | 19 600 mm |
Šířka | 3480 mm |
Snížená výška pantografu | 5086 mm |
Šířka stopy | 1520 mm |
Hmotnost obalu |
vůz Mn: 58,5 t; vůz Pp: 40,5 t; vůz Pg: 42,0 t |
Materiál vagónu | konstrukční ocel , hliník |
výstupní výkon | 4800/5760 kW (pro vozy 10/12) |
typ TED | rozdělovač , 1DT-003.1 |
TED moc | 240 kW |
Rychlost návrhu | 130 km/h |
Maximální servisní rychlost | 120 km/h |
Elektrické brzdění | rekuperačně-reostatické |
Trakční systém | reostat-stykač |
Brzdový systém | elektropneumatické, elektrické |
Vykořisťování | |
Provozní země |
SSSR po roce 1991: Rusko , Ukrajina |
Operátor |
Ministerstvo železnic SSSR po roce 1991: Ministerstvo železnic Ruské federace / Ruské železnice , UZ |
V provozu | od roku 1979 |
Mediální soubory na Wikimedia Commons |
ER2R ( Rizský elektrický vlak, typ 2 , s R rekuperačním -reostatickým brzděním ) je sovětský příměstský stejnosměrný elektrický vlak vytvořený v závodě RVZ ( Riga Carriage Building Plant ). Postaveno na základě mechanické části elektrického vlaku ER2 s využitím elektrického zařízení z elektrického vlaku ER22V . Tovární označení - 62-259. Autoři článku nenašli přesné informace o továrních označeních vozů, ale v souladu se zásadami RVZ by měly být následující:
Ještě v 50. letech 20. století vyvíjely závody Riga Carriage Works zařízení, které umožňovalo použití elektrického brzdění na elektrických vlacích. Použití brzdění motorem by zvýšilo účinnost elektrických vlaků a snížilo opotřebení třecích prvků a pneumatického zařízení (destiček, kotoučů, kompresoru atd.). Ale až do konce 70. let tyto pokusy končily především stavbou prototypů a kompozic malých sérií. V roce 1979 RVZ postavil první elektrický vlak ER2R-7001 (tovární označení 62-259), vybavený regeneračně-reostatickým brzděním. Vozy byly postaveny na základě vozů ER2 s montáží elektrovýzbroje z nejnovějších verzí vozů řady ER22 (tedy ER22V). Původně dokonce plánovali nový elektrický vlak označit jako ER22K (tedy jako modifikaci ER22; písmeno K označovalo krátké vozy) a dát mu číslo 71 (tedy pro pokračování v číslování řady ER22 tzv. jehož posledním zástupcem byl ER22V-70).
V roce 1982 RVZ vyrobil další dva elektrické vlaky ER2R a od roku 1984 začala jejich sériová výroba, zatímco výroba ER2 byla zastavena. Jejich stavba pokračovala až do září 1987. Celkem bylo vyrobeno 89 elektrických vlaků ER2R, z toho 57 10vozových a 32 12vozových. Také v letech 1986-1987. závod vyrobil 8 samostatných hlavových a 27 samostatných mezilehlých elektrických sekcí. Celkem tak bylo postaveno 512 elektrických úseků, neboli 1024 motorových vozů (viz tabulka níže).
Informace o počtech elektrických vlaků řady ER2R, jejich složení, ale i stavbě jednotlivých úseků [1] | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
Rok vydání | Počty vydaných elektrických vlaků | Počet vozů v elektrických vlacích | Čísla jednotlivých sekcí | ||||
hlava | Střední | ||||||
1979 | 7001 | deset | — | — | |||
1982 | 7002, 7003 | deset | — | — | |||
1983 | 7004-7006 | deset | — | — | |||
1984 | 7007, 7008 | deset | — | — | |||
1985 | 7009-7027, 7033-7036 | deset | — | — | |||
7028-7032 | 12 | ||||||
1986 | 7038, 7042-7045, 7047-7051, 7066-7071 | deset | 3060, 3061, 3065 | — | |||
7037, 7039-7041, 7046, 7052-7065 | 12 | ||||||
1987 | 7072-7074, 7076-7078, 7081, 7082, 7086, 7087 | deset | 2201-2205 | 3074-3100 | |||
7075, 7079, 7080, 7083-7085, 7088, 7089 | 12 |
Hlavní složení elektrického vlaku - 2Pg + 5Mp + 3Pp (10 vozů) - plně odpovídá složení ER1. Za provozu mohl vzniknout elektrický vlak ve složení podle obecného vzorce (Pg + Mp) + 0..4 × (Mp + Pp) + (Mp + Pg), tedy spřažením úseků z motorových a přípojných vozů. . Využití ve skladbách tedy bylo také možné:
Hlavní parametry pro 10vozový elektrický vlak ER2R: [2]
V mechanické části nového složení nebyly provedeny žádné změny oproti ER2. Hmotnost automobilů se však zvýšila (motor - až 58,5 tun, hlava - až 42,0 tun, přívěs - až 40,5 tun) v důsledku instalace těžšího elektrického zařízení. Obdobný vlak ER2R je oproti desetivozové verzi ER2 o cca 30 tun těžší, proto byly použity podvozky TUR-01 určené pro vyšší zatížení.
Trakční motory ( TED ) model 1DT-003.1 byly zděděny z vlaku ER22V. Výkon hodinového režimu TED byl 240 kW při odběru proudu 350 A. Frekvence otáčení hřídele byla:
Ve vlaku bylo použito zavěšení nosného rámu TED. Rekuperační brzdění na ER2R je možné při poklesu rychlosti ze 130 na 55 km/h. Další aktivace regeneračního režimu by byla neefektivní, a proto byl v rozsahu rychlostí od 55 do 10 km/h zapnut režim reostatického brzdění. Při snížení rychlosti z 10 km/h na úplné zastavení byl použit pneumatický brzdový systém.
Rekuperační brzdění na elektrických vlacích ER2R i ER2T do čísla 7194 bylo prováděno bez přímého vstupu do rekuperace. Jinými slovy, nevznikla ventilovou (diodovou) metodou, ale jinou metodou. Podstatou této metody bylo předběžně sestavit napětí na kotvách a porovnat ho s napětím sítě. U této metody dochází k obnově následovně. Nejprve se zapne stykač T, který spojí kotvy motorů s rozběhově-brzdnými odpory (PRT). Budicí vinutí jsou v tomto případě napájena tyristorovým můstkem, který je řízen jednotkou automatického zadržování proudu (ACS). Blok SAUT vysíláním impulsů do tyristorů s určitým úhlem otevření reguluje proud v obvodu budícího vinutí (OB). Napětí na kotvách TED přímo závisí na proudu na OF a rychlosti otáčení kotv. Zvýšením proudu OB zvyšuje SAUT napětí na kotvách TED. Dochází tedy ke zvýšení napětí na kotvách TED. Jedná se o tzv. předběžné reostatické brzdění s nezávislým buzením TED. K ovládání režimů se používají čtyři relé - relé pro vyvážení napětí jazýčkového spínače (RBN), relé pro povolení rekuperace (RVR), relé maximálního napětí (RMN) a relé samobuzení (RSV). RBN je normálně zavřený a zkratuje cívku RVR svými kontakty, čímž brání jejímu zapnutí. Jakmile se napětí na kotvách TED přiblíží síťovému napětí (rozdíl napětí od 90 do 200 V) nebo se rovná síťovému napětí, RBN otevře své kontakty a zapne RVR. Ten zapne lineární stykač LK a vypne stykač T a také připojí kotvy TED ke kontaktní síti a odpojí je od PTS. V tomto okamžiku dochází k přechodu od reostatického k regenerativnímu brzdění. Pokud napětí TED překročí prahovou hodnotu, relé maximálního napětí (RMN) sepne a vypne LC a zapne T, to znamená, že převede obvod zpět na reostatické brzdění s nezávislým buzením. Prahová (maximální) hodnota napětí při spínání je v rozsahu od 3950 do 4000 V. S poklesem rychlosti pohybu se bude zvyšovat proud na OF. Když dosáhne prahové hodnoty, která leží v rozsahu od 230 do 250 A, SAUT zapne PCB, a tím převede obvod na samobuzení.
Podle této metody bylo regeneračně-reostatické brzdění prováděno na všech elektrických vlacích ER2R a také na ER2T do čísla 7194. Tento způsob má tři nevýhody. Jednak jsou to minimálně čtyři sepnutí v silovém obvodu na jedno brzdění. Za druhé, zanedbatelné procento obnovy. Za třetí pravděpodobnost zapnutí tzv. „motorového režimu“, což je hlavní nevýhoda. K tomu dojde, pokud se během regenerace napětí na kotvách TED výrazně sníží než napětí kontaktní sítě. V tomto případě se TEM okamžitě přepne z režimu generátoru do režimu motoru a místo brzdění se zapne trakce. Aby k tomu nedošlo, je do obvodu zaveden ochranný prvek - proudové relé motoru (RMT). Když se takový režim objeví, sepne stykač T a vypne LC, čímž se okruh převede zpět na reostatické brzdění. Ale na rozdíl od RMN se relé nezvedne do samosběru a je možné zapnout rekuperaci v novém cyklu. Kvůli této řadě nedostatků bylo nutné přejít na nové schéma, které bylo zavedeno na vlacích ER2T od čísla 7194 výše. Toto je takzvané schéma přímého vstupu regenu, když se používá přepínání diod. Později byl u některých elektrických vlaků ER2R (čísla nejsou přesně známa) v podmínkách opravy v depu nahrazen standardní obvod diodovým. Podobný diodový obvod se začal používat u mnoha dalších stejnosměrných vlaků.
Systém číslování a značení používaný na vlacích ER2R obecně odpovídá systému přijatému pro ostatní elektrické vlaky RVZ (poprvé byl takový systém použit u řady ER1 ). Skladby dostaly čtyřmístná čísla (od 7001 do 7089). Značení na čele vozů bylo provedeno ve formátu ER2R-XXXX , kde XXXX je číslo vlaku (bez uvedení čísla vozu). Značení bylo provedeno pod předními skly ve středu. Každý vagón vlaku dostal své číslo, ve kterém první číslice znamenaly číslo vlaku, poslední dvě - číslo vagónu pro soupravu. Označení čísly vozů bylo provedeno pod okny uprostřed vozu a lišilo se od označení na přední části přidáním dvou číslic čísla vozu ve stejném formátu. Motorové vozy dostaly sudá čísla (02, 04, 06, 08, 10 a 12), hlavní vozy - 01 a 09, mezinávěsy - zbytek lichý (03, 05, 07 a 11). Například označení prvního hlavního vozu elektrického vlaku ER2R-7046 bude ER2R-704601 ; jeden z motorových vozů téhož vlaku bude ER2R-704604 atd. Také pod předními skly uprostřed (nad číslem) bylo upevněno tehdejší logo RVZ (písmena „RVR“).
Elektrovlak ER2R kvůli četným stížnostem provozovatelů depa nebyl certifikován. Místo ER2R závod přešel na výrobu elektrických vlaků ER2T , které se od ER2R lišily především spolehlivějším elektrickým vybavením [4] .
Prototyp (ER2R-7001) byl testován v depu Zasulauks v Lotyšsku; z továrny byl převezen do depa PM-17 Nakhabino Moskevské dráhy (směr Riga). Dne 8. února 1983 vlak dorazil do provozu do depa TC-4 Zheleznodorozhnaya Moskevské silnice (směr Gorkého) [1] [3] . Od března 1983 začaly být všechny ostatní elektrické vlaky uváděny do provozu také v depu TC-4 Zheleznodorozhnaya a poté do dalších úseků
Od roku 2020 jsou všechny zbývající elektrické vlaky a další vozy ER2R provozovány ve dvou zemích: v Rusku na Moskevské železnici (většina elektrických vlaků a dalších vozů této řady byla v TC-14 Lobnya až do listopadu 2019 , po těchto vlacích jako ER2R-7018 , 7023, 7024, 7049, 7054, 7075, 7078, 7084, 7085 byly převedeny na TC-26 Kurovskaja) a na Ukrajině na Jižní dráhu ( RPCh-1 Charkov ); přitom jednotlivé vagony najdeme na Okťjabrské železnici [1] [3] .
ER2R-7022 v modrošedém zbarvení Jaroslavlského směru Moskevských drah
ER2R-7083 v červené a šedé korporátní barvě ruských drah
ER2R-7071 v modrobílých barvách JSC "Ukrzaliznytsia"
Známé jsou i případy vznícení některých vozů (například vozů 01 a 02, později 04 vlaku ER2R-7064). Nebyly nalezeny žádné oběti [3] .
V 80. letech 20. století byl v RVZ vyvinut elektrický vlak ER24, ve kterém plánovali realizovat myšlenku přeskupení motorů. Tato přeskupení měla být provedena spojením dvou motorových vozů do jednoho silového okruhu. Přitom mělo být zapnuto osm motorů v sériovém zapojení a skupiny 2 × 4 motorů v sérioparalelním zapojení. Z tohoto důvodu se předpokládalo složení elektrického vlaku jako článkové, navíc ze čtyřvozových oddílů (8 nebo 12 vozů). Každý úsek by sestával ze dvou přívěsných a dvou motorových vozů (Pp+Mp+Mp+Pp nebo Pg+Mp+Mp+Pp) [7] .
Takové schéma bylo možné zavést až v roce 1995 specialisty MPEI na elektrickém vlaku ER2R-7066 během generální opravy. V některých dokumentech bylo složení dokonce označeno jako ER2S , i když označení na vozech se nezměnilo [7] [1] [3] .
Specialisté MPEI u nového schématu uvedli odhadovanou úsporu energie ve výši 35 %. Během testů byla potvrzena pouze 15 ... 20% úspora. Navíc kompozice vykazovala nedostatečnou spolehlivost, navíc se zhoršila akcelerace a brzdný výkon. Následující rok byl vlak převezen do depa Zheleznodorozhnaya, kde byl provozován a odlaďován pod každodenním dohledem zástupců MPEI. Operace potvrdila, že rozložení čtyř sekcí neumožňuje vytvářet někdy potřebné kompozice. Tehdy došlo ke změnám ovládacího schématu, které umožňovaly rychle přepnout každý motorový vůz do práce v novém režimu (u čtyřvozové sekce) nebo v normálním režimu (u dvouvozové sekce). Díky tomu bylo možné dokončit vlak o deseti vagonech. Ale ve druhé verzi, protože se vlastnosti úseků ukázaly být odlišné, začaly být pozorovány podélné nárazy na vlak v trakci a při elektrickém brzdění, což mohlo negativně ovlivnit pohodlí cestujících [7] .
Elektrický vlak ER2R-7001 neprošel KR-1 a byl vyřazen z provozu v roce 1987. Její hlavní vůz č. 700109 byl dlouho opuštěný ve Ščerbince (další osud není znám). Kabina hlavního vozu č. 700101 byla instalována v odborné škole-129 v Moskvě (po sloučení s dalšími institucemi - železniční kolej č. 52) jako učební pomůcka. Motorový vůz č. 700110 rozřezán do šrotu. Osud zbývajících vozů není znám; pravděpodobně většina z nich vyřezána do šrotu. Všechny ostatní elektrické vlaky řady pokračovaly v provozu na moskevských a dalších železnicích [1] [3] .
Od roku 2010 začaly být elektrické vlaky ER2R postupně odepisovány z důvodu obměny inventárního parku za nové elektrické vlaky ED4M .
přepravních závodů v Rize | Kolejová vozidla|
---|---|
Tramvaje |
|
stejnosměrné elektrické vlaky | |
střídavé elektrické vlaky | |
Úzkorozchodné elektrické vlaky | |
Dieselové vlaky a železniční vozy | |
Proudové motorové vozy | SVL & |
viz také | RVZ-DEMZ |
↑ *Nerealizované projekty ↑ #Pro evropský rozchod (1435 mm) ↑ &Společně sTVZ ↑ mVlaky dieselové trakce na báziM62 ↑ dHlavní vozy pouze proDDB1 ↑ tVlaky dieselové trakce na bázi2TE116 |
Elektrické vlaky a elektromotory SSSR a postsovětského prostoru [~ 1] | |
---|---|
stejnosměrné elektrické vlaky |
|
střídavé elektrické vlaky | |
Elektrické vlaky s dvojitým napájením | |
Úzkorozchodné elektrické vlaky | |
Pseudoelektrické vlaky elektrické trakce | |