Cenzura v Ruské říši

Cenzura v Ruské říši  je kontrola státních orgánů Ruské říše nad obsahem a šířením informací, včetně tištěných materiálů ( knihy , noviny a časopisy ), hudby, scénických děl, děl výtvarného umění a rané kinematografie . Cenzuru v různých dobách prováděly různé úřady: například až do poloviny 18. století ji prováděli přímo císaři Ruska , do konce století synod , Senát a Akademie věd  ,počínaje 19. stoletím ministerstvem školství a jeho nástupcem ve věcech cenzury ministerstvem vnitra .

Historie cenzury v Ruské říši sahá daleko před samotným vznikem říše a sahá do druhé poloviny 11. století ( Kyjevská Rus ) – první staroruská kniha obsahující rejstřík zakázaných publikací je datována rokem 1073 ; po několik století byly všechny takové seznamy v Rusku překládány, autentický staroruský index byl vytvořen až ve 14. století ; až do počátku 16. století se počet rejstříků (ale i zakázaných vydání) neustále zvyšoval [1] . V ruském království získala cenzura poprvé jakýsi „oficiální status“ – dokumentovaný v přijatém „ Stoglavu “, byla zaměřena na boj proti odchylkám od církevních dogmat a posvátných textů, kacířství a schizmatu [2] .

K významným změnám došlo již za existence císařství - během reforem Petra I , které znamenaly počátek rozdělení cenzury na "duchovní" a "světskou" [3] ; ke konečnému rozdělení pravomocí a zřízení odpovědných organizací došlo za vlády císařovny Alžběty Petrovny . Stejné období je pozoruhodné výskytem prvních soukromých časopisů, které výrazně přispěly k rozvoji žurnalistiky v Ruské říši [4] . Dále během reformního období Kateřiny II . spadá jedna z nejdůležitějších událostí v dějinách Ruské říše - zřízení instituce cenzury a zavedení profese cenzora. Vláda Pavla I. , který navázal na dílo svého předchůdce, vešla do dějin jako doba expanze oblastí podléhajících státní kontrole [5] ; za Alexandra I. byla cenzura naopak oslabena [2] [6] . Od druhé poloviny 19. století (počínaje Alexandrem III .) byla svoboda tisku značně omezena; tato doba vešla do dějin žurnalistiky jako éra velkého počtu represí vůči vydavatelům [7] .

Mnoho klasiků ruské literatury bylo zaměstnáno v oblasti cenzury, zároveň jim postava cenzora připadala groteskní a pravidelně se stávala terčem satiry. Císařskou cenzuru zdědila ta sovětská , která přijala mnohé z jejích rysů a přežila až do roku 1990.

Historické pozadí

Kyjevská Rus - Moskevské velkovévodství

Stránka "Izbornik 1073"

Na území Ruské říše se cenzura objevila dávno před prvními zákony či nařízeními, které oficiálně upravovaly její povahu a pravomoci – a co je důležité, dávno před samotnou podobou říše jako takové. Tedy zejména první staroruský seznam, který obsahoval seznam odříkaných knih , „ Izbornik 1073 “ (přepsaný z bulharského originálu, pravděpodobně vytvořeného z iniciativy cara Simeona I. ), který podle řady historiků byl sestaven podle příkazu velkovévody Izyaslava Jaroslava Jaroslava a později předán knížeti Svjatoslavu Jaroslavovi [1] . „Odpovědi Anastasia Sinajského“, hlavní část Izborniku, charakterizuje O. V. Tvorogova takto : „...rozsáhlá sbírka úryvků z biblických knih a spisů nejuznávanějších byzantských teologů a kazatelů : Basila Velikého , Jana Zlatoústého . , Řehoř z Nyssy , Maxim Vyznavač , Cyril Alexandria aj. Články obsahují materiál k různým otázkám dogmatické teologie, křesťanské morálky a světových studií“ [9] .

Izbornik, který obsahoval nejstarší seznam odříkané literatury v Rusku, však neodrážel realitu své doby; N. A. Kobyak tedy poznamenává, že z 23 uvedených apokryfních děl ve staroslověnské a staroruské literatuře bylo v překladech a úpravách známo jen asi devět. Druhým přeloženým dílem obsahujícím rejstřík zakázaných knih byl Taktikon mnicha Nikona Černogorce . Historik D. M. Bulanin píše: „Ve starověkém Rusku byly kompilace Nikon Černogorec mimořádně oblíbené – ve vzácné sbírce, ve vzácném původním středověkém díle, nejsou žádné výňatky z Pandektů nebo Taktikonu. Články z Nikon Černogorec byly zahrnuty poměrně brzy do slovanské charty. Kompilace Nikon Chernogorets se staly obzvláště populárními na konci 15.-16. století; tehdejší spisovatelé ( Iosif Volotsky , Vassian Patrikeyev , Maxim Grek , Zinovy ​​​​Otensky atd.) neustále nacházeli odkazy na Nikona Černogorce nebo úryvky z jeho spisů“ [10] .

Vědci nazývají první skutečně slovanský seznam zakázaných knih rejstřík umístěný v Pogodin Nomocanon , datovaný do 14. století - poprvé obsahoval díla slovanského autora, bulharského kněze Jeremiáše: jeho kompilaci Příběh o červeném stromu a nějaká další díla. Index obsahoval texty náboženského obsahu, včetně později populárních mezi „ judaisty “ – „ šestikřídlý “, „ logika “ a „ kosmografie “. Až do počátku 16. století se pravidelně zvyšoval počet rejstříků zakázaných knih, přičemž samotné seznamy byly doplňovány novými díly uznávanými jako „falešné a odříkané“, nemohly však pojmout masivní příliv literatury z Byzance a jihoslovanské země; Kobyak uzavírá: „Rozšíření seznamů zavržených knih mělo stejný cíl jako učení Josepha Volotského, charakteristické pro konec 15. století, proti „neziskovým příběhům“ a Nila Sorského proti „nebožským“ spisům. Ale stejně jako tato učení, seznamy zdaleka nedosáhly svého účelu [1] .

Ruské království

Titulní strana "Stoglav"

„Oficiální“ historie cenzury proti vydavatelům knih, poznamenává G. V. Žirkov , začala v ruském království (v polovině 16. století), kdy byla svolána Stoglavská katedrála , aby posílila postavení církve v boji proti heretickým pohyby [11] . Sbírka rozhodnutí „ Stoglav “, přijatá katedrálou, sestávající ve skutečnosti z otázek krále a podrobných odpovědí církevních ministrů na ně, jakož i příslušných rozhodnutí, obsahovala oddíl „O písařích knih“ , který dal duchovní vrchnosti právo zabavovat neopravené rukopisy. Žirkov poznamenává, že předběžná cenzura všech publikací byla v zemi zavedena ještě před jejich prodejem. Rada mimo jiné navrhla revidovat knihy již v oběhu, což by se podle historika dalo nazvat „následnou cenzurou“ [12] .

„Stoglav“, přijatý v roce 1551, se stal prvním cenzurním dokumentem v Rusku . Jeho podoba byla reakcí na rozvoj starověké ruské literatury a vznik většího počtu nových literárních památek, jejichž obsah nebyl vždy církví a státem schválen. V období od roku 1551 do roku 1560 bylo vydáno až 12 listin a zákonů stanovujících nová opatření a pravidla podle Stoglavu [13] . Cenzurní činnost církve, upravená přijatým dokumentem, byla zaměřena zejména na potírání odchylek od církevních dogmat a posvátných textů, hereze a schizmatu. Mnoho „odpadlíků“ uprchlo do zahraničí – zejména do Litvy ; Ivan Fjodorov a Pyotr Mstislavets tam šli, protože se báli pronásledování ze strany osiflyanské elity církve [14] . Jedním z vážných důvodů, které přiměly vydavatele k útěku do zahraničí, byl protest některých kněží - písařů, kteří s vynálezem knihtisku zůstali bez práce (tisk knih byl rychlejší a ekonomicky výhodnější). Fedorov a Mstislavets byli obviněni z kacířství. Po požáru tiskárny v roce 1566 se vydavatelé nakonec rozhodli Moskvu opustit. „Závist a nenávist k nám ze země a vlasti a od našeho druhu byly vyhnány do jiných, dosud neznámých zemí,“ napsal později I. Fedorov [15] .

V 17. století byly opakovaně uvaleny zákazy na používání knih vytvořených na území moderní Ukrajiny a Běloruska. Například v roce 1626 vyšel v Moskvě na doporučení kyjevského metropolity Joba Boreckého Katechismus od Lavrentije Zizania . Mnoho členů ruského kléru se domnívalo, že katechismus obsahuje heretická prohlášení; v únoru 1627 se v knižní komoře moskevské tiskárny odehrál spor mezi Zizanijem a ruským spravschikim . Na závěr diskuse bylo vydání katechismu zničeno; následný zákaz dovozu knih „litevského tisku“ do Ruska a dekret o odstranění takových knih z ruských kostelů z roku 1628 [16] . Po reformách patriarchy Nikona byly masivně zabaveny knihy vydané s požehnáním jeho předchůdců na patriarchálním trůnu, stejně jako spisy starých věřících . Cenzura se rozšířila i na ikonopis  - v říjnu 1667 byl připraven dekret zakazující nekvalifikovaným malířům ikon malovat ikony; bylo také zakázáno přijímat necertifikované ikony v obchodech a obchodních centrech [17] .

Cenzuře bylo podrobeno i „ lubocké “ umění – ryté na vápenných deskách a ručně malované kresby, zobrazující převážně náboženské náměty [18] , vzbuzovaly pobouření kléru. Patriarcha Joachim přísně zakázal jejich distribuci (po roce 1674), zabavené lidové tisky byly spáleny [5] . V roce 1679 nařídil car Fjodor III. Alekseevič vytvoření „Horní“ (palácové) tiskárny. Byla určena pro vydání děl Simeona z Polotska , který učil děti cara Alexeje Michajloviče . Tiskárna vznikla s cílem obejít církevní cenzuru královského oblíbence. Sylvester (Medveděv) měl na starosti panovníkovu tiskárnu. V roce 1683 se patriarchovi Joachimovi podařilo dosáhnout uzavření tiskárny, která nebyla pod jeho kontrolou, a po svržení princezny Sophie byl popraven správce knih moskevské tiskárny Sylvester (Medveděv) . Ještě před vynesením rozsudku smrti byly jeho spisy zakázány katedrálou v Moskvě roku 1690 a spáleny [19] [20] . V říjnu 1689 byli v Moskvě na základě obvinění z kacířství německý mystik Quirin Kuhlman a jeho stoupenec Konrad Norderman zaživa upáleni ve srubovém domě v naději, že přesvědčí ruské úřady, aby vybudovaly „království evangelia“, které se rozšíří z Moskvy do celý svět. Spolu s kacíři byly spáleny kacířské spisy zabavené při vyšetřování [21] .

Reformy Petra I.

Titulní strana
"Duchovního řádu"

Naprostá většina moderních historiků se shoduje, že světský knihtisk byl předurčen k tomu, aby hrál důležitou roli v dějinách cenzury, jejíž počátek v Rusku se datuje od roku 1700, kdy Petr I. udělil monopolu svému příteli, amsterodamskému obchodníkovi Jannu Tessingovi . právo tisknout knihy po dobu patnácti let pro Rusko – dovážet je a prodávat. Současně byly stanoveny pokuty za prodej tiskovin jiných zahraničních tiskáren a zaveden požadavek, podle kterého se měly knihy tisknout „ke slávě velkého panovníka“ a „snížení našeho královského majestátu“. <...> a náš stát<...> v těch kresbách a knihách byl“ [22] .

Jediným cenzorem po celou dobu byl sám car a celý polygrafický průmysl byl v rukou státu; Reifman napsal: „Veškerý vydavatelský byznys v zemi je soustředěn v osobě Petera; on sám je redaktor, překladatel, vydavatel, zákazník. Sám vybírá a kontroluje tištěné materiály. Neprojde kolem něj ani jeden vytištěný řádek“ [22] . Legislativní změny ohledně cenzury provedl Petr v rámci církevní reformy  – král poprvé zavedl omezení pravomocí církve v oblasti cenzury knih. V souladu s rozhodnutím autokrata byly samotné psací potřeby mnichům zakázány:

O čtyři roky později byly otevřeny první civilní tiskárny na rozdíl od církevních v Petrohradě a Moskvě. V roce 1718 nařídil car Feofanu Prokopovičovi , aby vypracoval plán transformace církevní správy po vzoru civilních kolejí. O dva roky později byl text nařízení předložen Petrovi. Král v něm provedl určité změny a po projednání v Senátu byl dokument jednomyslně přijat bez jakýchkoli úprav [23] . Podle rozhodnutí učiněného o rok později, v roce 1721 , byl zřízen zvláštní cenzurní orgán řízený církví - Teologické kolegium, hned na prvním zasedání přejmenované na Svatý synod . Kolegium sestávalo z deseti lidí, z nichž pouze tři byli biskupové a zbývajících sedm byli světští lidé. Duchovní předpisy, podle kterých kolegium jednalo, popisovaly tuto organizaci takto: „ Kolegium je vláda pod suverénním panovníkem a zřízená panovníkem “ [24] .

V témže roce byla poprvé zavedena předběžná cenzura a příslušným orgánem odpovědným za její realizaci byla Izugrafského komora ; to bylo založeno Peterem jako opatření proti obchodu s "listy různých obrázků bez povolení a bez důkazů" na Spasském mostě . „Pod bolestí kruté reakce a nemilosrdných pokut“ byl tisk rytých lidových tisků a parsunů zakázán; již od roku 1723 se tento dekret začal vztahovat na „chybné“ královské portréty. Paralelně s tím, píše Blum, byl učiněn pokus zavést podobnou povinnou cenzuru pro knihy – vztahovala se, jak badatel upřesňuje, výhradně na publikace, které nebyly kanonizovány církevními teologickými spisy [25] .

Kromě toho Petr ukončil monopol církve v otázkách tisku. V roce 1708 začal podnikat kroky k zavedení občanské abecedy, prvních náčrtů, pro které sám vytvořil. Byli přizváni i zahraniční rytci, aby zajistili náležitou kvalitu ilustrací vydávaných knih. Stavěly se papírny a nové tiskárny [4] .

Za vlády Petra Velikého se v Rusku objevily první tištěné noviny (Vedomosti od roku 1702 do roku 1728) - a tedy i první cenzura v časopisech ; Petr osobně dohlížel na její vydávání a mnoho publikací mohlo být vydáváno pouze se souhlasem krále [4] . Navzdory skutečnosti, že cenzura získala „světský“ charakter, církev zůstala orgánem, který omezoval distribuci „závadné literatury“: například v roce 1743 Svatý synod Ruské pravoslavné církve zakázal dovoz knih tištěných v ruštině. v zahraničí, tak i překlady cizích jazyků.knihy [5] . Pod církevní dohled spadaly i „svobodné tiskárny“ v Kyjevě a Černigově , které se zabývaly především výrobou teologické literatury [3] .

Reformy Elizabeth Petrovna

Byla tam veselá královna
Alžběta:
Zpívá a baví se,
Jen není řád

Konečné rozdělení cenzurních funkcí schválila císařovna Elizaveta Petrovna , která rozhodla, že „všechny tištěné knihy v Rusku, které patří církvi a církevnímu učení, by měly být tištěny se souhlasem Svatého synodu a občanské a všechny ostatní knihy, které nepatřit k církvi, se souhlasem řídícího senátu “ . Žirkov zároveň poznamenává, že cenzura za císařovny měla poněkud „neuspořádaný“ charakter [4] ; Alžbětina vláda byla pozoruhodná tím, že se císařovna snažila zničit všechny stopy předchozí krátké vlády její sesazené předchůdkyně Anny Leopoldovny [22] . Alžběta se tedy dekretem z 27. října 1742 rozhodla předat „k řádnému převodu v titulech“ všechny knihy vytištěné v období od 17. října 1740 do 25. listopadu 1741 [27] .

18. září 1748 se synod usnesl: „... a kde někdo najde se zmíněným známým titulem, jaké tištěné církevní knihy sbírat... a vyndávat z nich k opravě jen následující listy, pošle je na tiskárna, kde se co tiskne, co nejdříve bez jakýchkoli průtahů a průtahů“ [27] . Rovněž byla zavedena kontrola nad dovozem literatury ze zahraničí; publikace v cizích jazycích prodávané na území říše musely být předloženy k ověření - pro zmínku o všech stejných nežádoucích osobách.

Zároveň byla posílena kontrola církve nad lidovými tisky. Synoda zakázala breviáře a požadovala kontrolu nad jejich vydáváním; cenzurní inovace se rozšířily do malby ikon . Dekret z 10. května 1744 zněl: „... ve vesnických selských boudách jsou ikony zakouřené, špinavé, často na nich není vidět obličej; to může vést k zesměšňování zahraničních cestujících vstupujících do chatrčí . Nová pravidla zavazovala duchovenstvo, aby sledovalo čistotu ikon a kontrolovalo v tom vesničany. Zároveň se však situace vědy změnila k lepšímu - zvýšil se objem knižních publikací, objevili se noví akademici; Došlo k oddělení univerzity od Akademie. Tisk (prostřednictvím kontroly tiskáren) byl zcela soustředěn v rukou vlády, ale jasná cenzurní legislativa stále neexistovala [5] .

Reformy Kateřiny II

Následující důležité změny byly podniknuty za vlády Kateřiny II . významnou událostí pro ruskou kulturu a zejména žurnalistiku byl dekret z 1. března 1771, který umožňoval cizím státním příslušníkům tisknout knihy na území Ruské říše (byť v jejich rodném jazyce, aby nedošlo k podkopání domácí ekonomiky). ). O pět let později směli cizinci vydávat i ruskojazyčnou literaturu, ovšem pod přísným dohledem synody a Akademie věd. Další významnou událostí pro tisk byl zákon o svobodných tiskárnách ( 15. ledna  ( 26 ),  1783 [ 28] ), který přirovnal produkci knih k průmyslu a umožnil soukromým osobám zahájit vlastní podnikání [4] . Samozřejmě bylo možné tisknout pouze knihy „nezavrženíhodné pro pravoslavnou církev, vládu, dobré mravy“ [5] .

Se všeobecným liberálním charakterem reforem Kateřiny II. císařovna však zavázala Císařskou akademii věd a umění zpřísnit dohled nad knihami dováženými do země; mnoho závadných publikací bylo staženo z prodeje a soukromých sbírek. Dekret z 15. ledna  ( 26 ),  1783 [ 28 ] obsahoval následující ustanovení: „V případě neoprávněného tisku takových svůdných knih [v rozporu se zákony Božími a občanskými zákony nebo zjevnými pokušeními těch, kdo mají sklon], ne pouze zabavovat knihy, ale také ty, kteří se provinili takovýmto neoprávněným vydáním neoprávněných knih, aby se hlásili tam, kde je to nutné, aby mohli být za trestný čin právně potrestáni. Tím, jak uvádí Žirkov, byla posílena role policie v cenzuře, její policejní funkce [4] . Blum, komentující dekret z roku 1783, jej nenazývá jinak než položením základu soukromého vydávání knih v Rusku; výzkumník také poznamenává, že tato inovace zcela neobezřetně uvalila na policejní instituce předběžnou cenzuru publikací. Poslední, „nerozumní důstojníci děkanství“ (citace z knihy „ Cesta z Petrohradu do Moskvy “ od Radiščeva ), zacházeli se svými novými povinnostmi nedbale a často snad ani neměli patřičné vzdělání k výkonu cenzurních funkcí [ 29] .

Paralelně s tím byla plánována podpora pro zahraniční myslitele, zejména Voltaira a Diderota , a všemi možnými způsoby byl podporován dovoz vzdělávací literatury do země [5] . Zároveň se však literatura dovážená do země dostala pod bližší drobnohled než dříve. V září 1763 císařovna připomněla, že „v Akademii věd prodávají takové knihy, které jsou v rozporu se zákonem, dobrými mravy, námi i ruským národem, které jsou zakázány na celém světě, jako: „ Emil “ Rousseau , Memoria Petra III <…> a mnoha dalších podobných,“ a nařídil „akademie věd co nejdůrazněji dohlížet na to, aby v jejím knihkupectví nedocházelo k takovým poruchám, a nařídit ostatním knihkupcům, aby každoročně zasílali matriky na Akademie věd a universita v Moskvě, které knihy hodlají odebírat a na těchto místech v těch rejstřících vymazat, jsou takové knihy, které jsou v rozporu se zákonem, dobrým charakterem a nám. Pokud se zjistí, že se takové knihy stále prodávají v obchodě, budou zabaveny a prodány ve prospěch sirupárny [30] . Určitou inovací císařovny, domnívá se Žirkov, byl pokus o vydání tištěného orgánu, který by vedl veřejné mínění a řídil je – takovým vydáním byl časopis „ Vskhodkaja Vsyachina “, který se měl dotýkat témat zásluh ruskou vládu a nezaměřovat pozornost čtenářů na existující problémy [4 ] .

Zavedení cenzury a profese cenzora

Kateřina II., nadšená revolucí , která se odehrála ve Francii , a ze strachu z jejího zhoubného dopadu na impérium [2] , rozhodla se založit instituci cenzury a v souladu s tím zavést profesi cenzora. Dekret, který má pro dějiny Ruska nepopiratelný význam, byl přijat 16. září  ( 27 ),  1796 ; dokument zněl: „Žádné knihy složené nebo přeložené v našem státě nemohou být vydány v žádné tiskárně bez kontroly některého z cenzorů usazených v našich hlavních městech a schválení, že v takových spisech nebo překladech není nic ze zákona Božího. není nic v rozporu s pravidly státu a dobrými mravy“ [4] . Tentýž dekret fakticky zakázal činnost všech soukromých tiskáren a publikace určené k tisku měly být předloženy k posouzení duchovním i světským cenzorům [31] . Kromě toho byly v roce 1797 zavedeny zvláštní pozice pro cenzory židovských knih - potřebovali důkladně prostudovat díla v hebrejštině a jidiš , vyjmout z nich místa, která by mohla být považována za útoky na křesťanství. Cenzoři byli osobně zodpovědní za schválené knihy [32] . „Tato praxe najímání Židů k ​​cenzuře hebrejských publikací přetrvávala v oblastech s významnou židovskou populací až do roku 1917,“ píše Tex Choldin [33] .

Dekret císařovny měl zvláštní účinek: pouze tři soukromé, ale zároveň velké tiskárny byly uzavřeny v Moskvě a Petrohradě , což mělo katastrofální následky pro obě hlavní města - tři přední nakladatele (M. P. Ponomarev, I. Ya Sytin, S. Selivanovsky ) převedli své podniky do regionu, kde pokračovali v podnikání. Podpisem dekretu z roku 1796 se tisk přesunul z hlavních měst říše do Jaroslavle , Kalugy , Tambova , Tobolska , Kurska , Voroněže , Smolenska a Vladimiru . Pozici nakladatelů zkomplikovala nejprve předběžná cenzura, od září pak centralizovaná cenzura (tedy nové knihy byly nahlíženy výhradně ve dvou výborech - Petrohrad a Moskva). Tato zpřísnění vedla k tomu, že koncem prvního desetiletí 19. století publikační činnost v provinciích prakticky ustala [34] . Došlo k celkovému zhoršení postojů k publikacím dováženým ze zahraničí (včetně knih, časopisů a jakýchkoli periodik) - na území říše nebylo možné nic dodávat bez řádného cenzurního řízení [35] .

Reformy Pavla I.

Císař Pavel I. pokračoval v práci Kateřiny, rozvíjel a podporoval její podniky v oblasti cenzury a oblasti podléhající státní kontrole se staly mnohem větší. Až do začátku 19. století tedy organizoval Cenzurní radu (v čele s knížetem A. B. Kurakinem ). V posledních letech odcházejícího století, uvádí Žirkov statistiky, bylo v zemi zabaveno 639 svazků knih, z toho 552 svazků bylo zabaveno pouze na celnici v Rize . Goethe , Schiller , Kant , Swift a další významní autoři upadli v nemilost [5] .

Cenzurní politika Pavla I. se také vyznačovala zvýšenou kontrolou knih dovážených do země; cenzura byla zavedena ve všech císařských přístavech, po krátké době byla zrušena a zachována pouze v přístavech Kronštadt , Revel , Vyborg , Friedrichsgam a Archangelsk - ve zbytku byl dovoz literatury zcela zakázán. Dodatečné kontroly byly zavedeny na publikace dovážené přes pozemní hranici. Cenzurní reforma Pavla I. logicky vyvrcholila výnosem z 18. dubna 1800, který přísně zakazoval do země dovážet jakoukoli literaturu v jakémkoli jazyce [36] .

Shrnutí cenzurní politiky Pavla I. badatel dějin cenzury P. S. Reifman napsal: „... za vlády Pavla bylo vydáno mnoho dekretů o cenzuře, především zákazy, „škodlivé“ myšlenky revoluční Evropy, především Francie . Všechna nařízení, usnesení jsou dodržována v duchu Kateřininých příkazů v posledních letech její vlády. Ale také další „vylepšování“ její cenzurní politiky: vytvoření systému, aparátu, speciální instituce, jakéhosi stroje, promyšleného do nejmenších detailů. Pokládají se základy, vypracovávají pravidla a určuje se zařízení pro další existenci cenzury. A zjevně se tím vším do značné míry zabývá Pavel osobně, přičemž problémům s cenzurou přikládá velký význam, věnuje jim mnoho pozornosti a času [5] .“

Vznik cenzurního aparátu

„Všechny tři knihy jsou schváleny
vědeckým výborem
ministerstva
školství pro knihovny středních vzdělávacích
institucí a první dvě
jsou také přijímány do bezplatných
veřejných studoven a knihoven“

V úsilí Pavla I. o rozvoj a zefektivnění cenzury nejúčinněji pokračoval jeho dědic Alexandr I. Jedním z prvních císařových výnosů v tomto ohledu bylo zrušení zákazu dovozu zahraniční literatury do země, navrácení právního postavení svobodným tiskárnám [37] . Obzvláště období vlády Alexandra I. připadlo na liberální „první cenzurní listinu“ z 9. července 1804 ; stálo: "... cenzura je povinna brát v úvahu všechny knihy a spisy určené k šíření ve společnosti", - tedy fakticky bez povolení regulačního orgánu nebylo možné cokoliv publikovat [6] . Přes zdánlivou přísnost cenzury však stojí za to zvlášť poznamenat, že se s úkoly vypořádala dost špatně – Tex Choldin píše: „... přes veškerou snahu se do země dostalo značné množství“ škodlivých „zahraničních spisů“. vláda, aby tomu zabránila“ [38] . Výzkumník také poznamenává, že základem charty se stal současně přijatý dánský cenzurní zákon, ačkoli mnoho jeho částí se netýkalo. Klíčový rozdíl mezi těmito dvěma dokumenty byl následující: dánský zákon se soustředil více na represivní než na předchozí cenzuru, zatímco situace v Rusku se vyvinula tak, že bylo prostě nemožné úplně opustit předchozí cenzuru. Choldin tedy uzavírá, „ke zděšení vzdělaných lidí [ruští cenzoři] použili obojí“ [39] .

Dokument si zachoval dominantní roli ministerstva školství, církevní knihy nadále zůstaly v oddělení synodu, cenzura zahraničních tisků byla svěřena poštovním úřadům . Před orgány, které prováděly cenzurní rozhodnutí, byl mimo jiné stanoven úkol výchovy: „...odstraňovat knihy, které jsou v rozporu s morálkou, ale také dodávat společnosti knihy, které „přispívají ke skutečnému osvícení mysli a formování morálky" ". Liberální charakter nové charty byl dán i požadavkem interpretovat „nejednoznačné pasáže“ ve prospěch autora díla. Reifman zároveň poznamenává, že pravidla charty nebyla vůbec dodržována: „... cenzoři se ve skutečnosti okamžitě stali nástrojem stran a trendů, které ovládají vyšší sféry.“ Policie pokračovala v zasahování do cenzurních záležitostí, na periodika byl často vyvíjen nátlak a byly brzděny nové časopisy a noviny [37] . Výsledek uvedený v listině se nepodařilo dosáhnout a v rámci reformy cenzury byla v roce 1826 přijata nová listina. Jeho hlavní body byly:

Reifman se domnívá, že tato charta cenzury byla pro literaturu „nejpříznivější ze všech dekretů o cenzuře, které v Rusku existovaly“, protože zrušila preventivní cenzuru a odstranila ji z policie [37] . Zároveň však osm hlav zákona upravujících činnost cenzury zakazuje místa v písemnostech a překladech, která „mají dvojí význam, pokud je některá z nich v rozporu s cenzurními pravidly“ – to znamená, že cenzor dostal právo zachytit autorovu myšlenku svým vlastním způsobem, aby viděl, co není v díle, o kterém uvažuje; „jakékoli historické dílo, ve kterém jsou narušitelé legitimní autority, kteří byli za své činy spravedlivě potrestáni, prezentováni jako oběti veřejného blaha, které si zasloužily lepší osud“; uvažování, které odhaluje nepříjemný sklon k monarchistické vládě; lékařské spisy vedoucí „k oslabení v myslích nezkušených lidí spolehlivosti pro člověka nejposvátnějších pravd, jako je duchovnost duše, její vnitřní svoboda a nejvyšší odhodlání v budoucím životě“ [40] .

V éře Alexandra I. byla hlavní role v pořádání cenzurních akcí přenesena na univerzity; zvláštní komise byly vytvořeny na univerzitách v Moskvě , Derptu , Vilně , Kazani a Charkově . Sami děkani se stali cenzory [36] . Byla schválena listina církevní cenzury, podle níž byly hlavní cenzurní funkce svěřeny Posvátnému synodu. Pod vedením Ambrose (Protasova) byl vytvořen výbor pro cenzuru kázání v Kazani a poté v dalších městech říše. Žirkov podotýká, že v průběhu let narůstal počet změn a dodatků pravidelně prováděných v chartě, což nakonec vedlo k výraznému rozšíření okruhu oddělení a institucí, které měly právo cenzury, což podle historika vedlo k svévoli cenzorů [40] .

Cenzura za A. I. Krasovského a S. S. Uvarova

V roce 1826 převzal funkci cenzora Hlavního cenzurního výboru A. I. Krasovský , který se v roce 1832 stal předsedou zahraničního cenzurního výboru [41] . Za něj byly provedeny strukturální změny v orgánech cenzury; Vznikl tak Nejvyšší cenzurní výbor skládající se ze tří členů – ministrů školství, zahraničí a vnitra. Vyznačoval se vzácnou neschopností a služebním zápalem, Krasovského kritizovali významní současníci - A. S. Puškin , N. I. Grech , I. S. Aksakov a mnozí další [42] .

Dlouhá léta Krasovského u moci, posouvání se na kariérním žebříčku mílovými kroky, vedla k rozkvětu byrokracie na cenzurních odděleních a obrovským blokádám v práci cenzorů - pracovníci cenzurních institucí prostě nezvládali neuvěřitelné množství materiálů které byly na jeho návrh zamítnuty. Zátarasy v díle se nedařilo dlouho odstranit ani po Krasovského smrti v roce 1857 [43] . Blum zase poznamenal, že během let služby se z Alexandra Ivanoviče stal doslova folklórní hrdina, „symbol cenzurní idiocie “ [44] ; výhradně v negativním kontextu, jeho jméno se nachází v korespondenci a poznámkách P. A. Vjazemského , významného literárního kritika a básníka [45] . Tex Choldin jej charakterizoval jako „ideálního byrokrata ve vládě Nicholase I.“ [46] . Žirkov uvádí jasný příklad Krasovského cenzurní práce [43] :

Extrémně nelichotivou charakteristiku Krasovského podal jeho kolega A. I. Ryzhov: „Vodu ředící horlivost, hanlivá pokora, podlézavost k nejvyšším, vypočítavé pokrytectví – to vše mu sloužilo jako chůdy při pokračování všech jeho aktivit v zahraniční cenzorské komisi“ [46] . Knihy zahraničních autorů, zejména francouzských, které Krasovský nenáviděl, byly vystaveny tvrdému pronásledování - protože vůbec neznal zahraniční literaturu a aktuální dění v Evropě (četl výhradně „ Severní včelu “), byl si Alexander Ivanovič jistý, že zahraniční literatura je extrémně škodlivé [47] . Hrabě S. S. Uvarov , který v té době zastával post prezidenta Akademie věd, mluvil o cenzorovi: "Krasovský je jako řetězový pes, za kterým klidně spím." V roce 1824 byl ministrem školství na krátkou dobu jmenován admirál A. S. Shishkov , který se držel konzervativních názorů. Krátké období Šiškovova působení na tomto postu bylo poznamenáno novou cenzurní listinou přijatou v roce 1826 a vešla do dějin pod názvem „litinová listina“ – i „ Otče náš “ by se podle S. Glinky dalo vyložit v jakobínský dialekt s odkazem na tuto listinu [48] .

Nátlak Šiškovského listiny byl všemožně zkoušen k obměkčení zaměstnanců cenzurního výboru S. T. Aksakova , S. N. Glinky a V. V. Izmailova ; technika spočívala v přijetí „deliberativní“ cenzury – cílem bylo společně hledat zdroje na podporu literatury, která by vyhovovala společným zájmům cenzorů i autorů. Plody takové taktiky ochutnali především moskevští novináři - ve městě se pro ně vytvořila velmi příznivá atmosféra, bylo otevřeno šest nových publikací [49] .

Hrabě S.S. Uvarov se na počátku 30. let 19. století ujal funkce ministra veřejného školství. Hlavním směrem cenzurní politiky se na návrh Uvarova stala žurnalistika a periodika, ale hrabě nezapomněl ani na romantiku. Zejména francouzská literatura, která byla mezi inteligencí 19. století mimořádně oblíbená, byla opět pod drobnohledem cenzorů [50] .

Uvarov trval na přísnějším přístupu k francouzským spisovatelům ve srovnání se spisovateli z jiných zemí, na bedlivé pozornosti „jejich morálnímu obsahu“, „převažujícímu duchu a záměrům autorů“, naléhal, aby neschvaloval překlady autorů. nejnovější francouzské romány, které „na čtenáře působí škodlivým dojmem“. Žirkov poznamenává: „S. S. Uvarov začal především přísně sledovat "politické a společenské trendy jak v časopisech, tak v jednotlivých literárních dílech, původních i přeložených." S jeho aktivní účastí byla zakázána řada předních časopisů těch let, včetně Moskevského telegrafu a dalekohledu “ [50] .

"Éra cenzurního teroru" a Výbor z roku 1848

Ó vy, kteří jste přijali jméno Slova!
Prosíme o vaši ochranu:
zbavte nás chvály
hanebné " Severní včely " a Gončarovovy
cenzury .

22. dubna 1828 byla přijata nová cenzurní listina, mnohem „měkčí“, než byla Šiškovského. Praxe cenzury byla přesměrována na vyloučení škodlivých knih namísto povolení užitečných. Nová listina neobsahovala pokyny pro spisovatele, neurčovala směr společenského myšlení, jejím hlavním úkolem bylo zakázat prodej a šíření knih, které „poškozují víru, trůn, dobré mravy, osobní čest občanů“ [52 ] .

Podle zakládací listiny z roku 1828 byla zvláštní role v cenzuře dána knihkupcům. Museli tedy poskytnout rejstříky všech publikací dostupných k prodeji - bylo zakázáno obchodovat bez zvláštního povolení. Zkoumáním knih v cizím jazyce se zabýval zvláštní „Výbor pro zahraniční cenzuru“ a upravoval jejich dovoz do země i jejich další distribuci. Navíc byl na obchodníky se zahraniční literaturou vyvíjen ekonomický tlak: knihy podléhaly zvláštní povinnosti [53] .

Období let 1848 až 1855 je v moderní historiografii podle M. K. Lemkeho označováno pouze jako „éra cenzurního teroru“ (Tex Choldin používá termín „despotismus cenzury“ [54] ). Události, které se odehrály v Evropě koncem 40. let 19. století (revoluce ve Francii , Maďarsku , Itálii a České republice ), vedly k zpřísnění cenzurní politiky v Ruské říši. Ministerstvo školství obdrželo od Nicholase I. příkaz : „Je třeba sestavit komisi, která posoudí, zda cenzura funguje správně a zda vydávané časopisy u každého vyhovují daným programům. Výbor by mi měl s důkazy podat zprávu, kde zjistí, jaká opomenutí cenzura a její úřady, tedy ministerstvo národního školství, a ve kterých časopisech a jakými způsoby opustily svůj program“ [55] .

Cenzurní oddělení impéria prošlo řadou transformací. Zejména 19. července 1850 bylo schváleno stanovisko státní rady o výhodách cenzorů; Dokument obsahoval tři hlavní ustanovení. První uváděl, že „cenzory mohou být jmenováni pouze úředníci, kteří získali vzdělání na vysokých školách nebo jinak získali základní znalosti ve vědě“. Podle druhého musí být cenzoři „současně dostatečně obeznámeni s historickým vývojem a moderním pohybem domácí nebo zahraniční literatury, v závislosti na účelu každého z nich“. Ten uvedl, že cenzoři „po dobu, kdy tuto funkci zastávají, by s ní neměli nést žádné další povinnosti“ [55] .

Vláda měla zájem na posílení cenzurního aparátu a zvýšení jeho autority, na ukončení nekonečných rozbrojů mezi autory a recenzenty. Se zvyšováním platů cenzorů a nastupujícím kurzem zohledňování zájmů autorů spolu se zájmy státu se kvalita cenzury výrazně zvýšila. Tedy F. I. Tyutchev , A. N. Maikov , Ya . Tex Choldin píše, že s nástupem Tyutcheva na post předsedy zahraničního cenzurního výboru prošel tento výbor zásadními změnami a vstoupil do fáze nového vývoje. Sdružení básníků-cenzorů kolem Fedora Ivanoviče, jak se vědec domnívá, „proměnilo klerikální establishment v literární salon“ [56] .

Výbor , vytvořený 2. dubna 1848 , aby vykonával zvláště přísnou kontrolu nad díly vydávanými v Ruské říši a pomáhal ministerstvu vnitra při potrestání „nedbalých“ autorů, zpřísnil cenzuru v zemi. Ministrem veřejného školství se stal princ P. A. Shirinsky-Shikhmatov , který navrhl „podporovat čtení knih nikoli občanského, ale církevního tisku“, protože první jsou častěji zbytečné čtení, zatímco druhé posilují prostého vírou. , přispívají k „snášení všech druhů útrap“ [57] . Princ zejména potvrdil, že:

Cílem personální politiky cenzurního aparátu bylo nahrazení cenzorů-spisovatelů cenzory-úředníky. Samotný postup zákazu konkrétního díla byl rozmazaný; tak velké množství děl nesměly být otištěny vyhláškami kateder, které neměly s cenzurou vůbec nic společného [49] .

Cenzura v druhé polovině 19. století

Jaký jsem básník, Mashenko?
Jsem něco jako zpěvný pták.
Básníkův svět je celým Božím světem:
Ale pro ruskou múzu není cesty,
Všude jsou základny a hranice.

A stvořitel dal ptákovi svobodu
zpívat volně na každé větvi;
No, já, věrný zpěvák,
pískám, jako tvůj špaček,
Lidová hymna v cenzurované kleci.

Dne 25. prosince 1861 provedl A. V. Golovnin , který se ujal funkce ministra veřejného školství, další významné změny v cenzurní listině Ruské říše. V rámci strukturální reorganizace bylo Ministerstvu vnitra svěřeno řízení tisku a činnosti cenzorů, v gesci ministrů a hejtmanů byl vydáván resortní tisk, zrušen úřad Hlavního ředitelství cenzury, čímž došlo k přeměně státního zastupitelství na tiskovou činnost. své funkce zvláštnímu úřadu ministra školství. Všechny ostatní otázky cenzury řešilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – hlavním předmětem jeho činnosti se stala zejména literatura, o jejíž „rozvoj, mecenášství a rozkvět“ se mělo starat [59] .

Odpovědnost cenzorů byla značně zvýšena; samotný režim, poznamenává Žirkov, se stal mnohem tvrdším [59] . Na rozdíl od svých předchůdců Golovnin plně podporoval periodika, jejichž náklad a seznam titulů rychle rostl. Vydávání "kvalitní" literatury a beletrie bylo naopak omezeno - na Golovninův popud se nakladatelé zaměřili na "to, co bylo skutečně důležité" [60] .

Souběžně s represivními opatřeními vůči nakladatelstvím byl uplatňován „morální vliv“ na veřejné mínění prostřednictvím spolupráce s liberálně orientovanými spisovateli. N. G. Patrusheva poznamenává: „Aby oslabila opozici tisku a v budoucnu jej přinutila řídit se názory vlády, měla zakládat oficiální publikace, jejichž úkolem bylo vysvětlovat veřejnosti vládní politiku; vytvořit síť oficialit, tedy soukromých publikací, které existovaly o státních dotacích, a prosazovat názory vlády; to znamenalo podporu konzervativního tisku a všech publikací, které jsou ochotny spolupracovat s úřady.“ Koncem roku 1862 byl zaveden smíšený typ cenzury – předběžná represivní cenzura; Z předběžné cenzury tak byly v hlavních městech vyňaty publikace o více než dvaceti tištěných listech, jakož i vládní a vědecké publikace v celé říši. Odpovědnost spočívala na vydavatelích [61] .

Vztah mezi mocí a žurnalistikou se stále více vyhrocoval a Valuev navrhl rozhodnutí, které vešlo do dějin pod názvem „Dočasná pravidla cenzury a tisku“ z 6. dubna 1865. Podstatou reformy byl přechod od předběžné cenzury k systému varování a zákazů uvalených po vydání publikací. Hlavní ředitelství tisku bylo podřízeno ministru vnitra a bylo vedoucím orgánem ve věci dohledu nad tiskem a v represivní politice cenzurního oddělení [62] .

Přijatá ustanovení poměrně přesně opakovala současnou francouzskou právní úpravu. Ve Francii byl tento systém přijat v roce 1852, po převratu Napoleonem III ., který jej změnil ze zvoleného prezidenta na císaře; systém odrážel Napoleonovu touhu zpřísnit politický režim a účinně omezit svobodu tisku s politickou nemožností zavést předchozí cenzuru; Vynálezcem tohoto systému, který fungoval ve Francii až do roku 1881, byl prominentní Napoleonův spolupracovník Eugene Rouer . Nový ruský zákon byl vyňat z předchozí cenzury

Cenzurní kontrole podléhaly i publikace osvobozené od předběžné cenzury. Noviny musely být předány cenzuře v korekturách, než byl vytištěn hlavní náklad, časopisy - 2 dny předtím, knihy - 3 dny před zahájením distribuce (v roce 1872 byla lhůta prodloužena na 4 a 7 dnů). Během této doby měli cenzoři publikaci přezkoumat a buď povolit její distribuci, nebo ji zakázat, zakázat šíření a zahájit stíhání odpovědných osob [63] .

Pro soud s porušovateli cenzurních pravidel byly v trestních komorách v Moskvě a Petrohradu vytvořeny zvláštní presence. Za nejzávažnější porušení (urážlivé komentáře k zákonům a vládním nařízením, výzvy zaměřené na podněcování nepřátelství mezi různými skupinami obyvatelstva nebo tříd) bylo možné uložit trest odnětí svobody až na 16 měsíců, zatčení až na 4 měsíce nebo pokutu až do výše 500 rublů. Za zpochybnění nebo cenzuru základů majetku nebo rodinného svazku hrozilo zatčení až na 6 týdnů nebo pokuta až 300 rublů. Za prozrazení informací poškozujících dobré jméno, čest a důstojnost jednotlivců nebo institucí hrozilo až 16 měsíců vězení nebo pokuta až 500 rublů. Pomlouvání a napomínání se trestalo odnětím svobody až na 6 měsíců, zatčením až na 3 týdny nebo pokutou až 300 rublů. Projednávání zákonů, které neobsahovaly výzvy k neposlušnosti nebo urážlivé výrazy, nebylo považováno za zločin. Pokud by vyjmenovaná porušení zákona vyšla najevo, soud by mohl viníky nejen potrestat, ale i pozastavit zveřejnění na libovolnou dobu či zcela zakázat. Redaktoři a vydavatelé byli v případě obvinění diskvalifikováni na 5 let [63] .

Kromě soudů uložených trestů za trestné činy byly u periodického tisku udělovány i správní tresty. Ministr vnitra mohl vydávat varování publikacím, pokud by v nich viděl „škodlivý směr“; měla být vydána varování s uvedením konkrétních článků a důvodů pro komentáře. Po třech připomínkách mohlo být publikování pozastaveno až na 6 měsíců a rozhodnutím Senátu zcela zakázáno. Správní varování a zákazy byly v jistém smyslu přísnějším trestem než soudní rozsudek - ministr je mohl ukládat libovolně, aniž by naznačoval porušení některých článků zákona, přičemž publikace byly zbaveny práva na odvolání a právní ochrany [63] .

Obecně lze říci, že zrušení předchozí cenzury v určitých ohledech zpřísnilo kontrolu tisku. Dříve, v době dřívější cenzury, se vydavatelé mohli zcela bezpečně, bez rizika jakýchkoliv postihů, dohodnout na sporných textech nebo dokonce jednotlivé pasáže přepisovat přímo v okamžiku projednávání s cenzorem. Nyní však vydavatelé neměli oficiální možnost předem konzultovat s cenzory, hrozily jim vysoké pokuty za nanejvýš udělané chyby a časopisy musely utrpět ztráty kvůli ztrátě nákladu a nespokojenosti čtenářů způsobené zpožděním publikace. Podle M.E. Saltykova-Shchedrina byla předběžná cenzura srovnatelná s „náhubkem, který se nasazuje psovi: chcete kousnout, ale je to nemožné. Postavení literatury pod trestnou cenzurou bylo srovnáváno s medvědy, které cikáni vozí na veletrhy: teoreticky můžete kousat, ale zuby medvěda jsou pilované, v nose je kroužek, za který je vůdce připraven tahat každou chvíli navíc bolestivě mlátí klackem do tlapek “ [ 64] .

V roce 1890 cenzura nedovolila vytisknout prohlášení proti antisemitismu , sepsané V. Solovjovem a podepsané řadou spisovatelů a vědců. Vyšlo v zahraničí [65] .

Praxe u knižních nakladatelů se ukázala jako ne tak tvrdá - postupně nakladatelství navazovala neformální vazby s cenzurou a koordinovala rukopisy, nikoli hotová vydání, opravovala místa označená cenzory, což je chránilo před finančními ztrátami. a ve skutečnosti představoval neformální návrat k předběžné cenzuře. Během následujících 40 let byla pravidla cenzury stále přísnější. Od roku 1868 dostal ministr vnitra pravomoc zakázat maloobchodní prodej periodik; pro mnohé noviny se takový trest rovnal záhubě. Od roku 1872 má Výbor ministrů právo zničit kopie knih bez zahájení soudního řízení; tajná řízení ve Výboru ministrů se ukázala být pro úředníky výhodnější než otevřená a formální soudní řízení, takže zavedením tohoto opatření prakticky ustalo stíhání nakladatelů a autorů knih, nahrazeno zničením oběhu. Od roku 1873 začala tisková správa rozesílat redaktorům periodik seznamy témat a událostí, jejichž vyhlašování a projednávání vláda považuje za nežádoucí, porušení těchto doporučení mělo za následek sankce. Od roku 1882 mohl zakázat publikaci nejen Senát, ale také schůze ministrů vnitra, spravedlnosti, veřejného školství a vrchního žalobce synodu. Od roku 1897 je nemožné převést autorizovanou publikaci od jednoho vydavatele k druhému bez souhlasu úřadů [66] .

Pozoruhodné zakázané knihy

Cenzurovaná místa jsou nahrazena tečkami. Nápis umístěn na 2. straně knih

Během formování cenzurního aparátu v Ruské říši bylo mnoho děl vystaveno represím, které moderní vědci připisují klasikům. Tak se setkala Puškinova erotická báseň „ Gavriiliada “, napsaná v roce 1821, jejíž děj vycházel z evangelijní události, Zvěstování přesvaté Bohorodice , doplněné o díla, která nebyla zahrnuta v biblickém kánonu ( apokryfy ). s mnoha obtížemi. Dílo zesměšňovalo epizody z evangelia a Písma svatého a ve své režii se postavilo jak proti náboženství samotnému, tak proti pokrytecké morálce [67] .

V dopise hraběti Petru Alexandroviči Tolstému z 29. června 1828 státní tajemník N. N. Muravyov uvedl, že nevolníci penzionovaného štábního kapitána V. F. Mitkova „přinesli Jeho Eminenci Serafimovi petici, že je jejich pán korumpuje z hlediska pravoslavných, vyznávat křesťanskou víru, číst jim z knihy svého rukopisu jisté zkažené dílo nazvané „Gavriiliada“ a tuto knihu darovat samotné Eminenci metropolitovi“ [68] . V 1829, proces zahájený metropolitou St. Petersburg a Ladoga Seraphim Glagolevsky začal v případě “Gavriiliada”; Puškin se snažil díla zříci a tvrdošíjně tvrdil, že není jeho autorem [69] . O pravém autorství básně však není podle V. Ja. Brjusova třeba ani pochybovat. Ve čtenářském prostředí se báseň stala obklopenou „svatozářem proslulosti“ [68] . Císař Mikuláš I. však Puškinovým argumentům uvěřil a soudní spor zastavil; bylo však zakázáno tisknout báseň v Ruské říši [70] .

Aby bylo možné vydat pohádku ve verších Pyotra Ershova „ Kůň hrbatý“ , bylo v jejím původním textu provedeno mnoho změn [71] . Práce vyšla poprvé v časopise Library for Reading v roce 1834 v upravené verzi; Pohádka směla vyjít v témže roce jako samostatná kniha, podobně s mnoha opravami z cenzurních důvodů. Pokusy vydat The Little Humpbacked Horse bez škrtů byly revizními orgány odmítnuty. Věci dospěly do bodu, že po třetím vydání příběhu v roce 1843 byl přetištěn až v roce 1856 [72] .

Báseň Michaila Jurijeviče Lermontova „ Démon “ z let 1829-1839 založená na biblickém mýtu o padlém andělu , který se vzbouřil proti Bohu, se podobně dostala pod bedlivý dohled carských cenzorů. Během života spisovatele byla báseň opakovaně přepracována v souladu s požadavky cenzury. Jedna z prvních úprav tohoto druhu byla provedena s cílem představit text rukopisu členům královské rodiny. Konečné rozhodnutí o „Démonovi“ bylo učiněno 10. března 1839, kdy bylo obdrženo oficiální povolení cenzora; v tomto roce však dílo nikdy nevyšlo [73] .

V roce 1849 zformovala carská cenzura zásadu, podle níž by ve vydávaných knihách nemělo docházet „nejen k nepříznivému, ale i nedbalému styku s pravoslavnou církví a jejími institucemi, s vládou a se všemi z ní stanovenými úřady a zákony“. “. V souladu s tím bylo obtížné zejména vydání knihy Malý hrbatý kůň [74] .

Revoluce roku 1905

Volné slovo, skvělé slovo.
Zajat násilím, zlým drakem,
Prometheus, titán přibitý ke skále,
Ty spěcháš na svobodu z houževnatých drápů.

Ale řetěz se rozpadne - směle povstaneš
A - silný pravdou, láskou, laskavostí -
S úsvitem nad světem vítězně zahřmíš,
Jako Boží jásavý hrom!

Na začátku 20. století byl v Rusku pozorován lavinový nárůst počtu vydávaných periodik. Ve stejné době došlo k vytvoření zemského tisku, jehož podíl na trhu periodik rychle rostl. Do začátku revoluce vycházelo v zemi více než tři tisíce časopisů a novin, z nichž asi tisícovka měla politickou orientaci [76] .

Revoluce, která začala v říši v roce 1905, vytvořila zmatek na poli cenzury. Pokusy „umlčet“, co se dělo, selhaly, kontrola nad tiskem se ztratila. 25. května napsal Nicholas II ministru vnitra Bulyginovi : „Tisk se poslední dobou chová čím dál hůř. V novinách hlavního města se objevují články, které jsou ekvivalentní proklamacím odsuzujícím činy nejvyšší vlády. Car poradil ministrovi, aby dal pokyny tisku, „aby ovlivnil redaktory, některým připomněl jejich loajální povinnost, jiným velkou finanční podporu, kterou dostávají od vlády a kterou s takovou nevděkem využívají“ [7] .

Vláda se pokusila zastavit proces osvobozování periodik od cenzury vyhlášením manifestu ze dne 17. října 1905, podle kterého byly všem subjektům říše „přiznány neotřesitelné svobody na základě skutečné nedotknutelnosti jednotlivce, svobody svědomí, projevu“. , shromáždění, odbory.“ Vydavatelé se však s takovými opatřeními nespokojili - šéfové nejuznávanějších časopisů a novin naléhali na své kolegy, aby zcela zrušili veškeré požadavky cenzury a publikovali, aniž by se na to ohlíželi [76] . Již 24. listopadu byla zavedena nová, „dočasná pravidla“. V návaznosti na zdánlivou shovívavost začalo vycházet mnoho novin a časopisů, svedeno „svobodou slova“, ale koncem měsíce zahájilo ministerstvo vnitra represe proti novinářům, po nichž následovala četná zatčení a soudní řízení proti vydavatelům [ 7] .

Císař Nicholas II se opakovaně snažil prostřednictvím Hlavního ředitelství pro tiskové záležitosti zastavit příval urážek, útoků, skandálních drbů a fám, které tisk šíří na Grigorije Rasputina . Nebyly však žádné zákonné důvody - zákon nezabránil kritizovat nedůstojné jednání soukromých osob. V důsledku toho zůstala všechna přání krále nesplněna [77] .

Více než tři sta publikací bylo uzavřeno, činnost ještě dalších byla pozastavena. Hlavním terčem se samozřejmě staly periodika - na mimořádné schůzi dvorské komory (2. prosince 1905) byly podpořeny akce cenzury, která v krátké době prakticky zničila celý opoziční tisk hlavního města; Podobně byla zrušena i Unie svobody tisku. Zároveň však nebylo třeba hovořit o nějaké kontrole tisku v zemi [7] . Dne 18. března 1906 byl vydán jmenný dekret „Dodatek k prozatímním pravidlům o časových publikacích“, 26. dubna „Prozatímní pravidla o neperiodickém tisku“. Vytváří se informační kancelář, která má kontrolovat „spolehlivost“ informací přijímaných tiskem; zahraniční tisk přechází do oddělení Hlavního ředitelství cenzury [76] .

"Dočasná pravidla", píše Blum, byla blízká evropským zákonům - zákaz jakýchkoli publikací byl možný pouze u soudu [78] . Nová pravidla zrušila předchozí cenzuru, ale tiskové komise kontrolovaly publikované publikace; uložení sankcí bylo možné, pokud publikace porušovaly trestní zákon. Zároveň však existoval značný rozdíl mezi periodikem a neperiodickým tiskem – to první šlo nejprve do prodeje a poté v případě potřeby následovaly sankce (pokuty, uzavření publikací, zatčení vydavatelů), zatímco ty druhé byly předloženy tiskovým výborům před zahájením distribuce a úřady měly čas zabavit oběhy. Zvláštní zmínku si zaslouží fakt, že v roce 1905 byly sankce uvaleny pouze na samotné publikace, které se po jejich oficiálním uzavření okamžitě objevily pod jinými názvy. Poté, co úřady začaly uvalovat sankce na tiskárny, byl protivládní tisk stále nucen omezovat svou činnost [77] . Když byl v některých provinciích zaveden výjimečný stav ochrany nebo stanné právo , dostali generální guvernéři a guvernéři právo pozastavit vydávání periodik. V letech 1905-1907, kdy byl v roce 27 zaveden nouzový stav ochrany, a stanné právo - ve 40 provinciích a regionech úřady tohoto práva hojně využívaly. Dalším způsobem nátlaku na tisk bylo správní (tj. prováděné na příkaz guvernérů bez formálního řízení) vyhoštění redaktorů a novinářů závadných vládě. Vyhoštění populárního spisovatele A.V. Amfiteatrova (1902) do Minusinsku vyvolalo velké veřejné pobouření pro vydání fejetonu „Lord Obmanov“, zobrazující královskou rodinu v karikatuře. Periodika aktivně diskutují o politické situaci v zemi, zejména o problému svobody slova; na toto téma vychází několik knih významných spisovatelů V. E. Jakuškina a V. E. Rozenberga [7] .

Cenzura během první světové války

"Prohlížení korespondence
vojenskou cenzurou" - ilustrace
z časopisu ze dne 28. května 1915

V roce 1913 bylo podle Reifmana tisku uloženo 372 pokut v hodnotě 140 000 rublů, zabaveno 216 čísel, zatčeno 63 redaktorů a zavřeno 20 novin. Dalším trikem bylo, že „plná“ cenzura byla zavedena výhradně v místech vojenských operací a „částečně“ - mimo ně. Určování míst nepřátelských akcí bylo výsadou mocenských struktur [76] .

Žirkov však tuto dobu nazývá „dobou rozkvětu ruské žurnalistiky“; odvíjející se řeči o „svobodě slova“ a rostoucí nespokojenost s represemi ministerstva vnitra rozvířily vydavatele a novináře, navíc obavy z připravovaného nového cenzurního zákona. Ten byl vyhlášen 20. července 1914 pod názvem „Dočasné nařízení o vojenské cenzuře“ [79] . Předseda ministerské rady I. L. Goremykin k tomu poznamenal: „Vojenská cenzura, prohlížející novinové materiály určené k publikaci, by je měla hodnotit nejen z úzkého vojenského hlediska, ale i z obecného politického hlediska“ [80] .

Jestliže dříve bylo hlavní prioritou vojenské cenzury udržení image armády, nyní se hlavním úkolem stalo uchování státního tajemství. Frontoví novináři podléhali zvláštní kontrole – byl zaveden institut akreditace, nicméně pro tento typ novinářské činnosti neexistoval jasný legislativní základ, což nakonec vedlo k tomu, že během rusko-japonské války se nepříteli dostalo hodně informací z ruskojazyčných periodik [81] .

Období první světové války se vyznačuje zvýšeným ekonomickým tlakem vlády na vydavatele; tak bylo podplaceno velké množství novinářů, Ministerstvo vnitra aktivně dotovalo a financovalo časopisy, čímž vznikaly publikace loajální k úřadům [80] . Propaganda a satira byla zahájena proti státům válčícím s Ruskem – státnímu zřízení, panovníkům, církvi Rakousko-Uherska, Německu, Turecku a dokonce i pravoslavnému Bulharsku. Cenzura ztratila ze zřetele skutečnost, že to mělo také opačný účinek, což čtenáře bezděčně vedlo ke srovnání s podobnými jevy v samotném Rusku, což podněcovalo revoluční nálady [82] .

Cenzura po únorové revoluci

Dne 9. března 1917 zlikvidovala Prozatímní vláda hlavní centrum carské cenzury – Hlavní výbor pro tiskové záležitosti – a zavedla post komisaře pro tiskové záležitosti. Věstník prozatímní vlády vydal 16. května legislativní nařízení: „Tisk a obchod s tištěnými díly jsou svobodné. S ohledem na ně nejsou správní sankce přípustné“ [83] .

Ve skutečnosti tato svoboda nebyla plně realizována. Pyotr Wrangel napsal, že se svobodou levicové propagandy byly pravicové noviny zavřeny a zabaveny. Následně, v důsledku červencové krize , vláda udělila ministru války právo uzavřít publikace vyzývající k vojenským nepokojům a neposlušnosti na frontě, načež byly bolševické noviny vystaveny represím [83] .

Vzestup sovětské cenzury

Ale ty zase, pošlapané slovo,
Nesmrtelný, svobodný žij,
A pomstu připravuješ přísně,
A kuješ smrtící šípy!

O zformování sovětské cenzury Pavel Reifman napsal, že „nevznikla od nuly“, ale byla „dědicem předrevoluční ruské cenzury, cenzury staletého autokratického Ruska s jeho autokracií a despotismem“ [85]. .

Bezprostředně po Říjnové revoluci následoval výrazný nárůst cenzury v zemi. Takže v první řadě bylo zavřeno mnoho tiskáren a novin. Dekretem z 27. října (9. listopadu 1917) byly zakázány protikomunistické publikace, publikace „rozsévající zmatek pomlouvačným překrucováním faktů“ a „vyzývající k činům kriminální povahy“ [86] . Ke konci 20. let bylo zavřeno více než čtyři sta novin [87] . V. I. Lenin řekl: „Už dříve jsme prohlásili, že zavřeme buržoazní noviny, vezmeme-li moc do svých rukou. Tolerovat existenci těchto novin znamená přestat být socialistou .

Úřady ve svých rukou soustředily oběh papíru v zemi, byl zabavován soukromým osobám, tiskárny byly znárodněny. Většina badatelů si později všimla ideologického a totálního charakteru sovětské cenzury, stejně jako podřízení cenzurních orgánů kontrole Komunistickou stranou Sovětského svazu [89] [90] [91] .

Kulturní osobnosti o cenzuře

A. Blum poznamenává, že od vydání „zákona o svobodných tiskárnách“ (1783, za Kateřiny II .) uplynulo méně než deset let jako „neúnavný boj ruských spisovatelů za posvátné právo – právo na svobodu slova“. a kreativita“ začala v říši; Prvním oponentem spisovatelů v opozici vůči úřadům, které se je snažily omezovat, byl cenzor – a Blum poznamenává, že jeho postava „nebyla ani tak zlověstná, jako spíše vtipná“. Odpor proti cenzuře byl tedy zpočátku prováděn zesměšňováním a ironií nad ní. Přestože byl cenzor pro ruské spisovatele nepřítelem číslo jedna, jeho působení na poli cenzury nebylo v očích společnosti považováno za nic ostudného; tak například v cenzurních komisích pracovali takoví vynikající umělci jako Maykov , Polonsky , Salias de Tournemir , Aksakov , Gončarov , Tyutchev a mnoho dalších [92] .

Zmínka (stejně jako kritika, výsměch a mnoho dalšího) o problémech cenzury, píše Blum, se mezi ruskými autory vyskytuje téměř ve všech různých existujících literárních formách - v básních, epigramech, dopisech, esejích, bajkách, parodiích, příbězích. , dramata, eseje, paměti. Naprostá většina pisatelů diskutovala o těchto problémech také v soukromé korespondenci – tak, říká Blum, „takových dopisů jsou stovky, ne-li tisíce“ [93] . A. N. Radishchev ( „ Cesta z Petrohradu do Moskvy “, kapitola „Torzhok“) [94] , G. R. Derzhavin („ Na ptáčku “) [95] , I. P. Pnin („ Spisovatel a cenzor “) [96] , V. A. Žukovskij („ Protokol z dvanáctého setkání Arzamas “) [97] , A. A. Delvig („ Petrohradským cenzorům “) [98] , N. P. Ogaryov („ Ruská skrytá literatura “, předmluva) [99] , N. A. Dobroljubov („ Dne karikatury Stepanova ”) [100] a mnoho dalších [101] .

Mnoho významných spisovatelů uvažovalo o cenzuře z čistě praktického hlediska – chápali všechna její specifika zevnitř, navrhovali reformy resortů, zákonů i samotnou povahu interakce mezi úřady a autory. F. V. Bulgarin v roce 1826 kritizoval absurdismus, který v některých bodech dosáhl cenzury, a upozornil na obecnou orientaci úřadů nevěnovat pozornost duchu děl, ale výhradně jejich stylu - slovům a frázím [102] . V. F. Odoevskij , počínaje rokem 1827, napsal na toto téma několik prací, v nichž kritizoval „policejní cenzuru“ a předložil originální návrhy, jak čelit protiruské propagandě ze zahraničí, zejména trvající nikoli na přísné cenzuře zahraničních publikací, ale na publikacích „knih a články vyvracející v otevřených polemikách myšlenky nepřátelské ruské společnosti“; S podobnými názory hovořil ve 40. letech 19. století Tiutchev, který považoval za účelné revidovat systém ruské tištěné propagandy v zahraničí [103] . O. I. Senkovskij ostře kritizoval předběžnou cenzuru: „Preventivní cenzura, obtěžující každého svým mučením, roztrpčení hnidopichem, přitvrzení zlomyslnými či ignorantskými výklady slov, výrazů, myšlenek však nic nezastaví“ [104] .

Cenzura podle typu

Náboženské

Povolení F. N. Ornatského k tisku knihy
Jana z Kronštadtu " Můj život v Kristu " ( 1905 )

Historicky byla náboženská cenzura prvním typem cenzury, který se v ruském království objevil v polovině 16. století. Tento typ cenzury byl oficiálně regulován přijetím „Stoglavu“, který rozšířil pravomoci kléru ve smyslu kontroly vydávané náboženské literatury a populárních tisků [106] . První významné změny přinesla církevní reforma císaře Petra I., která omezila cenzurní možnosti církve, a také vznik Posvátného synodu , který se stal hlavním duchovním cenzurním orgánem [5] .

Až do konce 18. století hrála synoda vůdčí roli v otázce dovozu knih do země a překladů zahraniční literatury; dekretem z roku 1743 byly první i druhé zakázány [5] . Za vlády Alžběty Petrovny církev také aktivně zasahovala do politických a jiných světských záležitostí - zejména na příkaz synody byly zabaveny všechny knihy obsahující odkazy na krátkou vládu Ivana VI . za regentství Anny Leopoldovny . Za císaře Pavla I. byl vytvořen institut, který se zabýval otázkami náboženské cenzury - Moskevské církevní centrum . Cíle nového institutu byly:

V roce 1804 byly cizí knihy vyňaty z pravomoci církve – kontrola nad nimi se stala výsadou pošt. S nástupem na trůn Alexandra I. se v Ruské říši začal formovat cenzurní aparát a v oddělení synody a Moskevského církevního centra zůstaly pouze knihy náboženského obsahu - tento stav pokračoval až do počátek 20. století, kdy důsledkem vznikajícího kolapsu říše byla reorganizace celého cenzurního systému včetně církve [37] .

Vojenské

Vznik vojenské cenzury v Ruské říši podobně připadá na první desetiletí 19. století. Pod dělostřeleckým oddělením byla v roce 1810 zavedena funkce vojenského cenzora a o dvacet šest let později se objevil první správní orgán - Vojenský cenzurní výbor, kterému však bylo souzeno existovat jen do roku 1858 . Zmatky ve vojenské cenzuře v zemi pokračovaly až do konce existence impéria: pokusy zefektivnit současnou situaci byly učiněny v letech rusko-turecké války (1877-1878) a poté rusko-japonské války ( 1904-1905). Otázka vojenské cenzury však nikdy nebyla definitivně vyřešena [107] .

Poslední pokus o zefektivnění vojenské cenzury byl učiněn v roce 1914 , kdy císař Nicholas II schválil ustanovení o vojenské cenzuře, která byla zavedena zcela nebo částečně. V místech za stanného práva byla v plném rozsahu zavedena cenzura. To znamenalo, že ministr vnitra dostal právo zakázat „sdělování informací týkajících se vnější bezpečnosti Ruska nebo jeho ozbrojených sil nebo zařízení určených k vojenské obraně země v projevech nebo zprávách učiněných na veřejných shromážděních“. Částečná vojenská cenzura se vyznačovala „prohlížením a zabavováním mezinárodní pošty a telegramů, jakož i prohlížením a zabavováním v některých případech na příkaz vrchních velitelů vojenských újezdů, vnitřní pošty a telegramů“. Ustanovení o vojenské cenzuře platilo až do kolapsu říše [108] .

Poštovní

Poštovní cenzura se objevila v Ruské říši v 18. století za Elizavety Petrovna; vedoucí petrohradské „ pošty “ byl pověřen povinností otevírat a kopírovat veškerou zahraniční korespondenci zahraničních velvyslanců, podobné akce byly podnikány i se soukromými dopisy, nebyly však systematické a rozšířené [109] . Pod vedením Christiana Goldbacha byla na Collegium of Foreign Affairs organizována dešifrovací služba . Když za Kateřiny II., vedl posledně jmenovaný Franz Epinus , objem prohlížení a dešifrování výrazně vzrostl, veškerá zahraniční korespondence byla otevřena bez výjimky. 18. dubna 1794 byla tajným výnosem císařovny uspořádána prohlídková bohoslužba v celoruském měřítku [110] .

Období vlády Alexandra I. vstoupilo do dějin cenzury v Ruské říši jako doba krátké liberalizace v prostudování; takže podle nařízení panovníka „interní korespondence, kterou mezi sebou produkovali soukromé osoby... nebyla v žádném případě nedotknutelná a vyloučená z jakékoli kontroly a objevování“. Činnost " černých kabinetů " tím však nebyla zrušena : "...co leží před vnější korespondencí, při jejím prohlížení, konejte bez zrušení podle předchozích pokynů a pravidel." Na začátku 19. století fungovaly černé kabinety v Petrohradě, Moskvě, Rize, Brestu, Vilně, Grodnu a Radzivilově. Úředníci museli věnovat pozornost případům pašování, finančním transakcím („dovoz bankovek“) a „také všemu, co škodí zákonům a státu obecně i soukromě“, aby „byla mohla být přijata vhodná opatření“. Od roku 1881 byly „černé kabinety“ převedeny pod odbor ministra vnitra; v této pozici zůstali až do roku 1917. Samostatně stojí za zmínku, že celková velikost císařské prohlížecí služby byla relativně malá – v roce 1913 zde bylo o něco méně než padesát lidí [111] . Historik V. S. Izmozik píše:

Zahraniční

Profesorka Marianna Tex Choldin , která věnovala velkou studii aktivitám císařské cenzury ve vztahu k zahraničním knihám, poznamenává, že zahraniční literatura pro popisované období byla nejoblíbenější četbou mezi vzdělaným obyvatelstvem Ruské říše. Vláda si uvědomovala nebezpečí „zhoubného západního vlivu“ a proto se před ním snažila chránit občany své země [112] ; zpočátku, píše Tex Choldin, se snažila vyhnout kritickým myšlenkám ve vztahu k instituci autokracie. Tato cenzura zahraniční literatury se poprvé zřetelně projevila na pozadí četných evropských revolucí v polovině 18. století, kdy Rusko „s dvojnásobnou pílí začalo stavět plot kolem říše ve strachu, že liberální myšlenky najdou úrodnou půdu v ​​srdcích lidí - největší pozornost byla věnována domácí literatuře.periodikám schopným zprostředkovat tyto myšlenky běžnému čtenáři jednoduchým a srozumitelným jazykem [113] .

Zákon z 22. dubna 1828, který nahradil „litinového“ Šiškovského, zůstal v platnosti jen s drobnými změnami až do roku 1917 z hlediska zahraniční cenzury [114] . Podle tohoto zákona byla u všech dovážených knih kontrolována shoda obsahu s dogmaty pravoslavné církve a křesťanství, zvýšená pozornost byla věnována případným prohlášením na adresu císařského domu a kontrolováno, zda obsah neodporuje veřejné morálce. . Podle přijaté charty se cenzurou cizích spisů zabýval Výbor pro zahraniční cenzuru , který sídlil v Petrohradě pod ministerstvem veřejného školství. Výbor se skládal z předsedy, tří starších a tří mladších cenzorů, tří asistentů vyšších cenzorů, knihovníka a tajemníka. Speciálně vyškolení cenzoři byli vysláni také do Rigy , Vilny , Kyjeva a Oděsy [115] .

Zahraniční cenzurní výbor byl původně rozdělen na jazykové sekce odpovědné za publikace ve francouzštině, němčině, angličtině a rusko-polštině. Postupem času se však struktura změnila – do druhé poloviny století byly publikace ve francouzštině, angličtině, španělštině a portugalštině zastřešeny jediným „anglo-francouzským“ oddělením, zatímco němčina byla ve zvláštním postavení [116] . Ruští představitelé „nové inteligence“ projevovali v popisované době velký zájem o německé publikace – to způsobilo, že výbor věnoval publikacím v tomto jazyce zvláštní pozornost. Francouzské knihy zůstaly na druhém místě „v popularitě“ (šlechta a vyšší společnost ještě v polovině 19. století mluvily francouzsky) [117] . Vědec uvádí řadu hlavních témat, která se od poloviny století stala předmětem bedlivé pozornosti cenzorů zahraničních publikací; jedná se především o hodnocení královských osob a společenského systému [118] , vnímání Ruské říše jako „barbarského“, neevropského státu [119] a také kritiku pravoslavného křesťanství a víry v Boha. [120] .

Tex Choldin vyzdvihuje inovaci ruské zahraniční cenzury (ve srovnání s jejími evropskými protějšky) – „povolení s vyloučením zavrženíhodných míst“. V praxi, píše badatel, šlo o povolení rozšiřovat publikace, ale „se škrty“, mazat či vystřihovat jednotlivá slova, řádky, odstavce nebo celé kapitoly [121] ; s tím vším však do země neustále infiltrovala literatura podněcující nežádoucí nálady [122] a výbor nikdy nedokázal držet krok s dobou [123] . Historik dochází k následujícímu závěru:

Časopis a noviny

Pečeti ruských příznivců,
Jako vy všichni, pánové, je z
ní nemocná - ale problém je,
že nepřijde na zvracení.

Vzhled prvních časopisů v Ruské říši spadá do období vlády Elizabeth Petrovna - „Čas nečinnosti ve prospěch použitých“ (1759), „Užitečná zábava“ (1760), „Volné hodiny“ (1763) a některé další byly otevřeny. Zároveň se začal objevovat první směr v zákazech cenzury ohledně hromadných sdělovacích prostředků  - v publikacích bylo zakázáno tisknout jakékoli zprávy o událostech u soudu bez předchozího povolení regulačních orgánů [5] . Počátkem 19. století došlo v zemi ke zformování cenzurního aparátu, zhoršila se situace tisku – Šiškovova „litinová listina“ výrazně omezila svobodu slova, ale byly i pokusy o nápravu; Jejich iniciátory byli v podstatě samotní pracovníci cenzurního výboru, kteří svou činnost zaměřili na Petrohrad a Moskvu, což do jisté míry podporovalo hlavní vydavatele „na vodě“ [49] .

V „éře cenzurního teroru“ se situace výrazně zhoršila: dostupnost informací pro subjekty impéria byla výrazně omezena. Došlo tak k zákazu veřejné diskuse v tisku k aktuálním společenským a politickým problémům a byly aktivně sledovány všechny smýšlení týkající se státního zřízení [126] . Průběh tlaku na tisk pokračoval za Alexandra II .; zejména Generální ředitelství cenzury výnosem ze dne 16. ledna 1858 rozhodlo o zákazu zveřejňování děl, v nichž „jsou analyzovány, diskutovány a kritizovány vládní nařízení k této otázce, která vypovídají o událostech a vyjadřují soudy, že „ mohl popudit rolníky proti vlastníkům půdy“ [127 ] .

Za nového ministra veřejného školství Golovnina se situace výrazně nezměnila - tisk kategoricky zakázal diskusi o „rolnické otázce“ a pokrytí politických a společenských problémů, domácích i mezinárodních, bylo výrazně omezeno. Praxe pravidel platných za Golovnina, později zakotvených v nových listinách, výrazně přispěla k ochraně zájmů státu. Dne 14. ledna 1863 bylo nařízením císaře cenzurní oddělení převedeno na ministerstvo vnitra pod vedením Petra Alexandroviče Valueva . Významné místo v cenzurním režimu Valueva měla žurnalistika, kterou se ministerstvo vnitra snažilo převzít pod svou kontrolu [128] .

Valevovy reformy byly koncipovány s řadou triků, jak co nejdříve „udělat pořádek“ v tisku a pozastavit práci vydavatelství. Žirkov poznamenává, že od září 1865 do 1. ledna 1880 byla vydána varování u 167 publikací, 52 publikací bylo pozastaveno - celkem na 13 let a 9 měsíců [129] . Pro popisovaná periodika byl i další problém - časté střídání cenzorů, jejichž verdikty si často odporovaly [130] .

Zpřísnění opatření vůči vydavatelům vedlo k vymýšlení mnoha „prostupných řešení“ a „triků“ novinářů. Tak například byla široce používána praxe používání „frontmanů“ k otevření nového časopisu, často zaměstnanci potlačovaných publikací otevírali nové s podobným směrem. Jedním z triků vydavatelů byl tzv. „ ezopský jazyk “ - technika, která popisuje události v Rusku formou vyprávění o tom, co se dělo v zahraničí, úvah o aktuálním dění formou vyprávění o minulosti, a aktivní využívání alegorií [130] .

Zmatek ohledně kontroly médií začal revolucí v roce 1905, kdy byla kontrola nad novinami zcela ztracena. Pokusy o usmíření s novináři také selhaly a pro ty se změnily v sérii represivních opatření ministerstva vnitra. S vypuknutím války se kontrola médií stala výsadou vojenské cenzury, což se stalo charakteristickým rysem posledních let existence říše [7] .

Divadelní

Vznik divadelní cenzury v zemi se datuje na počátek 19. století. V té době se cenzura dělila na vnitřní a zahraniční a také na resortní - která vedle duchovní a vojenské zastřešovala i cenzuru divadelní. Prvním, kdo upozornil na problém divadelního dohledu, byl novinář a kritik Faddey Bulgarin , který požadoval přísnější dohled nad uváděnými hrami: „Je to proto, že divadelní hry a časopisy, které mají široký okruh diváků a čtenářů, působí na mysl a obecné mínění rychleji a důrazněji. A stejně jako vrchní policie musí znát obecné mínění a řídit mysl podle vůle vlády, musí k tomu mít v rukou svých zaměstnanců i nástroje . Kromě toho byl 2. dubna 1848 vytvořen „Tajný výbor“, nazývaný také „ Buturlinský výbor “, který věnoval zvláštní pozornost všem publikovaným dílům na území Ruské říše a dával doporučení ministerstvu vnitra o trestání „nedbalých“ autorů [132] . Představení bylo možné konat pouze se svolením policie, která měla na starosti i cenzuru divadelních plakátů [133] .

U dramatických děl byla zavedena tzv. „dvoustupňová“ cenzura, jejíž podstatou bylo co nejvíce ztížit nástup nových děl na jeviště. Taková opatření logicky vedla k výraznému snížení počtu premiérů [131] . Pro divadelní inscenace v severozápadních a jihozápadních oblastech skladeb v cizím jazyce bylo vyžadováno povolení generálního guvernéra, pro uvádění dramatických děl v divadlech kavkazského regionu - povolení vedoucího civilní jednotky na Kavkaze. Na území Polského království bylo řešením představení ne v ruštině svěřeno varšavskému cenzurnímu výboru [133] .

Po nějaké době cenzurní politika Uvarova vedla k ještě větší komplikaci už tak složité situace divadel; Šéfem režie se stal Leonty Dubelt , bez jehož osobního svolení se na jevišti nemohla objevit ani jedna hra. Dubelt řekl: „Dramatické umění, jako každé odvětví literatury, by mělo mít blahodárný cíl: poučit lidi, společně je pobavit, a toho dosáhneme nesrovnatelně dříve s vysokými obrazy než s popisy nízkosti a zkaženosti. Z rukou Dubelta bylo zakázáno inscenovat mnoho děl, později uznaných za klasiku - mezi nimi byla díla Gribojedova , Gogola , Lermontova . Podobný stav v Rusku přetrvával až do počátku 20. století [131] .

Filmový

Karikatura kinematografické
cenzury, raná. XX století .

Cenzura kinematografie se objevila na konci existence Ruské říše; za datum jejího vzniku lze považovat 27. listopad 1908, kdy byl dvorní rada B. B. Šeremetěv jmenován cenzorem kinematografie v Moskvě [134]  - dříve taková specializovaná funkce prostě neexistovala a veškerá cenzura kinematografie byla prováděna zainteresovanými orgány. v divadelních záležitostech - častěji dokonce vůbec nerealizováno, protože to do jisté míry nebylo potřeba [135] .

Výskyt cenzury kinematografie souvisel s počátkem rozšířeného nadšení pro filmy tzv. „ pařížského žánru“ [135] , jak v Rusku nazývali snímky drsné povahy nebo jak plakáty tehdejších kin řekl, „pikantní obsah“ [136] . Pozornost úřadů k tomuto žánru upoutal nově jmenovaný starosta  Moskvy generálmajor A. A. Andrianov, který se svých služebních povinností ujal v polovině února 1908; bylo to na návrh Andrianova, že „pařížský žánr“ byl zakázán, ačkoli ve skutečnosti jej nadále demonstrovali a pouze vývěsní štíty nahradili „životem Paříže“. Od 27. dubna následovaly první uzavření kin, čímž došlo k porušení zákazu promítání obscénních filmů [137] .

Koncem první dekády století se ostře vynořila otázka definice pojmu „obscénnost ve filmu“ – ani cenzoři, ani kritici umění neměli na tuto věc jednotný názor; v právní praxi bylo cenzorům doporučováno, aby při konečném rozhodování korelovali obsah obrázku „s těmi základními pokyny, které jsou obsaženy v současných zákonech“. Znamenalo to zejména, že nebylo povoleno předvádění filmů, které jsou v rozporu s „morálkou a slušností“, „rouhání“, provokující „vzpurné nebo jiné kriminální činy“, a bylo také možné zakázat promítání filmu, pokud demonstrace „je shledána jako nevhodná vzhledem k místním podmínkám.“ » [138] . V. P. Michajlov tak hovoří o do očí bijícím zmatku (a často přímo absurditě) v otázce cenzury kinematografie a svůj názor ilustruje převyprávěním známého případu s promítáním kazety Anny Kareninové, která je promítána na jedné straně z Něvského prospektu , byl zakázán jinému [139] . Některá periodika z počátku 20. století došla k podobným závěrům: „Je třeba přiznat, že v mnoha oblastech je cenzura nadmíru horlivá“ (citace z článku v Kino-zhurnal ) [140] .

S příchodem kinematografie v říši byla okamžitě zavedena omezení cenzury na natáčení panovníka a členů jeho rodiny; povolení k tomu měli pouze kameramani Dvora Jeho císařského Veličenstva. Výjimečně v roce 1913 v souvislosti s blížícími se slavnostními akcemi k 300. výročí dynastie Romanovců získali právo natáčet při oficiálních ceremoniích (kromě bohoslužeb) i další filmoví reportéři [140] . Ještě těžší byl vztah mezi církví a kinem; návštěva kin pro kleriky se tak podle názoru synody rovnala hříchu [141] , za který byly často udělovány přísné tresty, jako degradace a krátké vyhnanství do kláštera [142] . Názor církve se definitivně zformoval v roce 1915, kdy byla oficiálně zveřejněna „Pravidla pro pořádání náboženských obřadů v kině“; zejména zakázaly obrazy „Nášho Pána Ježíše Krista, Nejsvětější Matky Boží, svatých andělů, svatých Božích svatých“, obrazy svatého kříže, vnitřní pohled na pravoslavné církve (přijatelné jsou i jiné vyznání) , posvátné předměty (evangelium, prapory, „jakékoli církevní náčiní“), pravoslavná náboženská procesí (jiných vyznání - přípustné), bohoslužby všech křesťanských vyznání, náboženské obřady a svátosti, dramatizace pravoslavných duchovních [143] . Kromě toho církev oficiálně zakázala provoz kin v předvečer a ve dnech hlavních pravoslavných svátků [144] .

Od roku 1914 začalo do cenzury kinematografie systematicky zasahovat ministerstvo vnitra, které zakázalo promítání filmů, „které by mohly narušovat veřejný pořádek, urážet náboženské, vlastenecké a národní cítění“ [145] . Cenzurní politika Ruské říše ve vztahu k kinematografii zruinovala filmové producenty - kvůli zákazům utrpěli obrovské ztráty téměř všichni: výrobci [filmoví producenti], půjčovny, majitelé kin; Zvláště těžce trpěla Moskva, „kino centrum“ země [146] . S nástupem únorové revoluce zmizela cenzura kinematografie a vyvolala „blátivý proud nejrůznějších filmů, v nichž si pod rouškou odhalení vychutnávali vtipy o bývalých autokratech Ruska a jejich milostných radovánkách“. Ale, jak poznamenává Michajlov, byli schopni je zastavit již v dubnu téhož roku, prozatímní vláda , která instruovala aparát ministerstva vnitra, aby převzal cenzuru pod svou kontrolu a dal mu právo „podle svého uvážení zakázat jakoukoli obrázky“ za nemravnost „“ [147] .

Cenzura vědecké a populárně naučné literatury

Cenzura měla negativní dopad na rozvoj historické vědy, zejména populárně naučné literatury o historii. Omezené bylo vydávání jakýchkoli historických spisů, které popisovaly společensko-politické antagonismy a protistátní projevy. Po zveřejnění článku Sergeje Solovjova o Času potíží v roce 1849 v časopise Sovremennik se objevila směrnice, která nařizovala, aby byly takové materiály publikovány výhradně ve specializovaných vědeckých časopisech. V roce 1821 bylo zakázáno publikování historických prací o rolnících v maloruských časopisech, protože úřady považovaly výskyt článku v tisku srovnávajícího Bogdana Chmelnického a Gaidamaky za příčinu selských nepokojů [148 ] .

Pod nejpřísnějším dohledem byly regionální a národní historiografie. V roce 1847, po kauze Cyrilometodějského bratrstva, navrhl Alexej Orlov , aby ministerstvo školství vydalo směrnici, která by od vědců a spisovatelů vyžadovala, aby se pozitivně vyjadřovali výhradně o říši jako celku, a ne o nějaké její samostatné části. Na území Malé Rusi bylo v roce 1835 zakázáno vydávání jakýchkoli historických děl, „která by mohla vzbudit sympatie ke starému Polsku a Litvě “. Jak napsal Nikolaj Kostomarov v roce 1860 , samotné pojmy „ Ukrajina “, „ Hejtmanát “ a dokonce „ Malé Rusko “ byly cenzory vnímány jako projev neloajality. Kromě Kostomarova, Michail Maksimovič , Panteleimon Kulish , Dmitrij Yavornitsky , Michail Grushevsky , Nikolaj Sumtsov , Daniil Mordovtsev a další autoři narazili na problémy s cenzurou při vydávání svých děl v různých časech . Vzácnější byly případy cenzury archeologických a etnografických publikací: například v prvním vydání letopisů Grigorije Grabjanky byla vystřižena epizoda, kterou cenzoři považovali za protiruskou; kvůli zákazu cenzury bylo teprve v roce 1882 vytištěno básnické dílo z 18. století „Rozhovor mezi Velkoruskem a Malou Rusí“; cenzor byl přísně pokárán za povolení tisku ukrajinských přísloví a rčení, „která by mohla podněcovat nepřátelství mezi Velkorusy a Malorusy“ [148] .

Celkově však cenzoři věnovali mnohem více pozornosti médiím a masovým publikacím a akademickou vědu často nechali napospas samotným vědcům [148] .

Výsledky a závěry

Ruská historiografie

Samostatným tématem ve vztahu k císařské cenzuře je její „antinovinářský“ charakter. Podle Reifmana se tento charakter nejzřetelněji projevil v posledních dvou desetiletích 19. století na pozadí sílící tiskové reakce na atentát na Alexandra II ., kdy se vláda rozhodla potlačit nesouhlas a zastavit činnost „závadných publikací. " Následovala tedy, jak píše historik, řada represí a zákazů - za období od roku 1881 do roku 1891 jich bylo vydáno 174 a v prvních sedmi letech byly zvláště závadné publikace buď „přivedeny k poslušnosti“, nebo zcela zakázány. Dočasně pozastavená periodika po obnovení byla pečlivě prostudována předběžnou cenzurou – jakékoli liberální myšlenky byly potlačeny v zárodku . Reifman shrnuje:

Většina periodik zakázaných a zrušených v důsledku represe cenzury nebyla v žádném případě radikální. Všichni občas vyšli s opozičními články, kritizujícími některé aspekty činnosti vlády, dotýkající se více či méně akutních problémů <…> Ale i taková kritika vzbuzovala u úřadů nespokojenost. Ve sledovaném období byl i neutrální postoj z pohledu vlády nedostatečný; od tisku a vlastně i od dobře míněného laika byla vyžadována nikoli pasivní, ale aktivní loajalita .

“anti-novinová” povaha cenzury pokračovala do 20. století; noviny, které na počátku první dekády století již zcela vytlačily časopisy z hlediska popularity, se nakonec etablovaly jako hlavní zdroj pohotově dodávaných informací - nicméně, píše Žirkov, autokratické úřady nadále orientovaly své cenzurní akce směrem k inhibice pokroku informací [150] ; ve výrazně odlišných podmínkách byli například metropolitní a provinční nakladatelé. Žirkov tedy píše: „... [hlavní noviny] vycházely bez předchozí cenzury, na rozdíl od místních, kromě Južného kraje, Kyjevljaninu a Vilenském Věstníku, které byly zvláště oddány vládě. Kapitálové noviny mohly být pozastaveny cenzurou na dobu ne delší než 6 měsíců po obdržení 3 předběžných varování, zatímco místní noviny mohly být pozastaveny bez jakéhokoli varování a to až na 8 měsíců. Navíc více než polovina pozastavení cenzurou provinčních novin, poznamenává Abramov , spadá přesně na 8 měsíců, což „obvykle znamenalo úplnou ztrátu předplatitelů a ukončení samotného vydávání“ obecně“ [151] . Podobná katastrofální situace periodik trvala až do „období necenzury“, které začalo bezprostředně po „ Krvavé neděli “ 9. ledna 1905 a pokračovalo až do roku 1917 [76] .

Moderní studium dějin ruské cenzury se v Rusku provádí od počátku 90. let. V květnu 1993 se v Moskvě konala konference „Cenzura v carském Rusku a Sovětském svazu“ . Souběžně s konferencí proběhla výstava knih. Následně se tyto události opakovaly v Petrohradě , v Ruské národní knihovně . Podobné vědecké konference se konaly v roce 1995 v Petrohradě („Censorship in Russia: History and Modernity“) a v Jekatěrinburgu (Mezinárodní vědecká konference „Censorship in Russia“) [152] [153] . Ruská státní knihovna má sbírku materiálů o historii cenzury [154] .

Probíhá vědecký výzkum o historii cenzury v Rusku. Zejména v roce 2000 na katedře dějin ruské státnosti a sociálního a filozofického myšlení Ruské akademie veřejné správy prezidenta Ruské federace obhájil D. V. Ivanov titul Ph.D. Cenzuře v Ruské říši je věnována řada vědeckých článků a řada monografií [81] .

V moderní historiografii mají někteří badatelé tendenci považovat antisexualismus cenzury v Ruské říši po celou dobu její existence za samostatné téma . I. S. Kohn tedy , když hovořil o historických předpokladech pro odmítnutí tématu sexu , poukázal na nerozlučné spojení církve a státu. Již od dob, kdy se cenzura nerozdělovala na duchovní a světskou, ale byla výhradně výsadou církve, byl položen základ její antisexuální povahy. Svou tezi Kon ilustruje specifiky pravoslavné ikonomalby , která  je ve srovnání se západní náboženskou malbou přísná a asketická : „...v ruských ikonách žije pouze „tvář“ , zatímco tělo je zcela uzavřené nebo zdůrazněné vyhublé a asketické. Není zde nic jako Raphaelovy Madony nebo Cranachův Adam a Eva .

Aby vědec pochopil specifika postoje ke všemu erotickému v zemi, předkládá tři hlavní faktory; první se podle Kohna projevuje v silném kontrastu mezi „vysokou“ úrovní kultury, „církví zasvěcené a antisexuální povahy“ a „nízkou každodenní kulturou mas“. Za druhé, jak píše badatel, komplexní erotické umění získalo uznání a přišlo do země mnohem později než na západě; Začlenění sexuality do vysoké kultury společnosti je možné pouze správným přijetím erotického umění, poznamenává Kohn. Za třetí a konečně „utváření civilizovaných forem společenského a každodenního života“ bylo úzce spjato se státem a jím řízeno – lidé byli neustále pod jhem sjednocování svého chování ze strany úřadů, které rušily individualizaci a diverzifikace ; Kohn uzavírá: „A bez dobře zavedených a dostatečně rozmanitých subkultur neexistoval základ pro normativní pluralismus, na kterém závisí mnohobarevná sexuálně-erotická kultura“ [155] .

V moderní historiografii se o tématu sexuální kultury (postoj k sexualitě, sexuálním a erotickým hodnotám a odpovídajícím formám chování - podle I. S. Kona) Ruska začalo uvažovat relativně nedávno - a první práce vyšly z pera zahraniční autoři; tak například v roce 1976 vyšla první monografie-album o dějinách ruského erotického umění ( A. Flegon ), první výzkumná monografie o pravoslavných Slovanech, zaměřená na sexuální život - v roce 1989 ( E. Levin , Cornell University ) . Ruskojazyčné práce na toto téma se začaly objevovat až v 90. letech; Kohn uzavírá: „Nepřekvapuje, že znalosti o ruském sexu, navzdory přítomnosti primárních zdrojů neméně bohatých než na Západě <...>, zůstávají extrémně fragmentární a teoretická zobecnění zůstávají spekulativní, předběžná“ [155] .

Zahraniční studia

Řada zahraničních zdrojů se shoduje, že cenzura v Ruské říši se zformovala do řádné instituce mnohem později než v Evropě; poznamenávají zejména, že se tak stalo až na konci 18. století , zatímco východní Evropa byla v té době již osvobozena od „cenzurního útlaku“. V zahraniční historiografii se např. ve vztahu k cenzuře v Ruské říši někdy používá termín „efektivní (produktivní, produktivní) cenzura“ [ 156 ] .  Tex Choldin například píše: „... cenzura se v této zemi [Rusku] objevila o dvě století později než v jiných zemích a do roku 1848 se nevyčerpala. Zdálo se, že země vždy trochu zaostává za Evropou . Mnoho badatelů nazývá „výchozím bodem“ dějin ruské cenzury vznik „první liberální charty“ z 9. června 1804 (předpokládá se, že do té doby měla cenzura poměrně neuspořádaný charakter – zejména ve vztahu k literatuře a divadlu). [158] [159] ) a nástupem k moci císaře Alexandra I. [160] [161] [162] [163] .

Ve druhém desetiletí 19. století prošla podle zahraničních badatelů císařská cenzura významnými změnami od velmi umírněné po extrémně přísnou a komplexní, k nimž došlo za vlády Mikuláše I .; za Alexandra II . se situace pro spisovatele a nakladatele o něco méně „zažhavila“ – těžký boj za svobodu tištěného slova (statistiky ukazují výrazně vyšší procento zákazů tisku publikací v 19. století v Rusku než v mnoha evropských zemích [164] ) logicky skončil výhradně v polovině prvního desetiletí 20. století [161] . Je třeba poznamenat, že právě v tomto časovém období padl první garant svobody slova ze strany státu – neexistuje však shoda o povaze „kontinuity“ cenzury v zahraniční historiografii; Charles Roode například píše, že je nemožné považovat sovětskou cenzuru za „právního nástupce“ imperiální cenzury, protože ta se vyvíjela téměř podobným způsobem jako evropské země, zatímco cenzura v SSSR byla již totalitní povahy. [165] . Tex Choldin naproti tomu zastává opačný názor, který si všímá úzkého propojení imperiální a sovětské cenzury s tím, že ta druhá „je hluboce zakořeněna v předrevoluční ruské cenzuře“ [166] .

Pokud jde o obecný průběh vývoje cenzurního aparátu, historici se domnívají, že situace v Rusku se rovnala dějinám kontinentální Evropy (na rozdíl od Británie a Spojených států amerických ) - jako ilustraci tohoto názoru s odkazem na předběžnou cenzuru , což bylo téměř stejné jak v Evropě, tak v Ruské říši [162] . O mnoha analogiích hovoří i Tex Choldin, který označuje francouzské zákony za základ ruské cenzurní legislativy ve vztahu k domácím publikacím a jednoznačně ukazuje na Prusko a Rakousko jako prototyp pravidel pro zahraniční publikace [167] . Tex Choldin vyvozuje závěr o postoji úřadů k potenciálně nebezpečné literatuře a dochází k závěru, že hlavní hrozbou, kterou vláda vždy viděla, je povstání lidu proti systému zavedenému v Rusku, instituci autokracie jako takové [168] .

Viz také

• Cenzura v SSSR
• Cenzura v postsovětském Rusku

Použité zdroje

1. ↑ 1 2 3 Kobyak N. A. Seznamy odříkaných knih // Slovník písařů a knihkupectví starověkého Ruska  : [ve 4 číslech] / Ros. akad. vědy , Ústav Rus. lit. (Puškinův dům) ; resp. vyd. D. S. Lichačev [i dr.]. L.: Nauka , 1987-2017. Problém. 1: XI - první polovina XIV století. / ed. D. M. Bulanin , O. V. Tvorogov . - 1987. - S. 441-447.
2. ↑ 1 2 3 Cenzura // Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / kap. vyd. A. M. Prochorov . - 3. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.
3. ↑ 1 2 3 Vodovozov V. V. Cenzura // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1903. - T. XXXVIIa. - S. 948-962.
4. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Žirkov, 2001 , XVIII. století: období přechodu od duchovní k sekulární cenzuře.
5. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 Reifman P. S. Část první. ruská cenzura. Kapitola 1. Úvod . Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury . stránky P.S. Reifman . Staženo: 25. srpna 2011. (neurčitý)
6. ↑ 1 2 Zhirkov, 2001 , První listina cenzury (1804): iluze a praxe.
7. ↑ 1 2 3 4 5 6 Žirkov, 2001 , Boj za svobodu tisku: 1905-1907.
8. ↑ Bloom, 2011 , str. jedenáct.
9. ↑ Tvaroh, Oleg. Izbornik 1073 (nepřístupný odkaz) . Ústav ruské literatury (Puškinův dům) RAS . pushkinskijdom.ru. Získáno 10. prosince 2011. Archivováno z originálu 10. listopadu 2013. (neurčitý) 
10. ↑ Bulanin, Dmitrij. Pandects and Tacticon of Nikon Chernogorets (nepřístupný odkaz) . Ústav ruské literatury (Puškinův dům) RAS . pushkinskijdom.ru. Získáno 10. prosince 2011. Archivováno z originálu 10. listopadu 2013. (neurčitý) 
11. ↑ Katedrála Stoglavy . Chronos . Světové dějiny na internetu . Získáno 24. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 23. ledna 2012. (neurčitý)
12. ↑ Katedrála Stoglavy  // Encyklopedie " Cesta kolem světa ".
13. ↑ Stoglav // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
14. ↑ Ivan Fedorov (Moskvitin) (nepřístupný odkaz) . Elektronické publikace Ústavu ruské literatury (Puškinův dům) RAS . Puškinův dům. Získáno 28. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 24. května 2011. (neurčitý) 
15. ↑ Fedorov, Ivan Fedorovič  // Encyklopedie " Kolem světa ".
16. ↑ Oparina T. A. Ivan Nasedka a polemická teologie Kyjevské metropole. - Novosibirsk: Nauka, 1998. - S. 208. - 431 s. — ISBN 5-02-031083-2 .
17. ↑ Zabelin, I. E. Materiály k dějinám ruské ikonomalby // Provizorium imperiální moskevské společnosti historie a ruských starožitností. - M . : Typ. Moskevská společnost ruských dějin a starožitností , 1850. - T. 7. - S. 83-4.
18. ↑ Obrázky Somova A. I. Luboka // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 doplňkové). - Petrohrad. , 1896. - T. XVIII. - S. 57-58.
19. ↑ Bogdanov A.P. Od psaní kroniky k výzkumu: ruští historici poslední čtvrtiny 17. století. - M .: RISC, 1995. - S. 215-301.
20. ↑ Pančenko A. M. Sylvester // Slovník písařů a knihomolství starověkého Ruska . - Petrohrad. : Nauka, 1998. - svazek 3 , č. 3 . - S. 354-359 .
21. ↑ Bogdanov A.P. Ruští patriarchové (1589-1700): Ve 2 svazcích .. - M . : Terra , 1999. - T. 1. - S. 225-231.
22. ↑ 1 2 3 Reifman P. S. Kapitola první. Od prvního do druhého. "Snub-nosed darebák" (nepřístupný odkaz) . Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury . webové stránky P. S. Reifmana. Získáno 25. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 20. září 2010. (neurčitý) 
23. ↑ Myakotin V. A. Duchovní předpisy // Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1893. - T. XI. - S. 273.
24. ↑ Duchovní předpisy . Kompletní sbírka zákonů Ruské říše. Sbírka I. Petrohrad, 1830. Svazek VI. č. 3718 (25. 11. 2011). Staženo: 30. srpna 2011. (neurčitý)
25. ↑ Bloom, 2009 , str. 19.
26. ↑ Alexej Tolstoj. Dějiny ruského státu od Gostomyslu po Timaševa (nepřístupný odkaz) . Historicko-genologická "Litera" (1883). Získáno 9. prosince 2011. Archivováno z originálu 15. prosince 2011. (neurčitý) 
27. ↑ 1 2 Historie tisku. Svazek 1. IV. Rusko . Knihovna Centra žurnalistiky v extrémních situacích. Staženo: 14. listopadu 2011. (neurčitý)
28. ↑ 1 2 Dekret císařovny Kateřiny II. o povolení zřizovat tiskárny ve všech hlavních městech ze dne .  (neurčitý)15. ledna  ( 26 )  , 1783
29. ↑ Bloom, 2009 , str. 24-5.
30. ↑ Název ústavu pro péči o chudé děti. - Viz Sirup- pivárna // Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1893. - T. XI. - str. 9.
31. ↑ Antipov M. Činnost Petrohradského výboru duchovní cenzury jako vydavatelské struktury v 19. - počátkem 20. století. (nedostupný odkaz) . bogoslov.ru (17. července 2008). Získáno 25. srpna 2011. Archivováno z originálu 18. června 2013. (neurčitý) 
32. ↑ Cenzura v Ruské říši
33. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 35.
34. ↑ Blum A. V. Místní kniha a cenzura předreformního Ruska (1784–1860) . Prostý text. Elektronické periodikum (1966). Staženo: 26. srpna 2011. (neurčitý)
35. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 34.
36. ↑ 1 2 Grinchenko O. A. Organizace cenzury v Rusku v první čtvrtině 19. století (nepřístupný odkaz) . Prostý text. Elektronické periodikum . Získáno 26. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 16. dubna 2014. (neurčitý) 
37. ↑ 1 2 3 4 Reifman P. S. První část. ruská cenzura. Kapitola dvě. „Dny Alexandra jsou úžasný začátek“ ... „Kočovný despota“ . Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury (nepřístupný odkaz) . stránky P.S. Reifman . Získáno 25. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 20. září 2010. (neurčitý) 
38. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 37.
39. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 28.
40. ↑ 1 2 3 Zhirkov, 2001 , Charty Nikolajevovy éry: vytvoření cenzurního aparátu.
41. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 52.
42. ↑ Patrusheva N. G., Grinchenko N. A. Historie cenzurních institucí v Rusku v 19. - počátkem 20. století . Pseudologie (3. dubna 2013). Staženo: 28. srpna 2011. (neurčitý)
43. ↑ 1 2 Zhirkov, 2001 , „Státem vlastněný muž“ jako cenzor ..
44. ↑ Bloom, 2009 , str. 40.
45. ↑ Bloom, 2009 , str. 43.
46. ↑ 1 2 Tex Choldin, 2002 , str. 53.
47. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 58.
48. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 59-60.
49. ↑ 1 2 3 Botova O. O. Moskevský cenzurní výbor ve druhé čtvrtině devatenáctého století (Formace. Kompozice. Činnost) (nepřístupný odkaz) . Prostý text. Elektronické periodikum (2003). Získáno 26. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 20. prosince 2012. (neurčitý) 
50. ↑ 1 2 Zhirkov, 2001 , Zlepšení činnosti cenzurního oddělení ..
51. ↑ Bloom, 2011 , str. 142.
52. ↑ Reifman P. S. Část první. ruská cenzura. Kapitola třetí. "Musíš poslechnout, ale uvažování si nech pro sebe . " Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury (nepřístupný odkaz) . stránky P.S. Reifman . Získáno 25. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 20. září 2010. (neurčitý) 
53. ↑ Grinchenko N. A., Patrusheva N. G. Dohled nad obchodem s knihami na přelomu 18. a 20. století . Prostý text. Elektronické periodikum . Staženo: 26. srpna 2011. (neurčitý)
54. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 51.
55. ↑ 1 2 3 Žirkov, 2001 , Éra cenzurního teroru ..
56. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 73.
57. ↑ 1 2 Žirkov, 2001 , Výbor dne 2. dubna 1848 ..
58. ↑ Bloom, 2011 , str. 170.
59. ↑ 1 2 Zhirkov, 2001 , Reformní činnost A. V. Golovina ..
60. ↑ Reifman P. S. Část první. ruská cenzura. Kapitola šestá. "Songs of the Free Word" (nedostupný odkaz) . Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury . Získáno 25. srpna 2001. Archivováno z originálu 20. září 2010. (neurčitý) 
61. ↑ Patrusheva N. G. Cenzurní reforma v Rusku v roce 1865 . Prostý text. Elektronické periodikum (1990). Staženo: 28. června 2011. (neurčitý)
62. ↑ Gorev B. Pobedonostsev a cenzura  // Literární dědictví. - M. , 1935. - T. 22-24 .
63. ↑ 1 2 3 4 Zhirkov, 2001 , První zákon o cenzuře ..
64. ↑ Reifman P. S. Část první. ruská cenzura. Úvod . Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury . stránky P.S. Reifman . Získáno 25. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 26. listopadu 2013. (neurčitý)
65. ↑ V. Korolenko. "Prohlášení" V. S. Solovjova .
66. ↑ Charta o cenzuře a tisku, s pozdějšími doplňky, legislativní motivy, upřesnění Práv. Senátní a správní řády / Komp. V. P. Širkov . - Petrohrad. : Typ. N.K. Martynová, 1900. - 302 s. Archivovaná kopie (nedostupný odkaz) . Získáno 23. listopadu 2011. Archivováno z originálu 23. listopadu 2011. (neurčitý) 
67. ↑ Schwartzband S. M. Historie textů: „Gavriiliada“, „Imitace Koránu“, „Eugene Onegin“. - RGGU, 2004. - 240 s. — (Zahraniční filologie na Ruské státní univerzitě humanitních věd). — ISBN 5-7281-0762-1 .
68. ↑ 1 2 Alekseev M.P.: Poznámky ke Gavriiliadě. O publikaci V. Bryusova . Alexandr Sergejevič Puškin . Puškinův dům. Staženo: 23. srpna 2011. (neurčitý)
69. ↑ Komentář S. M. Bondiho k Puškinově básni „Gavriiliada“ . Ruská virtuální knihovna. Staženo: 23. srpna 2011. (neurčitý)
70. ↑ Báseň „Gavriiliada“ přinesla Puškinovi spoustu problémů . Pravda.ru (19. srpna 2008). Získáno 23. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 23. ledna 2012. (neurčitý)
71. ↑ Grushkin, A.I. A.I. Grushkin o Ershovovi P.P. (nedostupný odkaz) . Ruský spisovatel a básník Pjotr ​​Pavlovič Eršov . Získáno 24. srpna 2011. Archivováno z originálu 8. března 2013. (neurčitý) 
72. ↑ Savčenková, T. "Humpbacked Horse" v zrcadle "senzační literární kritiky" (nepřístupný odkaz) . Nakladatelství "Literární studie". Získáno 24. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 20. června 2011. (neurčitý) 
73. ↑ Naiditsch E. - Etudy o Lermontovovi. Kontroverze "Démon" (nedostupný odkaz) . Rozhovory o Lermontovovi . Získáno 23. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 23. ledna 2012. (neurčitý) 
74. ↑ Carolides Nicholas; Plešatá Markéta; Souva Don; Evstratov A. Malý hrbatý kůň // 100 zakázaných knih. - Ultra.Culture , 2008. - 640 s. - ISBN 978-5-9681-0120-4 .
75. ↑ Bloom, 2011 , str. 265.
76. ↑ 1 2 3 4 5 Reifman P.S. První část. ruská cenzura. Kapitola osmá. "Ale v říjnu je to trochu z toho ..." . Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury (nepřístupný odkaz) . stránky P.S. Reifman . Získáno 25. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 20. září 2010. (neurčitý) 
77. ↑ 1 2 Belgard A. V. Memoáry. - Nová literární revue , 2009. - 688 s. — (Rusko v pamětech). - ISBN 978-5-86793-727-0 .
78. ↑ Bloom, 2009 , str. 68.
79. ↑ Beloborodova A. Změny v organizaci cenzury v Ruské říši v roce 1914 (na základě materiálů z provincie Kursk) . Prostý text. Elektronické periodikum . Staženo: 25. srpna 2011. (neurčitý)
80. ↑ 1 2 Zhirkov, 2001 , Cenzura a žurnalistika v rámci „aktualizovaného systému“.
81. ↑ 1 2 Ivanov V. D. Formování vojenské cenzury v Rusku 1810-1905. . Prostý text. Elektronické periodikum . Staženo: 26. srpna 2011. (neurčitý)
82. ↑ Elansky N. P. "V předrevolučním Rusku" // Yaroslav Gashek v revolučním Rusku (1915-1920). — M .: Sotsekgiz , 1960. — 215 s.
83. ↑ 1 2 Žirkov, 2001 , Sovětská cenzura v období vlády komisařů 1917–1919.
84. ↑ Bloom, 2011 , str. 325.
85. ↑ Reifman P. S. Část II. Sovětská a postsovětská cenzura. Místo úvodu . Z dějin ruské, sovětské a postsovětské cenzury . stránky P.S. Reifman . Získáno 25. srpna 2011. Archivováno z originálu dne 27. listopadu 2013. (neurčitý)
86. ↑ Dekret o tisku // Dekrety sovětské moci . — M .: Politizdat , 1957.
87. ↑ Žirkov, 2001
88. ↑ Díla Lenina V.I. - 4. .. - M . : Politizdat. - T. 26. - S. 253.
89. ↑ Latynina A. N. „Relikvie středověku“ nebo prvek kultury?  // Nový svět  : deník. - M. , 2008. - č. 10 .
90. ↑ Zhirkov, 2001 , Stranická kontrola cenzury a jejího aparátu
91. ↑ Blum A. V. Kapitola I. Systém totální kontroly // Sovětská cenzura v éře totálního teroru. 1929-1953 . — Monografie. - Petrohrad. : Akademický projekt , 2000. - 283 s. — ISBN 5-7331-0190-3 . Archivovaná kopie (nedostupný odkaz) . Získáno 11. září 2011. Archivováno z originálu 9. května 2009. (neurčitý) 
92. ↑ Bloom, 2011 , str. 13.
93. ↑ Bloom, 2011 , str. čtrnáct.
94. ↑ Bloom, 2011 , str. 33.
95. ↑ Bloom, 2011 , str. 41.
96. ↑ Bloom, 2011 , str. 42.
97. ↑ Bloom, 2011 , str. 48.
98. ↑ Bloom, 2011 , str. 54.
99. ↑ Bloom, 2011 , str. 105.
100. ↑ Bloom, 2011 , str. 141.
101. ↑ Bloom, 2011 .
102. ↑ Bloom, 2011 , str. patnáct.
103. ↑ Bloom, 2011 , str. 16.
104. ↑ Bloom, 2011 , str. 17.
105. ↑ Bloom, 2011 , str. 19.
106. ↑ Žirkov, 2001 , Období monopolu cenzury Ruské pravoslavné církve.
107. ↑ Beloborodova A. A. Ochrana státních tajemství v Ruské říši. Činnost vojenské cenzury v letech 1914-1917. (nedostupný odkaz) . Vojenský historický časopis (6. července 2011). Získáno 31. srpna 2011. Archivováno z originálu 18. května 2015. (neurčitý) 
108. ↑ Beloborodova, A. Změny v organizaci cenzury v Ruské říši v roce 1914 (na základě materiálů z gubernie Kursk) . Prostý text. Elektronické periodikum . (neurčitý)
109. ↑ Taťána Soboleva. Historie šifrovacího podnikání v Rusku. - M. : Olma-Press , 2002. - S. 22. - 512 s. - (Dokumentace). - 5000 výtisků.  — ISBN 5-224-03634-8 .
110. ↑ Akademik Novik V.S. Franz Epinus (1724-1802): stručná životopisná kronika . Ruský historický ilustrovaný časopis " Rodina " . Staženo: 12. prosince 2011. (neurčitý)
111. ↑ 1 2 Izmozik, V. S. Černý kabinet . Ruský historický ilustrovaný časopis "Rodina" . Staženo: 12. prosince 2011. (neurčitý)
112. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. patnáct.
113. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 19.
114. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 42.
115. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 43.
116. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 46.
117. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 22.
118. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 161.
119. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 201.
120. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 214.
121. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 47.
122. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 231.
123. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 232.
124. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 49.
125. ↑ Bloom, 2011 , str. 144.
126. ↑ Žirkov, 2001 , Výbor 2. dubna 1848.
127. ↑ Zhirkov, 2001 , Vliv reformní politiky na rozvoj žurnalistiky.
128. ↑ Žirkov, 2001 , Reformní činnost A. V. Golovina.
129. ↑ Zhirkov, 2001 , První cenzurní zákon.
130. ↑ 1 2 Patrusheva N. G. Knižní podnikání v Rusku ve druhé polovině 19. - počátek 20. století. - Petrohrad. : RNB , 1992. - S. 41-55.
131. ↑ 1 2 3 Divadelní cenzura  // Encyklopedie " Krugosvet ".
132. ↑ Krylova N. S. Cenzura // Sovětská historická encyklopedie . - M .: Sovětská encyklopedie , 1973. - T. 15.
133. ↑ 1 2 Divadlo . Historie ruské říše . Staženo: 2. září 2011. (neurčitý)
134. ↑ Michajlov, 2003 , s. 236.
135. ↑ 1 2 Michajlov, 2003 , str. 237.
136. ↑ Michajlov, 2003 , s. 238.
137. ↑ Michajlov, 2003 , s. 240.
138. ↑ Michajlov, 2003 , s. 243.
139. ↑ Michajlov, 2003 , s. 244.
140. ↑ 1 2 Michajlov, 2003 , str. 245.
141. ↑ Michajlov, 2003 , s. 246.
142. ↑ Michajlov, 2003 , s. 247.
143. ↑ Michajlov, 2003 , s. 248-249.
144. ↑ Michajlov, 2003 , s. 250.
145. ↑ Michajlov, 2003 , s. 252.
146. ↑ Michajlov, 2003 , s. 258-9.
147. ↑ Michajlov, 2003 , s. 260.
148. ↑ 1 2 3 Velychenko Štěpán. Carská cenzura a ukrajinská historiografie, 1828-1906  (anglicky)  // Kanadsko-americká slavistika. - Boston: BRILL , 1989. - Zima ( sv. 23 , 4. vydání ). - str. 385-408 . — ISSN 2210-2396 .
149. ↑ Zhirkov, 2001 , Nové století, nové problémy cenzury.
150. ↑ Žirkov, 2001 , Boj za svobodu tisku: 1905–1907.
151. ↑ Lyutova K.V. Speciální depozitář Knihovny Akademie věd. Úvod . Z historie tajných fondů . Staženo: 17. září 2011. (neurčitý)
152. ↑ Cenzura a přístup k informacím: historie a moderna. Historie konferencí (nepřístupný odkaz) . RNB. Získáno 17. září 2011. Archivováno z originálu 10. dubna 2008. (neurčitý) 
153. ↑ Sborník publikací o dějinách cenzury . RSL. Získáno 17. září 2011. Archivováno z originálu 23. ledna 2012. (neurčitý)
154. ↑ 1 2 3 Kon I. S. Byl sex ve Svaté Rusi? . Sexuální kultura v Rusku . Sexuologie. Osobní stránky I.S. Kona . Staženo: 7. prosince 2011. (neurčitý)
155. ↑ Merkle Denise; O'Sullivan Carol; Vrátný Luc van; vlk michaela. Literární překlad v době děkabristů. Zrození produktivní cenzury v Rusku // Síla pera: překlad a cenzura v Evropě devatenáctého století  (angl.) . - Münster: LIT Verlag , 2010. - 298 s. - ISBN 978-3-643-50176-9 .
156. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 27.
157. ↑ O'Malley Lurana Donnels. Dramatická díla Kateřiny Veliké: divadlo a politika v Rusku 18. století  (anglicky) . - Farnham: Ashgate Publishing , 2006. - S. 54. - ISBN 978-0-754-65628-9 .
158. ↑ Banham Martin. Cambridge průvodce divadlem  . - Cambridge, UK: Cambridge University Press , 1995. - S. 180. - ISBN 978-0-521-43437-9 .
159. ↑ Sumner BH Přehled ruských dějin  (anglicky) . - York: Taylor & Francis , 1961. - S. 102.
160. ↑ 1 2 Leatherbarrow William J. & Offored Derek. Historie ruského myšlení  (anglicky) . - Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2010. - S. 21-22. - ISBN 978-0-521-87521-9 .
161. ↑ 1 2 Lee Blaszczyk Regina. Výroba módy : obchod, kultura a spotřebitelé  . - Philadelphia: University of Pennsylvania Press , 2008. - S. 26. - ISBN 978-0-812-24037-5 .
162. ↑ Tossi Alessandra. Čekání na Puškina: Ruská beletrie za vlády Alexandra I. (1801-1825)  (anglicky) . - Amsterdam: Rodopi , 2006. - S. 24. - ISBN 978-9-042-01829-7 .
163. ↑ Goldsten Robert Justin. Válka o mysl veřejnosti: politická cenzura v Evropě devatenáctého století  (anglicky) . - Westport, Connecticut: Greenwood Press , 2000. - S. 28. - ISBN 978-0-275-96461-0 .
164. ↑ Ruud Charles. Bojová slova : Imperiální cenzura a ruský tisk, 1804-1906  . - Toronto: University of Toronto Press , 2009. - S. 7. - ISBN 978-1-442-61024-8 .
165. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. čtrnáct.
166. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 28-9.
167. ↑ Tex Choldin, 2002 , str. 228.

Literatura

• Závěr Říšské akademie věd k otázce svobody tisku v Rusku: návrh . — Bez kraje. a sýkorka. l., ven. Dan. nespecifikováno. - Orientace. datum: 1904. — II, 31 s. - V Rusku. lang.
• Blum A.V. Od neolitu po Glavlit. - Petrohrad. : Art of Russia, 2009. - 272 s. - 5000 výtisků.  — ISBN 978-5-98361-095-8 .
• Blum, A. V. Ruští spisovatelé o cenzuře a cenzorech. Od Radiščeva po současnost. 1790-1990. - Odessa: Polygraph, 2011. - 608 s. - 2000 výtisků.  - ISBN 978-5-91868-003-2 .
• Zhirkov G.V. Historie cenzury v Rusku v 19.-20. - Aspect-Press, 2001. - 368 s. — ISBN 5-7567-0145-1 .
• Lemke M.K. Éra cenzurních reforem. 1859-1865. - Petrohrad. : Typ. M.V. Pirozhkova, 1904. - 512 s.
• Reifman PS Z historie ruské, sovětské a postsovětské cenzury . - 2001-2003.
• Engelgardt N. A. Esej o historii ruské cenzury v souvislosti s vývojem tisku (1703-1903) . - Petrohrad. : Edice A. S. Suvorina , 1904. - 388 s.
• Tex Choldin Marianne. Říše za plotem. Historie cenzury v carském Rusku / přel. z angličtiny. M. Galuškina. — M .: Rudomino , 2002. — 309 s. — ISBN 50738001788.
• Michajlov Vladimír. Příběhy o kině staré Moskvy. - M .: Pevnina, 2003. - 280 s. - 3000 výtisků.  — ISBN 5-85646-083-9 .
• Charta o cenzuře a tisku / komp. V. P. Širkov. - Petrohrad. : Ed. N. K. Martynová, 1900. - 302 s. Archivováno 23. listopadu 2011 na Wayback Machine
• Sbírka dekretů a nařízení o cenzuře z let 1720 až 1862 . - Petrohrad. : Tiskárna ministerstva námořnictva . — 462 s.
• Charta o cenzuře a tisku, ve znění z roku 1906
• Baturin Yu.M. Cenzura proti publicitě: od Ivana Hrozného do roku 1917  // Sovětský stát a právo . - Věda, 1989. - Vydání. 3 .
• Známá i neznámá etapa konce 19. - počátku 20. století: Katalog cenzurního fondu děl pro scénu Oddělení rukopisů a vzácných knih Knihovny Státního divadla Petrohrad: 1846-1917 / Comp., Intro. Art., připraveno. text, komunik. A. A. Lopatina; Ed. T. V. Kotová. - Petrohrad: Baltské období, 2011. - 368 s.
• Prozatímní pravidla o cenzuře a tisku . 4.6.1865. Projekt Ruské vojenské historické společnosti „100 hlavních dokumentů ruské historie“.

Odkazy

• Cenzura Vodovozov V.V. // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.

Slovníky a encyklopedie	Encyklopedie YIVO