Perikles

Perikles
jiná řečtina Περικλῆς
Busta Perikla. Římská kopie řeckého originálu. Muzeum Pio Cristiano , Vatikán

athénský stratég[d]
442 před naším letopočtem E. - 429 před naším letopočtem E.
Narození	asi 494/493 před naším letopočtem. E. Athény
Smrt	429 před naším letopočtem E. Athény
Rod	Alkmeonidy a Bouzigis
Otec	xanthippus
Matka	Agarista
Manžel	1. jméno neznámé 2. Aspasia
Děti	1. Xanthippus 2. Paral 3. Perikles mladší
Postoj k náboženství	starověké řecké náboženství
Hodnost	stratég
bitvy	Malá peloponéská válka Samianská válka
Mediální soubory na Wikimedia Commons

Perikles ( jiné řecky Περικλῆς , z περί + κλέος , - „obklopen slávou“; přibližně 494/493-429 př. n. l.) – starověký řecký státník, jeden ze „otců zakladatelů“ athénské demokracie a velení , slavný nebo athénský státník . Patřil ke staré attické aristokracii , byl synem významného politika Xanthippa z rodu Buzygi a Agaristy z rodu Alkmeonidů .

První zmínka o Periklovi v dochovaných pramenech pochází z let 473/472 před naším letopočtem. e., začátek politické kariéry - do 460. let př. Kr. E. Zprvu patřil Perikles k aristokratické „straně“, později i přes svůj původ přešel na stranu demokratů. Spolu s Ephialtesem dosáhl vyhnání Cimona , omezil pravomoci aristokratické autority - Areopagu . Po smrti Ephialtes v roce 461 př.nl. E. Perikles vedl demokratickou „stranu“. Aktivně se účastnil Malé peloponéské války v letech 460-445 před naším letopočtem. E. se Spartou a jejími spojenci a na začátku války byl ve vedlejších rolích, ale nakonec se stal nejvlivnějším politikem v Athénách. Perikles svými reformami umožnil chudým občanům přístup k veřejným funkcím, omezil vliv kmenové šlechty a zreguloval práci lidového shromáždění. To vše znamenalo pokračování demokratizace Athén. Perikles zahájil rozsáhlou stavbu, díky níž se na athénské Akropoli objevil Parthenon , Propylaea , socha Athény Promachos .

V letech 444/443 př. Kr. E. Perikles zajistil vyhnanství svého hlavního politického protivníka Thúkydida, syna Melesiova . Poté se stal faktickým vůdcem athénské politiky, i když formálně zůstal pouze jedním z 10 každoročně znovu zvolených vojenských vůdců- stratégů (zřejmě byl zvolen 15krát za sebou). Síla Perikla byla založena pouze na jeho osobní autoritě a vlivu. Uvnitř politiky neměl žádné vážné konkurenty a v zahraniční politice se Perikles snažil upevnit moc Athén nad spojenci a pokračovat v expanzi. Osobně vedl obléhání Samosu během Samijské války (440-439 př.nl), pontskou výpravu (pravděpodobně 437/436 př.nl). Pericles je připočítán s plánováním Peloponéské války , která začala v roce 431 př.nl. e. a někteří starověcí autoři tvrdí, že tuto válku rozpoutal nebo ji alespoň přiblížil svou neústupností. Akce spartské armády způsobily v Athénách politickou krizi a brzy vypukla epidemie moru . V důsledku toho začal Perikles ztrácet svůj vliv a v roce 429 př.n.l. E. zemřel; možná se stal obětí epidemie.

Za Perikla se Athény staly kulturním centrem Hellas. Do okruhu jeho přátel patřili nejslavnější starověcí řečtí intelektuálové, včetně „otce historie“ Hérodota , filozofa Anaxagorase , architekta Phidias . Od 18. století se v historiografii používá pojem „Periklův věk“ nebo „Periklova éra“, který je spojen s obdobím nejvyššího kulturního rozvoje starověkého Řecka, vrcholu moci Athén. Pericles je charakterizován jako velký politik ve spisech Thúkydida a Plutarcha . Podobná hodnocení (z velké části pod vlivem těchto spisovatelů) zaznívají v dílech historiků moderní i současné doby.

Životopis

Původ

Perikles patřil ke starověké attické aristokracii, která odvozovala svůj původ od mytologických hrdinů. V mužské linii byl představitelem šlechtického kněžského rodu Buzigovů , založeného podle legendy jedním ze společníků hrdiny-farmáře Triptolema a pravděpodobně spřízněného s athénskou královskou dynastií Codridů [1] . Sídlo této větve Busiges, ke které Perikles patřil, bylo v deme Holargus městského trittia kmene Acamantida [ [2] , velmi blízko Athén , a za aktivní účasti rodina v životě politiky byla spojena s touto blízkostí [3] . Jeden z předků Perikla Arifrona (možná prapradědeček [4] ) měl blízko k tyranovi Peisistratovi , Periklův dědeček, také Arifron , byl pritan (hlava) jedné z navkrarií - vojenských obvodů Attika [5] .

V ženské linii byl Pericles potomkem Alcmeonidů , jednoho z nejvznešenějších a nejvlivnějších rodů Attiky, kteří podle různých názorů pocházeli z místních autochtonů nebo z Neleidů , králů z Pylosu v Messénii [6] . Periklův dědeček byl podle jedné hypotézy ženatý s představitelkou tohoto rodu, sestrou reformátora Kleisthena a Hippokrata [7] . Arifronův syn Xanthippus se oženil se svou údajnou sestřenicí Agaristou , dcerou Hippokrata [8] , která se stala matkou Perikla. Pro druhé, původ z Alcmeonids se stal důležitým a sporným faktorem; na jedné straně byli jeho předci z matčiny strany znatelně ušlechtilejší a vlivnější než jeho předkové z otcovy strany, na druhé straně však byli považováni za odpovědné za vraždu v 7. století před naším letopočtem. E. zastánci Cylonů , kteří se uchýlili k ochraně božstva. Proto byli Alkmeonidi a jejich potomci považováni za „poskvrněnou“, „prokletou“ rodinu a nepřátelé Perikla se toho proti němu snažili nejednou použít [9] [10] .

Mezi předky Perikla na matce byli tyrani. Agarista dostala své jméno na počest své babičky z otcovy strany, dcery tyrana Sicyona Cleisthena [11] , a její matka byla dcerou Hippiase , tyrana z Atén. Pericles byl tedy pra-pravnuk Peisistratus; to bylo s tímto že vnější podobnost mezi dvěma politiky [12] mohla být spojena , který, podle Plutarch , byl zaznamenán během mládí Pericles “velmi staří lidé” [13] .

Xanthippus a Agarista měli kromě Perikla syna Arifrona (který z bratrů byl starší, není jasné [14] ) a dceru, jejíž jméno není známo [15] [16] [17] [11] . Jméno Pericles , znamenat “obklopený slávou”, byl vzácný v Aténách a ne zaznamenaný jinými členy rodiny; podle historika I. E. Surikova je tvořena jménem Periklimen , které nosil legendární vnuk Poseidona , jedné z Neleid. Kodr, přímý potomek Periklimena , byl posledním athénským králem a za cenu svého života zachránil Attiku před dobytím Doriany . Možná tím, že Xanthippus a Agarista nazývali svého syna tímto jménem, zdůraznili starobylost genealogické tradice svých rodin [18] .

Raná léta

Perikles se narodil kolem roku 494 nebo 493 před naším letopočtem. E. [2] Dětství prožil v znepokojivé atmosféře 80. let 5. století před naším letopočtem. e., kdy zesílila perská hrozba a zesílil vnitropolitický boj [19] . Ostracophoria , zahájená vůdcem „lidové strany“ Themistocles , byla namířena především proti Alcmeonidům [20] : v roce 486 př.n.l. E. Megaklés , strýc Perikla z matčiny strany, byl vyhnán a v roce 484 př.n.l. E. otec Pericles byl ostrakizován [21] . Tyto události zanechaly v chlapcově duši těžký otisk [20] a uvědomily si vysoká rizika spojená s bojem o moc nad Athénami [22] ; odtud strach z ostrakismu, který Pericles cítil v dospělosti [13] .

Xanthippus musel opustit Attiku a jeho rodina zůstala ve své vlasti, přičemž si ponechala svůj majetek a celý soubor občanských práv. O tomto období Periklova života a zejména o jeho vzdělání [23] dochované prameny neříkají téměř nic , ale je známo, že vzdělávací program pro aristokraty byl v té době spíše povrchní a nepočítal s in- hloubkové studium jakéhokoli předmětu [24] . Plutarchos píše, že Damon a Pythoclid učili hudbu Pericles a Zeno of Elea a Anaxagoras [25] učili filozofii . Podle moderních odhadů však byli tito lidé přibližně ve stejném věku jako Pericles, což znamená, že ho v mládí nemohli učit [24] .

V roce 480 př.n.l. e., když byly Athény ohroženy invazí Peršanů, bylo vyloučeným občanům dovoleno vrátit se do své vlasti. Xanthippus vedl athénskou flotilu [26] a zvítězil u Mycale spolu se spartským králem Leotychidem II . (479 př.nl). Mezi oběma veliteli se vyvinul dobrý vztah: byla dokonce uzavřena aliance pohostinství-twinning, proxenia , která fungovala i mezi potomky námořních velitelů, včetně Perikla [27] . Před posledně jmenovaným se v těchto letech odehrály mimořádně dramatické události: Peršané dobyli Athény a vypálili akropoli , Řekové během jednoho dne změnili průběh války, porazili nepřátelskou flotilu u Salamíny , po prvních úspěších začaly spory mezi spojenci, Aténami a Spartou. To vše mělo mladého aristokrata dotlačit k jednoduchým závěrům, které měly zásadní význam pro politický kurz, kterého se v dospělosti držel. Pericles musel ocenit životně důležitou potřebu Athén silných opevnění, které by chránilo město před útoky ze země, a klíčový význam flotily. Navíc musel pochopit, že by neměl příliš věřit svým bývalým spolubojovníkům – konkrétně Spartě [28] .

Ve věku 18 let (pravděpodobně v létě 476 nebo 475 př.nl) měl Pericles vstoupit do vojenské služby, povinné pro všechny athénské mladé lidi. Mobilizovaní se dva roky učili zacházet se zbraněmi a bojovat v řadách, účastnili se manévrů a hlídkování hranic a poté složili slavnostní přísahu věrnosti obci a byli zařazeni do zálohy [29] .

Vzestup

Raná kariéra

Plutarch, mluvit o mládí Pericles, hlásí, že on “byl statečný v kampaních a hledal nebezpečí” [13] . Životopisec neupřesňuje, o kterých taženích mluví, ale je známo, že v 470. - počátkem 460. let př. Kr. E. Atény pokračovaly ve válce s Peršany v různých částech Egejského moře . Tyto nepřátelské akce se nelišily rozsahem; nicméně účast v nich zjevně poskytla Periclesovi zkušenosti nezbytné k pokračování jeho kariéry [30] .

První zmínka o Periklovi se vztahuje k roku 473 [31] nebo 472 [32] před naším letopočtem. E. Mladý aristokrat hrál roli choregos , za dob Velkého Dionýsia vložil své peníze do Aischylovy tetralogie - cyklu, který zahrnoval tragédie „ Peršané “, [33] , „ Phinaeus “ a „ Glavk z Potnie “, stejně jako satyrské drama „ Prometheus, zapalovač ohně “. Zřejmě se jednalo o provedení liturgie , kterou Perikles zdědil po svém otci, který zemřel krátce předtím [34] [35] . Divadelní představení v době Velkého Dionýsia měla velký společenský význam a Perikles byl úspěšný: hry, které inscenoval, obsadily první místo v soutěži [36] .

Jako představitel šlechtického rodu, majitel bohatství a rozvětvených rodinných vazeb musel Perikles již od útlého věku vyčnívat z obecného zázemí a aktivně se účastnit athénského politického života. Jako mladý muž patřil k aristokratické „party“ vzniklé kolem roku 480 př.n.l. E. díky alianci Alkmeonidů, Philaeides a Kerikos a protilehlé „lidové“ straně v čele s Themistoclem . Zřejmě proto není v tragédii „Peršané“, kterou Perikles inscenoval na jevišti, Themistokles vůbec zmiňován, ačkoli se odkazuje na bitvu u Salamíny. V letech 471/470 př.n.l. E. Themistokles byl ostrakizován a v pozdějších letech nejmocnějším politikem v Aténách byl Philaedes Cimon ; Perikles zjevně patřil do prostředí posledně jmenovaného a zůstával v pozadí [37] .

Vše se změnilo v 460. letech před naším letopočtem. e., když Perikles dosáhl věku 30 let a získal tak celý soubor občanských práv (včetně možnosti ucházet se o post stratéga ) [38] . V Athénách byl v té době nedostatek chytrých politiků: jak píše Plutarchos: „ Aristides zemřel, Themistokles byl ve vyhnanství a Cimonova tažení byla z větší části držena mimo Hellas“ [13] , takže se otevřely vynikající vyhlídky Perikles. Navzdory svému původu se syn Xanthippa choval jako zastánce demokracie [39] . Mohly za to jeho politické názory, s ideologickým vlivem Themistoklés [40] , ale také to mohla být taktika v boji proti vůdci aristokratické „strany“ Cimonovi o vliv [41] . Poslední verzi zvláště jasně formuloval Plutarchos [42] : Perikles podle něj zvolil takový politický kurz „v rozporu se svými přirozenými sklony, zcela nedemokratický. Zřejmě se bál podezření ze snahy o tyranii a kromě toho viděl, že Cimon je na straně aristokratů a je jimi nesmírně milován. Proto si získal přízeň lidu, aby si zajistil bezpečnost a získal sílu k boji s Kimonem .

Perikles a Efialtés. Reforma Areopagu

Pericles často pronášel projevy v Národním shromáždění a u soudů a prokázal vynikající výmluvnost, kvůli které (podle jedné verze) získal přezdívku „olympionik“. Vystoupil i proti Kimonovi – zprvu opatrně, ale postupně zvyšoval tlak [43] . V letech 464/463 př. Kr. E. Perikles nejprve zaujal post stratéga. Spolu s kolegou Ephialtesem podnikl námořní plavbu do východního Středomoří ovládaného Peršany a vrátil se domů, aniž by se setkal s jedinou perskou lodí. Účel této výpravy zůstává nejasný: možná chtěli Perikles a Efialtés dosáhnout rozchodu s mírovou smlouvou uzavřenou krátce před tím s achajmenovskou mocí a zdiskreditovat tak Cimona, nebo se snažili zvýšit svou popularitu v rámci politiky, nebo bylo jejich cílem prostě demonstrovat Peršanům sílu Athén [44] .

Krátce po tomto tažení byl Cimon za úplatek postaven před soud a Perikles se stal jedním z deseti žalobců [45] (463 [46] nebo 462 [47] př. Kr.). Podle Stesimbrota z Thasosu přišla v předvečer soudu Cymonova sestra Elpinika do Periclesova domu prosit za svého bratra. S úsměvem odpověděl: „Zestárla jsi, Elpiniko, abys na sebe vzala takové případy,“ ale u soudu se ukázal jako „velmi blahosklonný“ [48] . Výsledkem byl zprošťující rozsudek [49] [50] .

Následně Cimonova pozice znatelně zeslábla kvůli neúspěchům zahraniční politiky a na tomto pozadí se zaktivizovala demokratická „strana“ vedená Ephialtem, v níž Periklés zaujímal přední místa (někteří badatelé se dokonce domnívají, že byl skutečným vůdcem, a Ephialtes byl nástrojem v jeho rukou [51] [52] ). Demokraté využili situace k provedení důležité politické reformy – k omezení pravomocí Areopagu , hlavní bašty aristokracie a oligarchie . Kimon protestoval, ale nenašel podporu a byl ostrakizován; podle různých zdrojů odešel do exilu před proměnami nebo bezprostředně po nich (461 př. n. l.) [53] [54] .

Reformu Areopagu popisují starověcí autoři různými způsoby. Diodorus Siculus [55] a Plutarchos [56] označují Ephialta za jeho jediného autora, u Aristotela [57] je Ephialtes teprve prvním reformátorem, jehož případ po roce 451 př. Kr. E. pokračování Perikles [58] [59] . Podle Philochora , Ephialtes vzal všechny funkce od Areopagus kromě pro trestní soud ; podle Aristotela byla odebrána „dodatečně získaná... práva“ spojená s „ochranou veřejného pořádku“ [57] . Všechny tyto zprávy se staly předmětem historiografické diskuse, ale vědci se shodují, že podstatou změn bylo snížení síly Areopagu a v souladu s tím posílení síly dema. Část pravomocí Areopagu přešla na státní radu , Národní shromáždění a soud , Areopagus ztratil právo dohlížet na dodržování zákonů ( jiné řecké νομοφυλακία ). Toho bylo dosaženo zavedením smírčí rady nomofylaků (podle jednoho ze zdrojů [60] ) nebo „ stížností proti nezákonnosti “ ( jiné řecké γραφή παρανόμων ), které nyní musely být předloženy soudu. Jestliže dříve Areopagus mohl zrušit rozhodnutí Národního shromáždění, pak po reformě toto právo ztratil. Kromě toho tato autorita ztratila [61] [62] :

právo zvažovat obvinění ze zločinů ohrožujících stát - isangelium [63] ;
právo provádět dokimasy — kontrola, zda osoba splňuje určitá kritéria před výkonem veřejné funkce (ačkoli ne všichni badatelé souhlasí s tím, že toto právo před reformou patřilo Areopagu [64] [65] );
právo posuzovat zprávy úředníků.

Díky reformě získala athénská demokracie svou dokončenou klasickou podobu. Je spojena s výskytem samotného termínu v jiné řečtině. δημοκρατία [66] a nástup tzv. „Periklova věku“ – doby nejvyššího rozkvětu Athén [48] [67] [62] .

Krátce po reformě byl Ephialtes zavražděn [68] . Okolnosti jeho smrti zůstávají nejasné a někteří starověcí autoři (zejména Idomeneo z Lampsacus ) nazývají Perikla, který se nyní stal vůdcem demokratické „strany“ [69] , tím, kdo vraždu objednal ; výzkumníci však tuto verzi nepovažují za věrohodnou. Podle lotyšského historika H. Tumanse byla vražda Ephialta důsledkem Periklovy opatrnosti: ten provedl reformu Areopagu rukama svého spojence, což mnozí Athéňané vnímali s nepřátelstvím, a Ephialtes tak byl napaden , zatímco on sám zůstal ve stínu [70] [71] [72 ] [73] .

Malá peloponéská válka

V zahraničněpolitické sféře Perikles prosazoval expanzi a demonstraci síly ve vztahu ke Spartě. Aktivně se účastnil Malé Peloponéské války (460-445 př. n. l.) a v prvních letech tohoto konfliktu mohl být zvolen stratégem [74] . Nejvlivnějšími a nejslavnějšími veliteli v této válce však byli Myronides , Tolmidové a Leokratés a Perikles (alespoň na začátku konfliktu) zůstal v pozadí [75] .

První zpráva o účasti Perikla v nepřátelských akcích je spojena s bitvou u Tanagra v roce 457 př.nl. když byla athénská armáda poražena Sparťany. Před bitvou se v athénském táboře objevil vyhnanec Cimon, který chtěl bojovat na straně svých krajanů. Formálně tím neporušil zákon, protože ostrakismus zahrnoval vyhoštění pouze z Attiky a Tanagra byla v Boiótii ; nicméně, Pericles podporovatelé prohlašovali, že Cimon, známý pro jeho sympatie se Sparta , plánoval zradu, a požadoval jeho odchod. Rada pěti set proto stratégům zakázala přijmout Kimona do armády. Exulant odešel a jeho příznivci prokázali v bitvě nebývalou odvahu [76] , aby se podle Plútarcha „ospravedlnili před svými spoluobčany svými činy“ [77] [78] . Pericles u Tanagra také „bojoval zvláště statečně, nešetřil svůj život a vyznamenal se přede všemi“ [78] (zda byl tehdy obyčejným vojákem nebo stratégem podřízeným Myronidovi zůstává nejasné [79] ) [80] . Brzy poté, když viděl, že demos sympatizovali s Cimonem, inicioval Pericles přijetí zákona, který tomuto politikovi umožnil vrátit se do Athén v předstihu. Perikles tak prokázal politickou flexibilitu a schopnost naslouchat veřejnému mínění [81] [82] .

Druhé vojenské tažení popsané v pramenech za účasti Perikla je datováno rokem 455 [83] nebo 454/453 [84] př. Kr. E. Perikles (v té době stratég) dostal pod své velení flotilu 50 nebo 100 lodí s tisícovkou hoplítů na palubě. Když opustil přístav Pagi v Megaris , vydal se na Sicyon , porazil místní obyvatele a obléhal jejich město, ale brzy obléhání zrušil, když se dozvěděl o přiblížení spartské armády [85] . Poté Perikles dosáhl (podle jedné z verzí antické tradice) přechod na stranu Athén v oblasti Acháje na severu Peloponésu , překročil Korintský záliv do středního Řecka a zpustošil Acarnaniu . Když se dozvěděl o těžkých porážkách Athéňanů v Egyptě , byl nucen zrušit obležení od spojeneckého Korintu Eniad a vrátit se domů [86] [87] [83] [88] .

Další vojenská výprava pod vedením Perikla se stala součástí druhé svaté války . Spojenci Athén , Fókové, obsadili město Delphi , posvátné pro Řeky , osvobodili je Sparťané a poté se armáda Athéňanů pod velením Perikla přesunula do Delf a vrátila toto město pod pravomoc Fócké unie. [89] [90] . Boje probíhaly v letech 449 až 447 před naším letopočtem. E. [91] V důsledku toho získali Athéňané zvláštní práva při návštěvě věštce Delphi [92] [90] .

V jiných řeckých politikách byl zásah Athén do záležitostí Delf vnímán negativně. Zřejmě to byl jeden z důvodů povstání v roce 447 př.n.l. E. v Boiótii, která byla do té doby 10 let pod kontrolou Athén. V Národním shromáždění Tolmid (možná s podporou Clinia ) trval na kampani proti rebelům. Pericles oponoval a tvrdil, že Athény nebudou schopny udržet lidnatá a bohatá území Středního Řecka v poslušnosti, a navrhl alespoň odložení tažení [93] ; snad pochopil, že pokus udržet se v Boiótii skončí těžkou porážkou [94] [95] . Tolmidovi se však podařilo přesvědčit Athéňany o nutnosti tažení. Osobně vedl armádu, padl do zálohy a byl poražen a zabit v bitvě u Coroney [96] [97] [98] [95] . Boeotia byla navždy ztracena pro Atény [99] [100] .

Tolmidova porážka vedla k povstání na Euboea . Athénská armáda vedená Periklem přešla na ostrov, ale v té době se vzbouřila Megara , na jejíž pomoc přišla spartská armáda pod velením krále Plistoanakta . Sparťané vtrhli do Attiky, zpustošili zemi a v bezprostřední blízkosti Athén se dostali do Eleusis a Fríské pláně [101] [102] [103] . Situace se stala velmi vážnou, takže se Perikles musel vrátit z Euboie; se neodvážil pustit se do bitvy se silným nepřítelem, ale sám Plistoanakt brzy vedl armádu domů (446 př. n. l.) [104] . Někteří starověcí autoři tvrdí, že se Periklovi podařilo podplatit krále a jeho poradce Cleandrise . Historici jsou k těmto zprávám obecně skeptičtí, i když někteří nevylučují úplatkářství [105] . Existuje také hypotéza, že Plistoanakt skutečně jednal s Periklem, ale ne o úplatku, ale o uzavření míru za výhodných podmínek pro Spartu [106] [107] [108] .

Brzy byl uzavřen třicetiletý mír [109] [110] [111] , za jehož podmínek se Athéňané zřekli všech jimi obsazených zemí a měst na Peloponésu a Megaris [112] [111] , ale Sparta uznala jejich autoritu. nad členy námořní unie. Podle antických autorů i podle novodobých starožitností byla tato smlouva pro Athény brilantním diplomatickým vítězstvím: ztratily jen to, co nedokázaly udržet se slabší (ve srovnání se spartskou) armádou, zachovaly si převahu v Egejském moři a možnost volně dovážet obilí z oblasti Černého moře [113] . Svět byl však nesmírně otřesený. V podmínkách, kdy byla nastolena rovnováha dvou sil, peloponéské a aténské aliance, se jakýkoli konflikt mezi menšími účastníky těchto koalic mohl stát začátkem všeobecné řecké války. Plutarchos s odkazem na Theophrasta tvrdí , že Perikles po uzavření smlouvy každoročně posílal Spartě jako úplatek velké množství peněz, čímž oddaloval začátek nového konfliktu [114] . Možná je to jen převyprávění fám, ale v athénském rozpočtu se v té době skutečně objevila výdajová položka „na potřebné“ ( starořecky εις až δέον ), podle níž Perikles ročně utratil 10 talentů bez účtu [115] [ 116] .

Po uzavření míru se Spartou Perikles snadno potlačil protiaténské povstání na Eubóji [117] .

Pokračující reformy

Dokonce i během boje s Cimonem zahájil Pericles sérii politických reforem, které pokračovaly do 450. let př. Kr. E. a znamenalo důležitou etapu demokratizace Athén [118] . Zejména zavedl mystoforii - platbu za výkon magistrátu. Nejprve se tato novinka týkala pouze porotců sedících v heliu , později členů Rady pěti set a mnoha dalších funkcí. V důsledku toho se rozšířil přístup k politické činnosti pro chudé občany a aristokracie ztratila svůj tichý monopol na hlavních postech ve státě. Důležitým krokem ve stejném směru bylo přijetí k archontovi Zeugitů , třetí a nejpočetnější třídy aténských občanů [119] (457 př. Kr.). Od určitého okamžiku mohli být archonty zvoleni i feťáci (nejchudší občané) : stačilo, aby o svém postavení při losování mlčeli [120] .

Postup při volbě úředníků byl změněn tak, že šlechta měla mnohem menší možnost ovlivnit výsledek řízení. Heliai začal vybírat porotce tajným, nikoli otevřeným hlasováním; stále častěji byli smírčí soudci různých úrovní voleni nikoli hlasováním, ale losem [121] (tato možnost byla ve starověku považována za demokratičtější). Dokonce byl zrušen i výběr kandidátů do losování, které probíhalo podle demoverzí, což byla další rána do pozic aristokracie. V roce 453 př.n.l. E. existovali "soudci podle démů" - soudní panely, které cestovaly z Atén na venkov, aby zvážily soudní spory mezi místními obyvateli. Díky tomu byla posílena pravomoc ústřední vlády a venkovská šlechta přišla o své pozice. V důsledku těchto reforem také výrazně poklesl význam majetkových tříd zřízených za Solona [122] .

Lidové shromáždění se nyní scházelo častěji než dříve. Kolem roku 460 př.n.l. E. shromáždění byla přesunuta z tržiště , kde zasahovala do každodenního městského života, na Pnyx Hill ; objevila se zvláštní budova s tribunou pro řečníky a lavicemi pro diváky [122] .

Další důležitou inovací zavedenou Periklesem je zákon o občanství, přijatý v letech 451/450 př.n.l. E. Stanovil, že za plnohodnotného Athéňana lze považovat pouze toho, kdo prokázal svůj původ z athénských občanů otcem i matkou. Předtím se počítalo pouze s mužskými předky a inovace se mohla stát další ranou pro kmenovou šlechtu, protože attičtí aristokraté si často brali urozené cizinky [123] . Například Cimon po své matce byl vnukem thráckého krále, a proto mohl čelit hrozbě ztráty občanství (není však známo, zda byl Periklův zákon retroaktivní) [124] . Tento zákon proměnil athénský občanský kolektiv v uzavřenou komunitu, jejíž členové mohli využívat všech výhod demokracie [125] . Perikles se díky svým reformám nakonec stal vůdcem demokratických Athén [126] .

Politický systém, v němž se na vládě podílely široké masy občanů, byl velmi nákladný. Athény měly potřebné finanční prostředky díky foros - příspěvkům politiků-členů Athénského námořního svazu do celounijní pokladny [127] . V roce 454 př.n.l. e., když byli Řekové poraženi v Egyptě , Perikles pod záminkou zvýšené perské hrozby dosáhl přesunu této pokladnice z Delosu do Athén. V důsledku toho se vojenská aliance, symmachy, proměnila v athénskou námořní mocnost a z foros se stal tribut, kterého se Athéňané zbavovali podle svého uvážení [128] [129] . V prezentaci Plutarcha o tom Perikles hovořil takto: „ Athéňané nejsou povinni dát spojencům účet v penězích, protože vedou válku na jejich obranu a zadržují barbary, zatímco spojenci nic nedodávají – ani kůň, ani loď, ani hoplíté, ale jen platit peníze; a peníze nepatří tomu, kdo je dává, ale tomu, kdo je přijímá, pokud odevzdává to, za co dostává “ [130] .

Stavební program

Od určitého okamžiku se Perikles snažil udělat z Athén největší náboženské a kulturní centrum Hellas. Ihned po podepsání Calliánského míru , který ukončil 50leté řecko-perské války (449 př. n. l.), učinil politik podle Plutarcha „návrh, aby všichni Heléni, ať žijí kdekoli, v Evropě nebo v V Asii, v malých i velkých městech, byli delegáti vysláni na všeobecný kongres do Athén, aby diskutovali o helénských chrámech vypálených barbary o obětech, které musí přinést pro záchranu Hellas podle slibu daného bohům, když bojoval s barbary, o bezpečném pro veškerou plavbu po moři a o světě“ [131] . Perikles tedy navrhl svolat panřecký kongres a projednat otázky poválečné struktury (především náboženského charakteru) [132] . Pokud by byla tato myšlenka realizována, Athény by se mohly stát hlavním náboženským centrem Řecka a zatlačit Delfy zpět, ale Sparta a (pod jejím vlivem) další členové Peloponéské unie odmítli vyslat své zástupce. V důsledku toho se sjezd nekonal [132] [133] .

Toto selhání hrálo do karet Athénám: ukázaly svůj závazek k myšlence řecké jednoty a nyní mohly otevřeně prosazovat své zájmy. Protože nebylo možné uspořádat „setkání o helénských chrámech“, Perikles v roce 447 př.n.l. E. navrhl zahájit obnovu chrámů v Aténách, aniž by tento proces koordinoval s jinými politikami. Jeho iniciativa byla schválena a začala velkolepá stavba. Na dílo dohlížel sám Perikles, který se osobně ponořil do všech detailů [134] [135] , hlavním architektem se stal Phidias [136] .

Stavba probíhala podle jediného plánu, který byl založen na myšlence oslavit bohyni Athénu , patronku politiky. Při západním výstupu na Akropoli byly pod vedením Mnesiclesa vztyčeny Propylaea - krytá mramorová kolonáda, která vedla na vrchol a byla korunována malým chrámem bohyně vítězství Niké . Uprostřed náměstí se objevila kolosální bronzová socha Athény Promachos ( Obránkyně ) od Phidias; říkalo se o ní, že hřeben helmy bohyně a špička jejího kopí jsou viditelné pro námořníky plující kolem Sunia (jihovýchodní cíp Attiky). Na jižním konci Akropole postavili architekti Kallikrates a Iktinos chrám Athény Parthenos ( Panna ), známý jako Parthenon . Phidias a jeho učedníci ozdobili stěny tohoto chrámu vlysem znázorňujícím slavnostní procesí během panathénského období a vyřezali sochu bohyně ze slonoviny a zlata [137] [138] [139] .

Další novou budovou na Akropoli byl Erechtheion , malý chrám, který uchovával hlavní svatyně politiky (včetně palladia ). Jižně od Akropole se objevila budova pro hudební soutěže - Odeon , postavená ze dřeva a ve tvaru stanu nebo helmy; to bylo často nazýváno Pericles helmou protože tohoto . Nedaleko se objevilo Dionýsovo divadlo , na agoře byl dokončen Héfaistión (svatyně boha kovářství ), v Eleusis [140] a Ramnunte byly postaveny nové chrámy . Stavební program byl plně realizován až koncem 5. století před naším letopočtem. e., když Pericles již nebyl naživu, ale politikovi se podařilo vidět Parthenon a Propylaea, dokončené v roce 432 př.nl. E. [134] [141]

Stavba zahájená Periklesem měla důležité důsledky. Athény se díky „stavbám, grandiózních velikostí, nenapodobitelných v kráse“ [142] , proměnily, staly se neformálním hlavním městem Řecka, „Hellas of Hellas“ [143] . Místní chudí dostali prakticky stálá zaměstnání, která vyplácela dobré mzdy; podle Plutarcha Perikles stavbu koncipoval mimo jiné proto, aby mohl rozdělovat veřejné peníze mezi nejchudší občany [144] [145] . V důsledku toho se posílila sociální základna demokratického systému a zvýšila se obliba samotného Perikla [146] .

Boj proti Thukydidovi

Po smrti Cimona v roce 450 př. E. jeho zeť Thukydides, syn Melesius, se stal vůdcem šlechtické skupiny . Začala nová etapa boje mezi oběma „stranami“ a Thúkydidés se v tomto boji opíral pouze o šlechtu (I.E. Surikov dokonce píše o vytvoření aristokratické heterie [147] ) a Perikles využil svého vlivu na démos, tvrdí, že je mluvčím zájmů všeho politiky. Existuje názor, že to bylo v tomto období, 440 př.nl. e. odkazuje na příběh Plutarcha o novém politickém stylu Pericles [148] . Ten druhý „změnil… celý svůj způsob života. Ve městě byl viděn kráčet po jediné cestě - na náměstí a do Rady. Odmítal pozvání na večeře a všechny takové přátelské, krátké vztahy, takže během své dlouhé politické činnosti nechodil na večeři s nikým ze svých přátel; teprve když se jeho příbuzný Euryptolemos oženil, zůstal na hostině až do úlitby a pak hned vstal od stolu“ [13] . Perikles vzdorovitě přerušil styky se šlechtickými příbuznými, odstěhoval se ode všech spoluobčanů a jeho přáteli se stali metkové Anaxagoras , Prótagoras , Hérodotos a další. Nyní se postavil jako čistě veřejná osoba, která se za žádných okolností nevzdá právního státu a zájmů státu kvůli přátelským nebo rodinným vazbám [149] .

Mezi oběma „stranami“ pravidelně docházelo ke střetům v souvislosti s různými problémy domácí i zahraniční politiky. Thukydides a jeho příznivci byli tedy kategoricky proti rozsáhlým stavbám na Akropoli s tím, že jde o nesmyslné a zpronevěřené prostředky shromážděné od spojenců pro vojenské potřeby. Byli si jisti, že vykořisťování členů námořní unie bylo nadměrné [150] . Perikles byl však znatelně vlivnější a aristokratická frakce zpravidla nemohla zasahovat do jeho politického směřování [151] .

Jedna z epizod mezistranického boje je spojena se založením Fúrie - kolonie v Magna Graecia , nedaleko Sybaris zničené Crotony . Perikles se zjevně snažil z tohoto města udělat nástroj athénské expanze na západ, zatímco Thúkydidés chtěl kolonii učinit panhelénskou, to znamená, že usiloval o skutečnou rovnost pro kolonisty z různých politik [152] . Kolem roku 446 př.n.l. E. Athény vyslaly na pomoc Sybaritům 10 lodí v čele s věštcem Lamponem a Xenokritem (oba patřili do prostředí Periclean). To mělo znamenat další vítězství Perikla, ale brzy se samotné Athény obrátily na Peloponésany a Helény z jiných oblastí s žádostí o vyslání svých kolonistů do Velkého Řecka. V důsledku toho se vytvořila kolonie, ve které Athéňané zjevně ovládali pouze jednu z 10 kmenů - Athenia . Původní Periklův plán na vytvoření předsunuté základny Atén v Itálii selhal [153] [154] .

Existuje hypotéza, že tento obrat v osudu Fúrie byl výsledkem dočasného vzestupu Thúkydida v Athénách: Periklés nebyl znovuzvolen stratégem v roce 444 nebo 443 př. Kr. e. Thukydides se krátce dostal k moci a podařilo se mu udělat z Thurii panhelénskou kolonii [155] . Nicméně brzy, v roce 444 nebo 443 př.nl. E. (alternativní data - 445, 442, 438-436 př. n. l. [156] ) Perikles považoval okamžik za vhodný k zahájení ostrakoforie. Pro něj to byl extrémně riskantní krok, protože nad ním visela hypotetická hrozba exilu, ale byl to Thukydides, kdo dostal nejvíce hlasů a byl nucen odejít do exilu [157] [158] .

Ostrakizace Thúkydida byla nepopiratelným vítězstvím Perikla a zlomem v jeho politické kariéře. Perikles teď neměl žádné nebezpečné konkurenty. Jeho moc v rámci politiky dlouho nic neohrožovalo: pravděpodobně Thúkydidovi příznivci, kteří cítili svou slabost, nepodnikli žádnou akci, ačkoli byli připraveni na pomstu [159] .

V čele Athén

Síla Perikla

Podle Plútarcha „ po pádu Thúkydida a jeho vyhnanství ostrakismem... měl [Perikles] nepřetržitou, jedinou moc po dobu nejméně patnácti let, ačkoli pozice stratéga je dána na jeden rok “ [160] . Výzkumníci interpretují tato slova jako označení 15 strategií, které následovaly jedna po druhé [161] [162] [163] [164] [165] [166] [167] : Perikles byl zjevně znovu zvolen každý rok až do roku 431 př. Kr. E. [166] Po celou tu dobu se v Aténách těšil nespornému vedení a podle slov historika Eduarda Meyera se „z čela strany stal vládcem státu“ [168] . Nicméně, formálně, Pericles byl jen jeden z každoročně volených smírčích soudců, člen kolegia, který zahrnoval 10 lidí, a neměl žádné nouzové pravomoci [164] .

Stratég v Aténách byl jak úředník, tak vojenský vůdce. Zpravidla plnil v průběhu roku nějaký konkrétní úkol a zároveň měl určitou volnost jednání, později však musel o svém jednání podat plnou zprávu lidovému shromáždění. Věřilo se, že pozice stratéga na rozdíl od mnoha jiných vyžaduje určité schopnosti od osoby, která ji zastává; byl tedy povolen neomezený počet opakovaných voleb [163] [169] (je známo, že např. Phocion , který žil o století později, zastával tento post 45krát). Stratég se nestal výjimečným člověkem: mohl být sněmem před uplynutím roku odvolán, postaven před soud a dokonce i usmrcen. To vše znamená, že Periklův zvláštní vliv během jeho předpokládaných 15 strategií byl založen pouze na jeho osobní autoritě [170] .

Prameny obsahují mnoho důkazů o tom, že postavení Perikla ani na vrcholu jeho moci nebylo snadné. Politik se musel neustále starat o neomylnost své pověsti, o udržení si neformálního statusu „obecné prostaty“, tedy mluvčího zájmů celé komunity, nikoli jednotlivých skupin občanů [171] . Perikles, který měl možnost projít schůzí téměř jakoukoli ze svých iniciativ, byl nucen snášet útoky svých odpůrců (politická opozice, komici, řadoví zástupci dema), být neustále připraven odrazit jakýkoli úder, splnit potřebné formality. Moc se mu podařilo udržet více než 10 let díky přísné sebekontrole, politické vypočítavosti a vytrvalosti [172] , jakož i díky vnějším úspěchům Athén, které byly v očích spoluobčanů spojovány s jeho jménem [173 ] .

Podle komika Teleclides , Athéňané poskytli Pericles

Všechna pocta od měst; mohl spoutat jakékoli město nebo ho nechat volné,
A chránit ho silnou zdí a znovu hradby zničit.
Všechno je v jeho rukou: spojenectví, moc, síla, mír a bohatství.

— Plutarchos. Perikles, 16. [160]

Zde se bavíme o moci jednoho člověka nejen nad athénskou politikou, ale i nad námořní unií, která se postupně proměnila v mocnost. Jestliže Attiku v Periklově době obývalo přibližně 400 tisíc lidí (mezi nimiž bylo pouze 40-50 tisíc plnoprávných mužů a 100-150 tisíc členů jejich rodin [174] [175] [176] ), pak na na území athénského oblouku, které zahrnovalo přibližně 200 komunit, žilo 10-15 milionů lidí [177] . Athéňané inkasovali obrovské finanční prostředky od ostatních členů aliance formou foros: do začátku peloponéské války se poplatky zvýšily podle některých zdrojů [178] , ze 460 talentů na 600 [179] . Tyto peníze šly na údržbu velkého námořnictva, financování demokratického režimu a rozsáhlé výstavby. Ve vztahu ke spojencům prováděli Athéňané stále tvrdší politiku, postupně je měnili ve své poddané a povstání potlačovali [180] [181] . Takže Perikles v roce 446 př.nl. E. znovu podrobená Euboia [117] .

Jedním ze způsobů, jak posílit athénský vliv v zemích spojenců, bylo založení cleruchia - takových kolonií, které se nestaly novou politikou, ale udržovaly spojení s metropolí [182] [183] . Podle Plutarcha poslal Perikles v různých dobách tisíc cleruchů (osadníků) na thrácký Chersonés [184] , 500 na ostrov Naxos , 250 na Andros , další tisíc do Bisaltie , kde zřejmě založili osadu Berg na Strymon [185] [186] . Politik se přitom „řídil touhou osvobodit město od nečinného a neklidného davu kvůli zahálce a zároveň pomoci chudým lidem, stejně jako udržet spojence pod strachem a dohledem, aby se zabránilo jejich pokusy o vzpouru“ [185] .

Samian War

Důležitá událost v historii Athensa a v biografii Pericles byla Samos válka . V roce 441 př.n.l. E. konflikt začal mezi dvěma politikami, které byly součástí athénského námořního svazu, Miletus a Samos . Milesané, kteří byli poraženi, požádali Atény o pomoc a ty rychle zasáhly: zjevně viděli příležitost ukončit širokou autonomii bohatého a silného Samosu, který měl velkou flotilu, neplatil foros a usiloval o nezávislou zahraniční politika [187] . Samotný fakt války mezi Milétem a Samosem by navíc mohl být vykládán jako porušení přísah a podmínek dohody, na níž byl založen Athénský námořní svaz [188] . Podle Plutarcha byla z rozpoutání války obviněna Periklova milovaná Aspasia , rodačka z Milétu , která údajně přesvědčila „prvního občana“, aby pomohl jejímu rodnému městu [189] [190] . Samianové odmítli zprostředkování Athén a to se stalo formálním důvodem pro vypuknutí nepřátelství [187] [191] [188] [192] .

V létě roku 441 př.n.l. E. 40 athénských lodí pod velením Perikla obsadilo Samos bez boje [193] . Odstranili oligarchy [194] od moci , nastolili demokratickou vládu, vzali rukojmí, kteří byli posláni na Lemnos , uvalili na ostrovany odškodnění, načež se vrátili domů [195] [196] [187] [197] [198] . Podle Plutarcha byl Perikles během této výpravy neúspěšně podplacen Peršany (aby jim předal město), Samiany (aby do jejich města nezavedl demokracii) a rukojmími (aby je nechal doma) [189] .

Tyto události byly pouze začátkem konfliktu. Aristokraté vyhnaní z ostrova získali podporu perské satrapy Lydie Pissufna , vrátili se na Samos a s podporou většiny místního obyvatelstva svrhli demokracii [199] [200] [189] . Poté uzavřeli spojenectví s Byzancí a vyslali do Sparty poselstvo s žádostí o pomoc; možná Samos také zahájil jednání s Mytilene na Lesbos . Hrozilo, že se objeví široká protiaténská koalice s účastí Sparty, Persie a řady odbojných politik Egejského moře. Proto byla na Samos vyslána silná flotila pod velením všech 10 stratégů roku 440 př.n.l. E. vedená Periklesem [201] [202] .

V námořní bitvě na začátku května [193] 440 př. Kr. E. Athéňané zvítězili a poté oblehli Samos. Perikles však brzy obdržel zprávu, že perská flotila přichází na pomoc obleženým. Se 60 triérami vyšel vstříc Peršanům, aby je zadržel co nejdále od Samosu. Obránci města využili dočasného oslabení nepřítele a provedli výpad: prolomili námořní blokádu a mohli doplnit zásoby pro dlouhou obranu [203] [204] . Plutarchos hodnotí chování Perikla jako jasné nedopatření [189] , s tím však historici nesouhlasí. Pravděpodobnost války s Achajmenovci byla vysoká a výskyt jejich flotily v Egejském moři mohl vyvolat povstání v řadě politik Athénské unie, takže se Perikles musel s nepřítelem setkat na vzdálených hranicích [205] [206] . Historik S. Eddy navrhl, že perské loďstvo skutečně podniklo demonstrativní plavbu podél linie stanovené mírem Kallia jako námořní hranice mezi majetkem řecké politiky a říší Achajmenovců. Možná se Pissufn připravoval na vstup do války a zabránil mu v tom pouze zákaz od krále králů Artaxerxe I. Je možné, že Samianové [207] [208] inspirovali pověsti o perské hrozbě .

Přesvědčen o nepřítomnosti skutečné perské hrozby a poté, co se dozvěděl o událostech poblíž Samos, se Perikles naléhavě vrátil. Znovu porazil Samianskou flotilu a zablokoval město. Obléhání se vleklo devět měsíců [203] [209] . Plutarch a Diodorus Siculus píší o použití obléhacích strojů, které byly tehdy novinkou (podle některých zdrojů byl vynálezce takových strojů Artemon z Clazomene v athénském táboře ) [210] [211] , ale tento příběh je zpochybňován v r. historiografie [212] . Na počátku roku 439 př.n.l. E. [213] ), se Samianové neúspěšně pokusili proniknout z přístavu, načež ztratili naději na záchranu a vzdali se [214] [215] . Podle alternativní verze se Athéňanům podařilo zničit hradby a dobýt město [211] .

Přibližně ve stejné době byla dobyta také Byzanc [216] [217] . Peloponéská unie odmítla Samosovi pomoci [218] a ostatní ostrovní politici se nevzbouřili, takže válka skončila dobytím Samosu [219] [220] .

Plutarchos s odkazem na Durida ze Samosu vypráví o Periklově krutosti vůči poraženým: vězni byli označeni a samští velitelé byli drženi „připoutáni k prknům“ po dobu 10 dnů, poté byli zabiti a ponecháni bez pohřbu [221] . Durid však žil mnohem později, patřil k rétorickému směru antické historiografie a nemohl být nestranný ve věci týkající se jeho rodného ostrova. Proto jsou jeho údaje zpravidla považovány za nespolehlivé. Sámská politika jako celek utrpěla přísný trest: předala Athénám celou svou flotilu, zaplatila odškodnění, městské opevnění bylo zničeno a část pozemkových přídělů oligarchů byla zabavena [222] [204] [223]. .

Perikles, který v Athénách pronesl pohřební řeč na počest padlých, je nazval bohy: „Bohy přece nevidíme..., ale podle poct, které se jim udělují, a podle výhod, které jim poskytují. usuzujeme, že jsou nesmrtelní; tyto rysy jsou charakteristické i pro ty, kteří zemřeli v bitvě za vlast “ [224] [225] . Plutarchos předává slova Kimonovy sestry Elpiniki adresovaná Periklovi . Žena posměšně řekla, že Periklovy činy jsou skutečně hodné „rozkoše a věnců“, protože ve válce se „spojeneckým a spřízněným“ městem zabil mnoho hodných občanů. K tomu „první občan“ citoval Archilocha : „ Stařena by se nepomazala myrhou “ (to znamenalo, že Elpinike byla stejně neslušná zasahovat do státních záležitostí, jako byla stará žena uškrcena) [221] . Sám Periklés, podle Iona z Chiu , citovaného Plutarchem, byl na své vítězství nad Samosem velmi hrdý. V tomto ohledu řekl: " Agamemnon dobyl barbarské město ve věku deseti let a já jsem dobyl první, nejmocnější Iónce za devět měsíců " [221] [226] .

expanzivní politiku. Pontská expedice

Pod vedením Pericles, Athens vyvinul expanzi v různých směrech. Na západě se tedy snažili posílit své pozice na Sicílii a v jižní Itálii. Ještě ve 450. letech př. Kr. E. Athéňané uzavřeli spojenectví s Aegestou [227] , poté - s Rhegium , Leontines , možná Metapontus a Neapol v Kampánii . Ve skutečnosti byla tato politika v rozporu s podmínkami třicetiletého míru z roku 446 před Kristem. e. protože šlo o sféru vlivu Korintu , hlavního spojence Sparty; zájmy Korinťanů urazila athénská konkurence [228] . Po neúspěchu spojeném se založením Thurii jako panhelénské kolonie Atény dočasně zastavily expanzi v regionu [217] , ale za Perikla [229] v Thurii zůstala poměrně silná proaténská „party“ .

Jednou z hlavních oblastí aténského zájmu bylo severní pobřeží Egejského moře, oblast bohatá na lodní dřevo a kovy (včetně zlata a stříbra), ležící na cestě do Pontu. Řada místních měst byla součástí Athénské unie [230] . Zájmy posledně jmenovaného byly v rozporu s makedonskými , takže Perikles musel zasáhnout do dynastických sporů mezi potomky makedonského krále Alexandra Perdikky a Filipa [231] v zájmu nerušené kolonizace regionu . Aby posílil svůj vliv, ve 430. letech př. Kr. E. založili Athéňané v těchto místech dvě kolonie - Brea a Amphipolis , s jejichž pomocí bylo plánováno udržet pod kontrolou Chalkidiki a strategicky důležitý přechod přes řeku Strymon [232] [233] .

Důležitou událostí v průběhu athénské expanze byla pontská výprava Perikla. Hlásí o tom pouze Plutarchos [234] , ale vědci (až na vzácné výjimky) stále uznávají tuto kampaň jako historickou událost. Zřejmě o něm Plutarchos získal informace z prací Theopompa , které se nedochovaly [235] . Oblast Černého moře byla pro Athéňany zajímavá jako jeden ze tří potenciálních zdrojů dováženého obilí spolu s Egyptem a Velkým Řeckem [236] ; jeho význam nesmírně vzrostl v souvislosti s přeměnou Athén v jedno z nejlidnatějších měst Hellas, stejně jako v souvislosti s porážkou egyptské výpravy a neúspěchem kolonizační politiky Perikla v Thurii. Athéňané navíc kontrolovali obchodní cesty z Egejského moře do Černého moře, přičemž tam neměli žádné vážné konkurenty. Ještě v roce 447 př.n.l. E. Perikles vedl tisícovku athénských kolonistů do oblasti thráckého Chersonésu a vybudoval opevnění k zabezpečení tohoto poloostrova před thráckými nájezdy [87] [237] [238] . Během Samian války Atény získaly kontrolu nad Byzancí a v souladu s tím i nad Thráckým Bosporem - branami do Černého moře [217] [238] .

Pontská výprava je nejčastěji datována do roku 437 nebo 436 před naším letopočtem. e., ale někteří badatelé hovoří o roce 435 před naším letopočtem. E. jako možné datum [239] . Toto tažení vedl sám Perikles [240] . Athéňané navštívili Sinope a (pravděpodobně) Amis [241] , kde založili kolonie - cleruchia , respektive apoikia [ 239] . V Sinopu zůstalo 13 lodí, aby bojovaly s vyhnaným tyranem Timesileem [242] .

Vědci nemají konsenzus o trase expedice. Většina se domnívá, že hlavním cílem Athéňanů bylo Bosporské království jako největší vývozce obilí v regionu [234] . Současně I. Surikov navrhl, aby se Perikles na cestě k Bosporu plavil podél západního pobřeží Černého moře, kde přijal Olbii , Apolloniu Pontus a další města do Athénské unie; M. Vysoký se domnívá, že na zpáteční cestě prošli Athéňané podél celého východního pobřeží Černého moře a založili řadu kolonií (včetně velkých) [243] ; podle V. Strokina se Perikles plavil k Bosporu nejkratší cestou, ale během výpravy zapojil mnoho politik na jižním pobřeží Malé Asie do Athénské unie [244] .

Spory o výsledky expedice jsou spojeny s problémem trasy: existují skeptici a zastánci verze velkých úspěchů aténské flotily a přívrženci „zlatého průměru“. Athény skutečně mohly rozšířit svou námořní moc (včetně prostřednictvím předsunutých základen na severním pobřeží Černého moře), posílit kontrolu nad obchodem s obilím a navázat přátelské vztahy s Bosporem, ale k tomu všemu to možná vyžadovalo celou řadu kampaní, data, o kterých se ztratilo [245] . Hlavním výsledkem výpravy mohla být proměna Egejského moře ve „vnitrozemské moře“ Athénské unie, která nyní vypadala jako soudržná a mocná mocnost s rozsáhlou sférou vlivu [240] [246] .

Pronásledování osob blízkých Periklovi

Na konci 430. let př. Kr. E. byly zahájeny soudní procesy proti řadě lidí blízkých Periklovi. Přežívající zdroje poskytují o těchto událostech rozptýlené a protichůdné informace. Zřejmě mluvíme o aktivaci oligarchických kruhů spojených s vypršením Thúkydidova exilu [247] : Periklovi nepřátelé, kteří ještě nebyli schopni udeřit přímo na „prvního občana“, začali vystupovat proti lidem blízkým ho, aby ho zdiskreditoval [248] [159] [249] . Pravděpodobně [159] byl právní základ pro řadu soudních sporů vytvořen výnosem Diopifa , věštce blízkého oligarchickým kruhům. Tento zákon navrhoval, aby lidé „nevěřící v bohy nebo nešířící učení o nebeských jevech“ byli souzeni jako státní zločinci [250] . Jedním z obviněných byl učitel Perikla, slavný přírodní filozof Anaxagoras , a prameny obsahují několik verzí událostí [251] .

Podle Plútarcha byl Diopifův dekret namířen přímo proti Anaxagorovi a Perikles ho ve strachu o filozofa přesvědčil, aby opustil Athény ještě před procesem [250] . Satyr Peripatetic dodává, že obžalovaný byl odsouzen k smrti v nepřítomnosti; v této verzi byl žalobcem Thukydides a Anaxagoras byl spolu s bezbožností obviněn z „perské zrady“ [252] . Podle Sotiona se filozof přesto objevil u soudu a sám Pericles se ho zastal. Žalobcem byl Cleon , který tehdy začínal svou kariéru demokrata radikálního přesvědčení (možná tehdy skutečně uzavřel dočasné spojenectví s oligarchy [253] [254] ). Anaxagoras byl odsouzen k vyhnanství a pokutě pěti talentů [255] za „zlovolnost“, projevující se v charakterizaci slunce jako „ohnivého bloku“ . Nakonec Hermippus tvrdí, že filozof byl odsouzen k smrti a uvržen do vězení, ale Perikles ho zachránil tím, že se obrátil k lidem. Stratég se zeptal: "Dává mu život, Perikle, nějaký důvod ke stížnostem?" Když dostal negativní odpověď, řekl: „Mezitím jsem učedníkem tohoto muže. Nepoddávejte se tedy pomluvám a nepopravujte ho, ale poslouchejte mě a nechte ho jít.“ Poté Anaxagoras dostal svobodu [256] [257] [258] [259] .

Periklovi nepřátelé postavili před soud jeho milovanou Aspasii , která byla obviněna z „bezbožnosti“ a udržování nevěstince [255] . Jako žalobce se choval komik Hermipp a obráncem prostaty se stal sám Pericles (žena, která stále neměla občanská práva , nemohla mluvit u aténského soudu). Podle Plútarcha, který se odvolává na Aeschines ze Sphet , Pericles „prosil ji [Aspasii] o milost a během soudu pro ni proléval mnoho slz“ [250] . Athenaeus s odkazem na Antisthena píše, že Pericles bránící svou milovanou „proléval více slz, než když byl v nebezpečí jeho vlastní život a majetek“ [260] [261] [262] . Historici však nevylučují, že celý tento příběh je pozdně antickou fikcí [263] . Podle jiné hypotézy by se údaje o skutečném procesu mohly mísit s obviněními proti Aspasii vznesenými v komediích (zejména ve hrách Hermippa) [264] .

Pod útokem se dostal i slavný sochař Phidias a obvinění vznesená proti němu se ukázala být pro Perikla nejnebezpečnější [255] . Phidiasův asistent Menon tvrdil, že ukradl část zlata přiděleného na sochu Athény Panny v Parthenonu; Odpovědnost za to musel nést i Perikles jako hlavní manažer stavby na akropoli. Obvinění Menóna zůstalo neprokázané, ale přibylo k němu ještě jedno – že na štítě sochy bohyně, která stála na nejposvátnějším místě ve městě, znázornil Phidias sebe a Perikla. Sochař byl uvězněn, kde za nejasných okolností zemřel – buď na nemoc, nebo na jed [265] [266] [255] [249] [267] .

Snad jednou z obětí pronásledování byl Damon , sofista a hudební teoretik. Jeho vyhnání z Athén ostrakismem dokládají Aristoteles [268] (v tomto zdroji je vyhnancem „Damonides“), Plutarchos (a více než jednou) [269] a Libanius [270] . Plutarchos v biografii Aristides upřesňuje: „ Damon, učitel Perikla, odešel do vyhnanství, protože se zdál svým spoluobčanům příliš rozumný “ [271] . Výzkumníci ze všech těchto zpráv usuzují, že to byla Damonova blízkost Periclesovi, která způsobila jeho vyhnanství. Historik A. Raubichek datoval tuto událost do roku 430 př. Kr. e., ale existují i jiná data; podle některých antikvářů je příběh o Damonově ostrakizaci obecně nehistorický [272] .

Všechny tyto události ukázaly, že pozice Perikla se stala méně stabilní. Demos začal unavovat permanentní moc jednoho člověka, oligarchové sílili, tváří v tvář radikálním demokratům se objevili noví rivalové [254] [249] . Podle Plútarcha byl dokonce sám Periklés postaven před soud. Speciálně přijatý psefismus Dracontis navrhoval, že „první občan“ by měl poskytnout finanční zprávu za všechny roky, kdy byl u moci, a že jeho případ posoudí soudci, kteří odeberou hlasovací kameny z oltáře Bohyně (to bylo připomínka předků Perikla Alcmeonida, kdysi znesvěceného téhož oltáře). Gagnon navrhl ztrojnásobit počet soudců (z 500 na 1500 osob) [273] a předem oznámil seznam možných obvinění: "krádež", "vydírání", "zločin úřadem" [250] . Zda k soudu došlo, není jasné [274] .

V předvečer peloponéské války

V roce 431 př.n.l. E. začala válka mezi athénskými a peloponéskými svazy, která zachvátila celou Hellasu a táhla se 27 let. Diodorus Siculus a Plutarchos připisují klíčovou roli v rozpoutání tohoto konfliktu Periklovi [275] , který „ve strachu před soudem rozdmýchával pomalu doutnající plameny války v naději, že obvinění se rozplynou a závist bude usmířena, až občané v dobách velkých události a nebezpečí, by svěřil vlast jen jemu jako vážené a autoritativní osobě“ [250] . Někteří badatelé se domnívají, že tato verze událostí, která sahá až k Eforovi a řadě komiků, je pravdivá: možná Perikles skutečně vědomě přiblížil vypuknutí války, aby posílil svůj vliv a neutralizoval politické konkurenty [276] [277] [ 278] . Odpůrci této verze ji považují za příliš umělou a důvěřují historikovi Thúkydidovi, synovi Olory [279] (psal o neodolatelné síle okolností, které dohnaly obě strany ke konfliktu, a o reakci Peloponésanů na růst Athén). ' síla) více. Perikles přitom svou neústupností a „militantní asertivitou“, projevenou při jednání se Spartou, mohl začátek války poněkud přiblížit na mezifázi [280] [281] .

Předehrou velkého konfliktu byly tři incidenty datované do druhé poloviny 430. let před naším letopočtem. e., - Korfu, Potidean a Megarian [275] .

V roce 433 př.n.l. E. Kerkyra , ostrovní polis v Jónském moři , se v boji se svou metropolí Korintem kvůli Epidamnu obrátila o pomoc na Athéňany. Ti s ní i přes protesty Korinťanů uzavřeli obranné spojenectví [282] [283] a vyslali na pomoc eskadru. V bitvě u Sibotských ostrovů Athéňané v rozporu s rozkazem zasáhli do boje a pomohli Kerkyřanům k vítězství [284] . Korinťané to považovali za zjevné porušení třicetiletého míru; přesto se na čas stáhli, aby se konflikt okamžitě nerozvinul ve velkou válku [285] [286] .

Další incident souvisí s další kolonií Korintu - Potidea . Toto strategicky důležité město na Chalkidiki bylo členem Athénského námořního svazu, ale zároveň udržovalo úzké vazby s metropolí. Když Athény požadovaly, aby byli vyhnáni korintští soudci a aby byla zbořena část městského opevnění, Potidaeové se vzbouřili; byli podporováni sousední politikou a Makedonií a Sparta slíbila přesunout armádu do Attiky, pokud bude Potidea napadena. Athéňané město oblehli (432 př. n. l.) [287] . Korinťané vyslali oddíl dobrovolníků [288] [289] na pomoc Potidei a požadovali, aby Sparťané zasáhli, a navrhli, aby všechny politiky nespokojené s Athéňany poslaly své zástupce se stížnostmi [290] [291] .

Mezi stěžovateli byli velvyslanci Megary , která byla v Peloponéské unii, ale ekonomicky propojena se sousedními Aténami. Krátce před těmito událostmi zavedl Perikles se zvláštním psefismem tvrdé sankce proti Megarianům – zakázal jim přístup na trhy a do přístavu Attika a do všech měst Athénské unie, což mělo vážné negativní důsledky pro megarskou ekonomiku. [289] . Většina starověkých zdrojů tvrdí, že politik měl osobní motivy. Buď se snažil obrátit pozornost Athéňanů na zahraniční politiku ve chvíli, kdy probíhaly procesy s jeho přáteli [292] , nebo se chtěl zalíbit Aspasii, nebo cítil podle Plútarcha „jakousi skrytou, osobní nenávist k Megariáni“ [293] . V historiografii existuje několik verzí tohoto. Někteří učenci starověku vidí Megarian incident jako projev obchodního soupeření mezi dvěma odbory (tato hypotéza, předložená na začátku 20. století, byla později kritizována); jiní věří, že Pericles se snažil donutit Megaru, aby opustila Peloponéský spolek a vrátila se do Athén; ještě jiní, že účelem Athén bylo nechat Peloponésany bez zboží nezbytného pro námořnictvo [294] .

Po zvážení stížností ve Sparťanském lidovém shromáždění se konaly debaty. Korint vlastně předložil ultimátum – řekl, že pokud nebude rozhodnuto o přesunu armády do Attiky, vystoupí z Peloponéské unie [295] . Výsledkem bylo, že většina hlasovala pro začátek války [296] [288] [297] . Předtím však Sparťané posílali do Athén několik velvyslanectví s různými požadavky; podle různých verzí hledali přesvědčivý důvod k zahájení nepřátelských akcí [298] [299] , snažili se vše vyřešit mírovou cestou [300] nebo považovali za účelné oddálit začátek nevyhnutelné války [301] .

První ambasáda požadovala vyhoštění „viných z rouhání proti bohyni“, přičemž se jasně odkazovalo na Alkmeonidy a jejich potomka Perikla [302] [249] [303] . Athéňané odmítli. Později Sparta přešla k realističtějším návrhům – zrušit megariánský psefismus, zrušit obléhání Potidey, rozbít spojenectví s Corcyrou, udělit autonomii Aegině [304] . Zdá se, že klíčový byl první z těchto bodů: podle Thúkydida Sparťané prohlásili, „že by nebyla válka, kdyby Athéňané zrušili dekret o Megarianech“. Perikles byl však kategoricky proti ústupkům, věřil, že jsou zbytečné, že válka je nevyhnutelná a že Athény tento konflikt vyhrají díky své výhodnější pozici [305] . Lidové shromáždění ho v tom podpořilo [306] [307] .

Podle Plutarcha se při jednání o megarianské otázce „první občan“ odvolával na zákaz ničení desek zákony. Pak jeden ze sparťanských velvyslanců, Polialk, navrhl „ desku nezničit, ale pouze obrátit “ (to znamená nezrušit sankce, ale jednoduše na ně zapomenout), ale tento návrh byl přes všechnu jeho vtipnost nepřijato [293] . Později Sparta předložila nový, zjevně nemožný požadavek – poskytnout autonomii všem členům Athénského námořního svazu [249] . Perikles odpověděl co nejostřeji (v projevu, který mu Thúkydidés vložil do úst, mluvíme o autonomii pro spartské spojence Sparty a přijímání občanů jiných politiků do Sparty) a jednání skončila [308] [309]. .

Na brzy svolaném sjezdu vyhlásil Peloponéský spolek válku Athénám [276] . Na jaře roku 431 př.n.l. E. zaútočili Thébané na spojence Athén Plataea [310] , a to byl začátek otevřeného konfliktu [311] .

Začátek peloponéské války

V první fázi války Athéňané následovali obrannou strategii, kterou podle Thúkydida vyvinul Perikles. Tento plán zahrnoval upuštění od bojů se zjevně silnější spartskou armádou, evakuaci veškerého obyvatelstva Attiky pod ochranou Dlouhých hradeb a zachování nadvlády na moři, díky čemuž bylo možné udržet spojence pod kontrolou, zásobit Athény vším potřebným a zasadit bolestivé rány Peloponésu. Perikles si byl jistý, že vedením války tímto způsobem bude možné donutit nepřítele k míru příznivému pro Athény [312] [313] [314] .

Sparťané plánovali využít své převahy na souši. Hrozba úplného zpustošení Attiky měla podle jejich názoru přimět Athéňany buď podepsat mír, nebo stáhnout armádu z města k rozhodující bitvě [315] [316] [317] . Spojenci Sparty počítali s tím, že Boiótové vyjdou proti Athénám, s povstáním některých politiků v rámci athénského oblouku, s pomocí Peršanů, Thráků a Sicilanů [318] , ale tyto výpočty v první fázi války se jako celek nenaplnila [319] .

První tažení Peloponésanů do Attiky se odehrálo v létě roku 431 př.n.l. E. Spartský král Archidamus II ., který shromáždil velkou sílu (podle Plútarcha bylo jen 60 tisíc [320] hoplítů ), šel velmi pomalu; podle některých učenců doufal, že přinutí Athéňany k míru pomocí „taktiky zvyšování tlaku“, tedy pouhé hrozby invaze. Tento výpočet nebyl oprávněný, a proto Sparťané vtrhli do Attiky a začali pustošit zemi [321] . Odolávala jim pouze lehká jízda Athéňanů, kterou Perikles nechal v okolí města [322] . Athénští hoplité se nedostali za Dlouhé hradby a Sparťané se nepokusili zaútočit na tato opevnění [317] [323] .

Od té doby Sparťané pustošili Attiku každé léto, ale nemělo to vážné následky vojenského charakteru. Každá invaze trvala 15 až 40 dní, po odchodu nepřítele se obyvatelé Attiky vrátili do své země a znovu ji obdělávali. Archidamus nikdy nevyprovokoval nepřítele k bitvě, a přesto každé jeho tažení stálo Peloponéský spolek obrovské úsilí [324] . Athénská flotila podle plánu křižovala kolem Peloponésu a zasadila nečekané rány pobřežním osadám Sparťanů a jejich spojenců. V roce 431 př.n.l. E. podnikl řadu nájezdů na pobřeží Messenia a Elis , dobyl Astak , dosáhl mírového vstupu do athénského námořního svazu Cephallenia [325] ; příští rok se v Argolis vylodila aténská výsadková síla , která se pokusila dobýt Epidaurus , vyplenila okolí Troezenu , Hermiony a Galie , dobyla město Perioeks of Prasia [326] .

Nájezdu na Argolis velel Perikles. Vedl také pozemní tažení do Megaris v roce 431 př.nl. e., bezprostředně po ústupu nepřítele z Attiky. Na pohřbu athénských vojáků, kteří zemřeli v prvním roce války, doručil Perikles „ náhrobní kámen “, který je zachován v převyprávění Thúkydida [327] [328] [329] [330] .

Nepřátelské vpády do Attiky se samy o sobě nestaly vážnou hrozbou, ale vytvořily základ pro rozsáhlou společensko-politickou krizi. Vesničané shromáždění v Athénách mohli z městských hradeb vidět, jak Peloponésané ničili jejich pole a domy [331] . Tato podívaná vyvolala podle Thúkydida „strašný dojem“ [332] a mnoho Athéňanů požadovalo rozhodný zásah proti nepříteli. Perikles měl velké potíže bránit lidu unáhlenému jednání [333] [334] : všemi prostředky oddaloval svolání Národního shromáždění, aby Athéňané neučinili katastrofální rozhodnutí bojovat [335] [336] [337] .

Právě Perikles se stal v očích mnoha spoluobčanů viníkem války a zpustošení Attiky. Toho využili jeho političtí odpůrci, mezi nimiž byl i demagog Cleon [338] . „První občan“ byl obviněn ze zbabělosti, zesměšňován jako průměrný velitel, prohlásil, že „dává vlast jako oběť nepřátelům“ [320] . Vzhledem k tomu, že Archidamus byl pohostinný proxenus Perikla [27] , tento musel přijmout opatření, aby se vyhnul podezření ze zrady: podle některých zdrojů předem slíbil, že své předměstské majetky převede na stát, pokud je Sparťané ušetří [320 ] , podle jiných tyto majetky odmítl ještě před válkou, aby zabránil Archidamovi kompromitovat se [339] . Podle moderních historiků mohly akce Sparťanů skutečně vést k otevřené bitvě a rychlé porážce Athéňanů. Navíc udeřili přímo na Perikla [340] , ten však pochopil plán nepřítele a zachránil město před nevyhnutelnou porážkou, i když na úkor své popularity [335] .

Plány Pericles byly zmatené, který začal v roce 430 př.nl. E. epidemie, která vešla do dějin jako „ Athénský mor “ [329] [341] . K velkému počtu obětí přispěla přelidněnost obyvatelstva, nuceného skrývat se za hradbami města (podle vědců zemřel na nemoc každý čtvrtý Athéňan [342] [343] [344] ). Lidé se na Perikla zlobili. Podle Plútarcha byl obviněn z toho, že „ zahnal vesnické lidi do městských hradeb a takovou masu lidí k ničemu nevyužívá, ale klidně sleduje, jak se lidé, zavření jako dobytek, nakazí jeden od druhého a nedejte jim příležitost změnit vaši polohu a nadýchat se čerstvého vzduchu “ [345] [346] . Epidemie byla navíc považována za další projev rodinné kletby Alcmaeonidů , kterou používali nepřátelé Perikla [342] .

„První občan“ rychle ztratil svůj vliv. Byl předčasně odvolán z postu stratéga, postaven před soud na základě obvinění z finančního zneužívání a odsouzen k zaplacení vysoké pokuty [347] [348] (od 15 do 50 talentů) [349] . Nyní byl Periklés jen soukromá osoba a jím vytvořený vládní systém se začal hroutit: místo vyvážené demokracie přišel čas na vládu emocionálního davu, který řídili demagogové [350] . Zahraniční politika Athén však zůstala stejná [351] .

Poslední rok Periklova života

Po ztrátě moci následovala řada osobních tragédií. Podle Plutarcha ztratil Perikles „sestru a většinu svých příbuzných a přátel“ [352] . Nejstarší syn politika Xanthippa zemřel na epidemii ; se svým otcem dlouho nevycházel, ale tato ztráta se pro něj přesto stala vážnou ranou. Po pouhých osmi dnech zemřel i druhý Periklův syn Paralus . Na jeho pohřbu byl bývalý stratég poprvé viděn vzlykat (Pseudo-Plutarchos však zaznamenal alternativní verzi, podle níž Perikles neochvějně snášel smutek a získal si tak všeobecný respekt [353] ). Zůstal třetí syn, Pericles mladší , ale jeho matka byla cizinka, Aspasia; v důsledku toho neměl nárok na athénské občanství podle zákona, který jeho otec kdysi zajistil. Periklés starší, ponechaný bez legitimních potomků, musel požádat shromáždění lidu o výjimku pro jeho posledního syna a této žádosti bylo vyhověno [354] [355] . Historik E. Caravan navrhl, že se Perikles neomezil na soukromou žádost, ale schválil zákon pro všechny Athéňany udělující občanská práva nemanželským dětem v nepřítomnosti legitimních dětí od otce [356] .

V roce 429 př.n.l. E. Perikles byl opět zvolen stratégem. Pravda, byla to již jen milost demosů, kteří se domnívali, že politik svou vinu odčinil [357] . Zdroje neříkají nic o aktivitách Pericles během jeho poslední strategie. Téhož roku těžce onemocněl [358] ; Plutarch uvádí, že šlo „zdá se“ o stejný „aténský mor“, který však „nebyl akutní povahy, jako u jiných, nebyl doprovázen silnými útoky, ale byl tichý, vleklý, s různými výkyvy, pomalu vyčerpávající tělo a postupně podrývalo duchovní sílu“ [358] . V historiografii v tomto ohledu panuje názor, že nehovoříme o nakažlivé nemoci, ale o tichém vymření starého muže, který utrpěl řadu tvrdých ran osudu [359] .

Perikles zemřel na podzim roku 429 př.n.l. E. [360] [361] (podle jedné verze koncem srpna nebo začátkem září [362] ). Plutarch píše o svých posledních okamžicích takto:

Když už Perikles umíral, seděli kolem něj nejlepší občané a jeho přeživší přátelé. Hovořili o jeho vysokých kvalitách a politické moci, vyjmenovali jeho činy a počet trofejí: na památku vítězství získaných pod jeho vedením pro slávu vlasti vztyčil devět trofejí. Tak si řekli v domnění, že už ztratil vědomí a nerozumí jim. Ale Perikles tomu všemu pozorně naslouchal a přerušil jejich rozhovor a řekl, že je překvapen, jak oslavují a vzpomínají na takové jeho zásluhy, na kterých patří rovným dílem štěstí a které už mělo mnoho generálů, ale nemluví. o nejslavnější a nejdůležitější zásluhy. : "Ani jeden athénský občan," dodal, " neoblékl kvůli mně černý plášť ." [358]

Je-li Plutarchův příběh pravdivý, pak se Perikles zjevně mýlil: v době jeho smrti ve městě zuřila epidemie, mnozí uprchlíci ho důvodně obviňovali ze svých potíží [359] .

Pericles byl pohřben v Keramika , u silnice vedoucí k Akademii. Na tomto místě byly hrobové pomníky všem Athéňanům, kteří zemřeli v bitvě (nepočítaje ty, kteří padli u Marathonu ). Později byli vedle Perikla pohřbeni Thrasybulus , Charmius a Phormion [363] [362] .

Osobnost

Charakter a rozhled

Perikles byl muž s výrazným racionálním myšlením [364] . V mnoha ohledech se rozvinul pod vlivem filozofa Anaxagora, který byl podle starověké tradice nejen Periklovým přítelem, ale naučil ho i výmluvnosti [365] . Platón v dialogu „ Alkibiadés První “ vyjadřuje ve společnosti převládající názor, že se Perikles stal vynikajícím státníkem, neboť komunikoval s mnoha moudrými lidmi [366] [367] . Okruh Periklových přátel a partnerů zahrnuje nejvýznamnější postavy Hellas té doby: byli to tragéd Euripides , historik Herodotos , sochař Phidias , filozofové Anaxagoras, Zeno , Protagoras , hudebník Damon , věštec Lampon a další. představitelé starořecké inteligence [368] [369] [370 ] .

Vzdělání a osobní kvality Perikla se jasně projevily během zatmění Slunce v roce 431 př.n.l. E. Podle Plutarcha si „první občan“, který byl v době zatmění na válečné lodi, zachoval klid a vysvětlil ostatním podstatu toho, co se děje. „... Perikles, vidouc hrůzu a naprostý zmatek kormidelníka, zvedl před oči svůj plášť a zakryl jej a zeptal se, zda je v tom nějaké neštěstí, nebo to považuje za znamení nějakého neštěstí? . Odpověděl, že ne. "Jak se tedy tento jev liší od tohoto," řekl Perikles, "když ne tím, že předmět, který způsobil temnotu, je větší než plášť?" [349] . Vědci poznamenávají, že toto vysvětlení se zásadně neliší od moderních představ o povaze zatmění Slunce [371] [372] .

Mezi slavnými vědci, filozofy a dramatiky, kteří byli součástí "úzkého kruhu" přátel Perikla, kněz, věštec a "vykladač božského zákona" Lampon vyčnívá. Jeho přítomnost znamená, že Periklovi nebyly cizí pověry [369] nebo využíval autoritu slavného věštce k ovlivňování mas [373] .

V každodenním životě se Pericles vyznačoval vyrovnaným a neochvějným přístupem ke všemu, co se dělo kolem, necitlivostí k urážkám, klidem a neustálou vážností. Mnohým současníkům se tyto povahové rysy zdály být projevem arogance nebo odcizení [374] .

Osobní život

První manželka Pericles pocházela z rodiny Alcmaeonid . Dochované prameny neuvádějí, jak se jmenovala (v řadě beletristických děl moderní i současné doby se objevuje smyšlené jméno Telesippus ) a obecně se o ní ví jen málo. Byla dcerou Megakla a Kesiry, sestřenice Perikla a sestrou Dinomachiho , manželky Clinia a matky Alkibiada . Podle Plútarcha byla v prvním manželství manželkou Hipponika z rodu Kerikos , kterému porodila syna Callia [375] . Někteří učenci se domnívají, že svatba s Periklesem předcházela svatbě s Hipponikem. Tato žena porodila Periklovi dva syny - Xanthippa (v různých verzích před rokem 470 př. n. l. [376] nebo ne dříve než v polovině 450. let př. n. l. [377] ) a Parala (v jedné z verzí - v roce 450 př. n. l. [378] ).

Manželství skončilo rozvodem. Podle Plútarcha se tak stalo proto, že „společný život přestal... se líbit“ manželům; manželství bylo po vzájemné dohodě anulováno a Perikles dokonce našel pro svou bývalou manželku nového manžela [375] . Hérakleides z Pontu tvrdí, že politik vyhnal svou manželku z domu, aby se „vyléčil do sytosti s Aspasií , megarianskou hetero “ [379] . V historiografii existuje názor, že rozvod měl politické důvody: Perikles se v určité fázi své kariéry potřeboval distancovat od Alkmeonidů [380] .

Druhou Periklovou společnicí byla hetaera Aspasia, cizinka z Milétu (verze jejího megarského původu je zřejmě založena na omylu jednoho ze starověkých autorů [381] ). Historici datují počátek tohoto spojení kolem roku 440 před naším letopočtem. E. [382] [383] [384] Perikles a Aspasia žili spolu, ale jejich vztah měl sotva povahu formálního manželství; badatelé obvykle používají termín jiná řečtina. παλλακή (nejbližší moderní analog je konkubinát ) [385] [386] [387] .

Starověcí autoři a moderní badatelé píší o povaze tohoto spojení různými způsoby. Plutarchos uvádí na základě různých zdrojů dvě vzájemně se vylučující teze [388] : „je zřejmé, že Periklova náklonnost k Aspasii byla založena spíše na vášnivé lásce“ a „podle některých zpráv byl Perikles uchvácen její [Aspasií] jako inteligentní žena, která hodně rozuměla státním záležitostem.“ záležitosti“ [375] . V historiografii je častější „romantická“ verze. Existují i názory ve prospěch kalkulace, která pohnula politikem i hetero; je to odůvodněno tím, že Perikles se nepokusil získat občanství pro svého jediného syna z Aspasie, dokud neztratil své starší potomky, a Aspasia se hned po jeho smrti stala manželkou dalšího, obchodníka s dobytkem Lysicles [354] [389] .

Periklovi zlí příznivci připisovali Aspasii velký vliv na něj. Objevila se dokonce obvinění, že právě tato hetaera byla zodpovědná za začátek samských a peloponéských válek [390] [209] [354] .

Na začátku peloponéské války se nejstarší syn Perikla, Xanthippus, oženil s dcerou Tisandera, syna Epilikova [352] ( Leogor mladší se stal jeho švagrem a Andokides , pozdější slavný řečník, se stal jeho synovec). Vztahy mezi ním a jeho otcem se postupem času zhoršovaly: Perikles dával svému synovi skromné příspěvky a on, který se vyznačoval extravagancí, neustále potřeboval peníze. Plutarch říká, že jednou Xanthippus vzal peníze od jednoho z přátel svého otce, údajně na žádost Perikla. Ten, který se o tom dozvěděl, podal žalobu na svého vlastního syna. „Mladý Xanthippus byl z toho rozrušený, nadával svému otci, nejprve své domácí filozofické úvahy a rozhovory se sofisty prezentoval směšnou formou,“ pak začal šířit špinavé drby a nakonec se stal nesmiřitelným nepřítelem Perikla [352] [391 ] .

Xanthippus zemřel během epidemie v roce 430 nebo 429 před naším letopočtem. E. Brzy ho následoval jeho bratr Paral [352] . Starověcí autoři se shodují, že žádný z Periklových synů, narozených v manželství, se nestal hoden svého otce: Platón ústy jednoho ze svých hrdinů prohlašuje, že se oba „ukázali jako blázni“ [392] , pro Aristotela , Xanthippus a Paralus jsou příkladem toho, jak „solidní rodiny“ degenerují do „lenivosti a hlouposti“ [393] . Přesto Perikles (podle jedné verze starověké tradice) tuto ztrátu veřejně truchlil [357] .

Aspasia porodila Periclesovi syna známého jako Pericles mladší . To se stalo pravděpodobně mezi 450 a 440 př.nl. E. [382] (někdy je narození datováno asi do roku 445 př . n. l. [394] [395] ). Mladému Periklovi byl předurčen osud meteka , podřadného obyvatele Athén, a jeho otec na tom zjevně nic nezměnil. Teprve po smrti svých starších synů, kteří zůstali bez legitimních potomků, se Periklés starší obrátil na Národní shromáždění s žádostí o udělení občanských práv poslednímu synovi [389] .

Periklés mladší se prosadil v řadách aténské elity. V roce 406 př.n.l. e. v závěrečné fázi peloponéské války se ujal funkce stratéga a spolu se svými kolegy porazil spartskou flotilu u Arginských ostrovů . Po bitvě však stratégové nebyli schopni shromáždit těla mrtvých k pohřbu. Byli sesazeni, postaveni před soud a popraveni [394] [396] .

Od roku 447 př.n.l. E. v Periklově domě byli vychováni jeho bratranci (a přirození synovci jeho první manželky) Clinius a Alkibiades [397] . Druhý z nich, který se později stal vynikajícím politikem a velitelem, se od raného věku vyznačoval skvělými schopnostmi a ambicemi. Vztah mezi ním a opatrovníkem nebyl jednoduchý. Alkibiadés zjevně velmi žárlil na slávu a vliv Perikla, očekával, že ho překoná, a plánoval jednat jinými metodami, bližšími tyranii než demokracii. V tomto smyslu [398] příběh vyprávěný Plutarchem o tom, jak Alkibiadés, když se dozvěděl, že jeho opatrovník připravuje zprávu pro Národní shromáždění, poznamenal: „Nebylo by pro něj lepší přemýšlet o tom, jak nepodávat zprávy v Všechno?" [399] .

Oratorium

Od mládí působil Perikles jako řečník v národním shromáždění a u soudů, čímž si okamžitě vysloužil pověst zručného mistra výmluvnosti [400] . Platón nazval Perikla „ znamenitým řečníkem “ [401] , mužem, který „ všechny předčil ve výmluvnosti “ [402] [403] . Plutarchos popsal řečnický dar Perikla, přezdívaného „olympionik“ pro jeho výmluvnost:

... daleko předčil všechny řečníky. Z toho důvodu prý dostal jeho známou přezdívku... Z tehdejších komedií, jejichž autoři jeho jméno často připomínají vážně i se smíchem, je zřejmé, že tuto přezdívku dostal právě on hlavně pro jeho dar slova: jak se říká, že hřměl a házel blesky, když mluvil k lidem, a na jazyku nosil hrozný blesk. [224]

Perikles byl největším řeckým řečníkem „předrétorické“ éry [400] , kdy se umění výmluvnosti ještě nestalo předmětem výuky. Stejně jako ostatní řečníci své doby spoléhal především na improvizaci a své projevy si nezapisoval. Žádné Periklovy spisy se nedochovaly [224] . Několik Periclesových projevů přenáší Thukydidés , ale toto je převyprávění zpaměti s přidáním Thúkýdidových vlastních názorů [404] .

Periklova výmluvnost byla jeho přirozeným talentem a ne výsledkem speciálního výcviku [404] , protože oratoř a politiku studoval povrchně [24] . Ve 440. letech př. Kr. E. mluvil se sofisty , kteří jako první učili výmluvnost a od nichž se Perikles mohl mnohému naučit [404] .

Obraz Perikla v kultuře a umění

Komedie v podkroví

Mezi první literární díla, ve kterých se Perikles objevuje, byly komedie napsané jeho současníky. Charakteristickým rysem antické attické komedie jako celku bylo zaměření na kritiku moderních politiků a dalších pozoruhodných osobností, na probírání aktuálních problémů [405] ; proto se Periklés, nejvýznačnější Athéňan své doby, mnohokrát ocitl v centru pozornosti dramatiků. Komedie se o něm staly důležitým zdrojem biografických informací. Stalo se tak mimo jiné díky Plutarchovi, který do svého příběhu o Periklovi zahrnul mnoho citátů komiků. Tento autor položil základ tradici a zajistil zachování většiny v současnosti známých textových fragmentů, které zmiňují „prvního občana“ [406] .

Jedním z důležitých námětů pro zesměšňování komiků byl vzhled Perikla, totiž neobvyklý protáhlý tvar jeho hlavy [407] (podle alternativní verze mluvíme o plešatosti). Perikles byl nazýván „cibulově hlavou“ ( starořecky σχινοκέφαλος ) a „nositelem hlavy “ ( starořecky κεφαληγερέτης ) analogicky s „tukonoscem“ Zeusem [408] [409] .

Vážnějším a významnějším motivem je téma nadměrné moci, kterou Perikles disponoval. Politik byl z jeviště přirovnáván k tyranovi Peisistratovi a jeho doprovod byl nazýván „novými peisistratidy“. Dramatik Teleclides v jedné ze svých komedií vyjmenovává neobvykle široké Periklovy pravomoci [410] , zjevně ho obviňuje z tyranské politiky vůči členům aténské námořní ligy. Aristofanés v „ Oblacích “ zesměšňuje praxi, kdy Perikles ospravedlňoval utrácení vysokých částek před lidovým shromážděním slovy: „Za nezbytné“ [411] [412] . Komik to hraje takto [413] :

Pheidippides : A ty boty! Ubohý! kde je děláš?
Strepsiades : Ano, jako Perikles, "důležitý v nouzi."

Cratin měl zvláštní zájem o osobnost Perikla (existuje dokonce hypotéza, že tento komik nenáviděl „prvního občana“). Badatelé nalézají invektivy vůči politikovi v dochovaných fragmentech komedií Thrácké ženy, Nemesis, Chirons, Dionysalexander. Autor v nich upozorňuje na hojnost cizinců obklopených Periklem, politika nazývá tyranem a potomkem „Troubles and Kronos “, obviňuje ho z rozpoutání války [414] . Pericles je zjevně neustále zobrazován v obrazu Dia, ale později je nahrazen obrazem Pericles-Dionysus, „krále satyrů “. Tento obraz se (pravděpodobně) objevuje v Dionysalexandrovi od Cratina, později v jedné z komedií Hermippa (pravděpodobně v Moirai) [415] .

Po smrti Perikla v roce 429 př. E. jeho osobnost nadále zajímala komiky. Aristofanés tedy ve dvou svých hrách obvinil „prvního občana“ z rozpoutání krvavé války se Spartou. V „ Míru “ spojuje začátek konfliktu s Periklovou touhou odvrátit pozornost lidu od svých blízkých, v „ Aharnianech “ [416] převypráví anekdotu, podle níž rozbití Athén s Megarou , která sloužil jako jedna ze záminek pro peloponéskou válku , byl přímo spojen s Aspasií [417] [418] [419] :

Ale tady v Megaře, po hrách a pití,
mladí lidé unesli Simefu dívku.
Pak Megariani, zapálení žalem,
ukradli dvě dívky z Aspasie.
A pak vypukla panřecká válka,
její příčinou byly tři děvky.
A teď Periklés, jako olympionik, blesky
A hromy spěchají, otřásají Řeckem.

Demosovi se zjevně líbil obraz válečného štváče Perikla, protože zbavil občany morální odpovědnosti za všechny důsledky konfliktu. Aristofanés se přitom k „prvnímu občanu“ choval s mnohem větší úctou než například k demagogovi Kleonovi [420] .

Ve 410. letech př. Kr. E. Pericles se stal postavou v Eupolisově komedii „ Démas“. V této hře je jedním z velkých politiků minulosti (spolu se Solonem , Miltiadem a Aristidem ), který mohl zachránit Athény před kritickou situací. Eupolis zjevně vzdává hold Periklovi jako politikovi a řečníkovi, ale zároveň opakuje rozšířený výsměch o jeho vzhledu, obviňování ze sobectví a sklonu k tyranii. K nim dramatik přidal výsměch „nelegitimnosti“ Perikla mladšího [421] .

Vědci uvádějí, že attické komedie jsou velmi specifickým žánrem. V těchto dílech docházelo k hyperbolizaci a dovádění určitých rysů postav až k absurditě; zároveň však muselo být zachováno spojení s realitou, protože jinak by se komická složka ztratila. To znamená, že komedie mohou být cenným zdrojem informací o Periklovi a postoji athénských démů k tomuto politikovi [422] . Zjevně sehráli důležitou roli při utváření obrazu Perikla pro následující éry. Zejména díky Aristofanovi zakořenily představy o „prvním občanu“ jako viníkovi peloponéské války [423] .

V dílech starověkých historiků a filozofů

„Otec historie“ Hérodotos, který patřil k řadě Periklových přátel a partnerů, se o něm ve svém díle zmiňuje pouze jednou . Tato zmínka není tak pochvalná, jak by se dalo čekat [424] : historik říká, že Agarista měl několik dní před narozením Perikla sen o narození lva [8] . Mluvíme o docela běžném příběhu v dávných dobách. Předpokládalo se, že znaky tohoto druhu naznačují budoucí velikost a „lví“ charakter dítěte [425] , ale zároveň nutily dítě vnímat jako zdroj skryté a nejasné hrozby do budoucna [424] .

Na obraze řady dalších historiků 5. století př. Kr. E. Perikles se jeví jako nositel řady negativních vlastností: je to krutý a cynický politik, hladový po moci a utlačující athénské spojence. Tak ho popisují Ion z Chiosu a Stesimbrot z Thasosu , kteří mají v této věci blízko ke komikům [424] . Podle Sergeje Averintseva proměnil Stesimbrot z „ctihodné postavy“ Perikla „groteskní masku“, čímž se tento politik stal „hrdinou pikantních anekdot a tajným padouchem“ [426] .

Thukydides Thukydides . " Historie ". II, 65

Pro státní činnost byl Pericles považován za nejhodnější. Zatímco Perikles stál v čele města v době míru, vládl vždy mírumilovně a spravedlivě, pevně posiloval jeho bezpečnost a město pod ním dosáhlo vrcholu moci. Když válka začala, ukázalo se, že i on správně odhadl její důležitost a význam... Po jeho smrti se Athéňané přesvědčili, jak správné byly jeho výpočty a předpovědi ohledně průběhu války... Perikles jako muž který se těšil největší úctě spoluobčanů pro svou pronikavou mysl a nepochybnou neúplatnost, vládl občanům bez omezování jejich svobody a nepodléhal ani tak náladám mas, jako sám lid vedl. Neusiloval o moc nevhodnými prostředky, neschvaloval občany, ale mohl, spoléhat se na svou autoritu, proti nim ostře namítat. Když viděl, že Athéňané předčasně zahajují příliš odvážné plány, věděl, jak svými projevy vzbuzovat opatrnost, a pokud bezdůvodně upadli do sklíčenosti, pozvednout jejich elán. Ve jménu to byla vláda lidu, ale ve skutečnosti moc prvního občana. Z Periklových nástupců nevyčníval mezi ostatními jako státník ani jeden, ale každý toužil po prvenství, a proto byl připraven, dopřát lidu, obětovat i státní zájmy.

Ze současných spisovatelů Perikla ho kladně hodnotí pouze jeden - Thukydides . Tento autor se účastnil peloponéské války, znal Perikla a jeho „ historie “ je cenná, mimo jiné jako příběh svědka a účastníka popsaných událostí [427] . "První občan" je aktivní pouze ve dvou z osmi knih, ale je to klíčová postava [428] . V obrazu Thúkydida prokazuje politickou moudrost a odhodlání, nezaujatost, ochotu obětovat se pro vlast. Jeho spoluobčané jsou nerozumní a slabí, je pro ně těžké snášet útrapy válečné doby, ale Perikles je jako moudrý rádce utěšuje, inspiruje a vede dál cestou, která nemá alternativy [429] .

Thukydides si je jistý, že za vypuknutí peloponéské války nemůže Perikles a že jeho strategie v první fázi konfliktu byla naprosto správná. Ve skutečnosti je „první občan“ v „Dějinách“ zobrazen jako ideál politika a velitele: nemá žádné chyby, jeho rozhodnutí jsou vždy správná a Athény zjevně prohrály válku (podle Thúkydida) jen proto, Periklovi nástupci ho byli nehodní [430] .

Není náhodou, že právě do úst „prvního občana“ Thúkydides vložil nejobsáhlejší a nejvýznamnější z projevů zahrnutých do „Historie“ – „Náhrobní kámen“, který se stal učebnicí charakteristickou pro athénskou demokracii [431] .

Sokratovská literatura. Platón a Aristoteles

Pro spisovatele IV století před naším letopočtem. E. Perikles nebyl nějakou výjimečnou postavou. Platón a Aristoteles ho tedy považovali pouze za jednoho z mnoha athénských demagogů vinných z degradace demokracie [432] . Platón ve svých dialozích opakovaně zdůrazňuje vynikající moudrost a řečnické schopnosti Perikla, nazývá ho tím, kdo „všechny předčil ve výmluvnosti“ [433] [434] [435] . Tím vším Platón konstatuje, že Perikles nebyl zručný státník: na konci jeho vlády se Athéňané stali „divočejšími“ a „nespravedlivými“ [436] [411] .

Aristoteles ve svém „ aténském zřízení “ věnoval Periklovi velmi malou pozornost [432] . Byl to však právě tento autor, kdo jako první popsal ranou politickou kariéru Perikla [437] .

Plutarch

V helénistické éře byl Perikles stále považován za nehodného být na stejné úrovni s velkými postavami minulosti - Miltiadem , Themistoklem nebo Cimonem . Zejména římský Cornelius Nepos nezahrnul biografii Perikla do svého díla „ O slavných lidech “ [432] . Obraz athénského „prvního občana“ zůstal rozvinutý velmi schematicky – na rozdíl např. od vyobrazení Alkibiada nebo Alexandra Velikého [438] .

Vše se změnilo díky řeckému spisovateli 1.-2. století našeho letopočtu. E. Plutarch , kdo zahrnul biografii Pericles v jeho Komparativní životy . Ve stejné dyádě (páru) byla biografie Quinta Fabia Maxima Cunctatora , římského generála během druhé punské války [439] . Podle Plutarcha si tyto historické postavy byly podobné „jak ve svých dalších ctnostech, tak především ve své jemnosti a spravedlnosti a také v tom, že byly schopny snášet nespravedlivé úsudky lidí a jejich soudruhů v úřadu, které každý z nich vynášel. velkou službu vlasti“ [440] .

Ve Srovnávacích biografiích dochází k nové idealizaci a slovy S. S. Averintseva k „remonumentalizaci“ obrazu Perikla. Plútarchos, vysoce oceňující Thúkydida, s ním souhlasí ve vztahu k „prvnímu občanu“ [441] . Navíc Periklovi připisuje zásluhy nejen za politické a vojenské úspěchy, ale také za kulturní rozkvět Atén, program výstavby Akropole a vytvoření galaxie předních intelektuálů té doby. Obecně je Periklův životopis jeden z nejlepších v jeho cyklu „ Srovnávací životy “ [442] .

Ve starověkém výtvarném umění

Je známo, že na athénské Akropoli minimálně do 2. století n.l. E. byla socha Perikla [443] . Plinius starší jej připisuje sochaři Kresilaovi (Kresilovi) [444] a nápis s tímto jménem byl v Athénách skutečně nalezen. Existuje však názor, že písmena v tomto nápisu jsou příliš malá a že by měl odkazovat na jiný sochařský obraz, menší velikosti [445] .

O tom, jak socha vypadala, nejsou v dochovaných pramenech žádné přesné údaje; možná byl Perikles zobrazován se zbraněmi a brněním. Zachovaly se kopie hlavy sochy, z nichž jedna je uložena ve Vatikánu, druhá v Britském muzeu [444] . Jde o obrazy muže s pravidelnými rysy, hluboko posazenýma očima, propadlými tvářemi a velkým nosem, s krátkým upraveným plnovousem [446] . Lebka je protáhlá, je korunována korintskou přilbou posunutou do týla [444] . Podle Plutarcha sochaři téměř vždy zobrazovali Perikla v takové helmě, protože ho „nechtěli představit v ostudné podobě“: hlava „prvního občana“ byla „podlouhlá a neúměrně velká“ [447] . Existuje však názor, že bylo obvyklé zobrazovat athénské stratégy v helmách a Plutarch o tom prostě nevěděl.

Dochovaly se také kopie štítu vytvořeného Phidiasem, který znázorňoval bitvu Řeků s Amazonkami. Perikles se zde podle jedné verze objevuje v podobě hoplíta a pouze on je plně ozbrojen [444] . Plutarchos nazývá tento obraz „krásným“: „Ruka Perikla, držící před obličejem zdvižené kopí, je mistrně provedena, jako by chtěl zakrýt podobnost, ale je vidět z obou stran“ [265] .

V historiografii

Perikles je jednou z nejstudovanějších postav starověku: do začátku 21. století mu byly věnovány desítky monografií a obrovské množství vědeckých článků [448] . Tato popularita je způsobena několika faktory. Jedním z nich je vysoká pověst Thukydida, který se zformoval ve starověku a uznává jej většina vědců moderní i nedávné doby. Představy tohoto historika o Periklovi jako hlavní postavě doby a bezvýhradně kladné postavě výrazně ovlivnily antiku [449] .

Podobný význam měly Plutarchovy Srovnávací životy, které byly nesmírně populární od renesance . Zájem vzdělané veřejnosti o tuto práci úzce souvisel s jejím obdivem k vynikajícím postavám starověku [450] ; mezi nimi byl Perikles [449] , s jehož jménem Plutarchos spojuje kulturní rozkvět Athén [441] .

Vědecký zájem o Perikla se podle německého historika W. Willa objevil v 18. století a byl spojen se jménem Johanna Joachima Winckelmanna , autora klasických Dějin umění starověku. Právě tento spisovatel zavedl do užívání pojem „periklova éra“ či „periklův věk“, který je spojován s obdobím největšího rozkvětu starověkého Řecka, vrcholem moci Athén a celou „ zlatou padesátkou “. let “ v historii Hellasu [451] . „Nejplodnějším obdobím pro umění v Řecku a zvláště v Athénách bylo oněch čtyřicet let, kdy Perikles takříkajíc vládl republice,“ píše Winckelmann [452] a dodává: „To byl zlatý věk umění, kdy k dílu pomohl všeobecný souhlas a veřejné uznání a odměňování zásluh anulovalo intriky závistivců“ [453] . Perikles se stal symbolem této krásné doby [451] a klasického starověku vůbec [449] .

V důsledku toho se o Periklovi, velkém politikovi doby rozkvětu, vytvořila stabilní panegyrická tradice [449] . „První občan“ byl vysoce oceněn představiteli všech hlavních ideologických hnutí. Liberálové v něm tedy viděli tvůrce a vůdce prvního demokratického režimu v dějinách, muže, který ve starověku formuloval (v Thúkydidově náhrobku) hlavní ustanovení liberálně demokratické ideologie: o svobodě soukromého a veřejného života. , o všeobecné rovnosti před zákonem, moci většiny, nutnosti otevřených politických diskusí [454] .

Pozitivní vztah k Periklovi měli i zastánci totalitních režimů – zejména vědci z nacistického Německa . Starověký politik byl pro ně mluvčím „ árijského “ ducha Helénů, ideálním vůdcem („Fuhrer“) Athéňanů, rozpínavost Athén v jeho době byla srovnávána s politikou Hitlera [451] . Nacisté v Periklovi neviděli demokrata, ale autoritativního vůdce, který obratně používal demokracii jako zástěnu [455] („Jménem to byla moc lidu, ale ve skutečnosti moc prvního občana,“ napsal Thukydides [456] ] ). Zároveň panuje názor, že schopnost Perikla vládnout sám při zachování demokratických institucí imponovala a stále imponuje politikům všech typů, včetně liberálů [457] . Sovětští badatelé psali o „prvním občanu“ se sympatiemi jako o postavě, která prováděla politiku v zájmu „širokých lidových mas“ [458] .

Obecně lze obraz Perikla, který se vyvinul v historiografii, považovat za idealizovaný. Pravidelně dochází k pokusům o změnu stanovených odhadů – zcela nebo částečně. Zastánci alternativních názorů tvrdí, že Pericles nemá žádné velkolepé osobní úspěchy, že panegyristé mluví zpravidla o éře jako celku, a ne o zásluhách jedné osoby. Částečně opakují výtky politických odpůrců „prvního občana“, věnují pozornost některým kontroverzním Periklovým činům [459] , nacházejí v pramenech náznaky jeho sobectví, pomstychtivosti, touhy po ponížení nepřítele [460] .

Někteří učenci rozvíjejí téma hypotetických rozdílů mezi skutečným Periklem a obrazem, který vytvořili starověcí klasici, a nabízejí alternativní interpretace Thúkydidova textu. Panuje názor, že „Historie“ tohoto autora nepředstavuje z ideologického hlediska něco jednotného: mohla být napsána dlouho a Thúkydidovy názory na Perikla se během této doby mohly výrazně změnit [461] . Němečtí vědci jsou obecně nejčastěji kritičtí k „prvnímu občanu“ (anglicky a francouzsky mluvící starožitnosti s ním zpravidla zacházejí pozitivně) [462] . Vrcholem „demytologizace“ Perikla je monografie S. Schuberta, v níž se autor distancuje od pojmu „Periklův věk“ a popírá zásluhy politika před Athénami [463] .

Badatelé zpravidla připouštějí, že za Perikla a především jeho zásluhou se athénská demokracie zformovala ve své klasické podobě [464] . Antikvariát E.D.Frolov si všímá paradoxní povahy reformačních aktivit Perikla: Perikles byl jedním z těch athénských aristokratů, kteří z demokratických institucí udělali prostředek k dosažení osobní moci, kvůli tomu se dostali do konfliktu s komunitou a byli poraženi; nahlíženo z druhé strany, demokracie využívala aristokratických vůdců, aby se posílila, a eliminovala je, když se stali nepotřebnými. „První občan“ vydržel déle než ostatní ( Solon , Cleisthenes, Xanthippe) [465] . Někteří vědci jsou si jisti, že i přes zpřetrhání třídních vazeb a neustálé zaměření na démos zůstal oddán aristokratickým ideálům, jiní - že v zájmu kariéry tyto ideály záměrně opustil a předurčil tak změnu kulturního a politické paradigma v jednotné politice [466] . O politické výšiny v Athénách usilovali po Periklovi buď ušlechtilí dobrodruzi zbavení zásad (klasickým příkladem je Alkibiadés), nebo bezkořenní demagogové [467] , v souvislosti s nimiž Tumans nazývá Perikla „posledním velkým aristokratem u moci“ [468] .

Vědci věnují pozornost vytrvalosti a obezřetnosti, kterou projevuje Pericles při budování kariéry. Tyto vlastnosti spolu s pilnou prací „prvního občana“ na jeho image dávají důvody k tomu, abychom jej považovali za profesionálního politika – možná prvního v historii [469] . Existuje názor, že Perikles byl také inovátorem ve vojenských záležitostech: v rozporu s ideály aristokratické zdatnosti se vyhýbal riziku, bez důvěry ve vítězství upřednostňoval hladovějící města před otevřenou bitvou (jako v případě Samosu) využíval moderní technologie (obléhání stroje). Válka pro něj nebyla výjezdem do pole za férovým bojem, ale hledáním optimálního řešení vytyčených úkolů. Perikles se nebál ani zcela porušit vojenskou tradici – například když vypracoval nevídaný plán na evakuaci obyvatel Attiky pod ochranou Dlouhých hradeb a útoky na břehy Peloponésu [470] . V tomto ohledu ho V.S. Sergejev nazývá „výjimečným stratégem“ [471] . Existují i další hodnocení: například I. E. Surikov a německý antik M. Klauss píší o nedostatku znatelných úspěchů ve veliteli Pericles [472] [473] .

V umění moderní a současné doby

Paradoxně, navzdory velkému zájmu o Perikla v historiografii, jeho osobnost nepřitahovala stejnou pozornost umělců a spisovatelů moderní a současné doby. Více je zajímaly postavy spojené s „prvním občanem“ – Aspasia , Sokrates , Herodotus , Phidias a další. Takže v monografii „Historische Gestalten der Antike. Rezeption in Literatur, Kunst und Musik“ „Pericles“ je přesměrován na článek o „Aspasia“ [474] .

V literatuře se autoři často více nezajímají o organizační a diplomatické schopnosti Perikla, ale o nuance jeho vztahu k Aspasii. Například anglický spisovatel B. Makin ze 17. století , který je považován za jednoho z prvních, kdo hovořil o právu žen na vzdělání, nazval Aspasii Periklovou múzou . Podle jejího názoru to byla právě Aspasia, kdo proměnil svého milence z velkého válečníka v brilantního řečníka, státníka a filozofa [475] . V roce 1876 vydal rakouský dramatik R. Gamerling román Aspasia [476] , kde se pokusil znovu vytvořit mentální stereotypy představitelů různých vrstev starořecké společnosti [477] . V tomto díle dal autor jméno první Periklově ženě a nazval ji Telezippa . Následně toto jméno používali další spisovatelé. V roce 1912 Francouz J.-M. Lentillon napsal tragédii „Aspasia“ v duchu neoklasicismu [476] . Perikles se stal jednou z hlavních postav historických románů G. D. Gulia („Muž z Athén“) a A. I. Dombrovského („Perikles“) [478] .

Umělci zobrazili Perikla, jak si prohlíží umělecká díla. Tento spiknutí použili Louis Hector Leroux („Perikles a Aspasia v dílně Phidias“, 1811/13), L. Alma-Tadema („Phidias ukazuje fresky Parthenonu svým přátelům“, 1868). Okamžik, kdy Perikles pronáší svou pohřební řeč, je zachycen na obraze z roku 1852 od Philippa von Foltze [479] [480] .

Pericles je postava v několika filmech [481] : "Die Frauen des Herrn S." ( Německo , 1951, jako Pericles Oscar Sima) [482] , "Válka, která nikdy nekončí" (1991, jako Pericles Ben Kingsley ) [483] a "Impérium: Řekové - Crucible of Civilization" (2000, jako Pericles Jeffrey Dench ) [484] .

Poznámky

↑ Surikov, 1997 , s. 15-16.
↑ 12 Lehmann, 2008 , s . třicet.
↑ Surikov, 1997 , s. 16.
↑ Surikov. K výkladu..., 2000 , s. 77.
↑ Figueira, 1986 , s. 257.
↑ Surikov, 1997 , s. 21.
↑ Surikov, 2000 , str. 101.
↑ 1 2 Herodotos, 1972 , VI, 131.
↑ Surikov, 1997 , s. 16; 19.
↑ Lehmann, 2008 , s. 32-33.
↑ 12 Lehmann, 2008 , s . 32.
↑ Surikov, 1997 , s. 17.
↑ 1 2 3 4 5 6 Plutarchos, 1994 , Pericles, 7.
↑ Surikov. K výkladu..., 2000 , s. 74.
↑ Plutarchos, 1994 , Pericles, 37.
↑ Ridgway, 1998 , s. 719-720.
↑ Surikov, 2000 , str. 102.
↑ Surikov, 2008 , s. 283.
↑ Lehmann, 2008 , s. 37-38.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 284.
↑ Aristoteles, 1937 , Athénská politologie, 22, 4-7.
↑ Lehmann, 2008 , s. 44-46.
↑ Lehmann, 2008 , s. 46.
↑ 1 2 3 Surikov, 2008 , str. 292.
↑ Plutarchos 1994 , Pericles 4.
↑ Surikov, 2000 , str. 104.
↑ 1 2 Surikov, 2000 , str. 105.
↑ Lehmann, 2008 , s. 65.
↑ Lehmann, 2008 , s. 75-76.
↑ Lehmann, 2008 , s. 76-77.
↑ Lehmann, 2008 , s. 76.
↑ Surikov, 2008 , s. 287.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 92.
↑ Surikov, 2000 , str. 106.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 88.
↑ Lehmann, 2008 , s. 77-78.
↑ Surikov, 2008 , s. 284-287.
↑ Lehmann, 2008 , s. 77.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 87.
↑ Lehmann, 2008 , s. 89.
↑ Tumans, 2010 , str. 122.
↑ Surikov, 2008 , s. 287-288.
↑ Surikov, 2008 , s. 289.
↑ Surikov, 2008 , s. 295-296.
↑ Aristoteles, 1937 , 27, 1.
↑ Lehmann, 2008 , s. 94-96.
↑ Surikov, 2006 , str. 338.
↑ 12 Plutarch, 1994 , Kimon, 14 .
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 94.
↑ Gushchin, 2012 , str. 27.
↑ Surikov, 2006 , str. 337-338.
↑ Tumans, 2010 , str. 125.
↑ Surikov, 2008 , s. 243-244.
↑ Gushchin, 2012 , str. 33.
↑ Diodorus Siculus, 2000 , XI, 77, 6.
↑ Plutarchos, 1994 , Kimon, 15.
↑ 1 2 Aristoteles, 1937 , athénský řád, 25, 2.
↑ Tsukanova, 1972 , str. 143-145.
↑ Hall, 1990 , s. 319-320.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 99.
↑ Tsukanova, 1972 , str. 145-151.
↑ 1 2 Gushchin, 2012 , str. 21-23.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 98.
↑ Gushchin, 2012 , str. 23.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 97-98.
↑ Gushchin, 2012 , str. 34.
↑ Surikov, 2008 , s. 26-27.
↑ Lehmann, 2008 , s. 97.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 102.
↑ Stockton, 1982 .
↑ Roller, 1989 , s. 257-263.
↑ Surikov, 2008 , s. 296-297.
↑ Tumans, 2010 , str. 132.
↑ Lehmann, 2008 , s. 100-101.
↑ Surikov, 2008 , s. 298-299.
↑ Surikov, 2008 , s. 249.
↑ Plutarchos, 1994 , Cimon, 17.
↑ 1 2 Plutarchos, 1994 , Pericles, 10.
↑ Surikov, 2008 , s. 298.
↑ Lehmann, 2008 , s. 114-115.
↑ Surikov, 2008 , s. 251; 300.
↑ Lehmann, 2008 , s. 122.
↑ 1 2 Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 160.
↑ Lehmann, 2008 , s. 101; 120.
↑ Diodorus Siculus, 2000 , XI, 88, 2.
↑ Thukydides, 1999 , I, 111, 2-3.
↑ 1 2 Plutarchos, 1994 , Pericles, 19.
↑ Lehmann, 2008 , s. 120-121.
↑ Thukydides, 1999 , I, 112.
↑ 1 2 Buckler, 2000 , s. 81-82.
↑ Skoczylas, 1987 , s. 8-9.
↑ Plutarchos 1994 , Perikles 21.
↑ Plutarchos, 1994 , Perikles, 18.
↑ Lurie, 1993 , str. 344.
↑ 1 2 Gushchin, 2021 , str. 362-363.
↑ Thukydides, 1999 , I, 113.
↑ Diodorus Siculus, 2000 , XII, 6.
↑ Gushchin, 2015 , str. 106.
↑ Buckler, 2000 , s. 82.
↑ Lehmann, 2008 , s. 146-147.
↑ Thukydides, 1999 , I, 114, 2.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 179.
↑ Gushchin, 2021 , str. 364.
↑ Lehmann, 2008 , s. 148-149.
↑ Gushchin, 2021 , str. 362-365.
↑ Lurie, 1993 , str. 344-345.
↑ Pechatnová, 2009 , str. 77-78.
↑ Pechatnová, 2009 , str. 77.
↑ Strogetsky, 1991 , str. 156.
↑ Surikov, 2008 , s. 257.
↑ 1 2 Gushchin, 2021 , str. 365.
↑ Thukydides, 1999 , I, 115, 1.
↑ Lurie, 1993 , str. 346.
↑ Plutarchos, 1994 , Perikles, 23.
↑ Surikov, 2008 , s. 313.
↑ Lehmann, 2008 , s. 149.
↑ 1 2 Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 181-182.
↑ Surikov, 2008 , s. 287.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 102-103.
↑ Surikov, 2008 , s. 22.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 103.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 24-25.
↑ Lehmann, 2008 , s. 123-124.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 104.
↑ Surikov, 2008 , s. 25-27.
↑ Surikov, 2008 , s. 297.
↑ Surikov, 2008 , s. 23-24.
↑ Surikov, 2008 , s. 57.
↑ Lyubimtsev, 2017 , str. 9-10.
↑ Plutarchos 1994 , Pericles 12.
↑ Plutarchos, 1994 , Perikles, 17.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 306-307.
↑ Lehmann, 2008 , s. 137-138.
↑ 1 2 Buseskul, 2009 , s. 71.
↑ Lehmann, 2008 , s. 140.
↑ Surikov, 2008 , s. 307.
↑ Buseskul, 2009 , s. 69-70.
↑ Surikov, 2008 , s. 308.
↑ Lehmann, 2008 , s. 139-140.
↑ Lehmann, 2008 , s. 141-142.
↑ Surikov, 2008 , s. 307-309.
↑ Plutarchos 1994 , Perikles 13.
↑ Buseskul, 2009 , s. 72.
↑ Plutarchos 1994 , Pericles 12.
↑ Buseskul, 2009 , s. 68-69.
↑ Surikov, 2008 , s. 310-311.
↑ Surikov, 2008 , s. 301.
↑ Surikov, 2008 , s. 301-303.
↑ Surikov, 2008 , s. 302-303.
↑ Lehmann, 2008 , s. 155.
↑ Surikov, 2008 , s. 311; 313.
↑ Surikov, 2008 , s. 323.
↑ Vladimirskaya, 2015 , str. 71-72.
↑ Vladimirskaya, 2017 .
↑ Wade-Gery, 1932 , str. 214.
↑ Surikov, 2006 , str. 139-141.
↑ Surikov, 2008 , s. 314-315.
↑ Lehmann, 2008 , s. 157.
↑ 1 2 3 Vladimirskaya, 2015 , str. 73.
↑ 1 2 Plutarchos, 1994 , Pericles, 16.
↑ Wade-Gery, 1932 , str. 206.
↑ Sergejev, 2002 , str. 269.
↑ 1 2 Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 115.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 316.
↑ Lehmann, 2008 , s. 164.
↑ 1 2 Strelkov, 2004 .
↑ Tumans, 2010 , str. 126.
↑ Lehmann, 2008 , s. 163.
↑ Sergejev, 2002 , str. 269.
↑ Surikov, 2008 , s. 316-317.
↑ Surikov, 2008 , s. 319.
↑ Lehmann, 2008 , s. 164-166.
↑ Surikov, 2008 , s. 318-319.
↑ Sergejev, 2002 , str. 274.
↑ Surikov, 2008 , s. 262-263.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 113.
↑ Sergejev, 2002 , str. 273-274.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 57-58.
↑ Surikov, 2008 , s. 343.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 83-85.
↑ Sergejev, 2002 , str. 274-275.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 84.
↑ Surikov, 2008 , s. 311.
↑ Clauss, 1999 , str. 330.
↑ 1 2 Plutarchos, 1994 , Perikles, 11.
↑ Borza, 2013 , str. 180-181.
↑ 1 2 3 Strogetsky, 1991 , str. 160.
↑ 1 2 Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 191.
↑ 1 2 3 4 Plutarchos, 1994 , Pericles, 25.
↑ Surikov, 2008 , s. 326-327.
↑ Buseskul, 2003 , s. 230.
↑ Lehmann, 2008 , s. 182.
↑ 1 2 Fornara, 1979 , str. 13.
↑ Beloh, 2009 , str. 357-358.
↑ Thukydides, 1999 , I, 115, 2.
↑ Diodorus Siculus, 2000 , XII, 27, 2.
↑ Lehmann, 2008 , s. 183.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 191-192.
↑ Thukydides, 1999 , I, 115, 4.
↑ Diodorus Siculus, 2000 , XII, 27, 3.
↑ Strogetsky, 1991 , str. 161.
↑ Lehmann, 2008 , s. 183-184.
↑ 1 2 Strogetsky, 1991 , str. 162.
↑ 1 2 Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 192.
↑ Strogetsky, 1991 , str. 161-162.
↑ Lehmann, 2008 , s. 186.
↑ Rung, 2008 , str. 176-177.
↑ Rung, 2011 , str. 60-63.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 327.
↑ Plutarchos, 1994 , Pericles, 27.
↑ 1 2 Diodorus Siculus, 2000 , XII, 28, 3.
↑ Thukydides, 1999 , I, 117, cca. čtyři.
↑ Fornara, 1979 , s. čtrnáct.
↑ Thukydides, 1999 , I, 117.
↑ Lehmann, 2008 , s. 186-187.
↑ Lehmann, 2008 , s. 187.
↑ 1 2 3 Surikov, 2008 , str. 329.
↑ Lehmann, 2008 , s. 185-186.
↑ Strogetsky, 1991 , str. 161-162; 164.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 193.
↑ 1 2 3 Plutarchos, 1994 , Perikles, 28.
↑ Surikov, 2008 , s. 327-329.
↑ Clauss, 1999 , str. 332-333.
↑ 1 2 3 Plutarchos, 1994 , Pericles, 8.
↑ Gushchin, 2021 , str. 412.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 195.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 75-76.
↑ Surikov, 2008 , s. 324-326.
↑ Lehmann, 2008 , s. 176-177.
↑ Strogetsky, 1991 , str. 166.
↑ Shoffman, 1960 , str. 131.
↑ Strogetsky, 1991 , str. 166-168.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 194.
↑ 1 2 Strokin, 2013 , str. 141.
↑ Surikov, 1999 , s. 99-102.
↑ Sergejev, 2002 , str. 276.
↑ Lehmann, 2008 , s. 145-146.
↑ 1 2 Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 171.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 330.
↑ 1 2 Strogetsky, 1991 , str. 165.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 194-195.
↑ Plutarchos, 1994 , Perikles, 20.
↑ Surikov, 2008 , s. 332-333.
↑ Strokin, 2013 , str. 147-149.
↑ Surikov, 2008 , s. 333-334.
↑ Lehmann, 2008 , s. 195-197.
↑ Lehmann, 2008 , s. 203.
↑ Surikov, 2006 , str. 160.
↑ 1 2 3 4 5 Sergejev, 2002 , str. 303.
↑ 1 2 3 4 5 Plutarchos, 1994 , Pericles, 32.
↑ Rozhansky, 1972 , s. 227.
↑ Clauss, 1999 , str. 335-336.
↑ Rozhansky, 1972 , s. 228.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 339.
↑ 1 2 3 4 Vladimirskaya, 2015 , str. 74.
↑ Diogenes Laertes, 1986 , II, 12-14.
↑ Rozhansky, 1972 , s. 228-230.
↑ Rozhansky, 1983 , s. čtrnáct.
↑ Shachermeyr F. Religionspolitik und Religiositat bei Perikles. - Vídeň, 1968. - S. 55-56.
↑ Athenaeus, 2003 , XIII, 589 d-e.
↑ Surikov, 2008 , s. 340.
↑ Judeich, 1896 , kol. 1720.
↑ Henry, 1995 , str. 16.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 65.
↑ 1 2 Plutarchos, 1994 , Pericles, 31.
↑ Mynda, 2009 .
↑ Lehmann, 2008 , s. 200
↑ Aristoteles, 1937 , 27, 4.
↑ Plutarchos 1994 , Perikles 4; Aristides, 1; Nicias, 6.
↑ Surikov, 2006 , str. 158-159.
↑ Plutarchos, 1994 , Aristides, 1.
↑ Surikov, 2006 , str. 160-161, 340.
↑ Lehmann, 2008 , s. 200-201.
↑ Vladimirskaya, 2015 , str. 75-76.
↑ 1 2 Strogetsky, 1991 , str. 174.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 341.
↑ Sergejev, 2002 , str. 303-304.
↑ Clauss, 1999 , str. 334.
↑ Lehmann, 2008 , s. 203-204.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 465-466.
↑ Strogetsky, 1984 , s. 117.
↑ Thukydides, 1999 , I, 44, 1.
↑ Surikov, 2008 , s. 335-336.
↑ Sergejev, 2002 , str. 303-302.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 466-468.
↑ Lehmann, 2008 , s. s. 207-213.
↑ Lehmann, 2008 , s. s. 213-214.
↑ 1 2 Sergejev, 2002 , str. 302.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 336.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 468-470.
↑ Clauss, 1999 , str. 334-335.
↑ Diodorus Siculus, 2000 , XII, 38-39.
↑ 1 2 Plutarchos, 1994 , Pericles, 30.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 470-471.
↑ Lurie, 1993 , str. 394-395.
↑ Thukydides, 1999 , I, 118.
↑ Lehmann, 2008 , s. s. 217-218.
↑ Gushchin, 2002 , str. 55-56.
↑ Lehmann, 2008 , s. s. 219.
↑ Surikov, 2008 , s. 336-337.
↑ Cawkwell, 1997 , s. 44-45.
↑ Thukydides, 1999 , I, 126-127.
↑ Clauss, 1999 , str. 336.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 472-473.
↑ Thukydides, 1999 , I, 140-144.
↑ Surikov, 2008 , s. 337-338.
↑ Lehmann, 2008 , s. s. 219-220.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 473.
↑ Lehmann, 2008 , s. s. 221-222.
↑ Thukydides, 1999 , II, 2-5.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 462.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 475-476.
↑ Surikov, 2008 , s. 345.
↑ Sergejev, 2002 , str. 304-305.
↑ Surikov, 2008 , s. 344-345.
↑ Gushchin, 2002 , str. 55.
↑ 1 2 Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 485.
↑ Sergejev, 2002 , str. 304.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 486-487.
↑ 1 2 3 Plutarchos, 1994 , Perikles, 33.
↑ Gushchin, 2002 , str. 56-61.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 476; 491-492.
↑ Lehmann, 2008 , s. 227-228.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 485-486.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 492-493.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 495-496.
↑ Thukydides, 1999 , II, 35-46.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 493-494.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 347.
↑ Lehmann, 2008 , s. 233-234.
↑ Bloedow, 1983 , str. 33-34.
↑ Thukydides, 1999 , II, 21, 2.
↑ Gushchin, 2002 , str. 58-59.
↑ Sergejev, 2002 , str. 306.
↑ 12 Bloedow , 1983 , str. 35-36.
↑ Surikov, 2008 , s. 346.
↑ Lehmann, 2008 , s. 229-230.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 491-492.
↑ Polyan, 2002 , 36, 2, s. 81.
↑ Westlake, 1968 , str. 129.
↑ Sergejev, 2002 , str. 307-308.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 349.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 475-494.
↑ Lehmann, 2008 , s. 236-237.
↑ Plutarchos 1994 , Pericles 34.
↑ Gushchin, 2002 , str. 59-60.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 496.
↑ Lehmann, 2008 , s. 239-242.
↑ 1 2 Plutarchos, 1994 , Pericles, 35.
↑ Surikov, 2008 , s. 349-351.
↑ Sergejev, 2002 , str. 308.
↑ 1 2 3 4 Plutarchos, 1994 , Pericles, 36.
↑ Afonasin, 2020 , str. 322.
↑ 1 2 3 Henry, 1995 , str. 52.
↑ Surikov, 2008 , s. 320-321; 351.
↑ Karavana, 2008 , str. 383-384.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 351.
↑ 1 2 3 Plutarchos, 1994 , Pericles, 38.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 352-353.
↑ Sergejev, 2002 , str. 309.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 497.
↑ 12 Lehmann, 2008 , s . 245.
↑ Pausanias, 2002 , I, 29, 3.
↑ Surikov, 2008 , s. 293.
↑ Berger, 1966 , str. 154.
↑ Platón, 1990 , Alkibiades první, 118c, s. 241.
↑ Surikov, 2006 , str. 278.
↑ Rozhansky, 1983 , s. 13.
↑ 1 2 Buseskul, 2003 , str. 178.
↑ Sukalo, 2016 , str. 76.
↑ Rozhansky, 1983 , s. 39-41.
↑ Cambridge History of the Ancient World, 2014 , str. 493.
↑ Zaitsev, 1983 , s. 24-25.
↑ Surikov, 2008 , s. 295.
↑ 1 2 3 Plutarchos, 1994 , Perikles, 24.
↑ Schaefer, 1967 , kol. 1346.
↑ Surikov, 1997 , s. 24.
↑ Paralos 5, 1949 .
↑ Athenaeus, 2003 , XII, 533 d.
↑ Surikov, 2008 , s. 303.
↑ Judeich, 1896 , kol. 1716.
↑ 1 2 Bicknell, 1982 , str. 243.
↑ Judeich, 1896 , kol. 1716-1717.
↑ Lehmann, 2008 , s. s. 179.
↑ Bicknell, 1982 , s. 243-245.
↑ Patterson, 1990 , s. 55, 62.
↑ Henry, 1995 , str. 11-14.
↑ Surikov, 2008 , s. 321.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 320-321.
↑ Plutarchos 1994 , Pericles 24.
↑ Schaefer, 1967 , kol. 1346-1347.
↑ Platón, 1990 , Alkibiades I, 118 d-e.
↑ Aristoteles, 2007 , Rétorika, II, 15.
↑ 1 2 Perikles 2, 1937 .
↑ Xenofón, 2003 , Sokratovy paměti, III, 5, cca. jeden.
↑ Surikov, 2011 , str. 254-258.
↑ Plutarchos, 1994 , Alkibiades, 1.
↑ Surikov, 2011 , str. 180-181.
↑ Plutarchos, 1994 , Alkibiades, 7.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 290.
↑ Platón, 2007 , Pier 215 e.
↑ Platón, 2007 , Phaedrus, 269 e.
↑ Nails, 2002 , Pericles I, str. 226.
↑ 1 2 3 Surikov, 2008 , str. 291.
↑ Yarkho, 1983 .
↑ Rykantsová, 2020 , str. 56-57.
↑ Clauss, 1999 , str. 333.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 57.
↑ Lehmann, 2008 , s. 166.
↑ Lehmann, 2008 , s. 198.
↑ 12 Nehty , 2002 , str. 226.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 58-59.
↑ Aristofanes, 1983 , Mraky 858-859, s. 199.
↑ Lehmann, 2008 , s. 181.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 59-61.
↑ Aristofanés 1983 , Akharňané 524-532.
↑ Buseskul, 2003 , s. 210.
↑ Nails, 2002 , Aspasia, str. 61.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 62-63.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 63-64.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 64-65.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 66.
↑ Rykantsová, 2020 , str. 63.
↑ 1 2 3 Surikov, 2008 , str. 272.
↑ Lehmann, 2008 , s. 34.
↑ Averintsev, 1973 , s. 169-170.
↑ Surikov, 2008 , s. 269.
↑ Shevtsov, 2018 , str. 101.
↑ Shevtsov, 2018 , str. 104-105.
↑ Surikov, 2008 , s. 271-272.
↑ Shevtsov, 2018 , str. 105.
↑ 1 2 3 4 Surikov, 2008 , str. 273.
↑ Platón, 1990 , Menon 94 a-b.
↑ Platón, 2007 , Pier 215 e.
↑ Platón, 2007 , Phaedrus 269 a, 269 e.
↑ Platón, 1990 , Gorgias 516 n. l.
↑ Nails, 2002 , str. 225.
↑ Averintsev, 1973 , s. 232.
↑ Averintsev, 1973 , s. 218.
↑ Plutarchos, 1994 , Pericles, 2.
↑ 1 2 Surikov, 2008 , str. 274.
↑ Surikov, 2008 , s. 273-274.
↑ Pausanias, 2002 , I, 25, 1; 28, 2.
↑ 1 2 3 4 Hafner, 1981 , str. 202.
↑ Pausanias, 2002 , I, cca. 144.
↑ Perikles 1, 1937 , kol. 788.
↑ Plutarchos, 1994 , Pericles, 3.
↑ Surikov, 2008 , s. 259.
↑ 1 2 3 4 Shevtsov, 2018 , str. 102.
↑ Lucchesi, 2019 , str. 443-444.
↑ 1 2 3 Surikov, 2008 , str. 261.
↑ Winkelman, 2000 , str. 233-234.
↑ Winkelman, 2000 , str. 235.
↑ Tumans, 2010 , str. 117-119.
↑ Tumans, 2010 , str. 119.
↑ Thukydides, 1999 , II, 65, 9.
↑ Tumans, 2010 , str. 127.
↑ Tumans, 2010 , str. 118.
↑ Surikov, 2008 , s. 278-279.
↑ Tumans, 2010 , str. 133.
↑ Shevtsov, 2018 , str. 102; 107.
↑ Surikov, 2012 , str. 205.
↑ Surikov, 2008 , s. 279-280.
↑ Sergejev, 2002 , str. 265.
↑ Sergejev, 2002 , str. 263-264.
↑ Tumans, 2010 , str. 138-140.
↑ Sergejev, 2002 , str. 264.
↑ Tumans, 2010 , str. 121.
↑ Tumans, 2010 , str. 131; 134.
↑ Tumans, 2010 , str. 136-138.
↑ Sergejev, 2002 , str. 275.
↑ Surikov, 2008 , s. 299.
↑ Clauss, 1999 , str. 328.
↑ Der Neue Pauly, 2013 , kol. 750.
↑ Henry, 1995 , str. 79-81.
↑ 1 2 Der Neue Pauly, 2013 , kol. 125.
↑ Zolina, 2006 , str. 3.
↑ Henry, 1995 , str. 104-112.
↑ Das Zeitalter des Perikles // Der königliche Maximilianeum in München (německy) . Mnichov: Franz Hanfstaengl, 1880.
↑ Der Neue Pauly, 2013 , kol. 123.
↑ Perikles (Postava ) . Internetová filmová databáze. Získáno 12. ledna 2012. Archivováno z originálu 20. května 2012.
↑ Die Frauen des Herrn S. Internetová filmová databáze. Získáno 12. ledna 2012. Archivováno z originálu 20. května 2012.
↑ Válka , která nikdy nekončí . Internetová filmová databáze. Získáno 12. ledna 2012. Archivováno z originálu 20. května 2012.
↑ Empires: The Greeks - Crucible of Civilization . Internetová filmová databáze. Získáno 12. ledna 2012. Archivováno z originálu 20. května 2012.

Literatura

Zdroje

Aristoteles . Athénské zřízení / Překlad a poznámky S. I. Radziga . - 2. vyd. - M . : Státní společensko-hospodářské nakladatelství , 1937.
Aristoteles. Rétorika. — M .: Labyrint , 2007. — 256 s. - ISBN 5-87604-040-1 .
Aristofanes . Mraky // Komedie: Ve 2 dílech T. 1. Per. ze staré řečtiny / Překlad A. I. Piotrovskij . Komentáře VN Yarkho . - M .: Umění , 1983. - 440 s.
Athenaeus . Svátek mudrců / Per. N. T. Golinkevič. Comm. M. G. Vitkovskaya, A. A. Grigorieva, E. S. Ivanyuk, O. L. Levinskaya, B. M. Nikolsky, I. V. Rybakova. Rep. vyd. M. L. Gašparov . — M .: Nauka , 2003. — 656 s. — ISBN 5-02-011816-8 .
Herodotos . Historie v devíti knihách / Překlad a poznámky G. A. Stratanovského , za generálního redaktora S. L. Utchenka . Překladatelský redaktor N. A. Meshchersky . - L .: Nauka, 1972.
Diogenes Laertes . O životě, učení a výrokech slavných filozofů / Editor svazku a autor úvodního článku A.F. Losev . - druhý. - M .: Myšlenka, 1986.
Diodorus Siculus . Historická knihovna / Překlad, článek, komentáře a rejstřík O. P. Tsybenko. - M .: Labyrint, 2000.
Xenofón. sokratovské spisy. Cyropedia / Překlady a články S. I. Sobolevského , V. G. Borukhoviče , E. D. Frolova . - M . : Ladomír , 2003. - 5100 výtisků. — ISBN 5-86218-197-0 .
Pausanias . Popis Hellas. - M . : Ladomír, 2002. - ISBN 5-86218-333-0 .
Platón . Dialogy. - M .: Myšlenka, 1986. - 607 s.
Platón . Sebraná díla ve čtyřech svazcích / Obecné vydání A. F. Loseva, V. F. Asmuse , A. A. Takho-Godiho . Autorem úvodního článku a článků v poznámkách je A. F. Losev . - M . : Thought, 1990. - T. 1. - ISBN 5-244-00451-4 .
Platón . Souborná díla ve čtyřech svazcích / Obecné vydání A. F. Loseva a V. F. Asmuse. - Petrohrad. : St. Petersburg University Press , 2007. - Vol. 2. - 626 s. — ISBN 978-5-288-04160-0 .
Plutarchos . Srovnávací biografie ve dvou dílech / Překlad S. P. Markishe , zpracování překladu pro tento dotisk - S. S. Averintseva , revize komentáře - M. L. Gasparov .. - druhý. — M .: Nauka, 1994.
Polien . Stratagems / pod generální redakcí A. K. Nefedkina . - Petrohrad. : Eurasie, 2002. - 608 s. — ISBN 5-8071-0097-2 .
Thukydides . Historie . — M .: AST , Ladomír, 1999. — 736 s. — ISBN 5-86218-359-0 .

Výzkum

Averintsev S. S. Plutarch a starověká biografie. — M .: Nauka, 1973. — 280 s.
Afonasin E. V. Protagoras z Abdery. Fragmenty a důkazy // Scholae. Filosofický starověk a klasická tradice. - 2020. - Vol. 14 , č. 1 . - S. 309-338 . - doi : 10.25205/1995-4328-2020-14-1-309-338 .
Buckler D. Sparta, Théby, Athény a rovnováha sil v Řecku (457-359 př. n. l.) // Mezistátní vztahy a diplomacie starověku. Tréninkový a metodologický komplex. Část 1. - 2000. - S. 75-94 . - ISBN 5-93139-066-9 .
Beloh K. Yu Řecká historie: ve 2 svazcích / přel. s ním. M. O. Gershenzon; vyd. a se vstupem. Umění. Yu I. Semjonova. - 3. - M . : Státní veřejná historická knihovna Ruska , 2009. - T. l: Konec se sofistickým hnutím a peloponéskou válkou. — 512 s. - ISBN 978-5-85209-214-4 .
Berger A. K. Politické myšlení starověké řecké demokracie / Vedoucí redaktoři A. I. Pavlovskaya , S. I. Utchenko. — M .: Nauka, 1966.
Borza Y. Historie starověké Makedonie (před Alexandrem Velikým) / přel. z angličtiny. M. M. Kholod za účasti A. Bodrova, O. a V. Ivancovových, 3. Barzakh; vědecké vyd. a úvod. článek M. M. Kholoda; dodatky od M. M. Kholoda, E. D. Frolova a Yu. N. Kuzmina. - Petrohrad. : Nestor-History, 2013. - 592 s. - ISBN 978-5-44690-015-2 .
Buzeskul V.P. Historie athénské demokracie / Vstup. Umění. E. D. Frolová; vědecký vydání textu E. D. Frolové, Μ. M. Studená. - Petrohrad. : IC "Humanitární akademie", 2003. - 480 s. - ISBN 5-93762-021-6 .
Buzeskul V.P. Pericles: Osobnost, aktivita, význam. - 2. - M . : Knižní dům "LIBROKOM" , 2009. - 120 s. - ISBN 978-5-397-00534-0 .
Winkelman I. Dějiny umění starověku. Malé eseje. - Petrohrad. : Aletheia , Státní muzeum Ermitáž , 2000. - 800 s. — ISBN 5-89329-260-X .
Vladimirskaya O. Yu. Demokracie Perikla a oligarchie Thúkydida, syna Melesia: myšlenky proti politickým technologiím // MNEMON: Výzkum a publikace o historii starověkého světa. - 2015. - T. 15 , č. 15 . - S. 64-78 .
Vladimirskaya O. Yu Kolonie fúrií: Panhelénismus nebo nástroj athénské expanze? // Vědecký dialog: otázky filozofie, sociologie, historie, politologie. - 2017. - S. 33-35 . - doi : 10.18411/spc-01-02-2017-06 .
Gushchin V. R. Archidam a začátek peloponéské války // Issedon - ΙΣΣΕΔΩΝ: Almanach o starověké historii a kultuře. - 2002. - T. 1 . - S. 53-62 . — ISSN 1683-7037 .
Gushchin V. R. Atény na cestě k demokracii: VIII-V století před naším letopočtem. e .. - M. : Ed. dům Vyšší ekonomické školy , 2021. - 456 s. — (HSE Monografie: Humanitní vědy). - 500 výtisků. - ISBN 978-5-7598-2220-2 .
Gushchin V. R. Zkouška „Velké války“? Atény a Sparta v polovině pátého století před naším letopočtem // Bulletin Humanitární univerzity . - 2015. - Vydání. 11 , č. 4 . - S. 98-109 . — ISSN 2308-8117 .
Gushchin V. R. Ephialtes against the Areopagus // Antická civilizace: politické struktury a právní regulace: Zprávy z mezinárodní internetové konference / Otv. vyd. V. V. Dementieva. - 2012. - S. 21-44 .
Zajcev A. I. Perikles a jeho nástupci (k otázce metod politického vedení ve starověku) // Politici antiky, středověku a novověku. Individuální a sociálně typické rysy. Meziuniverzitní sbírka . - L . : Nakladatelství Leningradské univerzity, 1983. - S. 23-28.
Zolina E. N. Historický román a jeho humanitární a vzdělávací potenciál (na materiál německé historické beletrie 2. poloviny 19. století) // Bulletin Ivanovské státní energetické univerzity . - 2006. - Vydání. 1 . - S. 1-5 . — ISSN 2072-2672 .
The Cambridge History of the Ancient World / Edited by D.-M. Lewis , J. Boardman , J.-K. Davis, M. Ostwald . - M . : Ladomir, 2014. - T. V. Páté století před naším letopočtem. — ISBN 978-5-86218-519-5 .
Curtius E. Dějiny starověkého Řecka. - Mn. : Sklizeň , 2002. - svazek 2. - 416 s. — ISBN 985-13-1119-7 .
Lurie S. Ya. History of Greece / Kompilováno, autor úvodního článku E. D. Frolov . - Petrohrad. : Nakladatelství Petrohradské univerzity, 1993. - 658 s. — ISBN 5-288-00645-8 .
Ljubimcev Yu. N. Účely a metody organizace Athénské námořní unie. Část 1 // Bulletin Státní univerzity Kostroma . - 2017. - č. 3 . - S. 9-13 . — ISSN 1998-0817 .
Mynda N. B. Obraz Phidias na štítu Athény Parthenos a oslava sochaře // Lektor XXI století / Moskevská státní pedagogická univerzita . - 2009. - č. 1-2 . - S. 346-352 . — ISSN 2073-9613 .
Pechatnova L. G. Způsoby odstranění moci spartských králů // Mnemon: Výzkum a publikace o historii starověkého světa. - 2009. - č. 8 . - S. 65-102 . — ISSN 1813-193X .
Rhodes P. D. Kdo držel moc v demokratických Aténách? //Bulletin dávných dějin. - 1998. -Vydání. 226,č. 3. -S. 16-26.
Rozhansky ID Anaxagoras: U počátků starověké vědy. — M .: Nauka , 1972. — 320 s. - 6200 výtisků.
Rozhanský I. D. Anaxagoras. - M .: Myšlenka , 1983. - 142 s. — ( Myslitelé minulosti ).
Rung E. V. Řecko a Achajmenovský stát: Historie diplomatických vztahů v 6.-4. před naším letopočtem E. . - Petrohrad. : Filologická a filozofická fakulta, St. Petersburg State University; Nestor-Historie, 2008. - 484 s. - (Historická knihovna). — ISBN 978-5-98187-292-1 .
Rung E. V. Pissufn a Atény: peripetie vztahů // MNEMON. Výzkum a publikace o historii starověkého světa / Edited by Professor E.D. Frolová. - Petrohrad. , 2011. - Vydání. 10 . - S. 57-72 .
Rykantsova O. A. Obraz Perikla ve starověké attické komedii // Vědecké poznámky Kazaňské univerzity . Seriál Humanitní vědy. - 2020. - T. 162 , č. 3 . - S. 56-71 . — ISSN 2500-2171 . - doi : 10.26907/2541-7738.2020.3.56-71 .
Sergeev V. S. Dějiny starověkého Řecka / Pod generální redakcí E. D. Frolova . - Petrohrad. : Polygon, 2002. - 704 s. - ISBN 5-89173-171-1 .
Strelkov A. V. Pericles // Velká ruská encyklopedie . — 2004.
Strogetsky V. M. Antická tradice o příčinách peloponéské války a postoj k ní v moderní západoevropské historiografii // Bulletin starověkých dějin. - 1984. - č. 4 . - S. 114-123 .
Strogetsky V.M. Polis a impérium v klasickém Řecku: Učebnice. - Nižnij Novgorod : NGPI im. M. Gorkij , 1991. - 244 s.
Strokin V. L. Pericles a bosporský „gordický uzel“ // Problémy historie, filologie, kultury. - Moskva-Magnitogorsk, 2013. - Vydání. 4 . - S. 140-167 .
Sukalo A. A. Sociální deviace: prostituce a heterosexualita v kulturní a volnočasové perspektivě //Bulletin St. Petersburg State Institute of Culture . - 2016. - Vydání. 26 , č. 1 . - S. 73-79 . — ISSN 2619-0303 .
Surikov I.E. Antické Řecko: politici v kontextu éry: rozkvět demokracie. — M .: Nauka, 2008. — 383 s. - ISBN 978-5-02-036984-9 .
Surikov I.E. Antické Řecko: politici v kontextu éry. Rok hádek. - M . : Ruská nadace pro podporu vzdělávání a vědy, 2011. - 328 s. - ISBN 978-5-91244-030-4 .
Surikov I. E. Winkelman - Nietzsche - Hitler: "Německý starověk" a formování nacistické ideologie // Historie a moderna. - 2012. - č. 1 . - S. 192-207 .
Surikov I. E. Historické a geografické problémy pontské expedice Perikles // Bulletin antických dějin . - 1999. - Vydání. 229 , č. 2 . - S. 98-114 . — ISSN 0321-0391 .
Surikov I.E. O výkladu jména Arifron v ostraku // Bulletin starověké historie . - Věda, 2000. - č. 4 (235) . - S. 73-78 . — ISSN 0321-0391 .
Surikov I. E. Xanthippus, otec Perikla: dotýká se politické biografie // Problémy historie, filologie, kultury. - Moskva-Magnitogorsk, 2000. - Vydání. 8 . - S. 100-109 . — ISBN 5-86781-187-5 .
Surikov I. E. Ostracismus v Aténách / Marinovich L. P. . - M . : Jazyky slovanských kultur, 2006. - 640 s. - 800 výtisků. — ISBN 5-9551-0136-5 .
Surikov I. E. Perikles a Alkmeonidy // Bulletin starověkých dějin. - 1997. - Vydání. 223 , č. 4 . - S. 14-35 .
Tumans H. Pericles pro všechny časy // Bulletin Ruské státní humanitní univerzity . Série: Literární kritika. Lingvistika. kulturologie. - 2010. - Vydání. 53 , č. 10 . - S. 117-154 . — ISSN 2073-6355 .
Hafner G. Vynikající portréty starověku. — M .: Progress , 1981. — 303 s.
Shevtsov S.P. Určení ideologického základu obrazu Pericles v „historii“ Thukydida // Vědecké stanovisko. - 2018. - č. 4 . - S. 101-109 . — ISSN 2222-4378 .
Shofman AS Dějiny starověké Makedonie . - Kazaň: Kazan University Press, 1960. - Svazek 1: Předhelénská Makedonie. — 300 s.
Tsukanova M.A. Aristoteles o období dominance Areopagu po roce 480 před naším letopočtem. E. (K výkladu „τὰ ἐπίθετα“ v Athenian Politia, 25, 2) // Antique World and Archeology . - 1972. - T. 1 , č. 1 . - S. 143-154 . — ISSN 0320-961X .
Yarkho V.N. Starověká attická komedie // Historie světové literatury: V 9 svazcích / Ed. svazek collegium: I.S. Braginsky (odpovědní redaktoři), N.I. Balashov, M.L. Gasparov, P.A. Grintser. - M. : Nauka, 1983. - T. 1. - S. 370-372.
Badian E. Od Plataea k Potidaea. Studie z historie a historiografie Pentecontaetia . — Baltimore; Londýn: Johns Hopkins University Press, 1993. - 264 s. — ISBN 9780801844317 .
Bicknell PJ Axiochos Alkibiadou, Aspasia a Aspasios (anglicky) // L'Antiquité Classique. - 1982. - Sv. 51 . - S. 240-250 .
Bloedow E. Archidamus „inteligentní“ Spartan (anglicky) // Klio. - 1983. -Sv. 65,č. 1-2. -str. 27-49. doi:/klio.1983.65.12.27.
Carawan E. Pericles the Younger and the Citizenship Law (anglicky) // The Classical Journal. — The Classical Association of the Middle West and South, Inc. (CAMWS), 2008. - Sv. 103 , č. 4 . - S. 383-406 .
Cawkwell G. Thúkydidés apeloponéská válka . - Londýn; New York:Routledge, 1997. -ISBN 0-415-16430-3.
Figueira TJ Xanthippos, otec Perikles, a "Prutaneis" z "Naukraroi" // Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. — Franz Steiner Verlag, 1986. — Bd. 55.- Iss. 3 . - S. 257-279.
Fornara CW, Lewis DM O chronologii Samianské války // The Journal of Hellenic Studies. - Společnost pro podporu helénských studií, 1979. - Sv. 99 . - str. 7-19 . - doi : 10.2307/630628 .
Große Gestalten der griechischen Antike. 58 historische Portraits von Homer bis Kleopatra (německy) . - München: CHBeck , 1999. - ISBN 3-406-44893-3 .
Hall LGH Ephialtes, Areopagus and the Thirty (anglicky) // The Classical Quarterly. - Cambridge University Press , 1990. - Sv. 40 , č. 2 . - str. 319-328 .
Henry MM Prisoner of History: Aspasia of Miletus and Her Biographical Tradition (anglicky) . — New York; Oxford: Oxford University Press , 1995. - ISBN 0-19-508712-7 .
Historische Gestalten der Antike. Recepce v literatuře, umění a hudbě. Der Neue Pauly (německy) / herausgegeben von Möllendorff, Annette Simonis a Linda Simonis. — Stuttgart; Výmar: Verlag JB Metzler, 2013. - Bd. Supplemente Band 8. - ISBN 978-3-476-00837-4 . - doi : 10.1007/978-3-476-00837-4 .
Judeich W. . Aspasia 1 //Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft : [ německy. ] /Georg Wissowa. - Stuttgart : JB Metzler'sche Verlagsbuchhandlung, 1896. - Bd. II, 2. - Kol. 1716-1721.
Kagan D. Vypuknutí peloponéské války . — Ithaka; London: Cornell University Press , 2013. - ISBN 9780801467202 .
Lehmann GA Perikles. Staatsmann und Stratege im klassischen Athen (německy) . — Mnichov: Beck, 2008.
Lucchesi M. První vydání Plutarchových děl a překlad // Brillův společník k přijetí Plutarcha / ed. od S. Xenophontos, K. Oikonomopoulou.. - Leiden: Koninklijke Brill , 2019. - S. 443-444 .
Miltner F. Paralos 5: [ německy ] ] // Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft . — Stuttg. : JB Metzler, 1949. - Bd. XVIII, 2. - Kol. 1209.
Miltner F. Perikles 1 : [ německy ] ] // Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft . — Stuttg. : JB Metzler, 1937. - Bd. XIX, 1. - Kol. 748-790.
Miltner F. Perikles 2: [ německy ] ] // Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft . — Stuttg. : JB Metzler, 1937. - Bd. XIX, 1. - Kol. 790-791.
Nails Debra Pericles I//Platonův lid: Platónova prosopografie a další sokratici (anglicky). - Indianapolis, IN: Hackett Publishing Company, Inc., 2002. - S. 223-227. -ISBN 0-87220-564-9.
Patterson CB Ti athénští bastardi // Klasický starověk. - University of California Press , 1990. - Sv. 9 , č. 1 . - str. 40-73 . - doi : 10.2307/25010920 .
Ridgway BS An Issue of Methodology: Anakreon, Perikles, Xanthippos // American Journal of Archaeology. - 1998. - Sv. 102, č.p. 4 . - S. 717-738. - doi : 10.2307/506097 .
Roller DW Kdo zavraždil Ephialtese? (anglicky) // Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. - Franz Steiner Verlag, 1989. - Sv. 38 , č. 3 . - str. 257-266 .
Schaefer H. Xanthippos 7 : [ něm. ] / Georg Wissowa // Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft . — Stuttg. : JB Metzler, 1967. - Bd. IX, 2. - Kol. 1346-1347.
Skoczylas FA Koncept posvátné války ve starověkém Řecku (anglicky) . — The University of British Columbia , 1987.
Wade-Gery HT Thucydides syn Melesiase: Studie Periklean Policy // The Journal of Hellenic Studies. - 1932. - Sv. 52.- Iss. 2 . - S. 205-227. - doi : 10.2307/625987 .
Westlake HD jednotlivci v Thucydides . — Cambr. : Cambridge University Press, 1968. - ISBN 978-0-521-14753-8 .

Odkazy

"Pericles" - přenos N. Basovskaya " Všechno je tak " na rozhlasové stanici " Echo of Moscow " ( zvukový záznam a text )

Slovníky a encyklopedie

Velká dánština
Velká Katalánština
Skvělý norský
Velký Rus
Brockhaus a Efron
Iranianika
italština
okolo světa
Malý Brockhaus a Efron
Skutečný slovník klasických starožitností
chorvatský
Britannica (11.)
Britannica (online)
Brockhaus
Databáze pozoruhodných jmen
Treccani
Universalis

V bibliografických katalozích

BIBSYS: 40844
BNC : a1054687x
BNE : XX1068444
BNF : 119402487
CiNii : DA09714684
CONOR : 276866915
GND : 118739972
ISNI : 0000 0001 1827 7540 , 0000 0004 4499 6145 , 0000 0004 4299 0989
J9U : 987007463192205171
LCCN : n50009680
LNB : 000224933
NKC : jn20000701392
NLG : 44551
NLP : A11829837
NSK : 000066700
NTA : 070849935
NUKAT : n96402270
PTBNP : 133271
LIBRIS : qn245x681c7pm9r
SUDOC : 027338878
VcBA : 495/5423
Viaf : 84036422 , 40173636 , 316400584 , 1614652233737373232390642 , 886968882 , 914154381155130292963 , 140226043 , 284107771 , 14801594742035261462214622146221462146214621462146214614614614614614614614621461461461461461461461461461461462146OUSE _ _ _ _
WorldCat VIAF : 84036422 , 40173636 , 316400584 , 16146522337732390642 , 88696882 , 914154381155130292963 , 140226043 , 284107771 , 1480159474203527661462 , 86690694 , 27151776820218012390
ULAN : 500372674

Plutarchovy spisy
Skladby	Srovnávací biografie morálka řeč u stolu Pseudo-Plutarchos
Srovnávací biografie	Alexandr Veliký a Julius Caesar Alkibiades a Coriolanus Aristides a Cato starší Demetrius a Anthony Demosthenes a Cicero Dion a Brutus Nicias a Crassus Cimon a Lucullus Lysander a Sulla Lycurgus a Numa Pelopidas a Marcellus Pyrrhus a Gaius Marius Agesilaus a Pompeius Veliký Solon a Poplicola Theseus a Romulus Eumenes a Sertorius Agis a Cleomenes ; Tiberius a Gaius Gracchi Timoleon a Aemilius Paul Perikles a Fabius Themistokles a Camillus Philopemen a Flaminin Phocion a Cato mladší Arat Sicyon¹ Artaxerxes¹ _ Galba¹ _ Othon ¹ Epaminondas a Scipio Aemilianus
¹ Nespárované biografie ² Ztracené biografie