portugalština | |
---|---|
Rozšíření portugalštiny ve světě | |
vlastní jméno | portugalský |
země | Portugalsko , Brazílie , Angola , Mosambik a další společenství portugalsky mluvících zemí |
oficiální status |
Portugalsko Brazílie Angola Kapverdy Východní Timor Guinea-Bissau Mozambik Svatý Tomáš a Princip Rovníková Guinea Závislosti: Macao Organizace: Evropská unie |
Regulační organizace |
Mezinárodní institut portugalského jazyka Lisabonská akademie věd Brazilská akademie dopisů Společenství portugalsky mluvících zemí |
Celkový počet reproduktorů | 274 milionů lidí (2021) [1] |
Hodnocení | osm |
Postavení | V bezpečí |
Klasifikace | |
římská skupina Iberorománská podskupina | |
Psaní | latina ( portugalská abeceda ) |
Jazykové kódy | |
GOST 7.75–97 | por 545 |
ISO 639-1 | pt |
ISO 639-2 | por |
ISO 639-3 | por |
WALS | por |
Etnolog | por |
Linguasphere | 51-AAA-a |
ABS ASCL | 2302 |
IETF | pt |
Glottolog | port1283 |
![]() |
Portugalština ( port. língua portuguesa ) je jazyk románské skupiny indoevropské rodiny jazyků , iberorománské podskupiny . Vyvinuto ze středověké galicijsko-portugalské . Psaní je založeno na latinské abecedě . Třetí nejrozšířenější jazyk na světě používající latinku po španělštině a angličtině. Druhý nejrozšířenější románský jazyk po blízce příbuzné španělštině . Mluvčí portugalského jazyka jsou sjednoceni pod obecným termínem lusophones podle jména římské provincie Lusitania , přibližně odpovídající území moderního Portugalska, a celý soubor portugalsky mluvících území je lusophone .
Portugalština je mezi Evropany šestým nejrozšířenějším mateřským jazykem na světě a třetím nejrozšířenějším mateřským jazykem na světě [2] [3] [4] . Celosvětově se odhaduje, že přibližně 250 milionů lidí mluví portugalsky jako svým prvním jazykem, a pokud se vezme v úvahu počet lidí, kteří mluví portugalštinou jako druhým jazykem, celkový počet mluvčích je přibližně 274 milionů [1] . Portugalština je třetím nejrozšířenějším jazykem na západní polokouli, nejrozšířenějším jazykem v Jižní Americe a na celé jižní polokouli, je také druhým nejrozšířenějším jazykem po španělštině v Latinské Americe [5] [6] [7] [8 ] [9] ] .
Oficiální jazyk Portugalska , Brazílie , Angoly , Mosambiku , Kapverd (spolu s Cape Verdianu nebo Criulu ), Guineje-Bissau , Svatého Tomáše a Princova ostrova , Rovníkové Guineje (spolu se španělštinou a francouzštinou), Východního Timoru (spolu s austronéským Tetumem ) a Macao (spolu s čínštinou). Asi 80 % všech moderních portugalsky mluvících nyní žije v Brazilské federativní republice .
Portugalština je pluricentrický jazyk : existují dvě hlavní obecně uznávané varianty: evropská portugalština (pt-pt, pt-eu) a brazilská (pt-br), stejně jako řada kreolizovaných variet v Africe a Asii , které se od sebe navzájem liší . na úrovni fonetiky , slovní zásoby , pravopisu a v menší míře i gramatiky . V Angole a Mosambiku se používá evropská portugalština s velkým množstvím lexikálních výpůjček z afrických jazyků. V jiných afrických zemích (stejně jako v některých venkovských oblastech Brazílie) je portugalština, alespoň v oblasti každodenního používání, do značné míry kreolizována , ačkoli existuje neustálý proces dekreolizace jako úroveň vzdělání a gramotnosti lidí. místní populace se zvyšuje .
Příklady:
está ([on/ona/to] je ) → tá você (vy) → cê vamos embora (pojďme!, začněte! atd.) → vambora → bora homem (osoba) → domov vou (budu) → vô português (obecný výraz pro portugalštinu a jazyk) → portuga → tuga para (pro) → pra → pa para + a → pra → pa para + o → pro → po para + os → klady → poz para + as → pras → pasV některých dialektech je que (to, to) zkráceno na „q“:
que + a → q'a que + o → q'o que + ela → q'ela (toto je ona) que + ele → q'ele (to je ono) que + é → q'é (to je ) que + foi → q'foi (bylo)Portugalština je původem románský a sdílí mnoho podobností s jinými románskými jazyky. Portugalština je nejvíce příbuzná moderní galicijštině , které vděčí za svůj původ. Velmi blízko k portugalštině má také moderní španělština , jejíž oblast obklopuje portugalsky mluvící oblast v hlavních místech jejího rozšíření: jak v Evropě, tak v Jižní Americe. Na rozdíl od španělštiny je portugalština na jedné straně archaičtější a konzervativnější a na druhé straně obsahuje více fonetických inovací nejasného (s největší pravděpodobností keltského ) substrátového původu. Složení samohlásek , rozšíření nasalizace , restrukturalizace otevřených-uzavřených samohlásek, která ne vždy odpovídá etymologii, ji přibližuje francouzštině a katalánštině . A přesto se lexikální složení portugalštiny, stejně jako systém konjugace, blíží španělštině. Zároveň díky silné poziční redukci samohlásek v portugalštině rozumí lusofoni mluvené španělštině lépe než naopak [10] . V oblastech se silným španělským vlivem, jako je jižní Brazílie, lusofoni rozumí španělštině s malým nebo žádným školením. Na hranici s Uruguayí , Paraguayí a Bolívií se vyvinul smíšený španělsko-portugalský jazyk Portuñol . Standardní španělské reproduktory, nicméně, mají špatné porozumění mluvené portugalštině (u 50 %), ačkoli psaná portugalština je obvykle dohodnutá u 94 % [11] .
Málo je známo o národech, které ve starověku obývaly Pyrenejský poloostrov . Část populace byla pravděpodobně spřízněna s koptskými kmeny severní Afriky . Severní část dnešního Portugalska byla osídlena Iberskými , Lusitánskými a Ligurskými kmeny . Jejich jazyky zanechaly stopy v moderní toponymii. Přípony -asco ( Velasco , Nabasco) jsou ligurského původu; -antia, -entia : (Argança (Ârgantia), Palença (Pallentia)); -ac(e), -ic(e), -oc(e) (Queiraz, Queiriz, Queiroz, Moniz, Sabariz, Louriz, Candoz). Toponymum Ambrões ( okres Porto ) pocházelo od Ambrones – tak si říkali sami Ligurové. Z Lusitánců zůstala samostatná slova, jejichž původ nelze vždy vysvětlit, např.: veiga - louka, barro - bláto, barranco - rokle, gordo - tlustý, cachorro - štěně. Slova iberského původu byla později přejata ze španělštiny: zorra - liška, bezerro - tele, cincerro - chrastítko, gorra - klobouk, esquerdo - levý, sapo - ropucha, piçarra - břidlice.
Na počátku 8. století př. n. l . pronikli do Portugalska z Pyrenejí Keltové , kteří pohltili místní kmeny, o čemž svědčí četná toponyma s keltským formantem -briga (což znamenalo výšinu, hrad): Conímbriga (dnešní Coimbra ( Coimbra )) , Nertobriga , Turobriga , Lacobriga , Mirobriga , Arcobriga .
V roce 218 př.n.l. E. Římané přišli na Pyrenejský poloostrov a přinesli s sebou latinský jazyk , který dal vzniknout románským jazykům . Jazyk se šířil přijíždějícími římskými vojáky, osadníky a obchodníky, kteří budovali římská města vedle sídel předchozích civilizací. Římané se oženili s místními ženami a latina se postupně stává jazykem každodenní komunikace. Římský vliv byl silnější na jihu než na severu. Severní kmeny se ocitly v izolaci, a tak si mohly déle uchovat svou kulturu a zvyky.
V prvních stoletích našeho letopočtu se do latiny dostaly četné Greekismy spojené s vědou, kulturou a křesťanstvím .
V roce 409 Západořímská říše upadla a její západní část ( Iberia ) přestala politicky existovat, ačkoli romanizované obyvatelstvo nadále žilo na celém poloostrově. V následujícím období, nazvaném „ Velké stěhování národů “, byl Iberský poloostrov postupně zajat několika kmeny: Alany , Vandaly , Suevesy a později je vytlačili Vizigóti . Dobyvatelé a místní obyvatelé žili dlouhou dobu v izolaci - zákoník " Lex romana Visigothorum " zakazoval smíšená manželství. Vizigóti žili odděleně, což se odráží v četných toponymech: Godos, Revillagodos, Godones, Gudin . Pro obchod byla v blízkosti městského opevnění zvláštní místa. Právě díky obchodu se sblížily kontakty mezi Vizigóty a románskými kmeny, což vedlo k romanizaci Vizigótů. Převzali také víru a zvyky románských kmenů. Vliv germánských jazyků na již zavedenou místní latinu byl slabý. Latina se stala jazykem písemné kultury Vizigótů. Přesto se ve španělštině a portugalštině vyskytuje řada slov germánského původu ( branco „bílá“, ganso „husa“ a další), i když jejich počet je zanedbatelný (asi 1–2 % kořenů).
Právě během invazí germánských kmenů na Pyrenejský poloostrov začal intenzivní rozvoj „lidové latiny“ a formování nových jazyků na jejím základě - Romance . Stávající skupiny dialektů již měly určité rysy: dialekty severozápadní zóny tvořily základ galicijsko-portugalštiny , dialekty Kastilie , Leonu a dalších jazykových pásem stály stranou.
V roce 711 se na Pyrenejském poloostrově objevili Arabové a Berbeři ( Iberové jim říkali Maurové - mouros ). To znamenalo začátek dlouhého období arabské nadvlády. Část románské populace se podrobila Arabům a změnila úřední jazyk na arabštinu ; část šla na sever, čímž opustila latinský jazyk a románské dialekty pro kulturní a každodenní komunikaci. I na arabských územích však nadále existovaly oblasti obsazené románským obyvatelstvem ( Beja , Elvas , Lisabon , Santarem , Coimbra atd.), mnoho vesnic se soustředilo kolem klášterů. V těchto místech se zachovaly románské dialekty a obyvatelstvo, které se ocitlo v arabském prostředí, se nazývalo Mozarabové ( ímoçárabes – „podřízený Arabům“). Mozarabové byli bilingvní. Nejenže přinesli mnoho arabských výpůjček do portugalštiny, ale také do arabských slov portugalského původu.
Arabové v kulturním dědictví značně převyšovali románské národy. Většina arabských slov, která se dostala do portugalštiny, byla podstatná jména – názvy reálií, předmětů uváděných do života místního obyvatelstva arabskou kulturou . Výpůjčky se vyznačují začátkem na al- , a- . Některá slova latinského původu se do portugalštiny dostala také prostřednictvím mozarabských dialektů, kde získala odpovídající podobu ( abóbora - dýně, alpendre - baldachýn nad verandou; ameixa - švestka atd.). Zejména arabský vliv byl patrný ve vojenských ( alferes - praporčík, anadel - střelec, alcáçer - hrad, pevnost) a námořních ( almirante - admirál, arzenál - loděnice, falua - feluca , xaveco - lehká loď) záležitostech, domácím životě ( alcova - ložnice, aldrava - klepadlo), stavebnictví ( alicerce - základ, tabique - příčka), architektura ( açoteia - galerie podél domu), administrativa ( alvazir - vezír, alfândega - clo, tarifa - tarif). Celkem je v portugalštině 600 až 1000 výpůjček , spolu s pozdějšími. Arabský jazyk neměl téměř žádný vliv na gramatiku. Výjimkou je předložka até ap. hatta ; modální slovo oxalá - oh, kdyby jen! (z arabštiny wa sa 'llah - nechť Alláh bude).
Arabština významně neovlivnila románsko-galicijské dialekty severních křesťanských království. V zásadě se tento vliv redukoval na lexikální výpůjčky. Počet arabicismů v portugalštině je méně významný než v sousední španělštině. To se vysvětluje skutečností, že Reconquista v Portugalsku skončila téměř o dvě století dříve, a proto andaluský dialekt arabštiny, stejně jako arabský mozarabský jazyk , rychle přestal existovat. Maurská kultura však zanechala významnou stopu v každodenní kultuře Portugalců. Jejich místo v úřední sféře opět zaujala klasická latina (až do konce 12. století ). V tomto období vynikla galicijsko-portugalská jazyková oblast, jejíž hranice na východě sahaly do Kastilie a Leónu a na jihu přecházely podél řek Douro a Minho k Mozarabům. Od 9. století se k nám dostaly texty v latině s velkým množstvím romanismů a také některé mozarabské texty - především mozarabské texty, které byly psány arabským písmem. Galicijsko-portugalský jazyk se rozšířil v každodenním životě od severu k jihu a zabíral téměř celé území Portugalska.
Změny ve fonetice a fonologiiExistovaly dva druhy stresu – silový (výdechový) a hudební. V procesu vývoje rostla role silového stresu na rozdíl od hudebního, který začal mizet do pozadí - pod vlivem kontrastu přízvuku a nestresu se změnil fonetický vzhled samohlásek, což zase ovlivnil složení fonémů. Tento proces byl ale poměrně pomalý a trvá dodnes.
Změny v typu stresu vedly ke změně prozodického slova:
V souvislosti s rozvojem výdechového stresu a oslabením opozice dlouhých a krátkých se vystřídaly uzavřené dlouhé samohlásky a otevřené krátké samohlásky a délka a stručnost ztratily svou významovou rozdílnost. Rozdíl v jedné funkci byl nahrazen rozdílem v jiné.
Došlo ke sloučení některých fonémů a v důsledku toho se snížil počet protichůdných párů samohlásek. Kontrasty mezi i otevřeno a e zavřeno byly neutralizovány - odpovídají e zavřeno; mezi u otevřeno a o zavřeno - odpovídají o zavřeno. Já a u zmizely ze systému, otevřené a odpovídající protiklady těchto zvuků ve smyslu otevřenosti a blízkosti.
Došlo k procesu zkracování dvojhlásek - tři staré latinské dvojhlásky byly zjednodušeny: æ a œ se posunuly ё , ãu se posunuly õ .
Apocopa ovlivnila portugalštinu méně než jiné románské jazyky . Na konci slova koncové e odpadlo po sonoračních souhláskách r , l , někdy po z .
Synkopy v portugalštině se také vyskytovaly méně často než ve španělštině. U tříslabičných slov s přízvukem na třetí slabice vypadla přízvučná samohláska ve druhé slabice od konce, čímž se změnil prozodický vzhled slova jako celku - ze tříslabičných slov se stala dvouslabičná. Došlo k synkopaci předpjaté nepočáteční samohlásky. Typickými se stala slova s přízvukem na první a druhé slabice od konce.
Hlavním procesem v pozdní latině byla palatalizace . Foném [ j ] se pohyboval od neslabičného [ į ] po afrikulát [ ʒ ]. [ k ] a [ g ] před [ j ] (pevný velární ), změnilo místo artikulace a změnilo se v palatinální : latinské kombinace ci- [ ki ], se- [ ke ], gi- [ gi ], ge- [ ge ] se začalo vyslovovat jako [ kji ], [ kje ], [ gji ], [ gje ], což je zaznamenáno v nápisech pocházejících ze 3. století .
Proces formování skupiny [ kji ], [ kje ] → [ tsi ], [ tse ] → [ tsi ], [ tse ] → [ si ], [ se ] civitate → cidade přes fáze [ kivitate ] → [ kjivitate ] →[ tsiidade ] → [ tsidade ] → [ sidadə ] ; centum [ kentum ] → cento [ sentu ] ; coelu- [ kølų ]] → céu [ seu ] . V tomto období písmeno c představovalo afriku [ ts ] .
Skupiny gi [ gi ], ge [ ge ] se vyvinuly v jednoduché [ j ] na začátku slova a afrikulát [ dʒ ] uprostřed slova.
Prostřednictvím procesu palatalizace vyvinula galicijsko-portugalština pět souhláskových fonémů, které v latině neexistovaly.
Ve skupinách s :
Poslední souhlásky byly vypuštěny:
Morfonologický vzhled slov se změnil: souhláskové konce ustoupily vokálním koncovkám .
Došlo ke ztrátě souhlásek v intervokalické pozici, což vedlo ke vzniku mezer : medicina → meezinha, regale → real . V některých polohách došlo k synkopaci celé slabiky - odpadla mezislovní souhláska spolu s následnou samohláskou: vitáticu → vidago .
Docházelo k znělosti neznělých souhlásek v intervokální pozici: [ -p- ]>[ -b- ]; [ -k -]>[ - g- ]; [ -f - ]>[ -v- ]; [ -t- ]>[ - d- ] .
Galicijsko-portugalský jazyk se formoval v Galicii a severním Portugalsku během období Reconquista . Na jejím základě vznikly čtyři iberorománské jazyky: španělština , portugalština, galicijština a katalánština [12] . To bylo během Reconquista že rozdíly mezi galicijsko-portugalskými dialekty a dialekty León, Kastilie , stejně jako mezi dialekty Galicia sám a Portugalsko, začal být určen.
Mezi arabskými a mozarabskými zeměmi a severními zeměmi Portugalska a Galicie , kam šlo románské obyvatelstvo, byla téměř opuštěná zóna kvůli neustálému nebezpečí nájezdů maurské jízdy. Postupně se křesťanské obyvatelstvo začalo sebevědoměji přesouvat na jih. Na prázdných územích vznikaly vesnice a opevněné hrady, které měly samostatné správní postavení a zákony, zvané foros . Texty těchto zákonů byly napsány v galicijsko-portugalštině. Jednota jazyka byla relativní – samostatné osady, vesnice a hrady žily izolovaně od sebe, takže v jejich řeči byly nářeční rozdíly.
Po více než 150 let byla galicijsko-portugalština literárním jazykem arabské části Pyrenejí, která je srovnatelná s provensálskými trubadúry Koine z jihu dnešní Francie - okcitánským jazykem - což mělo významný vliv na kulturu mnoha evropských zemí. Po bitvě u Ourique v roce 1139 oznámil Afonso Henriques vytvoření nezávislého portugalského království, které bylo uznáno v roce 1179 papežem Alexandrem III . Galicijský dialekt byl již ve 13. století základem spisovného jazyka jak na dvoře Alfonse Moudrého (druhá polovina století), tak na dvoře portugalského krále Dinise (zemřel roku 1325). V roce 1290 založil Dinis I. první portugalskou univerzitu v Lisabonu ( Estudos Gerais , později se přestěhoval do Coimbry ) a nařídil, aby se používaný jazyk (pak nazývaný jednoduše „vulgární jazyk“) nazýval portugalština a používal se v oficiální správě dokumentů.
V období reconquisty došlo ke spojení mezi místními feudály a Francií . Na konci XI století. Francouzští rytíři se v doprovodu svých vazalů objevili na Pyrenejském poloostrově , aby bojovali proti Maurům . V podstatě šlo o mladší děti šlechtických rodin, které hledaly slávu a bohatství v kampaních proti „ nevěřícím “. Klíčovým bodem pro portugalsko-francouzskou komunikaci byl klášter Santiago de Compostela v Galicii. Prošlo jím do Haliče nespočet poutníků - mnichů, obchodníků, rolníků, někteří se usadili na nových místech. Díky tomu proniklo do jazyka mnoho francouzských a provensálských výpůjček: preste - presbyter, monge - mnich, íraire - bratr (mnich), dama - dáma, alegre - veselý, manjar - jídlo, trobar - skládá poezii.
Dokumentární a literární památkyNejstarší dochované záznamy s roztroušenými portugalskými slovy v latinských textech pocházejí z doby kolem 9. století [13] . Moderní badatelé nazývají jazyk tohoto období Protoportugalština a datují jej do 9. – 12. století .
V současné době je nejčasnějším dochovaným dokumentem v portugalštině (nebo galicijsko-portugalštině) považován za krátký „Receipt to Lenders“ ( Notícia de Fiadores ) z roku 1175, objevený v roce 1999 [14] . Nejstarší dokumenty v portugalštině (neboli galicijsko-portugalštině) byly nalezeny v archivech kláštera Vairão ( port. Vairão ) [15] . Jestliže byly závěti prvních dvou portugalských králů Afonsa I. a Sancha I. napsány latinsky, pak Afonso II. Tlustý byl prvním z portugalských králů, který zanechal závěť v portugalštině. Zkompilovaný 27. června 1214, Testament Afonso II ( Testamento de Afonso II ) je nejdříve známý oficiální dokument v portugalštině [16] [17] [18] . Toto datum znamenalo jednu z významných událostí v historii formování portugalského jazyka [19] [20] . "Testament of Afonso II" byl napsán ve 13 kopiích: jeden pro královský archiv a zbytek - na řadě dalších oficiálních míst [16] . Podle vědců král současně diktoval text závěti několika notářům , protože nalezené dvě kopie (v Braze a Toledu ) se liší stupněm gramotnosti , formátu papíru a rukopisu . Text závěti neobsahuje latinské inkluze [21] nebo je téměř postrádá [16] .
Další starověký neliterární text v portugalštině (přesněji: galicijsko-portugalský) byl nalezen v témže v klášteře Vairan a byl návrhem záznamu právního dokumentu o 48 řádcích na jedné straně a 7 na zadní straně, sepsaným dne kus pergamenu nepravidelného tvaru [22] . Text je zajímavý jednak jako lingvistický a paleografický dokument, jednak jako historická a společenská památka. O pravosti tohoto dokumentu není pochyb. Datováno do období mezi lety 1214 a 1216 [23] [24] . Název "Upozornění na nespravedlnost" ( Notícia de Torto ) dávají tomuto textu učenci kvůli jeho obsahu. Hovoříme o stížnosti jistého Lawrence Fernandese na vydírání (zabírání půdy a lidí) a násilí (boje, loupeže, pokusy o oslepnutí atd.) ze strany dětí Goncalo Ramires. Obě strany jsou historickými postavami, jejich existenci potvrzují další důkazy. Text oplývá formami s metatezemi , směsí latinských a portugalských forem [22] .
Z neliterárních raných památek v portugalštině se dodnes dochovaly právní dokumenty z počátku 13. století: závěti, obchodní transakce, soudní listiny [13] . V podstatě se jedná o směnky, darovací certifikáty, certifikáty o rozdělení majetku. Za vlády Afonsa II. začala pracovat Královská kancelář, jejíž notáři vedli záznamy o kodexech místních zákonů ( foros a forais ), které osvědčovaly, že král udělil vazalům a církevním hierarchům právo vlastnit půdu a nemovitosti. Matriční knihy právních dokumentů z let 1217-1223 královského úřadu Afonsa II. Tolstého byly psány latinsky a obsahovaly listiny o vlastnictví a udělení privilegií. V těchto knihách Afonso II potvrdil práva a výsady udělené všemi předchozími portugalskými králi. Registrační knihy listin a privilegií z let 1248-1279 královského úřadu Afonsa III. z Boulogne jsou psány částečně latinsky a částečně portugalsky [25] . Konečný přechod na kancelářskou práci v portugalštině se uskutečnil za krále Dinise I. , kdy na konci reconquisty byl v roce 1297 přidělen portugalskému jazyku oficiální status.
V literatuře galicijsko-portugalského období próza neexistovala ve své čisté podobě, ale pod vlivem provensálských trubadúrů se rozvinula lyrika a poezie . Rozkvět galicijsko-portugalské poezie byl konec XII - polovina století XIV. Po 150 let se galicijsko-portugalský jazyk šířil jako literární koiné mezi královstvími Pyrenejského poloostrova, B. P. Narumov označil za „středověké poetické koiné galicijských trubadúrů, které používali i portugalští a kastilští básníci“ [26 ] . Písně vznikaly na feudálních dvorech Portugalska, Galicie, Leonu a Kastilie, jejich skladateli byli básníci, včetně králů (např.: král Kastilie a Leon Alphonse X. Moudrý ) a šlechta [27] . Slavným trubadúrem byl i portugalský král Dinis I. Texty, cantig ( port. cantigas ), byly zaznamenány ve sbírkách.
Kantigy trubadúrů předváděli kejklíři ( port. jograis ) na hudbu o prázdninách, turnajích, soutěžích interpretů, ale pouze noty kantig Dinise I. v rukopise Pergamenu Sharrera a Martina Kodase na Vindelově pergamenu ze 13. -Přišlo k nám 14. století. Galicijsko-portugalská lyrika upadala ke konci 14. století [27] .
Jedna z nejstarších dochovaných sbírek Cantigas de Santa Maria obsahuje paraliturgické písně složené na Leónskéhodvoře krále Alfonse X. Kastilského a Vyšel několikrát pod redakcí as komentářem filologů. Nejslavnější vydání bylo připraveno v roce 1904 [28] .
Další dvě sbírky světských písní se dochovaly dodnes v italských kompilacích. Nejúplnější sbírka je Cancioneiro da Biblioteca Nacional - byla přepsána na konci XV - začátkem XVI století z originálu ze XIV století. Cancioneiro da Vaticana patří do stejné doby .
Existují obecně uznávané zkratky pro citace z těchto sbírek, které se používají v pracích o jazyce a literatuře:
Nejdříve přežívající cantiga byla dlouho považována za "Píseň šarlatového závoje" ( port. Cantiga de garvaia ) galicijským trubadourem Payo Soares de Taveiros . Badatelé se však nyní domnívají, že autorem nejstarší dochované galicijsko-portugalské cantigy, Ora faz host'o senhor de Navarra , datované pravděpodobně do roku 1196, je portugalský trubadúr João Soares de Paiva . Forma cantigu je rozmanitá: má blízko k provensálským dvorským textům 11.-12. století, na druhé straně k lidové haličsko-portugalské poezii. Ale na rozdíl od španělské lidové poetické tradice, kde jsou verše postaveny na asonancích , jsou galicijsko-portugalské cantigas rýmované . V cantigas je navíc cítit vliv arabské lyrické poezie [29] .
Změny ve fonetice a fonologiiV této době došlo k oddělení haličsko-portugalské zóny a jejímu oddělení od kastilské a dalších.
Existují změny v konsonantismu:
[ b ] v intervokalické pozici změněno na [ v ]: caballu → cavalo .
Z palatinálního počátečního l [ λ ] se vyvinulo africké [ ts ] a tím portugalská slova s počátečním ch- sestupují k latinským v cl-, fl-, pl- . Tyto změny nenastaly na územích obývaných Mozaraby - v mozarabských textech jsou tvary s pl-: plazer, pleito .
V některých slovech se v cl-, fl-, pl- l změnilo v r , zejména ve slovech lidového původu: clavu → cravo, blan → branco, flaccu → fraco .
Mezi samohláskami došlo k poklesu -l- , což vedlo k mnoha slovům a tvarům se zejícím, tedy kombinací dvou samohlásek: dolorem → door → dor; perikulum → perigoo → perigo . V kastilské a leonské zóně, stejně jako v mozarabských dialektech, k výpadku nedošlo , takže přítomnost l mezi samohláskami ukazuje na mozarabský původ místních jmen: Mértola, Molino . Také l se zachovalo v raných arabských výpůjčkách: azêmola, javali . Ztráta l je zaznamenána v písemných památkách z konce 10. století.
Vypadnutí -n- nastalo v 11. století ve dvou fázích: nejprve byla předchozí samohláska nasalizována a poté -n- vypadlo, ale samohláska zůstala nasalizovaná: lana → lãa → lã; homines → homêes → homens .
Významným historickým datem dalšího období je rok 1385 – datum bitvy se Španěly u Aljubarroty , která určila existenci Portugalska jako samostatného státu. Formuje se norma portugalského spisovného jazyka, objevují se první gramatiky a slovníky, šíří se typografie , objevuje se literatura různých žánrů. Během tohoto období vývoje staré portugalštiny (XIV-XVI století) se spolu s portugalskými cestovateli- objeviteli začíná portugalština šířit v mnoha oblastech Asie, Afriky a Ameriky.
Písmeno S, "Serea"
Písmeno N, "Náo"
Dopis O, Olho
Písmeno X, "Xaroco"
E. M. Wolf napsal:
Konec pozdního staroportugalského období je často spojován s daty - 1536 , rokem úmrtí dramatika Gila Vicenteho a objevením se první portugalské gramatiky Fernanda de Oliveira , nebo s rokem 1540 - rokem objevení se Gramatika a dialog o jazyce od João de Barrose [30] .
- Wolf E. M. "Historie portugalského jazyka", 1988 [31]Historie staré portugalštiny skončila vydáním Cancioneiro Geral ( Všeobecný zpěvník ) v roce 1516 Garcíou Resende . V éře vzniku moderní portugalštiny byl jazyk obohacen o mnoho slov z klasické latiny a řečtiny, což bylo charakteristické pro renesanci. V 19. a 20. století portugalský jazyk přijal mnoho gallicismů a anglicismů . Došlo k rozporu mezi literárními normami Portugalska (a jeho kolonií) na jedné straně a Brazílie na straně druhé. Brazílie si zachovala archaičtější verzi portugalštiny, v poslední době ovlivněnou španělštinou (gramaticky) a angloamerickou (lexikálně). V 21. století , tam byla tendence pro všechny varianty sblížit se k převládající brazilské normě, přinejmenším orthographically.
Moderní (nebo také klasické) období portugalštiny je spojeno se jménem Luise de Camões , kterému se v důsledku prací předchozích portugalských autorů podařilo syntetizovat trendy v normalizaci fonetiky, gramatiky a slovní zásoby, aktualizovat jazyk a styl portugalské literatury vycházející z tradic antické literatury a klasiků italské renesance [32] .
Až do počátku 15. století existovala portugalština jako lidově-latinská odnož v rámci tzv. starého Rumunska , tedy území, kde se románský jazyk uchoval již od starověku. Během Reconquisty se původní jádro portugalského prajazyka – Galicie – dostalo pod nadvládu kastilské (španělské) koruny. Ale portugalštině se stejně jako španělštině podařilo během Reconquisty vytěsnit blízce příbuzný mozarabský jazyk z jižní poloviny Pyrenejského poloostrova, tedy rozšířit se ze severu na jih. V éře velkých geografických objevů 15.-20. století, s postupným rozšířením na 3 hlavní kontinenty (Amerika, Asie a Afrika), se portugalština stala jedním z nejrozšířenějších na světě. Počátek tohoto procesu byl položen osídlením souostroví Madeira Portugalci po roce 1419 . Azory byly osídleny kolonisty po roce 1439 . Šíření portugalštiny dnes pokračuje v Africe, ve vnitrozemí Brazílie a v Republice Východní Timor (po roce 1999 a zejména po roce 2002 ). Zároveň byla během koloniálních konfliktů a zejména během procesu dekolonizace portugalština vytlačena z řady indických a indonéských území, poněkud ztratila své pozice v Macau (ačkoli si tam zachovává svůj oficiální status). Podle sčítání lidu z roku 2007 mluvilo doma portugalsky 6,6 % obyvatel Macaa. Ve městě jsou zachovány dvojjazyčné nápisy. Vláda ČLR podporuje portugalský jazyk v tomto městě, aby udržela ekonomickou spolupráci s Brazílií a dalšími portugalsky mluvícími zeměmi.
V 16. století se portugalština stala lingua franca v Asii a Africe, kterou používala nejen koloniální správa a obchod, ale také se používala ke komunikaci s místními úřady s Evropany všech národností. Jeho šíření napomohla smíšená manželství Portugalců s domorodci a činnost katolických misionářů, která dokonce vedla ke vzniku kreolského jazyka zvaného Kristang (z port. cristão – křesťan). Tento jazyk byl používán v Asii až do 19. století . V některých křesťanských komunitách v Indii , na Srí Lance , v Malajsii a Indonésii se portugalština zachovala i poté, co byly izolovány od Portugalska, i když v druhé polovině 20. století portugalština z těchto oblastí prakticky zmizela (Republika Východní Timor je výjimka).
Kolonizace BrazílieNejdůležitější etapou v šíření portugalštiny ve světě byla portugalská kolonizace Brazílie, rozsáhlého tropického území v Jižní Americe. V době začátku kolonizace ( 30. léta 16. století ) neměla populace samotného Portugalska více než 2 miliony lidí. Nicméně i v podmínkách extrémního nedostatku portugalských kolonistů v Brazílii se portugalština postupně usadila v této zemi a na začátku 18. století vytlačila indo-kreolský pidgin lingua-geral . Úspěch Portugalců spočíval v rychlém míšení bělochů, černochů a Indů do jediného národa – Brazilců . Portugalizace Brazílie byla dokončena ve 30. a 60. letech 20. století, kdy byly hlavní jazyky přistěhovalců z pozdních vln, italština a němčina , zakázány kvůli jejich spojení s fašismem . Nyní je portugalština domácí pro 99,5 % obyvatel Brazilské republiky . V současné době žije většina portugalsky mluvících lidí v Jižní Americe, včetně Brazílie.
Periodizace E. M. Wolfa v „Učebnici portugalského jazyka“ se v zásadě shoduje s verzí navrženou na počátku 20. století portugalským filologem J. Leite de Vasconcellos [31 ] . Názory lingvistů na periodizaci portugalského jazyka zpracoval Ivo Castro [33 ] :
Doba | Leite de Vascuncelos ( Leite de Vasconcelos ) | S. Silva Neto ( S. Silva Neto ) |
Pilar Vázquez Cuesta | Lindley Sintra ( Lindley Cintra ) |
---|---|---|---|---|
do 9. století (882 let) | prehistorický | prehistorický | předliterární | předliterární |
až ± 1200 let (1214-1216) | protohistorický | protohistorický | ||
před rokem 1385/1420 | archaický | trubadúr | galicijsko-portugalský | Stará portugalština |
před rokem 1536/1550 | Všeobecné | předklasický | přechod | |
až do 18. století | moderní | moderní | klasický | klasický |
až do 19./20. století | moderní | moderní |
Standardní portugalská abeceda je založena na latince a obsahuje 23 písmen [34] , ale existují i písmena s diakritikou, která se nepovažují za samostatná písmena. Tato písmena jsou: Á, Â, Ã, À, Ç, É, Ê, Í, Ó, Ô, Õ, Ú. Kromě toho existují digrafy nh , lh , ch , ss . Ve slovech cizího původu se používají i písmena K, W a Y.
Během 19. a 20. století došlo k určitým nesrovnalostem mezi pravopisem portugalštiny v Brazílii , který byl bližší skutečné výslovnosti, a tradičním portugalským pravopisem, který se používal v samotném Portugalsku a bývalých koloniích v Africe a jihovýchodní Asii. V roce 2008 portugalský parlament odhlasoval změny pravopisu , aby se přiblížily brazilské normě.
Výrazným rysem portugalštiny ze sousední galicijštiny a španělštiny je opozice dvojic otevřených a uzavřených fonémů [ɛ] - [e] a [ɔ] - [o], redukce nepřízvučných samohlásek (oslabení artikulace, zkrácení trvání, změna zabarvení), přítomnost bez ohledu na přízvuky vždy uzavřených nosních samohlásek a nosních dvojhlásek a trojhlásek .
přední řada | střední řada | zadní řada | |
---|---|---|---|
Namáhavé horní zvedání | [ i ] [ ĩ ] | [ u ] [ ũ ] | |
Uvolněný horní výtah | ([ ɪ ] ~ [ ɪ̃ ]) | ([ ɯ ɯ̟ ]) ([ ʊ ] ~ [ ʊ̃ ]) | |
Střední horní výtah | [ e ] [ ẽ ] | [ o ] [ õ ] | |
Střední vzestup | ([ ẽ̞ ]) | [ ə ] ~ [ ɐ ] [ ə̃ ] ~ [ ɐ̃ ] |
([ õ̞ ]) |
Středně nízký vzestup | [ ɛ ] | [ ɔ ] | |
spodní vzestup | [ äa ] ( [ ɐ̞ ]) |
Podle E. G. Golubeva je v evropské verzi portugalštiny 8 nenosových samohlásek ([ i ], [ e ] zavřeno, [ ɛ ] otevřené, [ a ], [ ɐ ], [ ɔ ] otevřené, [ o ] uzavřený, [ u ]) [36] a 5 fonémů nosní samohlásky ([ ɐ̰ ] [37] , [ ẽ ], [ ĩ ] , [ õ ] a [ ũ ]) [38] . Ale v nepřízvučné pozici se počet samohlásek zvyšuje se sníženým [ ɐ ], [ ə ], [ ə̥ ] s omráčeným odstínem vysloveným na konci slova nebo mezi neznělými souhláskami a neslabičnými polosamohlásky [ i̯ ] a [ u̯ ], respektive označované v pravopise grafémy i a u [39] [40] .
Podle E. G. Golubeva [41] | přední řada | střední řada | zadní řada |
---|---|---|---|
Namáhavé horní zvedání | [ i ] [ ĩ ] | [ u ] [ ũ ] | |
Střední horní výtah | [ e ] [ ẽ ] | [ o ] [ õ ] | |
Střední vzestup | [ ə ] | ||
Středně nízký vzestup | [ ɛ ] [ ɐ ] [ ɐ̰ ] | [ ɔ ] | |
spodní vzestup | [ a ] | [ ɑ ] |
Podle M. Cruz-Ferreira je v lisabonské výslovnosti evropské verze portugalského jazyka 14 monoftong samohlásek, včetně 5 nosových (znázorněno v diagramu). Plinio A. Barbosa a Eleonora C. Albano ( Plínio A. Barbosa a Eleonora C. Albano ) napočítají v brazilské portugalštině 7 přízvučných samohlásek: /ie ɛ a ɔ ou/ a 5 naznačených nosových samohlásek [42] .
Kvalitativní redukce samohlásek v portugalštiněV portugalštině dostaly nepřízvučné samohlásky lidové latiny jasný přechodový systém: [ a ] > [ ɐ ], [ e ] > [ ə ] nebo [ ɨ ], [ o ] > [ u ]. Dochází ke kvantitativní i kvalitativní redukci , která je výraznější v evropské verzi a slabší v brazilské.
Plinio A. Barbosa a Eleonora C. Albanu používají k označení redukovaných samohlásek brazilské varianty následující znaky:
Klasifikace samohláskových fonémů [e] a [ɛ] se stává mnohem obtížnější, když jsou v nepřízvučné pozici. V brazilské portugalštině Plinio A. Barbosa a Eleonora C. Albanu označují nepřízvučné [e] a [ɛ] prostřednictvím redukovaných zvuků [ɪ] nebo [e̤] [42] . V evropské verzi portugalštiny vede z mnoha důvodů (mluvní řeč, rychlá řeč atd.) neschopnost mluvčího dokončit úplný artikulační program nepřízvučných samohlásek /e/ a /ɛ/ k tak silné kvalitativní redukci. že zvuk ztrácí svou jasnost a přechází v neutrální posuvnou samohlásku schwa , naznačenou fonetickými znaky [ ə ] nebo [ ɨ ]. M. Cruz-Ferreira se domnívá, že tato redukovaná samohláska se liší od zvuku schwa, a v roce 1999 navrhla použít symbol /ɯ/ a fonetický znak [ ɯ ] místo /ǝ/ ( anglicky fronted and snížená vysoká zadní unrounded samohláska , která nesplňuje definici MFA: anglicky close back unrounded vowel ), například: port. pegar /pɯ'gaɾ/ - angl. uchopit - uchopit [35] . Další příklady M. Cruz-Ferreira:
V současné době je na IPA diagramech místo, kde Cruz-Ferreira umístil /ɯ/, obsazeno symbolem [ ɯ̽ ] - „uvolněná nezaokrouhlená zadní samohláska horního vzestupu“.
V X-SAMPA šev odpovídá znaku @, například:
Labiální | Zubní/alveolární | Palatal | zpět lingvální | |||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
nosní | [ m ] | [ n ] | [ ɲ ] | |||||
Volatelné | [ p ] | [ b ] | [ t ] | [ d ] | [ k ] | [ ɡ ] | ||
frikativy | [ f ] | [ v ] | [ s ] | [ z ] | [ ʃ ] | [ ʒ ] | ||
Postranní | [ l ] | [ ʎ ] | ||||||
rhotic | [ ɾ ] | [ ʁ ] |
Stejně jako v jiných západních románských jazycích se podstatná jména v portugalštině neskloňují. Jsou charakterizovány kategoriemi pohlaví (existují dva rody - mužský a ženský), čísly (existují jednotné a množné číslo). Hlavním genderovým ukazatelem je článek [47] .
Jméno přídavnéPřídavná jména obvykle následují po podstatných jménech, se kterými souhlasí. „Bílý dům“ by tedy v portugalštině byl casa branca , ale je možné i obrácené pořadí branca casa .
Přídavná jména se mění podle pohlaví a čísla a mohou mít také stupně srovnání. Stupně srovnání se obvykle tvoří analyticky pomocí příslovcí mais „více“ a menos „méně“ [48] : mais alto (dělat) que = „vyšší“, o mais alto „nejvyšší“. U některých přídavných jmen se však stupně srovnání tvoří synteticky a zároveň supletivně:
Přídavné jméno | srovnávací | Superlativy | Vysoce kvalitní tvar |
---|---|---|---|
bom (dobré) | melhor (lepší) | o melhor (nejlepší) | otimo (velmi dobře) |
mau (špatný) | pior (horší) | o pior (nejhorší) | pessimo (velmi špatné) |
pequeno (malé) | menor (méně) | o menor (nejmenší) | minimo (velmi malé) |
grande (velký) | hlavní (více) | o hlavní (největší) | maximo (velmi velké) |
Typologie slovosledu: SVO ( předmět-sloveso-objekt ), možná je i typologie SOV (když je předmět vyjádřen osobním zájmenem). Obecně není slovosled v portugalštině tak přísný jako například v angličtině nebo francouzštině, ale pozice osobních nepřízvučných zájmen objektů ve spisovném jazyce je obvykle přísně definována. V hovorové řeči lze osobní zájmena ve funkci předmětu vynechat, protože tvar slovesa často jednoznačně označuje osobu a číslo předmětu (nebo osoba a číslo předmětu jsou jednoznačně určeny na základě kontextu).
Následující epiteta se často používají k popisu portugalského jazyka v beletrii a žurnalistické literatuře:
![]() |
| |||
---|---|---|---|---|
|
Úřední jazyky Evropské unie | |
---|---|
Dialekty portugalského jazyka | |
---|---|
Afrika | Angola • Kapverdy • Guinea-Bissau • Mosambik • Svatý Tomáš a Princův ostrov |
Amerika | Brazilský ( Severní Brazilský • Severovýchod • Severní pobřeží • Recife • Bayan • Sertanejo • Candango • Jižní Brazilec • Florianopol • Gaucho • Portugnol • Mineiro • Carioca • Fluminen • São Paulo • Caipira ) • Uruguayský |
Asie | Daman a Diu • Východní Timor • Goa • Macao |
Evropa | Alentejština • Barranqueño • Estromeño • Severní • Fala • Judeo-portugalština • Kahlo Portugalština • Madeira • Minderic |
související témata | distribuce portugalštiny ve světě • Společenství portugalsky mluvících zemí • lusofony • fonologie • slovní zásoba |