Polština

polština
vlastní jméno język polski, polszczyzna
země

Polsko ;
Litva , Česká republika , Ukrajina , Bělorusko , Lotyšsko , Slovensko , Maďarsko , Rumunsko , Moldavsko ;
Rusko , Kazachstán ;
Německo , Francie , Spojené království ;
Spojené státy , Kanada , Brazílie , Argentina ;

Austrálie
oficiální status

 Polsko Evropská unie Regionální nebo místní úřední jazyk [1] : Bosna a Hercegovina Rumunsko Slovensko Ukrajina
 

 
 
 
 

 čeština
Regulační organizace Rada pro polský jazyk
Celkový počet reproduktorů asi 40 milionů lidí (2007) [2]
Hodnocení 25
Postavení V bezpečí
Klasifikace
Kategorie Jazyky Eurasie

Indoevropská rodina

slovanská větev Západoslovanská skupina Lechitická podskupina
Psaní latina ( polská abeceda ) [3]
Jazykové kódy
GOST 7.75–97 patro 540
ISO 639-1 pl
ISO 639-2 pol
ISO 639-3 pol
WALS pol
Etnolog pol
ABS ASCL 3602
IETF pl
Glottolog poli1260
Wikipedie v tomto jazyce

Polština ( język polski, polszczyzna ) je jazyk Poláků , patřící do lechitské podskupiny západoslovanské skupiny slovanské větve indoevropské jazykové rodiny [4] [5] . Je úředním jazykem Polska a jedním z 24 úředních jazyků Evropské unie . Kromě Polska je distribuován i v dalších evropských zemích ( Německo , Francie , Velká Británie , Litva , Česká republika , Rusko , Bělorusko , Ukrajina , Slovensko , Lotyšsko a další), v Americe ( USA , Brazílie , Kanada a další) a v Austrálii . V řadě evropských zemí s kompaktním osídlením Poláky získala polština status regionálního jazyka [1] .

Polština je jedním z největších slovanských jazyků a největším západoslovanským jazykem z hlediska počtu mluvčích a oblasti, kterou zaujímá. Celkový počet polsky hovořících je asi 40 milionů lidí. (2007, odhad) [2] , včetně 36 milionů 410 tisíc v Polsku (2011, sčítání lidu) [6] .

Polský jazyk se vyznačuje takovými charakteristickými rysy v oblasti fonetiky , jako je přítomnost dynamického přízvuku fixovaného na předposlední slabiku ; zachování nosních samohlásek ; nedostatek fonologického protikladu samohlásek v zeměpisné délce - stručnost; nedostatek kvalitativní redukce nepřízvučných samohlásek; přítomnost opozice souhlásek v tvrdosti - měkkosti ; přítomnost dvou řad syčivých souhlásek š , č , ž , ǯ (tvrdá přední patrová řada) a ś , ć , ź , ʒ́ (měkká střední patrová sykavá řada). Morfologický systém polského jazyka se vyznačuje: přítomností kategorie osobnosti (mužská tvář); nedostatek predikativních krátkých tvarů přídavných jmen a příčestí ; přítomnost plných a krátkých ( enklitických ) tvarů osobních a přivlastňovacích zájmen ; zvláštní druh skloňování číslovek ; přítomnost participiálního kmene v -l s osobními ukazateli ve tvarech slovesa v minulém čase ; dva typy analytické formy budoucího času ; přítomnost speciálních slovesných tvarů pro vyjádření neurčitě osobních a zobecněných osobních významů (v -no , -to a s částicí się ) atd. [5]

Základem spisovné polštiny je velkopolský a malopolský dialekt , od konce 16. do začátku 17. století ovlivnilo spisovný jazyk i mazovské nářečí . V dějinách polského jazyka se započítává staropolské období (do počátku 16. století), středopolské období (XVI. - 2. polovina 18. století) a novopolské období (od 2. poloviny 18. století). ) se rozlišují. Psaní založené na latinské abecedě . Nejstarší památkou psaného jazyka v polštině je „ Swietokrzyskie Sermons “ ( Kazania Świętokrzyskie ) ze 14. století [5] .

Linguogeografie

Rozsah a abundance

Polština je jedním ze tří největších jazyků slovanské skupiny z hlediska počtu mluvčích spolu s ruštinou a ukrajinštinou a je také největším západoslovanským jazykem jak z hlediska počtu mluvčích, tak z hlediska oblasti, kterou zaujímá. Moderní oblastí polského jazyka je území Polské republiky. Podle sčítání lidu provedeného v Polsku v roce 2011 uvedlo 35,681 milionu lidí (92,65 %) polštinu jako svůj jediný rodný jazyk, kromě nich dalších 729 tisíc (1,89 %) uvedlo, že polština je jejich druhým jazykem (celkem jako první a druhý jazyk - 36,41 milionu - 94,54 %) [6] . Pokračováním hlavního polského areálu v zahraničí je oblast Těšínského Slezska v severovýchodních Čechách a oblasti Spiše a Oravy na severozápadě Slovenska . Četné ostrovní oblasti polského jazyka, které se objevily v důsledku přesídlení Poláků nebo změn státních hranic, se zachovaly v Bělorusku ( oblast Grodno ) a Litvě ( oblast Vilna ), v sousedním Polsku, v menší míře jsou známy v Ukrajina ( Žytomyrská a Chmelnická oblast ), Lotyšsko ( Daugavpilská oblast ), Rumunsko ( Bukovina ), Moldavsko a Maďarsko . Polsky se mluví v Rusku ( Moskva , Petrohrad , oblasti Uralu a Sibiře , Krasnodarské území ) a Německu . Kromě Polska a sousedních států se polským jazykem mluví jako mateřský nebo druhý jazyk mezi polskými přistěhovalci a jejich potomky v mnoha zemích světa: v evropských zemích ( Francie , Velká Británie , Itálie , Švédsko , Irsko , Belgie , Holandsko , Rakousko , Řecko , Španělsko a další země ), v Kazachstánu ( region Severní Kazachstán ), v zemích Ameriky ( USA ( státy Illinois , Michigan , New York ), Brazílie , Kanada , Argentina a další země), v Austrálii , atd. Polský jazyk pro hranici je rozšířen jak v spisovných, tak v dialektových odrůdách. Jestliže v zemích sousedících s Polskem, kde Poláci představují domorodé obyvatelstvo, je polština široce rozšířena ve venkovských oblastech, kde jsou zachovány formy dialektové řeči, pak ve většině ostatních zemí Poláci žijí zpravidla ve velkých městech a mluví spisovným jazykem (v roce V minulosti si imigranti 19. století a jejich potomci zachovali dialekty, např. slezský dialekt v Texasu [7] ). Pod vlivem státních jazyků těch zemí, kde jsou velké polské diaspory , se vytvářejí zvláštní varianty polského jazyka, jako je například jazyk americké Polonie, polsko-brazilská varianta a další [8 ] .

Počet rodilých mluvčích polského jazyka žijících mimo Polsko přesahuje 1,7 milionu lidí [9] . Podle jiných zdrojů se jejich počet odhaduje na 3,5 až 10 milionů lidí [10] . Vzhledem ke stále rostoucímu rozptylu polských přistěhovalců a chybějícímu výzkumu o tom, do jaké míry si oni a jejich děti zachovávají svůj rodný jazyk, je poměrně obtížné určit počet polsky mluvících osob žijících mimo Polsko.

Podle výsledků sčítání a odhadovaných údajů byl v různých státech počet lidí, kteří mluví polsky:

Země světa číslo
(tisíc lidí)		 rok sčítání
(odhady)
USA 667,0 2000
Anglie a Wales 546,0 2011 [11]
Německo 300,0 2002
Litva 235,0 2001
Francie 174,0 2007 [2]
Kanada 164,0 2001
Bělorusko 126,5 [~1] 2009 [12] [13]
Izrael 100,0 1992 [14]
Rusko 067,45 2010 [15]
Austrálie 061,0 2007 [2]
Kazachstán 047,0 1999
Švédsko 058,0 2007 [2]
Brazílie 041,0 2007 [2]
Rakousko 035,0 2007 [2]
čeština 033,59 2011 [16]
Argentina 030,0 2007 [2]
Itálie 030,0 2007 [2]
Ukrajina 019.0 2001
Lotyšsko 012.0 2011

Sociolingvistické informace

Polština je oficiálním státním jazykem Polské republiky a jedním z úředních jazyků Evropské unie (od roku 2004). Mimo Polsko nemá polština oficiální status, její používání je omezeno především na každodenní rodinnou komunikaci a kulturní aktivity. V řadě zemí (v USA, Kanadě, Litvě), kde jsou regiony s významným podílem polsky mluvícího obyvatelstva, se ve vzdělávání používá polský jazyk, vycházejí periodika v polštině, probíhá rozhlasové a televizní vysílání [17] . V současné době, v souvislosti s přijetím a ratifikací Evropské charty regionálních či menšinových jazyků , se v řadě evropských zemí, kde jsou oblasti s kompaktním osídlením Poláků, stala polština regionálním jazykem . Takový status získal polský jazyk zejména v Bosně a Hercegovině , Rumunsku, na Slovensku, v České republice (v regionech Moravskoslezského kraje Frýdek-Místek a Karviná ) a na Ukrajině [1] .

Polský jazyk jako samostatná akademická disciplína byl zaveden do školních osnov v 18. století. V současné době v Polské republice zahrnuje polský jazyk výuku na základních, středních a vysokých školách, a má tak plný vzdělávací a pedagogický status moderního spisovného jazyka.

Výuka v polštině v zahraničí mezi polsky mluvící populací v zemích, kde jsou Poláci relativně kompaktně usazeni (Litva, Bělorusko, Česká republika, Slovensko, USA a další země), probíhá na školách různých úrovní nebo tříd. V řadě zemí, kde Poláci netvoří oblasti s kompaktním osídlením (Rusko, Kazachstán, Francie, Německo a další země), probíhá výuka polského jazyka zpravidla ve večerních nebo nedělních školách [18]. . Polský jazyk se aktivně studuje mimo Polsko jako cizí jazyk. Podle některých odhadů se v současnosti po celém světě učí polsky asi 10 000 lidí různých národností (kromě Poláků), z toho asi třetina studuje v Polsku. Od roku 2004 je v Polsku možnost studovat polštinu jako cizí jazyk na třech úrovních: základní (B1), mírně pokročilí (B2) a pokročilí (C2). Zkoušky provádí Státní komise pro potvrzení znalosti polštiny jako cizího jazyka.

Polština se jako spisovný jazyk zformovala na přelomu 15.–16. století, kdy začala latinu vytlačovat ze všech hlavních oblastí jazykového fungování – polština začala plnit funkce státní kancelářské práce, právní sborníku, se stal jazykem politické, náboženské, filozofické žurnalistiky, umělecké tvořivosti, pomocným jazykem při učení ve škole [19] .

Počátek kodifikační činnosti v moderním pojetí spadá do konce 19. století, na rozvoj a obohacování se významně podíleli klasici polské literatury, veřejní činitelé, představitelé vědy a kultury 19.-20. literární jazyk. Vysoce standardizovaný moderní polský spisovný jazyk je multifunkční komunikační prostředek, používá se ve všech sférách života polské společnosti [18] .

V hovorové řeči Poláků nejsou ostré a různorodé rozdíly od psané spisovné normy. Podle některých znaků výslovnosti, stavby vět a originality slovní zásoby se rozlišují varšavské, krakovské a částečně poznaňské verze spisovného jazyka [20] . Kromě toho se určité rysy spisovného jazyka nacházejí v řeči obyvatel měst Horního Slezska , v řeči Poláků v Litvě (varianta Vilna) a na západní Ukrajině ( varianta Lvov ). Řada badatelů rozlišuje také pomořanskou polštinu ( Grudziadz , Tczew , Starogard ), severní Malopolsku ( Lodž , Radom , Kielce , Lublin ) a další varianty spisovného jazyka [21] [22] .

Polský jazyk se vyznačuje přítomností sociolektů , z nichž nejznámější a nejstudovanější je varšavský městský žargon [17] .

Dialekty

Spolu se standardní literární formou jsou mezi polskými mluvčími běžné také územní dialekty .

První klasifikaci polských dialektů předložil na počátku 20. století K. Nitsch [25] . Hlavní dialektová pole byla identifikována na základě dvou izofon : přítomnost nebo nepřítomnost masurie a přítomnost znělého nebo neznělého typu mezislovní fonetiky (externí sandhi ) [27] . Později se mnozí dialektologové při sestavování klasifikací polských dialektů opírali o práce K. Nitsche.

Mezi dialekty (nářeční skupiny) polského jazyka první úrovně, pocházející z doby kmenových spolků, patří [25] [28] :

V tradicích polské dialektologie byl kašubský dialekt až do konce 20. století považován za pátý dialekt polského jazyka . V současnosti je stále více rozlišován jako samostatný západoslovanský jazyk, v Polsku je mu od roku 2005 oficiálně přidělen status regionálního jazyka [25] .

Kromě mazurenia a typu sandhi patří mezi nářeční rysy identifikované K. Nitschem, podle nichž jsou dialekty polského jazyka popsány ve většině moderních prací o dialektologii, [33] [34] :

Řada nářečních rozdílů tvoří velké oblasti, které se staví proti severním polským dialektům jižním (přesněji jihozápadním) a západním až východním [36] .

Na druhé úrovni dělení zahrnuje každý ze čtyř výše uvedených dialektů řadu skupin dialektů. Takže například pole Velkopolského dialektu je tvořeno dialekty Velkopolska , Kuyavsky , Borovyatsky , Kraynyaksky , Kochevsky , Chelminsky-Dobzhinsky a Malborsky . Velkopolské řádné dialekty zase zahrnují dialekty středního Velkého Polska , Západního Velkého Polska , Východního Velkého Polska , Jižního Velkého Polska a Severního Velkého Polska . Pokud skladbu nářečí prvního stupně stejně rozlišují všichni dialektologové, pak je jejich vnitřní diferenciace často v klasifikacích badatelů polských nářečí posuzována odlišně (srovnej např. dialektologickou mapu sestavenou na základě prací S. Urbanczyk a mapa K. Deyny ) [25] [ 27] .

Kromě hlavních čtyř dialektů vzniklých na základě starých kmenových dialektů existují i ​​periferní polské dialekty , které vznikly v důsledku rozšíření polského jazyka na území moderní Litvy , západního Běloruska a západní Ukrajiny [37] . Navíc, nové smíšené dialekty se vyvinuly v zemích návratu , urovnal Poláky po druhé světové válce . Zvláštním druhem dialektů jsou přechodná nářečí v česko-slovensko-polském pohraničí [27] [38] .

Polské dialekty jsou především prostředkem ústní každodenní komunikace venkovského obyvatelstva, v některých dialektech však vznikají i literární díla (ve Slezsku a na Podhalí ) [39] . Rozdíly mezi dialekty polského jazyka jsou obecně nepatrné a nebrání vzájemnému porozumění mezi mluvčími různých dialektů [38] .

Psaní

Polská abeceda ( alfabet polski ) je založena na latinském písmu . V abecedě jsou zahrnuta následující písmena [40] :

dopis Polské
jméno 		základní
alofon ( MFA ) 		jiné
alofony
A a A [A]
Ą ± A [ ɔw͂ ] [ɔn] , [ɔɲ] , [ɔŋ] , [ɔm] , [ɔ]
Bb _ být [b] [p]
c c ce [t͡s] [d͡z]
Ć ć cie [t͡ɕ] [d͡ʑ]
D d de [d] [t]
e e E [ɛ]
Ę ę E [ ɛw͂ ] [ɛn] , [ɛɲ] , [ɛŋ] , [ɛm] , [ɛ]
F f ef [F]
G g gie [G] [k]
H h ha [X]
já i i [i]
Jj_ _ drobek [j]
K k ka [k] [G]
l l el [l]
Ł ł el [w]
M m em [m]
N n en [n]
dopis Polské
jméno 		základní
alofon ( MFA ) 		jiné
alofony
Ń ń en [ɲ]
O o Ó [ɔ]
o o o kreskowane [u]
Pp _ pe [p] [b]
Q q ku [k]
R r ehm [r]
S s es [s] [z]
Ś ś es [ɕ] [ʑ]
T t te [t] [d]
U u u [u]
Vv _ fau [proti] [F]
Ww _ wu [proti] [F]
X x iks [ks]
Y y y/igrek [ɨ]
Zz _ zet [z] [s]
Ź ź ziet [ʑ] [ɕ]
Żż _ Zet [ʐ] [ʂ]

K přenosu řady zvuků polského jazyka se používá diakritika [18] [41] :

Digrafy se také používají k přenosu nezávislých zvuků : cz , dz , dź , dż , rz , sz a ch . Digrafy cz , sz , rz (spolu s písmenem ż ), dż se používají k označení tvrdých sykavek / č /, / š /, / ž /, / ǯ /; měkký sykavý / ʒ́ / - digraf dź; neznělá frikativa /x/ - digraf ch (spolu s písmenem h ); / ʒ / je digraf dz . Měkkost souhlásek v pozici před samohláskou je naznačena kombinací písmene i s písmeny označujícími souhlásky ( k , g , h , p , b , f , w atd.), jakož i s digrafy ch. a dz ( i neznamená samostatný zvuk, s výjimkou některých přejatých slov: linia („linka“), partia („strana“) a dalších, ve kterých se čte i ). Písmena ą , ę , ń a y se nepoužívají na začátku slova, takže mohou být velká pouze v případě, že je celé slovo napsáno velkými písmeny. Písmena q , v a x se používají pouze ve slovech cizího původu, která nebyla polonizována (nejčastěji v cizích jménech a názvech).

Písmena ę a ą se čtou odlišně v závislosti na pozici písmene ve slově a souhlásky za ním [42] [43] [44] :

Bruno Jasienski Wyhodząc ze założeńa, że ​​​​mowa ludzka jest kompleksem pewnej skali dźwiękuw (...) idealną pisowńą (...) będźe pisowńa z gruntu prosta i ściśle fonetyczna. Na základě předpokladu, že lidská řeč je komplexem určité řady zvuků, ideální pravopis by byl pravopis jednoduchý v základu a přísně fonetický. [~2]

Ve dvacátých letech 20. století polští futuristé prosazovali reformu pravopisu směrem k bližšímu pravopisu k výslovnosti a dokonce publikovali své práce v novém pravopisu, ale nakonec jejich experiment nebyl úspěšný [45] .

Historie jazyka

Periodizace historie

Všeobecně je přijímána periodizace, ve které se objevují předgramotní (do pol. 12. stol.), staropolština (od pol. 12. do konce 15. - poč. 16. stol.), středopolština (zač. 16. - polovina nebo třetí čtvrtina 18. století, někdy rozdělená na dvě podobdobí: do poloviny 17. století a později, do konce 18. století) a novopolské (od 2. poloviny 18. století do současnost) období [46] . Předliterární období se přitom často nerozlišuje odděleně od staropolštiny [5] [47] .

Možností periodizace dějin polského jazyka je ještě několik, v nichž jsou kromě jazykových změn uvažovány i historické a kulturní změny, které ovlivnily vývoj jazyka [48] .

Periodizace Z. Klemensevich , T. Ler-Splavinsky a S. Urbanchik [49] :

  1. Předliterární období (od doby oddělení polštiny od protolechitské skupiny do roku 1136, které zahrnuje vytvoření Hnězdenské buly ( Bula protekcyjna ) - první latinské památky s velkým množstvím polských glos ).
  2. Staropolské období (od roku 1136 do počátku 16. století – výskyt prvních památek v polštině, začátek rozvoje knihtisku).
  3. Středopolské období (od počátku 16. do poloviny 18. století - počáteční etapa vývoje polského spisovného jazyka).
  4. Novopolské období (od poloviny 18. do počátku 20. století - pokračování vývoje spisovného jazyka).
  5. Nejnovější období (od počátku 20. století do současnosti).

Samostatná periodizace podle Z. Klemenseviche [49] :

  1. Staré polské období:
    • Předgramotná etapa do roku 1136.
    • Písemná etapa před vznikem polského spisovného jazyka v 16. století.
  2. Středopolské období:
    • 40. léta 16. století jsou přechodným obdobím.
    • Od 40. do 30. let 16. století - renesance , rychlý rozvoj spisovného jazyka.
    • Od 30. let 17. století do konce 17. století - začátek úpadku polštiny.
    • První polovina 18. století je dalším úpadkem jazyka.
  3. Novopolské období:

Periodizace S. Slonského [49] :

  1. Předliterární éra:
    • První předliterární období (do konce 11. století - absence písemných památek).
    • Druhé předgramotné období (XII-XIII století - vzhled latinských památek s polskými glosami).
  2. Psaná éra:
    • Období od počátku 14. do poloviny 16. století je výskytem spisovného jazyka.
    • Období od poloviny 16. do druhé poloviny 17. století je aktivním rozvojem spisovného jazyka.
    • Období od druhé poloviny 17. století do konce 18. století bylo úpadkem polštiny.
    • Období konce 18. století je obrodou polského jazyka.
    • Nejnovější čas.

Periodizace P. Zvolinského [49] :

  1. Latinské památky s polskými glosami. X-XII století.
  2. První památky v polštině. XIII - polovina XV století.
  3. Druhý český vliv. Počáteční období formování spisovné polštiny. Polovina 15. – polovina 16. století.
  4. Stabilizace spisovného jazyka. Vývoj tisku. Polovina 16. – polovina 17. století.
  5. Úpadek jazyka s pokračujícím vývojem. Polovina 17. – polovina 18. století.
  6. Věk osvícení . Polovina 18. – konec 18. století.
  7. Významná role literatury východní periferie. XIX století.
  8. Nejnovější čas.

Staré polské období

Předgramotné období zahrnuje dobu od chvíle, kdy se polština oddělila od dialektů protolechitské skupiny, až do roku 1136, kdy se v roce 1136 objevila latinsky psaná písemná památka „ Gniezno bull “ ( Bula protekcyjna ), obsahující velké množství polských vlastních jmen [50] [51] . Podle S. Urbanczyka došlo na přelomu 9. a 10. století k izolaci společných polských (východních lechitských) jazykových rysů Polanů , Visly , Mazovšanů a Slenzanů od dialektů západních Lechitů [52] . První zmínky o etnonymu „Poláci“ (ve vztahu k jazyku – „Polština“), které vznikly v době formování polyanského státu, pocházejí z 10.–11. století. Zdrojem pro studium předliterárního období jsou údaje srovnávací historické gramatiky slovanských jazyků a materiál polských dialektů . Útržkovité informace o polštině tohoto období lze také získat z několika památek psaných v latině obsahujících polské glosy : bavorský zeměpisec 9. století, Dagome iudex a kroniky Thietmara z 10.–11. století [53] .

Před 12. stoletím byl polský jazyk charakterizován řadou společných slovanských a polských vlastních fonetických změn [51] [54] [55] : zpěvy 'e > 'o , 'ě > 'a , 'ę > 'ą o , ŕ̥ > r̥ , l̥' > l̥ před tvrdými předními lingválními souhláskami ; vokalizace sonantů r̥ , ŕ̥ a l̥ , l̥' ; společný slovanský úpadek redukovaného , k němuž došlo v polském jazyce v 11. století; ztráta mezislovního j u podstatných a přídavných jmen a kontrakce samohlásek; vzhled po pádu nových dlouhých samohlásek snížený v důsledku substitučního prodlužování; vývoj fonematické kategorie tvrdost-měkkost po ztrátě slabých redukovaných a dalších procesů.

Z morfologických změn předliterárního období je zaznamenána ztráta jednoduchých tvarů minulých časů sloves a počátek procesu restrukturalizace jmenné deklinace podle druhové charakteristiky [51] .

Staropolské období ve skutečnosti trvalo od roku 1136 do počátku 16. století, v době formování literárního a jazykového statusu polského jazyka [50] [56] . Prameny ke studiu staropolského období jsou různé listiny, letopisy, kroniky, náhrobní nápisy a další písemné památky, psané jak latinsky s polskými glosami, tak psané celé polsky. Prvním typem památek je Henrykova kniha ( Księga Henrykowska ) ze 13. století, která obsahuje úplně první polsky psanou větu. Druhý typ zahrnuje nejstarší, polsky psanou, náboženskou památku „ Swietokrzyskie kázání “ ( Kazania świętokrzyskie ) a první zaznamenaný polský básnický text – „ Matka Boží “ ( Bogurodzica ), který je znám v opisu počátku r. 15. století [57] .

Pro vlastní staropolské období jsou charakteristické následující fonetické jevy a procesy [56] [58] [59] :

V oblasti morfologie došlo k dalšímu utváření nového systému skloňování podstatných jmen postaveného na rodovém základě: typ mužský, ženský a střední; vývoj nových tvarů minulého času jako wyszedł jeśm > wyszedłem („vyšel jsem ven“), przyszli jeśmy > przyszliśmy („přišli jsme“) atd. z dokonalých tvarů ; vytěsňování krátkých jmenných tvarů adjektiv a příčestí plnými (zájmennými) a jinými procesy [56] .

Slovní zásobu staropolského období (včetně předgramotnosti) tvořil praslovanský lexikální fond, slova západoslovanského a lechitského původu a vlastní polské novoty [60] [61] . Kromě toho do staropolského jazyka aktivně pronikaly výpůjčky z latiny a češtiny prostřednictvím písemných pramenů a z němčiny prostřednictvím přímých (ústních) kontaktů. Vliv latiny a češtiny je zaznamenán od přijetí křesťanství Poláky v roce 966 a je spojen s náboženskou a vědeckou terminologií, německý vliv se projevil ve slovníku každodenního i ekonomického charakteru, hlavním období pronikání germanismů do polského jazyka - XIII-XV století - doba aktivního osídlení Němci západního Polska a měst, která obdržela magdeburská práva [62] [63] . Ve staropolském slovotvorbě je zaznamenáno rozšíření podstatných jmen s příponami -dlń- , -ica , -arz , -erz , -acz , -ciel , -(n)ik , -ca , -ec ; přídavná jména v -ly ; příslovce v -ski , -skie ; od 15. století se rozšiřují slova s ​​příponami -unk (z němčiny) a -tel (z češtiny); podstatná jména s -dło se přestávají používat . Předpona ot- se mění v od- a -iz a -s se přimíchávají do předložkové předložky s / z [64] [65] .

Grafika písemných památek staropolského období byla nejednotná, jeden znak mohl vyjadřovat několik různých zvuků a jeden zvuk mohl být sdělován různými znaky. Použité abecední znaky latinské abecedy nestačily k přenosu všech polských zvuků, takže některé z nich byly přenášeny pomocí ligatur . Při vytváření starověkých polských památek byly použity dva typy grafiky: jednoduchá , používající pouze latinské znaky (všechny latinské památky XII-XIII století s polskými glosami, stejně jako „Swietokrzyskie kázání“) a komplexní , s použitím ligatur podél s jednoduchými znaky (památky XIV-XV století na polštině) [67] . Nejednotnost polské grafiky se začala odstraňovat se vznikem prvních tiskovin v krakovských tiskárnách v 16. století. K tradičnímu způsobu označování znaků používaných v ručně psaných polských památkách byly přidány prvky diakritiky [68] .

Starý polský jazyk se vyznačoval nářečními rozdíly. Nejizolovanějším z dialektů byl dialekt kmene Mazovshan, který se stavěl proti poměrně blízkým dialektům Polyany, Vislyan a Slenzan. Všichni dohromady měli řadu významných rozdílů od západního lehitského dialektu Pomořanů [69] . Na základě kmenových nářečí vznikly teritoriální velkopolské , malopolské , slezské a mazovské dialekty .

Vývoj jednotné polštiny byl dán vznikem jednotného polského státu v 10. století s centrem ve Velkopolsku a přijetím křesťanství [69] . Na základě velkopolských dialektů se začal formovat staropolský kulturní dialekt, objevilo se a začalo se rozvíjet písmo. Přitom spisovným jazykem Poláků po celé staropolské období byla latina. Polský jazyk vyvinulo především katolické duchovenstvo, jehož kněží překládali náboženské texty z latiny do polštiny. V tomto období sloužila čeština [69] jako vzor polským překladatelům . Přesun hlavního města Polska do Krakova ve 14. století vedl k tomu, že se polský spisovný jazyk dostal do sféry vlivu dialektů malopolského dialektu [70] . Rozvoj tisku v 16. století (především v Krakově) přispěl k vytvoření společných jazykových norem a grafiky a položil základy pravopisu. Na základě kulturního dialektu se začala formovat spisovná polština, pronikající do všech oblastí fungování charakteristických pro spisovný jazyk [17] .

Středopolské období

Mikołaj Rey (1505-1569) A niechaj narodowie wżdy postronni znają, iż Polacy nie gęsi, iż swój język mają. Dejte vědět ostatním národům že Poláci nejsou husy, že mají svůj jazyk. [~3] [71]

Středopolské období zahrnuje dobu od počátku 16. do poloviny 18. století. Je to počáteční období vývoje polského spisovného jazyka a je spojeno jak s jeho vnitrojazykovými změnami, tak s rozšiřováním sfér jeho fungování [50] [72] . Zdroje středopolského období zahrnují četná literární díla vytvořená od počátku 16. do poloviny 18. století ( M. Rey , M. Bielski , J. Kochanowski a mnoho dalších), stejně jako gramatiky a slovníky polský jazyk [73] .

Ve středopolském období proběhly následující fonetické procesy [74] [75] [76] :

V oblasti morfologie jsou v tomto období zaznamenány takové změny, jako je vznik kategorie animace/neživosti a kategorie mužské tváře; ztráta duální kategorie ; vytvoření moderního systému tvarů časů a způsobů sloves: nulové zakončení v základním tvaru 2. osoby jednotného čísla imperativ , osobní ukazatele konjunktivu atd. [74]

V oblasti slovní zásoby dochází na počátku středopolského období k pokračování výpůjček z latiny, češtiny a němčiny, které započaly ve staropolském období. Poměrně brzy, do poloviny 16. století, vliv češtiny na polskou slovní zásobu zeslábl a úplně zanikl; vliv latiny, který upadal v období renesance , zesiluje v 17.-18. století, ale koncem středopolského období ztrácí svůj význam; snižuje se počet výpůjček germanismů ve spisovném jazyce, ale aktivní působení německého jazyka na řadu polských dialektů pokračuje. V různých dobách jsou italština , francouzština , ukrajinština , turečtina a další jazyky zahrnuty mezi zdroje lexikálních výpůjček středopolského období [77] [78] . Slovotvorba středopolského období se vyznačuje zachováním užívání slov v -ec , -ca , -acz , -ciel , -nik , -ak ; zvýšení počtu přídavných jmen v -ły ; pokles počtu slovních útvarů o -erz ; rozsáhlé používání přípon -isk , -ek , -ość , -nie , -enie , -anin ; činnost adjektivních formantů -n , -liw , -sk , slovesných formantů -owa , -awa , adverbiálního formantu -e ; zvýšení počtu deminativních formací; zvýšení produktivity předpony -przy ; synonymie předpon; výskyt značného počtu slov vzniklých přidáním kmenů [79] [80] .

Počátek středopolského období je poznamenán prudkým rozvojem tisku v polském jazyce, který přispěl k rozšíření jednotné grafiky a pravopisu . Od 16. století se mezi šlechtou a měšťanstvem šíří spisovná polština . Období 16.–17. století bylo obdobím rozkvětu polštiny, která působila jako dorozumívací jazyk v rozsáhlých oblastech východní Evropy. Lexikální výpůjčky pronikly z polštiny do jazyků sousedních států, včetně takových slov jako láhev , kornout , trenér , mušketa , hudba , brnění , rota , rytíř , klobouk a mnoho dalších [81] z polštiny . Od 30. let 17. století začíná období porenesančního úpadku, který se odráží v těstovinovém stylu spisovného jazyka 17. - počátku 18. století. Od druhé poloviny 17. století a zejména pak v 18. století byla polština silně ovlivněna jazykem francouzským [73] .

Novopolské období

Novopolské období je charakteristické absencí prudkých vnitrojazykových změn a dalším rozvojem spisovného jazyka - pokračováním v předchozím období započatém obohacování jeho gramatické a lexikální skladby. Hlavním trendem novopolského období byla touha po jazykovém sjednocení. Počátek období od poloviny - třetí čtvrtiny 18. století byl zvolen v souvislosti s událostmi mimojazykového charakteru - dělením Polska , v jejichž důsledku ztratil polský stát nezávislost a v důsledku toho i sféry fungování polského jazyka byly omezené [82] .

Prameny pro studium jazyka novopolského období jsou polské slovníky a gramatiky a také četná literární díla vytvořená od 2. poloviny 18. století do současnosti. Jedná se o poezii a prózu S. Trembického a I. Krasického , vztahující se k osvícenství , které nahradilo úpadek středopolského období; díla z období varšavského klasicismu; poezie polských romantiků - A. Mickiewicz , S. Goshchinsky , Yu.Slovatsky ; próza XIX století - Y. Kozhenevsky , Y. Kraszewski , G. Senkevich , E. Ozheshko , V. Reymont , K. Tetmayer a další; díla spisovatelů meziválečného období; literatura moderního Polska [83] .

Jedna z raných gramatik novopolského období, gramatika O. Kopczynského ( Gramatyka dla szkół narodowych , 1778), vytvořená jménem Komise pro vzdělávání ( Komisja Edukacji Narodowej ), nebyla přijata všemi Poláky. Společnost přátel vědy, která nepřijala pravidla O. Kopčinského, vytvořila v roce 1827 komisi pro reformu pravopisu. Tato komise, které se účastnil Y. Mrzinsky, navrhla soubor pravidel uvedených v díle Rozprawy i wnioski o ortografii polskiej z roku 1830. O půl století později vytvořil A. Krynsky z pověření konference vědců, redaktorů a učitelů, konané v redakci Varšavské knihovny v roce 1881 nová pravidla pravopisu pro polský jazyk. Tento projekt pravopisné reformy Krakovská akademie věd nepřijala, v roce 1891 si vytvořila vlastní pravidla, podobná pravidlům komise za účasti Y. Mrozinského. Pravopis A. Krynského byl s drobnými změnami všeobecně přijímán až od roku 1906. Následující změny pravidel byly vyvinuty v Krakově na společném setkání různých vědeckých organizací v roce 1918 a schváleny ministerstvem náboženství a veřejného školství [84] . Poslední změny v polském pravopisu provedl speciálně vytvořený pravopisný výbor v roce 1936. Zahrnovaly následující pravidla [85] :

Novopolské období se vyznačuje řadou fonetických procesů, z nichž některé navazovaly na procesy předchozího období [86] :

Počáteční etapa novopolského období až do 19. století byla charakterizována četnými výpůjčkami z francouzského jazyka. V ruské části Polska byla polština ovlivněna ruským jazykem , v pruské a rakouské části byl zachován vliv německého jazyka, vliv ukrajinského jazyka v období Nového Polska znatelně poklesl. Anglicismy , které pronikly do polštiny v 19. století prostřednictvím francouzštiny a němčiny, se začaly přejímat přímo z angličtiny ve 20. století . Druhá polovina 20. století je poznamenána obnoveným dopadem na polskou slovní zásobu ruského jazyka (především v publicistickém a hovorovém stylu). Na přelomu 20.-21. století zůstala hlavním zdrojem výpůjček angličtina - z ní polština zahrnuje slova související s oblastí vědy, umění, politiky, sportu, obchodu atd. [87 ] -ł , -ca , -ak , -nik . Udržel aktivitu, zvýšil aktivitu nebo se stal produktivním v určitém stylu formanty -arz (které v některých případech nahradily příponu -nik  - książnik > księgarz "knihkupec"), -ec , -acz , s nulovou příponou. Novotvary se objevily s formanty -ość (podstatná jména), -isk- , -stw- , -ist , -yst , -n- (přídavná jména), -ić , -eć (slovesa), jakož i substantivní útvary s příponami -ik ​​a - v-a . V novopolském období se rozšířilo tvoření podstatných jmen s předponami nad- , niedo- , eks- . Aktivizuje se metoda tvoření slov pomocí skládání, objevují se zkratky ( skrótowiec ) [88] .

Od konce 18. století, po rozdělení Polska mezi Ruskou říši , Rakousko a Prusko , polština neustále ztrácí svou pozici v regionu. Francouzština , která se dočasně stala jazykem elity, si udržela silný vliv od počátku novopolského období až do poloviny 19. století. V 19. století je zaznamenán vliv periferních dialektů východních Kresů na spisovný jazyk . V první polovině 20. století, po získání nezávislosti Polska, rozšířila polština sféry státního fungování a začala se aktivněji rozvíjet. Ve 20. století začala mimo jiné nejvýrazněji ovlivňovat polštinu angličtina, v posledních dvou desetiletích její vliv sílí. Po druhé světové válce se oblast polského jazyka změnila: ve východní části - v Kresech  - se počet polsky mluvících snížil a v západní a severní části polské oblasti se rozšířil v důsledku přesunu německých území. ( Navrácené země ) do Polska a jejich osídlení Poláky. V důsledku asimilace , emigrace a negativního přirozeného růstu počet polsky mluvících koncem 20. a začátkem 21. století klesá jak mimo Polsko, tak i uvnitř samotného Polska.

Moderní polský spisovný jazyk je stylově vyvinutý a vysoce standardizovaný - je řazen normami a pravidly v ortoepii , gramatice , slovní zásobě atd., normy a pravidla se odrážejí v přítomnosti mnoha normativních slovníků, ve zvýšené pozornosti společnosti kultura školní výuky, šíření jazykové normy [18] .

Jazyková charakteristika

Fonetika a fonologie

Samohlásky

Vokalismus polského jazyka je reprezentován 5 nebo 6 samohláskovými fonémy : i , ( ɨ ), ɛ , a , ɔ , u , lišících se stoupáním a řadou ( zadní samohlásky  jsou labializovány ) [89] .

Problematika rozpoznávání hlásek i a ɨ jako alofonů jednoho fonému / i / nebo jako dvou nezávislých fonémů je diskutabilní [89] [90] . Hlásky i a ɨ se nikdy nevyskytují ve stejných pozicích, i se zaznamenává pouze po měkkých souhláskách , ɨ  pouze po tvrdých (kromě pozic po k a g , chybí také ɨ na pozici absolutního začátku slova). Proto je často hláska ɨ , charakterizovaná omezeným počtem možných pozic ve slově, považována za variantu fonému i , která je brána jako hlavní. Vysoká frekvence používání ɨ a možnost jeho izolované výslovnosti zároveň dává řadě badatelů důvod považovat ɨ také za samostatný foném [91] .

Polština tradičně rozlišuje dvě nosní samohlásky , nicméně oni nejsou čisté nosovky jako francouzština [~4] [92] , ale místo toho jsou dvojhlásky sestávající z čisté samohlásky a nasalized labiovelar klouzat : ɛ w͂ , ɔ w͂ . V přejatých slovech se toto klouzání může volitelně vyskytovat po jiných samohláskách ( a , i , u , ɨ ): například instynkt „instinkt“ lze vyslovit jako [instɨŋkt] a jako [i w͂ stɨŋkt] a tramwaj „tram“ jako [tramvaj ] a jako [tra w͂ vaj] [93] . Takové bifonemické kombinace se vyskytují pouze uprostřed slova před frikativní souhláskou , na konci slova pouze v kombinaci s ɔ [94] [95] . V polštině tedy neexistuje žádná fonologická opozice nosovost/nenosovost, protože nosovky nejsou samostatné fonémy, ale kombinace čistých samohlásek s nosovými souhláskami [~ 5] .

Kromě nosových samohlásek se v polštině vyskytují případy výskytu nasalizovaných variant fonémů i , ɨ , ɛ , a , ɔ , u před nosovými souhláskami, jejichž blízkost způsobuje nosní rezonanci u samohlásek různého stupně síly. Zvuky ĩ , ỹ , ẽ , ã , õ , ũ se mohou objevit uvnitř i na začátku slova, alespoň jedna ze souhlásek vedle nich může být pevná: interes [ĩnteres] „obchod“, „zájem“, kino [ kĩno] "kino", rym [rỹm] "rým", enklawa [ẽɳklawa] "enkláva", ten [tẽn] "to", amfora [ãũ̯fora] "amfora", tam [tãm] "tam", ona [õna ] „ona“, sum [sũm] „sumec“, duński [dũɪ̯̃s'ḱi] „dánština“ [96] .

V sousedství palatinálních souhlásek je zaznamenán pohyb samohlásek do přední zóny [94] . Fonémy ɛ , a , ɔ , u v pozici mezi měkkými souhláskami jsou zastoupeny pozičními variantami ė , ä , ȯ , ü : nieść [ńėść] „nést“, siać [śäć] „zasít“, ciocia [ćȯća] „teta ", judzić [ ɪ̯üʒ́ɪć] "podněcovat"; mezi měkkými souhláskami, z nichž jedna je nosová (před [ń] a [ɪ̯̃]), jsou zaznamenány nasalizované varianty samohlásek ė̃ , ä̃ , ȯ̃ , ü̃ : odzienie [oʒ́ė̃ńe] „oblečení“, pianino [p'ɪ̃ńń “, joński [ɪ̯ȯ̃ɪ̯̃s'ḱi] „Ionic“, junior [ɪ̯ü̃ńor] „junior“ [96] . V minulosti byly hlásky ė , ä , ȯ , nazývané zúžené ( pochylony , ścieśniony ), které vznikly v 16. století na místě dlouhých samohlásek, až do počátku novopolského období samostatnými fonémy [97] .

V přejatých slovech je zaznamenána přítomnost dvojhlásek [au̯], [eu̯], které chybí v původních polských slovech [~ 6] : auto „car“, autor „autor“, Europa „Europe“ [89] [98] .

Souhlásky

Polské souhlásky ( spółgłoski ) (poziční varianty fonémů jsou brány v závorkách). Vlevo jsou hluché souhlásky , vpravo znělé [99] :

Artikulační metoda ↓ labiální
_ 		labio-
dentální 		zubní Alv. komory. zadní jazyk
explozivní p b
pʲ bʲ 		t d
( tʲ ) ( dʲ ) 		k g
kʲ gʲ
nosní m
mʲ 		n
 ɲ
 ( ŋ )
( ŋʲ )
Chvění r
( rʲ )
afrikátů t͡s
d͡z 		ʧdʒ
_ 		t͡ɕ
d͡ʑ
frikativy f fʲ

v vʲ

sz ( sʲ ) ( zʲ )
 ʃʒ ( ʃʲ ) ( ʒʲ )
 ɕʑ _
 x
xʲ
Pohyblivé
aproximanty 		w
( wʲ ) 		j
Postranní l
( lʲ )

Zvuky tʲ , dʲ , sʲ , zʲ , ʃʲ , ʒʲ , rʲ se objevují pouze ve výpůjčkách: plastik "plast", "plast", diwa "diva", "star", sinus "sinus", zirytować "hněv", suszi "sushi" ", žigolak " alphonse ", riposta "vrátit úder". Hláska lʲ je poziční variantou hlásky l v pozici před i a j [100] . Hlásky ŋ a ŋʲ fungují jako poziční varianty fonému n před zpětně lingválními [101] .

Souhlásky tvoří dvojice podle znělosti / hluchoty (kromě sonorantů a neznělých x ) a tvrdosti / měkkosti . Vyjádřené souhlásky jsou omráčeny před neznělými: główka [gu̯ufka] „hlava“, ale głowa [gu̯ova] „hlava“; neslyšící jsou vyjádřeni v pozici před znělými: prośba [proźba] „žádost“, ale prosić [prośić] „zeptat se“ ( regresivní asimilace ). Výjimkou je pozice před v a ž (psáno w a rz ), ve které neznělé souhlásky ohlušují sousední znělé souhlásky ( progresivní asimilace ): świat [śf'at] "light", "peace", twoja [tfoɪ̯a] "vaše" ; przód [pšut] "před", krzak [kšak] "keř". Znělé párové souhlásky jsou omráčeny v pozici na konci slova: stóg [stuk] „hromada“, ale przy stogu [pšy stogu] „poblíž kupky sena“ [42] . V některých případech může být výslovnost neznělé varianty sonorantu nebo dokonce jeho redukce způsobena jeho polohou mezi neznělými souhláskami a za neznělou na konci slova: wiatr [v'atŗ] "vítr", krwawy [kŗfavy] "krvavý", myśl [myśļ]/[ myś] "myšlenka", poszedł [pošetu̯]/[pošet] "(on) šel" [102] [103] .

Na křižovatce slov před další hlučnou souhláskou jsou znělé souhlásky omráčeny a neznělé souhlásky zněly: róg stołu [ruk‿stou̯u] „koutek stolu“, jak dobrze [ɪ̯ag‿dobže] „jak dobře“. Před následným sonorantem nebo samohláskou jsou možné znělé i neznělé typy mezislovní fonetiky ( fonetyka międzywyrazowa ). V jižních a západních částech Polska (v Poznani a Krakově doslovné výslovnosti , stejně jako v dialektové řeči Velkopolska, Malopolska a Slezska) je zněla konečná neznělá souhláska ( wymowa udźwięczniająca ): brat ojca [brad‿oɪ̯ca ] "bratr otce", kot rudy [ kod‿rudy] "červená kočka". Ve zbytku Polska (ve varšavské výslovnosti a v mazovském nářečí) platí obecná pravidla pro výslovnost souhlásek na konci slova - souhláska je ohlušena ( wymowa nieudźwięczniająca ): brat ojca [brat‿oɪ̯ca], kot rudy [kot‿rudy]. Spisovná norma připouští obě varianty výslovnosti. V celém Polsku je zaznamenán znělý typ mezislovní fonetiky v předložkových kombinacích: pod oknem [pod‿oknem] „pod oknem“ [42] [104] [105] .

Frikativy s , z mohou podstoupit regresivní asimilaci měkkostí : spać „spánek“, ale śpię „(já) spím“ [42] .

Měkké labiály nelze umístit před jinou souhlásku nebo na konec slova. Zároveň se v moderním polském spisovném jazyce stále více rozšiřuje asynchronní výslovnost měkkosti v labiáli (když je patrová artikulace opožděná ve vztahu k labiáli), nejpatrnější je před nepředními samohláskami, méně před e a zcela chybí před i [106] : piasek [p' ɪ̯asek] "písek", biały [b'ɪ̯au̯y] "bílý", wieś [v'ɪ̯ėś] "ves", miasto [m'ɪ̯asto] "město “ nebo [p' ɪ̯ asek], [b' ɪ̯ au̯y], [v' ɪ̯ ėś], [m' ɪ̯ asto ] [107] [108] .

V polštině jsou možné kombinace až čtyř souhlásek na začátku slova ( źdźbło [źǯbu̯o] „kmen“) a až pěti souhlásek uprostřed a na konci slova ( przestępstwo [pšestempstfo] „zločin“) [42 ] [109] . V řadě slov a tvarů jsou souhláskové kombinace zjednodušeny: jabłko [ɪ̯apko] „jablko“, sześćset [šeɪ̯set] „šest set“, warszawski [varšask'i] „Varšava“ [110] .

Prozódie

Důraz v polštině  je dynamický, verbální přízvuk  je pevný ( paroxytonický ) a téměř vždy padá na předposlední slabiku slova: ˈgałąź ("větev") - gaˈłązka ("větvička") - rozgałęˈziony ("větvený") [111] [112 ] . Výjimkou jsou následující případy [110] [113] [114] :

  • v indikativních minulých slovesných tvarech v množném čísle končících na -śmy , -ście ; ve tvarech konjunktivních sloves; v některých formách složených číslic přízvuk padá na třetí nebo čtvrtou slabiku od konce slova: wiˈdzieliśmy / wiˈdziałyśmy („viděli jsme“), ˈbylibyśmy / ˈbyłybyśmy („byli bychom“), ˈsześciuset („šest set ");
  • v řecko-latinských výpůjčkách na -yka / -ika , -yk / -ik padá přízvuk na třetí slabiku od konce: graˈmatyka („gramatika“), teoretykom („teoretici“);
  • důraz je kladen na třetí slabiku také v řadě slov, jako je rzeczpospolita ("republika"), uni'wersytet ("univerzita"), oceán ("oceán"), w ogóle ("obecně") atd. ;
  • v některých výpůjčkách a zkratkách je zdůrazněna poslední slabika [115] .

V hovorové řeči je výrazná tendence zdůrazňovat druhou slabiku od konce ve všech typech tvarů a slov [94] . U víceslabičných slov je možný sekundární počáteční přízvuk (na první slabice), který se zřetelně projevuje např. v řečnictví a důrazu : ˌekonoˈmiczny („ekonomický“), stejně jako vliv českého a slovenského jazyka (kde je důraz na první slabice) v pohraničních dialektech Horního Slezska a Malopolska  - takzvané ˌpodskakiˈwanie ("skákání"). Enklitiky sousedící s plnohodnotnými slovy (částice się , zájmenné krátké tvary, částice a mobilní osobní koncovky) jsou vždy nepřízvučné; zápornou částici nie a předložky na pozici před jednoslabičnými slovy lze zdůraznit: ˈnie wiem („nevím“), ˈdo was („tobě“), ˈbez nich („bez nich“), koˈło mnie („blízko já") atd. [110] [116]

Morfologie

V polštině je tradičně deset slovních druhů : podstatné jméno ( rzeczownik ), přídavné jméno ( przymiotnik ), číslovka ( liczebnik ), zájmeno ( zaimek ), příslovce ( przysłówek ), sloveso ( czasownik ), předložka ( przyimek ), spojka ( spójnik ) , částice ( partykuła ), citoslovce ( wykrzyknik ) [117] .

Gramatická tradice rozlišuje v polštině tři rody: mužský ( rodzaj męski ), ženský ( rodzaj żeński ) a střední rod ( rodzaj nijaki ) [118] . V. Manczak identifikuje pět pohlaví, přičemž muže rozděluje na osobního muže ( męskoosobowy ), zvířecí muže ( męskozwierzęcy ) a objektového muže ( męskorzeczowy ). Ve slovech osobního mužského rodu je akuzativ roven genitivu v obou číslech; ve slovech zvířecích mužských pouze v jednotném čísle, v množném čísle - nominativ; u slov mužského rodu v obou číslech - nominativ [119] [120] .

Přechýlené slovní druhy mají šest pádů a vokativ, který je tradičně považován za pád [121] :

  • nominativ  - mianownik (z mianować  - jmenovat, jmenovat);
  • genitiv  - dopełniacz (z dopełniać  - doplnit);
  • dativ  - celownik (z cel  - cíl);
  • akuzativ  - biernik (z brać  - vzít);
  • kreativní  - narzędnik (z narzędzie  - nástroj);
  • místní  - miejscownik (z miejsce  - místo);
  • vokativ  - wołacz (z wołać  - volat).

V moderních polských gramatikách a učebnicích je vokativ na posledním místě, ale dříve byl na pátém místě po akuzativu [122] .

Kromě toho se rozlišuje kategorie depreciativnosti, která je vyjádřena přítomností zvláštních tvarů v nominativu a vokativu plurálu osobních podstatných jmen mužského rodu: urzędniki místo urzędnicy „úředníci“, łotry místo łotrzy „šmejdi“. Takové formy jsou obvykle označené a vyjadřují pohrdání nebo neúctu. Z některých podstatných jmen lze tvořit pouze depresivní tvary: darmozjady "paraziti", grbasy "tlusťoši". Ne všechna podstatná jména mají takové tvary s negativní konotací, pro některá jsou neutrální: zuchy "dobře uděláno", wnuki "vnoučata", chłopaki "chlapi". Depresivní forma podstatného jména vyžaduje i depresivní tvary ostatních členů věty, které s ní souhlasí: te dwa łotry przeklęte uciekły s nedepresivní formou ci dwaj łotrzy przeklęci uciekli „tyto dva zatracení parchanti utekli“ [123] .

Podstatné jméno

Podstatné jméno v polštině má flektivní kategorie čísla a pádu, které klasifikují kategorie rodu, animace a mužského rodu (poslední tři v moderních gramatikách jsou spojeny do kategorie rodu) [124] .

Moderní polské podstatné jméno má pouze dvě čísla – jednotné číslo ( liczba pojedyncza ) a množné číslo ( liczba mnoga ). Některé relikvie dvojčísla ( liczba podwójna ) se však zachovaly - ręce (ruce) místo *ręki a rękoma (ruce) spolu s rękami [125] . Kromě toho lze zbytky dvojčíslí nalézt ve frazeologických jednotkách, například mądrej głowie dość dwie słowie („dvě slova stačí k chytré hlavě“), kde výraz dwie słowie  je názorným příkladem zamrzlé formy duálního čísla ve funkci množného čísla (normální množné číslo je dwa słowa ). Stejně jako v ruštině existují podstatná jména singularia tantum , která mají pouze jednotné číslo, a pluralia tantum , která mají pouze množné číslo.

Vokativ při oslovování daného jména bývá nahrazován nominativem [125] .

Skloňování podstatných jmen ženského rodu [126] :

Pevný podtyp Měkký podtyp
Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h.
Jmenovaný zóna zony ziemia ziemie gospododyni gospododynie noc nic pěkný nici
Genitiv zony zóně ziemi ziem gospododyni pán nocy nocy nici nici
Dativ Zonie Zonom ziemi ziemiom gospododyni gospododyniom nocy nocom nici niciom
Akuzativ Zóna zony ziemię ziemie pán gospododynie noc nic pěkný nici
Instrumentální Zona Zonami ziemią ziemiami gospododynie gospododyniami noca nokami nicia nicmi
Místní Zonie sonach ziemi ziemiach gospododyni gospododyniach nocy nocach nici niciach
Vokativ Zono zony ziemio ziemie gospododyni gospododynie nocy nic nici nici

V dativu a místních pádech jednotného čísla se před koncovkou -e stydké souhlásky změkčují a ostatní se střídají takto: t / / ć (herbata - herbacie), d / / dź (broda - brodzie), s / / ś (rzęsa - rzęsie) , z//ź (łza - łzie), n//ń, r//rz (góra - górze), ł//l (siła - sile), k//c (rzeka - rzece), g//dz (droga - drodze), ch//sz (cecha - cesze), st//ść (těstoviny - paście), sł//śl (Wisła - Wiśle), zd//źdź (bruzda - bruździe), sn//śń (wiosna - wiośnie). Zároveň se samohláska a v kořeni může střídat s e (podle lechitské transpozice) [127] .

Skloňování středních podstatných jmen [128] :

Pevný podtyp Měkký podtyp
Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h.
Jmenovaný drzewo drzewa Zebranie Zebrania polrocze polrocza jablko jablka kurczę kurczeta akvárium akvária
Genitiv drzewa drzew Zebrania zebran polrocza polroczy jablka jablek kurczęcia kurczat akvárium akvárium
Dativ drzewu drzewom zebraniu zebraniom polroczu polroczom jablku jablkom kurczęciu kurczętom akvárium akvárium
Akuzativ drzewo drzewa Zebranie Zebrania polrocze polrocza jablko jablka kurczę kurczeta akvárium akvária
Instrumentální drzewem drzewami zebraniem zebraniami polroczem polroczami jablkiem jablkami kurczęciem kurczętami akvárium akvária
Místní drzewie drzewach zebraniu Zebraniach polroczu polroczach jablku jablkach kurczęciu kurczętach akvárium akvárium
Vokativ drzewo drzewa Zebranie Zebrania polrocze polrocza jablko jablka kurczę kurczeta akvárium akvária

Skloňování podstatných jmen mužského rodu [129] :

tvrdý typ měkký typ
Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h. Jednotky h. pl. h.
Jmenovaný chlop chlopi ptak ptaki foném hloupost Widz widzowie sloń slon kraj kraje
Genitiv chlopa chlopow ptaka ptakow fonemu telefonování Widza vdovec Slonia sloni Kraju krajow
Dativ chlopu chlopom ptakowi ptacom phonemowi máma Widzowi widzom sloniowi sloniom Krajowi krayom
Akuzativ chlopa chlopow ptaka ptaki foném hloupost Widza vdovec Slonia sloni kraj kraje
Instrumentální chlopem chlopami ptakiem ptakami foném phonemami Widzem widzami sloniem sloniami krajem Krajami
Místní clopie chlopach ptaku ptakach Fonemie phonemach widzu Widzach sloniu Sloniach Kraju krajach
Vokativ clopie chlopi ptaku ptaki Fonemie hloupost widzu widzowie sloniu slon Kraju kraje
  • V podobě R. p. h. mužská koncovka -a přijímejte živá podstatná jména, názvy her, tance, nádoby, měsíce, ovoce, houby, nářadí, míry: koláče  - psa , hokej  - hokeja , walc  - walca , płaszcz  - płaszcza , brzuch  - brzucha , maj  - maja , wzmacniacz  - wzmacniacza (přípona -acz ). Koncovka -u  - většina výpůjček, které nespadají do výše uvedených kategorií, stejně jako názvy dnů v týdnu, abstraktní, skutečná a slovesná podstatná jména: banka  - banku , poniedziałek  - poniedziałku , ból "bolest" - bólu , miód "med" - miodu , lot "let" - lotu [130] ;
  • V podobě D. p. h. naprostá většina podstatných jmen první deklinace končí na -owi . Výjimky - pan , brat , chłopiec , świat , czort , diabeł , kot , lew , koláče , Bóg  - koncovka -u [131] ;
  • V jednotkách P. p. h. koncovka -e přebírají podstatná jména se základem na tzv. etymologicky tvrdých souhláskách b , p , w , f , m , n , ł , r , s , z , d , t . Prvních 6 souhlásek prostě změkne, zbytek se střídá se svými morfologicky měkkými protějšky (měkké a ztvrdlé souhlásky): ł  - l , r  - rz , s  - ś , z  - ź , d  - dź , t  - ć . Koncovku -u berou podstatná jména s kmeny v -k , -g , -c , -rz , -cz , -dz , -dź , -l , -ć , -ś , -ź , -ż , -ń . Výjimkou jsou slova pan , syn a dom , ve kterých se v předložce jednotného čísla přidává koncovka -u [132] ;
  • Vokativ je shodný s místním až na výjimky: Bóg - (o) Bogu - Boże! [133] ;
  • V nominativu množného čísla přijímají koncovku -e podstatná jména se základy pro měkké a ztvrdlé souhlásky (kromě osobně mužských na -ec : Niemiec "německý" - Niemcy , krawiec "krejč" - krawcy ): wzmacniacz "zesilovač" - wzmacniacze , rabuś "loupežník" - rabusie . Koncovku -owie přebírají mužská příjmení, jména některých povolání, tituly, národnosti, příbuzenská jména ( aptekarz "lékárník" - aptekarzowie , Belg "Belgičan" - Belgowie , mąż "manžel" - mężowie ). Většina podstatných jmen přijímá v tomto tvaru skloňování -i / y . Jsou to jména na základě etymologicky tvrdé souhlásky; přitom osobně mužská podstatná jména dostávají koncovku -i (po ztvrdlém -y ) a koncová souhláska kmene se střídá s morfologicky měkkou shodou (u k je to c , u g  - dz , u h a ch  - ś ): chłop "rolník" - chłopi , Polak  - Polacy , filolog  - filolodzy , Włoch "Ital" - Włosi . Neosobně mužská a neživotná podstatná jména s pevnou souhláskou dostávají skloňování -y bez alternací: pies  - psy , stół  - stoły [134] .
Jméno přídavné

Adjektiva v polštině se shodují s podstatnými jmény v rodu, čísle, pádě, animaci/neživosti a kategorii mužské osoby [135] .

V jednotném čísle jsou tvary přídavných jmen ženského rodu protikladem k mužským a středním tvarům (rozdíly mezi nimi jsou zaznamenány pouze v nominativu a akuzativu). V množném čísle je při absenci rozdílů v rodu kontrast mezi přídavnými jmény, která se shodují s osobními podstatnými jmény mužského rodu, a přídavnými jmény, která se shodují s podstatnými jmény ženského, středního rodu a neosobními podstatnými jmény mužského rodu. pohlaví [136] .

Skloňování přídavných jmen nowy "nový" a tani "levný" [137] [138] [139] :

případ Jednotné číslo Množný
mužský střední rod Ženský Osobně manžel. Neosobní manžel.
Jmenovaný nowy / tani nyní / tanie nowa / tania nowi / tani nyní / tanie
Genitiv nowego / taniego nowego / taniego nowej / taniej nowych / tanich nowych / tanich
Dativ nowemu / taniemu nowemu / taniemu nowej / taniej nowym / tanim nowym / tanim
Akuzativ neživý nowy / tani nyní / tanie nyníą / taną nowych / tanich nyní / tanie
sprcha nowego / taniego
Instrumentální nowym / tanim nowym / tanim nyníą / taną nowymi / tanimi nowymi / tanimi
Místní nowym / tanim nowym / tanim nowej / taniej nowych / tanich nowych / tanich

Podle typu adjektiv se skloňují i ​​podstatná jména adjektivního původu (příjmení, křestní jména, povolání, toponyma atd.), řadové číslovky, příčestí a rodová zájmena [136] .

Při skloňování přídavných jmen dochází v některých případech k alternacím ve kmeni. V osobně-mužském tvaru nominativu množného čísla u přídavných jmen s kmenem na měkkou a ztvrdlou souhlásku dochází k alternaci pouze v kmeni na -sz  - sz // ś (lze střídat i ż // ź ) , tvary ostatních přídavných jmen s kmenem v měkkou a ztvrdlou souhlásku tvoří se beze změn v kmeni. Tato adjektiva se vyznačují přítomností koncovky -i ( -y po ztvrdnutí). Ve kmenech přídavných jmen pro tvrdé souhlásky se střídají: n // n(i) , m // m(i) , p // p(i) , b // b(i) , w // w(i) , t / / c(i) , d // dz(i) , s // s(i) , ł // l(i) , r // rz(y) , k // c(y) , g / / dz (y) , st // ść , sł // śl , ch // s(i) . Všechny tvary přídavných jmen se v tomto případě tvoří pomocí koncovky -i (kromě přídavných jmen se základy na r , k , g s koncovkou -y ). Kromě toho lze zaznamenat alternace kmenové samohlásky - o // e . V základech na zpětnějazyčných souhláskách k , g se tvoří adjektivní tvary nominativu, akuzativu a instrumentálu ženského rodu s tvrdou souhláskou, všechny ostatní tvary ve všech rodech - s měkkou souhláskou [140] .

Stupně srovnání přídavných jmen

Kvalitativní adjektiva se vyznačují zvláštními přechylovanými tvary stupňů přirovnání : adjektiva kladného stupně ( stopień równy ) a z nich utvořená adjektiva srovnávacího ( stopień wyższy ) a superlativního stupně ( stopień najwyższy ) [141] [142] . Stupně srovnání jsou tvořeny morfologickými (sufix) a analytickými (deskriptivními) metodami [143] :

  • v morfologické metodě se komparativní stupeň adjektiv tvoří pomocí přípony -(ej)sz- a koncovek odpovídajícího rodu přidaných k základu kladného stupně: ładny "krásný" - ładniejszy , ładniejsza , ładniejsze ; twardy "hard" - twardszy , twardsza , twardsze . U přídavných jmen s příponami -k- , -ek- , -ok- se srovnávací stupeň tvoří přidáním -sz- ke kořeni: głęboki "hluboký" - głębszy , głębsza , głębsze . U řady přídavných jmen jsou zaznamenány tvary jak s příponou -ejsz- , tak -sz- : czysty "čistý" - czystszy / czyściejszy atd. U souhlásek na konci kmene jsou možné alternace: ł // l , n // ń , s // ż , g // ż , r // rz , st // ść , sn // śń a další, možné je i střídání samohlásek v kmeni: o // e , a // e , ą // ę , e / / ø . Některá adjektiva mají supletivní komparativní tvary: dobry "dobrý" - lepszy , lepsza , lepsze ; zły "bad" - gorszy , gorsza , gorsze a další. Superlativní stupeň se tvoří přidáním předpony naj- k tvaru srovnávacího adjektiva: ładny  - ładniejszy  - najładniejszy ; wesoły "veselý" - weselszy  - najweselszy ; dobry  - lepszy  - najlepszy ;
  • v analytické metodě se komparativní stupeň přídavných jmen tvoří spojením kladného stupně přídavného jména se slovem bardziej (od bardzo "velmi"): jasny "jasný" - bardziej jasny . Superlativní stupeň vzniká spojením kladného stupně přídavného jména se slovem najbardziej : jasny  - najbardziej jasny . Analyticky se tvoří tzv. deminutivní stupeň - spojením kladného stupně přídavného jména se slovy mniej a najmniej : niski "nízký" - mniej niski "méně nízký" a najmniej niski "nejméně nízký" [143] .
Krátké tvary přídavných jmen

Některá přídavná jména v mužském rodě jednotného čísla mohou tvořit zvláštní krátké skloňované tvary ( rzeczownikowe formy przymiotników , formy predykatywne ): gotowy "ready" - jest gotowy / gotów , zdrowy "healthy" - jest zdrowy / zdrów , pełny "full" - pelen . Řada přídavných jmen se objevuje pouze v tak krátkých tvarech: rad "radostný", bradavice "hodnotný". [144] [145]

Číslice

Rozlišují se následující kategorie číslovek ( liczebnik ) [146] :

  • kvantitativní ( główne ): jeden "jeden", dwa "dva", trzy "tři";
  • ordinální ( porządkowe ): pierwszy "první", drugi "druhý", trzeci "třetí";
  • zlomkové ( ułamkowe ): pół "půl-", półtora "jeden a půl", ćwierć "čtvrtina";
  • kolektiv ( zbiorowe ): dwoje "dva", troje "tři", czworo "čtyři";
  • rozdělovače ( wielorakie ): trojaki "trojnásobek", sześcioraki ;
  • vícenásobný ( wielokrotne ): trzykrotny "trojnásobný", stokrotný "stonásobný";
  • množná čísla ( mnożne ): potrójny "trojitý", poczwórny "čtyřnásobný";
  • neurčitý ( nieokreślone ): kilka "několik", kilkadziesiąt "několik desítek".

Číslice se mění podle pohlaví a velikosti písmen. Číslovky dwa , trzy a cztery mohou mít navíc v osobním mužském rodě depresivní i nedepresivní tvary: dwaj chłopi a dwa chłopy [147] .

Číslice se nemění o čísla. Zdánlivou výjimkou je jeden , avšak tvary množného čísla jedni a jedne "jeden" jsou tvary zájmena, nikoli číslovky, nebo tvary shodné s podstatnými jmény pluralia tantum ( jedne sanie "jedna saně"), a tedy v rámci téhož paradigma, které má tvary pouze jedno číslo, je množné číslo. Podobnou zdánlivou výjimkou jsou slova tysiąc , milion , miliard , miliarda , která jsou sice množná v kombinaci s číslovkami ( dwa tysiące "dva tisíce"), ale v takové situaci se nejedná o číslovky samy o sobě, ale o podstatná jména [148] .

Číslice od jedné do jednadvaceti [149] :

kvantitativní řadový Kolektivní
Neosobní-mužské formy Osobně-mužské formy
jeden jeden (m.), jedna (žena), jedno (s.) pierwszy
2 dwa (m. p., s. p.), dwie (žena) dwaj, dwoch drugi dwoje
3 trzy trzej, trzech trzeci troje
čtyři cztery czterej, czterech czwarty czworo
5 pięć pieciu Škoda picioro
6 szesk sześciu szosty szescioro
7 Siedem siedmiu siodmy siedmioro
osm osiem osmiu osmy osmioro
9 dziewic dziewięciu dziewiaty dziewiecioro
deset dziesic dziesicciu dziesiaty dziesiecioro
jedenáct jedenascie jedenastu jedenasty jedenascioro
12 dwanascie dwunastu dwunasty dwanascioro
13 trzynascie trzynastu trzynasty trzynascioro
čtrnáct czternascie czternastu czternastý czternascioro
patnáct pietnascie pietnastu pietnost pietnaScioro
16 szesnascie szesnastu szesnasty szesnascioro
17 siedemnascie siedemnastu siedemnastie siedemnascioro
osmnáct osiemnascie osemnastu osiemnastie osiemnascioro
19 dziewiętnaście dziewiętnastu dziewiętnasty dziewiętnaScioro
dvacet dwadzieścia dwudziestu dwudziesty dwadzieścioro
21 dwadzieścia jeden dwudziestu jeden dwudziesty pierwszy

Číslice od třiceti do miliardy:

kvantitativní řadový Kolektivní
Neosobní-mužské formy Osobně-mužské formy
třicet trzydzieści trzydziestu trzydziesty trzydzieścioro
40 czterdzieści czterdziestu czterdziesty czterdzieścioro
padesáti pięćdziesiąt pięćdziesięciu pięćdziesiąty pięćdziesięcioro
60 sześćdziesiąt sześćdziesięciu sześćdziesiąty sześćdziesięcioro
70 siedemdziesiat siedemdziesięciu siedemdziesiaty siedemdziesiecioro
80 osiemdziesiat osiemdziesięciu osiemdziesiąty osiemdziesiecioro
90 dziewięćdziesiat dziewięćdziesicciu dziewięćdziesiąty dziewięćdziesiccioro
100 sto stu setny
101 sto jeden stu jeden sto pierwszy
200 dwiescie dwustu dwusetny, dwochsetny
300 trzysta trzystu trzechsetny
400 czterysta czterystu czterechsetny
500 pięćset piciuset pięćsetny
600 sześćset szesciuset sześćsetny
700 siedemset siedmiuset siedemsetny
800 osiemset osmiuset osiemsetny
900 dziewięćset dziewięciuset dziewięćsetny
1000 tysický tysięczny
1 000 000 milión milionový
2 000 000 dva miliony dvoumilionový
1 000 000 000 miliarda miliardowy

Skloňování číslovky "jedna":

případ Jednotné číslo Množný
mužský střední rod Ženský Osobně-mužské formy Neosobní-mužské formy
Jmenovaný jeden jedno jedna jedni jedne
Genitiv jednego jedney jedných
Dativ jednemu jedney jednym
Akuzativ neživý jeden jedno jedna jedných jedne
sprcha jednego
Instrumentální jednym jedna jedněmi
Místní jednym jedney jedných

Skloňování číslovek "dva", "tři", "čtyři", "pět" [150] :

případ Dva Tři Čtyři Pět
Osobně-mužské formy Neutrální rod a neosobní mužská forma Ženský Osobně-mužské formy Neosobní-mužské formy Osobně-mužské formy Neosobní-mužské formy Osobně-mužské formy Neosobní-mužské formy
Jmenovaný dwaj, dwoch, dwu dwa dwie trzej trzy czterej cztery pieciu pięć
Genitiv dwoch, dwu trzech czterech pieciu
Dativ dwom, dwom, dwu trzem czterem pieciu
Akuzativ dvouch dwa dwie trzech trzy czterech cztery pieciu pięć
Instrumentální dwoma dwiema, dwoma trzema czterema pięcioma, pięciu
Místní dwoch, dwu trzech czterech pieciu

Společné číslice mají omezenou kompatibilitu. Lze je použít pouze v následujících situacích [151] :

  • s osobními podstatnými jmény mužského rodu, pokud se daná skupina skládá z lidí obou pohlaví ( dwoje studentów "student a student");
  • s podstatnými jmény zakončenými na -ę a obvykle označujícími zvířátka nebo děti, stejně jako slova zwierzę , bydlę , dziecko ;
  • s pár jmény obvykle končícími na -stwo ;
  • s nějakým pluralia tantum ;
  • s některými dalšími podstatnými jmény, např. oko , ucho , ramię , niebożę , rodzeństwo .

Skloňování hromadných čísel [152] :

dva tři čtyři
Jmenovaný dwoje troje czworo
Genitiv dwojga trojga czworga
Dativ dwojgu trojgu czworgu
Akuzativ dwoje troje czworo
Instrumentální dwojgiem trojgiem czworgiem
Místní dwojgu trojgu czworgu
Zájmeno

V tradiční gramatice jsou polská zájmena ( zaimek ) klasifikována podle sémantiky. Jsou přiděleny následující číslice [153] [154] :

  • osobní ( osobowe ): ja , ty , my , wy , oni , jeden . Polsky zachoval praslovanské rozlišení mezi plnými a krátkými (enklitickými) tvary osobních zájmen: na začátku věty, po předložce nebo s logickým přízvukem se používají plné tvary, ve všech ostatních případech krátké. U sloves se osobní zájmena nejčastěji vynechávají (používá se pouze pro zdůraznění toho, kdo přesně danou činnost provádí). Dalším charakteristickým rysem polštiny je protiklad osobního-mužského tvaru oni k ženskému-vlastnickému tvaru jeden ve 3. osobě množného čísla zájmena;
  • reflexivní ( zwrotne ): się ;
  • přivlastňovací ( dzierżawcze ): mój , twój , nasz , wasz , ich , jego , jej ;
  • demonstrativa ( wskazujące ): ten , ta , to , tamten , tam , tu , ów , tędy , taki ;
  • tázací ( pytajne ): kdo? co? jaki? ktory? gzie? kiedy? jak? ;
  • příbuzný ( względne ): kto , co , ktory ;
  • neurčité ( nieokreślone ): ktoś , coś , jakiś , gdzieś , kiedyś , cokolwiek ;
  • negativní ( przeczące ): nic , nikt , żaden , nigdy , nigdzie .

Z formálního hlediska se zájmena dělí na [154] :

  • podstatná zájmena: kto , coś , ja ;
  • přídavná zájmena: który , twój , wasz ;
  • zájmena-číslovky: ile , kilka ;
  • příslovečná zájmena: jak , jakoś .

Skloňování osobních (první a druhá osoba) a zvratných zájmen [155] [156] :

případ Jednotné číslo Množný vratné
1. osoba 2. osoba 1. osoba 2. osoba
já Vy My Vy Moje maličkost
Jmenovaný já ty můj wy —
Genitiv mnie, mię ciebie, cie nás byl siebie, sie
Dativ mnie, mi tobie, čí jméno wam sobie
Akuzativ mnie, mię ciebie, cie nás byl siebie, sie
Instrumentální mną toba nami wami soba
Místní mnie tobie nás byl sobie

Forma mię v moderní polštině působí jako stará nebo vychovaná, používaná pro pastiše nebo v žertu [154] .

Skloňování osobních zájmen třetí osoby [155] [156] :

případ Jednotné číslo Množný
mužský střední rod Ženský Osobně manžel. Neosobní manžel.
On To Je Oni jsou
Jmenovaný na ale ne na oni jeden
Genitiv jego/niego, jdi jego/niego, jdi jej/niej ich/nich ich/nich
Dativ jemu/niemu, mu jemu/niemu, mu jej/niej im/nim im/nim
Akuzativ jego/niego, jdi je/nie ją/nią ich/nich je/nie
Instrumentální nim nim nic nimi nimi
Místní nim nim niej nic nic

Tvary doń , przezeń , weń , které jsou kombinací akuzativu zájmena on s předložkami, jsou zastaralé [157] .

Sloveso

Od polského slovesa se odlišují kategorie aspekt , nálada , čas , osoba , číslo , hlas , rod a mužský rod (jmenné tvary slovesa mají i pád ) [158] .

Sloveso se mění ve třech osobách (1., 2. a 3.) a dvou číslech ( jednotné a množné číslo ). Jako památky si polské sloveso zachovalo dvojí tvary , které jsou moderními mluvčími vnímány jako tvary množného čísla, pouze archaické, staropolské. Například televizní pořad polského novináře Jerzyho Owsiaka se jmenoval Róbta, co chceta, czyli rockandrollowa jazda bez trzymanki . V jeho názvu se místo neutrálního róbcie „dělat“ a chcecie „chci“ používá archaické róbta a chceta [159] . Navíc, také ne ve své původní funkci, se tyto koncovky zachovaly v některých polských dialektech [~ 7] [160] , takže tvary s takovými koncovkami mohou moderní spisovatelé používat ke stylizaci [161] . Pro stylistické účely lze použít i archaická 1. osoba množného čísla v -em , -im / -ym [162] .

Chcete-li zdvořile oslovit účastníka nebo účastníky rozhovoru, tvary 3. osoby (přijatelné jsou i tvary 2. osoby) slovesa v kombinaci se slovy pan (když se odkazuje na muže), pani (k ženě), panowie (k mužům) , panie (ženám), państwo (mužům a ženám dohromady): państwo wiedzą / państwo wiecie "víš" [163] .

Zvratná slovesa se tvoří s částicí się [164] . Stejná částice přidaná k tvaru třetí osoby slovesa (v minulém čase středního rodu) pomáhá tvořit neosobní věty : Tu się nie pali „Tady se nekouří“ [165] .

Polské sloveso má dva kmeny - kmen přítomného času a kmen infinitivu . Z prvního se tvoří tvary přítomného času, prostého budoucího času, rozkazovacího způsobu, přítomného příčestí, skutečného příčestí. Z druhého - minulý, dávno minulý, složené budoucí časy, konjunktiv, minulé příčestí, trpné příčestí a infinitiv [166] .

Pohled

Slovesa jsou ve dvou tvarech: dokonavé ( aspekt dokonany ) a nedokonavé ( aspekt niedokonany ). Existují dvoucípá slovesa (například ofiarować „obětovat, darovat“) a také slovesa, která nemají aspektový pár (například ocknąć się „probudit se“, spodziewać się „očekávat, doufat“). Druhové páry lze tvořit pomocí předpon ( robić "dělat" - zrobić "udělat"), přípon ( kiwać "kývnout" - kiwnąć "kývnout", dać "dát" - ​​nedawać "dát"), alternací v kořeni ( zebrać "shromáždit" - zbierać "sbírat") nebo supletivní ( brać "vzít" - wziąć "vzít", kłaść "složit" - położyć "složit", widzieć "vidět" - zobaczyć "vidět") [167] [168] .

Slib

V polštině se rozlišují dva ( skutečný a pasivní ) nebo tři (s přidáním prvních dvou reflexivních) hlasy.

Trpný rod ( strona bierna ) se tvoří pouze u přechodných sloves . Jeho tvary se skládají z trpného příčestí a pomocných sloves być „být“ a zostać „stát se“: jestem zmęczony „Jsem unavený“, książka została napisana „kniha je napsána“. Pasivní tvary se slovesem być zdůrazňují stav subjektu vyplývající z popisovaného děje, tvary se slovesem zostać zdůrazňují  samotný fakt děje. Pasivní formy existují pro všechny časy a nálady [169] .

Zvratným hlasem ( strona zwrotna ) se rozumí tvary zvratných sloves, např. kąpię się „koupu se“ (aktivní hlas je kąpię „koupu se “, trpný hlas jestem kąpany „koupu se“) [170] .

konjugace

Dříve se polská slovesa obvykle rozdělovala na čtyři konjugace ( koniugacja ) podle poměru koncovek první a druhé osoby jednotného čísla (I konjugace: -ę , -esz ; II konjugace: -ę , -isz ; III konjugace: - am , -asz ; IV konjugace: -em , -esz ). Moderní práce navazují na klasifikaci J. Tokarského [171] . Podle ní se polská slovesa dělí na 11 konjugací [172] [173] [174] :

  1. s tematickou samohláskou -a- (3. osoba množného čísla -aj- ) ( czytać "číst");
  2. s tematickou samohláskou -e- (3. osoba množného čísla -ej- ), minulým časem -a/e- ( rozumieć "rozumět");
  3. s tematickou samohláskou -eje- (1. osoba jednotného čísla a 3. osoba množného čísla -ej- ), -a/e- v minulém čase ( siwieć "šedá");
  4. s příponou -owa- v infinitivu, -uj- v přítomném čase ( kupować "koupit");
  5. s příponou -nie- v přítomném čase, -ną- v infinitivu, -ną-/-nę- v minulém čase ( ciągnąć "táhnout", "táhnout");
  6. s tematickou samohláskou -i/y- ( robić "dělat");
  7. s tematickou samohláskou -i/y- v přítomném čase, -e- v infinitivu, -a/e- v minulém čase ( widzieć "vidět");
  8. s příponou -iwa-/-ywa- střídající se s -uj- ( wymachiwać "mávat");
  9. s tematickou samohláskou -a- v infinitivu, -e- v přítomném čase ( łapać "chytit", "chytit");
  10. skupina sloves se strukturou, která je ze synchronního hlediska neprůhledná ( bić „bít“, chwiać „pumpovat“, ciąć „řezat“, „sekat“, „řezat“, dąć „foukat“, dożyć „přežít“, gnić "hniloba", "doutnat", grzać "teplý", kląć "přísahat", kuć "kovat", lać "nalít", objąć "objmout", "objetí", obsiać "prasnice", obuć "bota", odczuć " cítit“, pić „pít“ , pluć „plivat“, wziąć „vzít“, zacząć „začít“, żąć „sklízet“);
  11. s tematickou samohláskou -e- v přítomném čase nebo bez ( drzeć "trhat", dostrzec "všimnout si", mleć "rozemlít", móc "umět", obleźć "usnout", "odloupnout", obnieść " obklíčit, „nést“ , obsiąść „sednout“, obtłuc „odrazit“, „odříznout“, obwieść „ obkroužit“, kus „pec“, pleć „plevel“, pleść „utkat“, strzyc „odříznout“, tłuc „drtit“, „drtit“, strzec „strážit“).

Kromě toho se vyskytují nepravidelná slovesa, která nepatří do žádné ze skupin, například chcieć „chci“, jechać „jít“, spać „spát“, być „být“ [175] .

Skupina
já II III IV PROTI VI VII VIII IX X XI
1. jednotka h. czytam rozumiem siwieję kupuję cigáň robic widze wymachuję wiążę biję tlukę
2. jednotka h. czytasz rozumiesz siwiejesz kupujesz ciagniesz robisz Widzisz wymachujesz wiążesz bijesz tłuczesz
3. jednotky h. czyta rozumie siwieje kupuje ciagnie robi Widzi wymachuje wiąze bije tłucze
1. pl. h. czytamy rozumímy siwiejemy kupujemy ciagniemy Robimy Widzimy wymachujemy Wizelemy bijemy tłuczemy
2. pl. h. czytacie rozumiecie siwiejecie kupujecie ciagniecie robicie Widzicie wymachujecie wiążecie bijecie tłuczecie
3. pl. h. czytaja rozumieja siwieja kupuja ciągną dělají widza wymachuja wiążą bija tłuką
Čas

Rozlišují se tři časy: minulý ( czas przeszły ), přítomný ( czas teraźniejszy ) a budoucí ( czas przyszły ) [176] . V literatuře se navíc příležitostně používá dlouhý minulý čas ( czas zaprzeszły ), který se používá k označení děje v minulosti, který se stal před jinou akcí v minulosti [177] .

Minulý čas navazuje na praslovanské perfektum , zatímco tvary pomocného slovesa srostly s ł-příčestí a staly se jakousi osobní koncovkou sloves [178] . Časování slovesa być „být“ v minulém čase:

Tvář Jednotky číslo pl. číslo
manžel. rod ženský rod srov. rod osobně-manžel. ženská věc.
1 bylem bylam *bylo [~ 8] [179] bylyśmy bylyśmy
2 byleś bylaś *byloś bylicie bylyscie
3 byl byla bylo byli byly

Splynutí kmenů s koncovkami při tvorbě tvarů minulého času je neúplné; koncovky -m , -ś , -śmy , -ście mohou vyjít ze slovesa a spojit další slova ve větě (otázková slova, spojky, osobní zájmena): Czyśmy się spóźnili?  — Czy się spoźniliśmy? "Jsme pozdě?"; Sameś to zrobił  - Sam to zrobiłeś "Udělal jsi to sám" [180] .

Tvoření některých tvarů minulého času je doprovázeno alternacemi: myśleć "myslet" - myślał "myslel" - myśleli "mysleli" - myślały "oni (ne muži) mysleli"; trzeć "drhnout" - tarł "třel"; płynąć "plavat" - płynął "plaval" - płynęli "plavali" - płynęły "plavali (ne muži)"; mleć "mleli" - mełł "mlel" - mełli " mleli " - mełły " mleli (nikoli muži)" [181] .

Minulý čas se tvoří přidáním ł-formy slovesa być k minulému času sémantického slovesa [182] . V moderní polštině se tyto formy slovesa používají extrémně zřídka.

Konjugace v minulém čase na příkladu slovesa czytać „číst“:

Tvář Jednotky číslo pl. číslo
manžel. rod ženský rod srov. rod osobně-manžel. ženská věc.
1 czytalem był czytalam byla *czytałom było [~ 8] czytaliśmy byli czytalyśmy byly
2 czytaleś był czytałaś była *czytaloś było czytaliście byli czytałyście były
3 czytal był czytala byla czytalo bylo czytali byli czytaly byly

Budoucí čas dokonavých sloves (prostý) se tvoří shodně s přítomným: robię „dělám“ - zrobię „udělám“. Budoucnost od nedokonavých sloves (složených) se tvoří analyticky dvěma způsoby: přidáním pomocného slovesa być k infinitivu nebo ł-příčestí, tedy będę robić a będę robił „udělám“ [183] ​​​​[184] . Časování slovesa robić „dělat“ v budoucím čase:

Tvář Jednotky číslo pl. číslo
być + ł-příčestí być + infinitiv być + ł-příčestí być + infinitiv
manžel. rod ženský rod srov. rod osobně-manžel. ženská věc.
1 będę robil będę robila *będę robilo [~ 8] będę robic będziemy dělali będziemy robily będziemy robic
2 będziesz robil będziesz robila *będziesz robilo będziesz robic będziecie dělali będziecie robily będziecie robic
3 będzie robil będzie robila będzie robilo będzie robic będa dělali będą robily będą robic
sklony

V polštině jsou tři způsoby: indikativní ( tryb orzekający , oznajmujący ), konjunktiv ( tryb warunkowy , przypuszczający ) a rozkazovací způsob ( tryb rozkazujący ) [185] .

Konjunktiv se skládá z ł-participia, částice by a osobních koncovek. Částici by s osobními koncovkami lze zároveň oddělit od ł-příčestí a umístit za první slovo ve větě nebo připojit ke spojkám ( Chciałbym, żebyś się znalazł na moim miejscu. Zaraz byś inaczej śpiewał . byl jsi na mém místě hned bych zpíval jinak." [186] [187] .

Tvář Jednotky číslo pl. číslo
manžel. rod ženský rod srov. rod. osobně-manžel. ženská věc.
1 bylbym bylabym *bylobym [~ 8] bylibyśmy bylybyśmy
2 byłbyś bylabyś *bylobyś bylibyscie bylybyscie
3 bylby bylaby byloby byliby bylyby

Rozkazovací způsob se tvoří z kmene přítomného času pomocí nulové koncovky ( -ij/-yj , pokud kmen končí skupinou souhlásek) ve 2. osobě jednotného čísla, koncovky -my v 1. osobě a -cie v 2. osoba množného čísla. Například mów "mluvit" - mówmy "promluvme si" - mówcie "mluvit"; pracuj "work" - pracujmy "dejme (my) pracovat" - pracujcie "pracujeme"; krzyknij "křičet" - krzyknijmy "křičme" - krzyknijcie "křičet". Tvoření některých forem rozkazovacího způsobu doprovázejí alternace: robić "dělat" - rób "dělat", stać "stát" - stój "stop", być "být" - bądź "být". Od některých sloves jsou tvary rozkazovacího způsobu tvořeny nestandardně: wiedz „vědět“, jedz „jíst“, miej „mít“, chciej (imperativ od sloves chcieć „chci“), weź „vzít“, zrozum „rozumět“ [ 188] .

Kromě toho existuje popisný tvar imperativu, který vzniká spojením částice niech/niechaj „nechat“ s osobními tvary sloves v přítomném nebo budoucím čase: niech pyta „ať se ptá“, niech pytają „nechat ptají se“ [189] [190] .

Neosobní formy

Infinitiv ( bezokolicznik ) se u většiny sloves tvoří příponou -ć , jen u některých - -c (například biec "běhat", piec "trouba", spostrzec "všimnout si" atd.) [191] [ 192] .

Reálné příčestí se tvoří pouze u nedokonavých sloves z kmene přítomného času pomocí přípony -ąc- a druhových koncovek [193] . Tvoří se i gerundiové příčestí přítomného času (gerundiové příčestí simultánnosti), jen nemá druhové koncovky [194] [195] .

Trpné příčestí se tvoří pomocí přípon -(o)n- a -t- a druhových koncovek: czytany „přečetl“, widziany „viděl“, robiony „vyrobil“, wypity „opilý“ [196] [197] .

Gerundium minulého času (gerundium přednosti) u většiny sloves je tvořeno z kmene infinitivu příponou -wszy . U sloves třídy XI se tvoří z ł-formy příponou -szy [194] [198] .

Příslovce

Příslovce se v polštině dělí na kvalitativní ( jakościowe ) a okolnostní ( okolicznościowe ). Některá příslovce mohou mít stupně srovnání [199] .

Předložky

Předložky se dělí do tří skupin [200] [201] :

  • jednoduché (primitivní) primární: bez "bez", dla "pro", udělat "před, v, do", ku "do", między "mezi", na "na", nad "nad", o "asi", od "od", po "do, po", pod "pod", przed "před, před", przez "přes", przy "at", w "do", z "od, od", za "za" );
  • komplexní primární: pomiędzy „mezi“, ponad „nahoře“, popod „pod“, pośród „mezi“, spod „zpod“, spomiędzy „kvůli“, spoza „kvůli“, sprzed „zdola“, wśród „mezi ", zza "kvůli";
  • sekundární: blisko 'blízko', dookoła 'kolem', naprzeciw 'naproti', na wprost 'právě proti', mimo 'přesto', obok 'blízko' , podczas 'během', pomimo 'přesto', powyżej ' nahoře", poniżej "dole", skutkiem "v důsledku", wewnątrz "uvnitř", wobec "ve vztahu k", wzdłuż "podél", zewnątrz "venku", dzięki "díky", zamiast "místo".

Primární předložky končící na souhlásku mohou vokalizovat - tvořit samohlásku na konci -eif slovo po nich začíná skupinou souhlásek: nade wszystko "most", ode mnie "ode mě", przede mną "přede mnou" , we wtorek "v úterý", ze swoim "s jeho" [202] .

Některé předložky lze kombinovat pouze s jedním pádem, jiné se dvěma (s významovým rozdílem) a předložku za dokonce se třemi (genitiv, akuzativ a instrumentál) [200] [202] .

Odbory

Spojky v polštině mohou být koordinační ( spójniki współrzędne : i "a", ale "ale", lecz "ale", jednak "nicméně", natomiast "ale") spojující gramaticky homogenní jednotky a podřadicí ( spójniki podrzędne : ponyważ " protože, protože", bo "od; protože", dlatego że "protože"), které se používají nejen ke spojení gramaticky homogenních jednotek [203] [204] .

Částice

Částice jsou v polské lingvistické tradici neměnným slovním druhem, jehož hlavní funkcí je modifikovat význam výpovědi. Částice zpravidla nemají svůj vlastní stres a jsou proklitiky nebo enklitiky [205] .

Citoslovce

Citoslovce v polštině vyjadřují emoce ( oj , brr ), vůli ( hej , stop ) nebo napodobují zvuky ( bzz , chlup , ciach ) [206] .

Syntaxe

Polský jazyk rozlišuje jednoduché a složité věty . Kromě toho jsou návrhy klasifikovány podle účelu zprávy a podle strukturních diagramů.

Jednoduchá věta

V tradici polské lingvistiky patří mezi jednoduché věty věta vlastní ( zdanie ), založená na osobním tvaru slovesa, a větný ekvivalent , neboli zpráva ( oznajmienie ), v jejichž struktuře je osobní tvar slovesa nepřítomen [207] .

Mezi hlavními strukturními schématy jednoduchých vět vynikají např. jméno v nominativu + sloveso v osobním tvaru ; jméno v genitivu + sloveso v osobním tvaru ; jméno v nominativu + spona + přídavné jméno ; jméno v nominativu + parta + jméno v nominativu / instrumentálu : On jest Polakiem "On je Polák"; jméno v nominativu + spona + jméno v nepřímém pádu atd. [208]

Narativní, rozkazovací a tázací věty založené na stejných strukturních modelech věty jednoduché se vyznačují vlastními strukturálními a intonačními rysy. Oznamovací věty mají sestupnou nízkou a dokonce nízkou intonaci , tázací věty mají nízkou vzestupnou intonaci, pobídkové věty mají intonaci důraznou. Kromě toho tázací věty charakterizují přítomnost tázacích zájmen a částic a také zvláštní slovosled. Motivační věty charakterizují přítomnost rozkazovacího nebo konjunktivu v rozkazovacím významu, přítomnost motivačních částic ( niech a další) a speciální strukturní schémata (např. infinitivní věty) [209] .

Složená věta

Složené a složité věty se v polštině rozlišují mezi složitými větami . Spojení mezi jednotlivými částmi složeného souvětí se provádí jak pomocí koordinačních odborů, tak bez nich. Mezi složené věty patří mimo jiné věty s stejnorodými slovesnými predikáty se stejným podmětem: Stałem i patrzyłem "Stál jsem a díval se." Složitá souvětí zahrnují souvětí skládající se z hlavní věty a jedné nebo více vedlejších vět [210] .

Slovní zásoba

Slovní zásoba ( słownictwo ) polštiny zahrnuje slova obyčejného slovanského (zděděného z praslovanského ), západoslovanského , lechitského a polského vlastního původu. Tato slova tvoří hlavní a nejstabilnější část polského lexikálního složení [211] . Slovní zásoba praslovanského původu, včetně protoindoevropské slovní zásoby a výpůjček z éry praslovanského společenství , zahrnuje taková slova jako: ojciec „otec“, mać „matka“, brat „bratr“, siostra „sestra“ , obłok "cloud", "cloud ", słońce "slunce", ziemia "země", wiatr "vítr", rzeka "řeka", wieczór "večer", zima "zima", koláče "pes", "pes", krowa „kráva“, lipa „lípa“, głowa „hlava“, oko „oko“, kosa „kosa“, pług „pluh“, wrota „brána“, wojna „válka“, rozum „mysl“, wola „vůle“, wiara "víra", młody "mladý" , wielki "velký", miękki "měkký", biały "bílý", czarny "černý", dobry "dobrý", zły "špatný", "zlý", widzieć "vidět", słyszeć " slyšet“, jeść „jíst“, „jíst“, wieźć „nést“, być „být“, uczyć „učit“ a mnoho dalších [212] [213] .

Část polské slovní zásoby tvoří výpůjčky z jiných jazyků, především latiny , němčiny , češtiny , angličtiny , francouzštiny , italštiny . Výpůjčky z určitých jazyků se vyskytovaly v různých historických obdobích vývoje polského jazyka, zatímco vypůjčená slovní zásoba se lišila jak svým objemem, tak ve vztahu k různým sférám veřejného života a stupněm fonetické a morfologické adaptace. Kromě přímých ústních nebo písemných výpůjček se polský jazyk vyznačuje také trasováním a sémantickými výpůjčkami [211] .

Latinská výpůjční slova

Latinské výpůjčky patří k nejstarším vrstvám výpůjček v polském jazyce. Latinismy (často řeckého původu ) se v polštině objevují od 11. století - byla to především náboženská křesťanská a vědecká slovní zásoba, která do polštiny pronikala jak přímo z latiny, tak často i prostřednictvím češtiny, němčiny a dalších jazyků: anioł "anděl", kościół “kostel”, ofiara “obět”, szkoła “škola”, data “datum”, tablica [214]deska”, atd.“ architekt "architect", dokument "document", "act ", dyspozycja "řád", edukacja "vzdělání", "vzdělávání", forma "forma", religia "náboženství", termin "termín" atd. [215] Od konce 18. století, kdy vliv jaz. začal slábnout a do současnosti zůstává latina převážně zdrojem pouze mezinárodní slovní zásoby ( radiofonia „broadcasting“) [211] [216] .

České výpůjčky

Téměř všechny výpůjčky z českého jazyka se objevily ve staropolském období až do 14. století. Bohemismy zahrnují slova s ​​českými samohláskami společných slovanských kořenů a velké množství slov latinského a německého původu především v oblasti knižní slovní zásoby (z nichž ne všechna se dochovala do současnosti) [211] : zwłaszcza "hlavně", hardy "vzpurný", hańba (původně polsky gańba ) "hanba", "ostuda", jedyny (původní polské jedziny ) "jediný", hojny "velkorysý", obywatel (původní polský obywaciel ) "občan", serce (původní polština sierce ) „srdce“, własność „majetek“ atd. [217]

Německá vypůjčená slova

Pronikání germanismů do polského jazyka bylo zaznamenáno ve všech historických obdobích, ale vliv němčiny byl zvláště významný ve staropolském období (XIII-XV století) [211] . Rozlišují se následující oblasti slovní zásoby, ve kterých probíhal aktivní proces osvojování německých slov [218] [219] :

  • sféra hospodářského a hospodářského života, městské organizace a řízení (lexikon týkající se správní struktury, obchodu, profesí a řemesel, armády a námořnictva atd.): wójt „ voit “, burmistrz „purkmistr“, ratusz „radnice“; handel "obchod", rachować "počítat", "vypočítat", waga "váhy", reszta "zbytek"; malarz "umělec", ślusarz "zámečník", mur "stěna", rura "trubka", cegła "cihla"; szturm „útok“, żołnierz „voják“, żagiel „plachta“ atd.;
  • sféra domácnosti (slovní zásoba související s domácími potřebami, vařením, oblečením, měrnými jednotkami, duchovním a citovým životem člověka atd.): talerz „talíř“, zegar „hodiny“, kubeł „kyblík“, szuflada „zásuvka“, pudło "box"; smalec "rozpuštěné sádlo"; kołnierz "límec", fartuch "zástěra"; mila "míle", cal "palec"; żart "vtip", frasować się "rozčilovat se" atd.

Počet výpůjček z němčiny se v období středního Polska a Nového Polska snižuje, nicméně během těchto období zůstala němčina nejdůležitějším zdrojem výpůjček pro mluvčí polských dialektů, běžných na územích, která byla v různých dobách pod nadvládou Pruska . ( Velké Polsko , Mazury ) a Rakousko-Uhersko ( Horní Slezsko , jižní Malopolsko ) [87] . Středopolské výpůjčky zahrnují slova ze stejných oblastí slovní zásoby, které byly ve staropolském období: druk „pečeť“, fortel „trik“, gatunek „rod“, „druh“, „kategorie“, gwałt „násilí“, herszt „vůdce ”, kram 'stánek', prasa 'lis', stempel 'razítko', 'razítko', szyba 'okenní sklo' atd. [220] Některé německé výpůjčky z období Nového Polska z jazyka Poláků v pruském resp. Rakouské části Polska pronikly do běžné polské mluvené řeči: frajda „radost“, fajnie „úžasné“, heca „hochma“, „zábava“ atd. Pro novopolské období je navíc charakteristické vystupování velkého množství mrzáků. z němčiny: czasopismo < něm.  Zeitschrift "časopis", parowóz < něm.  Dampfwagen , językoznawstwo < něm  Sprachkunde "lingvistika", przedłożyć < něm.  vorlegen "předložit", "přinést" atd. [87] [221]

Italská výpůjční slova

Největší počet výpůjček se do polštiny dostal z italštiny ve středopolském období ve století XIV-XVII, jednalo se o slovní zásobu z oblasti hudby, umění, vědy, módy, bankovnictví atd. (mnoho z nich později zmizelo): árie „árie“, baryton „baryton“, serenáda „serenáda“, akwarela „akvarel“, fontanna „fontána“, impreza „ událost “, gracja „krása“, „milost“, bransoleta „náramek“, bomba „bomba“, szpada „meč“ , banka „banka“ atd. [222]

Francouzská výpůjční slova

Do polského jazyka začaly od 17. století pronikat výpůjčky francouzské slovní zásoby: fryzjer „kadeřník“, frykas „lahůdka“, deboszować „chodit“, „jít na řádění“ atd. K nejaktivnějšímu pronikání francouzských výpůjček dochází od poloviny 18. do poloviny 19. století pokrývají galicizmy různé oblasti života (divadlo, móda, kulinářství a mnoho dalšího): bagaż „bagaž“, awans „zvýšení“, bluza „halenka“, bilet „vstupenka“ , biuletyn "bulletin", biuro "bureau", "office", kariera "kariéra", aleja "alley", krawat "kravata", parada "paráda", uniforma "forma", "uniform", galanteria "rytířství", kostium "kostým", parfumerie "obchod s parfémy", likier "likér", omeleta " omeleta " żandarm "četník", witraż "vitráže", reportáž "reportáž", "esej", festival " festival ", uwertura "předehra" atd [ 222] [223] .

Turecké půjčky

Výpůjčky z turkických jazyků se objevily v polštině již ve staropolském období, ale jejich hlavní počet pronikl do polské slovní zásoby v 17. století (často prostřednictvím ukrajinštiny a méně často z maďarského jazyka): chan "chán" , bohater "hrdina", dżuma "mor", kaftan "caftan", wojłok " plsť", buhaj "býk", "býk", buława "mace", haracz "pocta" atd. [222]

Východoslovanské výpůjčky

V polském jazyce jsou zaznamenány výpůjčky ukrajinských a ruských lexikálních prvků.
Ukrajinská slovní zásoba je nejaktivněji vypůjčována ve středopolském období (prostřednictvím dialektů Kresy ): czereśnia „třešeň“, czupryna „vlas“, huba „ tinder “, duby „nesmysl“, duży „velký“ atd. , ale jejich počet výrazně ubylo: hołubić „nemrtvý“, „holubice“, bałakać „mluva“ atd. [222]
Ruské výpůjčky v polštině se objevují v období Nového Polska. V 19. století jsou zastoupeny jak přímými výpůjčkami - odkrytka "pohlednice", mig "blik", okutać "obálka", tak pauzovacími papíry - wziąć fortecę "vzít pevnost" místo zdobyć fortecę , okazywać pomoc "poskytnout pomoc" místo nieść pomoc , pronikající do řeči Poláků v ruské části Polska. Ve druhé polovině 20. století, po vzniku Polské lidové republiky , byly zaznamenány výpůjčky z ruštiny, zejména v publicistických a hovorových stylech - např. v používání adjektiva nieprawidłowy „špatný“ v kombinaci s podstatné jméno stosunek "postoj" místo niewłaściwy "špatný", při přejímání takových lexémů v hovorových projevech jako: pierepałki "obtíže, potíže", barachło "junk" atd. [87]

Anglická vypůjčená slova

Objevení se výpůjček z anglického jazyka, nejnovější v polském jazyce, charakterizuje období Nového Polska. První anglicismy byly vypůjčeny prostřednictvím jiných jazyků (němčina, francouzština atd.): sterling „sterling“, dżokej „žokej“ atd. zdroj výpůjček pro moderní polský jazyk. Slova, která přišla do polštiny z angličtiny, pokrývají širokou škálu oblastí života – vědu, techniku, sport, populární kulturu a mnoho dalšího: bar „bar“, boblej „bobsleigh“, brydż „ most “, finisz „finish“, fokstrot „ foxtrot" , futbol "fotbal", jazz "jazz", hit "hit", komfort "komfort", lider "vůdce", prezydent "prezident", steward "steward", mityng "rally", veslař " kolo ", start " začátek" , víkend "víkend" atd. [87] [211] [224]

Historie studia

První pokusy o studium polštiny byly pravopisné spisy napsané v 15. - počátkem 16. století: pojednání krakovského kanovníka a rektora krakovské univerzity Jakuba Parkoshovitse , 1440 a pojednání S. Záborovského , 1518 , vydaný latinsky, jehož účelem bylo zavedení pravopisných norem [70] [225] . V 16.-17. století se objevily gramatiky, které popisovaly polský jazyk: P. Statorius-Stoensky ( Polonicae grammatices institutio , 1568) - první pravá gramatika polského jazyka, gramatika M. Volkmara ( Compendium linguae polonicae , 1594), mluvnice F. Meuniera-Meninského ( Grammatica seu Institutio Polonicae Linguae , 1649 ) , mluvnice prvního polského autora J.K. Nejznámější gramatiky 18.-20. století jsou: gramatika O. Kopchinského ( Gramatyka dla szkół narodowych , 1778) je jednou z prvních gramatik v polštině, jejíž autor vytvořil mnoho gramatických termínů, které se používají dodnes; gramatika Y. Mrozinského ( Pierwsze zasady gramatyki języka polskiego , 1822), kterou Z. Klemensiewicz nazval „první vědeckou gramatikou polského jazyka“; Gramatika A. Krynského ( Gramatyka języka polskiego , 1900) [84] . V. Doroševskij se ve 20. století významně zapsal do oblasti synchronní deskriptivní gramatiky polského jazyka. Studiu gramatické stavby se věnuje práce Z. Topolinské [227] .

Počátkem vzniku polské lexikografie bylo sestavování slovníků, počínaje 14. stoletím: Murmeliuszův slovník ( Dictionarius ... variarum rerum ... cum Germanica atque Polonica Interpretatione , 1526), ​​slovník J. Monczynského ( Lexicon latino -polonicum , 1565), slovník G. Knapského ( Thesaurus polonolatinograecus seu promtuarum linguae latinae et graecae Polonorum usui acconodatum , 1621) [70] [73] . Mezi nejznámější slovníky různých etap novopolského období patří: slovník S. B. Linde z let 1807-1814 (S. B. Linde nabídl první vážné příklady srovnávací slovanské lexikografie); slovník redigovaný M. Orgelbrandem v roce 1861 (tzv. „Vilenský slovník“); slovník A. Krynského, V. Nedzvetského a Ya. Karlovicha z let 1900-1927 (tzv. "Varšavský slovník"); slovník upravil V. Doroševskij 1958-1969; slovník upravil M. Shimchak 1978-1981 [84] .

Rozvoj polské dialektologie na počátku 20. století je spojen se jménem K. Nitsche, první polský regionální lingvistický atlas (atlas polského Podkarpatska od M. Maleckiho a K. Nitsche) položil základ pro studium dialekty s využitím metod lingvistické geografie [227] . Po 2. světové válce vznikl Malý atlas polských dialektů (1957-1970). K rozvoji polské dialektologie významně přispěli Z. Stieber , S. Urbanczyk , K. Deina a další vědci.

V oblasti onomastických studií polského jazyka vyniká práce o toponymii S. Rosponda a antroponymický slovník V. Taszyckého [227] .

Otázky dějin polského jazyka se odrážejí v dílech T. Ler-Splavinského , Z. Klemenseviče , S. Slonského , J. Rozvadovského , P. Zvolinského.

Příklady textů

"Akkerman Steppes" od A. Mitskeviche (překlad A. A. Feta ):

Originál Překlad

Wpłynąłem na suchego przestwór oceanu;
Wóz nurza się w zieloność i jak łódka brodzi:
Śród fali łąk szumiących, śród kwiatów powodzi,
Omijam koralowe ostrowy burzanu.

Już mrok zapada, nigdzie drogi, ni kurhanu;
Patrzę w niebo, gwiazd szukam, przewodniczek łodzi;
Tam z dala blyszczy obłok, tam jutrzenka wschodzi…
Na blyszczy Dniestr, na weszła lampa Akermanu!

Stójmy!… Jak cicho!… Słyszę ciągnące żurawie,
Ktorych by nie dościgły źrenice sokoła;
Słyszę, kędy się motyl kołysa na trawie,

Kędy wąż śliską piersią dotyka się zioła…
W takiej ciszy tak ucho natężam ciekawie,
Że słyszałbym głos z Litwy… Jedźmy, nikt nie woła!

stoupám k rozloze suchého oceánu,
A v zeleni se moje loď potápí jako loď,
Klouzání mezi zelenou trávou a mezi květinami,
Obcházení korálových ostrovů před plevelem.

Již soumrak - není vidět ani cesta, ani mohyla;
Nerozsvítí se hvězda na cestu, osvítí mě?
V dálce je mrak, vidím blesk?
Pak Dněstr zazáří: Ackermanova lampa se zvedla.

Jak tiché! - Počkejme. - Slyším, jak se stádo řítí:
To jeřáby; sokol je s žákem nenajde.
Slyším, jak se můra pohybuje po trávě

A s kluzkým prsem se plíží po zeleni.
Takové ticho, které by se mohlo odrazit ve slyšení
A volání z Litvy... Ale ne, nikdo se neozve.

" Oheň a meč " G. Senkevich :

Rok 1647 był to dziwny rok, w którym rozmaite znaky na niebie i ziemi zwiastowały jakoweś klęski i nadzwyczajne zdarzenia. Współcześni kronikarze wspominają, iż z wiosny szarańcza w niesłychanej ilości wyroiła się z Dzikich pól i zniszczyła zasiewy i trawy, co było przepowiednią napadów tatarskich. Latem zdarzyło się wielkie zaćmienie słońca, a wkrotce potem kometa pojawiła się na niebie. W Warszawie widywano też nad miastem mogiłę i krzyż ognisty w obłokach; odprawiano więc posty i dawano jałmużny, gdyż niektórzy twierdzili, że zaraza spadnie na kraji i wygubi rodzaj ludzki. Nareszcie zima nastała tak lekka, że ​​​​najstarsi ludzie nie pamiętali podobnej. W południowych województwach lody nie popętały wcale wód, które, podsycane topniejącym każdego ranka śniegiem wystąpiły z łożysk i pozalewały brzegi. Padały czeste deszcze. Krok rozmókł i zmienił się w wielką kałużę, słońce zaś w południe dogrzewało tak mocno, że - dziw nad dziwy! — w województwie bracławskiem i na Dzikich polach zielona ruń okryła stepy i rozłogi już w polowie grudnia. Roje po pasiekach poczęły się burzyć i huczeć, bydło ryczało po zagrodach. Gdy więc tak porządek przyrodzenia zdawał się być wcale odwróconym, wszyscy na Rusi, oczekując niezwykłych zdarzeń, zwracali niespokojny umysł i oczy szczególniej ku Dzikim polom, ukazośłędin ku Dzikim polom, ukazośłędina od moznadwigórych Tymczasem na polach nie działo się nic nadzwyczajnego i nie było innych walk i potyczek jak te, które się odprawiały tam zwykle, ao który wiedziały tylko orły, jastrzębie, kruki i zwierz polny. Rok 1647 byl zvláštní rok. Zázračné jevy na zemi i v nebi předznamenaly některá velká neštěstí a mimořádné události. Tehdejší kronikáři se zmiňují, že na jaře se na Divokých polích objevilo obrovské množství kobylek, které zničily veškerou úrodu; tak se to stalo vždy před vpádem Tatarů. V létě došlo k úplnému zatmění Slunce a brzy poté se na obloze objevila kometa. Ve Varšavě se v oblacích nad městem objevila ohnivá rakev a kříž; lidé se postili a dávali almužny. Říkalo se, že zemi navštíví infekce a zničí lidskou rasu. Konečně byla zima tak teplá, že ani staří lidé takovou nepamatovali. V jižních vojvodstvích se voda neudržela, řeky vyrůstající z tajícího sněhu opustily své koryto a zaplavily břehy. Často pršelo. Step se proměnila v jednu obrovskou louži, slunce v poledne hřálo tak, že - zázrak zázraků! - v Bratslavském vojvodství a na Divokých polích se step v polovině prosince oblékla do zeleného hávu. Ve včelínech začaly bzučet roje včel, ve stájích bučel dobytek. Když se tedy zdálo, že se celá příroda úplně změnila, lidé na Rusi, očekávajíce mimořádné události, neklidně hleděli na Divoká pole. Odtud se více než z kterékoli jiné strany dalo očekávat nebezpečí. A na polích se v té době nic zvláštního nedělo, žádné bitvy a šarvátky, jaké se tam často odehrávaly a o kterých věděli jen orli, jestřábi, vrány a divoká zvířata. (Přeložil V. M. Lavrov , " Ruské myšlení ", 1885, leden, s. 175-176, oddíl 1)

Viz také

Poznámky

Komentáře
  1. ↑ Ze 126,5 tisíc lidí, kteří v Bělorusku mluví polsky, podle sčítání lidu v roce 2009 mluví polsky jako svůj rodný jazyk 16,91 tisíc lidí.
  2. ↑ Původní pravopis zachován.
  3. ↑ Slovo gęsi je v tomto případě přídavné jméno; Mikolaj Rey staví do kontrastu latinu (která mu připomněla zvuk „husího jazyka“) s polskou řečí.
  4. ↑ Nosní samohlásky v polštině se vyznačují tzv. asynchronní výslovností, při které se hlavní (ústní) a nosní skloubení časově neshodují a nosní rezonance se objevuje pozdě.
  5. ↑ Dříve, v akademických popisech polského jazyka, byly nosní samohlásky považovány za nezávislé fonémy. Zejména fonémy ǫ a (ę) jsou uvedeny v dílech Z. Stiebera , poslední z nich je uzavřen v závorkách a nazýván „nepovinný“
  6. ↑ Ve tvarech jako dał „dal“, daj „dal“ skupiny ał [au̯], aj [au̯] nejsou dvojhlásky, protože jsou na hranicích morfémů : da—ł , da—j .
  7. ↑ Genetické skloňování dualis v 1. osobě množného čísla -va a ve 2. osobě množného čísla -ta indikativního a rozkazovacího způsobu jsou známé v dialektech malopolského a mazovského dialektu. Přitom pro tvary s -va v malopolských dialektech východně od Tarnobrzegu byl donedávna zachován význam duality.
  8. ↑ 1 2 3 4 Tvary 1. a 2. osoby jednotného čísla středních sloves jsou potenciální tvary, které lze tvořit, ale v praxi se nepoužívají.
Prameny
  1. ↑ 1 2 3 Rada Evropy  . — Seznam prohlášení učiněných s ohledem na smlouvu č. 148. Evropská charta regionálních nebo menšinových jazyků. Archivováno z originálu 24. listopadu 2012.  (Přístup: 22. listopadu 2012)
  2. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Nationalencyklopedin  (švédština) . — Polska. Získáno 31. srpna 2013. Archivováno z originálu 5. července 2014.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  3. ↑ Byly pokusy vytvořit azbuku (viz polská azbuka )
  4. ↑ Rothstein R. Polish // The Slovanské jazyky ​​/ Comrie B., Corbett G.. - Londýn, New York: Routledge, 1993. - S. 686.
  5. ↑ 1 2 3 4 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Lingvistický encyklopedický slovník / Šéfredaktor V. N. Yartseva . - M .: Sovětská encyklopedie , 1990. - 685 s. — ISBN 5-85270-031-2 .
  6. ↑ 1 2 3 Główny Urząd Statystyczny  (polsky) . — Narodowy Spis Powszechny Ludności i Mieszkań 2011. Report z wynikow. P. - 108. Archivováno 20. listopadu 2012.  (Přístup: 20. listopadu 2012)
  7. ↑ Texas State Historical  Association . — Panna Maria, TX. Získáno 25. prosince 2012. Archivováno z originálu 20. května 2012.  (Přístup: 25. prosince 2012)
  8. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 1-2.  (Přístup: 21. října 2012)
  9. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 1.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  10. ↑ Walczak B. Język polski na Zachodzie // Współczesny język polski / pod redakcją J. Bartmińskiego. - Lublin: Uniwersytet Marii Curie-Skłodowskiej, 2001. - S. 565. - ISBN 83-227-1699-0 .
  11. ↑ Robert Booth. Polština se stává druhým jazykem Anglie  //  The Guardian. — 2013.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  12. ↑ Bulletin o výsledcích sčítání lidu Běloruské republiky v roce 2009 . — Rozdělení obyvatelstva Běloruské republiky podle národnosti a rodného jazyka. Archivováno z originálu 23. prosince 2012.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  13. ↑ Bulletin o výsledcích sčítání lidu Běloruské republiky v roce 2009 . — Obyvatelstvo podle národnosti a znalost jiných jazyků. Archivováno z originálu 13. srpna 2013.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  14. ↑ Izrael. Jazyky  (angličtina) . Etnolog: Jazyky světa (17. vydání) (2013). Získáno 31. srpna 2013. Archivováno z originálu dne 21. února 2015.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  15. ↑ Federální státní statistická služba . — Celoruské sčítání lidu v roce 2010. 5. Jazyková vybavenost obyvatel Ruské federace. Získáno 21. listopadu 2012. Archivováno z originálu 24. listopadu 2012.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  16. ↑ Český statistický úřad  (Czech) (26.3.2011, aktualizováno: 25.01.2013). — Tab. 614b Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví. Datum přístupu: 25. ledna 2013. Archivováno z originálu 1. února 2013.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  17. ↑ 1 2 3 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 3.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  18. ↑ 1 2 3 4 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 5.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  19. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 3-4.  (Přístup: 21. října 2012)
  20. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. V. 9. - M . : Moskevské nakladatelství. un-ta, 1978. - S. 7.
  21. ↑ Gwary Polish. Przewodnik multimedialny pod redakcją Haliny Karaś  (Polsky)  (nedostupný odkaz) . — Podstawy dialektologii. Dialekty i gwary ludowe a odmiany regionalne polszczyzny. Datum přístupu: 28. prosince 2012. Archivováno z originálu 5. ledna 2013.  (Přístup: 28. prosince 2012)
  22. ↑ Gwary Polish. Przewodnik multimedialny pod redakcją Haliny Karaś  (Polsky)  (nedostupný odkaz) . — Podstawy dialektologii. Typy i przykłady regionalizmów. Datum přístupu: 28. prosince 2012. Archivováno z originálu 5. ledna 2013.  (Přístup: 28. prosince 2012)
  23. ↑ Urbańczyk S. Zarys dialektologii polskiej. — wyd. 5. - Warszawa: Polskie Wydawnictwo Naukowe, 1976.  - Wycinek mapy nr. 3.
  24. ↑ Dialekty i gwary polskie. Kompendium internetowe pod redakcją Haliny Karaś  (Polsko) . - Ugrupowania dialektów i gwar polskich. Schematyczny podział dialektów polskich wg. Stanisława Urbańczyka (Mapa polských dialektů od Stanisława Urbanczyka). Archivováno z originálu 31. srpna 2012.  (Přístup: 21. října 2012)
  25. ↑ 1 2 3 4 5 6 Dialekty i gwary polskie. Kompendium internetowe pod redakcją Haliny Karaś  (Polsko) . - Ugrupowania dialektów i gwar polskich. Archivováno z originálu 31. srpna 2012.  (Přístup: 21. října 2012)
  26. ↑ Gwary Polish. Przewodnik multimedialny pod redakcją Haliny Karaś  (Polsko) . — Mapa dialektow. Archivováno z originálu 22. února 2012.  (Přístup: 21. října 2012)
  27. ↑ 1 2 3 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 65-66. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  28. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 33-35.  (Přístup: 21. října 2012)
  29. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 35.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  30. ↑ Handke K. Terytorialne odmiany polszczyzny // Współczesny język polski / pod redakcją J. Bartmińskiego. - Lublin: Uniwersytet Marii Curie-Skłodowskiej, 2001. - S. 205.  (Datum přístupu: 21. listopadu 2012)
  31. ↑ Gwary Polish. Przewodnik multimedialny pod redakcją Haliny Karaś  (Polsko) . — Leksykon. Mazurzenie. Archivováno z originálu 17. října 2012.  (Přístup: 22. listopadu 2012)
  32. ↑ Gwary Polish. Przewodnik multimedialny pod redakcją Haliny Karaś  (Polsko) . — Leksykon. Fonetyka międzywyrazowa zróżnicowana regionalnie. Archivováno z originálu 17. října 2012.  (Přístup: 22. listopadu 2012)
  33. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Dům knihy "Librokom", 2009. - S. 59. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  34. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 67-68. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  35. ↑ Dialekty i gwary polskie. Kompendium internetowe pod redakcją Haliny Karaś  (Polsko) . - Ugrupowania dialektów i gwar polskich. Granice dialektów i gwar według Karola Dejny (Mapa polských dialektů Karola Dejného). Archivováno z originálu 27. prosince 2012.  (Přístup: 25. prosince 2012)
  36. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 68-69. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  37. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Dům knihy "Librokom", 2009. - S. 67. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  38. ↑ 1 2 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 2.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  39. ↑ Handke K. Terytorialne odmiany polszczyzny // Współczesny język polski / pod redakcją J. Bartmińskiego. - Lublin: Uniwersytet Marii Curie-Skłodowskiej, 2001. - S. 211.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  40. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN, 2007. - S. 24. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  41. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN, 2007. - S. 24-26. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  42. ↑ 1 2 3 4 5 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 10-11.  (Přístup: 21. října 2012)
  43. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 12-13.
  44. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN, 2007. - S. 35-39. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  45. ↑ Karpowicz T. Kultura języka polskiego. Wymowa, orthografie, interpunkcja. - Warszawa: PWN, 2009. - S. 15. - ISBN 978-83-01-15716-6 .
  46. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 5-6.  (Přístup: 21. října 2012)
  47. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Dům knihy "Librokom", 2009. - S. 29. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  48. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Dům knihy "Librokom", 2009. - S. 26. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  49. ↑ 1 2 3 4 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 26-29. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  50. ↑ 1 2 3 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 26-27. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  51. ↑ 1 2 3 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 6.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  52. ↑ Sedov V.V. Slované: Historický a archeologický výzkum . - M .: Jazyky slovanské kultury, 2002. - ISBN 5-94457-065-2 .  (Přístup: 6. prosince 2012)
  53. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 36-37. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  54. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 112-126. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  55. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 33-46. — ISBN 83-229-1867-4 .
  56. ↑ 1 2 3 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 6-7.  (Přístup: 21. října 2012)
  57. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 36-42. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  58. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 126-135. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  59. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 79-87. — ISBN 83-229-1867-4 .
  60. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Dům knihy "Librokom", 2009. - S. 269. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  61. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 55-57. — ISBN 83-229-1867-4 .
  62. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 283-286. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  63. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 96-104. — ISBN 83-229-1867-4 .
  64. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 274-276. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  65. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 89-93. — ISBN 83-229-1867-4 .
  66. ↑ Ingner.files.wordpress.com  (polština)  (stahování) . - Państwo Polskie za pierwszych Piastów (Mapa polského státu pod Piastovci). Archivováno z originálu 11. prosince 2012.  (Přístup: 27. prosince 2012)
  67. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 42-46. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  68. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 46-48. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  69. ↑ 1 2 3 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 24-26. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  70. ↑ 1 2 3 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 4.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  71. ↑ Bańko, Mirosław. Slownik języka polskiego. Poradna językow. Frazeologia. Polacy nie gęsi  (polsky) . Państwowe Wydawnictwo Naukowe (1997-2014). Archivováno z originálu 23. listopadu 2015.  (Přístup: 21. listopadu 2012)
  72. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 7.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  73. ↑ 1 2 3 4 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 48-52. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  74. ↑ 1 2 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 7-8.  (Přístup: 21. října 2012)
  75. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 135-141. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  76. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 135-138. — ISBN 83-229-1867-4 .
  77. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 286-289. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  78. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 158-168. — ISBN 83-229-1867-4 .
  79. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 277-279. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  80. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 145-150. — ISBN 83-229-1867-4 .
  81. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 168-172. — ISBN 83-229-1867-4 .
  82. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 8.  (Přístup: 21. října 2012)
  83. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Dům knih "Librokom", 2009. - S. 52. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  84. ↑ 1 2 3 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 52-55. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  85. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Dům knihy "Librokom", 2009. - S. 55. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  86. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 141-143. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  87. ↑ 1 2 3 4 5 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 289-290. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  88. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 279-283. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  89. ↑ 1 2 3 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 9.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  90. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 687. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  91. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN , 2007. - S. 33-34. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  92. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN , 2007. - S. 37. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  93. ↑ Gussmann E. Fonologie polštiny . - Oxford: Oxford University Press, 2007. - S.  2 -3. — ISBN 978-0-19-926747-7 .
  94. ↑ 1 2 3 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 10.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  95. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 689. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  96. ↑ 1 2 Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 51-54. — ISBN 83-01-12992-1 .
  97. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN , 2007. - S. 35. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  98. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN , 2007. - S. 31-32. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  99. ↑ Rothstein R. Polish // The Slovanské jazyky ​​/ Comrie B., Corbett G.. - Londýn, New York: Routledge, 1993. - S. 688.
  100. ↑ Gussmann E. Fonologie polštiny . - Oxford: Oxford University Press, 2007. - S.  4 -6. — ISBN 978-0-19-926747-7 .
  101. ↑ Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 85-86. — ISBN 83-01-12992-1 .
  102. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN , 2007. - S. 42-43. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  103. ↑ Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 65-68. — ISBN 83-01-12992-1 .
  104. ↑ Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 87-89. — ISBN 83-01-12992-1 .
  105. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - Londýn, New York: Routledge, 1993. - S. 690-691. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  106. ↑ Gussmann E. Fonologie polštiny . - Oxford: Oxford University Press, 2007. - S.  34-35 . — ISBN 978-0-19-926747-7 .
  107. ↑ Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 51. - ISBN 83-01-12992-1 .
  108. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN , 2007. - S. 46-47. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  109. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN , 2007. - S. 39-40. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  110. ↑ 1 2 3 Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 20-21.
  111. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 10.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  112. ↑ Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 95. - ISBN 83-01-12992-1 .
  113. ↑ Gussmann E. Fonologie polštiny . - Oxford: Oxford University Press, 2007. - S.  8 -10. — ISBN 978-0-19-926747-7 .
  114. ↑ Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 95-96. — ISBN 83-01-12992-1 .
  115. ↑ Gussmann E. Fonologie polštiny . - Oxford: Oxford University Press, 2007. - S.  10 . — ISBN 978-0-19-926747-7 .
  116. ↑ Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - S. 96. - ISBN 83-01-12992-1 .
  117. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 34-35.
  118. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 36.
  119. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 18. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  120. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 66-67. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  121. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 41-42.
  122. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 57. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  123. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 147-148. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  124. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: Východ-Západ, 2006. - S. 35.
  125. ↑ 1 2 Rothstein R. Polish // Slovanské jazyky ​​ / Comrie B., Corbett G.. - Londýn, New York: Routledge, 1993. - S. 696.
  126. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 65-69.
  127. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 63-64.
  128. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 58-63.
  129. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 46-49.
  130. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 21. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  131. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 24. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  132. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 25. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  133. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 26. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  134. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 19-20. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  135. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 53.
  136. ↑ 1 2 Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 54.
  137. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 24.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  138. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN, 2007. - S. 160. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  139. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 705. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  140. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 56-57.
  141. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 56.
  142. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: PWN, 2007. - S. 161. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  143. ↑ 1 2 Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 57.
  144. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 58.
  145. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 61. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  146. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 80-81. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  147. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 62-63. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  148. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 63. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  149. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 60-62. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  150. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. — M .: AST: East-West, 2006. — S. 87.
  151. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 64-65. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  152. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 69. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  153. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2007. - S. 153. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  154. ↑ 1 2 3 Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 85. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  155. ↑ 1 2 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 25.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  156. ↑ 1 2 Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2007. - S. 154. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  157. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 86. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  158. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 105.
  159. ↑ Wydawnictwo Naukowe PWN SA  (polsky)  (nepřístupný odkaz) . - Poradna językowa. Archivováno z originálu 26. února 2013.  (Přístup: 21. října 2012)
  160. ↑ Dialekty i gwary polskie. Kompendium internetowe pod redakcją Haliny Karaś  (Polsko) . — Opis dialektow polskich. Dialekt malopolski. Lasowiacy. Gwara regionu. Archivováno z originálu 26. února 2013.  (Přístup: 21. října 2012)
  161. ↑ Długosz Kurczabowa K., Dubisz S. Gramatyka historyczna języka polskiego. - Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego. - Warszawa, 2006. - S. 302.
  162. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovník) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - S. 88-90.
  163. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 710. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  164. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 112-113.
  165. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 712. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  166. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 82-83. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  167. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 106-108.
  168. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 81-82. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  169. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 149.
  170. ↑ Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Konjugacja // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1003.
  171. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 87. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  172. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2007. - S. 130-131. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  173. ↑ Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Konjugacja // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1045-1047.
  174. ↑ Jadacka H. Kultura języka polskiego. Fleksja, słowotwórstwo, składnia. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2009. - S. 93-97. - ISBN 978-83-01-14398-5 .
  175. ↑ Nagorko A. Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2007. - S. 131-132. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  176. ↑ Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Konjugacja // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1001-1002.
  177. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 124. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  178. ↑ Długosz Kurczabowa K., Dubisz S. Gramatyka historyczna języka polskiego. - Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego. - Warszawa, 2006. - S. 305-309.
  179. ↑ Rada języka polskiego. Byłom, byłoś  (polsky) . Archivováno z originálu 26. února 2013.
  180. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. — M .: AST: East-West, 2006. — S. 136.
  181. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 118-123. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  182. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 711. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  183. ↑ Tikhomirova T.S. Polština. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 138-139.
  184. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 125-127. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  185. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 108-109.
  186. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 144-145.
  187. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 132-133. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  188. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 142-143.
  189. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 144.
  190. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 129. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  191. ↑ Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 714. - ISBN 978-83-01-15390-8 .
  192. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 116.
  193. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 147-148.
  194. ↑ 1 2 Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 154. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  195. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 152.
  196. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 148-149.
  197. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 149-152. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  198. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 151.
  199. ↑ Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Przysłówek // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1110-1111.
  200. ↑ 1 2 Tikhomirova T. S. Polský jazyk. - M. : AST: East-West, 2006. - S. 154.
  201. ↑ Ermola V. I. Polská gramatika v tabulkách a diagramech. - Petrohrad. : KARO, 2011. - S. 162. - ISBN 978-5-9925-0662-4 .
  202. ↑ 1 2 Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Przyimek // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1107.
  203. ↑ Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Spójnik // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1127.
  204. ↑ Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 2011. - S. 116. - ISBN 978-83-01-14576-7 .
  205. ↑ Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Partykuła // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1099.
  206. ↑ Jadacka H., Markowski A., Zdunkiewicz-Jedynak D. Wykrzyknik // Słownik poprawnej polszczyzny. - Warszawa: PWN, 2010. - S. 1136.
  207. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 29.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  208. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 29-30.  (Přístup: 21. října 2012)
  209. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 31.  (Datum přístupu: 21. října 2012)
  210. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 33-34.  (Přístup: 21. října 2012)
  211. ↑ 1 2 3 4 5 6 Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 32-33.  (Přístup: 21. října 2012)
  212. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 55-57. — ISBN 83-229-1867-4 .
  213. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 269-272. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  214. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 101. - ISBN 83-229-1867-4 .
  215. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 160-163. — ISBN 83-229-1867-4 .
  216. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 285-287. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  217. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 101-102. — ISBN 83-229-1867-4 .
  218. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 283-284. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  219. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 102-103. — ISBN 83-229-1867-4 .
  220. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 159-160. — ISBN 83-229-1867-4 .
  221. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 250-252. — ISBN 83-229-1867-4 .
  222. ↑ 1 2 3 4 Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 288-289. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  223. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 247-249. — ISBN 83-229-1867-4 .
  224. ↑ Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - S. 252-253. — ISBN 83-229-1867-4 .
  225. ↑ Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka . - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - S. 46-47. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  226. ↑ Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - S. 4-5.  (Přístup: 21. října 2012)
  227. ↑ 1 2 3 Tolstoj N. I. Slavistika // Lingvistický encyklopedický slovník / Hlavní redaktor V. N. Yartseva . - M .: Sovětská encyklopedie , 1990. - 685 s. — ISBN 5-85270-031-2 .

Literatura

  • Bańko M. Wykłady z polskiej fleksji. - Warszawa: PWN, 2011. - ISBN 978-83-01-14576-7
  • Długosz-Kurczabowa K., Dubisz S. Gramatyka historyczna języka polskiego. — III. - Warszawa: Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, 2006. - ISBN 978-83-235-0118-3 .
  • Gussmann E. Fonologie polštiny. - Oxford University Press, 2007. - S. 367. - (Fonologie světových jazyků). — ISBN 978-0-19-926747-7 .
  • Nagorko A Zarys gramatyki polskiej. - Warszawa:PWN, 2007. - 331 S. -ISBN 978-83-01-15390-8.
  • Ostaszewska D., Tambor J. Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego. — wydanie pierwsze. - Warszawa: PWN , 2000. - 125 s. — ISBN 83-01-12992-1 .
  • Rothstein R. Polština // Slovanské jazyky. - Londýn, New York: Routledge, 1993. - S. 686-756.
  • Walczak B. Zarys dziejów języka polskiego. — II poprawione. - Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999. - 305 s. — ISBN 83-229-1867-4 .
  • Ananyeva N. E. Historie a dialektologie polského jazyka. - 3. vydání, Rev. - M . : Knižní dům "Librokom", 2009. - 304 s. - ISBN 978-5-397-00628-6 .
  • Ler-Splavinsky T. Polský jazyk. - M . : Nakladatelství zahraniční literatury, 1954.
  • Tikhomirova T. S. Polský jazyk (gramatický esej, literární texty s komentáři a slovní zásobou) // Jazyky světa. Číslo 9. - M . : Izd-vo Mosk. un-ta, 1978. - 208 s.
  • Tikhomirova T. S. Polský jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - 37 s.  (Přístup: 10. prosince 2012)

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
 Úřední jazyky Evropské unie