Hiragana

Japonské psaní

Kanji

Cana

• Katakana
• Hiragana

Používání

• Furigana
• Okurigana

historický

• Manyōgana
• Hentigana

Přepisy

• Romaji
  • kunrei-shiki
  • nippon-shiki
  • Hepburn
• cyrilice
  • Polivanov

Fonologie

Hiragana [1] [2] ( Jap. 平仮名)  je japonský slabikář , jedna ze součástí japonského psaní spolu s katakanou , kanji , arabskými číslicemi a romaji ( latinská abeceda ). Hiragana a katakana společně tvoří systém kana , ve kterém jeden znak vyjadřuje jednu moru . Znak kana může představovat zvuk samohlásky (např . aあ); kombinace souhlásky následované samohláskou (například taた) nebo nosní sonanta nん, která v závislosti na kontextu může znít jako [ n ], [ m ], [ ŋ ] nebo otočit předchozí samohlásku zvuk do nosu .

Hiragana se používá pro slova, která nemají ve svém pravopisu kanji, včetně částic , jako je karaから („z, z, od“), a přípon jako ~sanさん („pán“, „dáma“). Hiragana se používá ve slovech místo kanji v případech, kdy se předpokládá, že čtenář některé hieroglyfy nezná, nebo tyto hieroglyfy nejsou známé samotnému pisateli, a v neformální korespondenci. Koncovky sloves a přídavných jmen se píší také v hiraganě: ve slově „tabemashita“ ( jap. 食 べ ま し た, sloveso „jíst, brát jídlo“ v minulém čase) , slabiky be , ma , si , ta jsou psány tímto způsobem . Poslední slabika kořene slova byla napsána v hiraganě - to je obvykle u sloves. Hiragana se také používá k záznamu fonetických vodítek kanji zvaných furigana . Článek Japonské psaní poskytuje přehled o použití kana, kanji a romaji.

Podle legendy hiragana vynalezl mnich Kukai , ale její vývoj sleduje vývoj čínského písma a korejského kugyolu , a proto pro ni nelze uvést jediného vynálezce [3] .

Gojuon

Hiragana je založena na základní znakové sadě, goju:on , ze které lze tvořit další zvuky. Když přidáme znak dakuten , nebo nigori , (゛), neznělá souhláska t je vyjádřena ve znělou souhlásku d , respektive k se změní v r , s → dz , x → b . Znaky hiragany začínající na x mohou být také doplněny o handakuten (゜), které změní zvuk x na n .

Pro zvuky i , yu a yo jsou zmenšená znaménka (symboly ゃ, ゅ a ょ). Když se přidá ke slabikám končícím na a , jejich zakončení je nahrazeno hladkou palatalizací . Takové doplnění se nazývá yo: on . Zmenšený znak zuっ, nazývaný sokuon , označuje geminaci (zdvojení) souhlásky. Vyskytuje se před frikativními a zastavovacími souhláskami a někdy i na konci vět. V systému Polivanov se tento znak zobrazuje zdvojením následné souhlásky.

V neformálním psaní, redukované samohlásky jsou někdy používány reprezentovat slábnoucí zvuk (はぁ, ねぇ).

Některé znaky hiragany se používají zřídka. Znaky viゐ a veゑ byly zrušeny a nepoužívají se písemně. Znak ゔ je inovace navržená k vyjádření tvrdého zvuku „v“ v cizích jazycích, ale protože v japonštině takový zvuk neexistuje, často se vyslovuje jako b . Tato značka se zřídka používá jako výpůjční slova ( gairaigo ) a přepisy jsou obvykle psány katakanou .

Hiragana-cyrilická tabulka

Tabulka ukazuje znaky hiragana spolu s jejich cyrilickým slabičným zastoupením (podle Polivanovova systému ). Značky, jejichž čtení je zvýrazněno červeně , byly zrušeny. Celkem jde o 46 základních znaků hiragany a 104 základních kombinací.

Posloupnosti にゃ, にゅ a にょ by se neměly zaměňovat s kombinacemi んや, んゆ a んよ: v prvním případě vzniká celá mora a ve druhém dva samostatné zvuky. Například かにゅうka-nu-wu „připoutanost“ a かんゆうka-n-yu-wu „přesvědčování“. Tato slova se snadno poslouchají. Pro rozlišení takových slov v azbuce je mezi n a samohlásku umístěno pevné znaménko: kanyu :.

Psaní

Pravidla výslovnosti

Až na několik výjimek pro částice は, を a へ, které se v některých případech vyslovují jako wa , o a e , se znaky hiragana čtou podle výše uvedené tabulky. Před reformami éry Meiji byla pravidla výslovnosti složitější (viz historické použití kana ). Moderní výjimky jsou dědictvím starého systému. Přesná pravidla pro výslovnost se nazývají kanazukai (仮名 遣い) , „použití kana“.

V hiragana , délka samohlásky je obvykle vyjádřena přidáním samohlásky k předchozí slabice. Pro samohlásky a , a , y se přidá odpovídající samostatná samohláska:

• a ( jap. あ)  - "matka" ( jap. おかあさん oka: san ) ,
• a ( jap. い)  - " Nigata " ( jap. にいがた) ,
• u ( jap. う)  - "jíst, jíst" ( jap. くう ku :) .

Občas se duplikace používá pro e a o : „velká sestra“ ( Jap. ねえさん ne: san ) , „velká“ ( Jap. おおきい o: tágo ) . Zeměpisná délka "e" je obvykle označena přidáním a ( Jap. い)  - "rozkaz, příkaz" ( Jap. めいれい meirei ) a "o" - přidání y ( Jap. う)  - "král" ( Jap. おうさま o: sebe ) . Prodlužování samohlásky chōon (ー), používané v katakaně, se zřídka používá s hiragana, jako v らーめん ( ramen ), ale toto použití je nestandardní.

Slovo nemůže začínat kana ん ( n ), což je například základ hry shiritori . Po n však může následovat samohláska. Například ren'ai (恋愛 , „láska“) se v hiraganě píše jako れんあい (slovo * renaiれない neexistuje). Před souhláskami p , b a m se hláska n vyslovuje jako m , což se obvykle zaznamenává při překladu japonského textu v azbuce. Například shimbun (新聞, „noviny“) se píše v hiraganě jakoし んぶん ( si-n-bu-n ).

Yotsugana

Existují dva znaky hiragana vyslovované ji (じ a ぢ) a dva znaky vyslovované zu (ず a づ). Tyto páry nejsou zaměnitelné. Obvykle se ji píše jako じ a zu jako ず, ale existují výjimky. Pokud je ve slově první slabika napsána znakem bez nigori a druhá slabika může být napsána stejným znakem, ale s nigori , pak se k jejich psaní použije stejný znak hiragana. Například chijimeru ("rozlití", "zkrátit") se zapisuje jako ちぢめる. Ve složených slovech, kde nigori odráží přízvuk rendaku , se také používá původní znak hiragana. Například chi (血 "krev") se píše jako ち. Když kanji 血 a 鼻 ( hana , “nos”) jsou spojeny tvořit slovo hanaji (鼻血 “krvácení z nosu”), zvuk 血 se změní z chi k ji . Hanaji se tedy v hiraganě píše jako はなぢ , což znamená, že stejný znak hiragana se používá k psaní znaku 血. Podobně tsukau (使う; „použití“) se v hiraganě píše jako つかう, takže kanazukai (かな使い; „použití kana“ nebo „hláskování kana“) se píše v hiraganě jako かなづかい.

Toto pravidlo však neplatí, když se kanji používá k vytvoření slov, jejichž význam nelze zjistit z doslovného čtení znaků. Například slovo inazuma (稲妻, záblesk blesku) se skládá z kanji ina稲 ("rýže", psané jako いな) a tsuma妻 ("manželka", psané odděleně v hiraganě jako つま, ve slově s více kanji jako ずまzuma ). Protože jeho význam nelze uhodnout přímo z této kombinace, obvykle se v hiraganě píše jako いなずま spíše než いなづま.

Původ

Hiragana je odvozena z Man'yogana  , psacího systému, který vznikl v 5. století našeho letopočtu. e., ve kterém byla japonská slova psána podobně znějícími čínskými znaky. Hiragana znaky jsou čínská kaligrafie caoshu styl mangyōgana . Obrázek níže ukazuje proces vzniku znaků hiragana od man'yogany přes caoshu. V horní části je zobrazen znak ve formě kaishu (kaisho), ve střední části je zobrazen znak napsaný ve stylu caoshu a ve spodní části je zobrazen znak hiragana.

Nejstarší objevený text hiragany byl napsán na hliněné střepy, které byly v domě Fujiwara no Yoshimi . Jsou datovány rokem 866 nebo starším [5] . Před objevením těchto úlomků byl nejstarší text hiragany dokumentem napsaným zástupcem guvernéra Sanuki .

Když hiragana vznikla, ne všichni ji přijali pozitivně. Mnozí se nadále domnívali, že jazykem vzdělané části populace by měla zůstat čínština. V Japonsku, historicky, kaishō forma kanji byla používána muži a byl nazýván otokode (男 手) , “mužské psaní”, zatímco caoshu forma byla více obyčejně používána ženami. Hiragana se proto nejprve stala populární mezi Japonkami, které neměly přístup k dobrému vzdělání. Proto je alternativní název pro hiragana onnade ( Jap. 女手) „ženské psaní“. Například Genji monogatari a další rané ženské romány byly psány primárně nebo výhradně v hiraganě.

Mezi muži se hiragana začala používat později, ale byla vnímána jako svoboda. Hiragana se svými splývavými formami byla používána v neformální korespondenci, zatímco formálnější katakana a kanji byly používány v dokumentech. Dnes je použití hiragany a katakany odděleno, a když jsou japonská slova psána v kana, používá se pouze hiragana. Texty výhradně v hiraganě však dnes najdeme pouze v knihách pro předškolní děti. Pro usnadnění čtení v takových knihách byly mezi slova přidány mezery.

Zpočátku mohla být každá mora napsána různými znaky hiragana, odvozenými z různých hieroglyfů. V roce 1900 byl systém zjednodušen a každému zvuku bylo přiřazeno jediné znamení. Alternativní znaky hiragany jsou známé jako hentaigana (変体仮名) ( “neobvyklá kana”) a dnes mají omezené použití.

Iroha

Báseň Iroha -uta ( píseň květin ), napsaná v 10. století, používá všechny znaky hiragany jednou , ale zatím bez nん. Níže je znak po znaku přepis původní hiragany a moderního japonského čtení v azbuce.

Vezměte prosím na vědomí, že v textu jsou nyní již zrušené znaky kana ( veゑ a viゐ) .

Hiragana v Unicode

V Unicode zaujímá Hiragana kódové pozice U+3040 až U+309F:

Blok hiragana Unicode obsahuje složené znaky pro všechny znaky hiragana, které jsou dnes v oběhu, včetně redukovaných samohlásek a yo: he kanu pro složité slabiky, stejně jako zastaralé znaky wi a ve a zřídka používané wu (ゔ). Tabulka kódů obsahuje složené kombinace hlavních znaků hiragana s dakuten a handakuten , ale lze je také získat, pokud za hlavní postavou následuje samostatný znak nigori nebo hannigori (U+3099 a U+309A). Tato metoda je potřebná pro přidání příslušné diakritiky ke kana, která se u nich obvykle nepoužívá. Například přidat nigori k samohlásce nebo hannigori ke slabice, která nezačíná x .

Znaky U+3095 a U+3096 se zkracují か ( ka ) a け ( ke ). U+309F je duální znak より ( yori ), někdy používaný ve vertikálních textech. U+309B a U+309C jsou samostatné (nekombinovatelné) ekvivalenty kombinovatelných znaků nigori a hannigori.

Pozice kódové tabulky U+3040, U+3097 a U+3098 jsou vyhrazeny.

Viz také

• japonský
• Odoriji

Poznámky

1. ↑ Sovětský encyklopedický slovník / Nauchn.-ed. rada: A. M. Prochorov (předch.). - M. : Sovětská encyklopedie, 1981. - S. 1592. - 1600 s. — 1 200 000 výtisků.
2. ↑ Kurz japonštiny Lavrentiev B.P. - 5. vydání, Rev. - M . : Živý jazyk, 2002. - S.  6 . — 352 s. - 3050 výtisků.  — ISBN 5-8033-0141-8 .
3. ↑ Bjarke Frellesvig. Historie japonského jazyka . — Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2010. - ISBN 978-0-521-65320-6 .
4. ↑ Unicode Consortium. Standardní rozšíření Unicode 12.1 – malé rozšíření Kana ❰ Rozsah : 1B130-1B16F ❱  . Unicode.org (2019). Datum přístupu: 25. června 2019.
5. ↑ Lenta.ru. Nejstarší příklady hiragany byly objeveny (30. 11. 2012). Staženo: 30. listopadu 2012. (Ruština)
6. ↑ Píseň "Iroha". Překlad N. I. Konrad.

Odkazy

• Hiragana . - Tabulka kódů Hiragana na Unicode.org. Získáno 7. května 2011. Archivováno z originálu dne 22. srpna 2011. (Ruština)
•  Učitel skripta Henrika Theilinga . — znalostní test Hiragana. Získáno 7. května 2011. Archivováno z originálu dne 22. srpna 2011.